Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

60 A 2/2015 - 53Rozsudek KSOL ze dne 17.10.2016

Prejudikatura

1 As 96/2008 - 115


přidejte vlastní popisek

60 A 2/2015 – 53

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní

Mgr. Barborou Berkovou ve věci žalobkyně Ing. L. M., bytem N. L. 29, O.,

zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem tř. Kosmonautů

989/8, Olomouc, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje,

se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 12. 2. 2015, č. j. KUOK 16182/2015,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

A. Vymezení věci

Rozhodnutím Statutárního města Olomouc, Komise pro projednávání přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 12. 2014, č. j. SMOL/257155/2014/OSC/PREST/Mas byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), jehož se měla dopustit tím, že „dne 12. 4. 2014 okolo 10:00 hod. na chodbě domu na ul. N. L. 29 v O. udeřila francouzskou holí do hlavy, ruky a nohy J. K., čímž jí způsobila zhmoždění hlavy a meziprstí levé horní končetiny, a dále zhmoždění levého kolene s hematomy na ploše 12x8 cm, kdy tímto drobným ublížením na zdraví úmyslně narušila občanské soužití“, za což jí byla uložena pokuta ve výši 4.000 Kč, a dále povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 1.000 Kč.

Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 12. 2. 2015, č. j. KUOK 16182/2015 žalovaný změnil skutkovou a právní větu výroku o vině tak, že žalobkyně „dne 12. 4. 2014 okolo 10:00 hod. na chodbě domu na ul. N. L. 29 v O. udeřila francouzskou holí do hlavy a ruky J. K., kdy tímto hrubým jednáním úmyslně narušila občanské soužití, a dále ji francouzskou holí udeřila do nohy, čímž jí způsobila zhmoždění levého kolene s hematomy na ploše 12x8 cm, kdy tímto drobným ublížením na zdraví úmyslně narušila občanské soužití“. Dále žalovaný zmírnil žalobkyni uloženou pokutu na částku 3.500 Kč.

B. Obsah žaloby

Žalobkyně v žalobě namítala, že byla shledána vinnou popsaným přestupkem, přestože její vina nebyla zjištěna bez důvodných pochybností. Nebyla schopna přestupek spáchat, neboť měla nechodící sádru, současně je osobou s těžkým omezením pohyblivosti pravého ramenního kloubu, a dále trpí syndromem karpálního tunelu, což doložila lékařskými zprávami, tudíž neměla potřebnou sílu ani stabilitu se popsaného jednání dopustit. Mechanismus vedení úderů je tedy nepředstavitelný. Laické úvahy a nepodložené spekulace správního orgánu nemohou, bez odborného lékařského posudku, být podkladem pro zjištění viny. Dále namítla, že správní orgán nijak adekvátně nereagoval na rozporné výpovědi tzv. svědkyň, kterým na jedné straně neuvěřil tvrzené slovní napadení, na druhé straně uvěřil tvrzená napadení fyzická, která se navíc nijak neprojevila – hematomem na hlavě či ruce. Dále při jednání soudu dne 17. 10. 2016 žalobkyně poukázala na úřední záznam policie, která byla přivolána poškozenou dne 12. 4., v němž je uvedeno, že poškozená uváděla, že byla napadena holí a udeřena do ruky a nohy, avšak současně z úředního záznamu vyplývá, že neměla žádné známky fyzického napadení a rovněž, že nepožadovala lékařské ošetření. Teprve dne 14. 4. vyhledala žalobkyně lékařskou pomoc, přičemž kromě pohmožděniny na noze nenašel lékař žádné známky incidentu, tudíž nelze vyloučit, že si popsané zranění způsobila poškozená kdykoliv sama, popř. jinak. Dále při jednání soudu žalobkyně uvedla, že obě svědkyně jsou na ni domluvené a pošpiňují ji nejen v rámci domu, ale i veřejně, např. na internetu. V domě je stabilně šikanována nájemníky, a to nejen poškozenou a svědkyní S., ale i dalšími, byla jimi týrána i její babička, která v domě žila.

C. Stanovisko žalovaného

Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby. Skutkový stav byl dle žalovaného zjištěn dostatečně, lékařský posudek nebylo zapotřebí vyžadovat, neboť žalobkyní doložené lékařské zprávy skýtaly dostatek informací pro úsudek správních orgánů, zda žalobkyně mohla přestupek spáchat. Výpovědi svědkyň nebyly v rozporu, jak se žalobkyně snaží tvrdit. Správní orgány pouze v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodli ve věci slovního vyhrožování ve prospěch obviněné, neboť výpovědi svědkyň se lišily co do konkrétně použitých slov žalobkyní. To však neznamená, že jsou výpovědi ohledně fyzického napadení nevěrohodné. Dále zdůraznil, že fyzické napadení nemusí vést ke zranění všech částí těla, nehledě na skutečnost, že právní posouzení drobného ublížení na zdraví takové projevy fyzického napadení, jako je třeba poklepová citlivost, nepokrývá. Při jednání soudu dále žalovaný uvedl, že je běžné, že následky některých zranění se projeví až později, právě typicky modřiny. K namítané časové souvislosti napadení a lékařského ošetření odkázal žalovaný na str. 3 napadeného rozhodnutí, kde je uvedeno, že žalobkyně vyhledala lék. pomoc nejbližší následující pracovní den u praktického lékaře a den poté i ošetření na chirurgické ambulanci, kam byla praktickým lékařem odeslána. Úřední záznam lze dle žalovaného použít jako podklad k tomu, koho v řízení vyslechnout, přednost je nutné však dát výpovědi učiněné v řízení. Skutečnosti, které by znevěrohodňovaly výpovědi svědkyň z obsahu spisu nevyplynuly. Závěrem uvedl, že obhajoba žalobkyně odůvodňovaná nehybností její ruky se jeví jako účelová i z důvodu, že tyto skutečnosti neuváděla ani policii, ani správnímu orgánu I. stupně, nýbrž teprve v řízení odvolacím.

D. Posouzení věci krajským soudem

Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalovaného, tj. ke dni 12. 2. 2015 (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

V přestupkovém řízení je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. To vyjadřuje zásada materiální pravdy [§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“)], podle níž (ve spojení s § 50 a § 52 s. ř.) správní orgán opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, z úřední povinnosti zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného, jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy; každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. V řízení o přestupcích se dále uplatňuje zejména zásada presumpce neviny, zásada v pochybnostech ve prospěch (in dubio pro reo), zásada postihu za zaviněné jednání [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, publikovaný pod č. 1856/2009 Sb. NSS].

Dále krajský soud uvádí, že obviněný z přestupku může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy i v odvolání; přičemž omezení stanovené v § 82 odst. 4 správního řádu na řízení o přestupku nedopadá, neboť je pojmově vylučuje právo obviněného na obhajobu (viz rozsudek č. j. 1 As 96/2008 – 115 cit. v bodě [35]). Současně je však třeba zdůraznit, že je obecně vhodné, aby obviněný z přestupku neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení, jinak se tento zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana jevit dle kontextu věci i jako účelová (viz shodně rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013-60).

Žalovaný v souladu s uvedenými zásadami postupoval a žalobkyní v odvolacím řízení předloženými lékařskými zprávami se zabýval. Na druhé straně nelze s ohledem na výše uvedené žalovanému vytýkat, že za fakt snižující hodnověrnost žalobkyniny obrany, označil skutečnost, že tvrzení o nepohyblivosti pravé horní končetiny, jakožto důvodu pro nemožnost spáchání přestupku, uvedla poprvé teprve v odvolání, ačkoli již dříve se k věci vyjadřovala a byla přítomna i výslechu svědkyň.

Ve vztahu k požadavku žalobkyně na provedení znaleckého posudku k objasnění její schopnosti učinit úder francouzskou holí za situace, kdy měla omezenou pohyblivost pravého ramenního kloubu a při ztrátě opory jedné hole by nebyla dostatečně stabilní, krajský soud uvádí, že v řízení před správními orgány se žalobkyně provedení takového důkazu nedomáhala.

Dle § 56 s. ř. je správní orgán povinen ustanovit znalce, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností nelze opatřit od jiného správního orgánu.

Dle názoru krajského soudu však v posuzované věci nezáviselo rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, neboť žalovaný nestanovoval vlastním úsudkem lékařskou diagnózu, nýbrž toliko hodnotil, zda skutečnosti uváděné v žalobkyní předložených lékařských zprávách prokazují její tvrzení o nepohyblivosti pravé horní končetiny. Se závěrem žalovaného, vysloveným na str. 3 napadeného rozhodnutí, se pak krajský soud ztotožňuje, neboť ve zprávě MUDr. P. Z. popisované omezení abdukce (upažení) a elevace (zdvižení) pravého ramene na 70-80 stupňů a omezení jeho zevní rotace o 1/3, nejsou pohybovými omezeními, jež by vylučovaly jednání žalobkyně, která dle výpovědí svědkyň vedla údery francouzskou holí, k čemuž není třeba zvednout paži v oblasti mezi loktem a ramenem v úhlu, který by byl v rozporu s údaji uvedenými v lékařské zprávě. Krajský soud má za to, že i běžný laik s toliko elementárními znalostmi anatomie lidského těla si dovede snadno představit (popř. pro lepší názornost i vyzkoušet), že úder francouzskou holí lze bez problému vést i s prakticky připaženou rukou při vedení pohybu toliko v loketním kloubu, a to s ohledem na standardní délku hole i do oblasti hlavy. Žalobkyně přitom netvrdila, že by trpěla omezenou hybností loketního kloubu, a nadto i pohyblivost ramenního kloubu jí byla zachována min. do 70 stupňů při zdvihu i upažení, což faktickou možnost provedení úderu holí ještě potvrzuje.

Pro úplnost krajský soud dodává, že ačkoli žalobkyně uváděla, že omezení hybnosti pravé paže má u ní povahu trvalého následku úrazu, byla schopna v jednací síni bez omezení energicky manipulovat pravou rukou od lokte dále, a dále pravou ruku zvedala takřka do pravého úhlu i v oblasti od ramene po loket při vysvlékání, manipulaci s listinami i v sedě.

Obdobně bez nutnosti znaleckého posouzení lze odmítnout i tvrzení žalobkyně, že s pravou nohou v sádře z důvodu zlomeniny lýtkové kosti, by bez opory obou berlí současně ztratila potřebnou stabilitu. Opět lze při zapojení představivosti a obecných znalostí fungování lidského těla dospět k závěru, že při stoji na levé noze a při současné opoře levé ruky o francouzskou holi, popř. opoře o dveře výtahu (jak uvedla svědkyně S.), které se standardně otevírají zprava do leva, došlo k přenesení váhy a těžiště těla žalobkyně na levou stranu, což žalobkyni umožnilo manipulaci s pravou francouzskou holí výše popsaným způsobem.

Z uvedených důvodů krajský soud zamítl návrh žalobně na provedení důkazu lékařským posudkem.

Z lékařských zpráv z dubna 2016, doložených žalobkyní při jednání, jimiž prokazovala skutečnost, že trpí rovněž syndromem karpálního tunelu, který jí měl rovněž provedení úderů znemožnit, krajský soud nečinil žádná skutková zjištění s ohledem na zásadu uvedenou v § 75 odst. 1 s. ř. s., podle které vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Dále lze s žalovaným plně souhlasit v tom, že tento nehodnotil výpovědi svědkyň K. a S. stran slovního napadení jako nevěrohodné, nýbrž pro odlišnosti v konkretizaci žalobkyní užitých výrazů postupoval v souladu s výše uvedenou zásadou in dubio pro reo. Ve vztahu k fyzickému napadení žalobkyně však mezi výpověďmi svědkyň žádný podobný nesoulad nebyl. Námitka je proto nedůvodná.

Zcela přiléhavě reagoval žalovaný také na výtku žalobkyně stran neexistence fyzického následku po úderu vůči poškozené do oblasti její hlavy a ruky, neboť fyzické napadení (obzvláště nejedná-li se o úder do měkké tkáně), nemusí vést k viditelnému zranění. Poklepová bolestivost poškozené v oblasti ruky i hlavy byla ošetřujícím lékařem nicméně popsána. Ani z vyhledáním lékařského ošetření teprve nejbližší následující pracovní den nelze usuzovat na nevěrohodnost tvrzení obou svědkyň, neboť se nejednalo o zranění, která by jakékoli akutní lékařské ošetření vyžadovala.

Závěrem krajský soud uvádí, že neshledává důvodnou ani námitku nevěrohodnosti výpovědí obou svědkyň z důvodu jejich společně sdílené zášti vůči žalobkyni. Žalobkyně, ačkoli byla přítomná výslechu obou svědkyň a činila v průběhu řízení několik písemných podání, v žádném z těchto neuváděla žádná tvrzení o vzájemném ovlivňování svědkyň, resp. o ovlivňování svědkyně S. poškozenou. S žalovaným lze souhlasit, že o nevěrohodnosti shodných výpovědí svědkyň nelze z obsahu spisu usuzovat.

E. Závěr

Na základě výše uvedeného krajský soud v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

F. Náklady řízení

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., když plně procesně úspěšnému žalovanému nevznikly podle obsahu spisu v tomto soudním řízení žádné náklady přesahující jeho obvyklou úřední činnost.

O odměně ustanoveného advokáta bude rozhodnuto samostatným usnesením.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Olomouci dne 17. října 2016

Mgr. Barbora Berková

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru