Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

73 Ad 7/2010 - 26Rozsudek KSOL ze dne 26.05.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Ads 113/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

73Ad 7/2010-26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní

JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce Ing. R. R, bytem J. 72, Olomouc,

zast. JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 38,

proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova

40a, Olomouc, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2009, č. j. KUOK

54755/2010, ve věci mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na

zdraví,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému advokátu Mgr. Michalovi Hudečkovi se přiznává odměna

a náhrada hotových výdajů ve výši 1.920 Kč, která mu bude vyplacena k jeho rukám

do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Ostravě.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2009, č. j. KUOK 59619/2009, sp. zn. KÚOK/49585/2009/OSV-SP/7204, kterým mu bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 30. 3. 2009, č. j. 22616/2009/OLO, jímž nebyla žalobci přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví.

V žalobě žalobce nesouhlasil s vydaným rozhodnutím, neboť neměl prostředky na živobytí, správní orgán nezjistil dostatečně skutkový stav, dostatečně žalobce nepoučil a nepomohl mu, zbytečně zatěžoval žalobce výzvami k předkládání dokladů, neumožnil žalobci nahlédnout do spisu, který navíc nebyl veden řádně, dále brojil proti tomu, že správní orgán nenařídil ústní jednání a neprovedl řádně důkaz listinami. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí. Ustanovený zástupce doplnil žalobu tak, že hlavním argumentem žalovaného pro nepřiznání dávky byla skutečnost, že žalobce vlastní živnostenské oprávnění, proto vyšel z tzv. fiktivního příjmu, který převyšuje existenční minimum a dávku nepřiznal. Takový závěr považuje žalobce za nezákonný, protože skutečnost, že žalobce má živnostenské oprávnění nic nevypovídá o jeho skutečných příjmech. Jejich reálná výše je přitom taková, že žalobce splňuje podmínky pro přiznání dávky.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobce přerušil podle údajů zjištěných podle živnostenského rejstříku živnost od 1. 11. 2006 do 31. 10. 2008. Podle § 8 zákona č. 110/2006 Sb. a sdělení MPSV č. 201/2008 Sb. bez ohledu na skutečné příjmy činí započitatelný (fiktivní) příjem žalobce částku 10.800 Kč měsíčně, pokud nebyla jeho živnost přerušena nebo pozastavena. Částka životního minima žalobce je 2.020 Kč a protože započitatelný příjem žalobce tuto částku převyšuje, nesplňuje zákonný nárok na dávku mimořádné okamžité pomoci v březnu 2009. Žalovaný dodal, že žalobce měl možnost díky aktivnímu živnostenskému oprávnění zvýšit si příjem vlastním přičiněním a pokud ze své živnosti neměl příjem, mohl ji přerušit či pozastavit. Pokud tak neučinil, dalo se předpokládat, že si příjmy sám zvýší. Žalovaný dle svého stanoviska zjistil řádně v souzené věci skutkový stav, a při zjištění, že žádost je nutno zamítnout, neprováděl další řízení. Podle ustanovení správního řádu a příslušné judikatury správní orgán poskytuje účastníku řízení přiměřené poučení a toto poučení je spojeno s konkrétními procesními úkony správních orgánů. Fakt, že dávka nebyla žalobci přiznána, automaticky neznamená, že nebyl řádně poučen. Ústní jednání nebylo nařízeno, neboť správní orgán shromáždil všechny potřebné podklady a ústní jednání nebylo třeba nařizovat, protože rozhodné skutečnosti byly v dostatečném rozsahu zjištěny. Žalobce měl možnost se seznámit s podklady pro rozhodnutí, včetně výpisu z živnostenského rejstříku a ten si mohl přečíst. Námitky ohledně toho, že spis nebyl řádně veden, žalobce nespecifikoval. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s.ř.s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), tedy ke dni 15. 6. 2009.

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že 16. 2. 2009 požádal žalobce o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví, protože z důvodu nevyplacení nemocenských dávek, podpory v nezaměstnanosti a nepřiznání sociálních dávek se žalobce nemůže dostavit k lékaři, z toho má žalobce psychické problémy, trestní stíhání a další vyjmenované zdravotní potíže. Správní orgán I. stupně u svého odboru živnostenského zjistil ke své výzvě, že žalobce má od 25. 6. 1992 živnostenské oprávnění na daňové služby a od 2. 12. 1993 na činnost organizačních a ekonomických poradců. Toto oprávnění bylo přerušeno od 1. 11. 2006 do 31. 10. 2008, jinak bylo vydáno na dobu neurčitou. Žalobce byl vyrozuměn, že se může vyjádřit k podkladům rozhodnutí a podle záznamu z jednání se dle svého vyjádření nemohl žalobce se spisem seznámit, jelikož spis nemá zákonné náležitosti a proto žalobce záznam zjevně podepsal, poté podpis přeškrtl a uvedl „nepodepsal!“. Správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, jímž žalobci dávku nepřiznal a odůvodnil jej tím, že žalobce vlastní živnostenské oprávnění, živnost není přerušena, a proto se u žalobce vychází ze započitatelných příjmů, za které se považuje nejméně 50% měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok. Tato částka se nepoužije, pokud se činnost dotčené osoby považuje podle důchodových předpisů za vedlejší nebo není vykonávána soustavně. Podmínky vedlejší činnosti podle § 9 odst. 6 zákona č. 155/1995 Sb. žalobce nesplňuje. Dále správní orgán citací § 9 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění uvedl, co se rozumí samostatnou výdělečnou činností, odkázal na výši průměrné mzdy, ze které vycházel, uvedl rozhodné období, citoval, co se rozumí celkovými sociálními a majetkovými poměry a okruhem posuzovaných osob. V rámci vlastního odůvodnění správní orgán uzavřel, že žalobce nemá přerušenou samostatnou výdělečnou činnost a že jeho činnost není považována za vedlejší nebo za nevykonávanou soustavně, a proto přihlédl k příjmům žalobce ve výši 10.800 Kč a z toho vyvodil, že žalobci nehrozí vážná újma na zdraví. Závěrem správní orgán I. stupně podotkl, že se žalobce mohl k podkladům rozhodnutí vyjádřit, což však odmítl učinit s odkazem na neúplný spis a záznam o jednání odmítl podepsat.

V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobci požadovaná dávka nenáleží pro neexistenci hrozby vážné újmy na zdraví, že újma na zdraví žalobci nehrozí „s přihlédnutím k jeho příjmům“ a proto se žalobce nepovažuje za osobu v hmotné nouzi. K tomu zopakoval citaci zákonných ustanovení správním orgánem I. stupně. Žalovaný dodal, že v případě částky 10.800 Kč se jedná o tzv. fiktivní příjem, skutečný příjem by se započítával jedině tehdy, pokud by byl vyšší než stanovená hranice, proto bylo neúčelné vyzývat žalobce k doložení skutečných příjmů. Pokud by žalobce příjmy neměl, mohl nedostatek finančních prostředků řešit úpravou této situace. Orgán pomoci v hmotné nouzi nezpochybnil svobodnou volbu pracovní činnosti, avšak v situaci nepřerušeného živnostenského oprávnění bylo možné očekávat příjem z této činnosti. Žalovaný konstatoval, že správní řízení proběhlo v souladu se všemi zásadami činnosti správních orgánů a že žalobce neuvedl důkazy konkrétních rozporů se zásadami, žalovaný je sám nezjistil a proto se zabýval zákonností odvoláním napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího. Žalovaný odmítl i ostatní námitky žalobce, protože žalobce neuvedl konkrétní porušení povinností při vedení spisu správním orgánem, § 51 odst. 4 správní řád neobsahuje, podklady k vydání rozhodnutí správní orgán opatřil a žalobce si je mohl přečíst.

Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 36 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, nárok na mimořádnou okamžitou pomoc má osoba uvedená v § 2 odst. 3.

Podle § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi osoba se považuje za osobu v hmotné nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2 (pozn. soudu: definice osoby v hmotné nouzi), avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví.

Podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro účely tohoto zákona za příjem, není-li dále stanoveno jinak, považuje 100 % ostatních započitatelných příjmů podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou příspěvku na živobytí.

Podle § 8 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, za započitatelný příjem za kalendářní měsíc se u osoby, která má nebo měla příjmy uvedené v § 7 odst. 1 písm. c), považuje

a) částka odpovídající měsíčnímu průměru těchto příjmů za období uvedené v daňovém přiznání za předchozí zdaňovací období zahrnující kalendářní měsíce, v nichž byla alespoň po část měsíce vykonávána činnost, z níž měla osoba příjmy uvedené v § 7 odst. 1 písm. c),

b) částka odpovídající jedné dvanáctině příjmů poplatníka daně z příjmů fyzických osob stanovené paušální částkou podle zákona o daních z příjmů, není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. za započitatelný příjem osoby uvedené v odstavci 1 se však považuje nejméně částka ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok s tím, že tato částka se zaokrouhluje na celé stokoruny dolů a vyhlašuje ji Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů. Tato částka se považuje za minimální příjem osoby uvedené v odstavci 1 vždy od 1. července roku, v němž došlo k vyhlášení průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok, do 30. června následujícího kalendářního roku. Částka uvedená ve větě první se nepoužije, jde-li o osobu vykonávající výdělečnou činnost, která se považuje podle zákona o důchodovém pojištění za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, nebo o osobu, jejíž činnost se nepovažuje podle zákona o důchodovém pojištění za činnost osoby samostatně výdělečně činné proto, že tuto činnost nevykonává soustavně.

Podle § 8 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb. u osoby samostatně výdělečně činné, která nemá příjem ze samostatné výdělečné činnosti, ale nepřerušila výkon této činnosti ani jí tato činnost nebyla pozastavena, se za příjem považuje částka uvedená v odstavci 2; to neplatí, jde-li o osobu vykonávající činnost, která se považuje podle zákona o důchodovém pojištění za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, nebo o osobu, jejíž činnost se nepovažuje podle zákona o důchodovém pojištění za činnost osoby samostatně výdělečně činné proto, že tuto činnost nevykonává soustavně.

Podle § 8 odst. 4 zákona č. 110/2006 Sb. u osoby, která má nebo měla příjmy uvedené v § 7 odst. 1 písm. c) a za předchozí zdaňovací období nepodala přiznání k dani z příjmů a která není poplatníkem daně z příjmů stanovené paušální částkou, se vychází z těchto příjmů za zdaňovací období předcházející takovému období. V případě, že tato osoba v předcházejícím zdaňovacím období podnikatelskou ani jinou samostatnou výdělečnou činnost ještě nevykonávala, vychází se nejméně z poloviny částky uvedené v odstavci 2. U osoby, na kterou se nevztahuje nejnižší započitatelný příjem podle odstavce 2, se vychází z poloviny částky uvedené v odstavci 2 až do konce kalendářního měsíce, ve kterém podá daňové přiznání, nebo sama určí výši příjmu, pokud není povinna podat daňové přiznání.

Podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 110/2006 Sb. za započitatelné příjmy se pro účely tohoto zákona považují příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně o daních z příjmů.

Klíčové pro posouzení sporné otázky v souzené věci je ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb., podle kterého u osoby samostatně výdělečně činné, která nemá příjem ze samostatné výdělečné činnosti, ale nepřerušila výkon této činnosti ani jí tato činnost nebyla pozastavena, se za příjem považuje částka uvedená v odstavci 2. Na základě tohoto ustanovení shledal soud zákonnost napadeného rozhodnutí, protože žalovaný ho aplikoval správně, nejde o mezeru v zákoně nebo nejasné ustanovení z hlediska jeho výkladu. Správní orgán zjistil skutkový stav řádně. Je zjevné, že žalobce neměl živnost přerušenou ani pozastavenou, ostatně to ani netvrdí. Nesouhlas žalobce se zněním zákona neznamená nezákonnost rozhodnutí. Krajský soud neshledal ani protiústavnost aplikovaného ustanovení, zejména s ohledem na to, že sám ze správního spisu zjistil (ze správního spisu doloženého v souzené věci – založeného rozhodnutí ze dne 17. 4. 2009 o nepřiznání příspěvku na živobytí), že žalobce nedoložil podklady pro přiznání příspěvku na živobytí, žádost o dávku v souzené věci není jedinou možností a svých možností žalobce nevyužil. Žalobce mohl hned poté, co se dozvěděl, že bez přerušení živnosti nesplní nárok na dávku okamžité pomoci, tuto živnost i formálně přerušit a překážku, pro niž mu byla žádost odmítnuta, by snadno překonal. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb. nepovažuje krajský soud za protiústavní, ale naopak za logické, protože osoby, které nepřerušily živnost, mohou podnikat a zjišťování správních orgánů, zda skutečně podnikají a v jakém rozsahu a jaké z této činnosti mají příjmy, by bylo nerozumné a neefektivní.

Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb. používá fikci. Fikce je uměle konstruovaná skutečnost, která nemá své vyjádření v objektivní realitě; právní řád s ní však spojuje právní následky (Hendrych D. a kol.: Právnický slovník, 3.vydání, C. H. Beck, 2009). Zatímco pro právní domněnky je charakteristické, že zpravidla vycházejí z určité obecné životní zkušenosti, pro fikci je typické, že vychází z uměle vytvořeného skutkového předpokladu, který má většinou jen legislativně technický základ. Jestliže jsou prokázány zákonné předpoklady ustanovení obsahujícího fikci, lze zákonný závěr (fikci) z nich plynoucí vyvrátit jen tam, kde to zákon připouští (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 921 – 922).

Shora citované ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb. považuje soud za ospravedlnitelné a souladné s ústavním pořádkem a principem právní jistoty. K námitce ustanoveného zástupce, že závěr, ke kterému dospěl žalovaný v napadeném rozhodnutí, je nezákonný, nelze než odkázat předně na samotný text citovaného ustanovení a taktéž na již uvedenou argumentaci soudu.

Námitka žalobce, že neměl prostředky na živobytí a že žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav, není vzhledem k výše uvedenému důvodná. Mimoto měl žalobce možnost požádat i o jiné dávky v systému sociální ochrany.

Námitku žalobce, že žalovaný jej dostatečně nepoučil a nepomohl mu, neshledal krajský soud jako důvodnou i s ohledem na již uvedené. V případě, že žalobce neměl přerušenou živnost, nemohl správní orgán rozhodnout jinak a zákon mu jinou možnost nedával. Na vydaných rozhodnutích ve správním řízení, ukončeném napadeným rozhodnutím, jsou poučení uvedena v souladu se zákonem.

Jako nedůvodnou shledal soud i námitku žalobce, že jej správní orgán zbytečně zatěžoval výzvami k předkládání dokladů, neumožnil žalobci nahlédnout do spisu, který navíc nebyl veden řádně a že správní orgán nenařídil ústní jednání a neprovedl řádně důkaz listinami. Ze správního spisu se podává, že správní orgán po obdržení žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví zjistil, že žalobce má živnostenské oprávnění, které nebylo přerušeno či pozastaveno. Poté vyrozuměl žalobce, že se může vyjádřit k podkladům rozhodnutí, správní orgán mu tedy nezasílal žádné výzvy, které by byly v tomto správním řízení nadbytečné. Soud neshledal, že by správní spis, který byl předložen soudu, nebyl úplný a že by v něm chyběly některé písemnosti, ostatně ani žalobce neuvádí konkrétní chybějící dokumenty a námitku vznesl pouze v obecné rovině. Ze spisu vyplývá, že žalobce se na základě vyrozumění dostavil ke správnímu orgánu a podle protokolu z jednání dne 27. 3. 2009 správní orgán zaznamenal vyjádření žalobce, který se do protokolu zjevně podepsal, podpis přeškrtnul a uvedl slovo „nepodepsal!“. Následně správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí o zamítnutí žádosti. V takovém postupu neshledal soud za dané procesní situace ve správním řízení pochybení správního orgánu. Jak již bylo uvedeno výše, aplikace příslušného ustanovení zákona znamenalo jednoduché použití práva a bylo řádně zdůvodněno. K nařízení ústního jednání soud konstatuje, že podle § 49 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Proto tedy nebyl správní orgán povinen nařizovat ústní jednání, které se liší od seznámení účastníka s podklady rozhodnutí nahlédnutím do spisu. Přitom vyjádření žalobce je v záznamu z jednání uvedeno. Žalobci nebylo znemožněno nahlédnout do spisu, to žalobce také ani netvrdí a pokud by tomu tak bylo, vztahovala by se na správní orgán povinnost vydat o tom usnesení. O takovou situaci se však nejedná. Žalobce má možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí jakkoli a podle tohoto vyjádření správní orgán v řízení pak dále pokračuje. Správně správní orgán v souladu s praxí pořídil o nahlédnutí do spisu záznam a vyzval žalobce, nechť jej podepíše.

Krajský soud pro srovnání odkazuje na analogický případ fikce, kdy Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 2003, č. j. 5 A 74/2000-37, č. Sb. NSS 233/2004, vyslovil tento právní názor: Jestliže zákonodárce pro posouzení nároku na dávku státní sociální podpory upravil v § 5 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, pro osoby samostatně výdělečně činné fikci dosaženého příjmu, neporušil tím čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Rozdílná úprava sledování příjmu takových osob a ostatních skupin žadatelů o dávku je odůvodněna charakterem jejich výdělečné činnosti a je založena na objektivních a rozumných důvodech.“

Nadto, podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000, č. 187 SbNUUS, „v případě předpisů sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění, není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů. Nárok na dávku důchodového pojištění je možné přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Rozšiřující výklad zákonných podmínek vzniku nároku by byl v rozporu se zájmy ostatních pojištěnců“.

O návrhu na předběžné opatření soud nerozhodoval, protože k výzvě soudu ustanovený advokát takové rozhodnutí již nenavrhoval.

Z výše uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

Žalobce v tomto řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému nebyla náhrada nákladů přiznána, neboť si žalovaný žádné náklady neúčtoval a soud ze spisu žádné nezjistil (§ 60 odst. 1 s.ř.s.).

Ustanovenému zástupci žalobce přiznal soud na nákladech právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odměnu za zastupování, spočívající v odměně za dva úkony právní služby podle § 9 odst. 2 (u mimořádné okamžité pomoci v hmotné nouzi se jedná o nárok fyzické osoby v oblasti sociálního zabezpečení) ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce 2 x 500 Kč a dvakrát režijní paušál podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč, tj. celkem 1.600 Kč; dále k odměně náleží daň z přidané hodnoty v sazbě 20%, tedy 320 Kč; tj. celkem na nákladech za právní zastoupení 1.920 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Olomouci dne 26. 5. 2011

JUDr. Martina Radkova

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru