Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 Ca 89/2009 - 61Rozsudek KSLB ze dne 11.10.2010


přidejte vlastní popisek

59Ca 89/2009-61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Karla Kosteleckého a soudců JUDr. Pavla Vacka a Mgr. Lucie Trejbalové v právní věci žalobce: V.H., bytem H.B.xx, zast. obecným zmocněncem JUDr. Jiřím Vrbou, adresa pro doručování Nerudova 880, 278 01 Kralupy nad Vltavou, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, za účasti: 1. M.s.S.HB, se sídlem H.B.xx, 2. M.B., bytem H.B.xx, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. OÚPSŘ 213/2009-328-rozh.,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. OÚPSŘ 213/2009-328-rozh. se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen žalobci nahradit náklady řízení ve výši 2 000,- Kč ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Osobám na řízení zúčastněným se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označovaného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný částečně změnil a v částech nedotčených změnou potvrdil usnesení Městského úřadu Jilemnice, odboru územního plánování a stavebního úřadu (dále jen ,,stavební úřad“) ze dne 3. 6. 2009, č.j. OÚPSŘ/590/2006/Fi, kterým bylo zastaveno územní řízení o umístění stavby rodinného domu o jedné bytové jednotce s přistavěnou garáží včetně vodovodní přípojky, kanalizační přípojky, domovní čistírny odpadních vod, dvou vsakovacích studní a komunikačního napojení na pozemcích p.č. xx, xx, xx a xx v k.ú. Horní Branná ve vlastnictví žalobce.

Pokračování
2
59Ca 89/2009

Žalobce za prvé žalovanému vytýkal, že v odůvodnění rozhodnutí popírá svůj výrok o změně usnesení stavebního úřadu ohledně odvolávky na právní předpis, kterým se územní řízení řídilo.

Dále žalobce nesouhlasil s právním závěrem žalovaného o nutnosti doložit souhlas vlastníka pozemků pč. xx, xx a xx – M. s. S. HB (osoba na řízení zúčastněná), po kterých probíhá účelová komunikace, po níž má být zajištěn přístup k navrhovanému domu žalobce. Žalobce namítal, že odvolací orgán nesprávně vycházel při svém hodnocení z právních předpisů, které nabyly účinnosti až k 1. 1. 2007, tedy až po zahájení územního řízení. Namítal, že žalovaný nesprávně aplikoval § 40 odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,neboť toto ustanovení bylo do zákona doplněno až v souvislosti s přijetím nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb. Žalovaný toto ustanovení aplikuje, ačkoli územní řízení probíhá podle stavebního zákona č. 50/1976 Sb. Žalobce se dovolával toho, že Obecní úřad H.B. jako příslušník silniční správní úřad podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích opakovaně vydal souhlasné vyjádření ohledně přístupové komunikace k pozemků, na nichž má být stavba rodinného domu žalobce provedena. Obecní úřad Horní Branná přitom vycházel ze schváleného územního plánu, proti kterému ani žalovaný neměl z hlediska odboru dopravy a silničního hospodářství námitek. Žalobce dále namítal, že ze znění § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb. nelze dovodit nutnost souhlasu vlastníka pozemku, po kterých probíhá účelová komunikace s odkazem na to, že v důsledku zvýšených nároků na údržbu komunikace dojde k zvýšení zásahu do vlastnictví pozemků a nelze tak prokázat splnění podmínky podle citovaného ustanovení bez souhlasu vlastníka pozemku. Žalobce namítal, že cit. ustanovení přestalo být součástí právního řádu k 31.12.2006 a odvolací orgán se tak tohoto ustanovení neměl dovolávat. Žalobce nesouhlasil s výkladem § 40 zákona o pozemních komunikacích, ze kterého žalovaný dovodil, že je třeba vyžádat si závazné stanovisko obce s rozšířenou působností.

Žalobce dále zpochybnil závěr ohledně nutnosti předložení souhlasu vlastníka předmětných pozemků, po kterých probíhá účelová komunikace. Žalobce konstatoval, že pozemní komunikace jsou ze zákona veřejně přístupné, což znamená, že každý má právo

tyto komunikace využívat obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, tedy k účelům dopravním a to bezplatně s tím, že uživatel se musí přizpůsobit stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a nesmí ji poškozovat ani znečišťovat. Podle žalobce žalovaný také mylně interpretoval zákon o pozemních komunikacích ohledně údržby účelové komunikace. Žalobce namítal, že účelovou komunikace není její vlastník povinen udržovat sjízdnou. Požadavek žalovaného je v přímém rozporu s § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, není tedy nutné mít souhlas vlastníka pozemku, na kterém se veřejně přístupná účelová komunikace nachází k obecnému užívání takové komunikace. Žalobce se v tomto směru odvolával na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 1911/2000 ze dne 20. 3. 2002 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 20/2003 – 64 ze dne 27. 10. 2004. Dále žalobce upozorňoval na to, že žalovaný se účastnil schvalování územního plánu obce H.B., v rámci tohoto procesu nebylo vyhověno námitkám M.s.S., které se bránilo přístupu k zájmové lokalitě č. xx přes jejich pozemky.

Žalovaný dále namítal porušení § 53 odst. 6 a § 51 odst. 2 správního řádu, když podle žalobce pominul způsob dokazování listinnými důkazy a chybí zde záznam o provedení Pokračování
3
59Ca 89/2009

takových důkazů podle § 53 odst. 6 správního řádu. V tomto směru se žalobce dovolával absence hodnocení předloženého znaleckého posudku ze dne 25. 7. 2002, který se týkal předmětné účelové komunikace. Podle žalobce, pokud M.s.S. zpochybnilo stanovisko Obce H.B. ze dne 30. 8. 2006, bylo na žalovaném, aby se odborně vypořádal s názory druhé strany a vyvrátil je. Žalobce dále obecně namítal porušení § 2 správního řádu, porušení zásady správního uvážení nesprávným hodnocením důkazů správního orgánu. Správní orgán byl dále povinen ve smyslu § 3 správního řádu v souladu se zásadou materiální pravdy provést všechny důkazy nezbytné pro řádné zjištění stavu, i takové, které svědčí ve prospěch vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. Správní orgán tak neučinil. V rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, správní orgán neuvedl, jakými podklady a úvahami se řídil při hodnocení důkazu a při výkladu právních předpisů. Absentuje dostatečná právní argumentace a odůvodnění, proč správní orgán rozhodl tak, jak bylo uvedeno ve výroku. Z vedených důvodů navrhoval žalobce zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného pro vady řízení a nezákonnost a požadoval nahradit náklady řízení.

K žalobě podal žalovaný obsáhlé písemné vyjádření. V něm uvedl, že předmětem odvolacího řízení byla pouze ta skutečnost, zda napadené usnesení o zastavení územního řízení bylo vydáno v souladu se zákonem. Žalovaný dospěl stejně jako stavební úřad k závěru, že přes zmíněnou výzvu žalobce nedoložil nezbytný podklad pro vydání územního rozhodnutí, a to souhlas vlastníka komunikace. Tato skutečnost bránila rozhodnutí ve věci, proto byl naplněn zákonný důvod podle § 35 odst. 3 stavebního zákona pro zastavení územního řízení. Ohledně nutnosti souhlasu vlastníka pozemku účelové komunikace žalovaný uváděl tytéž skutečnosti, jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vycházel z výkladu § 7 zákona o pozemních komunikací v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle žalovaného nebylo zpochybňováno, že by komunikace nebyla veřejnou účelovou komunikací sloužící k veřejnému užívání, a tedy i k přístupu v tom rozsahu, v jakém byla dosavadním způsobem užívána. Vlastník komunikace však nesouhlasí s novou navrženou stavbou rodinného domu, protože se tím podstatně rozšiřuje dosavadní způsob užívání stávající veřejné účelové komunikace. Proto stavební úřad a žalovaný dospěli k závěru, že k tomuto rozšířenému způsobu užívání pozemků s komunikací je nutný souhlas vlastníka předmětných pozemků, a to z důvodu, že vlastník bude dotčen v případě rozšíření užívání komunikace s ohledem na stoupající nároky na údržbu komunikace, čímž dojde ke zvýšenému zásahu do vlastnického práva k pozemkům. Dále žalovaný uvedl, že právní předpisy, které tvoří právní okolí kolem stavebního zákona, musely být aplikovány podle aktuálního znění v době posuzování záměru. Proto bylo nutné vyžádat si stanovisko dotčeného orgánu – silničního správního úřadu podle § 40 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích. Jeho případné nedoložení by však na výsledek posuzování nemělo zásadní vliv, neboť důvodem pro zamítnutí žádosti byla absence souhlasu vlastníka pozemku účelové komunikace se sjezdem na pozemek žalobce a jeho nesouhlas se zásadní změnou rozsahu stávajícího zákonného břemene v rámci užívání účelové komunikace. Podle žalovaného mezi základní požadavek je nutné zařadit podmínku napojení stavby na pozemní komunikaci podle § 37 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. a § 4 odst. 2 vyhlášky č.132/1998 Sb. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že cit. vyhláška a vyhl. č. 137/1998 Sb. byly zrušeny. Žalovaný se ohradil proti námitce žalobce, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí není zmínka o ust. § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb. Povinnost napojení stavebního pozemku na pozemní komunikaci je zakotvena přímo ve stavebním zákoně a bez splnění této podmínky nelze v územním rozhodnutí vymezit stavební pozemek a na něm umístit požadovanou stavbu Pokračování
4
59Ca 89/2009

rodinného domu. K problému napojení pozemku na pozemní komunikaci žalovaný odkázal na § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích. Z absence výčtu účelové komunikace v cit. ustanovení podle žalovaného nelze dovodit, že by posouzení možnosti připojení sousední nemovitosti na účelovou komunikaci nemělo být předmětem zkoumání. Analogicky podle § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích je vyžadováno souhlasné stanovisko vlastníka pozemku účelové komunikace s připojením pozemku na účelovou komunikaci. Žalovaný zpochybnil námitku žalobce, kterou žalobce odkazoval na územní plán Obce Horní Branná s tím, že v závazné textové části územního plánu nebyla komunikace po pozemcích pč. xx, xx a xx řešena. V daném případě žalobce může pro naplnění svého zamýšleného rodinného domu použít pouze stávající komunikační síť v území v podmínkách, ve kterých je síť umístěna a se zohledněním jejich skutečných technických a provozních parametrů. Žalovaný pak uzavřel tím, že změna rozšíření využití dané komunikace nesporně vyžaduje souhlas vlastníka komunikace, neboť zjevně překračuje meze zákonného svolení - zákonné věcné břemeno užívat pozemní komunikace. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí podané žaloby.

V replice k písemnému vyjádření žalovaného žalobce setrval na svých právních názorech. Zdůraznil, že žádný zákon ani jiný právní předpis nestanoví, že zákonným věcným břemenem u veřejně přístupných účelových komunikací je oprávnění každého užívat komunikaci způsobem a v rozsahu, k jakému je určena svými parametry. Pokud žalovaný přirovnával oprávnění obecného užívání podle § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích k právu sběru hub a lesních plodů či volného přístupu do krajiny, tento výklad nemá v zákoně oporu. Zcela mimo je pak tvrzení, že vlastník pozemku na němž se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, je povinen o komunikaci pečovat tak, aby byla v řádném stavu. Žalobce zopakoval, že i po změně ust. § 40 zákona o pozemních komunikacích je nadále příslušným silničním úřadem Obecní úřad H. B., neboť podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích obce vykonávají působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací. Žalobce dále uvedl, že není správné tvrzení žalovaného o tom, že v napadeném rozhodnutí neodkazoval na § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb. Žalobce namítal, že v napadeném rozhodnutí žalovaný odkazoval na své odůvodnění z předchozího rozhodnutí ze dne 15. 5. 2008, v němž vycházel z ust. § 9 vyhl. č. 137/1998. Žalobce se dále ohradil proti analogickému užití § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích k závěru, že k připojení komunikace na účelovou komunikaci je nutný souhlas vlastníka komunikace. Žalobce dále uvedl, že je nesprávný závěr, že komunikační napojení je řešeno po lesní cestě v soukromém vlastnictví. Pozemek pč. 36/1 je zastavěná plocha a nádvoří, pč. xx je trvalým travním porostem a pč. xx je zahradou. Veřejně přístupná účelová komunikace na uvedených pozemcích je vedena již od 50. let a je používána jako přístupová komunikace ke dvěma domům, od roku 1980 k dalšímu domu ve vlastnictví Zdeňka Semely, kdy ve stavebním povolení k tomuto domu je předmětná účelová komunikace uvedena jako přístupová cesta. Navíc po ní jezdí členové

M. s. S. ke své klubovně. V části je účelová komunikace zpevněna asfaltovou penetrací, v ostatní části je zpevněna kamenným záhozem a součástí spisu je znalecký posudek ohledně této účelové komunikace.

K podané žalobě se písemně vyjádřila osoba na řízení zúčastněná paní Marta B. Ta uvedla, že podstatou vleklého řízení je osobní vztah mezi zástupci M. s. S. a vedoucí odboru dopravy žalovaného Ing. J. Osoba na řízení zúčastněná poukazovala na vleklost řízení o Pokračování
5
59Ca 89/2009

odstranění překážky z uvedené účelové komunikace. Nesouhlasila s vyjádřeným názorem žalovaného, že dojde k zásahu do práv vlastníka rozšířením provozu na účelové komunikace, který vyvolá nutnost zvýšených nároků na údržbu komunikace a toto přesáhne meze a hledisko institutu zákonného věcného břemene oprávnění každého užívat veřejnou cestu. Pracovníci žalovaného byli na místním šetření a tedy dobře vědí, že cesta v současné době slouží jako přístup ke třem domům, kdy jeden z nich je klubovna M. s. S., to má minimálně xx členů, kteří cestu užívají. Záměrně nebyl uveden znalecký posudek Ing. M., který popisuje kvalitu cesty a únosnost podle norem ČSN a uvádí, že z hlediska únosnosti komunikace je plánovaná stavba rodinného domu plně zajištěna dopravní obslužností.

Před vlastním posouzením žaloby soud považuje za nutné shrnout průběh dosavadního správního řízení:

Územní řízení bylo zahájeno za účinnosti stavebního zákona č. 50/1976 Sb., a to dne 29. 6. 2006, kdy žalobce podal žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu, včetně garáže a příslušných přípojek a komunikačního připojení na pozemcích ve svém vlastnictví. Stavební úřad následně vyzval žalobce jako navrhovatele vydání územního rozhodnutí k doplnění podkladů, vyslovil požadavek na doložení souhlasu se zřízením sjezdu z komunikace na ppč. xx na ppč. Xx od vlastníka účelové komunikace. V důsledku nedoložení tohoto souhlasu se sjezdem podle § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích stavební úřad dne 23. 10. 2006 vydal usnesení, kterým územní řízení zastavil. K odvolání žalobce bylo usnesení stavebního řízení o zastavení územního řízení zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 2. 2007. V rozhodnutí žalovaný konstatoval, že v územním řízení se pokračuje podle dosavadního stavebního zákona a že požadavek na doložení souhlasu se sjezdem nemá oporu v § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný odkázal na požadavky podle § 3 vyhl. č. 132/1998 Sb. a § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb.

Následně bylo v územním řízení doplněno vyjádření Obecního úřadu H. B. jako příslušného silničního správního úřadu o tom, že přístupová komunikace je účelovou komunikací a že plánovaný rodinný dům je dopravně zajištěn ve smyslu územního plánu. Žalobce se zároveň vyjádřil tak, že připojení stavby je řešeno podle § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb. tak, že vlastní stavební úpravy nezasáhnou do vlastnických práv vlastníka ppč. xx. Dne 28. 11. 2007 stavební úřad vydal územní rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu s garáží včetně přípojek a komunikačního napojení na ppč. xx, xx, xx a xx ve vlastnictví žalobce. Toto územní rozhodnutí bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. OÚPSŘ 51/2008-328-rozh., zrušeno a věc vrácena stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný odkázal na postup Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy, který přezkoumal souhlasné vyjádření Obecního úřadu H. B. jako silničního správního úřadu a vyjádřil se tak, územní rozhodnutí bylo vydáno bez závazného stanoviska z hlediska dopravy, konkrétně bez závazného stanoviska Městského úřadu Jilemnice jako příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností z hlediska dopravního řešení podle § 40 odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný se dále odvolal na požadavek nadřízeného silničního správního úřadu ohledně nutnosti souhlasu vlastníka pozemků, po kterých vede veřejně přístupná účelová komunikace, navržená k přístupu k umisťované stavbě rodinného domu. Při posuzování splnění podmínky podle § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb. musí být brány v úvahu skutečné parametry této komunikace Pokračování
6
59Ca 89/2009

a skutečná povaha, jakož i rozsah obecného užívání této komunikace daného jejím současným způsobem a rozsahem jejího užívání.

S ohledem na vydané rozhodnutí stavební úřad dne 17. 7. 2008 vyzval žalobce k doplnění podkladů, a to závazného stanoviska z hlediska dopravního řešení v návaznosti na navržené umístění předmětné stavby, kterým je Městský úřad Jilemnice, odbor dopravy, a souhlas vlastníka pozemků, po kterých je navržen přístup a příjezd po komunikaci, na kterou má být napojen přístup a příjezd k navržené stavbě rodinného domu. Vyžadované stanovisko silničního správního úřadu si nakonec stavební úřad obstaral sám, bylo doloženo souhlasné stanovisko Městského úřadu Jilemnice, odboru dopravy, ze dne 3. 2. 2009, v němž silniční správní úřad podle § 40 odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích

dal souhlas s podmínkou, že dopravní připojení uvedené stavby na účelovou komunikaci bude provedeno v souladu s příslušnou normou ČSN o projektování místních komunikací. Vzhledem k tomu, že žalobce ve stanovené lhůtě nedodal souhlas vlastníka pozemku, po kterých probíhá předmětná účelová komunikace, stavební úřad vydal dne 3. 6. 2009 usnesení č.j. ÚPSŘ/590/2006/Fi, kterým podle § 35 odst. 3 stavebního zákona vedené územní řízení zastavil. V odůvodnění stavební úřad uvedl, že žalobce ve stanovené lhůtě přes upozornění na důsledky nedoložení nedoložil souhlas vlastníka pozemků, po kterých je navržen přístup a příjezd vozidel. Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal.

Žalobou napadeným rozhodnutím bylo usnesení stavebního úřadu o zastavení územního řízení podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu částečně změněno v části týkající se uvedení příslušnosti stavebního úřadu a nahrazeno textem, že stavební úřad rozhodoval jako příslušný podle § 13 odst. 1 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb. a ve zbytku bylo usnesení podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno. V odůvodnění žalovaný uvedl, že odvolací řízení provedl v souladu s § 190 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb. podle zák. č. 50/1976 Sb., neboť územní řízení bylo zahájeno dne 29. 6. 2006 a pravomocně neskončilo před 1. 1. 2007. Žalovaný uvedl, že bylo doloženo požadované závazné stanovisko silničního správního úřadu podle § 40 odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích, které si obstaral stavební úřad, toto nebylo důvodem pro zastavení územního řízení. Dále žalovaný odkázal na své rozhodnutí ze dne 8. 1. 2009, v němž již uvedl svůj názor o nutnosti doložit souhlas vlastníka komunikace, který byl vyžadován s ohledem na podstatné rozšíření způsobu užívání komunikace pro potřeby provádění a užívání stavby nového domu. Ohledně závěrů na nutnost doložit souhlas vlastníka účelové komunikace žalovaný odkázal také na své rozhodnutí ze dne 15. 5. 2008. Uvedl, že nutnost souhlasu vychází z náhledu na problematiku pozemních komunikací upravenou zákonem o pozemních komunikacích, ve vztahu k vlastnictví pozemků, na kterých se komunikace nacházejí. V konkrétním případě musí být s odkazem na čl. 11 Listiny základních práv a svobod zohledněny cíle a účely obou právních úprav a výsledný přístup k dané věci musí korespondovat s okolnostmi případu a s pravidly danými oběma právními úpravami, tedy zákonem o pozemních komunikacích a občanským zákoníkem. Podle žalovaného správní úřady nezpochybnily, že by přístupová cesta nebyla veřejnou účelovou komunikací, alespoň v tom rozsahu, v jakém byla dosavadním způsobem užívána, např. k obhospodařování stávajících pozemků a staveb. Vlastník komunikace však nesouhlasí s novou navrženou stavbou rodinného domu, protože se tím rozšiřuje dosavadní způsob užívání veřejně přístupné účelové komunikace. V takovém případě je nutný souhlas vlastníka předmětných pozemků zejména z toho důvodu, že z vlastnictví veřejně Pokračování
7
59Ca 89/2009

účelové komunikace vyplývají povinnosti týkající se údržby takové komunikace a je nesporné, že požadavky na parametry komunikace sloužící pro přístup k rodinnému domu jsou vyšší než pro komunikaci sloužící k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. U přístupové komunikace k rodinnému domu musí být zajištěn stálý přístup pěší, včetně kočárku, příjezd pro osobní vozidla, sanitní vozy, vozy hasičského záchranného sboru a podobně, a to v každou denní dobu po celý rok. Z toho vyplývají vyšší nároky na údržbu komunikace a s tím spojený zvýšení zásah do vlastnických práv, což přesahuje meze a hlediska institutu zákonného věcného břemene - oprávnění každého používat veřejnou cestu. Žalovaný odkázal také na posouzení Ministerstva pro místní rozvoj, které dospělo ve svém sdělení ze dne 3. 11. 2008 k závěru, že zde nejsou naplněny podmínky pro zahájení přezkumného řízení podle § 94 správního řádu. I s ohledem na tento závěr dospěl žalovaný k závěru, že bylo nutné, aby byl v územním řízení doložen souhlas vlastníka uvedených pozemků.

Napadené rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání soud přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s., vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu dle § 75 odst. 1 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Námitku směřující do výroku o změně usnesení stavebního úřadu a odvolání se žalovaného na právní předpis, kterým se územní řízení řídilo, soud neshledal důvodnou. Z výroku usnesení stavebního úřadu ve spojení s výrokem rozhodnutí žalovaného podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu jasně vyplývá, že územní řízení bylo stavebním úřadem zastaveno podle § 35 odst. 3 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. účinného do 31. 12. 2006, v tomto byl výrok o zastavení řízení žalovaným potvrzen. Toto vyplývá také z úvodního odstavce, jakož i z odstavce 5., str. 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného. Žalovaný zde vyjádřil, že odvolací řízení provedl podle stavebního zákona č. 50/1976 Sb. účinného do 31. 12. 2006 a v části obsahující vlastní výrok o zastavení řízení usnesení potvrdil. Postup správních orgánů v předmětném územním řízení podle stavebního zákona č. 50/1976 Sb. je v souladu s § 190 odst. 3 stavebního zákona č. 183/2006 Sb., účinného od 1. 1. 2007, podle kterého se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpis. V daném případě bylo územní řízení zahájeno dne 29. 6. 2006 podáním návrhu žalobce na vydání územního rozhodnutí, tedy před účinností stavebního zákona č. 183/2006 Sb., nebylo do 1. 1. 2007 pravomocně skončeno, proto v něm správní orgány postupovaly podle dosavadních právních předpisů, tj. podle stavebního zákona č. 50/1976 Sb. a prováděcích předpisů k tomuto zákonu. Tedy včetně § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb., rovněž v tomto směru je žalobcova námitka nedůvodná.

Pokud žalovaný změnil výrok usnesení stavebního úřadu o zastavení územního řízení, stalo se tak pouze v části, ve které stavební úřad nesprávně uvedl ustanovení dosavadního stavebního zákona č. 50/1976 Sb. ve vztahu k určení, že je příslušným stavebním úřadem. Podle § 190 odst. 4 stavebního zákona č. 183/2006 Sb. platí, že neukončená řízení vedená podle dosavadní právní úpravy (což je právě případ daného územního řízení) dokončí stavební úřad, který se stal příslušným k vedení řízení v dané věci podle tohoto zákona. Z uvedeného má soud za to, že ačkoli správní úřady byly povinny dokončit vedené územní Pokračování
8
59Ca 89/2009

řízení podle dosavadních právních předpisů, věcná a místní příslušnost stavebního úřadu se po 1. 1. 2007 řídila již novým stavebním zákonem č. 183/2006 Sb. Žalovaný tedy nepochybil, pokud změnil usnesení stavebního úřadu v části, ve které stavební úřad nesprávně odkázal na ustanovení dosavadního stavebního zákona č. 50/1976 Sb. ve vztahu k určení své příslušnosti, a výrok změnil v části týkající se příslušnosti stavebního úřadu tak, že uvedl, že stavební úřad byl k provedení řízení již příslušný podle § 13 odst. 1 písm. f) stavebního zákona č. 183/2006 Sb. Názor žalobce, že výrokem napadeného rozhodnutí byl změněn právní předpis, kterým se územní řízení řídilo, je mylný. Jak již soud uvedl, změna se týkala pouze části výroku, v níž se stavební úřad odvolával na příslušné ustanovení právního předpisu ve vztahu k určení své příslušnosti provést územní řízení, a to v souladu se zásadou, že správní řízení neukončená do 31. 12. 2006 dokončí ten stavební úřad, který se stal příslušný k jejich vyřízení k 1. 1. 2007 podle stavebního zákona č. 183/2006 Sb. Výrok napadeného rozhodnutí a odůvodnění žalovaného tak nejsou ve vzájemném rozporu, žalovaný částečnou změnu výroku odůvodnil v úplném závěru odůvodnění.

Soud také neshledal důvodným žalobní bod týkající se určení příslušného silničního správního úřadu. Zde soud vychází z toho, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobce do usnesení stavebního úřadu o zastavení územního řízení. Vydání závazného stanoviska silničního správního úřadu nebylo předmětem zkoumání žalovaného a stavebního úřadu, tyto správní orgány dospěly k závěru o naplnění zákonných podmínek pro zastavení územního řízení z jiného důvodu, který se závazného stanoviska silničního správního úřadu nedotýkal. Tuto skutečnost žalovaný výslovně v napadeném rozhodnutí konstatoval, upozornil na to, že závazné stanovisko příslušného silničního úřadu (Městského úřadu Jilemnice ze dne 3. 2. 2009 č.j. MUJI-630/09/OD) opatřil stavební úřad, stanovisko bylo souhlasné a nebylo důvodem pro zastavení územního řízení.

K námitce týkající se nutnosti souhlasu M. s. S. jako vlastníka pozemků st.p.č. xx, xx, xx, v k.ú. H. B., po kterých vede účelová komunikace, která má být užívána jako přístupová k navrhovanému rodinnému domu žalobce, soud uvádí následující.

V souzeném případě bylo řízení o návrhu žalobce na vydání územního rozhodnutí zastaveno podle § 35 odst. 3 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. z důvodu nedoložení shora uvedeného souhlasu. Stavební úřad, který byl v tomto směru vázán vysloveným právním názorem žalovaného, dovodil, že žalobce je povinen doložit také souhlas vlastníka pozemků, po kterých probíhá dotčená účelová komunikace, po které měl být zajištěn přístup k rodinnému domu žalobce, neboť jinak nelze prokázat splnění podmínky dle § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb., a to s odkazem na ústavně konformní výklad příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikacích.

Podle § 35 odst. 1 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. byl žalobce jako navrhovatel vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu s garáží, včetně přípojek a komunikačního napojení povinen svůj návrh doložit dokumentací stanovenou prováděcími předpisy k tomuto zákonu, popřípadě doklady stanovenými zvláštními předpisy.

Ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 vyhl. č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, stanoví náležitosti návrhu na vydání územního rozhodnutí, v odst. 3 a odst. 4 cit. ustanovení je pak obsažen výčet příloh, které je třeba k návrhu Pokračování
9
59Ca 89/2009

na vydání územního rozhodnutí doložit. Podle uvedeného ustanovení musí navrhovatel vydání územního rozhodnutí dokládat souhlas vlastníka pozemku, nemá-li k němu navrhovatel vlastnické či jiné právo, to vše za předpokladu, že by se umístění stavby takového

pozemku týkalo. To však není případ žalobce, který stavby na pozemcích M.s. S. navrhovanou stavbu rodinného domu včetně přípojek a komunikačního spojení umisťovat nechtěl. V tomto směru žalobce svůj návrh upřesnil ve vyjádření ze dne 14. 3. 2007, kterým reagoval na rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2007. Podle cit. ustanovení tedy stavební úřad souhlas vyžadovat nemohl.

Podle § 4 odst. 2 vyhl. č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, která stanoví základní požadavky na územně technické řešení staveb, se stavby podle druhu a potřeby umisťují tak, aby bylo umožněno jejich napojení na sítě technického vybavení a pozemní komunikace. Ustanovení § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb. řeší připojení staveb na pozemní komunikace. Podle § 9 odst. 1 cit. vyhl. u staveb, jejichž charakter to vyžaduje, se zřizuje kapacitně vyhovující připojení na pozemní komunikace, přičemž cit. vyhláška zde obecně odkazuje na zákon o pozemních komunikacích a vyhl. č. 104/1997 Sb., k jeho provedení. Podle 9 odst. 2 vyhl. č. 137/1998 Sb. připojení staveb na pozemní komunikace musí svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovovat požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného plynulého provozu na přilehlých pozemních komunikacích. Podle druhu a charakteru stavby musí připojení splňovat též požadavky na dopravní obslužnost, parkování a přístup požární techniky. Ani z uvedeného ustanovení § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb., nelze podle názoru soudu přímo dovodit povinnost žalobce doložit souhlas vlastníka pozemků, po kterých probíhá účelová komunikace, se stavbou navrhovaného rodinného domu a jeho připojení na danou účelovou komunikaci. Naplnění podmínek dle cit. ustanovení nelze automaticky spojovat a podmiňovat souhlasem vlastníka účelové komunikace k jejímu užívání k přístupu k navrhovanému domu žalobce, jak to činí v souzeném případě správní orgány.

Rovněž ani žádné ustanovení zákona o pozemních komunikacích, ani žádné ustanovení prováděcí vyhl. č. 104/1997 Sb. neukládá navrhovateli vydání územního rozhodnutí o umístění stavby doložit předchozí souhlas vlastníka účelové komunikace s připojením nemovitosti k této účelové komunikace a přístupu po ní. Soud zde odkazuje na odůvodnění žalovaného v rozhodnutí ze dne 26. 2. 2007, v němž žalovaný správně dovodil, že z § 10 odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích je nutné dovodit, že předchozí souhlas vlastníka účelové komunikace s připojením sousední nemovitosti k účelové komunikaci se nevyžaduje. Pokud ve vyjádření k žalobě žalovaný vyjádřil názor opačný, soud se s ním neztotožnil. Podle § 10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích se předchozí souhlas vlastníka vyžaduje pro účely vydání povolení příslušným silničním správním úřadem o připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo místní komunikaci. O takový případ se však v daném územním řízení nejednalo. V případě žalobce se jednalo o připojení jiné pozemní komunikace, resp. sousední nemovitosti k účelové komunikaci, k takovému připojení zákon o pozemních komunikacích rozhodnutí správního silničního úřadu s předchozím souhlasem vlastníka účelové komunikace nevyžaduje. Rovněž nelze přehlédnout, že zmíněná prováděcí vyhl. č. 104/1997 Sb. upravuje technické podmínky pro připojování pozemních komunikací navzájem a podmínky pro připojování sousední nemovitosti na dálnici, silnici a místní komunikaci, nikoli na účelovou komunikaci. Pokračování
10
59Ca 89/2009

Doložení souhlasu vlastníka účelové komunikace nelze dovodit ani z definice účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a obsahu veřejnoprávního institutu obecného užívání účelových komunikací ve smyslu § 19 odst. 1 cit. zákona, jak učinil žalovaný.

Se žalovaným lze souhlasit v tom směru, že úprava účelových komunikacích obsažená v § 7 zákona o pozemních komunikacích a omezení vlastníka účelové komunikace obecným užíváním účelové komunikace třetími osobami má svůj ústavně právní rozměr. Z judikatury Ústavního soudu, jakož i z judikatury soudů obecných a správních se dovozuje, že ústavně konformní omezení (v souladu s § 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) vlastníka veřejně přístupné účelové komunikace je dáno tehdy, pokud vlastník účelové komunikace s omezením svého vlastnického práva obecným užíváním svého pozemku jako komunikace souhlasil, a to i konkludentně, pokud je zároveň splněna podmínka nutné a nenahraditelné komunikační potřeby. V takovém případě je potom vlastník pozemku, jež je užíván jako účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, omezen veřejnoprávním institutem obecného užívání účelové komunikace, které vyplývá z § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích smí každý (v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích) užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, s výjimkami stanovenými právními předpisy s tím, že uživatel musí přizpůsobit užívání stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu dotčené pozemní komunikace. Toto oprávnění svědčí každému uživateli pozemní komunikace, tedy i účelové komunikace v soukromém vlastnictví fyzické či právnické osoby. Obecným užíváním účelové komunikace je třeba rozumět takové užívání, které je v souladu s jejím určením a nevylučuje stejné užívání ostatních. V případě účelových komunikacích se tak jedná o oprávnění každého účelovou komunikaci užívat k účelu jejímu určení ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tedy ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, tedy nikoli pouze k účelům, k jakým by účelovou komunikaci vyhradil její vlastník. To vše platí za předpokladu, že veřejný přístup na účelovou komunikaci nebyl upraven nebo omezen rozhodnutím příslušného silničního správního úřadu podle § 7 odst. 1 věta poslední zákona o pozemních komunikacích. Vlastník účelové komunikace je pak na rozdíl od vlastníka dálnice, silnice a místní komunikace povinen pouze strpět její obecné užívání, tedy nebránit ostatním uživatelům účelové komunikace ve výkonu jejich veřejnoprávního oprávnění účelovou komunikaci užívat obvyklým způsobem k obvyklému účelu.

V posuzovaném případě stavební úřad i žalovaný vycházeli z toho, že komunikace vedoucí po pozemcích ve vlastnictví M. s. S. je účelovou komunikací. Tento vlastník účelové komunikace je omezen ve smyslu § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích ve výkonu svého vlastnického práva k předmětným pozemkům veřejnoprávním oprávněním každého, tedy i žalobce, užívat účelovou komunikaci probíhající po jeho pozemcích k obvyklým účelům obvyklým způsobem, tj. i ke spojení svých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Soud má za to, že užívání žalobce nijak z tohoto rámce obecného užívání účelové komunikace nevybočuje. Z katastrální mapy, z vyjádření žalobce v průběhu správního řízení vyplývá, že předmětná Pokračování
11
59Ca 89/2009

účelová komunikace je užívání k obhospodařování pozemků ve vlastnictví M.s.S., jakož i k přístupu ke stavbě v jeho vlastnictví a rovněž i k přístupu k dalším domům čp. 404, čp. 62 66. Soud nenalezl jediný zákonný podklad pro závěr žalovaného, že vlastník předmětné účelové komunikace musí dát souhlas k užívání komunikace další osobě. Jak již soud uvedl, vlastník účelové komunikace je omezen obecným užíváním této komunikace, tedy právem každého, tj. i žalobce, komunikaci užívat obvyklým způsobem k obvyklému účelu. Není již třeba jeho souhlasu k užívání účelové komunikace dalšími osobami.

Pokud žalovaný dovodil nutnost souhlasu z povinnosti vlastníka účelové komunikace tuto komunikaci z důvodu přístupu žalobce k navrhovanému rodinnému domu celoročně udržovat, nemá tento závěr oporu v příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikacích. Cit. zákona na rozdíl od povinnosti vlastníka dálnice, silnice a místní komunikace, povinnost vlastníka účelové komunikace udržovat tuto komunikaci celoročně sjízdnou na vlastní náklady nezakotvuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2008, č.j. 6 As 11/2007-77, ze dne 15. 11. 2007, č.j. 6 Ans 2/2007-128, www.nssoud.cz). Lze uzavřít s tím, že ani na základě § 7 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nebylo možné požadovat po žalobci doložení souhlasu M.s.S s užíváním pozemků, po kterých probíhá předmětná účelová komunikace. Zákonné důvody pro zastavení územního řízení podle § 35 odst. 3 stavebního zákona tak nebyly naplněny a žalovaný pochybil, pokud z tohoto důvodu neshledal odvolání žalobce důvodným.

Procesní námitky uplatněné v závěru žaloby soud neshledal důvodnými. Pokud žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal s předloženým znaleckým posudkem, a proto porušil příslušná ustanovení správního řádu ve vztahu k dokazování a zjištění řádného stavu věci, soud poukazuje na skutečnost, že v napadeném rozhodnutí žalovaný návrh na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby neposuzoval věcně a nezabýval se technickými parametry účelové komunikace. Toto konstatování se stejně týká námitek ohledně souladu záměru s územním lánem obce H. B. Napadené rozhodnutí žalovaného podle názoru soudu obsahuje odůvodnění v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť z něj vyplývají skutečnosti, z nichž bylo v souzeném případě vycházeno, jakož i právní úvahy žalovaného ohledně naplnění zákonných podmínek pro zastavení územního řízení podle § 35 odst. 3 stavebního zákona. Tento právní závěr však soudem nebyl shledán v souladu se zákonem, jak bylo odůvodněno shora.

Soud proto shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř.s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vysloveným právním názorem soudu vázán podle § 78 odst. 5 s. ř. s.

Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., když oba účastníci s tímto postupem soudu vyslovili souhlas.

Obiter dictum soud uvádí, že ze shora uvedeného nemá za to, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro vydání územního rozhodnutí o umístění navrhovaného rodinného domu žalobce, včetně garáže, přípojek, čističky vod, studen a komunikačního připojení. Bude však věcí správních orgánů, aby podaný návrh žalobce posoudili podle § 37 stavebního zákona, včetně posouzení, zda navrhovaná stavba vyhovuje obecně technickým požadavkům Pokračování
12
59Ca 89/2009

na výstavbu dle prováděcích předpisů, včetně dopravního napojení a přístupu k navrhované nemovitosti (§ 9 vyhl. č. 137/1998 Sb.). Této povinnosti se správní úřady nemohou zbavit s odkazem na nesouhlas Mysliveckého sdružení Sovinec s užíváním účelové komunikace, jež je navrhovaná jako přístupová k zamýšlenému rodinnému domu žalobce.

Na okraj soud poznamenává, že sdělení Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 3. 11. 2008 o nesplnění předpokladů dle § 94 správního řádu k zahájení přezkumného řízení, potvrzovalo jen právní názor žalovaného ohledně nutnosti vydat územní rozhodnutí poté, co je vydáno závazné stanovisko příslušného silničního správního úřadu, kterým je podle § 40 odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích od 1. 1. 2007 obce s rozšířenou působností, a to z hlediska dopravního řešení. A rovněž podporovalo názor, že je třeba zkoumat napojení pozemků, na nichž je navrhováno umístění stavby, s odkazem na § 9 vyhl. č. 137/1998 Sb. z důvodu, že řízení zahájená před dnem účinnosti nového stavebního zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Ministerstvo pro místní rozvoj se v uvedeném sdělení nijak nezabývalo nutností souhlasu M.s.S jako vlastníka pozemků, po kterých probíhá předmětná účelová komunikace, na kterou má být nemovitost žalobce napojena.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalobce, a má proto proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil. Náklady žalobce jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000,- Kč (položka 14a Sazebníku soudních poplatků). Odměna za zastupování v daném případě žalobci nenáleží, neboť byl zastoupen obecným zmocněncem, hotové výdaje nebyly žalobcem vyčísleny a prokázány.

Zúčastněným osobám soud náhradu nákladů nepřiznal v souladu s § 60 odst. 5 s. ř .s. Podle § 60 odst. 5 s.ř.s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákadlů řízení. V daném případě soud osobám na řízení zúčastněným žádné povinnosti neuložil, osoby na řízení zúčastněné ani náhradu nákladů řízení nepožadovaly, soud proto vyslovil, že jim právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., dle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných

Pokračování
13
59Ca 89/2009

náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 11. října 2010.

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru