Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

60 A 14/2017 - 49Rozsudek KSLB ze dne 15.02.2018

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
10 As 67/2018

přidejte vlastní popisek

60 A 14/2017-49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci

žalobce: T.P. bytem XX zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Černého 517/13, 182 00 Praha 8

proti

žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2017, č. j. OD 1024/17-2/67.1/17265/St

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 18. 8. 2017, č. j. OD 1024/17-2/67.1/17265/St, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Žalobce se včasnou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo částečně změněno rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa, odboru správního (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 5. 2017, č. j. MUCL/51020/2017.

2. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí byl žalobcem shledán vinným z úmyslného spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), účinného do 19. 2. 2016, pro porušení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit tím, že dne 30. 10. 2015 kolem 12:40 hod. v obci Z. na pozemní komunikaci č. I/15 řídil ve směru od L. osobní motorové vozidlo XX, RZ XX, nedovolenou rychlostí, neboť mu byla policií silničním rychloměrem MicroDigiCam LTI naměřena rychlost jízdy 78 km/hod (při zohlednění možné odchylky měření ± 3 km/h rychlost 75 km/h), čímž byla nejvyšší dovolená rychlosti v obci 50 km/k překročena o 28 km/h, tj. o 20 km/h a více. Výrokem II. rozhodnutí byl žalobce shledán vinným z úmyslného spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, účinného do 19. 2. 2016, pro porušení povinnosti dle § 18 odst. 4 tohoto zákona, kterého se měl žalobce dne 12. 11. 2015 kolem 10:08 hod. v obci Zahrádky na pozemní komunikaci č. I/15, kdy řídil ve směru na Litoměřice motorové vozidlo XX, RZ XX, nedovolenou rychlostí, neboť mu byla policií silničním rychloměrem MicroDigiCam LTI naměřena rychlosti jízdy 64 km/h (při zohlednění možné odchylky měření ± 3km/h rychlost 61 km/h), čímž byla nejvyšší dovolená rychlost v obci 50 km/h překročena o 11 km/h, tj. o méně než 20 km/h. Za uvedené přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a zároveň povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

3. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že u obou přestupků upřesnil místo spáchání přestupku doplněním údaje „u základní školy“ do výroku I. a údaje „cca 320 m před koncem obce“ do výroku II. Žalovaný změnil výrok I. prvostupňového rozhodnutí ještě tak, že opravil, že nejvyšší dovolená rychlost v obci byla překročena o 25 km/h. Dále změnil formu zavinění, vyslovil, že přestupků se žalobce dopustil z nedbalosti. Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

4. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně obdržel od policie dne 3. 11. 2015, resp. 16. 11. 2015 oznámení o shora popsaných přestupcích spočívajících v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci. Z uvedených přestupků byl žalobce nejprve uznán vinným příkazem správního orgánu I. stupně ze dne 23. 3. 2016, který byl žalobci doručen téhož dne. Žalobce si proti příkazu podal odpor, proto správní orgán I. stupně žalobci oznámil, že bude pokračovat v řízení o přestupcích. Následně byl žalobce uznán vinným rozhodnutím ze dne 18. 7. 2016, č. j. MUCL/54498/2016, které však bylo k odvolání žalobce zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 9. 2016, č. j. OD 791/16-2/67.1/16243/St.

5. V dalším řízení správní orgán I. stupně přestupky žalobce projednal při ústních jednáních dne 5. 12. 2016 a 10. 4. 2017. Jak ve vztahu k prvému, tak druhému přestupku správní orgán I. stupně vycházel ze záznamu policie o přestupku, ověřovacího listu č. 8012-OL-70248-15 ze dne 9. 9. 2015, osvědčení o proškolení č. 094/08 ze dne 26. 11. 2008, záznamů o přestupku pocházejících ze silničního rychloměru MicroDigiCam LTI s fotografiemi vozidla a další pořízené fotodokumentace z místa zastavení žalobcova vozidla, výpisu z evidenční karty řidiče ze dne 3. 3. 2016. Dokazování bylo provedeno také mapovými podklady, jimiž bylo prokazováno místo měření žalobcovo vozidla. S ohledem na uplatněné námitky správní orgán I. stupně vyžádal sdělení Českého metrologického institutu (dále jen „ČMI“) ze dne 13. 6. 2017, sdělení společnosti ATS-TELCOM PRAHA a.s. k vyhodnocení měření z téhož dne a také informaci od policie - dopravního inspektorátu Česká Lípa ze dne 4. 11. 2016 a doplnil dokazování rovněž kopií návodu k obsluze systému MicroDigiCam LTI. V průběhu ústního jednání byli vyslechnuti policisté provádějící měření a kontrolu žalobcova vozidla pprap. Ř., Z. a S.. Provedené důkazy považoval správní orgán I. stupně za prokazující dostatečným způsobem vinu žalobce. Ve vztahu k prvému přestupku správní orgán I. stupně konstatoval, že provedenými výslechy policistů Ř. a Z. a zjistil, že policejní hlídka měla pevné stanoviště u objektu paletárny v centru obce Zahrádky, odkud bylo prováděno měření rychlosti vozidel jedoucích ve směru od Litoměřic na Českou Lípu po silnici č. I/15 a vozidlo bylo změřeno v místě objektu školského zařízení. K druhému přestupkovému ději správní orgán I. stupně uvedl, že výslechy policistů Ř. a S. prokazují, že měření rychlosti bylo provedeno z pevného stanovitě na konci obce Zahrádky, v měřeném úseku se jiné vozidlo nenacházelo, před zahájením měření bylo provedeno měření kontrolní a zařízení nevykazovalo žádnou poruchu ani poškození, a protože v obou případech bylo doplněno i dokazování výtisky z webové aplikace Google StreetView, které byly porovnány s fotodokumentací z měřícího zařízení, bylo spolehlivě určeno, v jakém místě se žalobcovo vozidlo v době změření přibližně nacházelo, přičemž to bylo vždy v centru obce. Proto správní orgán I. stupně neprovedl ohledání místa ke zjištění, kde byly přestupky spáchány. Správní orgán I. stupně se dále věnoval námitkám možného nesprávného měření rychlosti žalobcova vozidla. Odkázal na vyjádření technika ATS-TELCOM PRAHA a.s., že kvalita fotodokumentace není způsobena poškozením měřícího zařízení a nesprávné nastavení optiky nelze považovat za nedodržení návodu k obsluze vedoucí k chybnému měření, neboť jednotka mající na
o

starost měření rychlosti je nezávislá. K námitce nedodržení úhlu měření 0 dle certifikátu a návodu k obsluze správní orgán I. stupně konstatoval, že dle návodu k obsluze systému
o

MicroDigiCam není požadavek na úhel měření 0 stanoven. Správní orgán I. stupně odkázal na čl. 95 návodu, věnoval se tzv. Cosinus efektu a uzavřel, že u prvého přestupku, kdy žalobce poukazoval na viditelný bok vozidla na fotografii a dovozoval, že
o

měření nebylo provedeno pod úhlem 0, byl žalobce zvýhodněn, neboť při dodržení
ooptimálního úhlu 0 by mu byla naměřena rychlost vyšší. Tento závěr měl správní orgán I. stupně podpořený i sdělením technika společnosti ATS-TELCOM PRAHA a.s. S ohledem na tyto důvody nepřijal žalobcovy návrhy na provedení ohledání místa měření, odborného zaměření znalcem a stanovení úhlu měření. Pokud žalobce u druhého přestupkového jednání namítal, že mu byla rychlost změřena na vzdálenost 319 m, konstatoval správní orgán I. stupně, že podle návodu k obsluze činí rozsah měření 25 -400 m, přičemž optimální vzdálenost je dle sdělení technika společnosti ATS-TELCOM PRAHA a.s. stanovena s ohledem na kvalitu fotodokumentace, která ale nemá vliv na přesnost měření. Vyhotovená fotodokumentace byla shledána jako vyhovující, a proto nebylo prováděno další dokazování. Správní orgán I. stupně odkázal na principy měření a použité ochranné mechanismy daného měřícího zařízení, podle kterého je vyloučeno ovlivnění naměřené rychlosti odrazem paprsků od překážky, neboť v takovém případě by měření nebylo provedeno z důvodu zjištění chyby měření, jak se vyjádřil i technik společnosti ATS-TELCOM PRAHA a.s. Vozidlo žalobce bylo vždy identifikováno řádně, a pokud byla fotodokumentace z rychloměru nižší kvality, bylo možné vozidlo s jistotou určit na základě svědeckých výpovědí policistů. Správní orgán I. stupně tedy vyloučil, že by mohla být změřena rychlost jinému vozidlu, uzavřel s tím, že vozidlo, jemuž byla v obou případech naměřena vyšší rychlost, řídil žalobce. Proto nebylo provedeno další dokazování vyjádřením společnosti zajišťující potisk vozidla, které žalobce navrhoval. Podle správního orgánu I. stupně bylo použité měřící zařízení schváleno příslušným orgánem, za dodržení stanovených podmínek je policií používáno k měření rychlosti v rámci dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích. S přihlédnutím k vyjádření policie, že v období od 30. 10. 2015 do vyřazení předmětného silničního rychloměru na něm nebyla evidována žádná závada, považoval správní orgán I. stupně za nadbytečné doplnit dokazování o zkušební protokol a opatření obecné povahy k ověřování měření, neboť o správnosti povinného ověření a jeho výsledku byl vydán ověřovací list, který byl důkazem. Správní orgán I. stupně dále konstatoval, že z § 79a zákona o silničním provozu nevyplývá, dle jakých pravidel by mělo být určeno místo určení měření rychlosti.

6. K blanketnímu odvolání žalobce, které zůstalo přes výzvu správního orgánu I. stupně nedoplněno, žalovaný prvostupňové rozhodnutí změnil shora popsaným způsobem. V odůvodnění konstatoval, že bylo potřeba výrok rozhodnutí změnit - zpřesnit místo spáchání přestupků na základě údajů uvedených ve spisové dokumentaci. U přestupku ze dne 30. 10. 2015 svědek XX jednoznačně uvedl, že vozidlo bylo změřeno u základní školy v obci Z., čímž bylo místo přestupku ve spojení s ostatními podklady rozhodnutí jednoznačně upřesněno. Obdobně bylo upřesněno místo měření rychlosti doplněno u přestupku ze dne 12. 11. 2015, kdy svědek XX uvedl, že měřící zařízení bylo umístěno před koncem obce Z. na odbočce do K. a vozidlo bylo změřeno ve směru od České Lípy na Litoměřice, cca 300 m od stanoviště policie, což potvrdil i svědek Ř.. Ve spojení se záznamem o přestupku tedy vyplývá, že rychlost vozidla byla změřena na vzdálenost 319 m a místo je vyznačeno také na mapovém podkladu postavení policejní hlídky a místa změření rychlosti vozidla. Další změna spočívala v opravení údaje o tom, o kolik km/h byla rychlost žalobcova vozidla v jednom případu překročena, přičemž provedenou změnou nedošlo ke změně právní kvalifikace přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Žalovaný dále odůvodnil změnu formy zavinění u obou projednávaných přestupků s ohledem na to, že žalobce se osobně projednání přestupků neúčastnil, nijak se nevyjádřil. Na základě předložené spisové dokumentace žalovaný učinil závěr, že ke spáchání přestupků žalobce nedošlo nedbalostním jednáním. Žalobce jako držitel příslušného řidičského oprávnění věděl, že při řízení vozidla nesmí překračovat nejvyšší dovolenou rychlost, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že zájem chráněný zákonem neohrozí. Žalovaný uzavřel tím, že jak formální znak přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 20 km/h a více, resp. o méně než 20 km/h u

druhého přestupku, tak materiální znak byly naplněny.

II. Žaloba

7. První skupina žalobních námitek se týkala měření rychlosti laserovým rychloměrem. Už v přestupkovém řízení žalobce poukazoval na fakt, že v zahraničí je přesnost měření laserovými rychloměry podrobována zásadní kritice kvůli „slip effect“, tzv. efektu skluzu. Žalobce poukázal na to, že k tomuto jevu velmi pravděpodobně došlo, neboť v obou případech nebyl dodržen nulový měřící úhel, v druhém případě byla rychlost měřena na vyšší než doporučenou vzdálenost. Žalobce nesouhlasil s tím, že jím navrhované dokazování správní orgán I. stupně odmítnul s odůvodněním, že bylo použito měřící zařízení na území ČR schválené a používané policií k měření rychlosti v rámci dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích. Žalobce namítal, že i v případě rychloměrů, kterými bylo prováděno měření v rámci dokumentů BBC či článků Daily Mail, jimiž požadoval žalobce provést dokazování, šlo o rychloměry schválené příslušnými orgány. Podle žalobce distributor nebo výrobce rychloměru bude vždy tvrdit, že k efektu skluzu dojít nemůže, nezávislým testováním však byl prokázán opak. Při standartním ověření rychloměru nemůže být náchylnost rychloměru na popisovanou vadu odhalena. Tedy samotná skutečnost, že použitý rychloměr je ověřen, žádným způsobem nevyvrací pochybnost o tom, zda při měření došlo k ovlivnění jeho přesnosti v důsledku tzv. efektu skluzu. Pokud správní orgán odkazoval na rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, považuje tento postup žalobce za nepřezkoumatelný, neboť takové rozhodnutí právně neexistuje. Není také zřejmé, na základě čeho správní orgán dospěl k závěru, že byl užit jiný model zařízení, než jaké byly užity v odkazovaných případech, když provedení navrhovaných důkazů odmítl. Správní orgán nevyloučil, že by ke vzniku efektu skluzu dojít nemohlo, pouze uváděl, že k němu docházet nemusí. Správní orgán tedy neodstranil pochybnosti o tom, zda bylo měření rychlosti efektem skluzu ovlivněno či nikoli, neboť v tomto směru neprovedl jediný důkaz. Pokud se správní orgán nevyjádřil k žalobcem citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu, žalobce uvedl, že jeho č. j. neuvedl omylem, což správní orgán neopravňovalo k tomu, aby se rozsudkem nezabýval, měl žalobce buď vyzvat k opravě příslušného podání, nebo rozsudek identifikovat z webových stránek. K závěru správního orgánu, že mu není známo zpochybnění měření použitým měřícím zařízením českými soudy, popř. jinou autoritou, žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014-50, na podporu závěru, že měření provedené použitým rychloměrem bylo opakovaně zpochybněno. Trval na tom, že konkrétním a podloženým způsobem poukázal na to, že při měření velmi pravděpodobně došlo k ovlivnění přesnosti měření rychlosti efektem skluzu, který byl v zahraničí u stejného typu rychloměru prokázán. K prověření, zda k této vadě dochází u použitého rychloměru, byly jím navržené důkazy, zejména vyšetřovací pokus či znalecký posudek, odmítnuty. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že správní orgán na navržené dokazování nepřistoupil, neboť by jím bylo prokázáno, že k efektu skluzu reálně dochází při měření jakýmkoli laserovým rychloměr. K prokázání svých tvrzení žalobce znovu navrhoval provést důkaz vyšetřovacím pokusem či znaleckým posudkem, v rámci kterého budou zopakovány testy provedené redaktory BBC v dokumentu označeném ve vyjádření k podkladům rozhodnutí I. stupně.

8. Žalobce dále namítal, že správní orgán nevyhověl jeho požadavku na přezkoušení použitého rychloměru podle § 11a odst. 1 zákona o metrologii, se kterým spojil návrh na přerušení řízení do vyřízení této předběžné otázky. Správní orgán nemá možnost správního uvážení, zda bude podle citovaného ustanovení postupovat. Rovněž se nevypořádal s jeho návrhem na přerušení řízení, v čemž žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

9. Měření rychlosti bylo provedeno skrytým způsobem, což nemá oporu ani v § 79a zákona o silničním provozu. Podle názoru žalobce musí být veřejná moc vykonávána vůči jednotlivci transparentně, s vědomím dotčené osoby. Měření rychlosti bylo provedeno ultra vires, proto byly důkazy pořízeny nezákonně, tudíž jsou nepřípustné. Skryté měření rychlosti neplní ani účel požadovaný v § 79a silničního zákona.

10. Správní orgán se nevypořádal s žalobcovým návrhem na doložení originálních souborů měření rychlosti, protože fotografie jsou zmanipulovatelné, k čemuž žalobce v řízení odkazoval i na vyjádření ČMI. V tomto postupu žalobce spatřoval tzv. opomenutý důkaz.

11. Žalobce rovněž namítal, že údajné přestupky byly prekludovány nejspíše ke dni 30. 10. 2016, resp. 12. 11. 2016. Novela, kterou byla prodloužena jednoletá prekluzivní lhůta k projednání přestupku, nabyla účinnosti nikoli dne 1. 10. 2015, ale až dne 1. 10. 2016, což vyplývá z ústavně konformního výkladu příslušné novely, resp. jejích přechodných ustanovení. K prekluzi by podle žalobce došlo i podle předmětné novely. K zahájení řízení došlo v březnu 2016 doručením příkazu, do jednoho roku mělo být vydáno rozhodnutí I. stupně. To však bylo vydáno až dne 26. 5. 2017, tedy více jak rok poté, co bylo řízení zahájeno. Správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí sice již 18. 7. 2016, ovšem toto rozhodnutí bylo následně pravomocně zrušeno, a proto k němu nelze přihlížet, neboť bylo zrušeno s účinky ex tunc. Podle žalobce se v obou případech jedná o výklad pro něj příznivější, který je třeba upřednostnit.

12. Žalobce nesouhlasil ani s provedenou změnou prvostupňového rozhodnutím žalovaným. Žalovaný pochybil, pokud změnil předmět řízení tím, že upřesnil místo přestupku, aniž o tom žalobce vyrozuměl, tím mu znemožnil vyjádřit se k finální podobě předmětu řízení. Pokud dospěl žalovaný k závěru, že správní orgán neprokázal žalobci úmysl nepřímý, měl rozhodnutí I. stupně zrušit, nikoli přehodnotit závěr o zavinění. Žalobce byl tímto postupem zbaven možnosti polemizovat s novými úvahami žalovaného o zavinění. Žalovaný se ani nevypořádal s naplněním podmínky dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.

13. Úvahy žalovaného ohledně zavinění označil žalobce za nedostatečné. Žalovaný se nezabýval tím, zda žalobce věděl, jaký platí v daném úseku rychlostní limit, jakou jede rychlostí, nevyložil neurčitý právní pojem přiměřené důvody.

14. Nakonec žalobce vyjádřil nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a žádal o naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.

15. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného

16. V písemném vyjádření k žalobě se žalovaný plně odvolal na napadené rozhodnutí a upozornil na to, že v rámci odvolacího řízení žalobce neuvedl žádné argumenty proti prvostupňovému rozhodnutí. Měření rychlosti proběhlo podle žalovaného v souladu se zákonem o silničním provozu i návody k obsluze měřících zařízení. K prekluzi uvedených přestupků nedošlo, neboť běh lhůty pro projednání přestupků byl přerušen i vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 18. 7. 2016. Změnou prvostupňového rozhodnutí provedenou napadeným rozhodnutím došlo ke zpřesnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým žalobce nebyl zkrácen na svých právech, nedošlo ke změně právní kvalifikace ani sankce a forma zavinění byla změněna ve prospěch žalobce. Žalovaný navrhoval, aby soud žalobu zamítnul.

IV. Právní posouzení krajského soudu

17. Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými je soud v duchu dispoziční zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.

18. K přezkoumání napadeného rozhodnutí nařídil soud ústní jednání. Z jeho účasti se žalobce a jeho právní zástupce omluvili, žalovaný setrval na svém stanovisku, odkázal rovněž na závěry Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 15. 11. 2017, č. j. 2 As 191/2017-56, který se zabýval měřením rychlosti a námitkou tzv. slip efektu. Po projednání věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

19. V úvodu soud konstatuje, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaného, kterým bylo rozhodováno o blanketním odvolání žalobce, tvoří jeden celek a jako takový je soud shledal přezkoumatelným, řádně odůvodněným v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Správní orgán I. stupně dostatečným způsobem reagoval na obsáhlé námitky, které žalobce písemně uplatnil v I. stupni řízení. Soud zdůrazňuje, že případné dílčí nedostatky odůvodnění nemohou zakládat nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, podstatné je, zda správní orgán postavil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který měl podložený obsahem správního spisu, vyložil, na základě jakých podkladů ke skutkovým závěrům dospěl, jak podklady pro rozhodnutí hodnotil a jak věc právně posoudil. Přitom argumentace správního orgánu nemusí reagovat na každou dílčí připomínku účastníka řízení, to by vedlo, zejména u rozsáhlých podání, jako tomu bylo v žalobcově případu, k rozhodnutím nepřehledným, nesrozumitelným.

20. Pokud správní orgán I. stupně v některých pasážích rozhodnutí odkazoval na své předchozí, již zrušené rozhodnutí, nepovažoval soud tuto skutečnost za vadu, která by bez dalšího způsobovala nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Jako podstatné soud vnímal, že správní orgán I. stupně současně uvedl vlastní nové odůvodnění.

21. Správní orgán I. stupně se dostatečným způsobem vypořádal i s odkazem žalobce na blíže neoznačený rozsudek Nejvyššího správního soudu, z něho žalobce v písemném vyjádření ze dne 4. 5. 2016 citoval. Žalobcovo podání obsahovalo náležitosti ve smyslu § 37 odst. 2 správní řádu, správní orgán I. stupně nebyl povinen vyzývat zmocněnce žalobce (nadto dobře známého svými právními znalostmi v oboru přestupkového práva z důvodu četného zastupování přestupců v řízení před správními orgány po celé ČR) k jeho upřesnění. Plně postačilo, pokud správní orgán následně proti citovaným závěrům postavil vlastní argumentaci založenou na tom, že v projednávaném případu bylo obstaranými podklady protiprávní jednání žalobce spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci dostatečně prokázáno a žalobcovy námitky ohledně zpochybnění správnosti měření a fungování použitého silničního rychloměru vyvráceny, a to v obou případech přestupkového jednání.

22. Důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebyla ani absence výslovné reakce správního orgánu I. stupně na žalobcův návrh na přerušení přestupkového řízení. Soud má za to, že tento žalobcův procesní návrh správní orgán I. stupně vypořádal ve svém rozhodnutí imlicite, neboť dostatečným způsobem odůvodnil, že je nadbytečné provádět přezkoušení použitého silničního rychloměru a dokazování doplňovat o zkušební protokol a opatření obecné povahy vztahující se k přezkoušení, se kterými žalobce návrh na přerušení řízení spojoval.

23. Tzv. opomenutý důkaz nepochybně přestavuje vadu rozhodnutí. Ze zákazu libovůle správního orgánu při hodnocení návrhu účastníka řízení na provedení důkazu ve smyslu § 52 odst. 1 správního řádu, plyne požadavek na řádné osvětlení důvodů, pro které nebyl navržený důkaz správním orgánem proveden. Byť odůvodnění prvostupňového rozhodnutí neobsahuje výslovnou zmínku o návrhu žalobce provést dokazování originálními soubory z měření rychlosti (myšleno zřejmě „videa zaznamenaná měřícím zařízením“, jak žalobce uvedl v písemném vyjádření ze dne 4. 5. 2016), je z něj podle přesvědčení soudu zcela zřejmé, proč nebyl ani tento důkaz spolu s ostatními žalobcem navrženými důkazy ke zpochybnění správnosti měření doplněn. Žalobce se doplnění tohoto důkazu domáhal, neboť kvalita fotografií z měřícího zařízení podle něj nebyla valná, z čehož dovozoval pochybnosti ohledně umístění záměrného kříže a jeho případného posunu a nedodržení nulového úhlu měření. Jestliže správní orgán I. stupně dostatečně odůvodnil (zejména s odkazem na vyjádření technika společnosti ATS-TELCOM PRAHA a.s. a ochranné mechanismy užitého silničního rychloměru), proč nemá kvalita fotodokumentace vytvořené použitým silničním rychloměrem vliv na správnost měření (viz zejména Ad. 2., Ad. 3. a též Ad. 4.) a že pořízená dokumentace je dostačující pro prokázání naměřené rychlosti, je z těchto závěrů jasné, že i tento důkaz (stejně jako další navržené dokazování, jak správní orgán poznamenal v obecné rovině) považoval správní orgán I. stupně za nadbytečný.

24. Lze tedy uzavřít tím, že napadená rozhodnutí lze podrobit meritornímu přezkumu z hlediska uplatněných žalobních bodů.

25. Soud se nejprve zabýval namítanou prekluzí přestupků, k níž by ostatně musel přihlédnout ex officio. Zánik odpovědnosti za přestupek upravovalo ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, které stanovilo jednoroční lhůtu od spáchání přestupku, po jejímž uplynutí nebylo možno přestupek projednat. Podle již konzistentní judikatury musí být přestupek ve stanové lhůtě 1 roku od jeho spáchání projednán pravomocně (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004-39, publ. pod č. 845/2006 Sb. NSS, nebo ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 61/2010-98, též ze dne 21. 12. 2010, č. j. 9 As 89/2010-91, všechny rozsudky dostupné na www.nssoud.cz). Do běhu této lhůty se přitom nezapočítávala doba, po kterou se pro tentýž skutek případně vedlo trestní řízení (odst. 2).

26. Ustanovení § 20 zákona o přestupcích bylo novelizováno zákonem č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Zánik odpovědnosti za přestupek po uplynutí 1 roku od jeho spáchání byl zachován, nově byly ale stanoveny skutečnosti, pro které se běh této lhůty přerušuje. Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením (odst. 2). Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky (odst. 3). Nadále platí, že do běhu lhůty podle odstavců 1 až 3 se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu (odst. 4). Podle čl. XXVI zákona č. 204/2015 Sb. nabývají čl. I body 3 až 8 (tedy i čl. I bod 6, který novelizoval právě § 20 zákona o přestupcích) účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, tj. dnem 1. 10. 2015. S účinností od 1. 10. 2015 se tedy pro posouzení zániku odpovědnosti přestupce použijí pravidla pro přerušení běhu jednoroční lhůty pro projednání přestupku dle § 20 odst. 2 a 3 zákona o přestupcích ve znění zákona č. 204/2015 Sb. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že přechodné ustanovení přijaté v čl. II bod 3 zákona č. 204/2015 Sb. nabylo účinnosti (spolu s částí novely, která souvisí se spuštěním evidence přestupků a nově zaváděnou povinností správních orgánů evidovat do této evidence určité údaje o pachatelích pouze u vybrané skupiny přestupků) až ke dni 1. 10. 2016. Neúčinnost přechodných ustanovení nemůže mít vliv na účinnost a v konečném důsledku tedy ani na použitelnost ustanovení tohoto zákona, která nabývají účinnosti na základě čl. XXVI tohoto zákona dříve, tedy ani na užití § 20 zákona o přestupcích v novelizované podobě.

27. Na žalobcův případ je tak třeba aplikovat § 20 zákona o přestupcích, ve znění účinném od 1. 10. 2015, přičemž obou přestupků se měl žalobce dopustit po tomto datu, konkrétně dne 30. 10. 2015, resp. 12. 11. 2015. Lhůta 1 roku pro projednání přestupků byla v souladu s § 20 odst. 2 zákona o přestupcích přerušena dne 23. 3. 2016, kdy byl žalobci doručen příkaz ze dne 23. 3. 2016. Běh nové lhůty započal dne 24. 3. 2016 a lhůta by uplynula dne 24. 3. 2017. Její běh byl však znovu přerušen vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 18. 7. 2016 a znovu vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 26. 5. 2017.

28. Na přerušení běhu lhůty k projednání přestupku vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 25. 7. 2016 nic nemění ani následné zrušení tohoto prvostupňového rozhodnutí žalovaným. Podle § 20 odst. 2 zákona o přestupcích se totiž běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 přerušuje i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným. Aby v důsledku možného opakovaného přerušení jednoroční lhůty k projednání přestupku (v důsledku zahájení přestupkového řízení, resp. doručení příkazu, vydání rozhodnutí správního orgánu, jímž byl přestupce shledán vinným z přestupku), nedocházelo k nepřijatelným průtahům, omezil zákon celkovou dobu přestupkového řízení na dva roky, neboť podle § 20 odst. 3 zákona o přestupcích ve znění novely č. 204/2015 Sb. nelze přestupek projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky. Nejzazší lhůta 2 let pro pravomocné projednání byla u obou přestupků žalobce zachována, neboť k přestupkům mělo dojít dne 30. 10. 2015, resp. 12. 11. 2015, a přestupky byly pravomocně projednány dne 25. 8. 2017, kdy nabylo právní moci rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2017.

29. Důvodnou soud neshledal ani námitku nesprávného procesního postupu žalovaného, v níž žalobce ve své podstatě namítal vybočení z rámce ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu.

30. Dle uvedeného ustanovení platí, jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti. Citované ustanovení vyjadřuje, že odvolací řízení je postaveno na apelačním principu, který umožňuje s určitými omezeními odvolacímu orgánu ve věci rozhodnout. Omezující podmínka za středníkem shora citovaného ustanovení zamezuje překvapivým rozhodnutím, jež by v rozporu se zásadou dvojinstančnosti zabránila účastníku řízení, jemuž je ukládána povinnost, odvolat se. Podle § 36 odst. 3 správního řádu nemusí odvolací orgán postupovat v případě, že v odvolacím řízení nedoplnil žádné podklady rozhodnutí a vychází ze spisového materiálu shromážděného v prvním stupni správního řízení. Současně dle § 90 odst. 3 správního řádu platí, že odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník řízení, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.

31. Doplnil-li žalovaný do obou výroků prvostupňového rozhodnutí přesnější údaj o místu, kde mělo k přestupkům dojít, žalobce na jeho procesních právech nikterak nezkrátil. Postup žalovaného je v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, jednalo se pouze o upřesnění výroku o vině o ještě přesnější popis místa přestupku ve smyslu § 77 zákona o přestupcích. Zpřesnění výroku bylo žalovaným provedeno v souladu s dokazováním učiněným již správním orgánem I. stupně, který přesnější popis místa spáchání obou přestupků v reakci na žalobcovy námitky zahrnul již do odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (viz str. 4 bod Ad. I, Ad. II a Ad. 1. prvostupňového rozhodnutí). Není tedy pravdou, že by změna výroku prvostupňového rozhodnutí přestavovala změnu předmětu řízení. Předmět řízení byl zachován, u obou přestupků byla zachována totožnost skutku a podklady, na základě kterých již správní orgán I. stupně postavil svá skutková zjištění ohlední místa, kde mělo k překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci v obou případech dojít, byly žalobci dobře známy a mohl se k přesněji vymezenému místu přestupkového jednání vyjádřit a hájit se, a to již v odvolání. Ze strany žalovaného se tedy nejednalo o rozhodnutí překvapivé, které by jakkoli dosavadní předmět vedeného přestupkového řízení pro shora popsané skutky rozšiřovalo způsobem, který by zkrátil žalobce na jeho právu odvolat se.

32. Žalovaný pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí postup dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu vysvětlil, dovodil, že upřesněním výroku prvostupňového rozhodnutí (též o opravený údaj, o kolik km/h byla v případě prvého přestupku nejvyšší povolená rychlost překročena) nedošlo ke změně kvalifikace přestupku. Rozhodnutí žalovaného nelze považovat ani v tomto směru za nepřezkoumatelné, žalovaný vysvětlil, že změna rozhodnutí nepředstavuje změnu v neprospěch žalobce.

33. Podle názoru soudu pak ani změna formy zavinění z úmyslného zavinění na nedbalostní učiněná žalovaným nevybočila z rámce daného § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, resp. odst. 3 uvedeného ustanovení. Žalobce se mýlí, pokud z uvedených ustanovení dovozuje, že změna formy zavinění na základě spisového materiálu zajištěného správním orgánem I. stupně, tedy ve své podstatě změna právního posouzení, není v odvolacím řízení dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu možná a žalovaný byl povinen prvostupňové rozhodnutí zrušit. V souzeném případu žalovaný na základě shromážděných podkladů dospěl, a to ve prospěch žalobce, k závěru, že obou přestupků se žalobce dopustil nikoli úmyslně, ale z nedbalosti, tento postup nikterak žalobce nezkrátil na jeho právu odvolat se, a byl tedy v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) věta za středníkem a § 90 odst. 3 správního řádu. Soud připomíná, že žalobce v řízení před správním orgánem I. stupně poté, co byl seznámen s kompletními výsledky provedeného dokazování ohledně místa překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci a správnosti provedeného měření rychlosti v případě obou přestupků, neuváděl ve vztahu k zavinění přestupků žádné konkrétní výhrady, se závěrem, že se přestupků dopustil úmyslně, nepolemizoval ani v odvolání. K nedostatečnému odůvodnění nedbalostního zavinění se soud ještě vyjádří podrobněji v následující části rozsudku.

34. Soud neshledal důvodnými ani žalobní námitky týkající se měření rychlosti, v nichž žalobce tvrdil, že správní orgány neodstranily pochybnosti ohledně ovlivnění provedeného měření rychlosti „slip effect“, tzv. efektem skluzu. Soud si dovolí poznamenat, že tyto námitky se již před správními soudy objevily a nebyly shledány pádnými pro zpochybnění sady důkazů, které byly obstarány k prokázání naměřené rychlosti projíždějícího vozidla policií ověřeným silničním laserovým rychloměrem typu MicroDigiCam LTI (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2017, č. j. 28 A 10/2016-45, a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2017, č. j. 2 As 191/2017-56, oba dostupné na www.nssoud.cz).

35. Dle konstantní judikatury správních soudů je podstatné, zda v přestupkovém řízení „správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil“, přičemž „zároveň nesmí existovat žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku“. … „Příkladem může být právě měření rychlosti provedené patřičným úředně schváleným přístrojem, které je dostatečně zdokumentováno“, typicky právě videozáznamem, případně záznamem s fotodokumentací pořízenou použitým měřícím zařízením (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015-47). Samozřejmě nelze obecně vyloučit, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014-50, na který žalobce opakovaně odkazoval, že k chybě měření může dojít [pozn. soudu v označeném rozsudku, kterého se žalobce dovolává na svou podporu, Nejvyšší správní soud mj. jednoznačně konstatoval, že „z povahy přístroje užitého k měření (silničního laserového rychloměru MicroDigiCam LTI) plyne, že za běžných okolností je krajně nepravděpodobné, že by rychlost při měření nebyla zjištěna správně, pokud sám přístroj měření provede a podá o něm příslušnou informaci“]. Zmíněný rozsudek přitom navazuje na přechozí judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012-17, nebo ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013-60), podle které poskytl-li certifikovaný a ověřený rychloměr jednoznačný výsledek měření rychlosti namísto chybového hlášení, došlo fakticky k bezvadnému změření rychlosti vozidla. Právě tyto závěry měl na zřeteli správní orgán I. stupně, uváděl-li, že mu „není známo zpochybnění měření (pozn. soudu nepochybně v obecné rovině) použitým měřícím zařízením českými soudy, popř. jinou autoritou“.

36. V projednávaném případu s ohledem na žalobcovy námitky týkající se správnosti provedeného měření u obou přestupků správní orgán I. stupně obvyklé důkazy opatřené policií (zejména záznamy o přestupku s naměřenou rychlostí a fotografiemi žalobcova vozidla) a předložené spolu s oznámeními přestupků dále doplnil o celou řadu dalších podkladů (v podrobnostech soud odkazuje na str. 3 prvostupňového rozhodnutí), jimiž dle přesvědčení soudu žalobcem tvrzené pochybnosti ohledně správnosti měření provedeného silničním rychloměrem MicroDigiCam LTI výrobního čísla UX018308 zcela vyvrátil. Správní orgán I. stupně především vycházel z vyjádření výrobce použitého silničního laserového rychloměru ATS-TELCOM PRAHA a.s. ze dne 13. 6. 2016 (k poskytnuté dokumentaci přestupků žalobce z použitého rychloměru), ze kterého vyplynulo, že v obou případech měření byl záměrný kříž na vozidle, přičemž rozhodný je střed kříže, a že kvalita fotodokumentace (na které zejména svoji argumentaci žalobce v přestupkovém řízení stavěl), nemá žádný vliv na přesnost měření. Z vyjádření rovněž vyplynulo, že v případě nestabilního zaměření je měření ukončeno a objeví se chybové hlášení. A vyjádření pak obsahovalo i dostatečnou odpověď na námitky ohledně tzv. efektu skluzu, jehož možný výskyt žalobce dovozoval z toho, že podle něj nebylo vozidlo změřeno pod úhlem 0°, případně že v druhém případu bylo měření vozidla provedeno na vzdálenost 319 m, neboť vysvětlovalo principy měření měřicího zařízení, které nemusí být provedeno tzv. nulovým měřícím úhlem s tím, že povolená maximální vzdálenost pro měření činí 400 m, byť má rychloměr dosah větší (v podrobnostech soud odkazuje na obsah vyjádření ATS-TELCOM PRAHA a.s.). Správní orgán I. stupně na základě tohoto vyjádření ve spojení s konkrétní částí návodu k obsluze předmětného silničního laserového rychloměru správně dovodil, že s ohledem na principy měření a použité ochranné mechanismy (chybové hlášení, nedojde-li k bezvadnému změření rychlosti vozidla), nejsou žalobcovy námitky důvodné. Rovněž nelze opomenout, že dle vyjádření ATS-TELCOM PRAHA a.s. dochází při každém spuštění silničního laserového rychloměru k tzv. Selftestu, který by, jestliže by skončil s negativním výsledkem, systém zablokoval a měření by nemohlo proběhnout.

37. Správní orgán I. stupně zcela správně vycházel z toho, že užitý silniční rychloměr byl ověřen ČMI, což měl řádně doloženo ověřovacím listem č. 8012-OL-70248-15. Podle tohoto dokumentu byl rychloměr ověřen ČMI jako příslušnou metrologickou autoritou dne 9. 9. 2015, tedy jen cca 3 měsíce před spácháním přestupků. Správnou funkčnost rychloměru potvrzovaly svědecké výpovědi policistů i vyjádření policie ze dne 4. 11. 2016, podle něhož se na rychloměru v období od 30. 10. 2015 do vydání dalšího ověřovacího listu nevyskytla žádná závada. Za tohoto stavu bylo zcela logické, že byly odmítnuty žalobcovy návrhy na dokazování ohledáním místa měření, znaleckým měřením a stanovením úhlu, stejně jako přezkoušením rychloměru ve spojení s opatřením obecné povahy.

38. Pokud se žalobce dovolává ustanovení § 11a odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, neuznal soud ani tuto výtku důvodnou. Dle uvedeného ustanovení je uživatel stanoveného měřidla povinen na žádost osoby, která může být dotčena jeho nesprávným měřením, požádat o přezkoušení stanoveného měřidla. Citované ustanovení bylo do zákona o metrologii vloženo zákonem č. 85/2015 Sb., s účinností od 1. 4. 2015, a dle důvodové zprávy k tomuto zákonu jde o reakci na požadavky praxe a přijatá změna znamená, že namísto dosavadního ověření na žádost dotčené osoby dle § 11 odst. 4 zákona o metrologii ve znění do 31. 3. 2015 bude napříště prováděno pouze přezkoušení dle pravidel přijatých ČMI v opatření obecné povahy.

39. Výkladem ustanovení § 11 odst. 4 zákona o metrologii se v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011-115, či ze dne 26. 4. 2013, č. j. 4 As 17/2012-36) a dovodil, že postup podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona o metrologii je na místě tehdy, pokud vyjde najevo jakákoliv pochybnost o správnosti měření, neboť smyslem a účelem tohoto ustanovení je odstranění pochybností o správnosti provedeného měření. Nejvyšší správní soud konstatoval, že aplikace tohoto ustanovení zákona o metrologii i v případech, kdy je zjevné, že měření proběhlo po všech stránkách bezchybně, je nedůvodná. Uvedené závěry lze nepochybně vztáhnout i na postup § 11a odst. 1 zákona o metrologii ve znění zákona č. 85/2015 Sb. Soud tedy nesouhlasí s výkladem zastávaným žalobcem a má za to, že dle § 11a odst. 1 zákona o metrologii není třeba postupovat vždy, není na místě automaticky provést přezkoušení měřidla, pokud o jeho funkčnosti nevyvstaly objektivní pochybnosti.

40. V žalobcově případu i dle přesvědčení soudu nevyšla najevo žádná objektivní pochybnost o správnosti provedeného měření rychlosti vozidla. Ve shodě se správními orgány má soud za rozhodné, že měření rychlosti vozidla žalobce bylo v obou případech provedeno schváleným silničním laserovým rychloměrem typu MicroDigiCam LTI výrobního čísla UX018308, který byl cca 3 měsíce před spácháním přestupků ověřen ČMI, jak o tom svědčí ověřovací list č. 8012-OL-70248-15, rychloměr ovládal policista vyškolený pro tuto činnost, což plyne z osvědčení č. 094/08 vystavené pro pprap. Ř., rychloměr dle svědeckých výpovědí policistů řádně fungoval a byl obsluhován v souladu s návodem pro jeho obsluhu, použitým rychloměrem byly v obou případech pořízeny záznamy o hodnotě naměřené rychlosti a fotografie zachycující žalobcovo vozidlo, které dle odborného vyjádření ATS-TELCOM PRAHA a.s. byly plně postačující k prokázání naměřené rychlosti (v podrobnostech viz shora), na rychloměru se ani poté neobjevily žádné funkční závady. Skutečně tak nevyvstala žádná objektivní pochybnost o správnosti provedeného měření rychlosti vozidla žalobce, nebyl tedy důvod v projednávaném případu postupovat dle § 11a odst. 1 zákona o metrologii, jehož porušení žalobce namítal.

41. Vzhledem k uvedenému neshledal ani soud potřebu doplnit důkazy provedené v přestupkovém řízení, neboť má za to, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu dle § 3 správního řádu a námitky žalobce ohledně možného efektu skluzu byly dostatečně vyvráceny. Proto neprovedl dokazování vyšetřovacím pokusem ani znaleckým posudkem (kterými by měly být provedeny testy, jaké byly dle tvrzení žalobce prováděny v zahraničí podle dokument BBC, resp. zprávy Daily Mail) k možnému vzniku tzv. „slip effect“ neboli efektu skluzu. Shodně jako uvedl Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 20. 4. 2017, č. j. 28 A 10/2016-45, konstatuje soud, že šlo pouze o tvrzení v hypotetické rovině, tj. že k tomuto efektu dojít mohlo, kterým chtěl žalobce ve své podstatě zpochybnit užívání laserových rychloměrů k měření rychlosti jedoucích vozidel. Poukazoval-li žalobce na výsledky zahraničního testování rychloměrů, kterými se snažil podpořit svoje tvrzení, že tato zařízení nejsou spolehlivá, soud znovu zdůrazňuje, že silniční laserový rychloměr MicroDigiCam LTI je pro používání na území ČR schválen ČMI a způsob jeho měření je certifikován (viz vyjádření ATS-TELCOM PRAHA a.s., které hovoří o vydání „Certifikátu o schválení typu měřidla“), je tedy stanoveným měřidlem ve smyslu zákona o metrologii a není na soudu, aby spolehlivost tohoto typu rychloměru ověřoval.

42. Právo měřit rychlost jízdy účastníků silničního provozu plyne polici z ustanovení § 79a zákona o silničním provozu. Zákon však nestanoví, jakým způsobem má být měření prováděno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 27/2010-75, či ze dne 15. 11. 2017, č. j. 2 As 191/2017-56). Záleží tedy na policii, jakou metodu či způsob měření rychlosti zvolí. Zákon rovněž policii neukládá o provádění měření rychlosti jedince, vůči kterému tuto zákonem svěřenou pravomoc vykonává, předem o provádění měření vozidel informovat. Ani z ústavní zásady, že státní moc může být vykonávána pouze v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), nelze dovodit, že by policie o provádění měření rychlosti vozidel musela dotyčného řidiče vozidla nejprve informovat tak, aby si byl měření rychlosti vědom. Soud tedy nepřisvědčil žalobci, že by byly důkazy získané policií měřením provedeným bez jeho vědomí nezákonné.

43. Námitku, že žalovaný nedostatečně odůvodnil svůj závěr o nedbalostní formě zavinění žalobce za oba přestupky, soud neshledal důvodnou. Soud připomíná, že podle § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat mimo jiné stanovené náležitosti vyslovení viny, formu zavinění. Podle § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek přitom postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.

44. Námitka nepřezkoumatelného závěru o zavinění se v žalobách přestupců zastoupených shodným právním zástupcem žalobce objevuje v podstatě obligátně. V souzeném případu žalobce v přestupkovém řízení vinu popíral, svou obranu zaměřil na nedostatečné určení místa naměření rychlosti a především na zpochybnění správnosti měření rychlosti silničním rychloměrem MicroDigiCam. I proto dospěl žalovaný, s ohledem na zásadu in dubio pro reo, k závěru, že žalobce se dopustil přestupků nikoli úmyslně, ale z nedbalosti, kterou měl přinejmenším za spolehlivě prokázanou spisovým materiálem. Žalobce se k zjištěnému překročení nejvyšší povolení rychlosti v obci při silniční kontrole odmítnul v obou případech vyjádřit, v průběhu přestupkového řízení, jak již zaznělo, se soustředil jednak na zpochybnění toho, že se místo změření rychlosti vozidla nenacházelo v obci, jednak na to, že v důsledku možného efektu skluzu nebyla rychlost naměřena správně. Žalobci bylo v průběhu přestupkového řízení prokázáno, že překročení nejvyšší dovolené rychlosti 50 km/h se dopustil v obci, na přesně zjištěných místech (k tomu v podrobnostech soud odkazuje na str. 4 prvostupňového rozhodnutí a str. 4 rozhodnutí žalovaného). Žalovaný zavinění přestupků z nedbalosti prakticky presumoval a správně dovodil, že žalobce jako držitel příslušného řidičského oprávnění, tedy řádně proškolená osoba, u které se předpokládá znalost pravidel silničního provozu, má znát platné rychlostní limity na pozemních komunikacích, stejně jako možné důsledky jejich porušení. Žalobce tedy musel vědět, že svým jednáním (překročením nejvyšší povolené rychlosti v obci, a to nikoli zanedbatelným) může ohrozit společensky chráněný zájem, jehož povahu správní orgány ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly. Vzhledem k tomu, že žalobce svou vinu popíral, žalovaný dovodil, že žalobce nechtěl úmyslně zákonem chráněný zájem porušit. Protože ze spisového materiálu nevyplývaly žádné zvláštní okolnosti případu a důvody, které by žalobce mohly vyvinit, konstatoval žalovaný logicky stručně, že žalobce bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že zájem chráněný zákonem neporuší, tedy že jako proškolený řidič s řidičským oprávněním jednal zaviněně.

45. Na základě shora uvedené argumentace dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

46. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, ten náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

47. Na závěr soud poznamenává, že nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce a požadavek na anonymizaci rozhodnutí ve věci není na místě v rozsudku vypořádávat, neboť se nejedná o žalobní body. Soud pouze na okraj konstatuje, že publikace rozhodnutí na webových stránkách Nejvyššího správního soudu není v kompetenci krajského soudu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Liberec dne 15. února 2018

Mgr. Lucie Trejbalová

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru