Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

65 A 23/2015 - 53Rozsudek KSOL ze dne 21.09.2016


přidejte vlastní popisek

65 A 23/2015 - 53

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu

Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Zuzany Šnejdrlové,

Ph.D., v právní věci žalobce K. D., bytem H. M., N. 26, proti žalovanému Krajskému

úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a,

o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2015, č. j. KUOK 18191/2015,

ve věci svobodného přístupu k informacím,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, kterým byl podle ustanovení § 16a odst. 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“) potvrzen postup Statutárního města Přerova (dále jen „povinný subjekt“) při vyřizování bodu 3 žádosti žalobce ze dne 8. 12. 2014 o poskytnutí informací dle InfZ, a dále žádá, aby bylo Statutárnímu městu Přerovu nařízeno poskytnout žalobci veškeré informace obsažené v „Přehledu o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách“, který Statutární město Přerov vede v obvodu své územní působnosti, ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Žalobce svoji žalobu odůvodnil tím, že v případě neposkytnutí informací je třeba se zabývat oprávněností odepření poskytnutí informací. Pokud povinný subjekt a žalovaný tvrdí, že požadovaná informace neexistuje, je třeba se zabývat tím, zda mu zákon nebo jiný právní předpis neukládá povinnost takovou informaci vytvářet nebo vlastnit. Ve chvíli, kdy povinný subjekt zjistí, že požadovanou informaci nedisponuje a není současně povinen uvedenou informaci vytvářet nebo vlastnit, je na místě, aby poskytnutí informace odmítl rozhodnutím. Povinný subjekt a žalovaný se omezil pouze na prosté konstatování neexistence požadované informace a na nedůvodné tvrzení o neexistenci požadovanou informaci mít. Pro zproštění se povinnosti požadovanou informaci poskytnout nepostačuje pouze naplnění prokázání samotné neexistence informace, ale musí rovněž absentovat povinnost uložená právním předpisem požadovanou informaci vytvářet nebo vlastnit. Povinný subjekt a žalovaný se proto musí při svém postupu při vyřizování žádosti o informace zabývat kumulativně oběma výše uvedenými předpoklady pro neposkytnutí informace a odmítnutí žádosti. Tím, že se povinný subjekt ani žalovaný s otázkou zákonné existence povinnosti požadovanou informací disponovat řádně nevypořádal, se stížnostmi napadený postup povinného subjektu při vyřizování žádosti žalobce a žalobou napadené rozhodnutí žalovaného staly nezákonnými, neboť nemají oporu v příslušných právních předpisech.

Žalobce dále uvedl, že řízení, které předcházelo žalobou napadenému rozhodnutí, má vady, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti a nedostatků důvodů rozhodnutí, že skutkový a právní stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy a příslušnými právními předpisy a nemá v nich oporu, že žalovaný správní orgán překročil a zneužil zákonem stanovené meze správního uvážení.

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Žalobce v žalobě podsouvá neexistenci informace, resp. tvrdí celistvou neexistenci informace, tedy jako by mu informace nebyla poskytnuta, přičemž tvrzení o neexistenci povinný subjekt ani žalovaný nevyslovil. V tomto žalovaný spatřuje zmatečnost žaloby. Povinný subjekt neměl důvod vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace, protože vydal žalobci vše, co měl k dané informaci k dispozici. Povinný subjekt poskytl na žalobcem požadovaném nosiči dat soubory Účelové komunikace, pěšiny a stezky v 2A3.pdf a Účelové komunikace, pěšiny a stezky v 2.pdf. Informace, která byla předmětem bodu 3 žádosti žalobce ze dne 8. 12. 2014, je žalovanému známa z vlastní kontrolní činnosti. Při kontrole výkonu přenesené působnosti na úseku ochrany přírody a krajiny vylo v protokolu o výsledku kontroly přenesené působnosti provedené na odboru stavebního úřadu a životního prostředí Magistrátu města Přerova č. j. KUOK 28606/2014 ze dne 7. 4. 2014 konstatováno, že vedená evidence je kompletní, vyhovuje zákonu č. 114/1992 Sb. Zákon ani jiný právní předpis nevymezují přesné náležitosti evidence vedené podle § 63 zákona č. 114/1992 Sb. Pro případ, že by žalobce namítal obsah informace, jednalo by se již podle názoru žalovaného podle § 2 odst. 4 zákona o poskytování informací o vytvoření nové informace, k čemuž není povinný subjekt povinen. K odůvodnění postupu povinného subjektu žalovaný plně odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí.

Z obsahu správních spisů soud zjistil, že žalobce podal dne 8. 12. 2014 u povinného subjektu žádost o přímé poskytnutí informací na digitálním víceúčelovém disku DVD podle InfZ, a to mj. pod bodem 3 žádosti o veškeré informace obsažené v „přehledu o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách“, který vede v obvodu své územní působnosti, ve smyslu ustanovení § 63 odstavce 1 zákona číslo 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, Statutární město Přerov.

Dne 22. 12. 2014 poskytl povinný subjekt informace k bodu 3 ve dvou souborech, Účelové komunikace, pěšiny a stezky v2 A3.pdf a Účelové komunikace, pěšiny a stezky v2.pdf. které umístil na disk DVD do složky: Veřejně přístupné účelové komunikace, stezky a pěšiny.

Dne 29. 12. 2014 byla povinnému subjektu doručena stížnost žalobce na postup při vyřizování žádosti o informace. Ohledně bodu 3 žádosti žalobce ve stížnosti uváděl, že mu byly poskytnuty informace pouze částečně, aniž bylo o zbytku žádosti vydáno rozhodnutí o odmítnutí. Žalobce dále ohledně bodu 3 uvedl, že mu nebyly poskytnuty informace o většině stezek a pěšin v zastavěném území statutárního města Přerova, s převážně dlážděným povrchem, které jsou většinou využívány k chůzi a někdy i k jízdě na kole, i když statutární město Přerov přehled těchto stezek a pěšin vede pod synonymním označením cyklostezky, stezky pro cyklisty a chodníky.

Dne 5. 1. 2015 zaslal povinný subjekt doplnění poskytnutí informací, v němž k bodu 3 žádosti žalobce uvedl, že orgán ochrany přírody poskytl veškeré informace o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách, které má k dispozici, včetně grafického výstupu. Dále uvedl, že orgán ochrany přírody považuje vedený přehled za plně dostačující pro potřeby ochrany přírody, neboť z kontextu celého § 63 zákona č. 114/1992 Sb. vyplývá, že orgán ochrany přírody má především sledovat zajištění volného průchodu krajinou mimo zastavěné území. Poskytnutý přehled obsahuje nad rámec takto zákonem popsaného okruhu zájmu ochrany přírody i celou řadu údajů o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách přímo v současně zastavěném území města. Zákon č. 114/1992 Sb. blíže nestanovuje obsah ani rozsah tohoto přehledu. Orgán ochrany přírody tedy považuje odpověď na žádost žalobce bod 3 za vyčerpávající.

Dne 4. 2. 2015 podal žalobce stížnost na postup při vyřizování stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace, v níž žádal předložení spisu nadřízenému orgánu a vyřízení jeho stížností.

Povinný subjekt předložil stížnost spolu se svým stanoviskem žalovanému. Žalovaný ohledně bodu 3 žádosti žalobce vydal dne 20. 2. 2015 žalobou napadené rozhodnutí.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle ustanovení § 63 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, uvozeného jako přístup do krajiny, veřejně přístupné účelové komunikace, stezky a pěšiny mimo zastavěné území není dovoleno zřizovat nebo rušit bez souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody. Obce vedou přehled o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách v obvodu své územní působnosti.

Podle ustanovení § 16a odst. 1 InfZ stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace (dále jen "stížnost") může podat žadatel, a) který nesouhlasí s vyřízením žádosti způsobem uvedeným v § 6, b) kterému po uplynutí lhůty podle § 14 odst. 5 písm. d) nebo § 14 odst. 7 nebyla poskytnuta informace nebo předložena konečná licenční nabídka a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti,

c) kterému byla informace poskytnuta částečně, aniž bylo o zbytku žádosti vydáno rozhodnutí o odmítnutí, nebo d) který nesouhlasí s výší úhrady sdělené podle § 17 odst. 3 nebo s výší odměny podle § 14a odst. 2, požadovanými v souvislosti s poskytováním informací.

Podle ustanovení § 16a odst. 6 InfZ nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti podle odstavce 1 písm. a), b) nebo c) přezkoumá postup povinného subjektu a rozhodne tak, že

a) postup povinného subjektu potvrdí, b) povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, žádost vyřídil, případně předložil žadateli konečnou licenční nabídku, nebo

c) usnesením věc převezme a informaci poskytne sám nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti; tento postup nelze použít vůči orgánům územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnost.

Není pravdou, že by se správní orgány nevypořádaly s otázkou zákonné existence povinnosti požadovanou informací disponovat, jak ve své žalobě uvádí žalobce. Již povinný subjekt, byť ne procesně správně, jak ostatně ve svém rozhodnutí uvádí žalovaný na str. 2, předposlední odstavec svého rozhodnutí, se pokusil v doplnění poskytnutí informací ze dne 5. 1. 2015 odůvodnit, proč považuje způsob poskytnutí informací žalobci ohledně bodu 3 jeho žádosti za vyčerpávající. Žalovaný následně ve svém rozhodnutí, jímž potvrdil v souladu s ustanovením § 16a odst. 6 písm. a) InfZ postup povinného subjektu, rovněž uvedl, proč považuje postup povinného subjektu za řádný a vyjádřil se k existenci povinnosti povinného subjektu disponovat žalobcem požadovanou informací – uvedl, že:

„Dokument, který je předmětem informace žádané v bodě 3 žádosti stěžovatele, je krajskému úřadu znám z kontrolní činnosti (…) vedená evidence je kompletní a plně vyhovuje zákonu č. 114/1992 Sb. (…) je plně v souladu se záměrem a s cíli zákona č. 114/1992 Sb.

Bylo zjištěno, že informace poskytnutá k bodu 3 žádosti stěžovatele se shoduje, co do obsahu s evidencí jak je známa z kontrolní činnosti nadřízenému orgánu. Je zřejmé, že informace byla poskytnuta v plném rozsahu.

(…)

Pokud (…) žadatel (…) vytýká nekompletnost a absenci cit.: ,stezek a pěšin v zastavěném území (…) s převážně dlážděným povrchem, které jsou využívány k chůzi a někdy i jízdě na kole, i když statutární město Přerov přehled těchto stezek a pěšin vede pod synonymním označením cyklostezky, stezky pro cyklisty a chodníky’, nejedná se již o seznam vedený podle § 63 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.”

Smyslem ustanovení § 63 zákona o ochraně přírody a krajiny uvozeného nadpisem „Přístup do krajiny “ je zajistit – při respektování vlastnických práv k pozemkům – přístup do krajiny pro všechny, tj. pro veřejnost, aby krajina nebyla znepřístupněna a zneprůchodněna. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení nelze mimo zastavěné území obce zřizovat a rušit veřejně přístupné účelové komunikace, stezky a pěšiny bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Veřejnými účelovými komunikacemi jsou zejména polní a lesní cesty. K jakémukoli rušení či naopak zřizování veřejných účelových komunikací, stezek a pěšin, bez ohledu na jejich charakter, účel a vlastníka, je třeba souhlas orgánu ochrany přírody, kterým je pověřený obecní úřad, s výjimkou zvláště chráněných území a jejich ochranných pásem, kde jsou příslušné orgány ochrany přírody na základě tzv. zbytkové působnosti (viz komentář k § 75). Zákon právě z důvodu naplnění smyslu tohoto ustanovení stanoví povinnost obcí vést přehled o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách na území obce. Způsob, jakým má být tento přehled veden, zákon ani jiný právní předpis neurčuje.

Povinnost vést přehled o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách na území obce dle § 63 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze vytrhávat z kontextu předmětného zákona, naopak je třeba tuto povinnost vykládat se zřetelem na účel zákona o ochraně přírody a krajiny, jak je obsažen v § 1 tohoto zákona: „Účelem zákona je (…) přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit (…) soustavu Natura 2000.“

Není proto účelem zákona o ochraně přírody a krajiny vytvořit strukturovaný seznam předmětných komunikačních spojnic diferencující mezi předmětnými komunikačními spojnicemi tak, že by je dělil na:

1) účelové komunikace,

2) stezky, a

3) pěšiny.

Určovat charakter těchto komunikačních spojnic konečně ani orgánu ochrany přírody nepřísluší, naopak jedná se o výlučnou kompetenci silničního správního orgánu podle zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Účelem vedení přehledu podle § 63 zákona o ochraně přírody a krajiny je mít přehled o soustavě těchto komunikačních spojnic (účelových komunikací, stezek a pěšin) jako celku, aby bylo možné posoudit otázky přístupu do krajiny a otázky průchodnosti krajiny. Právě toto posouzení je totiž z hlediska těchto komunikačních spojnic jedinou úlohou (kompetencí) orgánu ochrany přírody. Orgán ochrany přírody pak nesmí zasahovat do kompetencí, které mu nepříslušejí, tj. do kompetencí jiných orgánů (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu).

Pokud se tedy, jak vyplývá ze stížnosti žalobce ze dne 29. 12. 2014, žalobce dožadoval i informací o tom, které z předmětných komuikačních spojnic jsou veřejně přístupnými účelovými komunikacemi, které jsou stezkami a které pěšinami v zastavěném území, nejedná se o informace, které by měl mít povinný subjekt jako orgán ochrany přírody a krajiny k dispozici ve smyslu ustanovení § 63 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Soudu přitom není znám a žalobce současně neoznačil ani jiný obecně závazný předpis České republiky, který by povinnému subjektu ukládal takovými informacemi disponovat.

Nebylo proto ani na místě rozhodovat o odmítnutí části žalobcovy žádosti, jak žalobce dovozuje, neboť informace, které bod bodem 3 své žádosti požadoval, mu byly – nakonec, přes všechny procesní peripetie případu – poskytnuty v plném rozsahu.

Krajský soud tak má za to, že v případě bodu 3 žádosti žalobce podle InfZ nedošlo k zásahu do práv žalobce, neboť mu byly povinným subjektem poskytnuty informace v souladu s jeho žádostí a požadavky dle InfZ a zákona o ochraně přírody a krajiny, a žaloba byla proto jako nedůvodná podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., když plně procesně úspěšnému žalovanému nevznikly podle obsahu spisu v tomto soudním řízení žádné náklady přesahující jeho obvyklou úřední činnost.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Olomouci dne 21. září 2016

Za správnost vyhotovení:
Mgr. Jiří Gottwald v. r. Markéta Chrudinová
předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru