Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

65 A 20/2014 - 95Rozsudek KSOL ze dne 06.10.2016

Prejudikatura

9 As 222/2014 - 147

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 324/2016

přidejte vlastní popisek

65 A 20/2014 - 95

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném

z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a soudců Mgr. Barbory

Berkové a Mgr. Jiřího Gottwalda ve věci žalobce obec H. n. M., se sídlem nám. O.

16/46, H. n. M., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem

Olomouc, Koželužská 5, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje,

se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, za účasti společnosti KRALUPOL, a.s., se

sídlem Praha 9, Jandova 10/3, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem

se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného

ze dne 6. 6. 2014, č. j. KUOK 54142/2014, ve věci stavebního povolení,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 6. 6. 2014, č. j. KUOK 54142/2014

se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

11.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Michala Filouše,

advokáta se sídlem Olomouc, Koželužská 5.

III. Osoba na řízení zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Magistrát města Olomouce (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 21. 2. 2014 pod č. j. SMOl/OPS/42/3223/2013/Kol stavební povolení na stavbu „Rozšíření technologie DS LPG Horka nad Moravou“ v areálu společnosti DELTA ARMY s. r. o., na pozemku parc. č. 1575/1 v k. ú. Horka nad Moravou, pro stavebníka KRALUPOL a. s. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 3. 2014. Dne 28. 3. 2014 byla stavebnímu úřadu doručena žádost žalobce o poskytnutí spisové dokumentace ve věci předmětného stavebního povolení, odůvodněná tvrzením, že žalobce byl opomenut jakožto účastník stavebního řízení. Dne 3. 4. 2014 byla stavebnímu úřadu i žalovanému doručena žádost žalobce o účastenství v předmětném stavebním řízení s odůvodněním dotčení zájmů obce a jejích obyvatel předmětnou stavbou. Žalobce uvedl, že byl jakožto účastník řízení záměrně opomenut, tudíž předmětné stavební povolení nelze považovat za pravomocné, přičemž současně podává proti němu odvolání.

Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 6. 6. 2014, č. j. KUOK 54142/2014, žalovaný odvolání žalobce zamítl jako nepřípustné, neboť zaujal názor, že žalobce nemohl být účastníkem řízení o povolení předmětné stavby, neboť nemohl být prováděním stavby přímo dotčen na svém vlastnickém právu.

Následně stavební úřad usnesením ze dne 18. 7. 2014, č. j. SMOl/OPS/42/1167/2014/Kol rozhodl podle § 38 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“) ve spojení s § 168 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), že žalobci poskytnutí kopie předmětného správního spisu odpírá, a to s odůvodněním, že žalobce nebyl účastníkem předmětného řízení. Toto usnesení jako věcně správné potvrdil žalovaný svým rozhodnutím ze dne 19. 8. 2014, č. j. KUOK 75944/2014. Přezkoumání uvedeného rozhodnutí bylo předmětem samostatné žaloby, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 65 A 42/2014-35.

Žalobce se domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. V žalobě namítal, že byl opomenut jako účastník stavebního řízení, přičemž jeho účastenství je založeno v souladu s § 109 písm. e) stavebního zákona. Dále obsáhle citoval skutkové a právní závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 67/2008-111, z nichž zdůraznil závěr, že mohou-li být práva určitého subjektu přímo dotčena umístěním stavby, tím spíš mohou být dotčena jejím provozem. Uvedl, že jeho nejbližší pozemek je od pozemku, na němž má být stavba prováděna, vzdálen 8 m, další pak 23 a 141 m, tudíž měl být účastníkem předmětného stavebního řízení, když v uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud dovodil účastenství i u vlastníka sousedního pozemku vzdáleného o stavby 700 m. Dále poukázal na § 28 odst. 1 s. ř., který ukládá správnímu orgánu o sporném účastenství vydat usnesení. Stavebnímu úřadu musí být dle názoru žalobce z předcházejícího územního řízení zřejmé, že se samotným provozem stavby je spojeno vysoké bezpečnostní riziko pro všechny obyvatele obce, tím spíš lze toto riziko shledat i v rámci samotného provádění stavby, neboť je-li stavba nebezpečná okolí svým provozem, bude nebezpečná i samotným prováděním. S prováděním stavby bude dále spojena hlučnost, zvýšená prašnost a mnoho dalších faktorů, přičemž z důvodu odepření přístupu do spisu není žalobce seznámen s dalšími neblahými důsledky provádění stavby, tudíž z důvodu neznalosti způsobu provádění stavby je mu zabráněno vznášet další relevantní námitky. Navazující odůvodnění žalovaného o tom, jak bude stavba prováděna, je pouhým tvrzením, které žalobce není s to přezkoumat, neboť mu nebylo umožněno se se spisem seznámit. Tvrzení žalovaného, že plánovanou stavbou nedojde k namítanému nárůstu přepravy vzhledem k jejímu účelu, a tím ke zhoršení stávajících silnic, je dle žalobce nepřezkoumatelný závěr, jak ostatně konstatoval Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 12. 6. 2014, č. j. 22 A 57/2013-65. Žalovaný dle názoru žalobce neposuzoval zásah do ústavně zaručených práv občanů obce, zejména práva vlastnického a práva pokojného bydlení, a rovněž do práva obce jako takové na územní rozvoj, který bude rozhodnutím o stavebním povolení předmětné stavby vyvolán, nýbrž přistoupil k věci stroze formalisticky. Tímto přístupem správní orgány zavdaly příčinu k mnoha budoucím soukromoprávním sporům. Možným řešením by přitom bylo vytvoření ochranného valu a zpracování bezpečnostní studie zohledňující možné dopady případné havárie. Dále žalobce podrobně popsal možná bezpečnostní rizika spojená s provozem předmětné stavby, vysokou pravděpodobnost nárůstu dopravního zatížení obce, nesprávný postup při neprovedení zjišťovacího řízení dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Závěrem uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné rovněž z důvodu, že jiný odbor žalovaného (odbor životního prostředí a zemědělství) se v rámci pořizování nového územního plánu obce Horka nad Moravou vyjádřil tak, že v důsledku existence zóny havarijního plánování kolem předmětné stavby dojde k zamezení realizace jakéhokoli územního rozvoje obce, což je v rozporu s tvrzením žalovaného, který dotčení vlastnického práva žalobce i jiných vlastníků popírá.

Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Zdůraznil, že k účastenství žalobce ve stavebním řízení bylo nezbytné splnění podmínky, že jeho vlastnické právo k nemovitosti by mohlo být přímo dotčeno prováděním stavby. Uvedl, že si je vědom judikaturních závěrů (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 19/99), že pojem vlastník sousední nemovitosti není totožný s „mezujícím“ sousedem, avšak současně zdůraznil, že pro posouzení účastenství ve stavebním řízení je podstatné, zda věcné právo osoby, která se za účastníka řízení považuje, může být stavbou vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby a účelu jejího užívání přímo dotčeno. „Přímé dotčení“ nemovitosti může dle žalovaného spočívat především v tzv. imisích (§ 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), popř. v dotčení zvýšenou intenzitou dopravy v místě stavby vzhledem k jejímu účelu. Pozemek žalobce nehraničí s pozemkem, na němž má být stavba realizována. Nejbližší místo, jímž pozemek žalobce sousedí s objektem stavby, je vzdáleno 8 m, a dále se vzdaluje. Pozemky žalobce parc. č. 626/2 a 1576/104 v k. ú. Horka nad Moravou jsou přitom dle územního plánu obce umístěny v ploše výroby s hlavním využitím jako výrobní, skladové, popř. opravárenské provozy. Dále žalovaný uvedl, že z projektové dokumentace stavby vyplývá, že stavba bude probíhat ve stávajícím prostoru daňového skladu v prostoru navazujícím severovýchodním směrem od stávajících dvou podzemních skladových zásobníků, východně je prostor staveniště ohraničen stávajícím stáčecím místem železniční cisterny s železobetonovou požární zdí, severozápadně stávajícím objektem vodárny a severně stávajícím oplocením areálu. Jako mezideponie pro ukládání zeminy bude použito ploch v rámci areálu, příjezdy a přístupy na staveniště budou po stávajících komunikacích ze silnice III. třídy č. 4465 na východní straně areálu. Z uvedeného je dle žalovaného zřejmé, že vlastnické právo žalobce nemůže být dotčeno, stejně jako je zřejmé, že nedojde k nárůstu dopravy. Ostatní námitky žalobce jsou dle žalovaného námitkami proti umístění stavby a byly již uplatněny v územním řízení. Stanovisko odboru životního prostředí k pořízení nového územního plánu nemůže mít dle žalovaného na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv, neboť územní rozhodnutí vycházelo ze současného územního plánu, který stavbu umožňoval.

Stavebník (osoba na řízení zúčastněná) ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalovaný posoudil účastenství žalobce v předmětném řízení správně, neboť žalobce při odkazu na judikaturu nezohlednil změnu právní úpravy. Účastníkem řízení o povolení stavby je pouze ten, kdo je dotčen jejím prováděním, nikoli umístěním či provozem, což jsou otázky, které jsou řešeny v řízení o umístění stavby. Námitky žalobce, týkající se provozu stavby tedy nejsou způsobilé založit jeho účastenství v předmětném řízení. Dotčení prováděním stavby žalobce odůvodňuje jen hlučností a prašností, s čímž se žalovaný vypořádal na str. 7 napadeného rozhodnutí, kde popsal parametry stavby a poukázal na účel využití nejbližších pozemků žalobce dle územního plánu. Přímým dotčením osob, jež by mohly být účastníky stavebního řízení, mohou být jen důsledky samotného provádění stavby, tj. stavební činnosti (např. hluk, prach či zápach způsobený stavební činností, vibrace či otřesy vyvolané stavebními mechanismy na staveništi a v jeho okolí). Stavba však bude prováděna v uzavřeném areálu, nedojde k vývozu stavebních materiálů mimo areál ani k záboru jiných pozemků, než na kterých je stavba prováděna. Námitka hlučnosti a prašnosti je nekonkrétní, neboť žalobce neuvádí, že by na jeho pozemcích byly umístěny stavby či jiná zařízení, jejichž provoz by byl hlukem či prašností omezen. Samotné zbudování stavby přitom není z hlediska hlučnosti a prašnosti nijak náročné, jedná se o výkopové práce, z nichž největší část je již hotová bez odezvy ze stran hluku či prachu od občanů, a dále usazení nádrží a vybudování zdi. Stavba probíhá mimo zastavenou část obce ve vzdálenosti několika stovek metrů od nejbližší obydlené zástavby. Nepočítá se ani s průjezdem nákladních aut přes obec, neboť průjezd automobilů nad 18 t je v obci zakázán. Obec neleží ani ve směru převládajících větrů. Paradoxně větší zátěž z hlediska hluku a prachu představuje příprava stavebních parcel pro výstavbu 57 rodinných domů v blízkosti areálu daňového skladu, což je stavba, o jejíž umístění požádal sám žalobce. K námitce bezpečnostních rizik stavebník uvedl, že v průběhu stavby není pracováno s LPG. K naplnění zásobníků dojde až v rámci provozu či zkušebního provozu po dokončení stavby, nikoli při jejím provádění. Námitky vyšší dopravní zátěže, bezpečnosti, neprovedení zjišťovacího řízení či stanoviska ve věci nového územního plánu nejsou uplatnitelné ve stavebním řízení, byly vypořádány v územním řízení a účastenství ve stavebním řízení tak nemohou založit. Přesto stavebník k námitce bezpečnostních rizik záměru uvedl, že veškeré námitky žalobce v tomto směru byly vypořádány Ministerstvem životního prostředí, které rozhodovalo o odvolání proti rozhodnutí žalovaného o schválení aktualizované bezpečnostní zprávy prevence závažné havárie. Se závěry Bezpečnostní studie VŠB předložené žalobcem se pak vypořádává oponentura zpracovaná v únoru 2013 společností TLP, spol. s r. o. Změnu přístupu obce k vlastnímu územnímu rozvoji neleze upřít, avšak tuto změnu musí obec vtělit do územního plánu. Pro posouzení záměru je však podstatný stávající územní plán, který záměr umožňuje. Není přitom vyloučen jakýkoli územní rozvoj obce, omezeno je pouze vybudování obytných ploch v těsné blízkosti stávajícího areálu. Nárůst přepravy dle žalobce nebyl potvrzen, automobilové cisterny naplněné LPG nemohou obcí projíždět. Námitku znehodnocení investic či poklesu hodnoty majetku obyvatel obce by museli vznést tito jednotliví obyvatelé. Hodnota nemovitosti je však dána již jejím zařazením v územním plánu, takže hodnotu nemovitostí zajisté snižuje již samotná skutečnost, že tyto těsně přiléhají k ploše výroby. Z hlediska podmínek zákona č. 100/2001 Sb. byl záměr zcela správně posouzen jako podlimitní, a tedy nepodléhající zjišťovacímu řízení. Dle stavebníka se žalobce staví proti samotné existenci daňového skladu na svém území a záměr k rozšíření tohoto skladu využívá pouze jako procesní cestu k zamezení činnosti stavebníka. S vybudováním skladu však obec v minulosti vyslovila souhlas, který nelze vzít zpět.

Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) s. ř. s.] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Krajský soud předně uvádí, že kromě výše zmíněného rozhodnutí o odepření práva nahlížet do spisu již v minulosti projednával také žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného o umístění předmětné stavby. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2014, č. j. 22 A 57/2013-65, bylo pro vady řízení podle § 76 písm. c) s. ř. s. zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2013 ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2013 ve výroku II., jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 5. 10. 2012, o umístění předmětné stavby. Správnost závěrů krajského soudu o zásadní procesní vadě, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o umístění stavby, potvrdil následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 3 As 142/2014-34, jímž zamítl kasační stížnost stavebníka proti uvedenému rozsudku krajského soudu.

Dále krajský soud uvádí, že žalobce usiloval o zrušení vydaného stavebního povolení rovněž cestou přezkumného řízení správního dle § 94 a násl. s. ř. s. Žalovaný přezkumné řízení zahájil, avšak následně je rozhodnutím ze dne 16. 12. 2014, č. j. KUOK 107659/2014 zastavil s odůvodnění, že stavební povolení bylo sice vydáno v rozporu s právními předpisy, avšak újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla stavebníkovi, jenž z něj nabyl práva v dobré víře, by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která by vznikla žalobci či veřejnému zájmu ve smyslu § 94 odst. 4 s. ř. Rozpor rozhodnutí stavebního úřadu s právními předpisy byl shledán v tom, že stavební úřad nejednal v řízení o povolení předmětné stavby s Obecním úřadem Horka nad Moravou, jakožto dotčeným orgánem státní správy na úseku ochrany obyvatelstva dle § 15 odst. 5 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému. Žalovaný však uvedl, že předmětný obecní úřad není dle zákona č. 239/2000 Sb. povolán k vydání stanoviska, které by bylo pro stavební úřad v posuzované věci závazné, a nadto v následném vyjádření v rámci přezkumného řízení nevznesl tento úřad žádné námitky vůči provádění stavby, nýbrž toliko výhrady vůči jejímu samotnému umístění. Jelikož pochybení v nejednání s dotčeným správním orgánem spočívalo toliko na stavebním úřadu, nikoli na stavebníkovi, přiklonil se žalovaný k upřednostnění ochrany práva stavebníka nabytého v dobré víře před zásadou legality. Žalovaný uvedl, že stavebník již uzavřel kupní smlouvu na výrobu a dodávku 4 ks zásobníků v hodnotě 2.900.000 Kč bez DPH za 1 ks a zaplatil zálohu ve výši 4.210.800 Kč, přičemž součástí smlouvy je též ujednání o povinnosti stavebníka zaplatit smluvní pokutu ve výši 30% pořizovací ceny v případě neodebrání zboží. V případě zrušení stavebního povolení a zastavení prací by tak dle žalovaného vznikla stavebníku okamžitá škoda ve výši 8,4 mil. Kč. Stavebníkovi by proto dle žalovaného zrušením stavebního povolení vznikla nepoměrně větší újma, než újma vzniklá veřejnému zájmu vydáním rozhodnutí bez účastenství Obecního úřadu Horka nad Moravou, když navíc žalovaný dospěl k závěru (který podrobně odůvodnil), že prováděnou stavbou nedojde k zásahu do veřejného zájmu na úseku ochrany obyvatelstva. Odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítlo Ministerstvo pro místní rozvoj.

K samotným žalobním námitkám uvádí krajský soud následující:

Podle § 109 stavebního zákona je účastníkem stavebního řízení pouze a) stavebník,

b) vlastník stavby, na níž má být provedena změna, není-li stavebníkem, c) vlastník pozemku, na kterém má být stavba prováděna, není-li stavebníkem, může-li být jeho vlastnické právo k pozemku prováděním stavby přímo dotčeno, d) vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li být jejich práva prováděním stavby přímo dotčena,

e) vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno, f) ten, kdo má k sousednímu pozemku právo odpovídající věcnému břemenu, může-li být toto právo prováděním stavby přímo dotčeno, g) osoba, o které tak stanoví zvláštní právní předpis, pokud mohou být stavebním povolením dotčeny veřejné zájmy chráněné podle zvláštních právních předpisů a o těchto věcech nebylo rozhodnuto v územním rozhodnutí.

Krajský soud uvádí, že stavební úřad nepochybil, pokud nerozhodl o účastenství žalobce usnesením dle § 28 s. ř., jak žalobce namítá, neboť vydání usnesení o účastenství dle uvedeného usnesení má místo toliko v průběhu, nikoli již po skončení předmětného správního řízení, kdy je již jeho vydání nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 222/2014-147, publ. pod č. 3288/2015 Sb. NSS). Otázku účastenství v takovém případě řeší až odvolací orgán, jakožto otázku předběžnou při posouzení přípustnosti odvolání domnělého opomenutého účastníka řízení.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že klíčovými pojmy pro objasnění rozsahu okruhu účastníků stavebního řízení podle § 109 písm. e) stavebního zákona jsou pojmy „sousedů a „přímé dotčení“. Stejně jako následně ve vyjádření k žalobě uvedl, že si je vědom judikaturních závěrů (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 19/99), že pojem vlastník sousední nemovitosti není totožný s „mezujícím“ sousedem, tudíž za účastníka řízení může být považován i vlastník velmi vzdálené nemovitosti, avšak současně zdůraznil, že pro posouzení účastenství ve stavebním řízení je podstatné, zda věcné právo osoby, která se za účastníka řízení považuje, může být stavbou vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby a účelu jejího užívání přímo dotčeno. „Přímé dotčení“ nemovitosti může dle žalovaného spočívat především v tzv. imisích (§ 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), popř. v dotčení zvýšenou intenzitou dopravy v místě stavby vzhledem k jejímu účelu. Pozemek žalobce nehraničí s pozemkem, na němž má být stavba realizována. Nejbližší místo, jímž pozemek žalobce sousedí s objektem stavby, je vzdáleno 8 m (od stavebního objektu železobetonová ochranná zeď), od objektu samotných zásobníků je to 23 m. Pozemky žalobce parc. č. 626/2 a 1576/104 v k. ú. Horka nad Moravou jsou přitom dle územního plánu obce umístěny v ploše Vp – plochy výroby s hlavním využitím jako výrobní, skladové, popř. opravárenské provozy. Dále žalovaný uvedl, že z projektové dokumentace stavby vyplývá, že stavba bude probíhat ve stávajícím prostoru daňového skladu v prostoru navazujícím severovýchodním směrem od stávajících dvou podzemních skladových zásobníků, východně je prostor staveniště ohraničen stávajícím stáčecím místem železniční cisterny s železobetonovou požární zdí, severozápadně stávajícím objektem vodárny a severně stávajícím oplocením areálu. Jako mezideponie pro ukládání zeminy bude použito ploch v rámci areálu, příjezdy a přístupy na staveniště budou po stávajících komunikacích vedoucích na východní straně areálu. Z uvedeného je dle žalovaného zřejmé, že vlastnické právo žalobce nemůže být dotčeno, stejně jako je zřejmé, že nedojde k nárůstu dopravy, neboť stáčení i plnění bude prováděno stávajícím kompresorem, takže nedojde ke zvýšení počtu stáčení železničních cisteren ani počtu plnění automobilových cisteren. Dále žalovaný uvedl, že z hlediska bezpečnosti nedojde ke změně zařazení objektu daňového skladu dle zákona č. 59/2006 Sb., přičemž poukázal na schválenou bezpečnostní zprávu. Dle žalovaného nemůže být s ohledem na výše uvedené vlastnické právo žalobce k pozemkům parc. č. 626/2 a 1576/104 v k. ú. Horka nad Moravou povolenou stavbou vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby a účelu jejího užívání přímo dotčeno.

Argumentaci žalovaného je třeba vytknout, že zatímco se věnuje pojmu „soused“, jehož vymezení zřetelně nebylo mezi stranami sporné, nijak blíže se nezabývá vymezením sousloví „provádění stavby“, jež § 109 písm. e) stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2013 k vymezení účastenství ve stavebním řízení užívá. Ze skutečnosti, že se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí v plném rozsahu věcně zabýval námitkami žalobce vůči stavebnímu záměru stavebníka, lze dovodit, že žalovaný ani pojem „provádění stavby“ za určující pro vymezení účastenství v řízení o vydání stavebního povolení nepovažoval, nýbrž zřetelně považoval za určující pro vymezení účastenství „přímé dotčení“ sousední nemovitosti stavbou jako takovou.

Žalovaný se touto cestou sice věcně vypořádával i se skutečnostmi a námitkami, které obsahově brojily vůči stavebnímu záměru jako takovému, tj. vůči umístění stavby, čímž rozhodnutí učinil obsáhlé, avšak zároveň nepřiléhavé posuzované věci a podmínkám, které měl v předmětném řízení posuzovat.

Jak správně uvedl ve vyjádření k žalobě stavebník, účastníkem řízení o povolení stavby je dle § 109 písm. e) stavebního zákona z řad vlastníků sousedních nemovitostí pouze ten, kdo je přímo dotčen na svém vlastnickém právu prováděním, nikoli umístěním či provozem stavby. Umístění stavby při zohlednění jejího účelu (tj. i provoz stavby) jsou totiž otázky, které jsou řešeny v řízení o umístění stavby dle § 84 a násl. stavebního zákona, přičemž stavební zákon v § 114 odst. 2 zakazuje uplatňování námitek, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, v řízení stavebním. Přímým dotčením osob, jež by mohly být účastníky stavebního řízení, mohou být proto jen důsledky samotného provádění stavby, tj. stavební činnosti v úzkém smyslu (výstavby), kdy většinou půjde o tzv. imise, tak ale dle názoru krajského soudu i technické řešení stavby a vůbec všechny účinky, které vyplynou nově z projektové dokumentace dokládané stavebníkem k žádosti o vydání stavebního povolení stran např. plánovaného stavebního materiálu či technologií, jež mají být k realizaci stavby využity.

Z logiky věci pak vyplývá, že je-li osobě, která se za účastníka řízení z titulu vlastnictví sousedního pozemku stavby považuje, odepřeno právo nahlédnout do spisu, nebo alespoň seznámit se s textem samotného stavebního povolení, stěží bude možné vytýkat jí jistou obecnost a nekonkrétnost jejích námitek (prašnost, hlučnost), popř. fakt, že opakuje námitky uplatněné v řízení o umístění stavby. Nejedná-li se přitom o osobu, která zcela zjevně, např. z důvodu extrémní vzdálenosti od stavby, nemůže být prováděním stavby dotčena, měl by správní orgán zásadně osobě, jejíž přímé dotčení prováděním stavby je s ohledem na vzdálenost její nemovitosti od předmětné stavby pochybné, umožnit dle § 38 s. ř. do správního spisu nahlédnout a s parametry provádění stavby se tak seznámit, a následně informovaně zvážit, zda bude o účastenství v řízení i nadále usilovat.

S ohledem na rozsah stavby a nejnižší vzdálenost pozemku žalobce se pak dle závěru krajského soudu nejednalo v posuzované věci o případ, kdy by účastenství žalobce, tj. splnění podmínek § 109 písm. e) stavebního zákona bylo a priori vyloučeno. Žalobce přitom žádal o poskytnutí kopie správního spisu nebo alespoň samotného stavebního povolení, čehož si byl žalovaný vědom, neboť současně s rozhodováním o odvolání proti stavebnímu povolení rozhodoval (dne 10. 6. 2014) i o procesním postupu v řízení o odepření práva žalobce nahlédnout do spisu, v němž žalobce právě namítal, že relevantní námitky vůči způsobu provádění stavby není s to vznést, když je mu odpírána možnost se se způsobem provádění stavby seznámit.

Žalovaný tedy zvolil obdobnou „strategii“ jako v řízení o umístění stavby, kde rovněž zdánlivě přezkoumával napadené územní rozhodnutí ze všech hledisek, ačkoli ve skutečnosti významně porušil právo žalobce jako odvolatele být vyzván k doplnění blanketního odvolání a určit tak sám okruh skutečností, jež mají být v odvolacím řízení zkoumány (viz výše).

V napadeném rozhodnutí žalovaný sice (v zásadě shodně jako v řízení o umístění stavby) odpovídal žalobci na jeho námitky týkající se provozu daňového skladu a bezpečnostních rizik s tímto provozem spojených, avšak nevyložil pojem „provádění stavby“ a nezabýval se tím, zda byl žalobce vůbec schopen relevantní námitky vůči provádění stavby tvrdit.

Tímto postupem žalovaný zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto krajský soud napadené rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil a věc dle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému

k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Krajský soud přitom připomíná, že stačí, aby onen následek v podobě nezákonného rozhodnutí byl potenciální, jinak řečeno, aby zjištěná vada řízení byla samotnou svojí povahou způsobilá takový následek přivodit, přičemž není nutné, aby takový následek vždy měla.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že v řízení procesně úspěšný žalobce má právo vůči žalovanému na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce ve výši 11.228 Kč tvoří: 1) zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a 2) náklady za zastupování žalobce advokátkou, stanovené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), jako odměna za zastupování ve výši 6.200,- Kč za 2 provedené úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT, tj. převzetí zastoupení a sepis žaloby [odměna za 1 úkon právní služby ve výši 3.100 Kč byla stanovena dle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 AT], a dále náhrada hotových výdajů za provedené úkony ve výši 600 Kč, tj. 2 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT, to vše zvýšené o DPH z odměny a náhrad ve výši 1.428 Kč (tj. 21 % z částky 6.800 Kč), neboť zástupkyně žalobce je plátcem uvedené daně.

Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a o. s. ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Místo plnění určil soud dle § 149 o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení osoby na řízení zúčastněné rozhodl soud dle § 60 odst. 5 s.ř.s., podle nějž má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů jen v souvislosti s plněním povinností uložených soudem. Soud však v řízení osobě na řízení zúčastněné žádné povinnosti neukládal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí č. 6, Brno. O kasační

stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Olomouci dne 6. října 2016

Za správnost vyhotovená: JUDr. Zuzana Šnejdrlová, Ph.D., v. r. Markéta Chrudinová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru