Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

63 A 20/2010 - 16Rozsudek KSLB ze dne 18.02.2011

Prejudikatura

7 Afs 155/2004 - 90


přidejte vlastní popisek

63A 20/2010-16

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Karlem Kosteleckým v právní věci žalobce M.M., bytem K. xx, Ž., proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu č. 642/2a, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného čj. OD 1177/10-2/67.1/10230/NL ze dne 22. října 2010,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje čj. OD 1177/10-2/67.1/10230/NL ze dne 22. října 2010 se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje se ukládá povinnost zaplatit žalobci M.M. náklady řízení v celkové výši 2.000,-Kč, a to do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Svým rozhodnutím ze dne 22.10.2010 zamítl žalovaný krajský úřad jako nedůvodné odvolání žalobce M. M., směřující proti rozhodnutí Městskému úřadu Česká Lípa čj. MUCL/72621/2010 ze dne 23.8.2010. Tímto rozhodnutím byl M. M. uznán vinným skutkem ze dne 30.4.2010, v rozhodnutích popsaném a kvalifikovaném jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. l, písm. b) z. č. 200/1990 Sb., o přestupcích (PřZ). Za tento přestupek byla uložena pokuta ve výši 10.000,-Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6-ti měsíců. Dále byla uložena M. M. povinnost zaplatit náklady řízení v částce 1.000,-Kč. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zabývá dosavadním průběhem řízení a následně odvolacími námitkami, se kterými se vypořádává. Spornou otázkou, prolínající se řízeními v obou stupních, je otázka zavinění. M. M. tehdy jako obviněný z přestupku se hájil tím, že sice vypil jedno desetistupňové pivo ale již v 16,00 hod. a s autem vyjel až po 21,00 hod. Předložil proto lékařské zprávy o svém zdravotním stavu, Pokračování
- 2 -
63A 20/2010

ze kterých vyvozuje, že jen vlivem poruchy metabolismu mohlo být v 21,20 hod. naměřeno přístrojem 0,27 g/kg etanolu. Žalovaný základní skutková zjištění nezpochybňuje, jen tvrdí, že se jedná o obhajobu účelovou. Jednak zjištění provedená MUDr. S. byla provedena za jiných okolností a jednak předložené lékařské zprávy nemají charakter odborných vyjádření, a proto tuto obhajobu žalovaný nepřijal. Dále se žalovaný zabývá otázkou uložených sankcí.

Žalobce M. M. ve své včas podané žalobě namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno z těchto důvodů. Je přesvědčen o tom, že doba 5-ti hodin od vypití jednoho desetistupňového piva je zcela dostatečná k odbourání alkoholu, a proto naměřená hodnota mohla být způsobena poruchou metabolismu, a to díky dyspeptickému syndromu, který způsobuje alkoholové kvašení v tlustém střevě. Je sice možné, že kontrola u lékaře byla provedena za jiné situace, ale tímto onemocněním trpí již dlouho. Nabízel proto také další vyšetření, ale tato jeho nabídka nebyla akceptována. Žalovaný je také povinen zkoumat skutek nejen z hledisek formálních, ale i z pohledu materiálního, což neučinil. S autem jel řádně a po málo frekventované silnici a pokud by si byl vědem toho, že může mít v krvi alkohol, pak by před hlídkou policie neotáčel vozidlo. Poukazuje také na to, že v některých evropských zemích zákon připouští 0,2 až 0,3 g/kg etanolu v krvi jako možnou fyziologickou hladinu. Je zkušený řidič bez záznamu v kartě.

Žalovaný krajský úřad ve svém vyjádření k podané žalobě poukazuje na závěry, uplatněné již v rozhodnutí s tím, že žalobní námitky se shodují s důvody odvolacími. Sám žalobce doznal vypití alkoholu i při ústním jednání a to zjistil i přístroj. Odmítá námitku ohledně cizí právní úpravy, neboť se musí řídit právní úpravou účinnou v České republice. Navrhuje žalobu zamítnout.

Soud podle § 75 z. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s.ř.s.) přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí, vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k následujícím závěrům, aniž musel ve věci nařídit jednání (§ 76 s.ř.s.).

Soud musel odmítnout námitku žalobce, týkající se právní úpravy účinné mimo území republiky a také jeho odkaz na chování před policejní hlídkou.

Správní orgány v řízení o přestupcích postupují výhradně podle vnitrostátní právní úpravy (§ 2 odst. l PřZ), a proto jakýkoli odkaz na právní úpravy jiných států je irelevantní.

Také žalobcův poukaz na chování před hlídkou policie je ryze spekulativní a nelze z něho v dané právní věci žádné skutkové (a právní) závěry vyvozovat.

Soud však musel přisvědčit podané žalobě v tom, že správní orgány obou stupňů přijaly své skutkové a následně právní závěry na základě skutkového stavu, který nebyl zjištěn úplně a nevypořádaly se s obhajobou tehdy obviněného z přestupku.

Soud musí v tomto směru poukázat na následující právní úpravu procesní, kterou je řízení o přestupcích ovládáno. Pokračování
- 2 -
63A 20/2010

Ve smyslu § 51 PřZ se na řízení o přestupcích užije správní řád, není-li v přestupkovém (či jiném) zákoně stanoveno jinak. Protože proces dokazování není (v jeho plné šíři) speciální normou upraven jinak, je správní orgán vázán povinností vyplývající zejména i z ust. § 52 z. č. 500/2004 Sb., správního řádu (SŘ), podle kterého je správní orgán povinen provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci a přitom není vázán jen návrhy účastníků. Tzn., že je povinen postupovat i bez takového návrhu, či i vrozporu s návrhem účastníka, dospěje-li správní orgán k závěru, že jeho návrhy na provedení důkazů by zjevně neměly význam pro zjištění skutkového stavu. Byť to není výslovně formulováno ani v ust. § 73 PřZ, je zákon o přestupcích svou podstatou normou trestněprávní, a proto je dokazování vedeno principem, že ani doznání nezbavuje správní orgán povinnosti vinu prokázat.

Podle § 2 odst. l) PřZ je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je jako přestupek výslovně zákonem označeno. Podle § 3 téhož zákona postačí k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Pro úplnost je třeba dodat, že u přestupku podle § 22 odst. l, písm. b) PřZ postačí nedbalostní forma zavinění. Z uvedeného tudíž vyplývá, že zákon o přestupcích nezná formu objektivní odpovědnosti (za následek), a proto je nutno proces dokazování zaměřit i na otázku zavinění. V dané věci dlužno připomenout, že odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů neřeší výslovně otázku zavinění a spíše se soustřeďuje na „následek“, byť by bylo možno z dikce obou rozhodnutí vyrozumět, že správní orgány spíše usuzovaly na nedbalostní formu zavinění než na zavinění úmyslné. Nezbytnost vyřešení otázky zavinění v dané právní věci vyplyne z následujících závěrů.

Žalobce již v procesním postavení obviněného z přestupku se hájí tím, že vypil jedno desetistupňové pivo v 16,00 hod. a jel až po 21,00 hod., a proto již nemohl mít v krvi alkohol. Pokud ano, pak by mohl být tento stav zapříčiněn poruchou metabolismu a o existenci onemocnění předložil lékařské zprávy, které jako důkaz správní orgán odmítá.

Není sporu o tom, že pouhá lékařská zpráva o diagnose tak jak byla předložena, není ani odborným vyjádřením. V prvé řadě ale nelze podle názoru soudu odmítnout bez dalšího tuto obhajobu, neboť žalobcův poukaz na jeho zdravotní stav nemůže být za daného stavu dokazování hodnocen jako zjevně bezvýznamný pro potřeby rozhodování ve věci, a nelze tak učinit ani z toho důvodu, že lékařská zpráva není obsáhlá a nemá potřebnou vypovídající hodnotu jak znalecký posudek či odborné vyjádření. V druhé řadě soud upozorňuje na to, že se jedná o otázkou odborně lékařskou, jejíž zodpovězení může přinést nikoli nepodstatná zjištění, důležitá pro rozhodnutí o meritu věci. Žalovaný tím, že bez dalšího odmítl se zabývat touto obhajobou, zatížil řízení vadou, podstatnou pro výsledek řízení. Nejedná se o otázku akademickou, ale o naplnění smyslu ust. § 3 SŘ, který ukládá správnímu orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Správní orgány obou stupňů nevyvrátily tvrzení žalobce, že s autem jel kolem 21,00 hod., když předtím vypil již kolem 16-té hodiny jedno desetistupňové pivo, naopak z tohoto jeho tvrzení i čerpaly. V tomto postupu soud spatřuje vadu řízení, která mohla mít reálně vliv na rozhodnutí o meritu věci (§ 76 odst. l, písm. b s.ř.s.). Předně se měly, když prozatím soud opomene obhajobu žalobce o onemocnění dyspeptickým syndromem, vypořádat s tím, zda i za této situace, kdy od poslední konzumace alkoholického nápoje uplynulo asi 5 hodin, Pokračování
- 2 -
63A 20/2010

lze uplatnit závěr, že žalobce skutek zavinil alespoň z nedbalosti. Ze zkušeností běžné populace totiž vyplývá, že alkohol z desetistupňového piva by měl být zcela odbourán asi za dvě hodiny po konzumaci. V dané věci je rozdíl asi tří hodin, tj. nejedná se o časové prodlevy v řádu pouhých minut. Z uvedeného lze proto vyvodit následující možnosti. Za prvé je nutno připustit, že žalobce o časovém rozpětí mezi vypitím piva a dobou jízdy nemluvil pravdu. Takový závěr by sice bylo možné přijmout, pokud by se ovšem žalobce nehájil chronickým onemocněním narušujícím metabolismus. Za druhé ovšem nelze vyloučit, že žalobcovy údaje odpovídají skutečnosti. V obou těchto případech nastupuje nezbytnost dokazování zaměřit i na otázku zavinění. O úmysl zde (asi) nepůjde, žalovaný to ani výslovně netvrdí. Proto je nutné s přihlédnutím k § 4 odst. l) PřZ zkoumat, zda se jedná o nedbalost vědomou či nevědomou, popř. zda lze dokazováním jednání z nedbalosti vůbec prokázat. U nedbalosti (lze-li to zjednodušit) složku volní (projev vůle porušit zákon) nahrazuje složka intelektuální. V prvém případě se jedná o „spoléhání“ na to, že následek nenastane, ve druhém pak o to, zda přestupník „měl podle okolností a svých osobních poměrů vědět“, že následek může nastat. Nezbytným předpokladem zavinění (v jakékoli formě) je příčinná souvislost mezi porušením normy a „trestněprávním“ následkem. To ovšem znamená, že ji nelze chápat formálně ale je nutné (u nedbalosti) zkoumat dále, zda okolnosti, na které pachatel spoléhá (že neporuší normu) lze pokládat za dostatečné či nikoli. V dané věci období zhruba pěti hodin od konzumace piva by asi bez dalšího nemohlo být pokládáno za „nedostatečné“ spoléhání na časový odstup. Navíc je nutné se zabývat nejen charakterem onemocnění (jeho vlivem na metabolismus), ale v této souvislosti i na to, zda a v jakém šíři byl žalobce o tomto zdravotním handicapu informován.

Protože z obsahu správního spisu ale i z napadeného rozhodnutí vyplynulo, že se žalovaný nezabýval dostatečně obhajobou žalobce, ač se jí s ohledem na výše vylíčené skutkové okolnosti případu zabývat měl, mohl soud jen teoretizovat a uvádět příklady možných verzí, které bylo nutno zkoumat. Žalovaný pochybil v tom, že neprověřil otázku zdravotního stavu žalobce, jeho vlivu na proces odbourávání alkoholu vč. žalobcovy vědomosti o projevech a rizicích onemocnění ve vztahu k řidičským povinnostem apod. Žalovaný v dané věci přihlédl v podstatě jen k důkazům „usvědčujícím“ a prokazujícím jen následek a návrhy žalobce na doplnění důkazů opominul, byť byly ve věci relevantní.

Za daného stavu musel soud žalobci přisvědčit, že dokazování v této právní věci nebylo úplné. Řádné objasnění podstatných skutkových okolností vyžaduje rozsáhlejší dokazování, což ale zdaleka přesahuje rozsah možného dokazování před soudem. Proto soudu nezbylo, než postupem podle § 76 odst. l, písm. b) s.ř.s. napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s.ř.s.) Podle § 78 odst. 5) s.ř.s. je správním orgán vázán právním názorem, vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku. Soud není oprávněn nařizovat, jaké konkrétní důkazy má správní orgán v tomto další řízení provést. Jak ale vyplývá z výše uvedeného, správní orgán se musí plně řídit povinností, vyplývající z ust. § 3 SŘ, tzn., že se musí zaměřit na zjištění úplného skutkového stavu a zabývat se i otázkou zavinění (§ 2 odst. l PřZ). Pro úplnost, a v návaznosti na námitku žalobce, je jen třeba dodat, že skutek, jehož společenská nebezpečnost nedosahuje materiální závažnosti přestupku, není přestupkem, byť by jinak naplňoval formální znaky přestupku.

Pokračování
- 2 -
63A 20/2010

Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení přísluší (§ 60 odst. l s.ř.s.). Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2.000,-Kč za zaplacený soudní poplatek. Jiné nároky ze spisu nevyplynuly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku, k Nejvyššímu správnímu soudu, prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s.ř.s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s., dle § 106 odst. 1 s.ř.s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 18. února 2011

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru