Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 Ca 98/2009 - 69Rozsudek KSLB ze dne 28.02.2011

Prejudikatura

9 Afs 110/2007 - 102

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 38/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

59Ca 98/2009-69

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Karla Kosteleckého a soudců Mgr. Karoliny Tylová a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobkyně: xx,, sídlem L1, K.xx, zastoupená Ing. Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní, sídlem Liberec, Komenského 87, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2009, čj. 9908/09-1300-506934, čj. 9911/09-1300-506934 a čj. 9934/09-1300-506934,

takto:

I. Žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2009, čj. 9908/09-1300-506934, čj. 9911/09-1300-506934 a čj. 9934/09-1300-506934, se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Shora označenými rozhodnutími žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebním výměrům na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2008 ze dne 19. 12. 2008, čj. 242964/08/192913505300, kterým byla žalobkyni vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 33.791 Kč, červenec 2008 ze dne 19. 12. 2008, čj. 242979/08/192913505300, kterým byla žalobkyni vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 47.668 Kč, a říjen 2008 ze dne 16. 1. 2009, čj. 7520/09/242964/08/192913505300, kterým byla žalobkyni vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 19.385 Kč.

Žalovaný v odůvodnění svých rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně podala dne 28. 7. 2008 (26. 8. 2008, 26. 11. 2008) daňové přiznání za zdaňovací období červen 2008 (červenec 2008, říjen 2008), ze kterého vznikl přeplatek. Správci daně vznikly pochybnosti, Pokračování
2
59Ca 98/2009

a proto dne 8. 8. 2008 (9. 9. 2008, 9. 12. 2008) zaslal žalobkyni výzvu k odstranění pochybností podle § 43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy bylo podání učiněno.

V případě rozhodnutí týkajícího se daňové povinnosti žalobkyně za červen 2008 žalovaný poukázal na to, že výzva byla doručena veřejnou vyhláškou podle § 19 daňového řádu. Správce daně využil tento zákonný postup doručení z toho důvodu, že žalobkyně byla nekontaktní, nepřebírala písemnosti a na adrese sídla známé správci daně se nezdržovala, jak bylo ověřeno při místním šetření dne 6. 6. 2008; správci daně nebyla známa jiná adresa sídla

žalobkyně, ani jiná doručovací adresa. Oznámení o uložení písemnosti správce daně vyvěsil dne 24. 9. 2008 jednak v sídle správce daně a jednak v místě sídla žalobkyně, tj. na Magistrátu města Liberec. Poslední den lhůty se považuje za den doručení, což v daném případě bylo dne 14. 10. 2008. Datum sejmutí nebylo původně vyznačeno na veřejné vyhlášce vyvěšené u správce daně, ale na základě odvolání žalobkyně ze dne 23. 4. 2009 byla tato chyba následně napravena a datum sejmutí veřejné vyhlášky bylo doplněno, což je možné prověřit v knize výpisu z veřejných vyhlášek správce daně. Námitky žalobkyně týkající se zahájení vytýkacího řízení až dne 9. 10. 2008, tzn. po lhůtě, a nedoručení předmětné výzvy jsou proto nerelevantní.

K odvolací námitce žalobkyně, že ve výzvách nebyla sdělena konkrétní pochybnost, která by svědčila o zákonem zahájení vytýkacího řízení, žalovaný uvedl, že pochybnost žalobkyni sdělena byla, neboť výzvami podle § 43 daňového řádu byla informována, že po přezkoumání jejího přiznání k DPH za předmětná období se ukázalo, že je třeba, aby prokázala správnost a pravdivost údajů uvedených v daňových přiznáních vzhledem k tomu, že správce daně má pochybnosti o správnosti zaúčtování daňových dokladů – podmínky pro nárok na odpočet daně. Podle žalovaného je sdělená pochybnost dostatečně konkrétní, srozumitelná a umožňující žalobkyni určitou odpověď a předložení důkazních prostředků. Žalobkyně příslušné doklady předložila a prokazovala nárok na odpočet daně uplatněný v příslušných daňových přiznáních. Žalobkyni tak bylo seznatelné, v čem spočívá vytýkaná pochybnost, a že je jí zřejmá také časová a věcná souvislost se zdaňovacími obdobími.

Žalobkyně se v odvoláních proti platebním výměrům dovlávala závěru přijatého v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 110/2007-102, že výzva odkazující pouze na příslušný řádek přiznání či hlášení nebo takové písemnosti neodpovídá požadavku na uvedení konkrétních skutkových důvodů zakládající pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem. Podle žalovaného nelze daný závěr aplikovat na daňová řízení u žalobkyně, neboť správce daně ve výzvě sdělil pochybnosti takovým způsobem, kdy umožňovali reagovat na sdělené pochybnosti a vysvětlit či odstranit vzniklé nejasnosti či nesrovnalosti týkající se daňové povinnosti. Žádný odkaz na řádky daňového přiznání ve výzvě podle § 43 daňového řádu uveden nebyl.

K pochybnostem opravňujícím zahájení vytýkacích řízení u žalobkyně žalovaný sdělil, že tyto mohly správci daně vzniknout z různých důvodů, ať už tím, že údaje předloženého daňového přiznání se odchylovaly od údajů přiznání předchozích nebo že správce daně získal určité informace, které se k žalobkyni vztahují. Správce daně byl oprávněn využít údaje z různých sestav, které vznikají z údajů žalobkyní uvedených, např. v jednotlivých daňových Pokračování
3
59Ca 98/2009

přiznáních, které slouží správci daně jako určité ukazatele pro zjištění okolnosti podnikání ve vztahu k uplatňování DPH. Správce daně byl tedy oprávněn využít i údaje z listiny „Test důvěryhodnosti“. Ze spisového materiálu je však zřejmé, že správce daně žalobkyni žádné údaje uvedené v této listině nesdělil a ani ve výzvě podle § 43 daňového řádu ze dne 8. 8. 2008 nebyla uvedena žádná pochybnost, která se týká registrace žalobkyně tak, jak je namítáno v odvolání. Žalovaný dodává, že správci daně vznikly pochybnosti také z informací o žalobkyni a její činností, které byly zjištěny v předchozím daňovém řízení vedeném u žalobkyně či při místním šetření provedeným správcem daně dne 6. 6. 2008, tzn. její nekontaktnost, nepřebírání písemností zasílaných správcem daně a řádně neoznačená schránka pro doručování písemností. Námitka žalobkyně je tak podle žalovaného nedůvodná.

Žalovaný odmítl, že správce daně vytýkacími řízeními zastíral daňovou kontrolu, neboť v případě vytýkacího řízení se jedná o odstraňování pochybností správce daně ohledně tvrzení daňové povinnosti daňovým subjektem. V průběhu vytýkacího řízení má daňový subjekt práva přiměřeně podle § 16 odst. 4 daňového řádu a výsledek vytýkacího řízení s ním pracovník správce daně projedná postupem podle § 16 odst. 8 daňového řádu, tedy stejně jako zprávu o daňové kontrole.

Žalovaný rovněž konstatoval, že vydáním výzvev podle § 43 daňového řádu došlo k přerušení lhůty pro vrácení přeplatku z podaného daňového přiznání. Přiznaný a prověřený přeplatek pak vznikl vydáním platebního výměru po ukončení vytýkacího řízení a správce daně jej vrátil do 30 dnů po vyměření v souladu se zákonem. Námitka, že vzhledem k nezákonnému vytýkacímu řízení nebyl napadený platební výměr vystaven v souladu se zákonem, je proto nedůvodná, neboť platební výměr byl vydán a doručen v souladu se zákonem a není zde ani nárok na úrok z přeplatku tak, jak požaduje žalobkyně.

V případě rozhodnutí týkajícího se daňové povinnosti žalobkyně za říjen 2008 žalovaný vyvrátil námitku žalobkyně ohledně zkreslení úředního záznamu ze dne 16. 1. 2009 s tím, že tvrzení obsažená v tomto úředním záznamu , jež žalobkyně měla za nepravdivá, neměla žádný vliv na konečné rozhodnutí žalovaného. Stejně tak námitka týkající se plné moci pí. Svobodové, jež předkládala správci daně doklady žalobkyně a jež měla podle názoru žalobkyně disponovat neplatnou plnou mocí, byla žalovaným vyhodnocena jako nedůvodná, neboť vada předmětné plné moci byla žalobkyní v odvolacím řízení odstraněna.

II. Ve včas podané žalobě žalobkyně napadá shora označená rozhodnutí žalovaného v plném rozsahu. Předně poukazuje na nezákonnost zahájení vytýkacího řízení, neboť ve výzvě podle § 43 daňového řádu jí nebyla sdělena konkrétní pochybnost. Bylo pouze uvedeno, že: „správce daně má pochybnosti o správnosti zaúčtování daňových dokladů – podmínky pro uplatnění nároku na odpočet“. Takto široce pojatá pochybnost je v rozporu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 110/2007-102, a svědčí o libovůli správce daně při zahájení a vedení vytýkacích řízení. Žalobkyně zdůrazňuje, že tímto způsobem formulovaná pochybnost je stabilně uváděna ve všech výzvách zahajujících vytýkací řízení ke všem podaným daňovým přiznáním k dani z přidané hodnoty žalobkyně, kde je nárok na odpočet vyšší než 10.000 Kč (např. duben 2008, červen 2008, červenec 2008, říjen 2008). Žalobkyně namítá, že žalovaný se touto námitkou ve svých rozhodnutích řádně nezabýval. Z obsahu spisu přitom nelze zjistit, jaké konkrétní Pokračování
4
59Ca 98/2009

pochybnosti v okamžiku vystavení výzev existovaly, na základě jakých důvodů se správce daně domníval, že daňové doklady žalobkyně nejsou správně zaúčtované. Podle žalobkyně by ke všemu takové pochybnosti měly mít vliv na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu § 72 odst. 12 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Skutečnost, že žalobkyně předložila příslušné doklady a prokazovala nárok na odpočet daně uplatněný v podaném daňovém přiznání, neznamená, že by jí bylo zřejmé, v čem spočívá vytýkaná pochybnost, nýbrž tím chtěla dosáhnout co možná nejrychlejšího vrácení vykázaných nadměrných odpočtů.

Žalobkyně namítá, že z listiny uložené ve spise – test důvěryhodnosti – plyne, že důvody svědčící vytýkacím řízením jsou pouze dva, a to existence nadměrných odpočtů jako takových a skutečnost, že žalobkyně se registrovala jako plátce daně z přidané hodnoty před méně než 12 měsíci. Užití důvodu pro zahájení vytýkacích řízení – žalobkyně se stala plátcem DPH před méně než 12 měsíci – je v rozporu s ústavněprávní zásadou rovnosti všech osob. Žalovaný přitom tuto námitku vyřídil pouze formálně, když uvedl, že skutečné důvody plynoucí z testu důvěryhodnosti nebyly vtěleny do obsahu výzev, a proto námitku považuje za nedůvodnou a ani k ní nepřihlédl. Podle žalovaného pochybnosti mohou vzniknout z různých důvodů, ať již tím, že údaje předloženého daňového přiznání se odchylovaly od údajů přiznání předchozích nebo že správce daně získal určité informace, které se k žalobkyni vztahují. Toto své konstatování však žalovaný nespojuje s žalobkyní a s písemnostmi uloženými ve spise, žádný úřední záznam či jiná písemnost o takových informacích ve spise uložen nebyl.

Žalobkyně je toho názoru, že rozsah požadovaných dokladů ve výzvách indikuje snahu správce daně provést daňovou kontrolu celých zdaňovacích období, jak se pak také ve skutečnosti stalo. Je-li vytýkacím řízením formálně zatírána daňová kontrola, žalobkyně je krácena na svých právech (zákaz opakování daňové kontroly, práva a povinnosti žalobce v daňové kontrole jsou širší), což odporuje § 2 odst. 7 daňového řádu. Žalovaný se s touto otázkou dostatečně nevypořádal a nezdůvodnil, proč se nejednalo o daňové kontroly ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 14/2004, ale o vytýkací řízení.

Žalobkyně dále poukazuje na to, že správce daně musí zahájit vytýkací řízení do 30 dnů ode dne, kdy bylo učiněno daňového přiznání, ze kterého má daňovému subjektu vzniknout právo na přeplatek. Vytýkací řízení však byla podle § 21 daňového řádu zahájena až po této lhůtě, a proto byla daňová povinnost – nadměrný odpočet DPH za jednotlivá zdaňovací období – vyměřena konkludentně. Nezákonně zahájená vytýkací řízení nemohla protrhnout lhůtu pravomocného vyměření daně, a proto se konkludentní rozhodnutí v souladu s § 46 odst. 5 daňového řádu o vyměření daně stala pravomocnými. Dnem vyměření vznikl přeplatek na DPH, který se dle § 105 zákona o dani z přidané hodnoty vrací i bez žádosti do 30 dnů od vyměření, což se nestalo. Ve skutečnosti došlo k vrácení až mnohem později a žalobkyně proto požaduje vrácení úroku z přeplatku ve smyslu § 64 odst. 6 daňového řádu z z částek, jež uvedla v jednotlivých daňových podáních za dobu, o kterou došlo ke zpoždění při vracení jednotlivých přeplatků.

Žalobkyně považuje za nezákonnost i způsob formulování výroku platebních výměrů, který se odkazují na § 46 odst. 4 daňového řádu a zákon o dani z přidané hodnoty a na zprávy o vytýkacích řízení, ačkoliv podle těchto předpisů nemohlo být postupováno. Daň byla Pokračování
5
59Ca 98/2009

vyměřena fikcí podle § 46 odst. 5 daňového řádu a nikoliv podle § 46 odst. 4 daňového řádu.

Žalobkyně o vystavení platebních výměrů ve smyslu § 46 odst. 5 daňového řádu nepožádala, a proto není ani titul pro doručení platebních výměrů žalobkyni. Z výše uvedených důvodů žalobkyně namítá nezákonnost vystavených platebních výměrů pro rozpor s § 32 odst. 7 a § 46 odst. 5 daňového řádu.

K tvrzení žalovaného, že žalobkyně byla nekontaktní, nepřebírala písemnosti a na adrese se nezdržovala, žalobkyně uvádí, že v předmětném období došlo k majetkovým změnám u žalobkyně a v daný okamžik nebyly vyjasněny některé provozní záležitosti, přičemž změna sídla a nájemní smlouva byla jednou z nich. Přesto měla žalobkyně na uvedené adrese poštovní schránku, kterou sice nepravidelně, ale přesto vybírala. Nelze tvrdit, že žalobkyně byla nekontaktní, když na přiznáních bylo uvedeno její telefonní číslo, prostřednictvím něhož se správcem daně komunikovala.

V případě vytýkacího řízení týkajícího se daňové povinnosti za červen 2008 žalobkyně namítá, že vytýkací řízení nemohlo být řádně zahájeno, a to z důvodu, že výzva čj. 183529/08/192931/5300 nebyla řádně doručena. Spis neobsahuje listinu, z které by vyplývalo, po jakou dobu bylo vyvěšeno oznámení o místě uložení této písemnosti na Finančním úřadu v Liberci. Písemnost uložená ve spise osvědčuje pouze okamžik vyvěšení, ale nikoliv okamžik, kdy byla listina z úřední desky sňata, a proto není zřejmé, jak dlouho byla na úřední desce vyvěšena a zda byly naplněny zákonné požadavky pro doručení veřejnou vyhláškou. Nedoručením předmětné výzvy nemohlo dojít k zahájení vytýkacího řízení. Pokud žalovaný uvádí, že datum sejmutí z úřední desky bylo dne 14. 10. 2008, není žalobkyni zřejmé, proč výzva vyvěšená dne 24. 9. 2008 byla sejmuta až za 20 dnů. Žalobkyně má za to, že se jedná o nesoulad s §19 daňového řádu.

Žalobkyně poukazuje na to, že odvolání proti platebnímu výměru za červen 2008 nebylo projednáváno podle ústavněprávní zásady projednací, ač tak žalobkyně výslovně požadovala. Žalobkyně nebyla informována o postoupení odvolání odvolacímu orgánu podle § 22 a § 49 odst. 4 daňového řádu a ani závěry odvolacího řízení a nově zjištěné důkazní prostředky s ní nebyly projednány. Za tyto důkazy žalobkyně považuje především doplňování údajů na listiny ve spise tak, jak uvádí žalovaný, tak se jedná o skutečnost, kdy bylo odvolací řízení doplňováno dodatečně o důkazní prostředky, žalobce s nimi nebyl seznámen, a to i přesto, že vysloveně žádal, aby odvolání bylo projednáno v souladu s ústavněprávní zásadou projednací.

V případě vytýkacího řízení týkajícího se daňové povinnosti za říjen 2008 žalobkyně uvádí, že námitka na postup pracovníka daně, který vystavil úřední záznam čj. 7510/09 ze dne 16. 1. 2005, nebyla vyřízena řádně. Podle žalobkyně žalovaný námitku nepravdivých tvrzení ve věci předávání dokladů nezjišťoval. Jako důkaz, že doklady byly předloženy dříve, než je uvedeno v úředním záznamu, žalobkyně navrhuje výslech svědka – paní Svobodovou.

III. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný obsáhle a souhrnně ke všem třem řízením reagoval na jednotlivé žalobní body, a to veskrze způsobem kopírujícím text napadeného rozhodnutí. Soud proto vybírá jen ty pasáže, které přinášejí určitá nova či doplňující komentáře.

Pokračování
6
59Ca 98/2009

Žalovaný setrvává na názoru, že situace žalobkyně je odlišná od té, která byla řešena v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 110/2007-102. Správce daně v nynějším případě ve výzvě podle § 43 daňového řádu sdělil žalobkyni pochybnost ohledně zaúčtování daňových dokladů, což za dané období bylo jednou ze zákonných podmínek pro oprávněné uplatnění nároku na odpočet daně a taková pochybnost byla opřena i o skutkové důvody, tj. o důvody objektivně existující a nespočívající jen v úsudku správce daně. V případě řešeném rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu se jednalo o výzvu podle § 43 daňového řádu, která však postrádala uvedení pochybností, které správce daně měl ve vztahu k daňové povinnosti daňového subjektu a neumožňovala daňovému subjektu na ni kvalifikovaně reagovat. Pro zahájení vytýkacího řízení byly využity jiné informace o činnosti žalobkyně, jak je zřejmé ze spisového materiálu (předkládací zprávy, úřední záznam čj. 149817/08/192933/7355 z místního šetření ze dne 6. 6. 2008, nebo úřední záznam čj. 239853/08/192933/5637). Nejedná se tedy o nějaké neurčité informace, ani o dodatečnou a ničím nepodloženou konstrukci žalovaného k věci tak, jak dovozuje žalobkyně v žalobách.

Ohledně nekontaktnosti žalobkyně žalovaný uvádí, že správce daně zjistil při místním šetření dne 6. 6. 2008 a také dne 1. 9. 2009, že žalobkyně se na adrese sídla známé správci daně nezdržovala a neměla na dané adrese žádnou označenou poštovní schránku. Tato skutečnost je zřejmá z úředního záznamu čj. 149817/08/1929233/7355 a j.39853/08/192933/5637 a je tedy doloženo, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost danou ustanovením § 33 daňového řádu, když neoznámila správci daně změny v adrese sídla nebo jinou adresu, kam by správce daně mohl doručovat písemnosti. Protože se v případě vytýkacího řízení týkajícího se daňové povinnosti žalobkyně za červen 2008 výzva vydaná podle § 43 daňového řádu vrátila správci daně s označením, že se příjemce odstěhoval, a správci daně nebylo známo jiné sídlo žalobkyně, využil doručení písemnosti veřejnou vyhláškou podle § 19 daňového řádu. Správce daně datum sejmutí na veřejnou vyhlášku, která byla vyvěšená u správce daně, dodatečně doplnil dne 3. 6. 2009. S touto skutečností žalobkyni neseznámil, nicméně se nejedná o vadu v řízení takového charakteru, pro kterou by napadené rozhodnutí mělo být zrušeno. Dodatečné doplnění data sejmutí oznámení nemění nic na tom, že žalobkyně neplnila své zákonné povinnosti a vyhýbala se převzetí úřední písemnosti. Platnost náhradního doručení podle § 19 daňového řádu je nezpochybnitelná bez ohledu na to, zda by se žalobkyně k doplnění data sejmutí vyjádřila či nikoliv.

Žalovaný dále uvádí, že samotné zahájení vytýkacího řízení není možné považovat za porušení rovnosti daňových subjektů, neboť jde o legitimní postup v případech, kdy má správce daně pochybnosti o údajích uvedených v daňovém přiznání. Protože žalobkyně neplnila všechny své zákonné povinnosti (neoznačená poštovní schránka, nepřebírání písemností) vytýkací řízení za dané zdaňovací období trvalo déle, než by trvat muselo, avšak stále ještě v souladu s pokynem D-144 o stanovení lhůt pro uzavření vytýkacího řízení. Daňová povinnost pak musela být vyměřena řádným platebním výměrem podle § 46 odst. 4 daňového řádu, a poté do třiceti dnů došlo k vrácení přiznaného a prověřeného přeplatku v souladu se zákonem.

Pokračování
7
59Ca 98/2009

Námitce žalobkyně, že nebyla informována o postoupení odvolání odvolacímu orgánu, a že ani závěry odvolacího řízení a nově zjištěné důkazní prostředky s ní nebyly projednány, žalovaný oponuje tím, že v daňovém řádu není nikde stanoveno, že by správce daně měl zákonnou povinnost o postoupení odvolání informovat i daňový subjekt. Přesto správce daně žalobce o postoupení odvolání odvolacímu orgánu vyrozuměl (viz sdělení ze dne 5. 6. 2009, čj. 151871/09/192913505300) a postupoval tak v souladu se zásadou součinnosti. K tomu žalovaný doplňuje, že správce daně se žalobkyní projednal závěry z vytýkacího řízení za dané zdaňovací období. V odvolacím řízení pak nebyly získány žádné nové důkazní prostředky, se kterými měla být žalobkyně seznámena. Proto žalovaný po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí vydal rozhodnutí o odvolání, které bylo doručeno žalobkyni.

Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, že by v případě zahajování vytýkacích řízení mělo být postupováno podle ustanovení § 43 odst. 2 a současně § 21 daňového řádu (řízení by bylo zahájeno až dnem, kdy byl daňový subjekt vyrozuměn o prvním úkonu, který vůči němu v daňovém řízení správce daně učinil). Pokud by se totiž daňové subjekty vyhýbaly přebírání písemností, pak by nikdy nedošlo k zahájení vytýkacího řízení ve lhůtě do 30 dnů ode dne, kdy bylo podání učiněno. Zahájením vytýkacího řízení byla vyloučena možnost aplikace ustanovení § 46 odst. 5 daňového řádu a správce daně byl povinen z důvodu právní jistoty vyrozumět žalobkyni platebním výměrem.

Žalovaný dále uvádí, že v rozhodnutí týkajícím se daňové povinnosti žalobkyně za říjen 2008 je uvedeno, že skutečnosti uvedené pod bodem č. 6 a č. 8 úředního záznamu, které žalobce napadl v odvolání, nebyly osvědčeny jako důkazní prostředek (nestaly se důkazem použitým v tomto daňovém řízení). Na podporou svých tvrzení žalovaný využil spisový materiál za předmětné zdaňovací období, ze kterého bylo zřejmé, že paní Svobodová předložila dne 15. 1. 2009 platnou plnou moc. Neplatná plná moc byla paní Svobodovou předložena v jiném řízení, a to ve vytýkacím řízení za zdaňovací období červen a červenec 2008, jak je také zřejmé ze spisového materiálu za daná zdaňovací období. Tato vada však byla následně žalobkyní odstraněna v souladu s daňovým řádem. K návrhu žalobkyně na provedení výslechu svědka p. Svobodové žalovaný sděluje, že žalobkyně v průběhu vytýkacího řízení a ani v odvolání provedení výslechu p. Svobodové nepožadovala a dle našeho názoru nemá skutečnost, zda doklady byly předloženy dne 15. 1. 2009 či dříve, žádný vliv na předmětné daňové řízení a jeho výsledek.

IV. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně opakovaně poukázala na pochybení, jichž se podle ní dopustili žalovaný i správce daně. Nicméně akcentovala tu skutečnost, že pochybnost o správnosti zaúčtovaných daňových dokladů není pochybností o správnosti, průkaznosti či úplnosti podaného daňového přiznání ve smyslu § 43 daňového řádu. Vlastní zaúčtování jednotlivého dokladu již před účinností zákona o DPH nemělo vliv na výši daňové povinnosti k DPH. I po euronovele zákona o DPH nebylo podmínkou pro uznání nároku na odpočet zaúčtování, ale nárok na odpočet se podle § 73 odst. 1 a 2 zákona o DPH prokazoval primárně daňovým dokladem. Pokud doklad neobsahoval všechny náležitosti, prokazovalo se podle § 73 odst. 12 zákona o DPH tzn. dle zvláštního předpisu. Nelze-li nárok na odpočet prokázat daňovým dokladem, který nesplňuje určité vlastnosti, lze tak učinit jinak. Z toho vyplývá, že zaúčtování dokladu není pochybností, která by mohla mít vliv Pokračování
8
59Ca 98/2009

na správnost, průkaznost či úplnost podaného daňového přiznání; obdobně bylo konstatováno v důvodové zprávě novely zákona o DPH, bodu 189 (§ 73 odst. 1).

Žalobkyně poukazuje na to, že žalovaný se až ve vyjádření k žalobě snaží konstruovat podklady k vytýkacím řízením, když odkazuje na svoje předkládací zprávy vydané až rok po zahájení vytýkacích řízení. S úředními záznamy o místním šetření pak žalobkyně nebyla vůbec seznámena.

Žalobkyně touto repliko vzala zpět svoji námitku ohledně neinformování o postoupení odvolání odvolacímu orgánu za měsíc červen 2008, červenec 2008 a říjen 2008.

V. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení dle časti třetí, hlavy druhé, dílu prvního zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích žalobních námitek (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), vycházeje ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí žalovaného spolu skutkově souvisejí, přičemž způsob odůvodnění rozhodnutí, jakož i žalobní nátky, jimiž je proti těmto rozhodnutím brojeno, jsou téměř totožné, soud samostatné žaloby usnesením ze dne 12. 1. 2010, čj. 59 Ca 98/2009-10, spojil ke společnému projednání.

VI. První námitkou žalobkyně poukazuje na nezákonnost zahájení vytýkacích řízení, neboť ve výzvách podle § 43 daňového řádu jí nebyla sdělena konkrétní pochybnost. Z obsahu spisu přitom nelze zjistit, jaké konkrétní pochybnosti v okamžiku vystavení výzvy existovaly, na základě jakých důvodů se správce daně domníval, že daňové doklady žalobkyně nejsou správně zaúčtované.

Soud v daňovém spise nachází výzvy k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání nebo hlášení podle § 43 daňového řádu ze dne 8. 8. 2006 (9. 9. 2008, 9. 12. 2009), v nichž je uvedeno: „Po přezkoumání Vašeho přiznání k dani z přidané hodnoty za období červen 2008 (červenec 2008, říjen 2008) se ukázalo, že je třeba, abyste prokázal správnost a pravdivost údajů uvedených v daňovém přiznání, vzhledem k tomu, že správce daně má pochybnost o správnosti zaúčtovaných dokladů – podmínky pro nárok na odpočet daně. Toto prokažte u podepsaného pracovníka správce daně nejdéle do 15 dnů ode dne následujícího po dni doručení této výzvy např. předložením těchto dokladů: veškeré daňové doklady za období červen 2008 (červenec 2008, říjen 2008), evidence pro daňové účely dle § 100 zákona o DPH za červen 2008 (červenec 2008, říjen 2008), účetní zápisy o zaúčtování všech účetních případů v příslušném období, knihu přijatých a vydaných faktur, smlouvy týkající se uplatňovaného nadměrného odpočtu, bankovní výpisy, knihy jízd.“

Pro posouzení odůvodněnosti vznesené námitky je klíčové ustanovení § 43 odst. 1 daňového řádu, podle kterého vzniknou-li pochybnosti o správnosti průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti Pokračování
9
59Ca 98/2009

údajů v nich uvedených, správce daně ve výzvě sdělí daňovému subjektu tyto pochybnosti způsobem umožňujícím daňovému subjektu určitou odpověď a předložení důkazních prostředků. Současně správce daně vyzve daňový subjekt, aby se k těmto pochybnostem vyjádřil, zejména, aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil, nebo pravdivost údajů řádně prokázal.

Žalobkyně se dovolává interpretačního závěru cit. ustanovení tak, jak ho předestřel rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 8. 7. 2008, pod čj. 9 Afs 110/2007-102. Podle Nejvyššího správního soudu „ve výzvě správce daně podle § 43 daňového řádu musí být uvedeny konkrétní skutkové důvody zakládající pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených. Výzva odkazující pouze na příslušný řádek takového přiznání či hlášení nebo takové písemnosti tomuto požadavku zpravidla neodpovídá.“ V odůvodnění cit. usnesení zdůraznil, že v případě ustanovení § 43 odst. 1 daňového řádu … se nejedná o oprávnění správce daně vyzvat k prokázání určitých skutečností kohokoli, nýbrž o oprávnění oslovit toliko takový daňový subjekt, který vykazuje zákonem definovanou vlastnost. Touto vlastností je, že ve vztahu k dotyčnému daňovému subjektu má správce daně pochybnost o správnosti, o průkaznosti nebo o úplnosti podaného daňového prohlášení (resp. dalších zákonem stanovených písemností) nebo o pravdivosti údajů v tomto prohlášení uvedených. Právě existence či neexistence zákonem stanoveného typu pochybnosti správce daně je onou relevantní vlastností, která odlišuje ty daňové subjekty, které mohou být podrobeny postupu správce daně podle § 43 daňového řádu, a subjekty, které takovému postupu být podrobeny nesmí. Z této premisy Nejvyšší správní soud dovodil, že je „…povinností správce daně, aby své pochybnosti i to, jakým způsobem mají být vyvráceny, daňovému subjektu dostatečně konkrétním, jednoznačným, srozumitelným a o skutkové důvody opřeným způsobem sdělil.“

Pod zorným úhlem právě citovaného právního závěru Nejvyššího správního soudu nezbývá krajskému soudu než konstatovat, že výzvy, jimiž správce daně zahájil předmětná vytýkací řízení, jsou stižena vadou spočívající v tom, že pochybnosti správce daně o správnosti průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebyly blíže konkretizovány. Podle názoru krajského soudu však tato vada sama o sobě nepředstavuje podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c)].

Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, ne každá vada výzev podle § 43 odst. 1 daňového řádu nutně vede k nezákonnému zahájení vytýkacího řízení. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007, čj. 1 Afs 155/2005-70 (dostupno na www.nssoud.cz), vadné akty „…vyvolávají právní následky, a jejich vadnost tak může být zhojena dalším průběhem řízení, zejména tím, že příjemce aktu si jej správně vyloží a jedná v souladu s vůlí původce aktu, byť nepřesně vyjádřenou.“ Nejvyšší správní soud v cit. věci následně zdůraznil, že stěžovatelka na výzvu reagovala a předložila požadované doklady; poté již správce daně adresoval stěžovatelce další výzvy, a to zcela konkrétní. Nedošlo tedy ani ke konkludentnímu vyměření daně, neboť výzva vyvolala právní následky, přiměla stěžovatelku k reakci a umožnila tak správci daně seznámit se s daňovými doklady a poté přesně formulovat další požadavky (výzvy). Tento rozsudek byl následně na základě podané Pokračování
10
59Ca 98/2009

ústavní stížnosti předmětem přezkumu před Ústavním soudem (ve věci sp. zn. III. ÚS 1046/07), přičemž Ústavní soud v takovém posouzení neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ostatně i Nejvyšší správní soud v době po vydání usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 110/2007-102, zohledňuje intenzitu vady výzvy podle § 43 odst. 1 daňového řádu ve vztahu k dalšímu průběhu vytýkacího řízení a nekonkrétně formulované pochybnosti správce daně o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nejsou paušálním důvodem pro rušení rozhodnutí, jimiž byla vytýkací řízení ukončena – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, čj. 8 Afs 65/2008-94, nebo ze dne 30. 9. 2010, čj. 9 Afs 46/2010-227 (obé dostupno na www.nssoud.cz), které na právní závěr rozsudku téhož soudu ze dne 31. 1. 2007, čj. 1 Afs 155/2005-70, výslovně odkazují.

S odkazem na judikatorní linii zastávanou Nejvyšším správním soudem ani zdejší soud v nyní souzené věci neshledává nedostatečně formulované pochybnosti výzev podle § 43 odst. 1 daňového řádu za vadu takové intenzity, která by způsobovala nezákonnost následujícího vytýkacího řízení. Je nepochybné, že žalobkyně na dané výzvy adekvátně zareagovala, aniž by na nedostatečně formulované výzvy poukázala (např. vznesením námitky podle § 16 odst. 4 daňového řádu). To, že tak učinila proto, aby jí byl co nejrychleji vrácen vykázaný nadměrný odpočet na dani, je otázkou její motivace, tj. pohnutkou, která není pro věc rozhodnou okolností. Následující výzvy, které správce daně adresoval žalobkyni, byly již zcela konkrétní. Nejvyšší správní soud ve vícekrát připomínaném usnesení svého rozšířeného
senátu
ze
dne 8. 7. 2008, pod čj. 9 Afs 110/2007-102, poukázal na to, že povaha vytýkacího řízení „…je založena na komunikaci mezi správcem daně a daňovým subjektem…“, přičemž účelem výzvy je „…vytvoření možnosti pro daňový subjekt, aby na podezření správce daně reagoval a jeho pochybnosti rozptýlil a vzniklé nejasnosti či nesrovnalosti týkající se jeho daňové povinnosti vysvětlil resp. odstranil.“ K takové situaci, jak jednoznačně vyplývá z předloženého daňového spisu, v předmětných vytýkacích řízeních došlo. Z tohoto důvodu se soud nezabýval argumentací žalobkyně týkající se způsobu dokazování v případě odpočtu daně z přidané hodnoty podle § 73 odst. 12 zákona o DPH..

V návaznosti na přijatý závěr soud považuje za nedůvodnou námitku žalobkyně, že platební výměry chybně ve svém výroku odkazovaly na § 46 odst. 4 daňového řádu a na zprávu o vytýkacích řízeních, neboť daň byla vyměřena fiktivním způsobem. Jak soud vyložil v předchozím textu, výzvami podle § 43 odst. 1 daňového řádu došlo v souzené věci k zahájení vytýkacího řízení, když nedostatky výzev podle § 43 odst. 1 daňového řádu byly následujícím průběhem řízení zahlazeny. Povinností správce daně, který vytýkací řízení zahájil, je podle výsledků řízení stanovit základ daně a její výši, která má být daňovému subjektu vyměřena a předepsána (§ 46 odst. 1 daňového řádu), a o stanoveném základu daně a vyměřené dani daňový subjekt vyrozumět (§ 46 odst. 4 daňového řádu). Odkazují-li vydané platební výměry na § 46 odst. 4 daňového řádu a na zprávy o vytýkacím řízení, kterými byly výsledky vytýkacích řízení s žalobkyní projednány, činí tak v souladu s podmínkami stanovenými daňovým řádem.

Vzhledem k tomu, že soud považuje zahájení vytýkacích řízení za zákonné, došlo tímto úkonem ve smyslu ustanovení § 43 odst. 3 daňového řádu k přerušení lhůty pro vrácení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty. Tím nemohlo dojít ke konkludentnímu Pokračování
11
59Ca 98/2009

vyměření daně ve smyslu § 46 odst. 4 daňového řádu a vzniku nároku na vrácení úroku z přeplatku na dani ve smyslu § 64 odst. 2 daňového řádu po dobu, po kterou došlo k přerušení 30 denní lhůty na vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty z titulu nezákonně vedeného vytýkacího řízení.

VII.. Co se týče testu důvěryhodnosti, ten soud nalézá pouze v případě vytýkacího řízení za říjen 2008, nikoli v řízení za červen a červenec 2008. V daném testu je daňové přiznání podané žalobkyní správcem daně označeno za nedůvěryhodné a jako popis rizikové kombinace: n.n.o. §§ 72, 73, 74 + nově registrovaný plátce (DAP za prvních 12 měsíců od registrace). Rukou je níže na tomto testu uvedeno číslo jednací výzvy podle § 43 odst. 1 daňového řádu, kterou bylo zahájeno vytýkací řízení za říjen 2008.

Soud předně uvádí, že námitky, tj. jednotlivé žalobní body lze přezkoumat jen tehdy, pokud skutkové a právní námitky mají vztah ke konečnému, meritornímu rozhodnutí. Mimo soudní diskreci jsou námitky formulované hypoteticky či spekulativně, neboť jimi žalobce není schopen unést jemu náležející břemeno tvrzení, což je jeho procesní povinností.

O takovou situaci jde i v případě námitky žalobkyně týkající se použití informací obsažených v testu důvěryhodnosti. Zda test důvěryhodnosti bezprostředně vedl k zahájení vytýkacího řízení v případě DPH za říjen 2008 nelze zcela spolehlivě na základě listin obsažených v daňovém spise či odůvodnění napadeného rozhodnutí osvědčit. Jedná se tak o hypotézu, která se vymyká mezím soudního přezkumu. Z tohoto důvodu nelze ani zkoumat diskriminační potenciál informací v testu důvěryhodnosti obsažených.

VIII. Za nedůvodnou považuje soud i námitku ohledně toho, že vytýkacími řízeními byla zastírána daňová kontrola, a to z důvodu množství informací požadovaných správcem daně. Z žádného ustanovení daňového řádu nelze dovodit, že by rozsah požadovaných dokladů byl rozlišovacím kritériem mezi daňovou kontrolou a vytýkacím řízením. I ve vytýkacím řízení lze požadovat veškeré podklady, na základě kterých bylo podáno daňové přiznání a uplatněn přeplatek na dani z přidané hodnoty. Žalobkyně ke všemu neuvádí, na kterém právu měla být zkrácena z toho titulu, že nešlo podle jejího názoru o vytýkací řízení ale o daňovou kontrolu. Poukazuje-li na to, že práva a povinnosti daňového subjektu při daňové kontrole jsou širší, pak by bylo možno tuto skutečnost reflektovat jedině tehdy, kdyby žalobkyně konkrétní procesní újmu z domnělé záměny řízení v žalobě specifikovala, což se nestalo. Úvahy o možné budoucí daňové kontrole, jíž by nebylo možno považovat za daňovou kontrolu opakovanou, jsou čirou hypotézou za situace, kdy k daňové kontrole téže daně a za totéž zdaňovací období nedošlo.

IX. Soud dále nesouhlasí s názorem žalobkyně interpretujícím ustanovení § 41 odst. 2 daňového řádu tím způsobem, že správce daně musí zahájit vytýkací řízení do 30 dnů ode dne, kdy bylo učiněno daňového přiznání, ze kterého má daňovému subjektu vzniknout právo na přeplatek.

Pokračování
12
59Ca 98/2009

Podle ustanovení § 43 odst. 2 věta první daňového řádu pokud vyplývá z podaného daňového přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení, že daňovému subjektu má vzniknout přeplatek a správce daně má pochybnost podle odstavce 1, zahájí správce daně postup k odstranění pochybnosti do 30 dnů ode dne, kdy bylo takovéto podání učiněno.

Cit. ustanovení neukládá správci daně povinnost zahájit vytýkací řízení, nýbrž zahájit postup k odstranění pochybností do 30 dnů ode dne podání daňového přiznání. Taková okolnost je splněna, pokud je ze spisu patrné, že v 30 denní lhůtě správce daně vydal výzvu podle § 43 odst. 1 daňového řádu, aniž by byl současně splněn požadavek, že tato výzva bude daňovému subjektu doručena. Podmínky § 21 odst. 1 daňového řádu, které ztotožňují den zahájení řízení s dnem, kdy byl daňový subjekt vyrozuměn o prvním úkonu, který vůči němu v daňovém řízení správce daně učinil, nekorespondují s pojmem „zahájí postup“ obsaženým v § 43 odst. 2 daňového řádu. (Obdobně i komentářová literatura – viz např. Kobík, J., Správa daní a poplatků s komentářem, 7 vyd., ANAG, 2009, str. 451).

Soud ze spisu ověřil, že výzvy byly vydány včas: daňové přiznání za červen 2008 správce daně obdržel 28. 7. 2008, výzva podle § 43 odst. 1 byla vydána 8. 8. 2008, daňové přiznání za červenec 2008 správce daně obdržel 26. 8. 2008, výzva podle § 43 odst. 1 byla vydána 9. 9. 2008, daňové přiznání za říjen 2008 správce daně obdržel 26. 11. 2008, výzva podle § 43 odst. 1 byla vydána 9. 12. 2008. Soud k tomu dodává, že na zachování lhůty nemá vliv skutečnost, že ve spise nejsou založeny obálky prokazující, kdy byla daňová přiznání podána k poštovní přepravě, neboť předmětná daňová přiznání svým datem vyhotovení nepředchází data, která správce daně vyznačil jako den, kdy tyto přiznání obdržel, o více než tři dny.

X. Soud se neztotožňuje ani s názorem žalobkyně ohledně toho, že v případě výzvy podle § 43 odst. 1 daňového řádu ze dne 8. 8. 2008, čj. 183529/08/192931/5300, nedošlo k jejímu řádnému doručení a to z toho důvodu, že spis neobsahuje listinu, z které by vyplývalo, po jakou dobu bylo vyvěšeno oznámení o místě uložení této písemnosti na Finančním úřadu v Liberci.

Podle ustanovení § 19 odst. 1 daňového řádu není-li správci daně znám pobyt nebo sídlo příjemce, doručí písemnost veřejnou vyhláškou, pokud není ustanoven zástupce podle § 10 odst. 2. Stejně se postupuje i v případě, že se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo adrese pro doručování, které ohlásil správci daně, nezdržuje.

Jak soud zjišťuje z daňového spisu, správce daně předmětnou výzvu podle § 43 odst. 1 daňového řádu nejprve zasílal na adresu sídla společnosti. Tato zásilka se však správci daně vrátila zpět s informací od poštovního doručovatele, že společnost se odstěhovala. V daňovém spise je dále založen úřední záznam z místního šetření ze dne 6. 6. 2008, kterým správce daně ověřoval sídlo firmy žalobkyně. Správně daně tímto šetření zjistil, že žalobkyně nemá označení na vchodových dveřích, na poštovních schránkách ani uvnitř v objektu. Za situace, kdy zásilka s výzvou byl správci daně vrácena zpět, přičemž doručenka obsahuje informaci o tom, že žalobkyně se odstěhovala, a ani správci daně se nepodařilo při místním šetření o cca dva měsíce dříve, než byla výzva doručována, zjistit, že žalobkyně se na adrese svého sídla Pokračování
13
59Ca 98/2009

zdržuje, byly splněny podmínky pro doručování výzvy podle § 19 odst. 1 daňového řádu, tj. prostřednictvím veřejné vyhlášky.

Podle ustanovení § 19 odst. 2 daňového řádu doručení veřejnou vyhláškou se provede tak, že se vyvěsí po dobu patnácti dnů způsobem v místě obvyklým oznámení o místě uložení písemnosti s jejím přesným označením. Oznámení o uložení písemnosti se vyvěsí jednak v sídle správce daně, jehož písemnost má být příjemci doručena, a jednak v místě příjemcova posledního pobytu nebo sídla. Vyvěšení veřejné vyhlášky zajišťují na dožádání příslušného správce daně orgány obce, které také potvrdí dobu vyvěšení. Poslední den této lhůty se považuje za den doručení.

Soud ze spisu ověřil, že veřejná vyhláška o doručení ze dne 8. 8. 2008, čj. 183529/08/192931/5300 byla dne 24. 9. 2008 vyvěšena na úřední desce Finančního úřadu v Liberci a Magistrátu města Liberce. K fiktivnímu doručení výzvy došlo patnáctý den po vyvěšení, tj. dne 9. 10. 2008. Skutečnost, že na veřejné vyhlášce, která byla vyvěšena na Finančním úřadu v Liberci, jak shodně tvrdí žalobkyně i žalovaný, nebylo uvedeno datum jejího sejmutí, je z hlediska podmínek pro doručování písemností správcem daně irelevantní. Stejným způsobem soud nahlíží i na to, že v průběhu odvolacího řízení (konkrétně dne 3. 6. 2008) mělo dojít k doplnění chybějícího data svěšení veřejné vyhlášky uveřejněné na Finančním úřadě v Liberci, přičemž tímto datem byl den 14. 10. 2008. Pozdější svěšení veřejné vyhlášky neruší účinky fiktivního doručení výzvy ve smyslu § 19 odst. 2 daňového řádu.

XI. Za nedůvodnou soud považuje i námitku, že s žalobkyní nebylo projednáno odvolání. To žalobkyni mělo znemožnit se vyjádřit k doplňování důkazů žalovaným, a to konkrétně k doplňování údaje data svěšení veřejné vyhlášky uveřejněné na Finančním úřadě v Liberci. Do doby, než bylo v odvolacím řízení doplněné datum svěšení předmětné vyhlášky, nebylo zřejmé, zda tato vyhláška nebyla svěšena dříve než po uplynutí patnáctidenní lhůty. Tato skutečnost pochopitelně zpochybňovala splnění podmínek, za kterých bylo možno mít výzvu ze dne 8. 8. 2008, čj. 183529/08/192931/5300, za doručenou. Doplnění data svěšení tak představuje doplnění dokazování a bylo povinností žalovaného žalobkyni seznámit s tímto úkonem.

Na druhé straně je třeba zdůraznit, že soudní přezkum se zabývá pouze těmi vadami, které mohou mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud žalobkyně nezpochybňuje, že veřejná vyhláška nebyla vyvěšena na úřední desce Finančního úřadu v Liberci po dobu kratší než je doba patnácti dnů, a ani v žalobě neuvádí, které námitky by při případném seznámení s doplněním data svěšení veřejné vyhlášky proti způsobu doručení výzvy ze dne 8. 8. 2008, čj. 183529/08/192931/5300, uvedla, pak soud neshledává, v čem došlo k zásahu veřejných subjektivních práv žalobkyně, jímž řízení před správními soudy poskytuje ochranu.

XII. V případě námitky týkající nesprávných údajů uvedených v úředním záznamu ze dne 16. 1. 2009, čj. 7510/09/192933/5637, soudu není vůbec zřejmé, v čem žalobkyně spatřuje dotčenost svých veřejných subjektivních práv a jaký vliv možné chyby vtomto úředním záznamu mohly mít na vydání platebního výměru na daň z přidané hodnoty za říjen 2008. Jak Pokračování
14
59Ca 98/2009

soud zjišťuje ze spisu, daný úřední záznam neobsahuje víc než soupis jednotlivých událostí v průběhu vytýkacího řízení, tj. nejedná se ze strany správce daně vůči žalobkyni o adresovaný indiciální správní akt. Námitku proto soud považuje za nepřípadnou. Navrhuje-li žalobkyně, aby soud provedl výslech paní Svobodové jako důkazu, že doklady žalobkyně byli správci daně předloženy dříve, než je uvedeno v dotčeném úředním záznamu, pak musí takový návrh zamítnout, a to pro jeho zjevnou nadbytečnost, neboť není třeba provádět dokazování o skutečnostech, jež nemohou mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

XIII. V návaznosti na výše uvedené soud konstatuje, že neshledal žaloby podané proti shora nadepsaným rozhodnutím žalovaného důvodnými, a proto je v souladu s ustanovením § 78 odst. 4 s. ř. s. zamítl. Učinil tak bez nařízeného jednání, když oba účastníci řízení projevili s takovým postupem v souladu s § 51 odst. 1 věta první s. ř. s. svůj souhlas.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením před zdejším soudem žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení, k Nejvyššímu správnímu soudu, prostřednictvím soudu podepsaného, písemně, trojmo.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel podle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Podle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

Kasační stížnost nemá odkladný účinek. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Liberci dne 28. února 2011

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru