Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 Ad 4/2011 - 26Rozsudek KSLB ze dne 31.05.2011

Prejudikatura

3 Ads 155/2010 - 46


přidejte vlastní popisek

62Ad 4/2011-26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vackem v právní věci žalobkyně: J.T., bytem H. č.xxx, D., proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2011, čj. OSV/12/2011/R/139,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 7. 3. 2011, čj. OSV/12/2011/R/139, se pro vady zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Shora označeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání nyní žalobkyně J.T. směřující proti rozhodnutí Městského úřadu Doksy (dále též jen „městský úřad“) ze dne 6. 1. 2011, čj. 7/2011/DOK, kterým žalobkyni nebyla přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení – za prosinec 2010.

Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí v plném rozsahu spolu s veškerou spisovou dokumentací a zjistil, že odvoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Konstatoval, že u žadatelky činí 1,3 násobek částky živobytí částku 2.626 Kč (2.020 x 1,3) a příjem žadatelky po odečtení odůvodněných nákladů na bydlení činí 4.449 Kč. Podmínky nároku na doplatek tak nebyly splněny. Ohledně aplikace § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi žalovaný uvedl, že náklady spojenými s družstevní a vlastnickou formou bydlení je třeba rozumět takové náklady, které v nezbytné míře zajišťují možnost bydlet a zcela bezprostředně souvisí s užíváním bytu. Městský úřad proto postupoval v souladu s právními předpisy, pokud do odůvodněných nákladů na bydlení započítal pouze pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu a úhrady za spotřeby energií. V důsledku toho žalobkyni nárok na doplatek na bydlení za měsíc prosinec 2010 nevznikl.

II.

Citované rozhodnutí napadla žalobkyně včas svým žalobním návrhem (nazvaným odvolání), v němž vytýká žalovanému, že rozhodl v rozporu s právními předpisy. Podle jejího názoru má nárok na příspěvek na bydlení ve výši 888 Kč, neboť starobní důchod pobírá ve výši 4.887 Kč, příspěvek na bydlení činí 1.890 Kč a odůvodněné náklady na bydlení podle inkasa činí 4.539 Kč.

K otázce nákladů na bydlení uvádí, že mezi ně je třeba zahrnout veškeré platby, které s užíváním bytu souvisejí. Jsou jimi proto i náklady na opravy a údržbu bytových jednotek ve výši 2.015 Kč, služby za správu domu ve výši 120 Kč, náklady na pojištění bytových jednotek 56 Kč, poplatek za vedení účtu 20 Kč, proto žalobkyně považuje za nezákonné, že byly městským úřadem vyloučeny. Žádá proto o zrušení vydaných rozhodnutí a o přiznání doplatku na bydlení od října 2008 do března 2011 ve výši 25.481 Kč.

III.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na obsah svého rozhodnutí a navrhl žalobu jako neoprávněnou zamítnout.

IV.

Krajský soud o žalobě zahájil řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo v rozsahu a z hlediska námitek žalobkyně, byl přitom vázán skutkovým i právním stavem v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

V.

Soud si na prvém místě musel vyjasnit, co je obsahem podání ze dne 22. 3. 2011. Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 60 s. ř. s.) každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Podání je označeno jako odvolání proti rozhodnutí ze dne 7. 3. 2011, čj. OSV/124/2011/R/139 ve věci doplatku na bydlení. Za odvolání proti citovanému rozhodnutí však předmětné podání žalobkyně soud nemůže považovat, neboť rozhodnutí žalovaného je již samo o sobě rozhodnutím o odvolání proti rozhodnutí prvostupňovému, přičemž proti rozhodnutí o odvolání se již nelze dále odvolat (§ 91 odst. 1 správního řádu). Jediným přípustným prostředkem, kterým lze napadnout rozhodnutí správního orgánu vydaného ve druhém stupni je žaloba, o níž rozhodují krajské soudy specializovanými senáty jednajícími a rozhodujícími ve správním soudnictví. Vzhledem k tomu, že z podání je patrno, které rozhodnutí správního orgánu je napadené a v čem žalobkyně spatřuje jeho nesprávnost, soud vnímá podání žalobkyně ze dne 22. 3. 2011 jako žalobu proti citovanému rozhodnutí žalovaného a došlo tak k zahájení soudního řízení o přezkum označeného rozhodnutí. Na této skutečnosti proto nemohlo nic změnit ani pozdější podání žalobkyně ze dne 28. 4. 2011, ve kterém soudu podala informaci, že podáním ze dne 22. 3. 2011 nebylo žalobou, nýbrž pokračováním stížnosti při určování výpočtu nárokové dávky doplatku na bydlení související se žalobou ze dne 26. 1. 2009. Z tohoto důvodu se soud ani nezabýval návrhem žalobkyně, aby bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni doplatek na bydlení od října 2008 do dubna 2011 ve výši 25.481 Kč, neboť tento požadavek byl zjevně směřován věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 63 Cad 8/2009.

VI.

Podstatou sporu je skutečnost, že městský úřad (potažmo žalovaný, který se s postupem městského úřadu ztotožnil) při zjišťování nároku žalobkyně na doplatek na bydlení za odůvodněné náklady na bydlení neuznal veškeré platby žalobkyně, jež v souvislosti s užíváním jejího bytu měsíčně hradí. V předloženém správní spise soud nenalezl listiny, jimiž žalobkyně prokazovala výši svých nákladů na bydlení. Nicméně na základě odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a především žaloby a vyjádření městského úřadu připojeného k odvolání lze konstatovat, že odůvodněné náklady žalobkyně na bydlení byly stanoveny na 2.328 Kč (600 Kč – záloha na spotřebu elektrické energie, 1.400 Kč – záloha na teplou užitkovou vodu a teplo, 200 Kč – vodné a stočné, 23 Kč – záloha na spotřebu elektrické energie ve společných prostorách domu, 105 Kč – svoz odpadů). V odůvodněných nákladech na bydlení naopak nebyl zohledněn příspěvek do fondu oprav ve výši 2.015 Kč, pojištění bytových jednotek ve výši 56 Kč, služby za správu domu ve výši 120 Kč a poplatek za vedení účtu ve výši 20 Kč.

Podle § 33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok na doplatek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který užívá byt, jestliže by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení byl

a) jeho příjem (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí osoby (§ 24), nebo b) příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí společně posuzovaných osob (§ 24).

Podle § 34 odst. 1 téhož zákona se do odůvodněných nákladů na bydlení započítává: a) nájemné až do výše cílového nájemného a pravidelné úhrady za služby bezprostředně spojené s užíváním bytu, popřípadě obdobné náklady spojené s družstevní a vlastnickou formou bydlení; úhradou služeb bezprostředně spojených s užíváním bytu, případně obdobnou vlastnickou formou bydlení, se rozumí úhrada za ústřední (dálkové) vytápění a za dodávku teplé vody, za úklid společných prostor v domě, za užívání výtahu, za dodávku vody z vodovodů a vodáren, za odvádění odpadních vod kanalizacemi, za osvětlení společných prostor v domě, za odvoz tuhého komunálního odpadu, za vybavení bytu společnou televizní a rozhlasovou anténou, popřípadě další prokazatelné a nezbytné služby související s bydlením, a

b) úhrada prokazatelné nezbytné spotřeby energií; úhradou prokazatelné nezbytné spotřeby energií se rozumí úhrada dodávky a spotřeby elektrické energie, plynu, případně výdaje na další druhy paliv, a to ve výši, která je v místě obvyklá.

Posledně citované ustanovení vymezuje okruh nákladů vyplývajících z užívání bytu, které lze zohlednit při výpočtu doplatku na bydlení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně obývá byt, který je v jejím vlastnictví, nepřichází do úvahy platba nájemného či jiná obdobná platba za přenechání bytu k užívání. Pro určení nároku na doplatek na bydlení jsou v případě žalobkyně rozhodné tyto náklady: 1. za služby bezprostředně spojené s užíváním bytu, 2. jiné (obdobné) náklady spojené s vlastnickou formou bydlení a 3. úhrada prokazatelné nezbytné spotřeby energií.

Mezi stranami není sporu, že městský úřad zohlednil při svém rozhodování výši záloh na spotřebu energií (zálohu na spotřebu elektrické energie) a za služby bezprostředně spojené s užíváním bytu, které jsou v zákoně výslovně citované (dodávky tepla a teplé vody, vodné a stočné, elektrická energie ve společných prostorách domu, odvoz odpadu).

Proč za odůvodněné náklady na bydlení nebyly považovány ostatní položky, které žalobkyně městskému úřadu dokládala, nelze však z rozhodnutí městského úřadu vůbec zjistit. Rozhodnutí městského úřadu zcela postrádá jakoukoli argumentaci, které náklady na bydlení považuje za odůvodněné ve smyslu § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi a které nikoliv. Prvostupňové rozhodnutí se omezuje pouze na konstatování, že za odůvodněné náklady na bydlení byly uznány náklady ve výši 2.328 Kč, ovšem bez jakékoli bližší specifikace, které náklady na bydlení jsou v této částce obsaženy a proč. Takové rozhodnutí je proto zcela nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Vady prvostupňového rozhodnutí nebyly zcela napraveny ani napadeným rozhodnutím, neboť ani to neuvádí náklady na bydlení, které žalobkyně uplatnila, a neobsahuje jejich jednotlivé hodnocení pro potřeby rozhodování o nároku na doplatek na bydlení. Je pravdou, že žalovaný identifikoval náklady na bydlení, které byly uznány za odůvodněné, jako pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu a úhrady za spotřeby energií, ovšem opět bez bližší specifikace, a dále předložil úvahu ohledně toho, jakým způsobem hodnotil odůvodněnost nákladů na bydlení spojených s družstevní a vlastnickou formou bydlení. Nicméně tato úvaha není individualizovaná vůči jednotlivým částkám, které žalobkyně v souvislosti s užíváním svého bytu měsíčně hradí. Žalovaný ve svém rozhodnutí provádí právní výklad ustanovení § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, kterým objasňuje, proč jako odůvodněné náklady na bydlení nezohlednil prostředky plynoucí do fondu oprav a prostředky v rámci pravidelných plateb. Co se rozumí oněmi „prostředky v rámci pravidelných plateb“ však rozhodnutí nespecifikuje. Přiléhavost a správnost právního hodnocení těchto „prostředků“ tak soud nemůže posoudit, protože nelze zjistit, o které náklady na bydlení měsíčně hrazené žalobkyní se jedná.

Soud se tak může zabývat pouze úvahou, na základě které žalovaný nepovažoval z odůvodněné náklady na bydlení prostředky plynoucí do fondu oprav. Žalovaný vycházel z toho, že ustanovení § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nespecifikuje, co se má rozumět náklady spojenými s družstevní a vlastnickou formou bydlení, nicméně ze smyslu dotčeného zákona dovodil, že se musí jednat o takové náklady, které v nezbytné míře zajišťují možnost bydlet a zcela bezprostředně souvisí s užíváním bytu. Příspěvky do fondu oprav takovými náklady nejsou, neboť sice s užíváním bytu souvisí, ale zároveň přispívají k jeho zhodnocením a tím pádem i k navýšení hodnoty uživatelem vlastněné nemovitosti či členského podílu.

Ačkoliv se jedná o názor, který byl dříve zdejším soudem zastáván, nelze mu přisvědčit za situace, kdy Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 3. 3. 2011, čj. 3 Ads 155/2010-46, dospěl ke zcela jiné interpretaci cit. ustanovení. Nejvyšší správní soud totiž vychází z toho, že „…údržba, opravy či technické zhodnocení ať už společných částí domu či jednotlivých bytů nepochybně slouží k zajištění možnosti užívání bytu, resp. často jsou k jeho užívání přímo nezbytné.“ Proto „… (platby do fondu oprav) nelze z odůvodněných nákladů na bydlení bez dalšího posouzení předem vyloučit pouze s ohledem na to, že automaticky vedou ke zhodnocení bytu.“ Nejvyšší správní soud nicméně konstatoval, že: „Vzhledem k nejednotné praxi bytových družstev a družstev vlastníků bytových jednotek by však rozsah započtení jednotlivých plateb do fondu oprav měl být vždy věcí správního uvážení. Správní orgán by měl zohlednit konkrétní okolnosti daného případu a zabývat se tím, zda výše plateb do fondu oprav odpovídá podmínkám obvyklým v daném místě, resp. zda není nepřiměřeně vysoká, a to i vzhledem ke specifikovanému účelu jednotlivých oprav a technickému zhodnocení domu. Svoji úvahu by pak měl správní orgán ve svém rozhodnutí i patřičně zdůvodnit.“

Žalovaný tedy dospěl k nesprávnému závěru, pokud dovozoval, že platby do fondu oprav mají být apriorně vyloučeny z odůvodněných nákladů na bydlení ve smyslu § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi.

VII.

V návaznosti na uvedené soud konstatuje, že shledal rozhodnutí žalovaného jako nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a rovněž nezákonné, neboť bylo vydáno na základě nesprávné interpretace § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Soud proto napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

V dalším řízení je třeba, aby žalovaný ve svém rozhodnutí vyjmenoval, které náklady na bydlení uplatňované žalobkyní považuje za náklady odůvodněné ve smyslu § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi a které nikoliv a své hodnocení jednotlivých částek odůvodnil. Je přitom nezbytné vycházet z právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 3. 3. 2011, čj. 3 Ads 155/2010-46 a hodnotit, zda tyto položky slouží k zajištění možnosti užívání bytu, příp. jsou k jeho užívání přímo nezbytné, a zda jsou žalobkyní uplatňované ve výši, která odpovídá podmínkám obvyklým v daném místě, resp. zda daná výše není nepřiměřeně vysoká.

VIII.

Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ačkoli žalobkyně ve věci měla úspěch, soud jí náhradu nákladů nepřiznal, neboť tyto jí soudním řízení vůbec nevznikly, resp. žalobkyně je v řízení ani neuplatnila.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení, k Nejvyššímu správnímu soudu, prostřednictvím soudu podepsaného, písemně, trojmo.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel podle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Podle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

Kasační stížnost nemá odkladný účinek. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Liberci dne 31. května 2011

JUDr. Pavel Vacek, v.r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru