Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 Ad 9/2010 - 17Rozsudek KSLB ze dne 31.03.2011

Prejudikatura

3 Ads 155/2010 - 46


přidejte vlastní popisek

62Ad 9/2010-17

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vackem v právní věci žalobkyně D.P., bytem B. xx, ČL, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2010, čj. OSV/838/2010/R/653,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 19. 10. 2010, čj. OSV/838/2010/R/653, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Napadeným rozhodnutím žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání nyní žalobkyně Dagmar Perglové směřující proti rozhodnutí Městského úřadu v České Lípě (dále též jen „městský úřad“) ze dne 24. 8. 2010, čj. 31778/2010/CLI, kterým byla žalobkyni přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení – ve výši 803,- Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2010.

Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí v plném rozsahu spolu s veškerou spisovou dokumentací a zjistil, že odvoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Žalovaný následně ocitoval platné znění § 34 a 35 odst. 1 a 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi s konstatováním, že při stanovení částky do odůvodněných nákladů na bydlení nezapočítal prostředky plynoucído Fondu oprav ani prostředky použité v rámci pravidelných splátek.

Žalovaný dále poukázal na to, že vyhláška Ministerstva financí č. 85/1997 Sb., o nájemném z bytů pořízených v družstevní bytové výstavbě a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním těchto bytů, stanovuje určení věcně usměrňovaného nájemného z bytů bytových družstev. Přitom u tohoto pojmu je odkaz na § 696 občanského zákoníku. Občanský zákoník uvádí v § 696 odst. 2, že způsob výpočtu úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu stanoví zvláštní právní předpis. Všechny právní předpisy, které obsahovaly vymezení položek, které jsou obecně do nájemného započítány, byly Ústavním soudem zrušeny, takže jedinou právní normou, která uvedený problém řeší, je zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, odkazuje v souvislosti s hodnocením nájemného na zákon č. 107/2006 Sb., který se však nevztahuje na nájemné v bytech bytových družstev zřízených po roce 1958, jde-li o byty postavené s finanční, úvěrovou a jinou pomocí poskytnutou podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě, které jsou v nájmu jejich členů a na byty v bytových družstvech označovaných podle dřívějších právních předpisů jako lidová bytová družstva. Proto nelze věcně usměrňované nájemné, které hradí nájemci bytů vbytových družstvech, považovat za nájemné ve smyslu zákona o pomoci v hmotné nouzi a započítávat ho pro účely posouzení situace hmotné nouze v případě rozhodování o žádosti o příspěvek na živobytí a doplatku na bydlení.

Žalovaný tak uzavřel, že postup městského úřadu byl plně v souladu s platnými právními předpisy.

II. Citované rozhodnutí napadla žalobkyně včas svým žalobním návrhem, v němž vytýká žalovanému, že rozhodl v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Zdůraznila, že na základě nájemním smlouvy užívá byt, jehož vlastníkem je OSBD Česká Lípa, přičemž tento vztah se řídí § 685 a násl. občanského zákoníku a stanovami bytového družstva. Z hlediska zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze situaci žalobkyně posuzovat, jako by šlo o vlastnickou formu bydlení. Pokud městský úřad (a následně žalovaný) nezapočítal při výpočtu výše doplatku na bydlení nájemné, které je žalobkyně povinna platit, v plné výši, postupoval nezákonně a vůči žalobkyni diskriminačně.

Žalobkyně poukazuje na to, že každé nájemné je nákladové, neboť i vlastníci bytových domů promítají nezbytné náklady spojené s údržbou nemovitosti, její správou, zajištěním z hlediska bezpečnostních předpisů apod. do výše nájmů účtovaných jednotlivým nájemcům. Pronajímatel má ke všemu právo započítat si zisk. Pokud je výše cílového nájemného obsahujícího i zisk pronajímatele odůvodněným nákladem na bydlení, potom i část věcně usměrňovaného nájemného musí být nákladem na bydlení v případě družstevního bydlení.. Je-li věcně usměrňované nájemné nižší, než nájemné cílové, musí být dopláceno pvlné výši.

Žalobkyně proto navrhuje, aby rozhodnutí žalovaného soud zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

III. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na obsah svého rozhodnutí a na obsah správního spisu. Své rozhodnutí považuje za správné a zákonné, při rozhodování o dané věci vycházel i z metodických pokynů vydávaných MPSV ČR Proto navrhuje žalobu zamítnout.

IV. Krajský soud o žalobě zahájil řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo v rozsahu a z hlediska námitek žalobkyně, byl přitom vázán skutkovým i právním stavem v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

V. Podstatou sporu je skutečnost, že žalovaný (stejně jako před tím městský úřad) žalobkyní uplatňovanou výši nájemného nezapočítal pro účely posouzení její situace hmotné nouze v případě rozhodování o žádosti o doplatek na bydlení v plné výši, přesněji nezapočítal prostředky plynoucí do Fondu oprav ani prostředky použité v rámci pravidelných splátek.

Podle ustanovení § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi se do odůvodněných nákladů na bydlení započítává: a) nájemné až do výše cílového nájemného a pravidelné úhrady za služby bezprostředně spojené s užíváním bytu, popřípadě obdobné náklady spojené s družstevní a vlastnickou formou bydlení; úhradou služeb bezprostředně spojených s užíváním bytu, případně obdobnou vlastnickou formou bydlení, se rozumí úhrada za ústřední (dálkové) vytápění a za dodávku teplé vody, za úklid společných prostor v domě, za užívání výtahu, za dodávku vody z vodovodů a vodáren, za odvádění odpadních vod kanalizacemi, za osvětlení společných prostor v domě, za odvoz tuhého komunálního odpadu, za vybavení bytu společnou televizní a rozhlasovou anténou, popřípadě další prokazatelné a nezbytné služby související s bydlením, a

b) úhrada prokazatelné nezbytné spotřeby energií; úhradou prokazatelné nezbytné spotřeby energií se rozumí úhrada dodávky a spotřeby elektrické energie, plynu, případně výdaje na další druhy paliv, a to ve výši, která je v místě obvyklá.

Zdejší soud v obdobné věci rozhodl dne 31. 5. 2010 rozsudkem pod čj. 62 Cad 55/2009-22 způsobem, který korespondoval s názorem zastávaným žalovaným tehdy, jakož i v nyní souzené věci. V mezidobí však o způsobu posuzování nákladů spojených s užíváním družstevního bytu pro potřeby rozhodování o dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodoval Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku ze dne 3. 3. 2011, čj. 3 Ads 155/2010-46 (dostupno na www.nssoud.cz) dospěl k odlišnému závěru. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (viz § 11 odst. 1 s. ř. s.), je povinností krajského soudu judikaturu Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování zohledňovat.

Nejvyšší správní soud obsah citovaného ustanovení § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi vyložil následujícím způsobem: „…ustanovení [§ 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi] rozlišuje nájemné, které má charakter úplaty za přenechání bytu k užívání a které vyjadřuje tržní hodnotu nájemního bydlení v konkrétním bytě, a obdobné náklady spojené s družstevní a vlastnickou formou bydlení. Tímto pojmem zákon označuje právě určité položky věcně usměrňovaného nájemného a ceny služeb spojených s užíváním bytu.“ Dané ustanovení „při vymezení odůvodněných nákladů na bydlení v konkrétním případě požaduje posouzení jednotlivých položek věcně usměrňovaného nájemného v tom smyslu, zda jsou v obdobné podobě obvykle obsaženy i v nájemném za užívání soukromých či obecních bytů. Je přitom třeba vycházet z toho, jaké položky obvykle zahrnuje nájemné u soukromých či obecních bytů vedle platby za samotné přenechání bytu k užívání.“ Podle názoru Nejvyššího správního soudu se musí jednat o „platby, které bezprostředně souvisejí s možností užívání bytu.“ Za takovou platbu proto nelze např. považovat splácení anuity, resp. splácení nesplaceného investičního úvěru poskytnutého na výstavbu.

V případě nákladů na opravy a údržbu bytů a domu a jeho příslušenství a výdajů na technické zhodnocení domu však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „tyto náklady nepochybně slouží k zajištění možnosti užívání bytu, resp. často jsou k jeho užívání přímo nezbytné.“ Proto platby do fondu oprav v obvyklé výši nelze z odůvodněných nákladů na bydlení bez dalšího posouzení předem vyloučit a je třeba je považovat za odůvodněné náklady na bydlení ve smyslu § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nejvyšší správní soud však zdůraznil, že „rozsah započtení jednotlivých plateb do fondu oprav měl být vždy věcí správního uvážení. Správní orgán by měl zohlednit konkrétní okolnosti daného případu a zabývat se tím, zda výše plateb do fondu oprav odpovídá podmínkám obvyklým v daném místě, resp. zda není nepřiměřeně vysoká, a to i vzhledem ke specifikovanému účelu jednotlivých oprav a technickému zhodnocení domu. Svoji úvahu by pak měl správní orgán ve svém rozhodnutí i patřičně zdůvodnit.

S odkazem na citovaný závěr Nejvyššího správního soudu tak nezbývá zdejšímu soudu než konstatovat, že žalovaný i městský úřad pochybili, pokud vpřípadě žalobkyně při rozhodování o výši doplatku na bydlení a priori vyloučili veškeré částky, které žalobkyně hradí do fondu oprav. To činí rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nezákonným a soudu nezbývá, než rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. V něm bude třeba doplnit skutková zjištění týkající se toho, zda výše plateb do fondu oprav odpovídá podmínkám obvyklým v daném místě, resp. zda není nepřiměřeně vysoká, a to i vzhledem ke specifikovanému účelu jednotlivých oprav a technickému zhodnocení domu, ve kterém žalobkyně bydlí. Následně bude třeba vyhodnotit důvodnost zjištěné výše nákladů a zohlednit ji při výpočtu doplatku na bydlení. Právním názorem soudu

je žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

VI. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ačkoli žalobce ve věci měl úspěch, soud mu náhradu nákladů nepřiznal, neboť tyto mu soudním řízení vůbec nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení, k Nejvyššímu správnímu soudu, prostřednictvím soudu podepsaného, písemně, trojmo.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel podle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Podle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

Kasační stížnost nemá odkladný účinek. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Liberci dne 31. března 2011

JUDr. Pavel Vacek, v.r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru