Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

76 A 17/2010 - 17Rozsudek KSOL ze dne 23.08.2011

Prejudikatura

7 As 61/2010 - 89


přidejte vlastní popisek

76A 17/2010-17

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní

JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce J. M., bytem J. B. 437/1, Olomouc,

proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova

40a, Olomouc, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2010, č.j. KUOK

90284/2010, sp.zn. KÚOK/9685/2009/ODSH-SD/310, ve věci přestupku,

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, označeného v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 12. 12. 2008, č.j. SmOl/AŘMV/2/1849/2008/Vaň, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že … překročil o 55 km/h nejvyšší povolenou rychlost mimo obec stanovenou zvláštním právním předpisem na 90 km/h (dále „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ nebo také „rozhodnutí o přestupku“). Za to mu byla uložena pokuta 6.000 Kč, paušální částka náhrady nákladů řízení 1.000 Kč a uložen zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného jednak proto, že odpovědnost žalobce za přestupek zanikla 24. 10. 2009, jednak proto, že se žalovaný nedostatečně zabýval námitkami žalobce. Podle žalobce nebyla jeho rychlost měřena správným zařízením, protože použité měřicí zařízení bylo určeno k měření ze stojícího vozidla, nikoli jedoucího. Snímač nesplňuje požadavky metrologie a nebyl použit tak, jak bylo měření provedeno. Žalovaný vycházel z předpokladů, nikoli faktů. Žalovaný neuvedl typ a výrobní číslo snímače a vyjádření výrobce či odborného pracoviště, že rychlost může být tímto přístrojem měřena i z jedoucího vozidla. Není také pravda, že žalobce porušení rychlosti připustil a svého jednání litoval. Žalobce si byl toliko vědom porušení rychlosti jízdy, avšak řádově mnohem nižšího, a z uvedených důvodů namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí. K námitce zániku odpovědnosti za přestupek žalobce uvedl, že v první fázi bylo rozhodnutí žalovaného z důvod chybného počítání lhůt zrušeno Krajským soudem v Ostravě a kasační stížnost žalovaného byla zamítnuta jako nedůvodná. Přestupek byl spáchán dne 28. 7. 2008, správní žalobu podal žalobce 3. 3. 2009, zrušující rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 29. 6. 2009, tedy po 117 dnech, čímž zanikla odpovědnost za přestupek dne 24. 10. 2009. Žalovaný podal kasační stížnost 3. 7. 2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl právní moci 8. 7. 2010. Na rozdíl od žalovaného se žalobce domnívá, že na kasační řízení nelze aplikovat § 41 s.ř.s. Zrušením rozhodnutí žalovaného krajským soudem se dostalo správní řízení do fáze před rozhodnutím o odvolání. Žalovaný nebyl oprávněn přerušit řízení o přestupku v době kasačního řízení, navíc když v něm nebyl ani úspěšný.

Ve vyjádření žalovaný uvedl, že námitky žalobce jsou v rozporu se spisovým materiálem správního orgánu prvního i druhého stupně. Žalovaný se s námitkami žalobce plně vypořádal a nadále na nich setrvává. Tvrzení žalobce, že připouští, že překročil nejvyšší povolenou rychlost, ale méně, je v rozporu s jeho vyjádřením v oznámení přestupku. Proto jej žalovaný považuje za účelové. K tomu, že měl žalovaný konat podle závěrů krajského soudu i přesto, že byla podána kasační stížnost, žalovaný uvedl, že neměl k dispozici spisový materiál a podle § 90 odst. 6 správního řádu odvolací lhůty běží od dne, kdy má správní orgán spisy k dispozici.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s.ř.s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), tedy ke dni 7. 9. 2010.

Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud se zabýval nejdříve první spornou otázkou, a to zda zanikla v době vydání napadeného rozhodnutí odpovědnost žalobce za přestupek.

Ze správního spisu krajský soud ve vztahu k žalobní námitce o zániku odpovědnosti za přestupek zjistil, že k jednání, z něhož byl žalobce obviněn, došlo 28. 7. 2008. Z evidence soudu a správního spisu bylo zjištěno, že žaloba byla soudem přijata dne 3. 3. 2009 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2009, č.j. 58Ca 11/2009-19, nabyl právní moci dne 29. 6. 2009. Kasační stížnost žalovaným byla na soud doručena 7. 7. 2009 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č.j. 9 As 55/2009-45, nabyl právní moci dne 8. 7. 2010.

Podle § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.

Podle § 41 s.ř.s. věty první stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží.

Jednoletá lhůta podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích začala žalobci běžet dne 29. 7. 2008 a přestala běžet dne 3. 3. 2009 doručením žaloby soudu (v souladu s § 32 s.ř.s.), uplynulo z ní takto 217 dní (tj. 7 měsíců a 5 dní). Znovu tato lhůta (doba) počala běžet po právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě 30. 6. 2009 a přestala běžet doručením kasační stížnosti soudu dne 7. 7. 2009, tj. uplynulo z ní dalších 6 dnů. Řízením před soudem podle s.ř.s. se rozumí jak řízení před krajským soudem o žalobě proti rozhodnutí, tak řízení před Nejvyšším správním soudem o kasační stížnosti. Stavění doby bylo ukončeno právní mocí rozsudku Nejvyššího správního soudu dne 8. 7. 2010. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 9. 2010, jak zjistil soud ze správního spisu z doložky právní moci a údaje na doručence, tj. řízení bylo vedeno dalších 67 dnů. Správní řízení takto bylo ukončeno nabytím právní moci napadeného rozhodnutí po uplynutí 290 dní. Z provedeného výpočtu plyne, že v době vydání napadeného rozhodnutí i nabytí právní moci jednoroční lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek neuplynula a proto je tato námitka žalobce lichá.

Podle druhé žalobní námitky je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, protože se žalovaný nezabýval dostatečně odvolacími námitkami žalobce o snímači rychlosti.

Z odvolání ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce uváděl, že měření rychlosti bylo provedeno z jedoucího motorového vozidla a je tedy nutné zohlednit možnou odchylku měření nejen u měřicího zařízení, ale také u snímače rychlosti vozidla, ve kterém je tento rychloměr umístěn. Kalibrace je prováděna u všech rychloměrů stejně, jak u stacionárních, tak u mobilních. Snímání okamžité rychlosti vozidla je prováděno nekalibrovaným snímačem otáček, jehož možnou odchylku upravuje předpis EHK č. 39, podle kterého odchylka může dosáhnout až 10%. Pro měření je možné použít jen zařízení, které je platně ověřeno. Pokud není úředně ověřen snímač rychlosti vozidla, měření je neprůkazné a k jeho výsledku nelze přihlížet.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že všechna zařízení používaná Policií ČR jsou schválena příslušnými orgány a logicky musí být zohledněna skutečnost, že měření bude prováděno z jedoucího vozidla. V daném případě je nutno na základě ověřovacího listu č. 245/07 (list č. 6 spisu) konstatovat, že ověření měřicího zařízení bylo provedeno příslušným orgánem dne 28. 11. 2007 s platností jeden rok. Z osvědčení o absolvování školení k ovládání měřiče rychlosti Ramer 7M-M a AD9C (list č. 5 spisu) plyne, že pprap. M. J. podstoupila uvedené školení s výsledkem „prospěl“ a proto byla způsobilá k měření rychlosti. Podle žalovaného bylo měření provedeno v souladu se všemi příslušnými předpisy a o jeho výsledku nejsou pochybnosti. Nadto sám obviněný si byl svého činu vědom a vyjádřil lítost, což je uvedeno nejen v oznámení přestupku, ale i v seznámení se s podklady rozhodnutí v protokole ze dne 9. 12. 2008, kdy žalobce uvedl, že překročení rychlosti nebylo úmyslné a že toho lituje. Krajský soud dále zjišťuje ze správního spisu – z oznámení přestupku, že žalobce ve svém vyjádření sám napsal, že rychlost překročil neúmyslně při předjíždění několika vozidel, což viděl až na úrovni předjížděných vozidel na rovném a přehledném úseku, aby se mohl bezpečně zařadit před předjížděná vozidla a doplnil, že tento přestupek ho mrzí a není úmyslný. Podle úředního záznamu policie byla naměřená rychlost vozidla žalobce 150 km/h (v místě, kde je povolena nejvyšší rychlost 90 km/h) snížena o odchylku 3%, na 145 km/h. Ve správním spise je přiloženo osvědčení č. 4/06, které opravňuje k ovládání měřiče rychlosti Ramer 7M-M s archivací, AD9C, s archivací, pprap. Michaelu Jánovou a dále ověřovací list autorizovaného metrologické střediska AMS K22 č. 245/07 na silniční radarový rychloměr AD9C ze dne 28. 11. 2007 s dobou platnosti jeden rok. Dále je ve spise založena fotografie vozidla žalobce a zvětšené fotografie řidiče a registrační značky vozidla s uvedením rychlosti, času, data a místa.

Z výše uvedených skutkových zjištění vyplývá, že rychlost v souzené věci byla měřena řádně ověřeným přístrojem a že jej obsluhovala osoba oprávněná k měření.

Žalobcem namítaná možná odchylka by v souzené věci neměla vliv na výsledné posouzení věci (naměřená rychlost 150 km/h zjevně převyšuje povolenou nejvyšší rychlost 90 km/h i po odečtu odchylky 10%).

V souzené věci byl použit silniční radarový rychloměr Ramer AD 9 C, který je určen a slouží pro stacionární i mobilní měření rychlosti. Soud se ztotožňuje s odůvodněním žalovaného v napadeném rozhodnutí, že všechna měřicí zařízení používaná Policií ČR musí být řádně schválena příslušnými orgány a logicky je zohledněna i skutečnost, že měření bude probíhat z jedoucího vozidla. Žalovaný správně odkázal na ověřovací list a osvědčení o absolvování školení příslušné policistky. Pro podporu argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí soud uvádí, že jde o běžnou, zavedenou praxi, která je pro správní orgány závazná a dále odkazuje pro srovnání na běžně dostupné informace Policie ČR k dotazům (http://www.policie.cz/clanek/odpoved-policie-cr-sprava-hl-m-prahy-dopravni-

inspektorat-895680.aspx anebo http://www.policie.cz/clanek/informace-o-

prostredcich-k-mereni-rychlosti.aspx).

Soud konstatuje, že žalobce svého přestupku litoval při jeho zjištění a uznal jej a po celou dobu správního ani soudního řízení nevznesl relevantní námitky, které by zpochybnily zjištění skutkového stavu či správnost i právnost napadeného rozhodnutí.

Žalobce byl obviněn z přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, pode kterého přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 40 km.h-1 a více nebo mimo obec o 50 km.h-1 a více. Jde tedy o nejtěžší přestupek při překročení rychlosti z kategorie přestupků podle přestupkového zákona. Podle § 22 odst. 7 zákona o přestupcích se za tento přestupek uloží pokuta od 5 000 Kč do 10 000 Kč a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku. Z toho vyplývá, že žalobce byl sankcionován za své jednání nejnižším možným trestem, pokud jde o stanovení doby zákazu řízení a peněžitou pokutou blízko dolní hranice sazby.

Z výše uvedených důvodů krajský soud k žalobu zamítl jako nedůvodnou.

Soud nepřiznal náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému, protože žalovaný žádné náklady řízení neúčtoval a soud žádné ze spisu nezjistil a žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože v něm nebyl úspěšný (§ 60 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Olomouci dne 23. 8. 2011

JUDr. Martina Radkova

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru