Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

60 Ad 19/2013 - 61Rozsudek KSLB ze dne 19.06.2014

Prejudikatura

7 Ads 140/2014 - 41

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Ads 140/2014 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

60Ad 19/2013-61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou v právní věci žalobkyně Ing. R.K., XX, zastoupená obecným zmocněncem P. K., bytem N. Ch. 28E, V. 1, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 376/1, 110 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 9. 2013, č. j. MPSV-UM/4876/13/4S-LBK; ze dne 10. 9. 2013, č. j. MPSV-UM/4875/13/4S-LBK; a ze dne 21. 10. 2013, č. j. MPSV-UM/5723/13/4S-LBK,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 9. 2013, č. j. MPSV-UM/4876/13/4S-LBK; ze dne 10. 9. 2013, č. j. MPSV-UM/4875/13/4S-LBK; a ze dne 21. 10. 2013, č. j. MPSV-UM/5723/13/4S-LBK, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba

Společnou žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení shora specifikovaných rozhodnutí žalovaného, kterými byla shodně zamítnuta odvolání žalobkyně a potvrzena rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Liberci (dále jen ,,úřad práce“) ze dne 11. 7. 2003, č. j. MPSV-UP/153122/13/HMN; ze dne 31. 7. 2013, č. j. MPSV-UP/4292016/13/HMN; a ze dne 9. 9. 2013, č. j. MPSV-UP/504933/13/HMN. Těmito prvostupňovými rozhodnutími úřad práce rozhodl o žádostech žalobkyně podaných v měsících červnu, červenci a srpnu 2013 tak, že se jí nepřiznává dávka doplatek na bydlení podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi.

Žalobkyně, aniž by svoje výtky směřovala konkrétně vůči některému z žalobou napadených rozhodnutí a správních řízení, která jejich vydání předcházela, namítala nesprávný procesní postup správních orgánů. Postup úřadu práce, který nechtěl akceptovat plnou moc ze dne 8. 4. 2013, kterou žalobkyně udělila zmocněnci k zastupování v řízeních Pokračování
2
60Ad 19/2013

týkajících se žádostí o doplatek na bydlení podaných v měsíci říjnu 2010 až červnu 2013, označila za obstrukční. Procesní úkony ze strany úřadu práce byly činěny v rozporu s § 34 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle něhož se má doručovat pouze zástupci. Procesní úkony by měly být považovány za neplatné bez ohledu na to, že doručovaná podání žalobkyně zmocněnci předala a ten na ně reagoval. V důsledku toho měl zmocněnec kratší dobu k vyřizování podání. Zkrácení procesních práv v důsledku popsaného postupu žalobkyně spatřovala také v tom, že nemohla označit důkazy podle § 52 správního řádu, když úřad práce odmítl komunikovat se zmocněncem. Dále žalobkyně úřadu práce vytýkala, že nereagoval na žádost o pořízení kopie těch podkladů rozhodnutí, které žalobkyně neměla k dispozici a které úřad práce hodlal využít pro výpočet výše doplatku na bydlení, a to souhrnného stanoviska metodiků Ministerstva práce a sociálních věcí k doplatku na bydlení, a prvostupňová rozhodnutí byla vydána, aniž úřad práce na žádosti reagoval. Nápravu nezjednal ani žalovaný. Procesní úkony ze strany úřadu práce nebyly prováděny bezvadně, byly používány nesprávné šablony, byly prováděny procesní úkony, které být prováděny nemusely. V podání byly dokonce určeny 2 pořádkové lhůty. V důsledku vedení takového procesu neměla žalobkyně šanci uplatňovat procesní práva. Žalovaný na námitky ohledně procesního postupu úřadu práce nereagoval, přitom žalobkyně v odvolání svoje otázky formulovala jasně a číslovala, aby jí žalovaný odpovídal. Rozhodnutí úřadu práce a žalovaného nebyla podle žalobkyně spravedlivá a přesvědčivá.

Ke skutkové stránce věci žalobkyně namítala, že postup úřadu práce byl výsledkem užívání aplikace, kde jsou údaje zadávány do počítače, taková rozhodnutí žalobkyně označila za otravná. Úřad práce se omezil na zjištění příjmů a nákladů na bydlení žalobkyně, jinak skutkový stav nezjišťoval. Přitom žalobkyně již v odvolání ze dne 29. 7. 2013, jež se týkalo žádosti podané v měsíci červnu 2013, uváděla, že byt je po rekonstrukci, nově vybudovaný z půdního prostoru. Úřad práce tedy vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, který v podstatě nezjišťoval. Žalovaný nereagoval na výtku, jak měl úřad práce postupovat při zjišťování skutečného stavu věci souvisejícího s vyměřeným nájemným ve výši 5 000 Kč měsíčně.

V návaznosti na to k právnímu posouzení věci žalobkyně nesouhlasila s postupem, kdy se správní orgány omezily na zjištění příjmů, nákladů na bydlení a podlahové plochy bytu, a vytýkala jim, že nezohlednily vývoj právní úpravy § 34 odst. 1 zákona o pomoci hmotné nouzi. Podle názoru žalobkyně došlo od 1. 1. 2012 k zásadní změně daného ustanovením tak, že nájemným se rozumí nájemné hrazené v nájemních bytech, a to až do výše, která je v místě obvyklá, popř. nájemné až do výše cílového nájemného podle zákona o jednostranném zvyšování nájemného z bytu. Žalovaný konstatoval, „že správní orgán, tedy úřad práce vycházel z odůvodněných nákladů na bydlení v místě a čase obvyklých, správně však mělo být uvedeno, že vycházel z výše cílového nájemného“. Z toho vyplývá, že žalovaný vycházel z původní právní úpravy a nepřihlédl k nové, platné od 1. 1. 2012. Žalobkyně přitom užívá byt s tržním nájemným, nikoli regulovaným, proto se na ni nevztahuje režim pro byty s regulovaným nájemným. Podle žalobkyně byly mapy nájemného vydávány pro byty s dříve regulovaným nájemným. Novelizaci nelze chápat tak, že limitem je cílové nájemné podle zákona o jednostranném zvyšování nájemného z bytu tak, jak věc po právní stránce vyhodnotil žalovaný. Mapa nájemného, vydávaná Státním fondem rozvoje bydlení,

k níž se žalobkyně dopracovala, uvádí podlahovou plochu bytu 65 m. Podle žalobkyně je Pokračování
3
60Ad 19/2013

taková tabulka nepoužitelná, i kdyby se jednalo o byt s regulovaným nájemným, neboť žalobkyně užívá byt o zcela jiné podlahové ploše. Proto je použití dané tabulky vyloučeno, nadto se jedná o informativní údaje.

K dokazování žalobkyně namítala, že nebyla dokazována kvalita bydlení, od níž se výše nájemného odvíjí. Takový postup žalobkyně považuje za nepřípustný, když zákon o pomoci v hmotné nouzi takový zjednodušený postup při zjišťování skutečných potřeb občanů neumožňuje. Žalobkyně proto znovu namítala, že nebyl šetřen stav bytu a jeho vybavení. Navrhla soudu, aby provedl důkazy též jejím výslechem, šetřením v místě trvalého pobytu za přítomnosti majitele domu, souhrnným stanoviskem metodiků Ministerstva práce a sociálních věcí k doplatku na bydlení, sdělením příslušného dodavatele elektrické energie, sdělením Energetického regulačního řadu, aplikací pro výpočet doplatku na bydlení.

Jako další žalobní bod žalobkyně uvedla porušení zákazu diskriminace dle zákona č. 198/2009 Sb. Namítala, že majitelům ubytoven je v mnohých případech za jednopokojový byt hrazeno i více než 20 000 Kč měsíčně, přitom tyto prostředky nejsou investovány do bydlení. V jejím případě se jednalo o situaci opačnou, kdy majitel domu nejdříve vybudoval nový byt z půdního prostoru, vybavil jej a potom byt nabídl nájemci. Žalobkyně se cítí diskriminována rozdílným přístupem žalovaného k její právní věci a k právním věcem uživatelů ubytoven ve stejné otázce.

Poslední žalobní námitka se týkala zohlednění doplatku za vyúčtované služby ve výši 3 320 Kč v měsíci červnu 2013. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že k odvolání proti rozhodnutí úřadu práce ze dne 11. 7. 2013, č. j. MPSV-UP/3570693/13/HMN (červen 2013) správní orgány doplatek zohlednily pouze do výše 276,66 Kč s tím, že se zohledňuje počet měsíců od data podání žádosti. Žalobkyně si podala žádost poprvé v říjnu 2012, je ale zjevné, že se nejedná o 1/9. Částka 276,66 Kč představuje 1/12 z celkového doplatku a žalobkyni není zřejmé, jak bylo naloženo s ostatní poměrnou částí doplatku za elektrickou energii, a dožadovala se odpovědi, v jaké výši měl být doplatek za vyúčtované služby zahrnut do nákladů za měsíc červen 2013.

Žalovanému žalobkyně vytýkala, že na jí nastolené a očíslované otázky nereagoval. Závěrem žalobkyně podotkla, že při rozboru odpovědí na nastolené otázky by byla žaloba nepřiměřeně obsáhlá a nepřehledná. Navrhovala zrušení napadených rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení a požadovala náhradu nákladů řízení.

II. Vyjádření žalovaného

V písemném vyjádření k žalobě popsal žalovaný stručně průběh správních řízení o žádostech žalobkyně o dávku doplatek na bydlení, konstatoval shodné skutečnosti jako v odůvodnění svých rozhodnutí. Od 1. 1. 2013 vycházel úřad práce pro stanovení výše částky nájemného obvyklého z údajů Státního fondu rozvoje bydlení, který převzal údaje od Ministerstva pro místní rozvoj. Podle mapy nájemného je pro danou lokalitu XX stanovené obvyklé nájemné ve výši 78,20 - 83 Kč/m/měsíc a úřad práce vycházel z obvyklého nájemného ve výši 80,60 Kč/m/měsíc, což je u bytu o velikosti 34 m částka 2 740,40 Kč. Žalovaný zopakoval, že dávka doplatek na bydlení je pouze doplatkem, nikoli státem garantovaná plná úhrada nákladů na bydlení. Žalobkyně doložila plnou moc k zastupování Pokračování
4
60Ad 19/2013

dne 8. 4. 2013, úřad práce tuto plnou moc počal akceptovat až od 29. 5. 2013, poté byly již veškeré písemnosti zasílány na adresu zmocněnce. Lhůta 3 pracovních dnů od oznámení pro seznámení se s podklady je přiměřenou. K chybným použitím šablon ve výzvách úřadu práce žalovaný uvedl, že nešlo o procesní pochybení a žalobkyně mohla uvést podklady, které by mohly mít vliv na změnu nároku na dávku. Úřad práce vycházel z podkladů, které jsou nezbytné při podání žádosti o dávku doplatek na bydlení dle § 72 zákona o pomoci v hmotné nouzi. K námitce, týkající se zohlednění doplatku v měsíci červnu 2013 žalovaný uvedl, že záleží na správním uvážení správního orgánu, jestli doplatek za služby, který vznikl před podání žádosti, započítá a v jaké výši do nákladů na bydlení. Žalovaný uzavřel s tím, že rozhodnutí byla vydána v souladu s právními předpisy, zejména zákonem o pomoci v hmotné nouzi, zákonem o životním a existenčním minimu a správním řádu na základě zjištěného skutkového stavu věci, proto navrhoval žalovaný žalobu v plném rozsahu zamítnout. Žalobkyně již doložila doklad o již uhrazeném doplatku a úřad práce jej započítal částečně ve výši 276,66 Kč. Skutečnost, že žalobkyně užívá byt po rekonstrukci, že se jedná o nově vybudovaný byt, nemá vliv na nárok nebo výši dávky. Úřad práce vychází z nájemní smlouvy, kterou žalobkyně k žádosti doložila. Pokud úřad práce uváděl, že rozhodoval na základě podrobného šetření, je třeba tím vnímat i podrobné a opakované prostudování spisové dokumentace. Navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

III. Zjištění ze správních spisů

Z předložených správních spisů soud zjistil, že žalobkyně podala v měsících červnu, červenci a srpnu 2013 žádosti o poskytnutí dávky pomoci v hmotné nouzi, a to doplatku na bydlení. Vždy předložila informace o bytu, podle kterých sama obývá nájemní byt č. 6 o velikosti 34 m. Doložila smlouvu o nájmu ze dne na dobu určitou od 1. 1. do 31. 12. 2013 a její dodatek. Nájemné činí 5 000 Kč, dále platí 400 Kč, resp. od července 2013 600 Kč jako měsíční úhrady za služby, 41 Kč za odvoz odpadků, záloha na elektřinu je 1 510 Kč. K žádosti z června 2013 žalobkyně přiložila potvrzení banky o úhradě částky 3 320 Kč ke dni 12. 6. 2013 a vyúčtování služeb poskytovaných s užíváním bytu, podle kterého se jednalo o doplatek za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012.

Příjem prokazovala dohodou o výživném, podle které dostává výživné 2 000 Kč měsíčně, a přiložila potvrzení o studiu. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně pobírala přídavek na děti ve výši 700 Kč měsíčně, příspěvek na živobytí ve výši 1 520 Kč měsíčně a příspěvek na bydlení ve výši 4 941 Kč.

Ze správních spisů vyžádaných od žalovaného k sp. zn. 60Ad 15/2013 je soudu známo, že dne 8. 4. 2013 žalobkyně předložila plnou moc udělenou obecnému zmocněnci též pro řízení o žádosti podané v červnu 2013, tuto plnou moc počal úřad práce respektovat po 29. 5. 2013, poté co k tomu byl veden žalovaným. I v řízeních o žádostech podaných v červenci a srpnu 2013 byla žalobkyně zastoupena zmocněncem na základě plných mocí pro tato řízení.

Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2013 (žádost podaná v červnu 2013), ze dne 31. 7. 2013 (žádost podaná v červenci 2013) a ze dne 9. 9. 2013 (žádost podaná v srpnu 2013) úřad práce shodně rozhodl nepřiznat žalobkyni dávku doplatek na bydlení podle § 33 a § 75 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Z odůvodnění rozhodnutí ze dne 11. 7. 2013 vyplývá, že úřad práce Pokračování
5
60Ad 19/2013

vycházel z odůvodněných nákladů ve výši 4 968,06 Kč (červen 2013), když zohlednil náklady obvyklé ve výši 2 740,40 Kč, částku za elektřinu ve výši 1 510 Kč, platby za služby ve výši 441 Kč, poměrnou částku ve výši 276,66 Kč z částky 3320 Kč jako doplatek vyúčtování služeb a zohlednil příspěvek na bydlení ve výši 4 941 Kč. V rozhodnutích ze dne 31. 7. 2013 (červenec 2013) a ze dne 9. 9. 2013 (srpen 2013) pak vycházel z odůvodněných nákladů ve výši 4 891,40 Kč, když již do odůvodněných nákladů nezahrnul částku 276,66 Kč jako poměrnou částku doplatku služeb, hrazeného v červnu 2013. Z nájemného hrazeného ve výši 5 000 Kč měsíčně úřad práce započetl nájemné s ohledem na nájemné obvyklé a velikost bytu ve výši 2 740,40 Kč, když vycházel z údajů Státního fondu rozvoje bydlení, který převzal údaje od Ministerstva pro místní rozvoj. Podle mapy nájemného je pro danou lokalitu XX stanovené obvyklé nájemné ve výši 78,20 - 83 Kč/m/měsíc a úřad práce vycházel z obvyklého nájemného ve výši 80,60 Kč/m/měsíc, což je u bytu o velikosti 34 m částka 2 740,40 Kč. Úřad práce vždy vycházel ze shodné výše příspěvku na bydlení a ve všech 3 rozhodnutích počítal s příjmem žalobkyně ve výši 2 000 Kč ve formě výživného, přídavkem na dítě 700 Kč a příspěvkem na živobytí 1 520 Kč a dospěl k závěru, že rozdíl převyšuje částku živobytí 3 410 Kč.

V odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaný shodně konstatoval, že podle § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi se do odůvodněných nákladů na bydlení započítává nájemné až do výše, která je v místě obvyklá. Ztotožnil se s tím, že úřad práce vycházel z odůvodněných nákladů, když nájemné započítal ve výši 2 740,40 Kč. Elektřina byla započtena v částce 1 510 Kč (záloha za elektřinu započtena v plné výši), služby ve výši 400 Kč, resp. 600 Kč, poplatek za odvoz odpadu ve výši 41 Kč (taktéž v plné výši). Při zjištění výše obvyklého nájemného vycházel úřad práce z údajů Státního fondu rozvoje bydlení, který převzal údaje od Ministerstva pro místní rozvoj. Podle mapy nájemného je pro danou lokalitu stanoveno obvyklé nájemné 78,20 – 83,00 Kč/ m/měsíc, úřad práce vychází z obvyklého nájemného ve výši 80,60 Kč. Je-li žadatelem doloženo nájemné vyšší, úřad práce stanoví nájemné obvyklé pro daný typ bytu, tedy v daném případu 80,60 x 34 m. K zohlednění částky 276,66 Kč při stanovení odůvodněných nákladů v měsíci červnu 2013 žalovaný konstatoval, že se jednalo o vyúčtování za služby za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, tedy za období, kdy dávku doplatek na bydlení nepobírala a je na uvážení orgánu pomoci v hmotné nouzi, zda případný nedoplatek za služby započítá. K výši dávky doplatek na bydlení za kalendářní měsíc žalovaný uvedl, že činí rozdíl mezi částkou odůvodněných nákladů na bydlení (4 968,06 Kč, resp. 4 891,40 Kč), sníženou o příspěvek na bydlení (4 941 Kč) a částkou, o kterou příjem osoby (výživné 2 000 Kč) a přídavky na děti (700 Kč) zvýšený o vyplácený příspěvek na živobytí (1 520 Kč) převyšuje částku živobytí osoby 3 410 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že nárok na dávku nevznikl. Žalovaný zdůraznil, že ochrana v oblasti bydlení je řešena také zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, kdy § 26 odst. 1 stanoví normativní náklady, které jsou rozdílné od odůvodněných nákladů. Zdůraznil, že dávku doplatek na bydlení není určena k plné kompenzaci celkových skutečných nákladů na bydlení. Žalovaný uvedl, že k vyrozumění úřadu práce se zástupce žalobkyně vyjádřil. Nezkoumá se stav či stáří bytu, šetření lze provést v případě nejasností pro ověřování údajů uváděných žadatelem. Žalovaný neshledal žádné závažné pochybení, pro které by bylo nutné rozhodnutí změnit nebo zrušit, proto prvostupňová rozhodnutí úřadu práce potvrdil a odvolání podaná žalobkyní zamítnul.

IV. Posouzení soudem

Pokračování
6
60Ad 19/2013

Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s.

K projednání žaloby soud nařídil ústní jednání, při kterém žalobkyně setrvala na svém stanovisku. Zdůraznila, že metodické pokyny nejsou závazné, úřad práce nezjišťoval obvyklé nájemné diferencovaně. Označila za nesprávné, pokud úřad práce stanovil obvyklé nájemné stejnou částkou pro všechny občany Liberce. Požadovala nad rámec již navržených důkazů provedení znaleckého posudku ke zjištění obvyklého nájemného v bytě s tím, že úřady práce nejsou dostatečně vybaveny ke zjišťování úrovně bytů.

Soud zamítl návrhy na doplnění dokazování výslechem žalobkyně, místním šetřením v jejím bytě, sdělením dodavatele a Energetického regulačního úřadu o cenách elektrické energie, aplikací pro výpočet dávky a znaleckým posudkem, důvody pro postup soudu budou dále rozvedeny.

Podle § 77 odst. 2 s. ř. s. bylo dokazování doplněno sdělením úřadu práce o nájemní formě bydlení, sdělením žalovaného tabulkou obvyklého nájemného a metodikou žalovaného, konkrétně normativní instrukcí č. 10/2013 ze dne 1. 8. 2013 a metodickým pokynem č. 4/2010. K těmto listinám soud podotýká, že by měly být součástí správního spisu a předloženy soudu, pokud z nich správní orgány dle obsahu odůvodnění svých rozhodnutí zjevně vycházely, nicméně na druhou stranu je pochopitelné, pokud není metodika a podklady pro výpočet obvyklého nájemného za pomocí aplikace informačního systému vkládány do všech správních spisů vedených o žádostech o dávky hmotné nouze. Proto soud toto nepovažoval na důvod pro zrušení napadených rozhodnutí a vyžádal si od žalovaného předložení zmíněných podkladů, resp. si je zčásti opatřil na internetových stránkách, kde jsou veřejně přístupné, když takový postup soudu zmiňoval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 Ads 104/2012-40, publ. ve Sb. 2982/2014.

Soud rovněž ve smyslu § 77 odst. 2 s. ř. s. doplnil dokazování žádostí o doplatek na bydlení ze dne 9. 1. 2012 a oznámením úřadu práce ze dne 23. 2. 2012, č. j. MPSV-UP/964207//12/HMN, podle kterého byla žalobkyni přiznána dávka doplatek na bydlení ve výši 2 979 Kč od 1. 1. 2012, kterou pobírala do dubna 2012 včetně.

IV. a) procesní postup

K námitkám nesprávného procesního postupu úřadu práce soud uvádí, že procesní vady, které žalobkyně konkrétně úřadu práce vytýkala, dle přesvědčení soudu nespadají pod ta, pro něž je soud oprávněn správní rozhodnutí podle § 76 odst. 1 s. ř. s. zrušit.

Jistě lze úřadu práce vytknout, jak to ostatně udělal žalovaný, že plnou moc ze dne 8. 4. 2013, která byla udělena ve smyslu § 33 odst. 1, odst. 2 písm. b) správního řádu, neakceptoval od počátku jejího předložení. Přesto nedošlo ke zkrácení procesních práv Pokračování
7
60Ad 19/2013

žalobkyně způsobem, který v žalobě zmiňovala. Jak sama připustila, přestože bylo vyrozumění adresované účastníku řízení k uplatnění procesních práv doručeno přímo žalobkyni, nikoli v souladu s § 34 odst. 2 správního řádu zmocněnci, bylo vyrozumění zmocněnci předáno a ten na ně reagoval způsobem, který nepřinesl žalobkyni žádné negativní důsledky v probíhajících řízeních. V důsledku nesprávného postupu měla žalobkyně, resp. její zmocněnec sice kratší lhůtu k případnému uplatnění práv účastníka řízení, ale z obsahu předloženého správních spisu (žádost z června 2013) nevyplývá, že by se žalobkyně (kromě žádosti o zaslání podkladových materiálů vydávaných správními orgány k výpočtu dávky pomoci v hmotné nouzi) chtěla s podklady seznámit, případně učinit některé procesní úkony, které by úřad práce neakceptoval z důvodu nedodržení stanovené lhůty k jejich provedení.

Pakliže žalobkyně úřadu práce vytýkala, že jí zkrátil na právu podle § 52 správního řádu, tedy na jejím oprávnění označit důkazy na podporu svých tvrzení, soud tuto námitku nepovažoval za opodstatněnou. Žalobkyně, kromě výtek týkajících se zjišťování kvality bydlení, neupřesnila žádné skutkové okolnosti, jejichž prokázání považovala za nutné, aby mohlo být o jejích žádostech o dávku doplatek na bydlení řádně rozhodnuto, a vytýkaným postupem úřadu práce k tomu neměla dostatečný prostor. Uplatněná námitka úzce souvisí se žalobním bodem týkajícím se zjištění skutkových okolností, o němž soud ještě pojedná podrobněji.

Ze správních spisů o žádostech podaných žalobkyní v červenci a srpnu 2013 vyplývá, že namítaných pochybení při doručování se již úřad práce nedopustil a písemnosti včetně vyrozumění účastníka řízení doručoval zmocněnci žalobkyně na základě plných mocí udělených v červenci a srpnu 2013 pro jednotlivá správní řízení.

Napadená rozhodnutí soud nezrušil ani proto, že úřad práce nereagoval na žádost zmocněnce žalobkyně o pořízení a zaslání podkladů rozhodnutí, která neměla žalobkyni k dispozici. Mělo se jednat o souhrnné stanovisko metodiků Ministerstva práce a sociálních věcí k doplatku. Oprávnění pořizovat si kopie podkladů je zásadně spjato s realizací práva nahlížet do spisu ve smyslu § 38 odst. 1 správního řádu, a to podle § 38 odst. 4 správního řádu, podle něhož s právem nahlížet do spisu je spojeno právo činit si výpisy a právo na to, aby správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho částí. Z cit. ustanovení správního řádu však nelze dovodit povinnost správních orgánů reagovat na žádost žalobkyně způsobem, jakým si to představovala, tedy, že by jí některé podklady (zde metodiku nadřízeného orgánu pomoci v hmotné nouzi), resp. jejich kopie správní orgán přímo zasílal k jejím rukám. Požadavek žalobkyně nadto směřoval k zaslání podkladů, které souvisely nikoli se zjišťováním skutkového stavu věci, ale vlastní aplikací zákona o pomoci v hmotné nouzi. Způsob, jakým správní orgán postupuje při vyřízení žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi, včetně případné správní praxe založené na metodickém vedení nadřízeného orgánu musí plynout především z vlastního odůvodnění správního rozhodnutí v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Není povinností správního orgánu před vlastním rozhodnutím činit jakési „před rozhodnutí“ a účastníka řízení písemně seznamovat s tím, jak bude ve věci postupováno. Z tohoto důvodu ani nezaslání metodiky Ministerstva práce a sociálních věcí před vydáním vlastních rozhodnutí o žádostech nepovažoval soud za takové porušení ustanovení o řízení, které by mohlo mít vliv na zákonnost později vydaných rozhodnutí úřadu práce.

Pokračování
8
60Ad 19/2013

Nadto soud připomíná, že před vydáním rozhodnutí úřadu práce ze dne 9. 9. 2013 (žádost podaná v srpnu 2013) žalobkyně již měla k dispozici emailovou odpověď úřadu práce ze dne 31. 7. 2013 a dopis ze dne 28. 8. 2013, kterou byla seznámena s tehdejším stavem metodiky poskytované Ministerstvem práce a sociálních věcí a odkázána na zdroj údajů o obvyklém nájemném. Protože uvedené písemnosti byly součástí správních spisů, soud jimi neprováděl dokazování.

Úřadu práce lze jistě vytknout, pokud chyboval např. při práci se šablonami, namítaná pochybení již z povahy věci nejsou takové povahy a intenzity, že by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o přiznání dávky přeplatek na bydlení. Soud se neztotožnil s tím, že by žalobkyně, resp. její zmocněnec nemohli proto řádně uplatňovat svá procesní práva v průběhu řízení, naopak z obsahu správních spisů plyne, že zmocněnec žalobkyně čile s úřadem práce komunikoval a na jednotlivé procesní kroky úřadu práce reagoval a vždy případně vytýkal úřadu práce nesprávnost jeho postupu. Stejným způsobem, jako to učinil soud, rovněž žalovaný nepovažoval nesprávné dílčí procesní kroky úřadu práce za důvod pro zrušení prvostupňových rozhodnutí ve smyslu § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu, byť se s procesními námitkami vypořádal velmi stručně poukazem na soulad postupu se správním řádem a na to, že se nejednalo o takové vady řízení, které mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy nebo na jeho správnost ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu.

IV. b) skutková zjištění a dokazování

Soud neshledal důvodnými žalobní body týkající se skutkové stránky věci a dokazování. Okruh rozhodných skutečností, které je orgán pomoci v hmotné nouzi povinen zjišťovat v řízení o žádosti o přiznání dávky doplatek na bydlení, vymezují relevantní ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, především pak § 33, 34, 35. To ostatně reflektuje § 72 zákona o pomoci v hmotné nouzi, který stanoví náležitosti žádosti o konkrétní dávku a vymezuje doklady, které je třeba k žádosti přiložit. Svoje povinnosti v tomto směru žalobkyně splnila a správní orgány měly veškeré nutné podklady pro to, aby posoudily podané žádosti v zákonném rámci, tedy zejména posoudily odůvodněné náklady na bydlení a příjem žalobkyně.

Kvalita bydlení (tj. byt nově vybudován z půdního prostoru, zrekonstruován a nově vybaven) nemůže být při rozhodování o nároku na dávku doplatek bydlení a její výši dle § 33, 34, 35 zákona o pomoci v hmotné nouzi zohledněna způsobem, kterého se žalobkyně dožadovala. Úřad práce a následně žalovaný tedy při zjišťování skutkového stavu rozhodného pro posouzení nároku žalobkyně na dávku doplatek na bydlení nepochybili, pokud nevedli dokazování směrem k prověření kvality bydlení. To ostatně odpovídá tomu, že doplatek na bydlení je dávkou poskytovanou těm, kteří se ocitnou v hmotné nouzi a kterým je nutné saturovat jejich základní potřebu bydlení. Z důvodu nadbytečnosti proto soud nevyhověl důkazním návrhům žalobkyně učiněným na str. 8 - 9 žaloby, tedy neprovedl výslech žalobkyně, ani šetření v místě jejího trvalého pobytu za přítomnosti majitele nájemního bytu.

Protože předmětem soudního přezkumu jsou pouze rozhodnutí žalovaného, která se nezabývala zohledněním doplatku elektrické energie, jež byl ve výši 2 853 Kč žalobkyní Pokračování
9
60Ad 19/2013

uhrazen v říjnu 2012, neprováděl soud dokazování ani sděleními ohledně cen elektrické energie.

Postup, kdy jsou skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku doplatek bydlení a její výši ve smyslu § 33, § 34 a §35 zákona o pomoci v hmotné nouzi zadávány do příslušné aplikace, která je spravována úřadem práce a využívána pro rozhodování o dávce doplatek na bydlení, odpovídá § 52 zákona o pomoci v hmotné nouzi, která upravuje užití informačního systému pomoci v hmotné nouzi. Podle § 52 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi ministerstvo zajišťuje pro provádění zákona na vlastní náklady aplikační program automatizovaného zpracování údajů potřebný pro rozhodování o dávkách jejich výplatu a jejich kontrolu, včetně jeho aktualizací, a poskytuje tento program bezplatně orgánům pomoci v hmotné nouzi. Orgány pomoci v hmotné nouzi jsou povinny při řízení o dávkách při jejich výplatě a kontrole tento program používat. Z uvedeného vyplývá, že je zcela v pořádku, pokud úřad práce údaje o příjmech žalobkyně, nákladech na bydlení, podlahové ploše bytu zadával do aplikačního programu hmotné nouze a jeho rozhodnutí nejsou jen z tohoto důvodu nezákonná. Požadavek na provedení důkazu aplikací pro výpočet doplatku na bydlení považuje soud za nerealizovatelný, proto takovému návrhu na doplnění dokazování nevyhověl.

IV. c) právní posouzení

Konstrukce dávek v systému hmotné nouze vychází z porovnávání příjmů žadatele o dávku s částkami potřebnými k zajištění jeho živobytí, případně s částkami nutnými k zabezpečení tzv. odůvodněných nákladů na bydlení. Se žalovaným je nutno souhlasit v tom směru, že stát žadateli o dávku doplatek na bydlení nehradí veškeré náklady, které skutečně vynakládá na zajištění potřeby bydlení, ale dávky na úhradu nákladů spojených s bydlením jsou poskytovány pouze v případě, že určitým způsobem definované náklady bydlení (limitované „stropem“ započitatelných nákladů na bydlení) přesáhnou stanovenou hranici s cílem zachovat žadateli takovou částku příjmů, aby jeho výživa a základní osobní potřeby byly zajištěny na zákonem stanovené úrovni. Kompenzaci nákladů na bydlení osobám sociálně potřebným zajišťuje především dávka příspěvek na bydlení poskytovaná ze systému státní sociální podpory podle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, kterou ostatně žalobkyně pobírala ve výši ve výši 4 941 Kč.

Pro posouzení důvodnosti žalobní námitky jsou relevantní ustanovení § 33 a § 34 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve znění účinném od 1. 1. 2012 nárok na doplatek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který užívá byt, jestliže by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení, snížených o příspěvek na bydlení podle jiného právního předpisu, byl jeho příjem (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí osoby (§ 24). Z § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve znění účinném od 1. 1. 2012 vyplývá, že do odůvodněných nákladů na bydlení se započítává nájemné, popřípadě obdobné náklady spojené s družstevní a vlastnickou formou bydlení, a pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu; nájemným se rozumí nájemné hrazené v nájemních bytech, a to až do výše, která je v místě obvyklá, popřípadě nájemné až do výše cílového nájemného podle zákona o jednostranném zvyšování nájemného bytu.

Pokračování
10
60Ad 19/2013

Z uvedené konstrukce vyplývá, že započtení nájemného je omezeno výší nájemného obvyklého, popřípadě cílového s odkazem na zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Orgány pomoci v hmotné nouzi nebyly povinny do odůvodněných nákladů na bydlení, jež se zohledňují při posouzení nároku na doplatek na bydlení a stanovení jeho výše, zahrnout celou částku nájemného, kterou byla žalobkyně povinna hradit na základě nájemní smlouvy ve výši 5 000 Kč, pokud byl zákonem stanovený „strop“ započitatelného nájemného nižší než toto skutečně hrazené nájemné.

Z § 3 odst. 1 zákona o jednostranném zvyšování nájemného z bytu vyplývá, že jednostranné zvýšení nájemného u bytů mj. i v Liberci bylo možné v období od nabytí účinnosti tohoto zákona až do 31. 12. 2012. Až do uvedeného data bylo pro Liberec stanoveno cílové nájemné, jímž byla limitována výše nájemného, která byla započtena do odůvodněných náklad na bydlení. Od 1. 1. 2013 již ani v Liberci nebylo možné stanovit cílové nájemné a orgány pomoci v hmotné nouzi postupovaly v souladu s § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, pokud nájemným, jež se započítává do odůvodněných nákladů na bydlení, rozuměly nájemné místně obvyklé. Soud neshledal důvodnou námitku nerespektování novelizace cit. ustanovení, úřad práce ani žalovaný ve svých rozhodnutí o žádostech žalobkyně podaných v lednu až květnu 2013 nelimitovali výši nájemného nájemným cílovým.

V obecné rovině soud uvádí, že chyběla-li v zákoně definice pojmu nájemného v místě obvyklého, orgány pomoci v hmotné nouzi nepochybily, pokud, jsouce k tomu vedeny metodikou nadřízeného Ministerstva práce a sociálních věcí, ustálily se na správní praxi stanovení místně obvyklého nájemného na základě údajů obsažených v tzv. mapě nájemného. Se stanovením výše místně obvyklého nájemného podle údajů o nájemném poskytovaných Státním fondem rozvoje bydlení, tj. dle mapy nájemného, počítal již Metodický pokyn Ministerstva práce a sociálních věcí č. 4/2010, účinný od 1. 1. 2011. Tento pokyn reagoval na konec účinnosti zákona o jednostranném zvýšení nájemného z bytu v převážné části území státu, doporučoval postup při zjišťování obvyklého nájemného do doby, než budou údaje o obvyklém nájemném zpracovány do mapy nájemného připravované Ministerstvem práce a sociálních věcí a zjevně počítal s tím, že po jejím vypracování budou orgány pomoci v hmotné nouzi čerpat údaje o místně obvyklém nájemném právě z mapy nájemného. Sdělení úřadu práce k nájemnímu bydlení, které žalovaný soudu poskytl, a normativní instrukce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 10/2013, byť účinná až od 1. 8. 2013, vytvořenou správní praxi potvrdily, že orgánům pomoci v hmotné nouzi bylo nejprve doporučeno ponechávat částku cílového nájemného, započteného ve výši ke konci roku 2012, aby nedocházelo ke změnám dávek; následně při určení obvyklého nájemného postupovat nastolit přiměřeně stejná pravidla pro stanovení nájemného v místě obvyklého, když jako jedna z možností bylo zmíněno právě určení obvyklého nájemného podle údajů mapy nájemného v místě obvyklého [část 4.1.2 a) Nájemné].

Vytvoření určité správní praxe na základě interní metodické činnosti Ministerstva práce a sociálních věcí za účelem chybějícího vymezení místně obvyklého nájemného a jednotné aplikace zákona o hmotné nouzi shledal v pořádku i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 Ads 104/2012-40, publ. ve Sb. 2982/2014, jež se stanovením cílového a následně místně obvyklého nájemného zabýval. V právě Pokračování
11
60Ad 19/2013

cit. rozsudku uvedl, že: „Nejvyšší správní soud také poznamenává, že Ministerstvo pro místní rozvoj prostřednictvím Státního fondu rozvoje bydlení již zveřejňuje na svých internetových stránkách mapu nájemného. Jedná se o orientační nájemné pro obce, pro něž skončila účinnost zákona č. 107/2006 Sb. Nyní již mohou orgány pomoci v hmotné nouzi z těchto orientačních údajů o nájemném v příslušných obcích vycházet, jakkoliv přímo na tento instrument rovněž právní úprava poskytování dávek pomoci v hmotné nouzi přímo neodkazuje.“

Úřad práce a žalovaný proto nepochybili, pokud postupovali v souladu s již vytvořenou správní praxí, jež dle přesvědčení soudu respektuje cíl a účel zákona o pomoci v hmotné nouzi a stanovení určitého limitu pro zohlednění hrazeného nájemného, a výši nájemného místně obvyklého ve výši 2 740,40 Kč vypočetli za využití údajů o nájemném, poskytovaných Státním fondem rozvoje bydlení čerpaných z informací poskytovaných Ministerstvem pro místní rozvoj, tzv. mapy nájemného. Nejen z odůvodnění prvostupňových rozhodnutí úřadu práce a rozhodnutí žalovaného, ale také z doplnění spisu tabulkou obvyklého nájemného, z něhož úřad práce v jednotlivých lokalitách města Liberce vycházel, a z jeho výpočtu za užití příslušného aplikačního programu, kteréžto podklady si soud vyžádal ke sp. zn. 60Ad 10/2014 (pod kterou přezkoumával rozhodnutí žalovaného o žádostech žalobkyně o doplatek bydlení v lednu až květnu 2013) vyplývá, že jako obvyklé nájemné bylo z vymezeného rozpětí 78,20 – 83 Kč/m/měsíc vzato v úvahu nájemné 80,60 Kč/m/měsíc, což při rozloze bytu 34 m činí částku obvyklého nájemného 2 740,40 Kč. Byť se jednalo o údaje informativní, z vytvořené tzv. mapy nájemného, která nebyla právně závazná, nelze správním orgánům vytýkat, že z takto stanoveného nájemného při absenci přesně zákonem stanoveného „stropu“ započitatelného nájemného vycházely, jinak mohly jen stěží zajistit jednotný výklad pojmu a jednotnou aplikační a rozhodovací praxi při rozhodování o žádostech o dávku doplatek na bydlení. Proto soud nevyhověl návrhu na vyžádání znaleckého posudku k určení výše obvyklého nájemného, neboť to nepovažoval za potřebné. Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že jedině znalec je schopen určit výši místně obvyklého nájemného.

Mapa nájemného či jak ji žalobkyně nazývá „tabulka“ nájemného nečila rozdíl mezi byty s „regulovaným“ či „neregulovaným“ nájemným. Z žádného právního předpisu účel jejího použití striktně neplyne a nelze dovodit, že žalobkyně obývala takový nájemní byt, u něhož by bylo z definovaného důvodu vyloučeno stanovit místně obvyklé nájemné na základě údajů z mapy nájemného.

Soud žalobkyni nepřitakal, pokud nepoužitelnost popsaného způsobu výpočtu obvyklého nájemného odůvodňovala stanovením rozpětí nájemného pro byt o velikosti podlahové plochy 65 m. Rozpětí nájemného v mapě nájemného bylo dle údajů Státního fondu rozvoje bydlení stanoveno pro standartní byt, tedy střední velikosti (40 až 70 m), ve výši 3 083 - 5 395 Kč. Velikost bytu žalobkyně o rozloze 34 m se pak od spodní hranice velikosti standartního bytu výrazně neliší a užití údajů o obvyklém nájemném nevylučuje a určené místně obvyklé nájemné 2 740,40 Kč reflektuje velikost obývané plochy. Bylo na správních orgánech, aby informativní údaje o obvyklém nájemném aplikovaly přiměřeným způsobem, který by nečinil neodůvodněné rozdíly a byl logický, což dle přesvědčení soudu v daném případu učinily. V tomto směru lze také připomenout vytvořenou správní praxi, Pokračování
12
60Ad 19/2013

podle níž orgány pomoci v hmotné nouzi při stanovení výše obvyklého nájemného posuzovaly, zda žadatelé o doplatek na bydlení neužívají podlahovou plochu, která je pro jejich potřeby nadměrná, nepřiměřeně veliká, a v odůvodněných případech přistupovaly k započítání jen určité (doporučené) podlahové plochy na určitý počet osob v bytě. Tento postup měl zabránit tomu, aby se výše obvyklého nájemného, která se počítala do odůvodněných potřeb na bydlení dle § 33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, stanovila s ohledem na cíl a smysl zákonné úpravy a nebyly zvýhodňováni žadatelé s velkou pronajatou plochou k bydlení.

Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že námitka nesprávného právního posouzení nebyla důvodná a výše nájemného, které bylo zahrnuto do odůvodněných nákladů na bydlení, byla stanovena v souladu se zákonem.

IV. d) diskriminace

Rovněž žalobní bod týkající se diskriminace žalobkyně ve věcech sociálních neshledal soud opodstatněným. Pakliže žalobkyně odkazuje na zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), soud má za to, že jej nelze v daném případě aplikovat. Z toho, co žalobkyně uvádí, nelze zjistit, že by úřad práce a posléze žalovaný vůči žalobkyni oproti nájemcům ubytoven postupovali diskriminačním způsobem, ať již přímo nebo nepřímo, a z důvodu její rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru nebo z důvodu těhotenství, mateřství či z důvodu pohlavní identifikace aplikovali zákon o hmotné nouzi způsobem, který by jí přivodil zkrácení jejích veřejných práv. Právě na diskriminační postupy z uvedených důvodů totiž antidiskriminační zákon směřuje. Žalobkyně pak nepřinesla konkrétní důkazy o tom, že by byly doplatky na bydlení vypláceny přímo majitelům ubytoven v tvrzené výši v přímém rozporu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi, nebo že by byly dávky přiznávány uživatelům jiných forem bydlení, přestože zákonné podmínky pro přiznání konkrétní dávky pomoci v hmotné nouzi nesplnili.

IV. e) doplatek za vyúčtované služby

K žalobnímu bodu společné žaloby týkajícímu se doplatku za vyúčtované služby soud podotýká, že se týká jen rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2013, č. j. MPSV-UM/4876/13/4S-LBK, jímž bylo rozhodováno o žádosti žalobkyně podané v červnu 2013. Mezi účastníky není sporu o tom, že se jednalo o doplatek služeb vyúčtovaných za období od 1. 1. do 31. 12. 2012 a že žalobkyně ke dni 12. 6. 2013 uhradila částku 3 320 Kč. Z této částky bylo do odůvodněných nákladů na bydlení započítáno pouze 276,60 Kč. Ačkoli odůvodnění rozhodnutí jak úřadu práce, tak žalovaného byla v tomto směru stručná, beze všech pochybností z nich vyplývá, že uvedená částka odpovídá doplatku za služby odpovídajícímu jednomu měsíci.

Pokračování
13
60Ad 19/2013

Z § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi plyne, že do odůvodněných nákladů na bydlení se započítávají také pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu, přičemž úhradou služeb bezprostředně spojených s užíváním bytu, případně obdobnou vlastnickou formou bydlení, se rozumí úhrada za ústřední (dálkové) vytápění a za dodávku teplé vody, za úklid společných prostor v domě, za užívání výtahu, za dodávku vody z vodovodů a vodáren, za odvádění odpadních vod kanalizacemi, za osvětlení společných prostor v domě, za odvoz tuhého komunálního odpadu, za vybavení bytu společnou televizní a rozhlasovou anténou, popřípadě další prokazatelné a nezbytné služby související s bydlení. Na rozdíl od nájemného [srov. § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi] a úhrady spotřeby energií [srov. § 34 odst. 1 písm. b), § 34 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi] není výše úhrady služeb omezena a do odůvodněných nákladů na bydlení se započítává v prokázané výši a je povinností správních orgánů řádně odůvodnit, jaké úhrady za služby do odůvodněných nákladů na bydlení zahrnul a proč právě v dané výši.

V souzeném případu žalobkyně prokázala, že v měsíci červnu za služby spojené s užíváním bytu uhradila částku 400 Kč (služby) a 41 Kč (odvoz odpadu). Pokud dne 12. 6. 2013 uhradila částku 3 320 Kč, jednalo se o doplatek za služby vyúčtované dodatečně za období roku 2012, tedy za období, které předcházelo podání žádosti o dávku v červnu 2013 a netýkalo se výše úhrady služeb za tento měsíc. Ze správních spisů předložených ve věci sp. zn. 60Ad 15/2013 je soudu známo, že záloha na služby byla žalobkyní v roce 2012 placena též ve výši 400 Kč měsíčně. Od července 2013 pak byla záloha na služby zvýšena na částku 600 Kč měsíčně. Správní orgány tedy nepochybily, pokud do odůvodněných nákladů jako částku připadající na úhradu služeb spojených s užíváním nájemného bytu započetly kromě zálohy 400 Kč také (a pouze) alikvótní částku doplatku za služby připadající na 1 měsíc, tj. 276,66 Kč (1/12 z částky 3 320 Kč), když uvážily, že odůvodněné náklady v podobě úhrady za služby jsou vyšší než záloha na služby 400 Kč, a jako s celkovou částkou připadající na úhradu služeb spojených s užíváním bytu počítaly s částkou 717,66 Kč a v důsledku toho s odůvodněnými náklady 4 968,06 Kč. Ačkoli byla částka 3 320 Kč žalobkyní uhrazena v červnu 2013, nelze dovodit, že by byla celá uhrazena jako odůvodněný náklad na bydlení v měsíci červnu, za který o dávku doplatek na bydlení žalobkyně žádala.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnosti, že žalobkyně o dávku doplatek na bydlení požádala také v lednu 2012 a že od 1. 1. 2014 do dubna 2012 včetně byla žalobkyni dávka přiznána. Soud se v tomto řízení nemůže zabývat vlivem doplatku za vyúčtování služeb na rok 2012 na výši dávky přiznané za předchozí období.

V. Závěr a náklady řízení

Na základě shora uvedené argumentace dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Pro úplnost dodává, že napadená rozhodnutí žalovaného neshledal nepřezkoumatelnými pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů proto, že by žalovaný jednotlivě v uvedeném pořadí nereagoval na otázky, jak je žalobkyně ve svých podáních postupně číslovala. Rozhodné bylo, že z odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaného Pokračování
14
60Ad 19/2013

(na němž zejména leží odpovědnost za řádné odůvodnění správních rozhodnutí o žádostech ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi) jako celku vyplývaly skutečnosti rozhodné pro posouzení toho, zda podmínky § 33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi pro vznik nároku na dávku doplatek na bydlení byly splněny a jakými právními úvahami byly správní orgány při rozhodování o žádostech žalobkyně vedeny, a to včetně uvedení důvodu pro nezohlednění skutečně hrazeného nájemného ve výši 5 000 Kč a včetně započtení poměrné částku 276,66 Kč za služby (červen 2013). Případné stručnější reakce na četné výtky a očíslované dotazy kladené v rámci odvolání bylo možné považovat za dílčí nedostatky odůvodnění, nikoli však za nedostatek skutkových důvodů, který by mohl vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Ostatně žalobkyně tuto námitku vznesla obecně, aniž by konkretizovala, na jakou její „otázku“ rozhodnutí jako celek neodpovídá.

Podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně úspěch ve věci neměla, úspěšný žalovaný správní orgán nemá na náhradu nákladů řízení právo podle § 60 odst. 2 s. ř. s. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Liberci dne 19. června 2014.

Pokračování
15
60Ad 19/2013

Mgr. Lucie Trejbalová,

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru