Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

65 A 30/2020 - 17Rozsudek KSOL ze dne 23.02.2021


přidejte vlastní popisek

65 A 30/2020-17

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Petra Hluštíka, Ph. D., ve věci

žalobkyně: A. X s. r. o., IČO X

sídlem D. S. 7, X P.-I m. zastoupená advokátem JUDr. Markem Pourem sídlem Bartošova 9, 750 02 Přerov

proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2020, č. j. 44/2019-120-STSP/4

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 6. 2. 2020, č. j. 44/2019-120-STSP/4, a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 21. 3. 2019, č. j. KUOK 32474/2019, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marka Poura, advokáta se sídlem Bartošova 9, 750 02 Přerov.

Odůvodnění:

I.) Vymezení věci

1. Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen „KÚ“) dne 12. 6. 2018 vyzval dle § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „ZOPK“) žalobkyni, jakožto vlastníka reklamního zařízení umístěného a provozovaného v silničním ochranném pásmu silnice č. I/55 na pozemku parc. č. X v k. ú. K. bez povolení silničního správního úřadu, k jeho neprodlenému odstranění. Žalobkyně na výzvu nezareagovala. Následně KÚ dne 11. 1. 2019 požádal Ředitelství silnic a dálnic ČR v souladu s § 31 odst. 9 věty třetí ZOPK o odstranění předmětného reklamního zařízení na náklady jeho vlastníka a tuto žádost zaslal na vědomí žalobkyni. Žalobkyně dne 14. 1. 2019 KÚ písemně sdělila, že již dlouhodobě vlastníkem předmětného reklamního zařízení není.

2. KÚ dne 4. 2. 2019 sdělil žalobkyni, že jeho přesvědčení o tom, že vlastníkem reklamního zařízení je právě ona, vzešlo z komunikace s vlastníkem pozemku parc. č. X, paní L., a požádal žalobkyni o zaslání kopie kupní smlouvy, z níž bude zřejmé, komu má být výzva k odstranění adresována. Jelikož žalobkyně nezareagovala, vydal KÚ dne 19. 2. 2019 s odkazem na § 53 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, usnesení, jímž žalobkyni uložil povinnost předložit do 6. 3. 2019 úředně ověřenou kopii kupní smlouvy na předmětné reklamní zařízení pod pohrůžkou uložení pořádkové pokuty až 50 000 Kč.

3. Žalobkyně KÚ dne 4. 3. 2019 sdělila, že již prvotní výzvu ze dne 12. 6. 2018 přeposlala vlastníkovi reklamního zařízení, kterým je společnost T. P. s.r.o., IČO X, se sídlem A. S. 34, P.a 4. V příloze zaslala žalobkyně kopii předmětné kupní smlouvy s tím, že úplné znění smlouvy včetně kupní ceny nemůže ve vztahu „na obchodní sdělení“ a bez souhlasu třetí strany úřadu poskytnout.

4. Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2019 KÚ uložil dle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu žalobkyni za neuposlechnutí výzvy ze dne 19. 2. 2019 pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí KÚ uvedl, že žalobkyně dlouhodobě mařila probíhající řízení o odstranění reklamního zařízení tím, že na výzvu ze dne 19. 2. 2019 nepředložila požadovanou úředně ověřenou kopii kupní smlouvy a namísto toho zaslala zcela neidentifikovatelnou neověřenou kopii smlouvy o koupi movité věci, takže není možné hodnověrně nového vlastníka ověřit.

5. Žalobkyně v odvolání označila za nezákonnou jak pokutu, tak výzvu KÚ k předložení úředně ověřené kopie kupní smlouvy, a za zcela nesmyslné tvrzení KÚ, že mu nepředložení úředně ověřené kopie smlouvy vážně ztížilo jeho činnost. Žalobkyně dle svého názoru výzvě zcela vyhověla podáním ze dne 14. 3. 2019, v němž jednoznačně nového vlastníka reklamního zařízení identifikovala a přiložila kopii kupní smlouvy, čímž z pohledu oprávněných potřeb daného řízení učinila vše proto, aby jeho postupu nebránila. Důvod požadavku KÚ na předložení úředně ověřené smlouvy, která může být nadto dle občanského zákoníku uzavřena i ústně, dle žalobkyně není jasný, přičemž důvody nemožnosti zaslat úředně ověřenou kopii smlouvy žalobkyně sdělila. Rozhodnutí KÚ žalobkyně označila za nelogické, nepravdivé, formalistické a rozporné se základními principy správního řízení dle § 2 odst. 3 a § 6 odst. 2 správního řádu.

6. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 2. 2020 odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí KÚ potvrdil. Žalobkyně dle žalovaného naplnila jak podmínku neuposlechnutí pokynu úřední osoby, neboť namísto předložení požadované úředně ověřené kopie kupní smlouvy předložila smlouvu, ve které byly zakryty stěžejní pasáže obsahující vymezení předmětu smlouvy (čitelný byl pouze řádek „X K. I/55 tah Přerov-Olomouc 510x240 3000 49,49861 17,36956“), tak podmínku závažného ztížení postupu správního orgánu. Dle žalovaného není oprávněnost požadavku KÚ v této fázi řízení rozhodující a žalobkyně se mohla proti usnesení o výzvě ze dne 19. 2. 2019 bránit odvoláním. Přesto uvedl, že požadavek KÚ na předložení úředně ověřené kopie smlouvy byl důvodný. Uzavření smlouvy ústně je dle žalovaného sice možné, avšak uzavření obdobné smlouvy v písemné podobě je obvyklé. KÚ se na základě informace od vlastníka pozemku a povolení k provozování předmětného reklamního zařízení důvodně domníval, že je jeho vlastníkem žalobkyně, a proto zvolil způsob, kterým mohl současně získat důkaz, aniž by musel shromažďovat další podklady k ověření tvrzení žalobkyně. Dále uvedl, že obchodní tajemství je pak chráněno institutem neumožnění nahlédnutí do spisu. Podmínka závažného ztížení postupu správního orgánu byla dle žalovaného splněna tím, že žalobkyně svým strohým sdělením z ledna 2019 o tom, že již není vlastníkem zařízení bez označení vlastníka nového, vyvolala v KÚ dojem, že nebude snadné vlastníka reklamního zařízení prověřit. Pochybnosti dle žalovaného vyvolává také obchodní jméno nového vlastníka, které nikterak nenasvědčuje tomu, že se jeho obchodní činnost týká poskytování služeb venkovní reklamy, a dále zjištění, že žalobkyně porušila nájemní smlouvu s vlastníkem pozemku tím, že po určitou dobu ještě před převodem vlastnického práva neměla povolení k provozování předmětného reklamního zařízení. Závěrem žalovaný uvedl, že KÚ bude muset shromáždit další podklady, a to kontaktovat společnost T. P. s. r. o. a zadavatele reklamy, přičemž není vyloučeno, že společnost T. P. s. r. o. své vlastnické právo, pokud jej nabyla, dále opětovně převedla. Dále bude muset KÚ prověřit, zda čísla uvedená v řádku v horní části strany 3 jsou souřadnice reklamního zařízení a takové zjištění vyhodnotit.

II.) Žaloba a vyjádření žalovaného

7. Žalobkyně požadovala zrušení napadeného rozhodnutí. Za nezákonné označila pokutu i výzvu k předložení úředně ověřené kopie kupní smlouvy. Závažné ztížení postupu správního orgánu je dle žalobkyně kogentní podmínkou pro uložení pokuty, avšak je nesmyslný názor žalovaného, že postup KÚ ztížilo předložení prosté namísto úředně ověřené kopie předmětné kupní smlouvy. Tuto skutečnost dovozuje žalobkyně i z toho, že ačkoli již 4. 3. 2019 identifikovala nového vlastníka reklamního zařízení, dá se z rozhodnutí žalovaného vydaného 11 měsíců poté usuzovat, že KÚ dosud společnost T. P. s. r. o. nekontaktoval a namísto toho dovozuje, že jeho nečinnost je založena na faktu, že žalobkyně nepředložila úředně ověřenou kopii kupní smlouvy. Žalobkyně z pohledu oprávněných potřeb daného řízení učinila vše proto, aby jeho postupu nebránila, sdělila požadované údaje o vlastníkovi, přiložila kupní smlouvu a jednoznačně KÚ sdělila, že zaslání její úředně ověřené kopie brání dohoda stran a ustanovení § 504 občanského zákoníku. Je tak zcela nesmyslné tvrzení, že nezaslání úředně ověřené kopie kupní smlouvy vážně ztížilo hodnověrné určení nového vlastníka. Žalovaný sice potvrdil, že smlouva nemusela být písemná, přesto rozhodnutí o uložení pokuty potvrdil, z čehož žalobkyně dovodila, že pokud by účastníci uzavřeli smlouvu legálně ústně, byli by také označeni za původce obstrukcí v daném řízení. Dle názoru žalobkyně nelze pokutovat jednání účastníků obecným zákonem, pokud speciální zákon formu ústního ujednání nezakazuje, případně výslovně umožňuje. Závěrem označila rozhodnutí žalovaného za výraz formalistického přístupu k práci správního orgánu.

8. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že správní orgány nedisponují mnoha prostředky ke zjištění skutečného vlastníka reklamního zařízení, neboť tato nejsou registrována jako nemovitosti či silniční vozidla. Zjišťování je komplikované a často jej záměrně komplikují i provozovatelé předmětných zařízení. Z dosavadního průběhu šetření KÚ dle žalovaného plyne, že i další tvrzení týkající se vlastnictví reklamního zařízení mohou být rozporná, žalobkyně zaslala neúplné znění kupní smlouvy, přičemž důvody, proč tak učinila, nebyly přesvědčivé. Žalobkyně si proti usnesení ze dne 19. 2. 2019 nepodala odvolání. KÚ vyzval žalobkyni k součinnosti, neboť kromě jejího tvrzení nic dalšího změně vlastnictví nesvědčilo, naopak z komunikace s vlastníkem pozemku vyplývalo, že by měla být vlastníkem žalobkyně. Správní orgán je povinen zjistit vlastníka reklamního zařízení a v tomto případě bylo třeba získat přesvědčivější důkazy, než je sdělení o změně vlastnictví, zejména pokud byla KÚ zaslána protichůdná tvrzení.

III.) Posouzení věci krajským soudem

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl soud bez nařízení jednání.

10. Podle § 53 odst. 1 správního řádu správní orgán může usnesením uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k provedení důkazu, aby ji předložil. Usnesení se oznamuje pouze osobě, které je povinnost ukládána.

11. Podle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu správní orgán může rozhodnutím uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč tomu, kdo v řízení závažně ztěžuje jeho postup tím, že a) se bez náležité omluvy nedostaví na předvolání ke správnímu orgánu, b) navzdory předchozímu napomenutí ruší pořádek, nebo c) neuposlechne pokynu úřední osoby.

12. Pořádková pokuta představuje správní trest majetkoprávní povahy, který je ukládán za tzv. pořádkový správní delikt, jenž je součástí širší kategorie správních deliktů. Praktický komentář ke správnímu řádu kolektivu autorů Z. Fiala, K. Frumarová a spol. (dostupný v systému ASPI) uvádí, že pořádkový správní delikt lze nejobecněji charakterizovat jako porušení procesní povinnosti, kterou má určitý subjekt ve vztahu ke správnímu orgánu ve správním řízení či v jiných (správním) právem upravených postupech nebo režimech a za něž je správním orgánem ukládána pořádková sankce. Svojí podstatou jde tedy - na rozdíl od ostatních správních deliktů majících hmotněprávní povahu - o delikt procesněprávní povahy. Podstatou deliktu je totiž nesplnění určité procesní povinnosti, jejímž následkem je ohrožení, ztížení, narušování či maření určitého postupu či procesu. Účelem postihu těchto deliktů není primárně represe, tedy potrestání subjektu, který se dopustil porušení procesní povinnosti. Smyslem a podstatou jejich postihu je především zajistit zákonný a řádný průběh a dosažení účelu určitého procesu či postupu upraveného normami správního práva či oborů mu příbuzných.

13. Objektem pořádkového deliktu zakotveného v § 62 správního řádu je tedy zákonný a řádný průběh správního řízení a dosažení jeho účelu. Ačkoli § 62 správního řádu hovoří výslovně o ztěžování postupu v řízení, lze pořádkovou pokutou sankcionovat i ztěžování postupu, který není správním řízením, což lze dovodit z § 154 správního řádu, který stanoví využití § 62 i při postupech podle části IV. správního řádu.

14. Objektivní stránka pořádkového deliktu dle § 62 odst. 1 správního řádu je představována jednak jedním ze tří vyjmenovaných druhů protiprávního jednání (nedostavení se na předvolání/rušení pořádku navzdory výzvě/neuposlechnutí pokynu úřední osoby), a dále následkem v podobě závažného ztížení postupu v řízení (či jiného postupu) s tím, že mezi jednáním a následkem musí být příčinná souvislost, tj. musí platit, že závažné ztížení tohoto postupu je následkem porušení procesní povinnosti ze strany odpovědného subjektu, nikoliv jiné skutečnosti. Pokyn úřední osoby ve smyslu § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu může mít jak formalizovanou podobu (např. procesní rozhodnutí), tak i formu ústního či faktického pokynu.

15. V posuzované věci měl pokyn úřední osoby podobu procesního rozhodnutí dle § 53 odst. 1 správního řádu (nikoli dle odst. 2 tohoto ustanovení, jak v něm chybně KÚ uvedl), a to usnesení ze dne 19. 2. 2019, č. j. KUOK 22980/2019, přičemž tento pokyn nebyl učiněn v rámci správního řízení (žádné řízení o odstranění reklamního zařízení nebylo vedeno), nýbrž v rámci jiného postupu správního orgánu.

16. Žalobkyně předně namítala, že nezákonné bylo již usnesení o výzvě k předložení kupní smlouvy, a to zejména z důvodu, že KÚ vyzval žalobkyni k doložení úředně ověřené kopie smlouvy, která vůbec nemusela existovat v písemné formě. Žalovaný však již v napadeném rozhodnutí uvedl, že proti oprávněnosti výzvy mohla žalobkyně brojit odvoláním, o čemž byla poučena, avšak této možnosti nevyužila. Otázka oprávněnosti výzvy KÚ ze dne 19. 2. 2019 tak dle žalovaného již není ve fázi přezkumu rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty rozhodující.

17. Krajský soud k uvedené polemice uvádí následující: Z citovaného § 53 odst. 1 správního řádu vyplývá, že ediční povinnost, tj. povinnost předložit listinu potřebnou k provedení důkazu, lze zásadně uložit osobě, která tuto listinu má, což však dle názoru soudu nebrání správnímu orgánu uložit tuto povinnost i osobě, o níž nemá najisto postaveno, že je skutečně držitelem předmětné listiny, neboť není ani jisté, zda taková listina vůbec existuje (jde o smlouvu, která nemusela být uzavřena v písemné formě), považuje-li existenci písemné smlouvy a její držení vyzvanou osobou za pravděpodobné s ohledem na poznatky např. ze své úřední činnosti či z obecné lidské zkušenosti. Nezareaguje-li osoba, jíž je ediční povinnost uložena, je podmínka neuposlechnutí výzvy úřední osoby splněna. Žalobkyně však na výzvu zareagovala.

18. Osoba mající listinu, které správní orgán podle § 53 odst. 1 správního řádu uložil, aby ji předložila, není bezesporu oprávněna posuzovat, zda je předmětná listina relevantní pro výsledek správního řízení, a v návaznosti na výsledek tohoto vlastního posouzení se rozhodovat, zda pokynu (výzvě) správního orgánu k jejímu předložení vyhoví. Žalobkyně však v posuzované věci zřetelně požadavek na předložení předmětné kupní smlouvy neshledala problematickým a měla za to, že mu vyhověla, toliko nedoložila kopii předmětné kupní smlouvy s doložkou o úředním ověření shody s originálem. Z obsahu jejího podání ze dne 4. 3. 2019, k němuž kopii předmětné smlouvy doložila, přitom nevyplývá, že by potřebnost vidimace této listiny zpochybňovala. Žalobkyně se k požadavku úředního ověření vůbec nevyjádřila, vyjádřila se jen k úplnosti smlouvy, a to tak, že KÚ vysvětlila, z jakých důvodů jsou na jí předkládané kopii některé pasáže smlouvy zakryty (absence souhlasu druhé smluvní strany). V posuzované věci se tedy nejednalo ani o případ prosté nečinnosti žalobkyně ani o případ, kdy by žalobkyně pouze polemizovala s odůvodněním předmětné výzvy. Žalobkyně ostatně dle zjištění soudu ani neměla s čím polemizovat, neboť KÚ v usnesení ze dne 19. 2. 2019 požadavek úředního ověření vyžadované smlouvy nijak nezdůvodnil.

19. Předkládání listin správním úřadům v prostých kopiích je běžnou praxí. I v závěrech ze zasedání Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu (Závěr č. 151), jehož se jakožto výkladového zdroje žalovaný dovolává, je ostatně uvedeno, že „v případě, kdy je správním orgánu předkládána listina, která má sloužit k provedení důkazu, je dostačující prostá kopie dokumentu, popřípadě naskenovaný dokument….. Míra autenticity listiny a její informační přínos je v takovém případě předmětem volného hodnocení důkazů správního orgánu. Pokud ovšem správní orgán dospěje k závěru, že prostá kopie není dostatečná, nemusí k ní přihlížet a dotčená osoba musí předložit originál nebo ověřenou kopii takové listiny.“ Správní orgán tedy by tedy měl požadovat předložení originálu, případně ověřené kopie listiny až poté, co v rámci volného hodnocení důkazů dospěje k tomu, že prostá kopie není dostatečná a náležitě odůvodní, z jakého důvodu k tomuto názoru dospěl. Neměl by však předjímat, že prostá kopie nebude dostatečná a zatěžovat účastníka bezdůvodně.

20. S ohledem na uvedené byl KÚ před vydáním rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty povinen uvážit, zda muselo být žalobkyni z jeho výzvy zřejmé, že prostá kopie smlouvy nemůže pro potřeby dalšího postupu stačit (obzvláště, když v předchozí výzvě ze dne 4. 2. 2019 nebyl požadavek na úřední ověření kopie smlouvy vznesen), zda lze poté, co žalobkyně předložila kopii smlouvy společně s vysvětlením, označit výzvu ze dne 19. 2. 2019 za nesplněnou a zda není namístě sdělit žalobkyni, proč předloženou listinu nepovažuje za přesvědčivý či dostatečný důkaz o převodu vlastnického práva k předmětnému reklamnímu zařízení, rozptýlit její obavy o ochranu obsahu obchodních sdělení a vyzvat ji případně k předložení úředně ověřené kopie s náležitým odůvodněním opakovaně. Takovou úvahu však KÚ neučinil, resp. učinil-li, nevtělil ji do následně vydaného rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. V něm KÚ pouze konstatoval, že úředně ověřenou kopii smlouvy žalobkyně nedoložila a místo toho předložila neidentifikovatelnou neověřenou kopii, z níž není možné hodnověrně nového vlastníka ověřit.

21. Krajský soud se však shodně s žalobkyní s hodnocením předložené kopie smlouvy, které následně aproboval i žalovaný, jako neidentifikovatelné a neposkytující možnost hodnověrného ověření nového vlastníka reklamního zařízení, neztotožňuje, neboť z předmětného dokumentu je zřejmé označení smluvních stran (žalobkyně a společnost T. P. s. r. o.), obsah závazku (koupě/podej) i předmět prodeje (stacionární reklamní zařízení umístěná v ochranném pásmu silnic specifikovaná v čl. III smlouvy, jenž zahrnuje jako položku č. 67 reklamní zařízení o velikosti 510 x 240 umístěné v K., silnice I/55, tah Přerov-Olomouc, GPS souřadnice 49,49861 a 17,36956) a dílčí část ceny (3 000 Kč), a dále z listiny vyplývá, že smlouva byla uzavřena již 19. 1. 2018 a je opatřena podpisy jednatelů obou smluvních stran. Ověření nového vlastníka tak obsah této listiny rozhodně umožňoval.

22. Krajský soud tudíž uzavírá, že odvolací orgán nemůže v řízení o odvolání proti rozhodnutí o pořádkové pokutě uložené za nesplnění pokynu úřední osoby dle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu nehodnotit, zda byl předmětný pokyn úřední osoby oprávněný, zejména namítá-li odvolatel, že tomu tak nebylo, resp. že podstatě pokynu vyhověl. S ohledem na postoj žalobkyně k výzvě obsažené v usnesení ze dne 19. 2. 2019 a obsah jí předložené listiny nelze proto v posuzované věci považovat za rozhodující, že žalobkyně nepodala odvolání proti usnesení ze dne 19. 2. 2019, neboť dala zřetelně najevo své přesvědčení, že podstatě výzvy vyhověla. KÚ byl povinen nejpozději v rozhodnutí o uložení pokuty vysvětlit, proč nebyl jeho požadavek na předložení úředně ověřené kopie smlouvy svévolný a proč dospěl k závěru o nutnosti uložit pokutu navzdory skutečnosti, že žalobkyně požadovanou smlouvu předložila, byť nikoli v požadované formě. První z úvah v rozhodnutí o uložení pokuty schází a druhá je podepřena nesprávným hodnocením obsahu předložené smlouvy. Chybějící první úvahu se sice pokusil nahradit v napadeném rozhodnutí žalovaný (ačkoli nejprve konstatoval, že oprávněnost výzvy KÚ není pro posouzení věci rozhodující). Uvedl-li však žalovaný, že požadavek KÚ byl vznesen za účelem zjištění vlastníka reklamního zařízení důvodně a KÚ zvolil při existenci dvou skutečností svědčících o tom, že žalobkyně je i nadále vlastníkem reklamních zařízení způsob, kterým mohl získat důkaz, aniž by musel shromažďovat další podklady k ověření tvrzení žalobkyně, považuje krajský soud toto „domýšlení“ důvodů a úvah odvolacím orgánem za nepřípustné, neboť žalovaný ve skutečnosti nemohl z postupu KÚ ani obsahu jeho rozhodnutí seznat, jakými úvahami byl KÚ veden. Pro úplnost krajský soud uvádí, že z doloženého povolení ani sdělení vlastníka pozemku nebylo možné dovodit, že žalobkyně je vlastníkem reklamního zařízení i v roce 2019, tvrdila-li a dokládala sama, že tomu tak není, neboť tyto dva zdroje informací KÚ žádné poznatky o aktuálnosti vlastnictví žalobkyně neposkytují.

23. Zcela důvodnou pak shledává krajský soud námitku „nesmyslnosti“ závěru o tom, že by v posuzovaném případě nastalo závažné ztížení postupu KÚ a že by toto ztížení bylo důsledkem nesplněné povinnosti uložené žalobkyni. Krajský soud přisvědčuje žalobkyni, že nepředložení úředně ověřené kopie předmětné smlouvy nebylo způsobilé závažně ztížit postup KÚ. Předně je třeba uvést, že KÚ v rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty vůbec nezdůvodnil, v čem závažné ztížení jeho postupu nastalo, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalovaný však namísto toho, aby pro uvedenou vadu rozhodnutí KÚ zrušil, uvedl vlastní argumenty pro závěr o naplnění druhé podmínky § 62 odst. 1 správního řádu. Ani s těmito úvahami se však krajský soud neztotožňuje.

24. Zejména krajský soud nesouhlasí s tvrzením žalovaného, obsaženým na str. 4 napadeného rozhodnutí, že by žalobkyně tím, že v prvním podání KÚ z ledna 2019 sama od sebe nesdělila, kdo je novým vlastníkem předmětného reklamního zařízení, vyvolala dojem, že vlastníka nebude snadné ověřit. Žalobkyně podáním ze dne 14. 1. 2019 reagovala na žádost KÚ adresovanou ŘSD, která jí byla zaslána na vědomí, v níž k označení nového vlastníka vyzvána nebyla. Žalobkyně nepochybně mohla postupovat horlivěji a údaje o novém vlastníku okamžitě sdělit, avšak tím, že tak o své vůli neučinila, nevyvolala žalovaným popsaný dojem. Žalobkyně dne 4. 3. 2019 sdělila KÚ jednoznačné identifikační údaje nabyvatele předmětného reklamního zařízení, které doložila kupní smlouvou, a současně uvedla, že tomuto subjektu neprodleně přeposlala již výzvu KÚ ze dne 12. 6. 2018. Další postup tudíž nebyl KÚ nijak, natož závažně ztížen, neboť KÚ mohl obratem vstoupit v komunikaci s označeným subjektem T. p. s. r. o. Jak již soud uvedl výše, obsah předložené kopie smlouvy nevzbuzoval pochybnosti o tom, že je jejím předmětem i reklamní zařízení žalobkyně v K. (na str. 1 dole kupní smlouvy je uvedeno jaký údaj daný sloupec obsahuje a krajský soud tak nemá, na rozdíl od žalovaného pochybnosti o tom, že údaje v posledních 2 sloupcích jsou GPS souřadnice).

25. Další úvahy žalovaného, obsažené na str. 4 napadeného rozhodnutí, činěné na základě obchodního názvu nabyvatele, jsou zcela liché, neboť obchodní firma nemusí s předmětem podnikání daného subjektu souviset. Stejně tak postrádá logiku úvaha žalovaného, že by splnění podmínky závažného ztížení postupu KÚ mohlo odůvodňovat zjištění, že žalobkyně při provozování reklamního zařízení porušovala po určitý čas dohodu s vlastníkem pozemku.

26. Lze tedy uzavřít, že předložení prosté kopie vyžadované smlouvy nebylo v posuzovaném případě způsobilé závažně ztížit postup správního orgánu, a tudíž nedošlo k naplnění podmínky § 62 odst. 1 správního řádu pro uložení pořádkové pokuty.

IV.) Závěr a náklady řízení

27. Krajský soud proto žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil, a to v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť žalovanému by nezbylo, než rovněž prvostupňové rozhodnutí zrušit. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. soud vrací věc žalovanému, který je dle § 78 odst. 5 s. ř. s. právním názorem soudu vázán.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že v řízení procesně úspěšná žalobkyně má právo vůči žalovanému na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně ve výši 11 228 Kč tvoří: 1) zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a 2) náklady za zastupování žalobkyně advokátem, stanovené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) jako odměna za zastupování ve výši 6 200 Kč za 2 provedené úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT, tj. převzetí zastoupení a sepis žaloby, přičemž odměna za 1 úkon právní služby ve výši 3 100 Kč byla stanovena dle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 AT, a dále náhrada hotových výdajů za provedené úkony ve výši 600 Kč, tj. 2 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, to vše zvýšené o DPH z odměny a náhrad ve výši 21 %, neboť zástupce žalobkyně je plátcem uvedené daně.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Olomouc 23. února 2021

Mgr. Barbora Berková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru