Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

60 Ad 9/2010 - 24Rozsudek KSLB ze dne 02.11.2011

Prejudikatura

3 Ads 130/2008 - 204


přidejte vlastní popisek

60Ad 9/2010-24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou v právní věci žalobkyně M.P., bytem L.xx, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne xx,č.j. xx,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne xx, č. j. xx, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí žalované, kterým byly zamítnuty její námitky a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne xx, č.j. xx. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti o starobní důchod pro nesplnění podmínek zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém zabezpečení, s přihlédnutím ke Smlouvě mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“) a s přihlédnutím k opatření Ministerstva práce a sociálních věcí.

V žalobě žalobkyně vyjádřila nesouhlas s názorem žalované, že v jejím případě nelze aplikovat závěry Ústavního soudu vztahující se k aplikaci a interpretaci Smlouvy, neboť se vztahují jen na případy, kdy nárok na důchod vznikl před vstupem České republiky do EU, a žalobkyni vznikl nárok na starobní důchod až po vstupu ČR do EU. Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1375/07, kdy Ústavní soud rozhodoval i o případu důchodu, na který vznikl nárok až po vstupu ČR do EU, a jeho závěry jsou shodné s předchozími. Žalovaná se s touto argumentací nevypořádala. Podle žalobkyně Ústavní soud nevyslovil, že zásada, podle které by aplikace mezinárodních smluv neměla vést ke krácení důchodových nároků vzniklých nezávisle na Smlouvě podle vnitrostátních předpisů, by měla platit je pro důchody přiznané před vstupem do EU. Žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil s tím, že má respektovat vnitrostátní předpisy o výši starobního důchodu za doby zaměstnání a pojištění v Československu a Česku, byť Smlouva stanovila, že v jejím případě za doby pojištění získané na území ČR přizná a bude důchod vyplácet slovenská strana, což žalobkyně respektuje.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a průběh správního řízení. Uvedla, že žalobkyni vznikl nárok na starobní důchod po vstupu ČR do EU a od 1. 5. 2004 je při rozhodování o nároku na důchod vázána nejen vnitrostátními normami, ale i předpisy ES, proto byla povinna přihlédnout také k nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, podle jehož čl. III přílohy je čl. 20 Smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení i po 1. 5. 2004 platný a závazný pro všechny členské státy. Dosavadní judikatura Ústavního soudu (která dospěla k závěru, že na dobu zaměstnání získanou před 1. 1. 1993 na území tehdejšího Československa nelze pohlížet jako na dobu zaměstnání v zahraničí, a že pokud občan splňuje všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí nositele sociálního zabezpečení, aby zabezpečil pobírání dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu) však nedopadá na případy, kdy nárok na důchod vznikl po vstupu ČR do EU, neboť se do všech důsledků nezabývá vztahem vnitrostátních předpisů a koordinačních nařízení, a především principem zákazu diskriminace ostatních migrujících pracovníků na základě státní příslušnosti. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č.j. 3 Ads 2/2003-218, a konstatovala, že Ústavní soud ani Nejvyšší správní soud nedaly žalované návod, jak má při aplikaci nového kritéria českého státního občanství při přiznávání vyrovnávacích příspěvků postupovat. S ohledem na limity nemožnosti rozšiřujícího výkladu předpisů sociálního zabezpečení a přiznání dávky jen při splnění zákonných podmínek žalovaná uvedla, že není možné dorovnání přiznat jinému okruhu příjemců, než u kterého se touto otázkou zabýval Ústavní soud. Podle žalované není dorovnání důchodu upraveno žádným právním předpisem a z nálezů Ústavního soudu nelze dovodit, jakým způsobem má žalovaná přistoupit ke kolizi základních ústavních hodnot v podobě jednostranné ochrany státních občanů ČR se zásadou rovného zacházení zakotvenou v základních smlouvách ES, proto žalovaná posoudila podmínky pro přiznání dorovnání tak, aby se jednalo o objektivní kritéria aplikovatelná ve všech relevantních případech a která by byla v souladu s platnými právními předpisy a koordinačními nařízeními. Přiznání starobního důchodu je vázáno na podmínku získání potřebné doby pojištění, státní občanství je nerozhodné, k čemuž je žalovaná povinna přihlédnout. Proto je jednou z podmínek pro přiznání dorovnání i vznik nároku na důchod podle předpisů ČR a SR před vstupem obou zemí do EU, tuto podmínku však žalobkyně nesplňuje. Koordinační nařízení upravují dorovnání důchodu v čl. 50 nařízení č. 1408/71, nikoli ale ve smyslu požadavku žalobkyně, ale tak, že celková výše důchodu pobíraná osobou ve státě bydliště nesmí být nižší než minimální výše důchodu stanovená těmito předpisy. Dále žalovaná uvedla, že je jako předběžná daná otázka řešena u ESD. Žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout, případně řízení do vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 130/2008 přerušit.

Krajský soud řízení o žalobě usnesením ze dne 3. 5. 2010, č.j. 60 Ad 9/2010-21, přerušil, usnesením ze dne 21. 9. 2011, č.j. 60 Ad 9/2010-23, pak vyslovil, že se v řízení pokračuje s ohledem na rozhodnutí ESD o předběžné otázce a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2011, č.j. 3 Ads 130/2008-204, jež danou otázku v obdobné věci řešil.

Ze správního spisu krajský soud ověřil následující skutečnosti: Žalobkyně byla od 1. 3. 2002 poživatelkou částečného invalidního důchodu z českého důchodového pojištění, zároveň také pobírala částečný invalidní důchod ze slovenského důchodového pojištění v dílčené výši za doby pojištění na území SR.

Dne 21. 4. 2008 žalobkyně požádala o starobní důchod, žádost byla dne 30. 7. 2008 postoupena slovenskému nositeli pojištění. Žalobkyni byl rozhodnutím žalované ze dne 30. 1. 2009 přiznán od 21. 7. 2008 starobní důchod před dosažením důchodového věku podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. a podle čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 1408/71 ve výši 3 670,- Kč měsíčně. Pro výši důchodu byla započtena doba v českém důchodovém pojištění v rozsahu 5 649 dnů, ve slovenském důchodovém pojištění v rozsahu 9 231 dnů, celkem 14 880. Žalobkyni byl také přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění, a to rozhodnutím Sociální Pojišťovny ze dne 22. 12. 2008.

Rozhodnutím ze dne xx, č.j. xx, byla žalobkyni zamítnuta žádost o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení s tím, že nebyly splněny podmínky podle příkazu ministra práce a sociálních věcí č. 30/2006 ve znění dodatků č. 2 a 3 o zprostředkovaném převzetí výplaty důchodu vypláceného Sociální pojišťovnou v Bratislavě, neboť neměla k 31. 12. 1992 pracoviště na území dnešní ČR. Žalobkyně předtím potvrdila, že od 1. 6. 1992 do 31. 12. 1992 pracovala u zaměstnavatele GASTREND, a.s., se sídlem v Trenčíně.

Dne 16. 4. 2009 žalobkyně požádala o přiznání tvz. vyrovnávacího příspěvku k úhrnu českého a slovenského důchodu, který by náležel za československou a českou dobu pojištění podle českých předpisů, a úhrnem důchodů, které pobírá.

Prvé zamítavé rozhodnutí žalované o této žádosti, jež bylo vydáno dne 16. 7. 2009, bylo k žalobě žalobkyně zrušeno podepsaným soudem pro nepřezkoumatelnost (rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 62 Cad 52/2009-20) a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení.

Rozhodnutím ze dne xx, č.j. xx, byla žádost žalobkyně zamítnuta pro nesplnění podmínek zákona č. 155/1995 Sb. s přihlédnutím ke Smlouvě. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle čl. 20 Smlouvy, který je nadále platný podle čl. 7 odst. 2 a přílohy III. Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, je sídlo zaměstnavatele pojištěnce ke dni zániku společného státu, tj. k 31. 12. 1992, rozhodné pro určení, zda se doba zaměstnání získaná před dnem rozdělení České a Slovenské Federativní republiky považuje za dobu pojištění jednoho či druhého nástupnického státu. Zaměstnavatel žalobkyně měl před dnem zániku ČSFR sídlo na SR, a proto se podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy považují doby důchodového pojištění, které žalobkyně získala před dnem rozdělení státu, za doby pojištění SR. Z toho bylo vycházeno při rozhodnutí o předčasném starobním důchodu, Sociální pojišťovna přiznala jako slovenský nositel pojištění starobní důchod od 21. 7. 2008. Dále bylo uvedeno, že vyrovnávací příspěvek je podle judikatury Ústavního soudu přizváván žadatelům, kterým byl před 1. 5. 2004 přiznán podle českých právních předpisů starobní důchod, kteří mají české státní občanství a trvalý pobyt na území ČR, k dorovnání slovenského důchodu do výše důchodu, který by náležel výhradně podle českých právních předpisů bez ohledu na Smlouvu. Podle žalované toto dorovnání u žalobkyně nepřipadá v úvahu, neboť daná judikatura Ústavního soudu se vztahuje pouze na případy, kdy byl důchod přiznán před vstupem ČR do EU, což nebyl případ žalobkyně, které vznikl nárok na starobní důchod až k 21. 7. 2008, kdy již byl čl. 20 Smlouvy součástí práva ES a postup podle tohoto článku nemůže odporovat zásadě, že na základě mezinárodní smlouvy nelže upřít občanu výhodnější práva podle vnitrostátní úpravy. Žádný vyšší soud dosud žalovanou nezavázal, aby dorovnání poskytovala i v jiných případech a nelze po žalované požadovat, aby extenzivně vykládat judikáty Ústavního soudu a dorovnání přiznala širšímu okruhu příjemců. Protože žádaná dávka není upravena v právních předpisech, nemůže žalovaná postupovat nezákonně.

V námitkách proti uvedenému rozhodnutí žalobkyně uvedla, že nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1375/07, nevyloučil z nároku na dorovnání důchodu ani osoby, kterým vznikl nárok na důchod po vstupu ČR do EU. Dále žalobkyně odkázala na předpisy EU, které také znají vyrovnání výše důchodu, proto je vyrovnání výše důchodu, jaká by náležela jen za doby zaměstnání podle předpisů platných ve státě trvalého bydliště. Navíc v EU nejsou jiné státy, které by vznikly rozdělením jednoho státu, který měl společný důchodový systém.

Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne žalovaná námitky žalobkyně zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žalovaná uvedla, že podle čl. 20 Smlouvy se rozdělily budoucí důchodové nároky odvíjející se od doby zaměstnání ve společném státě podle sídla zaměstnavatele k 31. 12. 1992 s tím, že po tomto datu nesou příslušné nároky podle Smlouvy oba státy podle toho, kde bylo po roce 1992 pojištěnec pojištěn. Čl. 20 je ale součástí bezprostředně aplikovatelných norem práva ES. Judikatura Ústavního soudu je přitom založena na zásadě, že aplikace mezinárodních smluv nesmí vést ke krácení důchodových nároků pojištěnců vzniklých nezávisle na Smlouvě, podle vnitrostátních předpisů. Tato judikatura formulovala nárok na dorovnání jen v případech, kdy důchod byl přiznán před vstupem ČR a SR do EU, a proto nelze dávku přiznat v jiných případech. Proto nelze dorovnání přiznat v případě žalobkyně, neboť jí nárok na starobní důchod na území ČR i na území SR vznikl až po 30. 4. 2004.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích žalobních námitek, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu (v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Předmětem soudního přezkumu bylo zamítavé rozhodnutí o dorovnání výše starobního důchodu k úhrnu českého a slovenského důchodu, který by náležel za československou a českou dobu pojištění podle českých předpisů v situaci, kdy žalobkyni nárok na starobní důchod vznikl dle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. a podle čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 1408/71 ke dni 21. 7. 2008, tedy po vstupu ČR do EU.

Jak již bylo zmíněno, řízení o žalobě bylo krajským soudem přerušeno po dobu, kdy byla u Soudního dvora Evropské unie jako předběžná řešena otázka souladu shora uváděného vnitrostátního pravidla formulovaného Ústavním soudem s principy rovnosti nakládání a právního řádu jediného státu a následně závěry Soudního dvora obsažené v rozsudku ze dne 22. 6. 2011 č. C-399/09 vykládány Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval shrnutím dosavadní judikatury Ústavního soudu vztahující se k případům „česko – slovenských důchodů“, obsáhle se zabýval závěry Soudního dvora a řešil jejich dopad na praxi zaujatou žalovanou při přiznávání dorovnání důchodu českým státním občanům s trvalým bydlištěm na území ČR, a to ve svém rozsudku ze dne 25. 8. 2011, č.j. 3 Ads 130/2008-204, publ. na www.nssoud.cz. Od právních názorů v tomto rozsudku prezentovaných nemá krajský soud důvod se odchýlit, proto si dovoluje na podrobné odůvodnění cit. rozsudku odkázat a na základě závěrů zde zaujatých konstatuje, že podaná žaloba je nedůvodnou.

Soud se ztotožnil s posouzením uplatněného nároku žalobkyně tak, jak o něm rozhodla žalovaná. Závěry žalované o tom, že nelze v případu žalobkyně aplikovat Ústavním soudem formulované vnitrostátní pravidlo o zohlednění doby zaměstnání získané do 31. 12. 1992 v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR bez ohledu na to, komu podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy přísluší uvedené doby hodnotit, soud shledal správnými. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v již cit. rozsudku:

„ 74) Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shrnuje, že pro posouzení nároků na dávky vzniklých po 30. 4. 2004 zde s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1009/08 a v důsledku rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 2011 č. C - 399/09 neexistuje žádné vnitrostátní pravidlo, jež by bylo možno považovat za závazné a na jehož základě by měl nositel pojištění povinnost provádět zápočet dob zaměstnání získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 v českém systému důchodového pojištění ve větším rozsahu, než určuje článek 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, na základě státního občanství a trvalého pobytu žadatele o důchod. Pravidlo konstituované Ústavním soudem původně pro nároky vzniklé před 1. 5. 2004 navíc nebylo pro nároky na dávky vzniklé po tomto datu uplatňováno v praxi, není zde tedy žádná skupina zvýhodněných osob, které by musely být výhody do zrušení pravidla zachovány a jíž by současně musela být skupina osob znevýhodněných postavena naroveň.

75) V důsledku neaplikace pravidla na nároky přiznávané ode dne 1. 5. 2004 zde také není ani žádná správní praxe, která by mohla u žadatelů o důchod vzbudit legitimní očekávání, že jejich požadavkům na zápočet doby zaměstnání získaných v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 nad rámec čl. 20 odst. 1 Smlouvy bude vyhověno. Ustálenou správní praxi z hlediska definice podané ve výše citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pak nepředstavuje ani specifický případ bývalých zaměstnanců ČSD, Správy přepravních tržeb, neboť zápočet dob jim byl přiznán ve zcela zanedbatelném počtu případů a praxe trvá relativně krátce od vydání nálezu Ústavního soudu III. ÚS 939/10. …“

Než dospěl Nejvyšší správní soud k tomuto závěru, věnoval se účinkům nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1375/09 ze dne 3. 3. 2009, na který se žalobkyně v žalobě odvolávala. K tomuto nálezu soud uvádí, že nález skutečně deklaroval, že jím formulované pravidlo pro zohlednění dob zaměstnání získaných do 31. 12. 1992 v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR pro občany ČR s trvalém pobytem na území ČR bez ohledu na to, komu přísluší podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy doby hodnotit, je třeba uplatnit i u nároků na dávky vzniklých po vstupu ČR do EU. Jak ale dovodil Nejvyšší správní soud, „ 71) Při posouzení věci ovšem nemohl Nejvyšší správní soud pominout následující skutečnosti: Vnitrostátní pravidlo bylo jako takové vytvořeno dřívější judikaturou Ústavního soudu, uplatňováno bylo na základě precedenční závaznosti jeho nálezů. Jeho účinnost pro posouzení nároků na dávky vzniklých po 30. 4. 2004 byla pak odvozována z nálezu I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009. V tomto nálezu si ovšem Ústavní soud činil úsudek o otázkách evropského práva, které nebyly acte claire ani acte éclairé, čímž se dostal do rozporu s vlastní judikaturou, konkrétně s výše citovaným nálezem II. ÚS 1009/08. Názorům obsaženým v prve uvedeném nálezu přitom Soudní dvůr nepřisvědčil, ani pokud jde o působnost evropského práva při řešení zápočtu sporných dob, ani pokud jde o soulad předmětného pravidla s tímto právem. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že výše uvedený nález byl sice ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy přímo závazný v tehdy projednávané věci, precedenční účinky mu však přiznat nelze. Z pohledu nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1009/08 se totiž jedná o rozhodnutí, v němž si Ústavní soud učinil úsudek o otázce mimo svou pravomoc, přičemž názory zde uvedené soud, který je k rozhodování o těchto otázkách příslušný, tj. Soudní dvůr Evropské unie, shledal v rozporu s právem Unie. Vzhledem k tomu, že na nález Ústavního soudu I. ÚS 1375/07 a jemu předcházející se jako na ratio decidendi důrazně odvolává i nález Ústavního soudu III. ÚS 939/10 ze dne 3. 8. 2010, platí pro hodnocení jeho precedenční závaznosti stejný závěr.“ Z uvedeného tak plyne, že žalobkyní zmíněný nález Ústavního soudu nemá precedenční účinky a žalovaná nepochybila, pokud v případě žalobkyně (jakož i jiných v skutkově obdobných případech), na základě tohoto nálezu nezohlednila veškerou dobu zaměstnání žalobkyně dosaženou před 31. 12. 1992 v systému důchodového systému bývalé ČSFR jako českou dobu pojištění, pokud rozhodovala o uplatněném nároku na dávku, který žalobkyni vznikl až ke dni 21. 7. 2008, tedy po vstupu ČR do EU.

Žalobkyni lze sice přisvědčit, že odůvodnění žalované je stručné a neobsahuje podrobný rozbor účinků nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1375/09 ze dne 3. 3. 2009, jehož se žalobkyně v odvolání proti prvotstupňovému rozhodnutí žalované dovolávala, soud má ale za to, že se v daném případě jedná o nedostatek odůvodnění, který nečiní napadené rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným. Z odůvodnění obou rozhodnutí žalované, která tvoří celek, lze zjistit skutkové okolnosti případu žalobkyně a je z nich zřejmý právní názor žalované postavený na tom, že bylo nutné aplikovat komunitární právo, když podle přílohy č. III Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 byl jeho přímo aplikovatelnou součástí i čl. 20 odst. 1 Smlouvy obsahující pravidlo, v důsledku něhož byla žalobkyni doba zaměstnání získaná v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR před dnem rozdělení ČSFR (31. 12. 1992) považovaná za dobu pojištění SR, a proto nemůže být postup podle komunitárního práva v rozporu se zásadou, že na základě mezinárodní smlouvy nelze upřít občanu výhodnější práva podle vnitrostátní úpravy, na základě toho bylo žalovanou konstatováno, že předchozí judikatura Ústavního soudu není v daném případě použitelná.

Lze uzavřít s tím, že žalovaná neporušila žádný vnitrostátní obecně závazný předpis o výši starobního důchodu, neboť jak správně uvedla žalovaná, žádný vnitrostátní předpis neobsahuje pravidlo o povinnosti zohlednit pro stanovení nároku na dávku a pro stanovení její výše dobu zaměstnání a pojištění v ČSFR jako dobu českou bez ohledu na čl. 20 odst. 1 Smlouvy. Pokud bylo takové pravidlo žalovanou jako nositelem pojištění aplikováno, dělo se tak výhradně na základě konstantní judikatury Ústavního soudu, která našla odraz v Meritorní směrnici ředitelky č. 2/2008 ze dne 1. 4. 2008 „Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů souvisejících, s přihlédnutím ke Smlouvě mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. a k nálezům Ústavního soudu“, a to jen v případech, kdy byly přiznávány dávky od data spadajícího do období do 30. 4. 2004, tedy do vstupu ČR do EU, nikoli pak již na přiznávání dávek, na něž nárok vznikl po uvedeném datu. Uvedené pravidlo o zohlednění doby zaměstnání získané v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 se pak pro posouzení nároku na dávky vzniklých po 30. 4. 2004 neuplatí z důvodů, které byly popsány shora.

Z uvedených důvodů soud žalobu zamítl jako nedůvodnou postupem dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Ve věci bylo rozhodováno bez nařízení ústního jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně s takovým postupem vyslovila souhlas a žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila nesouhlas.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovaná na něj v souvislosti s § 118d odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. nemá nárok.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., dle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 2. listopadu 2011.

Mgr. Lucie Trejbalová, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru