Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

76 A 18/2010 - 50Rozsudek KSOL ze dne 30.11.2011

Prejudikatura

6 A 25/2002 - 42


přidejte vlastní popisek

76A 18/2010-50

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní

JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce D. R., bytem v O., N. 812/13, zast.

Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti

žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci,

Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2010, č.j.

KUOK 84443/2010, sp.zn. KÚOK/66067/2010/ODSH-SD/310, ve věci přestupku,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2010, č. j. KUOK 84443/2010, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovenému zástupci Mgr. Jiřímu Zbořilovi se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 11.520 Kč, která mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Ostravě.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, označeného v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 28. 4. 2010, č.j. SmOl/AŘMV/2/2351/2009/Sla, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění. Za to mu byly uloženy pokuta 26.000 Kč, k úhradě paušální částka náhrady nákladů řízení 1.000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců.

V žalobě žalobce namítal, že o zákazu řízení, uloženém mu rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 31. 8. 2007, nevěděl. Toto rozhodnutí bylo mu bylo doručeno tzv. fikcí na adresu trvalého bydliště, kde se nezdržoval, protože mu byl „soudně odebrán“. Proto nebyla naplněna subjektivní stránka odpovědnosti, žalobce o zákazu řízení nemohl vědět. Jestliže podle Ústavního soudu (nález Pl. ÚS 28/08) platí, že předvolání v přestupkovém řízení nemůže být doručeno fikcí, tím spíše to platí o rozhodnutí o přestupku. Žalobce měl právo na projednání věci v jeho přítomnosti a toto právě je třeba vykládat striktně a restriktivně. Ústava je zákon vyšší právní síly než zákon o přestupcích. Pojem „řádného předvolání“ podle § 74 přestupkového zákona znamená doručení předvolání žalobci skutečně, nikoli jen formálně. Úmyslem zákonodárce zde bylo vyloučit institut náhradního doručení. Žalobce řádně předvolán nebyl. Závěrem žalobce napadl výši pokuty, která je neadekvátní majetkovým poměrům žalobce a upozornil na řízení o návrhu Krajského soudu v Ostravě na zrušení § 22 odst. 4 zákona o přestupcích u Ústavního soudu.

Ve vyjádření žalovaný uvedl, že žalobní body jsou totožné s odvolacími námitkami a odkázal na napadené rozhodnutí, na kterém setrvává a které se s námitkami vypořádalo v dostatečném rozsahu.

Při druhém jednání dne 30. 11. 2011 soud sdělil účastníkům výsledek řízení o návrhu Krajského soudu v Ostravě na zrušení § 22 odst. 4 zákona o přestupcích u Ústavního soudu. Zástupce žalobce odkázal k otázce zachování opatrnosti ohledně subjektivní stránky přestupku na tehdejší právní úpravu přestupků, na to, jaký mohl žalobce očekávat trest, dále na to, jaká doba uběhla od spáchání prvního přestupku v roce 2007, a na to, že se žalobce od roku 2007 snažil sjednat nápravu ohledně doručovací adresy.

Žalobce u jednání soudu uvedl, že se v roce 2007 dostavil na správu nemovitostí k paní S., ale ta mu odmítla s ohledem na citlivost údajů sdělit jméno nového nájemce, který jediný by údajně mohl „vystěhovat“ žalobce, aby si mohl změnit adresu. Zřejmě žalobci na původní adresu chodila pošta a nájemce jej pak odhlásil, žalobce se snažil jej několikrát navštívit, ale nikdy ho nezastihl, navíc půl roku v tom bytě nikdo nebydlel. Žalobce zaplatil za přestupek v roce 2007 už hodně peněz (pokuta 6.500 Kč byla vymáhána magistrátem v částce 24.000 Kč), udělal si nový řidičský průkaz na doporučení Magistrátu města Olomouce po jeho předchozím odnětí. Mezi rokem 2007 a 2009 žalobce kontrolovala dvakrát hlídka policie a nesdělila mu, že je „neřidič“. Žalobce již nemá jak prokázat, že o zákazu řízení skutečně nevěděl. K dotazu soudu uvedl, že v letech 2009 a 2010 (za období od roku 2007) vykonával veřejné prospěšné práce u Obecního úřadu Křelov, je vyučen jako chladírenský mechanik a vystudoval střední průmyslovou školu stavební s maturitou – dálkově. Brigádně se živí i v současné době jako řidič a strojník. Odnětí řidičského průkazu by pro něj bylo kruté. Zaplacením pokuty za přestupek v roce 2007 uznal tento trest. V dobré víře si žalobce udělal autoškolu, aby mohl získat řidičské oprávnění opětovně.

Zástupce žalobce uvedl, že individuální represe dosáhla značné úrovně a je otázka, zda dosažení individuální prevence již není ve značném nepoměru. Zástupce žalobce odkázal na zásady správního trestání, na to, že se žalobce snaží navrátit do života, na to, že postup Magistrátu města Olomouce byl v souhrnu nepředvídatelný, což je protiústavní.

K dotazu soudu, jak byl žalobce poučen policisty při zjištění přestupku v roce 2007, žalobce uvádí, že neměl brýle, podepsal policistům nějaký papír a pouze uvedl vyjádření, že přestupek spáchal v časové tísni. Nic víc nebylo řečeno, neprojednávalo se a nebyl o ničem poučen. K dotazu soudu, zda mu byla sdělena možná sankce, žalobce uvádí, že o ničem takovém se nebavili.

K dotazu soudu oba účastníci shodně nenavrhovali další dokazování a oba se shodli na tom, že v souzené věci nebyla naplněna subjektivní stránka přestupku zejména proto, že žalobce byl uveden v omyl jednáním správního orgánu, který umožnil žalobci absolvovat autoškolu a získat nové řidičské oprávnění.

Zástupce žalovaného v konečném návrhu uvedl, že ponechává rozhodnutí na uvážení soudu.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s.ř.s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), tedy ke dni 17. 8. 2010.

Ze správního spisu krajský soud ve vztahu k žalobním námitkám žalobce zjistil, že podle oznámení přestupku z roku 2007 není uveden telefonický kontakt na žalobce, ale je zde uveden zaměstnavatel, který byl provozovatelem vozidla, s nímž byl přestupek spáchán. Žalobce byl dne 22. 6. 2007 předvolán k projednání přestupků spáchaných 3. 4. 2007 zásilkou na adresu trvalého bydliště, která byla uvedena v oznámení přestupku, avšak předvolání se vrátilo zpět správnímu orgánu jako nevyzvednutá zásilka. Poté projednal správní orgán I. stupně přestupky (předjíždění na přechodu pro chodce, vozidlem bez TK a ME) v nepřítomnosti žalobce, uznal ho vinným ze spáchání přestupků a rozhodnutí o přestupcích doručil stejným způsobem jako předvolání. Podle oznámení přestupku ze dne 8. 10. 2009 se dopustil žalobce shora uvedeného přestupku a protože žalobce si nepřevzal předchozí rozhodnutí s uloženým zákazem řízení z nedbalosti, nejde o trestný čin, ale o přestupek. Podle úředního záznamu policie ze dne 6. 10. 2009 vozidlo patřilo žalobcově kamarádce a z místa jej odvezla jiná kamarádka. Podle úředního záznamu o podání vysvětlení z téhož dne žalobce nebydlí na adrese trvalého bydliště od 1. 3. 2006, protože byl exekučně vystěhován poté, co pronajal byt na čtyři měsíce bez povolení, uvedl místo současného pobytu u zaměstnavatele a fakt, že se dozvěděl teprve 6. 10. 2009 o tom, že mu byl udělen zákaz řízení motorových vozidel, řidičský průkaz odevzdal a požádal o vrácení. Musel absolvovat přezkoušení v autoškole, neuspěl a má k jízdám opravný termín. Při jednání dne 27. 4. 2010 žalobce do protokolu u správního orgánu I. stupně vypověděl, že myslel, že neřidič je kvůli přestupku z roku 2006 a o tom, že mu může být uložen zákaz řízení za předjíždění na přechodu pro chodce, nevěděl. Rovněž vysvětlil k dotazu správního orgánu, že se nemá kam nahlásit, že přišel o byt a bydlí v podnájmu. K dotazu správního orgánu, jak si představoval, že bude řešit přestupek, když na adrese trvalého bydliště poštu nevyzvedával, žalobce uvedl, že jim nechal telefonický kontakt. Důchod si žalobce vyzvedával na poště Olomouc II a před rokem si změnil zasílání do Horky nad Moravou. Žalobce doložil do spisu dvě usnesení Okresního soudu Olomouc o nařízení exekuce (na správní pokuty 10.000 Kč a 6.500 Kč). Podle úředního záznamu správního orgánu ze dne 28. 4. 2010 ukládací pošta pro nevyzvednuté zásilky žalobce byla pošta Olomouc II. Poté vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí o přestupku.

Podle napadeného rozhodnutí žalovaný nesouhlasil s názorem žalobce, že předvolání a rozhodnutí o přestupku nesmí být doručeno žalobci fikcí. Jak předvolání ze dne 22. 6. 2007, tak rozhodnutí o přestupku ze dne 31. 8. 2007, byla doručována žalobci na adresu trvalého bydliště a v místě trvalého bydliště byly zanechány výzvy k vyzvednutí zásilek. Poštovní doručovatel nevyznačil na vrácených zásilkách, že by se žalobce odstěhoval. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2009, č.j. 5 As 37/2005-42, podle kterého mohou být předvolání a rozhodnutí o přestupku doručena fikcí. Žalovaný poznamenal, že případ se týkal staré právní úpravy, ale podle žalovaného se dá vztáhnout i na úpravu současnou. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2767/07 odmítl žalovaný s tím, že je nepřípadný, protože soud shledal použití fikce v soudním řízení za ústavně konformní. U námitky žalobce, že není povinen poskytovat součinnost např. ohledně adresy, žalovaný uvedl, že vychází z koncepce odpovědnosti adresáta za doručovací adresu. Pokud si žalobce chodil pro důchod na poštu Olomouc II, mohl si zde požádat o ukládání zásilek. To však neučinil. Nadto žalobce svá tvrzení nedokládá, jím tvrzené skutečnosti ze spisu nevyplývají a nelze je objektivně posoudit. K námitce žalobce, že mu měl být ustanoven opatrovník, žalovaný uvedl, že neshledal k takovému postupu důvod. K námitce o nenaplnění subjektivní stránky přestupku žalovaný uvedl, že od žalobce jakožto držitele řidičských oprávnění skupin A1, B, B+E, C, C+E, T, která měl v držení nejméně od roku 1988, lze požadovat, aby měl všeobecný přehled o právní úpravě související s provozem vozidel a možných sankcích. Přestupek v roce 2007 byl spáchán necelý rok poté, co vešla v platnost nová právní úprava, značně medializovaná. Žalobce věděl, že byl přistižen hlídkou Policie ČR hned dvakrát, když sám připustil, že si vztahoval zákaz k přestupku z roku 2006 (jízda pod vlivem alkoholu). Je všeobecně známou informací, že v případě jízdy pod vlivem alkoholu je sankcí zákaz řízení vozidel. U žalobce tedy šlo nejméně o nevědomost nedbalou. K výši pokuty žalovaný uvedl, že je na samé dolní hranici zákonné sazby.

Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

První spornou otázkou v souzené věci je, zda byl účinně žalobci udělen zákaz řízení motorových vozidel rozhodnutím správního orgánu I. stupně z roku 2007. Jde tedy o doručení jak předvolání, tak rozhodnutí o přestupku v roce 2007.

Podle § 23 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, nebyl-li v případě doručování podle § 20 adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 20, písemnost se uloží.

Podle § 24 odst. 1 správního řádu jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.

Podle § 24 odst. 2 správního řádu nebyla-li v případě doručování podle § 21 zastižena žádná osoba, které by bylo možno písemnost doručit, a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 21, písemnost se uloží.

Podle § 23 odst. 4 správního řádu adresát se vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 15 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Po uplynutí 15 dnů se písemnost vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil.

Podle § 23 odst. 5 správního řádu zároveň s oznámením podle odstavce 4 se adresát písemně poučí o právních důsledcích, které by jeho případné jednání podle § 24 odst. 1, 3 a 4 vyvolalo. Toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu.

Podle § 41 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, navrácením v předešlý stav se rozumí prominutí zmeškání úkonu, který je třeba provést nejpozději při ústním jednání nebo v určité lhůtě, nebo povolení zpětvzetí nebo změny obsahu podání, kterou by jinak nebylo možno učinit.

Podle § 41 odst. 2 správního řádu požádat o prominutí zmeškání úkonu účastník může do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon učinit. S požádáním je třeba spojit zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá. Zmeškání úkonu nelze prominout, jestliže ode dne, kdy měl být úkon učiněn, uplynul jeden rok.

Podle § 41 odst. 4 správního řádu správní orgán promine zmeškání úkonu, prokáže-li podatel, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění.

Podle § 41 odst. 8 požádat o povolení změny obsahu podání účastník může pouze do vydání rozhodnutí (§ 71). Správní orgán může povolit zpětvzetí nebo změnu obsahu podání jen v případě, že podateli hrozí vážná újma; tím není dotčeno ustanovení § 45 odst. 4. Ustanovení odstavců 2 až 4, 6 a 7 platí obdobně.

Ze spisového materiálu a tvrzení účastníků je zjevné, že žalobce nepožádal o tzv. zneplatnění doručení a nebylo prokázáno a ostatně ani tvrzeno, že by správní orgán I. stupně věděl v roce 2007 o tom, že se žalobce na adrese trvalého bydliště nezdržuje.

Žalobce uvedl v protokole o jednání správního orgánu dne 27. 4. 2010, že v bytě na adrese trvalého bydliště nebydlí od 1. 3. 2006, protože byl exekučně vystěhován za to, že byt pronajal na čtyři měsíce bez povolení. Žalobce tedy jasně uvedl důvod, proč v bytě nebydlí. Toto jeho tvrzení je v souladu s oznámením adresy policistům při spáchání přestupku, kdy uvedl adresu trvalého bydliště a vedle toho i adresu současného pobytu. Stejná adresa současného pobytu je uvedena i v úředním záznamu Policie ČR o vysvětlení přestupku. Na tuto adresu také žalobci doručoval správní orgán I. stupně písemnosti ve správním řízení, které se přezkoumává. Správnímu orgánu pak uvedl novou adresu pro doručování, na které písemnosti přebíral.

Z uvedeného je zjevné a po prvním jednání soudu přestalo být podle soudu spornou otázkou, že žalobci byly podle nového správního řádu řádně doručeny všechny listiny v roce 2007 a že správní orgán nevěděl v roce 2007 o tom, že žalobce na evidované adrese trvalého bydliště ve skutečnosti nebydlí. Tento závěr je v souladu s názory vyslovenými Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudcích ze dne 20. 5. 2010, č.j. 9 As 42/2010-49, ze dne 3. 6. 2010, č.j. 9 As 64/2009-44, ze dne 31. 3. 2010, č.j. 5 Afs 32/2009-105, ze dne 22. 4. 2011, č.j. 5 As 3/2011-54, nebo s názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2009, č.j. 22 Ca 286/23008-40.

Spornou otázkou zůstalo, zda žalobce skutečně věděl o uloženém zákazu řízení. Z dokazování tak, jak bylo popsáno výše, jednoznačně vyplynulo a shodli se na tom i oba účastníci řízení i soud, že žalobce o zákazu řízení fakticky nevěděl. Nadto žalobce nebyl poučen nikým v předchozím řízení v roce 2007 o sankcích, které mu hrozí za spáchaný přestupek (předjíždění vozidla na přechodu, přičemž vozidlo nebylo v ten moment v provozu). Takto nebyl naplněn jeden z podstatných znaků přestupku, a to subjektivní stránka, neboť se žalobce neměl a nemohl nijak dovědět, že mu byl zákaz řízení uložen. V souzené věci se u žalobce nejednalo o nedbalost vědomou, což bylo v řízení jednoznačně prokázáno, a nejednalo se ani o nedbalost nevědomou. K tomuto závěru vede především ta skutečnost, že Magistrát města Olomouce vedl s žalobcem jednání, vedoucí k obnovení řidičského oprávnění žalobce. Opakovaným jednáním správního orgánu I. stupně byl žalobce postupně stále více utvrzován, že je oprávněn si řidičské oprávnění obnovit tím, že složí příslušné zkoušky. Žalobce tyto povinnosti plnil zcela v souladu s legitimním očekáváním, které u něj správní orgán I. stupně vyvolával svými úkony a jednáním. Námitku absence zavinění žalobce shledal proto soud jako důvodnou. Bylo prokázáno (a shodli se na tom oba účastníci řízení i soud) legitimní očekávání, že si žalobce obnovuje řidičské oprávnění v souladu s požadavky zákona i správního orgánu I. stupně (k principu legitimního očekávání srovnej rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002, publ. pod č. 906/2006 Sb. NSS), a to jednak skutečnou nevědomostí vzhledem k osobě a poměrům žalobce, jednak opakovaným jednáním správního orgánu I. stupně, kdy mu žalobce důvěřoval, což vyplývá i z toho, že postupně plnil veškeré jeho požadavky až do jejich úplného vyhovění. Nadto je třeba poukázat v souzené věci i na princip přiměřenosti, racionality a spravedlivého správního procesu. Je třeba vzít v úvahu a zvažovat i následující skutečnosti. Žalobce pobírá invalidní důchod I. stupně, pokuta neúměrně navýšená o další náklady je mu strhávána státní mocí z tohoto invalidního důchodu (zákonností tohoto postupu se soud v tomto řízení zabývat nemohl) a především řidičské oprávnění je pro žalobce nutné pro jeho obživu a naplnění jeho základního, ústavně zaručeného práva na výdělečnou činnost. Ze všech výše uvedených důvodů by jiný závěr v této věci soud považoval za absurdní a nespravedlivý.

Další námitkou brojil žalobce proti výši uložené pokuty.

Podle § 22 odst. 4 zákona o přestupcích pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let se uloží za přestupek podle odstavce 1 písm. c), d), e) bodů 1 a 5, a písm. h).

Podle § 22 odst. 12 zákona o přestupcích od uložení sankce podle odstavců 4 až 11, s výjimkou odstavce 10 bodu 1, nelze v rozhodnutí o přestupku upustit.

Protože soud ve věci rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, za této procesní situace shledal jako nadbytečné se touto námitkou zabývat. Na okraj však soud pro žalobce dodává, jak jej informoval i při jednání soudu dne 30. 11. 2011, že návrh na zrušení § 22 odst. 4 zákona o přestupcích byl zamítnut Ústavním soudem (srov. nález Pl. ÚS 14/09 ze dne 2. 11. 2011, jakkoli je odůvodnění tohoto rozhodnutí kusé a disenty podrobně propracované a právě na souzenou věc přiléhavé).

Z výše uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu se soud nezabýval dále ani tím, zda některá z podání či vyjádření žalobce ve správním řízení v souzené věci v letech 2009 a 2010 nelze podle obsahu posoudit jako žádost o zneplatnění doručení.

Soud nepřiznal náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci, protože se jich při jednání soudu výslovně vzdal. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože v něm nebyl úspěšný (§ 60 odst. 1 s.ř.s.).

Ustanovenému zástupci žalobce byla přiznána podle § 35 odst. 8 s.ř.s. odměna za zastupování, spočívající v odměně za dva úkony právní služby podle § 9 odst. 2 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b), c) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., v částce 4 x 2.100 Kč a čtyřikrát režijní paušál podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč, tj. celkem 9.600 Kč. K této částce náleží daň z přidané hodnoty ve výši 1.920 Kč, celková odměna tedy činí 11.520 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Od 1. 1. 2012 se podává kasační stížnost přímo u Nejvyššího správního soudu.

V Olomouci dne 30. 11. 2011

JUDr. Martina Radkova

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru