Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

73 Ad 4/2010 - 26Rozsudek KSOL ze dne 09.09.2010

Prejudikatura
6 A 25/2002 - 42
Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Ads 145/2010 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek


73Ad 4/2010 - 26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr.

Martinou Radkovou v právní věci žalobkyně PhDr. H. P., bytem B. 8, zast.

advokátkou Mgr. Dominikou Kovaříkovou, se sídlem Riegrova 337/14, 772 00

Olomouc, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem

Jeremenkova 40a, Olomouc, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12.

2009, č.j. KUOK 118284/2009, ve věci mimořádné okamžité pomoci k uhrazení

medikamentů,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2009, č.j. KUOK 110357/2009, se ruší a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovené zástupkyni Mgr. Dominice Kovaříkové se přiznává odměna ve výši 800 Kč, která jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Krajského soudu v Ostravě.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného, označeného v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Litovel, sociálního odboru, ze dne 24. 11. 2009, č.j. 13663/2009/LTO, kterým nebyla žalobkyni přiznána mimořádná okamžitá pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje – uhrazení medikamentů a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. pokračování
2
73Ad 4/2010

V žalobě namítala žalobkyně, že výklad zákona provedený správním orgánem je neracionální, nelogický a mechanický. Pokud by žalobkyně jela do Olomouce nechat si léky předepsat, aby je neplatila, cestovné by bylo vyšší než pořizovací cena těchto léků. Zásadně žalobkyně nesouhlasila s tím, že léky jsou základní osobní potřebou a jejich pořízení je saturováno příspěvkem na živobytí. Tato dávka žalobkyni však postačuje pouze k přežití, tj. k zakoupení jídla k pouhému udržení života. K důkazu svých tvrzení navrhla žalobkyně odborné vyjádření Ministerstva zdravotnictví, kalkulaci nákladů na stravu a přehled cen ubytování pro matky v Olomouckém kraji. Dále žalobkyně namítá, že se správní orgán nevypořádal s její námitkou ohledně koupě prostředku Lactobacillus a navrhla důkaz odborným lékařským posudkem.

Ve vyjádření žalovaný uvedl, že mimořádná okamžitá pomoc je dávka fakultativní, nenároková a její poskytnutí závisí na úvaze správního orgánu. Ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb. upravuje další případy, kdy může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat osobu za osobu v hmotné nouzi. Jedná se o takovou osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu. Z dokladů o koupi medikamentů je zřejmé, že byly zakoupeny ve volném prodeji. Jelikož je žalobkyně příjemkyní příspěvku na živobytí, je podle zákona o veřejném zdravotním pojištění osvobozena od regulačních poplatků ve zdravotnictví a mohla tak využít léků na předpis a nevznikly by jí náklady, jež požaduje uhradit. Podle zákona o veřejném zdravotním pojištění se v každé skupině léčivých látek hradí plně ze zdravotního pojištění aspoň jeden přípravek nebo potravina. Proto nelze pořízení léků považovat na nezbytný výdaj. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb. je životní minimum definováno jako minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb umožňujících přežití. Pokud příjmy žadatele nedosahují částky živobytí, obdrží příspěvek na živobytí. Zákon nepředpokládá možnost navýšit částku živobytí o částku na úhradu léků.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s.ř.s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), tedy ke dni 30. 12. 2009.

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 19. 11. 2009 požádala žalobkyně o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje – uhrazení medikamentů Gyno-Prevaryl, Laktobacillus a Clortimazol po antibiotické léčbě. Jako předpokládanou výši výdaje uvedla žalobkyně 400 Kč. Na č.l. 4 správního spisu se nachází kopie dokladů o koupi uvedených přípravků ze dne 2. 11. 2009 v celkové hodnotě 400 Kč. Obsahem správního spisu jsou dále text § 15 zákona č. 48/1997 Sb a informace z webu Ministerstva zdravotnictví o úhradách, cenách a výši případného doplatku léků nakoupených žalobkyní. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedeno, že žalobkyně je rozvedená, sama pečuje o pokračování
3
73Ad 4/2010

nezaopatřeného syna a je v evidenci Úřadu práce. Jejím příjmem jsou dávky státní sociální podpory, a to přídavek na dítě ve výši 650 Kč měsíčně a sociální příplatek 1072 Kč měsíčně a je jí doplácena dávka pomoci v hmotné nouzi 3090 Kč měsíčně. Žalobkyně bydlí se synem v nájemním bytě na adrese Bouzov 8. Dále je pouze uvedeno, že žádost žalobkyně byla zamítnuta proto, že léky jsou součástí základních osobních potřeb a jsou zohledněny v částce živobytí a že podle § 15 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. v každé skupině léčivých látek je jeden léčivý přípravek plně hrazen z pojištění. Podle doložených dokladů žalobkyně zakoupila léky ve volném prodeji. Protože je příjemcem příspěvku na živobytí, je žalobkyně osvobozena od regulačních poplatků ve zdravotnictví a mohla využít léků na předpis a výdaje, požadované k úhradě od správního orgánu, by jí vůbec nevznikly. V napadeném rozhodnutí žalovaný ocitoval § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi a uvedl, že se jedná o fakultativní, nenárokovou dávku a záleží pouze na posouzení (správní úvaze) správního orgánu pomoci v hmotné nouzi, zda a v jaké výši dávku poskytne. Dále žalovaný uvedl, že léky spadají mezi ostatní základní osobní potřeby, jejichž zajištění je saturováno základní dávkou pomoci v hmotné nouzi – příspěvkem na živobytí a odkázal na § 1 odst. 1 zákona o existenčním minimu a § 24 zákona o hmotné nouzi. Žalobkyně a její syn pobírají tuto dávku a z toho je zřejmé, že jejich osobní potřeby jsou zabezpečeny jejich příjmy a příspěvkem na živobytí. K námitce žalobkyně, že částka živobytí nestačí ani na tři bezmasá jídla denně, žalovaný sdělil, že tento její názor nelze při posuzování nároku na požadovanou dávku zohlednit. Žalovaný dodal, že pouze v případě zvýšených nákladů na lékařem předepsané dietní stravování je možno podle § 29 zákona o hmotné nouzi navýšit dávku živobytí a tím i výši příspěvku na živobytí, avšak v případě úhrad za léky tuto možnost zákon nepředpokládá. Žalovaný se přiklonil k názoru správního orgánu I. stupně, že žalobkyně mohla získat zakoupené léky na předpis a tím by byla rovněž prokázána nezbytnost léčby anebo mohla zvolit léky s nižším doplatkem. Závěrem žalovaný poukázal na způsob, kterým žalobkyně může prokázat, že je příjemkyní příspěvku na živobytí, čímž by byla osvobozena od regulačních poplatků ve zdravotnictví a odkázala na webovou stránku Ministerstva zdravotnictví se seznamem léků.

Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném do 31. 12. 2009, pro účely posuzování stavu hmotné nouze se příjmy a sociální a majetkové poměry osoby, která žádá o dávku, posuzují společně s příjmy a sociálními a majetkovými poměry dalších osob. Okruh těchto společně posuzovaných osob se posuzuje podle zákona o životním a existenčním minimu.

Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném ke dni 30. 12. 2009, osoba se nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§ 24), přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo.

Podle § 2 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky pokračování
4
73Ad 4/2010

a) k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu, nebo

b) na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby a na základní vybavení domácnosti a odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte.

Podle § 15 odst. 1 zákona o hmotné nouzi se pro účely tohoto zákona celkovými sociálními poměry rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze, do kterého se osoba dostala. Při posuzování celkových sociálních poměrů příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi posuzuje také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké.

Podle § 15 odst. 2 se pro účely tohoto zákona celkovými majetkovými poměry rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné ceny, kterého lze využít ihned, popřípadě po určité době, pro zvýšení příjmu, a to jak krátkodobě k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné možnosti. Z movitého a nemovitého majetku, uvedeného ve větě první, je vyloučen majetek, jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po osobě vyžadovat. Pokud jde podle poměrů osoby o běžný nemovitý nebo movitý majetek, jehož hodnota je zjevně nízká nebo naopak tak vysoká, že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry nebrání přiznání dávky nebo naopak jsou na překážku přiznání dávky, nemusí být jeho cena podle zvláštního právního předpisu zjišťována.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění účinném ke dni 30. 12. 2009, tento zákon stanoví životní minimum jako minimální hranici peněžních příjmů (dále jen "příjem") fyzických osob (dále jen "osoba") k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití.

Porovnáním textu zákona – ust. § 2 odst. 1 a § 2 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb. s napadeným rozhodnutím a postupem správního orgánu předcházejícím jeho vydání soud dospěl k závěru, že správní orgán nepostupoval v souladu s tímto zákonem. Správní orgán byl povinen posuzovat stav hmotné nouze žalobkyně v kontextu s jejími příjmy a jejími celkovými sociálními a majetkovými poměry. Zákon č. 111/2006 Sb. stanoví v § 15 odst. 1, co jsou celkové sociální poměry a v § 15 dost. 2, co jsou celkové majetkové poměry. Napadené rozhodnutí ani rozhodnutí správního orgánu I. stupně se tímto posouzením vůbec nezabývala. Podle krajského soudu je to nezbytná a výchozí podmínka toho, aby správní orgán řádně posoudil, zda se žalobkyně nachází ve stavu hmotné nouze či nikoli. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tím, že potřeba zakoupit medikamenty je kryta jinou dávkou – příspěvkem na živobytí, neobstojí. Vyřčením tohoto argumentu a právního názoru není zdůvodněno, zda se žalobkyně nachází ve stavu hmotné nouze a zda má nárok na dávku, o kterou požádala. Soud dodává, že správní orgán porušil zásadu zákonnosti a zvoleným postupem správní orgán v souzené věci nedostál zásadě správního pokračování
5
73Ad 4/2010

řízení zjistit dostatečně skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, jak mu to ukládá § 3 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Pro úplnost soud dodává, že § 2 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb. popisuje situaci, kdy správní orgán může uznat žadatele za osobu v hmotné nouzi. Slovo „může“ je však třeba v souladu s judikaturou správních soudů vykládat tak, že pokud jsou splněny podmínky hmotné nouze, správní orgán takovou osobu za osobu v hmotné nouzi uzná. Takovému posouzení však musí předcházet zjištění podkladů a porovnání příjmů a celkových sociálních a majetkových poměrů žadatele.

Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2008, č.j. 6 Ads 98/2008-53, „konstrukce dávek systému hmotné nouze vychází z porovnávání příjmu žadatele o dávku (a případně za stanovených podmínek osob s ním společně posuzovaných) s částkami potřebnými k zajištění jeho (jejich) živobytí, popřípadě s částkami nutnými k zabezpečení tzv. odůvodněných nákladů na bydlení.“

Ke správnímu uvážení odkazuje soud (mimo další a setrvalou judikaturu správních soudů) pro stručnost na plné znění rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č.j. 6 A 25/2002-42, www.nssoud.cz, a vyjímá z něj ústřední úvahu, podle které sloveso „může“ znamená za splnění zákonem stanovených podmínek „musí“.

Krajský soud považuje argumentaci žalovaného o tom, že potřeba zakoupit medikamenty je pokryta jinou dávkou, kterou žalobkyně pobírá, a to příspěvkem na živobytí, za nesprávný právě s ohledem na to, že správní orgán nepřezkoumal příjmy a celkovou sociální a majetkovou situaci žalobkyně. Teprve poté, až by správní orgán po tomto prošetření celkové příjmové, sociální a majetkové situace žalobkyně dospěl k závěru, že jí tato situace a celkové poměry umožňují zakoupit obuv z jiných zdrojů než je požadovaná dávka a řádně by tuto svou úvahu odůvodnil, by bylo možné vyslovit závěr o nároku na požadovanou dávku. Odmítnutí žádosti žalobkyně pouhým argumentem, že k zakoupení medikamentů je určena jiná dávka, je nedostačující. Správní orgán tak neumožnil žalobkyni spravedlivý správní proces.

Tradičně je chápáno rozhodnutí správního orgánu I. i II. stupně jako jeden celek („Pod pojmem rozhodnutí vydané ve správním řízení ve smyslu § 247 odst. 2 o.s.ř. je nutno (proběhlo-li řízení ve dvou správních instancích) chápat rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně jako jeden celek“, uvádí se v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1993, čj. 6 A 68/93-10, obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, čj. 1 Afs 88/2009-48). V souzené věci v rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou uvedeny skutečnosti týkající se příjmů, majetkových a sociálních poměrů žalobkyně, chybí zde však již úvaha o jejich posouzení a o závěru, zda je či není žalobkyně ve stavu hmotné nouze. Tuto vadu mohl napravit žalovaný v napadeném rozhodnutí, avšak neučinil tak.

Pro úplnost argumentace krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č.j. 6 Ads 154/2007-54, publ. na www.nssoud.cz. Ačkoliv se tato věc týkala jiné právní úpravy, lze použít při srovnání právních úprav analogicky argumentaci v citovaném rozsudku uvedenou: „Skutečnostmi rozhodnými pro nárok na dávku sociální péče, které je žadatel o tuto dávku povinen osvědčit podle § 7 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti pokračování
6
73Ad 4/2010

(účinného do 31. 12. 2006), nejsou toliko jeho příjmy, nýbrž také jeho celkové majetkové a sociální poměry.“

Správní orgán nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 a § 2 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., v napadeném rozhodnutí neodůvodnil řádně svůj postup a tím zatížil řízení vadami, které měly za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Proto krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení žalovaný posoudí na základě dostatečných podkladů, zda může považovat žalobkyni za osobu ve stavu hmotné nouze a teprve poté se může zabývat úvahou, zda na základě tohoto posouzení má žalobkyně nárok na úhradu nezbytného jednorázového výdaje. Teprve po zjištění, zda je žalobkyně ve stavu hmotné nouze, může správní orgán vést úvahy, zda požadovaný přípravek může předepsat i praktický lékař, kde sídlí, zda lze lék předepsat i bez návštěvy lékaře atp.

Vzhledem k výše uvedenému, tj. zejména k tomu, že nebyla zjištěno, zda-li se žalobkyně vůbec nacházela ve stavu hmotné nouze, soud již neprováděl důkazy navržené žalobkyní.

K žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků soud konstatuje, že podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání žaloby, se od poplatku osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek.

Náklady řízení účastníkům přiznány nebyly, neboť žalobkyně žádné náklady řízení neuplatnila a soud žádné ze spisu nezjistil a žalovaný v tomto řízení nebyl úspěšný (§ 60 odst. 1 a 2 s.ř.s.).

Ustanovené zástupkyni žalobkyně byla přiznána podle § 35 odst. 8 s.ř.s. odměna za zastupování, spočívající v odměně za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 2 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce 500 Kč a režijní paušál podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč, tj. celkem 800 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě

dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Olomouci dne 9. 9. 2010

JUDr. Martina Radkova


samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru