Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

64 A 1/2016 - 177Rozsudek KSLB ze dne 31.08.2016

Prejudikatura

1 Ao 1/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 As 237/2016

přidejte vlastní popisek

64 A 1/2016-177

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci navrhovatele: T.P., bytem XX, zastoupen Mgr. Radkem Jilgem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 1013/14, Praha 1, proti odpůrci: Město Česká Lípa, se sídlem T. G. Masaryka 1, Česká Lípa, zastoupen Mgr. Petrem Trejbalem, advokátem se sídlem Michalská 4, Litoměřice, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2013 Územní plán Česká Lípa a opatření obecné povahy č. 1/2015 Změna č. 1 Územního plánu Česká Lípa,

takto:

I. Návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2013 Územní plán Česká Lípa, vydaného zastupitelstvem města Česká Lípa dne 22. 5. 2013, se zamítá.

II. Návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2015 Změna č. 1 Územního plánu Česká Lípa, vydaného zastupitelstvem města Česká Lípa dne 16. 12. 2015, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Návrh

Návrhem podaným v zákonné lhůtě se navrhovatel domáhal zrušení opatření obecné povahy č. 1/2013 Územní plán Česká Lípa vydaného dne 22. 5. 2013 (dále také jen „opatření obecné povahy č. 1/2013“ či „územní plán“) a opatření obecné povahy č. 1/2015 Změna č. 1 Územního plánu Česká Lípa ze dne 16. 12. 2015 (dále také jen „opatření obecné povahy č. 1/2015“ či „ změna územního plánu“).

Pokračování
2
64 A 1/2016

Navrhovatel konstatoval, že je vlastníkem nemovitostí nacházejících XX a p. č. st. XX, jehož součástí je stavba č. p. XX, rodinný dům, který se nachází i na pozemku p. č. st. XX. Výlučným vlastníkem pozemku p. č. st. XX, zapsaném na LV č. XX, je Česká republika, s níž má navrhovatel uzavřenou nájemní smlouvu, jejímž předmětem je přenechání pozemku pod stavbou, tj. pozemku p. č. st. XX od 15. 7. 2013 na dobu neurčitou. Přede dnem účinnosti opatření obecné povahy č. 1/2013 byly uvedené nemovitosti zařazeny do funkčního využití zeleně. Rozhodnutím Městského úřadu Česká Lípa, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 3. 7. 1997, č. 89/97, byla stavba č. p. XX zrekolaudována k užívání pro trvalé bydlení. Vzhledem k tomu, že způsob užití nemovitosti nebyl v souladu s územním plánem obce Česká Lípa, požádal dne 18. 8. 1999 tehdejší vlastník nemovitosti pan XX o změnu územního plánu. Opatřením obecné povahy č. 1/2013 byly nemovitosti navrhovatele zařazeny do funkčního využití vodní nádrž suchá, což dle navrhovatele nerespektuje předchozí rozhodnutí stavebního úřadu a narušuje jeho právní jistotu i výkon jeho vlastnického práva. Také dle opatření obecné povahy č. 1/2015 zůstává funkční zařazení nemovitostí navrhovatele vodní nádrž suchá. Toto funkční zařazení znemožňuje provést jakékoliv stavební úpravy na předmětné stavbě. Riziko zaplavení negativně ovlivňuje hodnotu navrhovatelových nemovitostí a zasahuje do jeho práva na ochranu lidského zdraví a práva na příznivé životní prostředí. Navrhovatel dále upozorňoval na studii „Zvýšení ochrany sídel v povodí Ploučnice před povodněmi - studie proveditelnosti“ vypracovanou Vodohospodářským rozvojem a výstavbou a.s., HYDROPROJEKTEM CZ a.s., v listopadu 2010, dle které je výstavba suché vodní nádrže Žizníkov neefektivní a bez významného protipovodňového účinku. Dle navrhovatele odpůrce tuto studii při zpracovávání územně plánovací dokumentace nerespektoval a nepostupoval tak v souladu s cíli a úkoly územního plánování ve smyslu § 18 a § 19 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). V další žalobní námitce navrhovatel uvedl, že dne 30. 6. 2011 uplatnil námitky k upravenému návrhu územního plánu Česká Lípa, ve kterých nesouhlasil s funkčním zařazením pozemků p. č. XX, XX a XX a požadoval zařazení těchto nemovitostí do funkčního využití bydlení venkovské nízkopodlažní. Odpůrce se s těmito námitkami v opatření obecné povahy č. 1/2013 Lípa nijak nevypořádal, čímž porušil § 172 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“).

II. Vyjádření odpůrce

Odpůrce nepovažoval návrh za důvodný a navrhoval jeho zamítnutí. Dle odpůrce získal navrhovatel vlastnické právo k nemovitostem později, než bylo opatření obecné povahy č. 1/2013 schváleno, neboť vlastníkem nemovitosti se stal až dne 2. 8. 2011. K veřejnému projednání mohl tudíž uplatnit nikoliv námitku, ale tzv. připomínku jako ostatní veřejnost. Žádnou námitku, ani připomínky navrhovatele však odpůrce neobdržel. Navrhovatel nebyl přítomen ani veřejnému projednání územního plánu, kde mohl své připomínky vůči územnímu plánu rovněž uplatnit, a to ani při opakovaném veřejném projednání. Odpůrce neobdržel ani žádnou žádost či relevantní námitku od předchozího majitele dotčené nemovitosti pana XX. Věcný obsah námitek zmiňovaných navrhovatelem tak nebyl odpůrcem v rámci projednávání územního plánu vůbec řešen, a proto nemohl být ani zahrnut do odůvodnění územního plánu. Odpůrce však obdržel žádost navrhovatele o změnu územního plánu Česká Lípa ze dne 30. 5. 2014, která je v současnosti zahrnuta do procesu přípravy další změny územního plánu. Odpůrce odkazoval na koncept územního plánu, který v textové i grafické části obsahuje tzv. suchou nádrž Žizníkov, kde je znázorněno, že uvedené Pokračování
3
64 A 1/2016

nemovitosti jsou součástí tzv. aktivní zóny záplavového území, v níž není možné umísťovat nové stavby. Suchá nádrž Žizníkov je součástí protipovodňové ochrany České Lípy a patří do souboru navrhovaných protipovodňových opatření ve „Studii ochrany České Lípy a obcí v záplavovém území Ploučnice před povodněmi“ (HYDROPROJEKT CZ a.s. Praha 8/2005). Odpůrce dále konstatoval, že předchozí plán definoval nemovitost ve vlastnictví navrhovatele jako stav - funkční využití - veřejná ochrana doprovodná zeleň, biocentrum místního významu. Z toho dle odpůrce vyplývá, že navrhovatel nemohl očekávat změnu funkčního využití zmíněné plochy, neboť i předchozí územní plán definoval toto území jako nezastavitelné. Odpůrce dále upozorňoval na to, že návrh na zrušení celého územního plánu je zjevně neproporcionální, neboť nápravy by bylo možné dosáhnout zrušením jen jeho části.

III. Jednání u soudu

Na nařízeném ústním jednání dne 23. 8. 2016 účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích. Nad rámec skutečností uvedených v návrhu právní zástupce navrhovatele uvedl, že součástí konceptu územního plánu města Česká Lípa bylo vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí (dokumentace SEA) a vyhodnocení vlivů územního plánu na území NATURA 2000 zpracované společností EKOBAU v srpnu 2009. Podle dokumentace SEA může mít umístění suché vodní nádrže významné dopady na evropsky významné lokality, může dojít k narušení integrity biotopu, dokumentace proto uvádí nutnost upravit územní plán tak, že předmětné pozemky nebudou zařazeny do funkčního využití vodní nádrže. Dále právní zástupce navrhovatele zmiňoval zjišťovací řízení Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru životního prostředí, na základě studie proveditelnosti, kterou rovněž zpracovávala společnost EKOBAU.

Účastníci řízení v průběhu ústního jednání předložili důkazy na podporu svého tvrzení ohledně podání, resp. nepodání námitek (připomínek) ze dne 30. 6. 2011. Soud provedl důkaz ověřenou kopií podání navrhovatele ze dne 30. 6. 2011 nazvaného „námitka k návrhu územního plánu města Česká Lípa“ s otiskem razítka Městského úřadu Česká Lípa i vyjádřením Městského úřadu Česká Lípa ze dne 11. 7. 2016 spolu s výstupem o všech podáních učiněných na podatelně Městského úřadu Česká Lípa dne 30. 6. 2011 a zaznamenaných prostřednictvím spisové služby ELISA do podacího deníku, který žádné podání navrhovatele neobsahuje.

Soud rovněž provedl důkaz kopií žádosti o změnu územního plánu ze dne 18. 8. 1999 podepsané manžely M. (předchozími vlastníky předmětných nemovitostí), usnesením o příklepu ze dne 2. 8. 2011, kterým navrhovatel předmětné nemovitosti v k. ú. Heřmaničky u Dobranova nabyl, kolaudačním rozhodnutím ze dne 1. 12. 1988, kterým bylo povoleno užívání stavby rekreačního domku na p. č. XX v k. ú. Heřmaničky u Dobranova, rozhodnutím Městského úřadu Česká Lípa, stavebního úřadu, ze dne 3. 7. 1997, kterým byla dodatečně povolena přístavba zádveří k objektu e. č. 03 na p. č. 21/1 a přístavba haly na p. č. XX a XX a vydán souhlas s užíváním stavby jako rodinného domu pro trvalé bydlení s tím, že bylo konstatováno, že stavba je v inundačním území Ploučnice a a. s. Povodí Ohře ani Městský úřad Česká Lípa nepřebírají žádné záruky za škody způsobené průtokem velkých vod. Soud rovněž provedl důkaz vyjádřeními Povodí Ohře ze dne 8. 12. 2015 a 5. 8. 2016. Provádění dalších důkazů předkládaných navrhovatelem soud považoval pro své rozhodnutí za nadbytečné. Jednalo se zejména o ty, kterými se žalobce snažil prokázat, že umístění suché Pokračování
4
64 A 1/2016

vodní nádrže bude mít negativní vliv na životní prostředí.

IV. Skutkový stav

Územní plán (opatření obecné povahy č. 1/2013) byl schválen zastupitelstvem města Česká Lípa dne 22. 5. 2013. Účinnosti územní plán nabyl dne 12. 6. 2013.

V územním plánu, v jeho části G.2. - Veřejně prospěšná opatření je pod VPO 1 popsána Suchá nádrž Žizníkov v ř.km 43,2. Zřízení hráze se předpokládá v profilu zúžené údolní nivy u obce Žizníkov. Jedná se o suchou nádrž s retenčním objemem VA= 0,981 mil. m3.

V odůvodnění územního plánu, v části C.9.4.4. Ochrana před povodněmi je mimo jiné uvedeno, že v současné době je Krajským úřadem Libereckého kraje vyhlášeno na návrh správce toku záplavové území významného vodního toku Ploučnice na celém zájmovém území… Do zájmového území zasahuje suchá nádrž Žizníkov v ř.km 43,2. Suchá nádrž Žizníkov navrhovaná v nivě řeky Ploučnice byla vytipována jako možná protipovodňová ochrana České Lípy patřící do souboru navrhovaných protipovodňových opatření ve „Studii ochrany České Lípy a obcí v záplavovém území Ploučnice před povodněmi“ (Hydroprojekt CZ a.s. Praha, 8/2005). Suchá nádrž je součástí protipovodňové ochrany České Lípy, kde není možné v městské části provádět razantnější úpravy koryta, možná je pouze místní úprava nižší ochrannou hrázkou, případně nižší nábřežní zdi. Vzhledem k malému transformačnímu účinku navrhované nádrže (objem povodňové vlny je více jak třicetkrát vyšší proti retenčnímu objemu, při Q100 je objem PV100 = 30,267 mil. m3 je transformační účinek povodňových vln přicházejících Ploučnicí omezený na epizody s dobou opakování do cca 10 let a u povodní s nižší četností je vzhledem k jejich objemu, retenční objem suché nádrže zanedbatelný. Hlavním účelem suché nádrže je transformace především povodní menšího objemu povodňové vlny z lokálních přívalových srážek přicházejících z Dobranovského potoka a Svitávky.

Součástí odůvodnění územního plánu je i jeho grafická část, z níž vyplývá, že nemovitosti žalobce jsou součástí plochy označené jako VPO 1, suchá nádrž.

Změna územního plánu (opatření obecné povahy č. 1/2015) byla schválena zastupitelstvem obce Česká Lípa dne 16. 12. 2015, účinnosti nabyla dne 5. 1. 2016.

Důvodem pořízení změny územního plánu bylo rozhodnutí přezkumného řízení ve věci části územního plánu: lokalita pozemku p. č. XX v k. ú. Dolní Libchava, za hřištěm TJ Sokol Dolní Libchava. Z textové i grafické části tohoto opatření obecné povahy je zřejmé, že se nemovitostí navrhovatele nijak netýká.

V. Právní posouzení

Krajský soud nejprve posuzoval, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky řízení. Těmi jsou v řízení vedeném podle části třetí, hlavy druhé dílu sedmého zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“): existence předmětu řízení Pokračování
5
64 A 1/2016

(tj. opatření obecné povahy), aktivní legitimace navrhovatele a formulace závěrečného návrhu, vše v souladu s podmínkami vyplývajícími z § 101a s. ř. s.

Návrhem napadené správní akty - opatření obecné povahy č. 1/2013 a o opatření obecné povahy č. 1/2015 - byly schváleny zastupitelstvem města Česká Lípa a to na základě § 6 odst. 5 písm. c) stavebního zákona za použití § 43 odst. 4 stavebního zákona v souladu s

§ 171 a násl. správního řádu. Zdejší soud má za to, že návrhem napadené správní akty představují opatření obecné povahy přezkoumatelné soudem.

Za splněnou má soud i podmínku srozumitelného formulování závěrečného návrhu, jímž je požadováno, aby opatření obecné povahy č. 1/2013 ze dne 22. 5. 2013 a o opatření obecné povahy č. 1/2015 ze dne 16. 12. 2015 byla zrušena. K tomu soud pouze poznamenává, že pokud by shledal návrh důvodným, zrušil by v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu pouze tu část opatření obecné povahy, kterou by byl navrhovatel zkrácen na svých právech (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz).

Následně přistoupil zdejší soud k posouzení otázky, zda jsou naplněny podmínky procesní legitimace účastníků řízení. Pasivní procesní legitimaci odpůrce - tedy města, jehož zastupitelstvo napadená opatření obecné povahy vydalo - považoval zdejší soud na bázi ustanovení § 101a odst. 3 s. ř. s. za nespornou, a obrátil svoji pozornost k posouzení, zda je navrhovatel aktivně procesně legitimován k podání návrhu.

Při posouzení aktivní procesní legitimace navrhovatele vycházel zdejší soud z ustanovení § 101a odst. 1 s. ř. s., které přiznává právo podat návrh na zrušení opatření obecné povahy tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Zákonná úprava je tedy založena na podmínce tvrzení porušení práv navrhovatele, přičemž k tomuto tvrzenému porušení muselo dojít přímo opatřením obecné povahy. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, k otázce aktivní legitimace navrhovatele vyplývají následující závěry: „Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy, napadeným návrhem na jeho zrušení …V případě územních plánů musí navrhovatel především plausibilně tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace (viz shora již citovaný § 43 odst. 1 stavebního zákona) … Může jím být [navrhovatelem – pozn. soudu] zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno. Bude jím tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité věci (nebo jiných majetkových hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem – tedy bytů a nebytových prostor viz § 118 odst. 2 o. z.) a oprávněný z věcného práva k takovýmto věcem (majetkovým hodnotám).“

Pokračování
6
64 A 1/2016

V projednávané věci není mezi účastníky řízení sporu o tom, že navrhovatel je vlastníkem nemovitostí nacházejících se v katastrálním území Heřmaničky u Dobranova, obec Česká Lípa, zapsaných na LV č. XX, a to pozemků p. č. st. XX a p. č. st. XX, jehož součástí je stavba č. p. XX, rodinný dům, který se nachází i na pozemku p. č. st. XX. Výlučným vlastníkem pozemku p. č. st. XX, zapsaném na LV č. XX, je Česká republika, s níž má navrhovatel uzavřenou nájemní smlouvu, jejímž předmětem je přenechání pozemku pod stavbou, tj. pozemku p. č. st. XX od 15. 7. 2013 na dobu neurčitou. Tyto nemovitosti jsou součástí území, na něž se vztahuje napadené opatření obecné povahy č. 1/2013. Územní plán tak reguluje způsob realizace práva užívat pozemky, který je jedním z vlastnických oprávnění, jehož se navrhovatel v návrhu také dovolává. Soud tedy dospěl k závěru, že ve vztahu k opatření obecné povahy č. 1/2013 navrhovatel splňuje podmínky aktivní žalobní legitimace dle § 101a s. ř. s.

Pokud jde o tu část návrhu, ve které se navrhovatel domáhal zrušení opatření obecné povahy č. 1/2015, je situace jiná, neboť jak bylo konstatováno výše, území, kde se nacházejí nemovitosti navrhovatele, změna územního plánu vůbec neřešila. Návrh na její zrušení tak byl podán osobou zjevně neoprávněnou a soudu proto nezbylo, než návrh v této části dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnout.

Soud poté přistoupil k věcnému projednání návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2013. Pro posouzení důvodnosti návrhu na zrušení opatření obecné povahy byl judikaturou Nejvyššího správního soudu vymezen tzv. algoritmus (test) přezkumu opatření obecné povahy, konkrétně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 9. Je přitom nepochybné, že tento algoritmus je třeba plně aplikovat též na přezkum územního plánu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 - 74, a řada navazujících rozhodnutí. Podle § 101d s. ř. s. (po novelizaci zákonem č. 303/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012) je soud při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části vázán rozsahem a důvody návrhu. Je to tedy navrhovatel, kdo určuje, v jakém rozsahu má být opatření obecné povahy přezkoumáno.

Jednotlivými kroky algoritmu jsou: 1) přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; 2) přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti;

3) přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným procesním postupem;

4) přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu se zákonem, v tomto kroku ve smyslu souladu s hmotným právem;

5) přezkum obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (přiměřenosti právní regulace v širším slova smyslu), tedy konkrétně zda napadené opatření obecné povahy vůbec umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (kritérium vhodnosti), zda opatření obecné povahy a sledovaný cíl spolu logicky souvisí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným prostředkem (kritérium potřebnosti), jakož i zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně (kritérium minimalizace zásahů); v neposlední řadě soud také zkoumá, zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli (kritérium proporcionality v užším slova smyslu).

Pokračování
7
64 A 1/2016

Ohledně prvního a druhého kroku algoritmu, tedy přezkumu pravomoci zastupitelstva odpůrce vydat napadený územní plán a otázky, zda zastupitelstvo odpůrce při vydávání napadeného územního plánu nepřekročilo meze zákonem vymezené působnosti, krajský soud žádné pochybení neshledal, ostatně navrhovatel v tomto směru nic nenamítal. Napadený územní plán byl vydán zastupitelstvem odpůrce v souladu s ustanovením § 6 odst. 5 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), podle něhož zastupitelstvo obce vydává v samostatné působnosti územní plán, jakož i v intencích § 54 odst. 2 a navazujících ustanovení stavebního zákona.

V rámci třetího kroku shora popsaného postupu soud posuzuje, zda bylo napadené opatření obecné povahy vydáno zákonem stanoveným postupem. Právě k zákonnosti postupu odpůrce směřovala jedna z námitek navrhovatele. Navrhovatel totiž poukázal na to, že ačkoli odpůrci dne 30. 6. 2011 adresoval přípis označený jako námitky k návrhu územního plánu, nebylo odpůrcem o námitkách navrhovatele vůbec rozhodováno. Odpůrce konstatoval, že podání navrhovatele ze dne 30. 6. 2011 neobdržel, a upozornil na skutečnost, že žalobce nebyl ke dni 30. 6. 2011 vlastníkem dotčených nemovitostí, neboť vlastnické právo k nim získal až dne 2. 8. 2011 na základě usnesení o příklepu vydaného exekutorským úřadem Liberec - soudním exekutorem JUDr. Soňou Karasovou. K veřejnému projednání tudíž navrhovatel mohl uplatnit nikoliv námitku, ale tzv. připomínku, jako ostatní veřejnost.

Navrhovatel tedy namítá, že byl poškozen na svých právech tím, že nebyly řádně vypořádány jeho námitky. Při posouzení důvodnosti tohoto tvrzení musel krajský soud nejprve posoudit, zda bylo v řízení prokázáno, že navrhovatel písemnost označenou jako „námitka k návrhu územního plánu města Česká Lípa“ dne 30. 6. 2011 na Městském úřadě Česká Lípa vůbec podal, neboť odpůrce podání této písemnosti popíral. Ověřovací doložka, kterou byla při ústním jednání před soudem předložená kopie sporné písemnost opatřena, však svědčí o tom, že kopie byla pořízena z listiny, která je prvopisem, tj. originálem. Krajský soud proto vycházel z toho, že písemnost označená jako „námitka k návrhu územního plánu města Česká Lípa“, opatřená podacím razítkem Městského úřadu Česká Lípa, dne 30. 6. 2011 na Městském úřadu Česká Lípa podána byla, přestože není zaznamenána v podacím deníku Městského úřadu Česká Lípa.

Krajský soud se dále opírá o ustanovení § 52 odst. 2 stavebního zákona, podle něhož námitky proti návrhu územního plánu mohou podat pouze vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem veřejně prospěšných staveb, veřejně prospěšných opatření a zastavitelných ploch a zástupce veřejnosti. Oproti tomu podle odst. 3 stejného ustanovení nejpozději při veřejném projednání může každý uplatnit své připomínky. Nejvyšší správní soud pak již ve své publikované judikatuře dospěl k závěru, že „úprava obsažená v § 52 odst. 2 a 3 stavebního zákona, rozlišuje dva různé prostředky, kterými lze proti návrhu územního plánu brojit: námitky a připomínky. Zatímco námitky může vznést pouze taxativně vymezený subjekt … uplatnit připomínky může každý.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73, publikovaný pod č. 1462/2008 Sb. NSS).

Zákonná úprava tedy rozlišuje dva různé prostředky, kterými lze proti návrhu územního plánu brojit: námitky a připomínky. Zatímco námitky může vznést pouze taxativně vymezený subjekt, který v zásadě musí být tímto návrhem dotčen, uplatnit připomínky může Pokračování
8
64 A 1/2016

každý. Různé intenzitě zájmu na podání těchto dvou prostředků pak odpovídá následný rozdílný způsob vypořádání se s nimi: zatímco v případě připomínek postačuje vyhodnocení, u námitek zákon předpokládá vydání samostatného rozhodnutí o nich (podle § 53 odst. 1 stavebního zákona; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73).

Vzhledem k tomu, že navrhovatel nebyl ke dni 30. 6. 2011, kdy odpůrci adresoval přípis označený jako „námitka k návrhu územního plánu města Česká Lípa“, vlastníkem dotčených nemovitostí, neporušil odpůrce zákon, pokud o podání navrhovatele ze dne 30. 6. 2011 nevydal samostatné rozhodnutí, ani se s ním výslovně nevypořádal přímo v textu odůvodnění napadeného opatření obecné povahy. Správný by byl takový postup, kdy by odpůrce navrhovatelovu připomínku věcně vypořádal. S ohledem na dále uvedenou věcnou argumentaci k posuzované otázce rozhodnutí odpůrce o funkčním využití území však krajský soud neshledal důvodu pro zrušení napadeného opatření obecné povahy pro porušení zákonnosti postupu odpůrce.

Dalšími dvěma kroky shora zmíněného postupu přezkumu opatření obecné povahy soudem je přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (materiální kritérium) a z hlediska jeho proporcionality (kritérium přiměřenosti právní regulace). Zásadní navrhovatelova námitka proti napadenému opatření obecné povahy spočívá v tom, že odpůrce v napadeném opatření obecné povahy stanovil funkční využití jeho nemovitostí jako VPO 1 Suchá nádrž Žizníkov, čímž omezil vlastnická práva navrhovatele, když rozhodnutím Městského úřadu Česká Lípa, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 3. 7. 1997, č. j. SO 1675/97-332/6 Ond, bylo povoleno užívat rodinný dům č. p. 45 pro trvalé bydlení. Dle navrhovatele zahrnutím předmětných nemovitostí do funkčního využití vodní nádrž suchá odpůrce zamezil navrhovateli další nakládání s předmětnými nemovitostmi ve smyslu jejich reálného funkčního využití, tj. využití, pro které byly zkolaudovány. Navrhovatel zdůrazňoval, že dané funkční zařazení mu jako vlastníkovi znemožňuje provést jakékoliv stavební úpravy na rodinném domě č. p. 45.

K rozsahu soudního přezkumu územního plánu krajský soud konstatuje, že „stanovit funkční využití území … je činností, do které správní soudy mohou pouze minimálně zasahovat. Soudu rozhodně nepřísluší přezkoumávat, zda bylo pro určitý pozemek či území vhodnější zvolit ten či onen způsob funkčního využití“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 - 74, publikovaný pod č. 968/2006 Sb. NSS). Krajský soud tedy nemůže zasáhnout do věcného řešení funkčního využití pozemku navrhovatele, a to tím spíše, když odpůrce toto funkční využití pozemků zásadně nezměnil. Krajský soud si je vědom, že oproti původnímu územnímu plánu bylo zařazení pozemku navrhovatele změněno z funkčního využití veřejná ochranná a doprovodná zeleň ve funkční využití vodní nádrž suchá. Již z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 3. 7. 1997, č. j. SO 1675/97-332/6 Ond, je však zřejmé, že tehdejší majitel domu č. p. 45 byl upozorněn na to, že stavba je umístěna v zátopovém území Ploučnice. Navrhovatel tedy musel počítat s tím, že nemovitosti, které nabyl, mohou být zasaženy průtokem velkých vod.

Navrhovatel může nadále pokračovat v užívání domu č. p. 45 k trvalému bydlení, v tomto mu nové funkční zařazení jeho nemovitostí nebrání. Povinností každého vlastníka stavby, navrhovatele nevyjímaje, je udržovat stavbu po celou dobu její existence [§ 154 odst. Pokračování
9
64 A 1/2016

1 písm. a) stavebního zákona]. Údržbou stavby se přitom rozumí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Navrhovatel nadále může provádět na nemovitosti udržovací práce a některé stavební úpravy, jimiž se rozumí takové změny stavby, při kterých se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby [§ 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona]. Udržovací práce a stavební úpravy nevyžadují územní rozhodnutí ani územní souhlas (§ 79 odst. 6 stavebního zákona). Za určitých podmínek nevyžadují ani stavební povolení či ohlášení stavebnímu úřadu (§ 103 stavebního zákona), nebo postačí ohlášení stavebnímu úřadu (§ 104 stavebního zákona). Soulad těchto stavebních činností s územně plánovací dokumentací se tedy neposuzuje ani ve fázi povolování stavby, neboť se o nich nevede stavební řízení.

Podstatou návrhu na zrušení územního plánu je spor o to, zda má navrhovatel veřejné subjektivní právo na to, aby územní plán určil jako funkční využití nemovitostí v jeho vlastnictví bydlení venkovské nízkopodlažní. V tomto směru také formuloval svou připomínku k návrhu územního plánu ze dne 30. 6. 2011. Odpověď na tuto otázku je jednoznačně záporná. Navrhovatel nemá právní nárok na stanovení takových podmínek rozvoje plochy zahrnující nemovitosti v jeho vlastnictví, které by plně vyhovovaly jeho soukromoprávním zájmům.

Podle § 18 odst. 1 až 4 stavebního zákona je cílem územního plánování vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Územní plánování zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Za tím účelem sleduje společenský a hospodářský potenciál rozvoje. Orgány územního plánování postupem podle tohoto zákona koordinují veřejné i soukromé záměry změn v území, výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území a konkretizují ochranu veřejných zájmů vyplývajících ze zvláštních právních předpisů. Územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Přitom chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. S ohledem na to určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. Zastavitelné plochy se vymezují s ohledem na potenciál rozvoje území a míru využití zastavěného území.

Podle § 43 odst. 1 věta první stavebního zákona územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen "urbanistická koncepce"), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území (dále jen "plocha přestavby"), pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. Územní plán v souvislostech a podrobnostech území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování v souladu se zásadami územního rozvoje kraje a s politikou územního rozvoje (§ 43 Pokračování
10
64 A 1/2016

odst. 3 věta první stavebního zákona).

Z citovaných ustanovení stavebního zákona nelze dovodit, že by v daném území existovalo pouze jedno jediné možné správné řešení území, které by bylo eventuálně vynutitelné soudně. Stavební zákon používá velké množství obecných pojmů, tudíž již z tohoto důvodu je možné dovodit, že bude existovat nespočet řešení území, která budou mnohdy odlišná, a přesto budou odpovídat zákonem stanoveným kritériím.

Podle § 6 odst. 5 písm. c) stavebního zákona zastupitelstvo obce vydává v samostatné působnosti územní plán. Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem (čl. 101 odst. 4 Ústavy).

Z uvedených ustanovení vyplývá, že je pouze a jen na zastupitelstvu obce, aby z nespočtu řešení území, která odpovídají zákonem stanoveným kritériím, vybralo to, která mu bude nejlépe vyhovovat. Do tohoto výběru, není ani soud, jakožto jeden ze státních orgánů, oprávněn jakkoli zasahovat. Soud není oprávněn vybrat jiné řešení území. Soud pouze ověří, na základě návrhu na zrušení opatření obecné povahy toliko z pohledu námitek a možného zkrácení práv navrhovatele, zda zastupitelstvem obce zvolené řešení území odpovídá zákonem stanoveným kritériím. V tomto směru nezákonnost územního plánu, resp. jeho příslušné části, nemohl způsobit toliko fakt, že bylo zvoleno jiné řešení, než navrhovatelem navrhované.

Stejně tak není soud oprávněn přezkoumávat důvody, které zastupitelstvo obce vedly k výběru toho kterého územního řešení, které odpovídá zákonem stanoveným kritériím. K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší správní soud, který například v rozsudku ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008-51 uvedl, že „pořizování územně plánovací dokumentace je výrazem veřejného zájmu na naplnění cílů definovaných v § 18 nového stavebního zákona. Z tohoto důvodu je také rozhodování v tomto procesu (rozhodnutí o pořízení územního plánu, zadání územního plánu, schválení pokynů k zapracování do návrhu územního plánu, i vydání územního plánu či zamítnutí návrhu na jeho vydání) svěřeno zastupitelstvu příslušné obce; jde o výkon její samostatné působnosti (srov. § 6 odst. 5 nového stavebního zákona). Tyto výstupy (tedy i schválený návrh územního plánu) tak představují konkrétní podobu veřejného zájmu na prostorovém a funkčním využití území obce, na podobě její infrastruktury, na jejím dalším rozvoji, atd. Jsou výsledkem konsensu, na němž se usnesli jednotliví zastupitelé reprezentující různé skupinové i individuální zájmy obyvatel obce. Nelze jistě rozumně předpokládat, že tento konsensus představuje optimální (maximálně racionální) řešení, s nímž jsou srozuměny všechny osoby, kterých se dotýká. V praxi může jít i o rozhodnutí, která jsou výsledkem pouhé snahy jednotlivých zastupitelů o maximalizaci jejich vlastních (politických) funkcí (viz teorie veřejné volby) a dokonce i o rozhodnutí nesprávná, iracionální. Z tohoto důvodu je celý proces pořizování územně plánovací dokumentace podroben právní reglementaci, a to zejména stavebním zákonem a jeho prováděcími předpisy. V těchto mantinelech se popsané rozhodování odehrává a úkolem soudu je tak pouze sledovat, zda se obec v rámci tohoto procesu pohybovala v jejich mezích. Soudu tedy nepřísluší určovat, jakým konkrétním způsobem má být určité území využito, zda je toto využití optimální, atd. Zcela pregnantně je úloha soudu při přezkumu územně plánovací dokumentace vyjádřená v rozsudku Nejvyššího správního soudu publikovaném pod č. 1462/2008 Sb. NSS, kde je uvedeno, že „soud brání jednotlivce (a tím zprostředkovaně celé politické společenství) před excesy v územním Pokračování
11
64 A 1/2016

plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány dotvářet“.

Odpůrce v odůvodnění územního plánu opírá zřízení suché vodní nádrže Žizníkov o „Studii ochrany České Lípy a obcí v záplavovém území Ploučnice před povodněmi“ z roku 2005, zpracované Hydroprojektem CZ a.s., kde byla suchá vodní nádrž uvedena jako jedno z možných protipovodňových řešení. Odpůrce vysvětlil, že v městské části nelze provádět razantnější úpravy koryta. Vzhledem k malému transformačnímu účinku navrhované nádrže připustil, že transformační účinek povodňových vln přicházejících Ploučnicí bude omezený na epizody s dobou opakování do cca 10 let a u povodní s nižší četností je vzhledem k jejich objemu, retenční objem suché nádrže zanedbatelný. Hlavním účelem suché nádrže je tak dle odpůrce transformace především povodní menšího objemu povodňové vlny z lokálních přívalových srážek přicházejících z Dobranovského potoka a Svitávky.

Navrhovatel se dovolává studie „Zvýšení ochrany sídel v povodí Ploučnice před povodněmi - studie proveditelnosti“ vyhotovené stejným zpracovatelem v roce 2010, dle které je výstavba suché vodní nádrže Žizníkov neefektivní a bez významného protipovodňového účinku. S odkazem na tuto studii namítá, že územní plán je neproporcionální, přijatý v rozporu se sledovanými cíli. Soud musí především konstatovat, že tuto námitku navrhovatel v průběhu přípravy územního plánu nevznesl, ač mu v tom nic nebránilo (studie byla vypracovaná již v listopadu 2010). Kromě výše uvedené připomínky ze dne 30. 6. 2011, byl navrhovatel v průběhu přípravy územního plánu pasivní, a soud se proto otázkou proporcionality přijatého řešení zabývat nemůže. Rozhodoval by o dané otázce „v první linii“, a nahrazoval tak činnost pořizovatele územního plánu. Kdyby krajský soud přistoupil na argumentaci navrhovatele, připustil by možnost účelového obcházení závěrů, které vyplývají z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 Aos 3/2013 - 29, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 - 116 publikovaného po č. 2215/2011 Sb.NSS., a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11). Krajský soud v souladu s citovaným nálezem Ústavního soud vážil, zda zde přesto není dán závažný důvod pro zrušení napadeného územního plánu. Žádné takové důvody pramenící z dotčení vlastnického práva navrhovatele však neshledal.

Pokud jde o námitku navrhovatele uplatněnou poprvé až při ústním jednání před soudem konaném dne 23. 8. 2016, tj. námitku, že umístění suché vodní nádrže bude mít negativní vliv na životní prostředí, soud ani tuto námitku posoudit nemohl, a proto také neprováděl dokazování k této otázce. Návrh na zrušení opatření obecné povahy žalobce totiž podal dne 5. 5. 2016, tj. na konci zákonné lhůty pro jeho podání, a v návrhu tuto námitku neuplatnil. Dle § 101b odst. s. ř. s. lze návrh podat do 3 let ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti (v projednávaném případě do 12. 6. 2016). V návrhu navrhovatel sice zmínil právo na příznivé prostředí, to však spojoval pouze s rizikem zaplavení svých nemovitostí, k němuž se již soud výše vyjádřil. Opět je však třeba zdůraznit, že argumentaci, kterou navrhovatel předestřel při ústním jednání před soudem, měl uplatnit především v procesu přípravy územního plánu.

V procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem pak musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při Pokračování
12
64 A 1/2016

zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu konkrétního územního celku. Nejvyšší správní soud poukázal ve své předchozí judikatuře na to, že Nejvyšší správní soud se při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace řídí zásadou zdrženlivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73, publikovaný pod č. 1462/2008 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010 - 103) a ke zrušení územně plánovacího opatření obecné povahy by měl přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku. Jak však již výše krajský soud zdůvodnil, k žádnému takovému závažnému porušení zákona či excesivnímu zásahu do práv navrhovatele v posuzovaném případě nedošlo. Soud také musel vzít v úvahu právní jistotou osob jednajících v důvěře v přijaté změny (jde o ochranu dobré víry všech osob, jichž se územní plán dotýká a jež se procesu jeho přijímání účastnily).

Z důvodů v tomto rozsudku uvedených krajský soud tedy shledal návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2013 jako nedůvodný, a proto ho v souladu s § 101d odst. 2 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný odpůrce, ten však náhradu nákladů nepožadoval, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle

Pokračování
13
64 A 1/2016

zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Liberci dne 31. srpna 2016

Mgr. Lucie Trejbalová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru