Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

65 A 28/2015 - 49Rozsudek KSOL ze dne 08.09.2016

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
10 As 304/2016

přidejte vlastní popisek

65 A 28/2015 - 49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném

z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D. a soudkyň Mgr. Barbory

Berkové a JUDr. Martiny Radkove, Ph.D., v právní věci žalobce L. K., bytem P. 5, Z.

1120/6, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Praha 3,

Milešovská 6, proti žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se

sídlem Praha 1, Karmelitská 529/7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.

3. 2015, č. j. MSMT-7086/2015-1, ve věci uznání zahraničního vysokoškolského

vzdělání,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy

ze dne 30. 3. 2015, č. j. MSMT-7086/2015-1, se zrušuje a věc se vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení

částku 11.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Barbory

Kubinové, advokátky se sídlem v Praze 3, Milešovská 6.

Odůvodnění:

Žalobce dne 12. 1. 2015 požádal Univerzitu Palackého v Olomouci o uznání jeho zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice získaného v oboru Právo, kterého měl dosáhnout na Nestátním vzdělávacím zařízení vysokoškolského vzdělávání „Moskevském institutu podnikatelství a práva“, jenž má sídlo v Moskvě, Ruská federace. K dokladům připojil kopie úředně ověřených kopií diplomu a přílohy k diplomu spolu s jejich úředním překladem do českého jazyka. Univerzita Palackého v Olomouci (dále jen „UP“) dne 26. 1. 2015 usnesením č. j. UPOL-8929/9410 rozhodla o zastavení řízení o žádosti žalobce z důvodu překážky litispendence (ustanovení § 48 odst. 1 správního řádu), neboť žalobce podal současně žádost Západočeské univerzitě v Plzni, Univerzitě Karlově v Praze a Masarykově univerzitě v Brně. Žalobce se proti rozhodnutí UP odvolal.

Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení UP ze dne 26. 1. 2015, č. j. UPOL-8929/9410.

Žalobce s rozhodnutím žalovaného nesouhlasil a namítal: 1) nepřezkoumatelnost rozhodnutí ohledně vypořádání jeho odvolací námitky týkající se nesprávného postupu UP, která mu neumožnila v rozporu s ustanovením § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) seznámit se s podklady rozhodnutí. Žalovaný k tomu uvedl pouze tolik, že UP nemusela postupovat dle § 36 odst. 3 správního řádu, neboť se nejednalo o rozhodnutí meritorní, ale procesní. Tento právní názor však nepodpírá žádnou argumentací, neodkazuje na žádné ustanovení právního předpisu, z něhož by bylo možné takový závěr dovodit. V rozhodnutí žalovaného tak absentuje právně kvalifikační úvaha, na jejímž základě dospěl žalovaný ke svému závěru. K tomu žalobce dále uvedl, že takový závěr považuje za nepřijatelný z hlediska práva na spravedlivý proces. Upření možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí může vést i k porušení zásady materiální pravdy. Na podporu svého názoru uvedl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2009, č. j. 4 As 71/2008-123. Odvolací námitkou týkající se porušení § 36 odst. 3 správního řádu žalobce ve svém odvolání proti rozhodnutí UP navazoval na odvolací námitku spočívající v tom, že správní spis neobsahuje žádný doklad o tom, že by byla zahájena správní řízení i u jiných správních orgánů. V této souvislosti poté přímo v žalobě žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí ohledně vypořádání námitky žalobce, že správní spis neobsahuje doklad o existenci jiného probíhajícího řízení a rozhodnutí UP proto nemá oporu ve spise. Žalovaný v rozhodnutí neuvedl, zda a kde se ve spisu nachází jakýkoli doklad o jiném probíhajícím řízení, pouze uvedl, že mu byly doručeny odvolací spisy od jiných správních orgánů, nevyjádřil se však již k tomu, zda měla UP pro své rozhodnutí podklad ve spisu. Žalobce se domnívá, že správní spis neobsahuje dosud žádný podklad prokazující existenci dalšího probíhajícího řízení;

2) nepřezkoumatelnost rozhodnutí ohledně vypořádání námitky žalobce týkající se vymezení předmětu řízení. Za řádné vypořádání námitky nelze považovat obecné vyjádření, že „S žadatelovým výkladem nelze souhlasit“, nebo pokud odmítá odkaz na judikaturu s tím, že se týká občanskoprávního řízení, aniž by uvedl, proč by rozdíly v řízení před soudem a před správním orgánem měl odůvodňovat jiný obsah termínu „předmět řízení“, či aniž by uvedl, jaký je předmět nostrifikačního řízení a z jakého důvodu je předmět řízení dle jeho názoru totožný. Rozhodnutí neobsahuje relevantní argumentaci vztahující se k odvolacím námitkám uvedeným v čl. IV – VII odvolání. V souvislosti s možností uplatnění překážky litispendence žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí ohledně vypořádání jeho námitky, že ze skutkového závěru UP nevyplývá, že by údajná řízení u jiných správních orgánů byla zahájena dříve, což je nutným předpokladem k naplnění ustanovení § 48 odst. 1 správního řádu. Na tuto odvolací námitku žalovaný nereagoval, pouze opakoval závěr nalézacího správního orgánu, že překážka věci zahájené byla dána tím, že u dalších tří správních orgánů bylo zahájeno řízení o totožném předmětu dne 12. 1. 2015. Dle žalobce nelze odvolací námitku odmítnout pouze uvedením opačného tvrzení;

3) nepřezkoumatelnost rozhodnutí ohledně vypořádání důkazních návrhů žalobce uvedených v jeho odvolání. Žalovaný ve svém rozhodnutí neuvedl, zda důkazy provedl a s jakým výsledkem, popřípadě, zda je zamítl a z jakého důvodu. V souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, je z tohoto důvodu rozhodnutí nejen nepřezkoumatelné, ale i protiústavní.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a uváděl, že žaloba je nedůvodná. Žalovaný odmítl tvrzení žalobce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru byla obě rozhodnutí (rozhodnutí UP a žalobou napadené rozhodnutí žalovaného) odůvodněna dostatečně a námitky žalobce byly vypořádány řádně a následně vyhodnoceny jako neodůvodněné. Nesouhlas žalobce s jejich vypořádáním nelze dle žalovaného zaměňovat za nezákonnost rozhodnutí z důvodu nevypořádání se s námitkami. Námitku týkající se neumožnění žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, považoval žalovaný za nedůvodnou, neboť již v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí bylo konstatováno, že UP vydala rozhodnutí procesního charakteru, nikoliv rozhodnutí ve věci samé. Podle názoru žalovaného neseznámení se s podklady rozhodnutí před vydáním rozhodnutí procesního charakteru nezpůsobuje vadu řízení mající za následek nezákonnost vydaného rozhodnutí. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, č. j. 29 A 5/2013-141. Dále žalovaný uvedl, že žalobci bylo známo, že je zde dána překážka litispendence, neboť sám žalobce podal žádosti s přiloženými kopiemi požadovaných dokumentů na další tři veřejné vysoké školy. Na existenci překážky litispendence nemůže nic změnit ani tvrzení žalobce, že studijní programy v oblasti právo se v rámci jednotlivých vysokých škol podstatně liší, tudíž každé správní řízení vychází z jiného skutkového stavu věci. Žalobcova argumentace dle žalovaného neobstojí vzhledem k ustanovení § 48 odst. 2 správního řádu a ustanovení § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu, jejichž účelem je v zájmu právní jistoty předejít vydání dvou či více rozhodnutí v téže věci. V daném případě se dle žalovaného jednalo o řízení v téže věci, a to na základě stejně znějící žádosti. Tvrzení žalobce o tom, že nemohla být naplněna překážka litispendence z důvodu absence podmínky totožnosti řízení, považoval žalovaný za zcela účelové. Žalovaný považoval za nepochybné, že ve všech zahájených správních řízeních se jednalo o totožný předmět řízení, totožný důvod, totožného žadatele a přiznání totožného oprávnění (uznání zahraničního vzdělání za rovnocenné vzdělání absolventa bakalářského studijního programu v oboru právo), konkrétně postavení osoby s vysokoškolským (bakalářským) vzděláním v oblasti práva. Existence překážky litispendence ve smyslu ustanovení § 48 odst. 1 správního řádu byla dle žalovaného v daném řízení jednoznačně prokázána. Žalovaný tak vycházel při rozhodování ze zjištění skutkového stavu věci, o němž neměl pochybnosti a provedl právní hodnocení jemu odpovídající. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, č. j. 6 Ads 139/2012-58, podle kterého je překážka litispendence dána v případě, kdy jsou kumulativně naplněny podmínky, že jde o řízení v téže věci, a dále, že jde o řízení z téhož důvodu. Dle žalovaného byly obě tyto podmínky v předmětné věci splněny. Nedůvodná je dle žalovaného taktéž žalobcova námitka týkající se nevypořádání námitky, že správní spis neobsahuje doklad o existenci jiného probíhajícího řízení. V postoupeném správním spise byla založena kopie žádosti žalobce doručená Západočeské univerzitě v Plzni s vyznačením data jejího doručení. Navíc dle usnesení UP byla UP poskytnuta informace, že žalobce dne 12. 1. 2015 doručil všem „věcně příslušným správním orgánům“ žádost se shodným zněním.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Soud rozhodoval o věci samé bez jednání, když žalovaný s tímto postupem souhlasil a žalobci, který s tímto postupem nesouhlasil, bylo žalobou vyhověno.

Žalobce podanou žalobou brojil především proti nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného. Vada rozhodnutí spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti je zásadní vadou, pro kterou je obvykle nutné rozhodnutí zrušit, neboť zpravidla pouze u přezkoumatelného rozhodnutí je dán prostor k posouzení důvodnosti uplatněných námitek věcného charakteru. V případě, kdy se správní orgán rozhodující o opravném prostředku v rozhodnutí nevypořádá se všemi uplatněnými námitkami, jedná se o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č.j. 3 As 51/2007-84). O stejnou situaci se jedná v případě nevypořádání důkazních návrhů. Nelze však povinnost správních orgánů, potažmo soudů, řádně odůvodňovat svá rozhodnutí vnímat jako povinnost poskytnout detailní odpověď na každou uplatněnou námitku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 As 22/2015-143). Jak v citovaném rozsudku uvedl Nejvyšší správní soud, na určitou námitku lze reagovat i tak, že správní orgán v odůvodnění uvede odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, čímž se s námitkami účastníka řízení minimálně implicitně vypořádá. Absence výslovné odpovědi na určitý argument tudíž nemusí bez dalšího vést k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Jak však Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku zdůraznil, je podstatné, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení.

Nejprve soud posuzoval důvodnost námitky pod žalobním bodem 1). Ve svém odvolání proti rozhodnutí UP žalobce namítal, že správní spis neobsahuje doklad o existenci jiného probíhajícího řízení a rozhodnutí UP proto nemá oporu ve spise. V návaznosti na to poté uvedl, že pokud byl pořízen nový podklad pro rozhodnutí, měla mu být poskytnuta možnost vyjádřit se k takovému podkladu v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu. Tyto námitky žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádal uvedením, že je nepovažuje za důvodné, neboť považuje za prokázané, že napadené rozhodnutí UP bylo vydáno v řízení zahájeném dnem 12. ledna 2015 podáním žádosti v čase, kdy současně byla zahájena a probíhala řízení na dalších třech veřejných vysokých školách. Z odvolacích spisů vedených Západočeskou univerzitou v Plzni, Univerzitou Karlovou v Praze a Masarykovou univerzitou dle žalovaného jednoznačně vyplývalo, že dne 12. 1. 2015 byla zahájena správní řízení s totožným předmětem řízení a z téhož důvodu na čtyřech veřejných vysokých školách, což bránilo pokračovat v dalším řízení před těmito správními orgány.

Žalobci je v této argumentaci třeba přisvědčit. Žalovaný sice neopomněl odvolací námitku žalobce vypořádat, učinil tak ovšem nedostatečným způsobem. Podstatou této odvolací námitky totiž bylo, že vzhledem k absenci dokladu o jiných řízeních probíhajících v téže věci ve správním spise vedeném UP by rozhodnutí UP nemělo oporu ve spise, a bylo by tedy z tohoto důvodu nutné jej zrušit pro nepřezkoumatelnost. Konstatování žalovaného o tom, že na základě odvolacích spisů vedených ostatními veřejnými vysokými školami považuje existenci dalších správních řízení vedených v téže věci za prokázanou, tudíž nedává na žalobcovu námitku žádné odpovědi. Žalovaný se totiž v žalobou napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil k obsahu správního spisu vedeného v této věci UP. Neuvedl, zda správní spis (ne)obsahuje jakýkoliv doklad prokazující existenci dalších probíhajících řízení v téže věci. Tuto odvolací námitku tudíž nelze považovat za vypořádanou.

K samotné námitce absence dokladu prokazujícího existenci dalších totožných řízení ve správním spise UP však soud uvádí, že obsahem správního spisu UP je e-mail ze dne 12. 1. 2015, kterým pracovnice Západočeské Univerzity v Plzni informuje své kolegyně z ostatních univerzit, jež již v minulosti žalobce žádal o uznání svého zahraničního studia, a o tom, že dne 12. 1. 2015 Západočeská Univerzita v Plzni obdržela žádost žalobce o uznání bakalářského stupně vzdělání v oboru Právo získaného na Moskevském institutu podnikatelství a práva. Žalobcova domněnka je tudíž již od počátku nedůvodná. Rozhodnutí UP se zakládá na podkladech ve spisu obsažených. Je však s podivem, co žalobce k jeho domněnce o absenci takového podkladu vedlo, když přímo v odůvodnění rozhodnutí UP je uvedeno, že na základě výše uvedeného emailu se UP dozvěděla o existenci totožného řízení zahájeného před jiným správním orgánem a z tohoto důvodu řízení dle ustanovení § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu zastavila.

Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí ohledně vypořádání námitky týkající se rozporu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu, tuto soud neshledal. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí s touto námitkou vypořádal popřením existence této povinnosti v nyní posuzovaném případě z toho důvodu, že se nejednalo o rozhodnutí ve věci samé, nýbrž o rozhodnutí procesní. V takovém případě dle žalovaného UP nebyla povinna umožnit žalobci vyjádřit se ke shromážděným podkladům rozhodnutí. V souladu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 As 22/2015 – 143, tak nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí co do vypořádání této odvolací námitky, neboť žalovaný předestřel svůj odlišný právní názor, čímž žalobcovu odvolací námitku implicitně vypořádal. Nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že žalovaný neprovedl žádnou právně kvalifikační úvahu, na jejímž základě by dospěl ke svému závěru. Z žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá právní úvaha žalovaného spočívající v tom, že nemohla být porušena povinnost vyplývající z ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, když nebyly splněny předpoklady pro uplatnění tohoto ustanovení, a to sice existence rozhodnutí ve věci.

K jádru samotné námitky žalobce, tedy zda došlo či nikoliv k porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, soud odkazuje na již výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 As 22/2015-143, který se zabýval žalobcovou kasační stížností, týkající se obdobné věci, a ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]ředevším se ale § 36 odst. 3 vztahuje na rozhodnutí „ve věci“. Za takové sice zřejmě bude v některých případech považováno i rozhodnutí o zastavení řízení, má-li v konkrétní věci „kvazimeritorní“ povahu (srov. VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha: Ivana Hexnerová – Bova Polygon, 2012, s. 406). Takovým případem však není zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení, včetně překážky řízení v podobě litispendence. Tyto podmínky, resp. neexistenci překážek řízení, je totiž správní orgán povinen posuzovat z úřední povinnosti po celou dobu řízení a z § 36 odst. 3 nelze dovodit povinnost správního orgánu avizovat účastníkům řízení svůj záměr řízení pro nedostatek podmínek, resp. překážku řízení zastavit. Současně takovým rozhodnutím není nikterak rozhodováno ve věci samé.

Vzhledem k tomu, že se jedná o zcela totožný případ jako v nyní posuzované věci, nemá soud důvod se odchýlit od závěru Nejvyššího správního soudu, s nímž se plně ztotožňuje. Žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2009, č. j. 4 As 71/2008-123 není pro nyní posuzovanou věc vůbec přiléhavý. V dané věci sice taktéž šlo o rozhodnutí, jímž bylo zastaveno probíhající správní řízení, ovšem z důvodu, že ve věci podaná žádost se stala zjevně bezpředmětnou, nikoliv z důvodu existence překážek řízení, čímž se nyní projednávaná věc zásadním způsobem odlišuje od věci projednávané v žalobcem uváděném rozsudku.

V nyní posuzovaném případě nelze hovořit ani o porušení žalobcova práva na spravedlivý proces, či porušení zásady materiální pravdy. Žalobcem namítané pořízení nového podkladu spočívalo v podkladu obsahujícím informaci o tom, že v téže věci probíhá totožně řízení i u jiného správního orgánu. Tato informace však nemohla být pro žalobce v nyní posuzovaném případě nová, neboť ono totožné řízení u jiného správního orgánu sám svojí žádostí inicioval a těžko by svým případným vyjádřením se k tomuto podkladu mohl ovlivnit následně vydané rozhodnutí UP. Sám žalobce v průběhu správního řízení ani řízení před soudem nezpochybňoval podání žádosti i u ostatních veřejných vysokých škol.

Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného vypořádání jeho odvolacích námitek týkajících se nemožnosti uplatnění překážky litispendence (žalobní bod 2). V této souvislosti žalobce ve svém odvolání proti rozhodnutí UP namítal, že v dané věci nelze uplatnit překážku litispendence z důvodu absence totožného řízení, resp. z důvodu odlišnosti každého řízení vedeného před odlišnou vysokou školou, kdy se nejedná o totožný předmět všech těchto probíhajících řízení, a dále z důvodu neexistence žádného dříve zahájeného řízení u jiného správního orgánu. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4951/2009. Ve svém odvolání žalobce uvedené namítal poměrně rozsáhlým způsobem pod body V. – VIII. na celkem deseti stranách. Jediné vypořádání těchto námitek žalovaným spočívalo v jeho konstatování, že s žalobcovým výkladem nelze souhlasit, neboť jeho výklad se především týká pojmu upraveného jiným právním předpisem a v jiném řízení, netýká se správního řádu a správního řízení. Dále žalovaný již pouze uvedl, že subjekty a předměty občanského soudního řízení jsou odlišné od správního řízení a taktéž principy obou řízení se liší.

Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru o důvodnosti žalobcovy argumentace spočívající v nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí v rozsahu výše uvedených odvolacích námitek. Předně soud opakuje, že v souladu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 As 22/2015-143, lze námitku vypořádat i uvedením odlišného názoru, tento však musí být přesvědčivě odůvodněn.

Výše uvedené obecné konstatování žalovaného tak nelze považovat za dostatečné vypořádání žalobcových námitek. Žalovaný sice odůvodnil svůj odlišný názor odkazem na rozdílnost správního a občanského soudního řízení, v porovnání s rozsáhlostí žalobcem uplatněných odvolacích námitek však takové odůvodnění není dle názoru soudu akceptovatelné. Pokud jde o námitku spočívající v neexistenci žádného dříve zahájeného řízení, s touto se žalovaný zcela opomněl vypořádat.

V žalobou napadeném rozhodnutí se žalovaný ani slovem nezmínil, proč považuje veškerá probíhající správní řízení za řízení s totožným předmětem a proč jsou dle jeho názoru tedy naplněny podmínky aplikace překážky litispendence. Takové odůvodnění žalovaný poskytl až v průběhu soudního řízení ve svém vyjádření k žalobě, tím ovšem nemůže být zhojena vada žalobou napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č.j. 8 Afs 66/2008-71).

K důvodnosti samotné námitky týkající se odlišného předmětu řízení v každém ze všech řízení probíhajících před dotčenými vysokými školami, a tudíž nemožnosti uplatnění překážky litispendence, soud uvádí, že stejnou námitku žalobce uplatnil již ve své věci vedené u Krajského soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 22 A 10/2013, kdy rozsudek v této věci následně potvrdil Nejvyšší správní soud, který k této otázce v rozsudku ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014-108 uvedl následující: „Z § 90 odst. 5 ZoVŠ, který zní: zjistí-li veřejná vysoká škola nebo podle § 89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne, vyplývá, že žádost jde zamítnout pouze tehdy, pokud jsou studijní programy odlišné v podstatných rysech, což odpovídá pojmu „hrubé rysy“, jenž použil krajský soud ve své argumentaci (str. 5. napadeného rozsudku). Na tom nemění nic ani skutečnost, že jako podklad pro srovnání používá veřejná vysoká škola svůj vlastní studijní program. Výsledek řízení však musí být u každé veřejné vysoké školy, uskutečňující obdobný studijní program v České republice, vždy stejný, neboť jde o srovnání se standardem požadovaným pro akreditaci studijního programu v České republice, zamítnutí žádosti proto připadá v úvahu při zjištění podstatných rozdílů osvědčených vysokoškolskou kvalifikací zahraniční oproti požadavkům na získání takové kvalifikace v České republice. Nejvyšší správní soud však znovu opakuje, že toto je předmětem případného soudního řízení, v němž by bylo napadáno rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti, nikoliv v předmětné věci, kde je přezkoumáváno procesní rozhodnutí založené na existenci překážky řízení. (…) Stejný postoj je třeba zaujmout i k argumentům stěžovatele, který se dovolává údajné ustálené správní praxe. I kdyby se vycházelo z premisy, že praxe srovnávání jednotlivých studijních programů v podrobnostech (rozhoduje-li o žádosti veřejná vysoká škola, nikoli ministerstva, jak správně poukazuje žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti) existuje, nemohlo tím být založeno legitimní očekávání ohledně možnosti řízení zastavit, pokud je žádost podána současně u několika správních orgánů. Jak bylo již nastíněno, pro posuzovanou otázku existence (či neexistence) překážky litispendence totiž není podstatné, jak konkrétně probíhá proces uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a na základě čeho správní orgán rozhoduje, ale podstatné je, co je předmětem řízení. Za předmět řízení pak nelze považovat způsob, jakým správní orgány rozhodují. Předmětem řízení je obsah žádosti, resp. výsledek, kterého se žadatel domáhá, tedy co je v řízení sledováno. Totožnost předmětu řízení pak zakládá skutečnost, že v řízení má být obecně uznáno, jestli je konkrétní zahraniční vzdělání (kvalifikace) rovnocenné obdobným studijním programům uskutečňovaným na území České republiky. Zkráceně řečeno, předmětem řízení je v daném případě vždy uznání konkrétního vzdělání stěžovatele. Pokud žalovaný a krajský soud shodně tvrdí, že totéž zahraniční vzdělání nelze téže osobě uznat vícekrát, tudíž nemůže o žádosti o uznání téhož zahraničního studia běžet více řízení zároveň, musí jim zdejší soud přisvědčit. (…)Vytvoření správní praxe v tom smyslu, jak ji prezentuje stěžovatel (aniž by zdejší soud dělal jakékoliv závěry o tom, zda taková praxe existuje či nikoliv), tedy nesouvisí s otázkou existence překážky litispendence, ale může mít toliko vliv na meritorní posouzení žádosti, resp. správnosti zamítnutí žádosti.“

Jelikož se v nyní posuzované věci jedná o zcela totožný případ a žalobce uplatňuje naprosto shodné námitky jako ve věci výše citované, soud nemá důvod se odklonit od výše citovaných závěrů Nejvyššího správního soudu, s nimiž se plně ztotožňuje. Z tohoto důvodu tedy posoudil soud uvedenou námitku jako nedůvodnou.

Pokud jde o otázku neexistence žádného dříve zahájeného řízení, když žádost byla všem dotčeným vysokým školám doručena stejného dne, tj. 12. 1. 2015, tedy v souladu s ustanovením § 44 odst. 1 správního řádu byla všechna řízení zahájena téhož dne, zde soud uvádí, že tato otázka nemá v nyní posuzovaném případě vliv na závěr o existenci překážky litispendence. V nyní posuzovaném případě je pro závěr o existenci této překážky řízení podstatná pouze existence více současně probíhajících řízení v téže věci (která byla na základě výše uvedeného dána), čímž byl naplněn smysl a účel této překážky řízení. Otázka, které ze současně zahájených řízení lze zastavit z důvodu překážky litispendence a které ze současně zahájených správních řízení bude provedeno, je pak otázkou následnou, která však není předmětem tohoto řízení.

Konečně, žalobce namítal i nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu neprovedení žalobcem uplatněných důkazních návrhů (žalobní bod 3), jež navrhoval ve svém odvolání proti rozhodnutí UP a jimiž chtěl podpořit svá tvrzení o nenaplnění překážky litispendence z důvodu neexistence totožnosti předmětu probíhajících řízení. Žalobce k provedení důkazu navrhoval: nostrifikační řád UP, rozhodnutí UP č. j. 109/2011 ze dne 28. 4. 2011, rozhodnutí Univerzity Karlovy v Praze č. j. 7228/11/III/Ko ze dne 21. 11. 2011, rozhodnutí Západočeské Univerzity v Plzni č. j. PR-P 738/10 ze dne 27. 4. 2011, rozhodnutí žalovaného č. j. 22 159/2011 – 30 ze dne 7. 12. 2011, dále tři internetové stránky a rozhodnutí Západočeské Univerzity v Plzni č. j. ZCU 022249/2014 ze dne 25. 7. 2014.

V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný o důkazních návrzích žádným způsobem nerozhodl. Uvedl pouze, že žalobce zmínil rozhodnutí UP č. j. 109/2011 ze dne 28. 4. 2011, Univerzity Karlovy v Praze č. j. 7228/11/III/Ko ze dne 21. 11. 2011, Západočeské univerzity v Plzni č. j. PR-P 738/10 ze dne 27. 4. 2011 a č. j. ZČU 022249/2014 ze dne 25. 7. 2014 a ministerstva č. j. 22159/2011-30 ze dne 4. 12. 2011. K těmto však uvedl pouhou rekapitulaci dotčených správních řízení, jichž se uvedená rozhodnutí týkají. Ostatní důkazní návrhy žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vůbec nezmínil.

Z ustanovení § 52 správního řádu sice vyplývá, že správní orgán není důkazními návrhy účastníků vázán, vždy však musí o jejich případném neprovedení rozhodnout a především takové své rozhodnutí řádně odůvodnit. Uvedené totiž patří mezi základní prvky principu spravedlivého procesu, což již mnohokrát vyslovil i Ústavní soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, či žalobcem uváděný nález Ústavního soudu ze dne 18. 4 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000). Byť se jedná o závěry vyslovené Ústavním soudem ve vztahu k řízení soudnímu, z důvodu ústavního rozměru práva na spravedlivý proces je nutno trvat na jejich dodržování i v rámci řízení před správními orgány.

Z uvedeného je tedy nepochybné, že se žalovaný s žalobcem navrhovanými důkazními návrhy zcela opomněl vypořádat, což je však postup naprosto nepřípustný, který tak nutně musí vést ke zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, obdobně jako opomenuté důkazy vedly ke zrušení ve věci téhož žalobce v již výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 As 22/2015-143. V něm Nejvyšší správní soud uvedl, že: „[s]těžovatelem navržené důkazy městský soud v řízení neprovedl, ani se s důkazními návrhy nijak nevypořádal v napadeném rozsudku. Přitom se jednalo o důkazy vztahující se ke skutečnostem, které byly předmětem řízení před městským soudem, totiž naplnění podmínek vzniku překážky litispendence v souběžně probíhajících řízeních o žádostech stěžovatele ne různých vysokých školách. Rozsudek městského soudu je proto nepřezkoumatelný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS). Je tedy naplněn důvod pro zrušení napadeného rozsudku dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“

Vzhledem k tomu, že se opět jedná o zcela totožnou věc, kdy i v nyní projednávaném případě se jednalo o důkazy vztahující se ke skutečnostem, které byly předmětem řízení, totiž naplnění podmínek vzniku překážky litispendence v souběžně probíhajících řízeních o žalobcových žádostech na různých vysokých školách, a žalovaný se s těmito důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádal, je dle názoru soudu obdobně jako v citované věci naplněn důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného.

Z uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost [ust. § 76 odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 1 s.ř.s.]. Současně krajský soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (ust. § 78 odst. 4 s.ř.s.). Při novém projednání věci je žalovaný vázán právním názorem soudu (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého procesně úspěšnému žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce tvoří:

a) zaplacený soudní poplatek

3.000 Kč b) náklady právního zastoupení advokátem

α) odměna advokáta za zastupování v řízení ve výši 3.100 Kč bez DPH / / úkon při těchto úkonech právní služby:
§ 7, § 11, 1) příprava a převzetí věci § 9 odst. 4 písm. d) 2) sepis žaloby
vyhl. č. 177/1996 Sb 6.200 Kč

β) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč bez DPH / / úkon při 2 úkonech právní pomoci § 13 odst. 3 vypočtených pod písm. α)
vyhl. č. 177/1996 Sb. 600 Kč γ) DPH 21% z částek uvedených pod písm.α) – β)
1.428 Kč Celkem

11.228 Kč Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle § 64 s.ř.s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“) k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.

V Olomouci dne 8. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Zuzana Šnejdrlová, Ph.D., v. r. Markéta Chrudinová
předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru