Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

60 Ad 17/2010 - 46Rozsudek KSLB ze dne 07.02.2011


přidejte vlastní popisek

Ejk 203/2006

I. K přechodu závazků souvisejících s privatizovaným majetkem dochází ex lege na základě ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. nezávisle na smluvním ujednání obsaženém ve smlouvě o prodeji privatizovaného majetku.

II. Správce daně je oprávněn samostatně vyřešit otázku přechodu závazku spočívajícího v povinnosti uhradit vyměřenou daňovou povinnost na nabyvatele privatizovaného majetku, jako otázku předběžnou, za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 28 zákona č. 337/1992 Sb.

III. Přechod závazků souvisejících s privatizovaným majetkem na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku uzavřené podle zákona č. 92/1991 Sb. je upraven výhradně tímto zákonem, zákon č. 513/1991 Sb. se k řešení otázek přechodu těchto závazků nepoužije.

IV. Povinnost uhradit daňové penále (§ 63 zákona č. 337/1992 Sb.) vyměřené odlišnému daňovému subjektu je závazkem podřaditelným pod ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb. za splnění podmínek v citovaném ustanovení uvedeným a je tedy způsobilé přechodu na nabyvatele privatizovaného majetku.

(Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2006, čj. 29 Ca 17/2005-47) pro

Autor nepovažuje za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí.

Do databáze navrhuji tuto právní větu:

k § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby

k § 28, § 45 a § 63 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků

k § 477 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

I. K přechodu závazků souvisejících s privatizovaným majetkem dochází ex lege na základě § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nezávisle na smluvním ujednání obsaženém ve smlouvě o prodeji privatizovaného majetku.

II. Správce daně je oprávněn samostatně vyřešit otázku přechodu závazku podle § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, spočívajícího v povinnosti uhradit vyměřenou daňovou povinnost, na nabyvatele privatizovaného majetku, jako otázku předběžnou za splnění podmínek ve smyslu ustanovení § 28 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

III. Přechod závazků souvisejících s privatizovaným majetkem na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku uzavřené podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, je upraven výhradně tímto zákonem a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, se k řešení otázek přechodu těchto závazků nepoužije.

IV. Povinnost uhradit daňové penále (§ 63 zákona č. ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) vyměřené odlišnému daňovému subjektu je závazkem podřaditelným pod § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, za splnění podmínek v citovaném ustanovení uvedených, a je tedy způsobilé přechodu na nabyvatele privatizovaného majetku.

(Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2006, čj. 29 Ca 17/2005-47) pro

Autor nepovažuje za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí. ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEMREPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., a Mgr. Milana Procházky v právní věci žalobce Technologická zařízení Zlín, spol. s r. o., se sídlem v Mikulově, Průmyslový areál 604, zast. Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze, Milešovská 2137/12, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 12. 2004, čj. 6370/2003/FŘ/150, sezamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 18. 1. 2005 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2004, čj. 6370/2003/FŘ/150, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti předchozímu prvostupňovému rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 16. 7. 2003, čj. 165803/03/303914/4215, kterým bylo žalobci uloženo na základě ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“) a v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění platném pro projednávanou věc, povinnost zaplatit daňový nedoplatek ve výši 9 855 619 Kč, který byl zaevidován dne 9. 10. 1999 na osobní daňový účet žalobce daně z přidané hodnoty na základě předložené smlouvy č. 053/99 o prodeji privatizovaného majetku ze dne 8. 10. 1999 uzavřené mezi Fondem národního majetku České republiky a žalobcem jako nabyvatelem. Touto smlouvou byl završen proces privatizace daňového subjektu Strojírny masného průmyslu, s. p. Mikulov, kterému bylo výše uvedené příslušenství daně – daňové penále předepsáno na základě platebních výměrů vystavených v souladu s ust. § 63

daňového řádu.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je mimo jiné uvedeno, že v dané věci se jednalo o příslušenství (penále) daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce května 1994 až srpna 1998, dále října 1998 až června 1999 a srpna roku 1999; předpis penále byl sdělen již dříve odlišnému daňovému subjektu – Strojírnám masného průmyslu, s. p., Mikulov. Žalobce dne 8. 10. 1999 jako kupující uzavřel s Fondem národního majetku České republiky jako prodávajícím smlouvu č. 053/99 o prodeji privatizovaného majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. Předmětem zmiňované smlouvy byl prodej privatizovaného majetku podniku Strojírny masného průmyslu, s. p., Mikulov, bez majetku tělocvičny a sauny, bez bytového fondu a bez nemovitého majetku v k.ú. Nové Losiny podle rozhodnutí Ministerstva financí ČR o privatizaci ze dne 13. 6. 1997, čj. 41/42589/97, ve znění rozhodnutí ze dne 10. 3. 1999, čj. 41/3183/99. Smlouvou bylo převedeno vlastnické právo k nemovitému i movitému majetku, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež sloužily k provozování podniku a spolu s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přešly na kupujícího i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Kupní cena byla stanovena na základě výsledku veřejné obchodní soutěže ve výši 5 010 001 Kč s tím, že je konečná a nebude již dodatečně upravována podle výsledků účetní závěrky provedené ke dni předcházejícímu dni účinnosti smlouvy. Smlouva podle jejího obsahu vstoupila v platnost dnem podpisu oběma smluvními stranami a účinnosti nabyla dnem, kdy smlouvu podepíše prodávající poté, co byla podepsána kupujícím; vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku, jakož i jiná práva a závazky s tímto související, přecházejí na kupujícího dnem účinnosti smlouvy. Smlouvu podepsal kupující dne 4.10. a prodávající dne 8. 10. 1999. O předání a převzetí privatizovaného majetku byl pořízen dne 27. 1. 2000 zápis, podle něhož byl předán majetek podle účetní závěrky (rozvaha Úč POD 1-01 a výkaz zisků a ztrát Úč POD 2-01) ke dni 7. 10. 1999 v účetní hodnotě 67 500 169,13 Kč. Podle 8. bodu tohoto zápisu byly žalobci jako příloha předány účetní závěrka ke dni 7. 10. 1999 (rozvaha privatizovaného majetku, neprivatizovaného majetku státního podniku celkem, výkaz zisků a ztrát privatizované části podniku), zpráva auditora o ověření správnosti účetní závěrky, vyjádření předávajícího ke zprávě auditora, tabulka výpočtu účetní hodnoty majetku, seznam plně odepsaných samostatných předmětů, zápis z mimořádné inventarizace majetku a závazků, účetní písemnosti privatizované jednotky, seznam pohledávek a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem, dokumentace související s privatizovaným majetkem a zpráva k privatizované části majetku. V rozvaze privatizovaného majetku ke dni 7. 10. 1999 jsou uvedeny závazky v celkové výši 57 521 tis. Kč a závazky vůči státu (daňové závazky a dotace) ve výši 48 134 tis. Kč. Tyto závazky jsou blíže specifikovány v materiálu označeném „seznam závazků k 7. 10. 1999 podle účtů – celkový přehled“, kde je mimo jiné uvedeno vyrovnání DPH v částce 16 697 361,21 Kč (účet 343/30) a penále DPH v částce 9 855 619 Kč (účet 343/90). Stav těchto analytických účtů ke dni 7. 10. 1999 byl zjištěn na základě mimořádné inventarizace provedené ve dnech 8. 10. až 15. 11. 1999 a byl zaznamenán v dílčích inventarizačních zápisech ze dne 15. 11. 1999, které za žalobce podepsal na základě plné moci Ing. Frank. Ze zápisu o předání a převzetí privatizovaného majetku vyplývá, že výhrady uplatněné navrhovatelem nelze považovat za doložené a Fond národního majetku ČR je jednoznačně odmítl. Žalovaný vzal za prokázané, že žalobce nabyl na základě smlouvy č. 053/99 z 8. 10. 1999 privatizovaný majetek státního podniku Strojírny masného průmyslu, s. p., Mikulov. Do souhrnu závazků podniku patří bezpochyby také daňová povinnost. Z toho vyplývá, že na nabyvatele privatizovaného majetku přechází také tato povinnost, neboť ust. § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., je třeba považovat za zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové či poplatkové povinnosti. Pod pojmem daňová povinnost je přitom třeba rozumět nejen daň jako takovou, ale též příslušenství daně podle ust. § 58 daňového řádu. Smlouva uzavřená mezi žalobcem a Fondem národního majetku není smlouvou o prodeji podniku, resp. jeho části, jež by byla podřízena právní úpravě obchodního zákoníku. V rámci privatizace žalobce nabyl privatizační jednotku SPJ 2001, která představovala samostatný technologický celek umožňující jejímu nabyvateli principiálně stejný rozsah podnikatelské činnosti, jakou vykonával státní podnik. Privatizační jednotka SPJ 2001 představovala veškerý majetek státního podniku, který mu sloužil k provozování jeho podnikatelské činnosti (zejména vývoj, výroba a prodej strojního zařízení pro masný průmysl). Vzhledem k této skutečnosti a s ohledem na předmět ostatních privatizačních jednotek, nelze učinit jiný závěr, než, že daňové povinnosti s. p. Strojírny masného průmyslu na dani z přidané hodnoty vyplývající z jeho podnikatelské činnosti, včetně jejich příslušenství, souvisejí s privatizační jednotkou SPJ 2001, tedy s majetkem, který nabyl v rámci privatizace žalobce. Informace o tom, že s privatizovaným majetkem (SPJ 2001) souvisejí také daňové závazky vůči státu, mimo jiné i na dani z přidané hodnoty, byla obsažena v informačním memorandu k opakované obchodní veřejné soutěži na prodej majetku tohoto státního podniku vypracovaném v dubnu 1999 Fondem národního majetku ČR. V tomto materiálu byla rovněž obsažena informace, že penále k celkovému závazku 24 267 tis. Kč předepsané finančním úřadem může dosáhnout až 30 000 tis. Kč. Do veřejné obchodní soutěže se žalobce sám a dobrovolně přihlásil a byl nepochybně obeznámen nejen s jejími podmínkami, ale i s podmínkami převzetí majetku v případě vítězství v této soutěži. K přechodu práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem na nabyvatele tohoto majetku platná právní úprava nevyžadovala, aby tyto závazky byly ve smlouvě o prodeji privatizovaného majetku konkretizovány. Penále v celkové výši 9 855 619 Kč bylo ve smyslu § 63 odst. 4 poslední věty daňového řádu splatné v roce 1998, resp. v roce 1999. Konec promlčecí lhůty ve smyslu ust. § 70 odst. 1 daňového řádu tak připadá na 31. 12. 2004, resp. 31. 12. 2005. Bylo-li odvoláním napadené rozhodnutí vydáno v červenci 2003, je zřejmé, že právo vybrat a vymáhat předmětné daňové nedoplatky nebylo promlčeno. Rovněž lhůta pro sdělení předpisu penále byla v daném případě zachována.

Ve včas podané žalobě žalobce uvedl, že předmětem privatizace státního podniku Strojírny masného průmyslu, s. p., Mikulov, nebyl jeho veškerý majetek, privatizace provedená předmětnou smlouvou byla až druhou etapou, když již dříve proběhnuvší privatizací byla privatizace majetku státního podniku uvedeného pod bodem 1 článek 3 Smlouvy č. 053/99 z 8. 10. 1999, tedy rovněž nemovitostí a jiného majetku privatizovaného subjektu. Privatizace státního podniku byla provedena celkem ve 3 fázích. V uvedené smlouvě je zmíněn přechod jiných práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem na žalobce. Tyto jiná práva a závazky nejsou však ve smlouvě nijak specifikovány. Je nepochybné, že Fond národního majetku ČR nemohl na žalobce převést více, než na něho převedl svým rozhodnutím ze dne 23. 9. 1999 zakladatel státního podniku. Napadené správní rozhodnutí neodpovídá znění smlouvy, navíc závazky vztahující se k privatizovanému majetku jako celku nepřecházejí bez dalšího na nabyvatele jen části podniku. Shora citovaná kupní smlouva je smlouvou o prodeji podniku, resp. vzhledem k jejímu předmětu, smlouvou o prodeji části podniku. Jedná se o smlouvu, která je jako smluvní typ podřízena obecné právní úpravě smlouvy o prodeji podniku podle obchodního zákoníku. Žalovaný se nedostatečně vypořádal s odvolacími důvody vůči prvostupňovému správnímu rozhodnutí a jeho rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy. Napadené rozhodnutí je opřeno mimo jiné o vyjádření Fondu národního majetku ČR, že na žalobce byl převeden majetek privatizovaného subjektu včetně aktiv a pasiv; pokud předmětné vyjádření obsahuje takováto tvrzení, pak jsou vědomě nesprávná, neodpovídající skutečnosti, čehož si žalovaný měl být při svém rozhodování vědom, neboť takováto tvrzení jsou v příkrém rozporu se shora označenou smlouvou. Žalobce nabyl smlouvou pouze část majetku privatizovaného státního podniku. Žalovaný měl při svém rozhodování vycházet z objektivně zjištěných skutečností a nikoliv z pouhého vyjádření Fondu národního majetku ČR, které je nepravdivé. Došlo tak k porušení jedné ze základních zásad daňového řízení uvedené v § 2 odst. 1 daňového řádu (zásada zákonnosti). Tvrzená univerzální sukcese žalobce není na místě. Žalovaný uvádí, aniž by jeho tvrzení bylo opodstatněno a podloženo konkrétními důkazy, že žalobce převzal závazky privatizovaného státního podniku a že došlo k právnímu nástupnictví – univerzální sukcesi. Toto tvrzení nemůže obstát, neboť žalobce není jediným nabyvatelem privatizovaného majetku státního podniku a předmětná smlouva neobsahuje jakoukoliv specifikaci práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem. V dané věci se nemůže jednat o univerzální sukcesi. Pokud soud zhodnotí

okolnosti případu tak, že se jedná o právní nástupnictví v rozsahu daňové povinnosti zaniklého subjektu, pak je třeba vyřešit otázku, v jakém rozsahu přešly práva a závazky na toho kterého nabyvatele, a to za situace, kdy předmětná smlouva jakoukoliv specifikaci práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem neobsahuje. Smluvní ujednání o přechodu závazků je natolik neurčité, že z něj při nejlepší vůli nelze rozpoznat, o které závazky se má jednat. Naprostá neurčitost smluvního ujednání o závazcích (žalobce nemohl a ani nesměl do obsahu předmětné smlouvy vypracované Fondem národního majetku ČR zasahovat) má za následek, že se nelze dobrat toho, jaké závazky související s privatizovaným majetkem na žalobce přešly. Pro neurčitost ujednání o závazcích je třeba považovat, že o nich nebylo sjednáno nic. V případě, že by soud vyvodil, že se jedná o

nástupnictví v rozsahu daňové povinnosti zaniklého subjektu, pak se může jednat o závazek společný všem nabyvatelům privatizovaného majetku, a to buď solidární nebo dělený. Smlouva neobsahuje žádnou specifikaci pohledávek či závazků, a proto na tom nemůže změnit nic ani zápis o předání a převzetí, který není součástí smlouvy, tuto nedoplňuje ani nemění její obsah. Odmítnutí podpisu zápisu žalobcem bylo spojeno se smluvní sankcí ve výši 0,05 % z kupní ceny za každý den prodlení a též pod sankcí

odstoupení od smlouvy ze strany Fondu národního majetku ČR. Žalobce k podpisu zápisu připojil výhradu, že přebírá specifikovaný privatizovaný majetek a práva a závazky v rozsahu, v jakém souvisejí s privatizovaným majetkem s tím, že není jasné, která práva a závazky a v jakém rozsahu souvisejí s privatizovaným majetkem, neboť nebyl privatizován předmětnou kupní smlouvou veškerý majetek státního podniku, který stále existuje a pokračuje v činnosti. Finančnímu úřadu nepřísluší posuzovat rozpory ohledně převzetí privatizovaného majetku, jejichž důsledkem je soudní spor mezi žalobcem a Fondem národního majetku ČR vedený u Městského soudu v Praze pod čj. 25 Cm 342/2001. Z dosavadního průběhu tohoto řízení je zřejmé, že předání privatizovaného majetku nebylo dosud z důvodu na straně Fondu národního majetku ČR ukončeno. V předmětné věci byl vydán dne 2. 12. 2003 Městským soudem v Praze rozsudek, čj. 25 Cm 342/2001-62, který dosud není v právní moci. Žalobce dále vznesl námitku promlčení předmětného nedoplatku v celém rozsahu, neboť promlčecí lhůta již uplynula. Poukázal přitom na ust. § 97 daňového řádu, v němž je výslovně stanoveno, že úprava obsažená v tomto zákoně se použije pouze v případě, pokud jiný daňový zákon nestanoví jinak. Aplikace ust. § 70 tohoto zákona žalovaným nebyla správná, neboť mělo dojít k aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 tehdy platného zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, který je vůči daňovému řádu zákonem speciálním a má proto přednost. Navíc se zde nejedná o žádný rozpor mezi citovanými zákony. Žalobce tedy dovozuje promlčecí lhůtu v trvání 3 roků při aplikaci zákona č. 212/1992 Sb. Žalobce ještě pro úplnost dodal, že lhůta pro sdělení předpisu penále nebyla v daném případě zachována. Povinnost platit penále vznikla ex lege a nezakládá ji správce daně vydáním platebního výměru. O předpisu penále se zpravidla vyrozumí daňový dlužník do 30-ti dnů poté, kdy byl daňový nedoplatek zcela vyrovnán, nejpozději však ve lhůtě, ve které se promlčuje vybrání daně. Po uplynutí lhůty, ve které se promlčuje vybrání daní, již nelze předepsané penále daňovému dlužníku sdělit. Takový úkon správce daně je nicotným a nejsou s ním spojeny žádné právní důsledky. Žalobce dále namítal, že mu byla stanovena povinnost úhrady nedoplatku penále na dani; jedná se o majetkovou sankci za nesplnění daňových povinností a povinnost ji zaplatit není závazkem souvisejícím s privatizovaným majetkem a není závazkem způsobilým přechodu na jiný subjekt. Daňové penále je povinen zaplatit ten, kdo řádně a včas odvede daň. Penále je majetkovou sankcí, jejímž smyslem je postih za neplnění uložených daňových povinností; přestavuje majetkovou újmu, kterou je postižen daňový dlužník za to, že se dopustil jednání, které je v rozporu se zákonem. Z logiky věci plyne, že postih nemůže být směrován vůči někomu, kdo se takového jednání nedopustil. Daňové penále není závazkem, který by byl podřaditelný pod ust. § 15 zákona č. 92/1991 Sb. Žalobce odkázal na předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věcech vedených pod sp. zn. 29 Ca 417/96 a 29 Ca 158/2001.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, v němž popsal zjištěný skutkový stav a důvody, na jejichž základě dospěl k závěru, že v dané věci došlo k právně účinnému přenosu (přechodu) daňových povinností (nedoplatků) na příslušenství daně původního daňového subjektu Strojírny masného průmyslu, s. p., Mikulov, na žalobce postupem podle ust. § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Žalovaný se vypořádal se všemi odvolacími důvody žalobce vůči prvostupňovému správnímu rozhodnutí. Není pravdou, že ve věci nevycházel z objektivně zjištěných skutečností, ale z pouhého vyjádření Fondu národního majetku ČR. Ke zjišťování rozhodných skutečností žalovaný provedl rozsáhlé důkazní řízení. V řešení otázky přechodu daňové povinnosti vycházel především ze zcela jiných důkazních prostředků. Aplikace ust. § 4 odst. 2 zákona č. 212/1992 Sb. není v daném případě na místě, neboť zákon o soustavě daní není zvláštním daňovým zákonem ve smyslu ust. § 97 daňového řádu. Aplikaci zmiňovaného ustanovení zákona brání též ustanovení článku 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské federativní republiky. Žalobce ve své argumentaci zcela účelově opomíjí ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 212/1992 Sb., kde je upraven institut přerušení běhu lhůty pro vymožení daně. Není též pravdou, že by v dané věci nebyla zachována lhůta pro sdělení předpisu penále podle § 63 odst. 4 daňového řádu. Rozhodnutím ze dne 16. 7. 2003, čj. 165803/03/303914/4215, nebyl žalobci sdělován předpis penále a lhůta pro jeho vydání nebyla dána ustanovením § 63 odst. 4 daňového řádu, ale § 70, zejména odstavec 1 a 2 daňového řádu. Předpis penále ve smyslu ust. § 63 odst. 4 posledně citovaného zákona byl sdělován toliko daňovému subjektu Strojírny masného průmyslu, s. p., Mikulov, a to platebními výměry zmiňovanými v prvostupňovém správním rozhodnutí. Nejstarší penalizovanou daňovou povinností byla daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce května roku 1994, která byla splatná 27. 6. 1994. U daňových povinností splatných v roce 1994 připadá konec promlčecí lhůty podle ust. § 70 odst. 1 daňového řádu na 31. 12. 2000, předmětné platební výměry na daňové penále byly vydány již v roce 1999, resp. v roce 1998. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení předcházející jeho vydání, v mezích žalobního návrhu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek vyplývajících z ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

Žaloba není důvodná.

K žalobní námitce týkající se tvrzení, že privatizace státního podniku Strojíren masného průmyslu, s. p., Mikulov, proběhla ve třech fázích a žalobce byl účasten pouze jedné fáze, přičemž žalobce nenabyl veškerý majetek privatizovaného státního podniku a tudíž žalovaným dovozená univerzální sukcese v dané věci nenastala uvádí soud následující: Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného zcela jednoznačně vyplývá, že žalovaný v dané věci nedovodil všeobecné právní nástupnictví žalobce do veškerých práv a povinností státního podniku Strojírny masného průmyslu, s. p., Mikulov. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí naopak soustřeďuje na podstatnou otázku, zda a z jakého důvodu došlo k přechodu povinnosti (závazku) uhradit daňový nedoplatek na příslušenství na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 1994 až srpen 1998, říjen 1998 až červen 1999 a srpen 1999 ve výši 9 855 619 Kč, který vznikl odlišnému daňovému subjektu – státnímu podniku Strojírny masného průmyslu, s. p., Mikulov. Napadené rozhodnutí žalovaného tedy není založeno na tvrzení a dokládání skutečnosti, že by žalobce měl vstoupit do veškerých práv a povinností citovaného státního podniku. Tuto žalobní námitku je proto nutné odmítnout jako zcela nedůvodnou.

Žalobce dále namítal, že ve Smlouvě č. 53/99 ze dne 8. 10. 1999 o prodeji privatizovaného majetku uzavřené mezi žalobcem jakožto nabyvatelem a Fondem národního majetku ČR nedošlo k řádné konkretizaci převáděných práv a závazků. Tato naprostá neurčitost smluvního ujednání o závazcích způsobuje, že je nutné dovodit, že o závazcích nebylo sjednáno nic; navíc za situace, kdy žalobce nemohl a ani nesměl do obsahu předmětné smlouvy vypracované Fondem národního majetku ČR zasahovat. Jelikož nebylo o závazcích nic konkrétního sjednáno, je třeba považovat, že o závazcích nebylo sjednáno ničeho. Nemohlo také dojít k žádné aktualizaci či specifikaci pohledávek následnými úkony (zápis o předání a převzetí privatizovaného majetku), neboť z důvodu abstraktnosti smluvních ujednání nebylo co aktualizovat či specifikovat. Navíc žalobce podepsal zápis o předání a převzetí privatizovaného majetku s tím, že si byl vědom hrozících smluvních sankcí; zápis o předání a převzetí byl podepsán žalobcem s výhradou týkající se rozsahu přebíraných práv a závazků.

K tomu soud uvádí následující: Z ust. § 1 odst. 1 zákona č. 92/1991Sb., opodmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na jehož základě došlo k převodu části majetku privatizovaného státního podniku Strojírny masného průmyslu, s.p., Mikulov, na žalobce, vyplývá, že citovaný zákon předmětný převod majetku státu reguloval. Jelikož se jednalo o zcela specifický převod majetku, zákonodárce zvolil právní úpravu tohoto typu převodu v rámci ucelené právní normy (citovaného zákona). V ust. § 15 odst. 1 tohoto

zákona je uvedeno, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Dále je stanoven též bližší režim přechodu pohledávek a je stanoveno, že k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele a dále je upravena povinnost, že nabyvatel privatizovaného majetku je povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazku. V navazujících ustanoveních tohoto zákona jsou dále upraveny další podrobnosti přechodu jiných práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem (k podstatě současného sporu se však tato ustanovení nevztahují). Je skutečností, že písemná smlouva č. 053/99 o prodeji privatizovaného majetku mohla být precizněji formulována v části týkající se převáděných práv a povinností vážících se k privatizovanému majetku, nicméně nelze v žádném případě dovodit pro tvrzenou neurčitost smluvních ujednání, že by mělo být pohlíženo na daný závazkový vztah, že k přechodu jiných práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem na jeho nabyvatele nedošlo. Tento závěr vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., kde je zcela jednoznačně uvedeno, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele bez dalšího i jiná práva a závazky, která souvisejí s privatizovaným majetkem. I v případě, že by smlouva o prodeji privatizovaného majetku neosahovala žádné ustanovení o převodu práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem, přesto by platilo, co je uvedeno v citovaném ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. a jakékoliv případné ujednání, které by modifikovalo citované ustanovení by bylo neplatné. Řešená žalobní námitka je proto též zcela nedůvodná.

Nad konkrétní žalobní bod soud pro úplnost dodává, že pokud jde o otázku, zda na žalobce smlouvou o prodeji privatizovaného majetku přešla mezi účastníky řízení sporná povinnost uhradit daňové penále, zabýval se jí žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela dostatečným způsobem a dovodil, že k přechodu tohoto závazku na žalobce skutečně došlo. Předmětný závěr byl žalovaným vyvozen na základě rozsáhlého důkazního řízení za použití ust. § 2 odst. 3 daňového řádu, podle něhož při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Jedná se o jednu z tzv. základních zásad daňového řízení (zásada volného hodnocení důkazů); hranice této zákonné správní úvahy jsou z hlediska zákona vymezeny právě v citovaném ustanovení daňového řádu. Soud ve správním soudnictví je na základě příslušného žalobního důvodu povolán přezkoumat pouze tu skutečnost, zda zákonná správní úvaha nevybočila ze stanovených zákonných mezí. Jelikož se v daňovém řízení vyskytla tzv. předběžná otázka (zda předmětná pohledávka přešla citovanou smlouvou na žalobce) a zároveň o této otázce nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, měly správní orgány oprávnění ve smyslu ust. § 28 odst. 1 daňového řádu učinit si úsudek o této předběžné otázce samostatně. Tohoto práva využily, otázku zodpověděly a důvody svého rozhodnutí vyplývající z provedeného důkazního řízení zcela dostatečným a přezkoumatelným způsobem vyjádřily v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného nelze ani shledat, že by zákonné meze použité správní úvahy byly překročeny, to znamená, že by došlo k nelogickému vyvozování závěrů, které by z provedeného důkazního řízení nevyplývaly nebo, že by došlo k jiné vadě znamenající překročení zákonné meze správní úvahy. Napadené správní rozhodnutí netrpí nepřezkoumatelností.

Ke konkrétní žalobní námitce, že zápis o předání a převzetí privatizovaného majetku není součástí předmětné smlouvy, a nemohl ji aktualizovat či konkretizovat a že tento zápis o předání a převzetí byl ze strany žalobce podepsán při vědomí toho, že odmítnutí jeho podpisu by znamenalo možnost uplatnit ze strany Fondu národního majetku ČR vůči žalobci smluvní sankce, soud odkazuje na shora již vyslovený právní názor týkající se přechodu veškerých práv a povinností (závazků) souvisejících s privatizovaným majetkem na základě ust. § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, nezávisle na konkrétních smluvních ujednáních dotčených subjektů.

K žalobní námitce, že zápis o předání a převzetí privatizovaného majetku byl žalobcem podepsán s výhradou, že není podle něj jasné, která práva a závazky a v jakém rozsahu souvisejí s privatizovaným majetkem a že pohledávky a závazky nejsou dostatečně průkazné a doložené, je nutno uvést, že žalovaný se s danou problematikou v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal a jak je shora již uvedeno, v rámci užité správní úvahy dospěl k závěru, že k přechodu konkrétního závazku na žalobce došlo. Žalovaný vycházel nejenom z textu příslušného zákona, předmětné smlouvy a ze Zápisu o předání a převzetí privatizovaného majetku, ale rovněž i z Dílčího inventarizačního zápisu podepsaného zástupci privatizovaného státního podniku, žalobce i Fondu národního majetku ČR, kde figuruje penále na dani z přidané hodnoty ve výši 9 855 619 Kč na č. účtu 343/90. Skutkový závěr vyvozený žalovaným z provedeného důkazního řízení vychází z hodnocení dalších než žalobcem zmiňovaných důkazů; jejich hodnocení zůstalo žalobou konkrétněji nenapadeno.

K námitce, že finančnímu úřadu nepřísluší posuzovat rozpory ohledně převzetí privatizovaného majetku mezi žalobcem a Fondem národního majetku ČR s poukazem na probíhající neukončené soudní řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 25 Cm 342/2001, soud odkazuje na dříve již vyslovený názor týkající se oprávněnosti řešení pro danou věc aktuální tzv. předběžné otázky, která se v daňovém řízení vyskytla. Ani zde (ačkoliv v žalobě není poukazováno na porušení konkrétních ustanovení zákona) nelze dovodit, že by se žalovaný či správce daně 1. stupně dopustili porušení zákona.

Žalobce dále namítal, že předmětná smlouva o prodeji privatizovaného majetku (jeho části) je jako smluvní typ podřízena obecné právní úpravě smlouvy o prodeji podniku podle obchodního zákoníku. K tomu soud odkazuje na výše již vyslovený právní názor týkající se určení zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby jako dopadajícího na daný právní vztah a zcela dostatečného k posouzení mezi účastníky vzniklé sporné otázky, zejména s odkazem na ust. § 15 tohoto zákona (shora

citováno).

Žalobce dále namítal, že vyjádření Fondu národního majetku ČR, o něž žalovaný mimo jiné opírá své rozhodnutí, je vědomě nesprávné a neodpovídající skutečnosti. V tomto vyjádření má být uvedeno, že na žalobce byl převeden majetek privatizovaného subjektu včetně všech aktiv a pasiv, ale žalobce nabyl předmětnou smlouvou pouze část privatizovaného majetku státního podniku a jestliže žalovaný vycházel z pouhého vyjádření Fondu národního majetku ČR a nikoliv z objektivně zjištěných skutečností, dopustil se porušení zásady zákonnosti ve smyslu ust. § 2 odst. 1 daňového řádu. K

tomuto soud uvádí, že v rámci řešení dané věci žalovaný nevycházel pouze z vyjádření Fondu národního majetku ČR, ale k této problematice byla provedena řada dalších důkazů, které žalovaný pečlivě v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhodnotil. Ani v tomto směru nelze dovodit, že by se žalovaný dopustil porušení mezí zákonné správní úvahy ve smyslu ust. § 2 odst. 3 daňového řádu a že by se v posledku dopustil též

porušení zásady zákonnosti ve smyslu ust. § 2 odst. 1 posledně citovaného zákona, jak zní právní odůvodnění této žalobní námitky. Není tedy pravdou, že by žalovaný vycházel z pouhého vyjádření Fondu národního majetku, bez zjišťování objektivních skutečností.

Žalobce také namítal, že se žalovaný nevypořádal dostatečně s důvody uvedenými žalobcem v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí. Ani tato žalobní námitka není důvodná, neboť napadené rozhodnutí žalovaného zcela v dostatečném rozsahu reaguje na veškeré odvolací námitky uplatněné žalobcem vůči prvostupňovému správnímu rozhodnutí.

Bližší konkretizace této žalobní námitky (vyjma ostatních uplatněných žalobních bodů) není v žalobě provedena.

Žalobce dále tvrdil, že v dané věci běžela promlčecí lhůta v trvání tří let ve smyslu ust. § 4 odst. 2 zákona č. 212/1992 Sb., která se odvíjela od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník povinen podat hlášení či přiznání a došlo k promlčení práva vybrat a vymáhat předmětný nedoplatek na příslušenství daně z přidané hodnoty i nedoplatek na samotné dani z přidané hodnoty, k níž se předmětné penále vztahuje, a to v celém

rozsahu.

Podle ust. § 70 odst. 1 daňového řádu se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po 6-ti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Podle ust. § 97 daňového řádu se ustanovení části první až šesté a osmé tohoto zákona použijí, pokud ustanovení části sedmé nebo zvláštní daňový zákon nestanoví jinak. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, nelze daň vyměřit ani vymáhat po

uplynutí 3 let od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník nebo plátce povinen podat přiznání nebo hlášení, popř. dlužník srazit daň nebo zálohu na tuto daň.

K dané problematice se již vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Afs 51/2004-57, Nejvyšší správní soud když uvedl, že zákon č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, byl do 31. 12. 2003 součástí právního řádu České republiky. Článek 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. ovšem stanovil, že v případě rozporu mezi právními předpisy České republiky vydanými před zánikem České a Slovenské federativní republiky a předpisy uvedenými v jeho článku 1 odst. 1 téže právní síly (tj. zákony ČSFR platné v den zániku ČSFR na

území ČR vyjma jejich ustanovení podmíněných toliko existencí ČSFR a příslušností ČR k ní), se postupuje podle právního předpisu České republiky. V první řadě je nutno mít na paměti, že čl. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. není normou derogační, nýbrž normou, která vylučuje aplikovatelnost určitých norem obsažených v právních předpisech ČSFR, neboť se v tomto článku nehovoří o zrušení oněch federálních předpisů, nýbrž o tom, že se za určitých podmínek nepoužijí. Aplikovatelnost federálního běžného zákona je vyloučena tehdy, pokud je tento zákon v rozporu se zákonem České republiky (tj. zákonem vydaným Českou národní radou) vydaným (nikoliv nutně účinným) před zánikem ČSFR, tedy před uplynutím dne 31. 12. 1992; pravidlo zakotvené v čl. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., má v rozsahu, v němž se uplatní nepochybně přednost před obecnými pravidly lex specialis derogat generali a lex posterior derogat priori. Daňový řád byl jako zákon České národní rady vydán dne 1. 7. 1992; skutečnost, že účinnosti nabyl až po vydání a nabytí účinnosti ústavního zákona č. 4/1993 Sb. je v tomto ohledu zcela nerozhodná, jelikož čl. 2 tohoto ústavního zákona kritériem účinnosti zákona vůbec neoperuje, neboť hovoří toliko o vydání zákona. Proto lze uzavřít, že § 4 odst. 2 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, není použitelný, neboť je v obsahovém rozporu s § 47 a § 70 daňového řádu (i s § 22 zákona o trojdani jako s ustanovením speciálním k § 47 daňového řádu), které mají aplikační přednost. Tento závěr nepochybně platil po celou dobu platnosti a účinnosti zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, neboť jeho ustanovení § 4 odst. 2 nebylo nikdy novelizováno a ústavní zákon č. 4/1993 Sb., přijatý po 6. červnu 1992, je stále platný a účinný (viz č. 112 odst. 1 in fine Ústavy). S tímto právním názorem se Krajský soud v Brně ztotožnil.

Žalobce dále uvedl „pro úplnost ohledně tvrzení žalovaného, že lhůta pro sdělení předpisu penále byla v daném případě zachována, že tomu tak není“. Takovéto vyjádření v žalobě vzbuzuje pochybnosti, zda se jedná o žalobní námitku. Přesto se soud tímto skutkovým tvrzením, doplněným o právní argumentaci jako řádným žalobním bodem zabýval. K tomu Krajský soud v Brně uvádí, že ani tato námitka není důvodná. V dané věci nebylo vůči žalobci vydáno deklaratorní rozhodnutí o sdělení předpisu penále ve smyslu ust. § 63 odst. 4 daňového řádu, ale došlo k vydání rozhodnutí založeného na ust. § 32 daňového řádu ve spojení s ust. § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Žalobcem argumentované ustanovení § 63 odst. 4 daňového řádu na projednávaný případ nedopadá. Ani v tomto případě soud neshledal napadené rozhodnutí žalovaného rozporným se zákonem ve smyslu použité žalobní argumentace.

Žalobce konečně namítal, že v případě vyměřeného daňového penále se jedná o takovou majetkovou sankci za nesplnění daňových povinností, která není způsobilá k přechodu na žalobce podle ust. § 15 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc; žalobce přitom poukázal na předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věcech vedených pod sp. zn. 29 Ca 417/96 a 29 Ca 158/2001. K tomu soud uvádí následující: Je skutečností, že Krajský soud v Brně se otázkou přenosu povinnosti zaplatit daňové penále za opožděnou úhradu daňové povinnosti na základě ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již opakovaně zabýval a dospěl ve svých rozsudcích čj. 29 Ca 158/2001-38 ze dne 30. 10. 2002 a čj. 29 Ca 417/96-17 ze dne 21. 9. 1998 k závěru, že povinnost daňového dlužníka zaplatit daňové penále, které je svou povahou majetkovou sankcí za nesplnění uložených daňových povinností, není závazkem podřaditelným pod ust. § 15 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a není v tomto smyslu závazkem souvisejícím s privatizovaným majetkem, u něhož v rámci privatizace dochází ke změně vlastníka; není závazkem způsobilým přejít na jiný subjekt v rámci převodu majetku státu na jiné osoby. I když jistě není žádoucí přerušování kontinuálnosti rozhodovací činnosti soudu, přesto soud vázán zákonnou povinností vykládat zákon podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (§ 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.), za situace zcela odlišného složení senátu rozhodujícího v dané věci, zaujal rozdílné stanovisko:

Podle ust. § 58 věta první a druhá daňového řádu, příslušenstvím daně se rozumí penále, zvýšení daně, náklady daňového řízení, úroky a pokuty uložené podle tohoto zákona nebo jiného daňového zákona. Příslušenství daně, s výjimkou pokut, sleduje osud daně, nestanoví-li správce daně svým rozhodnutím jinak.

Podle ust. § 63 odst. 1 daňového řádu je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti. Podle ust. § 63 odst. 2 věta první a druhá daňového řádu, penále se počítá za každý den prodlení počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Daňový dlužník je povinen zaplatit za každý den prodlení penále ve výši 0,1 % z nedoplatku daně.

Z obsahu posledně citovaných ustanovení daňového řádu vyplývá, že příslušenství daně (zde daňové penále) je zcela závislé (nestanoví-li správce daně svým rozhodnutím jinak) na osudu daně, jejíž příslušenství tvoří. Ke vzniku daňového penále pak dochází přímo na základě zákona bez potřeby a možnosti deklarovat jeho vznik rozhodnutím. Ke vzniku povinnosti platit daňové penále dochází na základě objektivní skutečnosti, a to nezávisle na zavinění daňového subjektu (daňového dlužníka). Z povahy tohoto úzkého propojení daňového penále na daň, jejíž příslušenství tvoří, je nutno dovodit, že i daňové penále je závazkem podřaditelným pod ust. § 15 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, neboť při převodu podniku majetku státu na jiné osoby podle citovaného zákona dochází vždy zároveň s prodejem podniku také k přechodu práv a povinností ze závazkových vztahů na nového nabyvatele v celém rozsahu, omezeném v případě převodu pouze části podniku, převáděným majetkem (k této problematice podrobněji viz shora). Žalobní námitka směřující do nezákonnosti podřazení daňového penále pod režim ust. § 15 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, je tedy nedůvodná, žalovaný se v žalobou vymezeném směru nedopustil porušení zákona, jak bylo žalobcem tvrzeno.

Soud ze shora uvedených důvodů žalobu postupem podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému, ač byl ve věci plně úspěšný, náklady řízení podle obsahu soudního spisu nevznikly; bylo proto vysloveno, že žádnému z účastníků nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 10. 2. 2006

JUDr. Jana Jedličková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru