Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 Af 6/2015 - 90Rozsudek KSLB ze dne 27.01.2016

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
10 Afs 34/2016

přidejte vlastní popisek

59Af 6/2015-90

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobce MUDr. P.G., bytem XX, zastoupeného Ing. Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní se sídlem Komenského 87/3, 460 01 Liberec, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5546/15/5200-10423-701743,

takto:

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5546/15/5200-10423-701743, se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám zástupkyně Ing. Jitky Routkové, daňové poradkyně se sídlem Komenského 87/3, 460 01 Liberec, náklady řízení ve výši 15 342 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci

tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žaloba

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí o odvolání vydané Finančním úřadem pro Liberecký kraj (dále jen „správce dane“) dne 26. 9. 2013 pod č. j. 897718/13/2602-24801-506521. Rozhodnutím o odvolání správce daně podle § 113 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, změnil výši úroku z prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 předepsaného do evidence na osobní daňový účet žalobce do dne 15. 3. 2013. Výše úroku z prodlení byla správcem daně předepsána platebním výměrem ze dne 29. 5. 2013, č. j. 694401/13/2602-24801-506251, podle § 264 odst. 14 daňového řádu a § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“), ve výši 30 600 Kč. Rozhodnutím o odvolání výši úroku z prodlení správce daně změnil na částku 14 172 Kč. Žalobou napadeným rozhodnutím pak žalovaný výši předepsaného úroku z prodlení změnil na částku 14 523 Kč.

Pokračování
2
59Af 6/2015

I. a) nicotnost

Žalobce nejprve uplatnil námitku nicotnosti platebního výměru. Upozornil na to, že již v prvém odvolání namítal, že údaje v platebním výměru ohledně stanovení úroku z prodlení napsané až za jeho koncem, jsou nejasné. Není z nich zřejmé, jaká konkrétní částka a v jaké výši a po jaké období je úročena, a částky neodpovídají platbám žalobce na straně „dal“ osobního daňového účtu. Platební výměr je tak ve výroku i v odůvodnění neurčitým. Správce daně pochybil, pokud se podnětem žalobce nezabýval a namísto prohlášení nicotnosti platebního výměru v rámci odvolacího řízení jeho neurčitost odstraňoval. Vyrozumění žalovaného z prosince 2013, která se týkají podnětu směřujícího k prohlášení nicotnosti rozhodnutí správce daně, žalobce označil za totožná, formální, vydaná po uplynutí lhůty pro vyřízení. K vyrozumění žalovaného ze dne 9. 12. 2013 žalobce podotknul, že je po věcné stránce formálním a neurčitým. Žalovaný se nevypořádal s konkrétními námitkami žalobce, že z platebního výměru není zřejmé, jak byl úrok z prodlení stanoven, jaká konkrétní částka a v jaké výši a po jaké období je úročena. Žalobce setrval na tom, že neurčitost platebního výměru nebylo možné odstraňovat v odvolacích řízeních, byl zde důvod pro zrušení platebního výměru, eventuálně prohlášení jeho nicotnosti.

I. b) chybný výpočet

Druhá žalobní námitka se týkala výpočtu úroku z prodlení. Správce daně sice rozepsal výpočet úroku z prodlení, ale výpočet považuje žalobce za chybný, neboť správce daně pominul § 59 ZSDP, eventuálně § 152 daňového řádu. Žalobce zdůraznil, že v jednotlivých skupinách se úhrada daně použije nejdříve na splatné daňové pohledávky s dřívějším datem splatnosti. Přitom ke dni 6. 5. 2011 měl žalobce již dodatečně doměřenou daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 plně uhrazenou, proto je výpočet úroku z prodlení ve výši 14 171,22 Kč chybný. Z výroku platebního výměru či rozhodnutí správce daně nevyplývá, že by se správce daně správným pořadím úhrady daní zabýval.

Odůvodnění žalovaného v rozhodnutí o odvolání je novum, s tímto názorem nebyl v předchozím řízení žalobce seznámen. Podle žalobce byla předmětná daň splatná do 30. 6. 2010. Žalobce popsal, že na předmětnou daň uhradil dne 29. 6. 2010 částku 22 955 Kč a dne 1. 7. 2010 částku 45 640 Kč, celkem tedy ke dni 1. 7. 2010 uhradil celou částku 68 595 Kč, jak ji přiznal v řádném daňovém přiznání. Z daňové informační schránky vyplynulo, že ke dni 1. 7. 2010 neměl na předmětné dani žádný dluh. Následně správce daně vyměřil žalobci daň ve výši 137 475 Kč a kladný rozdíl mezi vyměřenou daní a daní tvrzenou ve výši 68 880 Kč byl žalobce povinen uhradit v náhradní lhůtě 15 dnů od právní moci platebního výměru. Pokud žalobce uhradil dne 14. 12. 2010 částku 27 500 Kč, měla být dle §59 odst. 5 písm. d) ZSDP použita na úhradu splatného nedoplatku na předmětné dani. Žalobce pak dne 6. 5. 2011 uhradil částku 68 800 Kč a považoval daň k uvedenému datu za zcela uhrazenou. V období od 1. 7. 2010 do 6. 5. 2011 měl zároveň na dani silniční a dani z příjmů ze závislé činnosti přeplatky, které měly být při výpočtu úroku z prodlení zohledněny.

Pokud byla rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 3. 2013 konečná výše daně stanovena ve výši 148 005 Kč, její splatnost ve smyslu § 59 ZSDP a § 152 daňového řádu, nastala ke dni Pokračování
3
59Af 6/2015

30. 9. 2010, nikoliv až dne 21. 3. 2013, kdy nastala náhradní lhůta splatnosti, jak nesprávně tvrdí žalovaný. Ode dne doručení rozhodnutí o konečné výši předmětné daně se odvíjí pouze náhradní lhůta splatnosti ve smyslu § 139 odst. 3 daňového řádu, nikoliv lhůta splatnosti dle § 40 odst. 1 ZSDP, a ta má vliv pouze na vymáhací řízení. Žalovaný tyto dvě lhůty v neprospěch žalobce zaměňuje a v důsledku toho platbu ze dne 6. 5. 2011 ve výši 68 800 Kč chybně přiřazuje k úhradě zálohy na daň z příjmů fyzických osob roku 2011 splatné ke dni 15. 6. 2011 a úhradě daňové povinnosti na daň z příjmů fyzických osob roku 2010 splatné ke dni 30. 9. 2011. Takový postup není zákonný. S odkazem na odbornou literaturu má žalobce za to, že rozlišení obou pojmů má význam z hlediska povinnosti uhradit úrok z prodlení vzhledem k tomu, že do evidence daně je daň předepsána k původnímu datu splatnosti, je tak možno úhradu daně směřovanou na daň stanovenou zmoci úřední zapravit na tuto daň po celou dobu běhu náhradní lhůty splatnosti, nikoliv až poslední den běhu této lhůty. Pokud daňový subjekt zaplatí daň před uplynutím lhůty uvedené v platebním výměru, může být tato daň přímo přiřazena na úhradu této daně. Žalovaný tedy nemůže ktíži žalobce vykládat pořadí úhrady daně a přiřadit platby ze dne 14. 12. 2010 až 6. 5. 2011 k jiné daňové povinnosti, než jak mu stanoví ZSDP a daňový řád. Žalobce uváděl dále důvody pro nesprávné přiřazení platby ze dne 6. 5. 2011 v částce 68 800 Kč k dani budoucí a v částce 27 500 Kč k úhradě zálohy roku 2011.

Nato se žalobce vyjadřoval ke konstatování žalovaného na str. 9 rozhodnutí, podle něhož byla předmětná daň zcela uhrazena dne 2. 7. 2012, což vyplývá z údaje ve sloupci třetím v částce 0 Kč. Stejné skutečnosti jsou pak uvedeny u data 14. 9. 2012 a 14. 12. 2012, proto žalobce namítá, že mu jsou nesprávně stanoveny úroky z prodlení z předmětné daně po dni 2. 7. 2012, resp. po 14. 9. 2012 či 14. 12. 2012, přestože předmětná daň byla uhrazena přeplatkem na jiné dani podle § 154 odst. 2 daňového řádu.

Kromě toho žalobce namítal, že ve výpočtu úroku z prodlení na str. 8 a 9 napadeného rozhodnutí jsou duplicitně stanovovány úroky z prodlení, resp. mu není zřejmé, jak je úrok a na základě jakého prodlení, s jakou částkou a od kterého do kterého data stanoven. V této části je úrok z prodlení neurčitý.

I. c) chybné zaokrouhlování

Žalobce uplatnil také námitku chybného zaokrouhlování. Správce daně k datu 15. 3. 2013 vypočítal úrok ve výši 14 171,22 Kč, nicméně ve výroku žalobci předepsal na osobní účet úrok z prodlení ve výši 14 172 Kč. Ustanovení § 146 daňového řádu podle žalobce nepřipouští zaokrouhlování na celé koruny nahoru, postupné zaokrouhlování ve dvou nebo více stupních je nepřípustné. Žalovaný se suplatněnou odvolací námitkou týkající se zaokrouhlování nezabýval, resp. konstatoval zákonnou právní úpravu, sám se jí neřídil a přistoupil k dvojímu zaokrouhlení, když nejprve zaokrouhlil jednotlivé úroky za úročené období, ty následně sečetl a vypočetl úrok 14 522,54 Kč, který následně zaokrouhlil na částku 14 523 Kč. Tento postup měl žalobce za nezákonný a nesystémový.

I. d) rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí správce daně

Podle žalobce je rozhodnutí správce daně o odvolání nezákonné pro zásadní rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí. Zatímco z výroku rozhodnutí správce daně, kterým Pokračování
4
59Af 6/2015

byl úrok z prodlení změněn z částky 30 600 Kč na částku 14 172 Kč, vyplývá, že úrok z prodlení byl v platebním výměru stanoven chybně, v odůvodnění správce daně uvedl, že „na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že k vydání napadeného platebního výměru na úrok z prodlení daňových povinností daně z příjmů fyzických osob podávajících přiznání za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 30. 1. 2009 č. j. 694401/13/2602- 24801-506521 měl správce daně oporu v právních předpisech, a že úrok z prodlení není stanoven chybně“. Výklad výroku a odůvodnění rozhodnutí správce daně, který provedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, je účelový. Nelze po žalobci požadovat, aby se domýšlel, co měl správce daně na mysli. Podle žalobce je odůvodnění rozhodnutí správce daně nesmyslné, pokud v něm správce daně uvedl, že měl při vydání platebního výměru oporu v právních předpisech a úrok z prodlení nebyl stanoven chybně. Obdobnou chybu pak lze vytknout napadenému rozhodnutí žalovaného. I z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že platebním výměrem, eventuálně rozhodnutím správce daně nebyly úroky z prodlení stanoveny chybně a správce daně měl při jejich vydání oporu v právních předpisech, což je v hrubém rozporu s výrokem napadeného rozhodnutí.

I. e) duplicitní úrok

Následně žalobce znovu uvedl, že mu byl duplicitně předepsán úrok z prodlení v konkrétních případech. Skutečnosti, které uvedl žalovaný ohledně namítané duplicity ve výpočtu úroku z prodlení, měly vyplynout z rozhodnutí správce daně, které bylo v tomto rozsahu neurčité.

I. f) prekluze

Žalobce dále namítal prekluzi předmětné daně. Úrok z prodlení na předmětné dani nemohl být předepsán, neboť správce daně nebyl oprávněn dodatečně doměřit daň z příjmů fyzických osob za uvedené zdaňovací období, když ta byla správcem daně řádně vyměřena a předepsána na osobní daňový účet dne 30. 6. 2010. Žalovaný nebyl oprávněn vydat rozhodnutí ze dne 11. 3. 2013, neboť právo stanovit daň bylo prekludováno ke dni 31. 12. 2012. Žalobce nesouhlasil s odůvodněním přerušení a počátku běhu nové lhůty pro stanovení daně a uváděl důvody, proč výzva Finančního úřadu v České lípě ze dne 12. 8. 2010 neměla účinky ve smyslu § 47 odst. 2 ZSDP. Žalobce především zmiňoval nezákonnost vydané výzvy a skutečnost, že žalobci byla daň ke dni 30. 6. 2012 vyměřena konkludentně, proto nebylo možné zahájit vytýkací řízení výzvou ze dne 12. 8. 2010. Jako důkazy žalobce předkládal tiskové sestavy ze dne 31. 8. 2010 a důkazy z daňové informační schránky, z nichž dle žalobce vyplývá, že dne 30. 6. 2010 i dne 5. 4. 2010 byla na jeho osobní účet připsaná daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009.

Žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu, podle nichž má správní orgán povinnost přezkoumat zánik práva daň doměřit či vyměřit a je povinen k prekluzi práva přihlédnout z moci úřední i v případě, když se jedná o příslušenství daně bez ohledu na to, zda byla námitka uplatněná vůči stanovení předmětné

daně.

I. g) rozhodování o prominutí daně a příslušenství

Pokračování
5
59Af 6/2015

Další žalobní bod žalobce uplatnil v souvislosti s rozhodováním o jeho žádosti o prominutí daně a příslušenství daně, kterou podal dne 31. 12. 2010 u Finančního úřadu v České Lípě a o které nebylo do dnešního dne rozhodnuto. Rozhodnutí o žádosti o prominutí daně a příslušenství má přitom vliv na dané odvolací řízení. Žalobce shrnul závěry žalovaného ve vyrozumění ze dne 14. 1. 2015, č. j. 1122/15/520010424-706807, a nesouhlasil s tím, jak se s namítanými skutečnostmi žalovaný vypořádal. Ke sdělení Finančního úřadu v České Lípě ze dne 23. 5. 2011, č. j. 103074/11/172911506113, žalobce uvedl, že je nezákonné, závěr tohoto správce daně, že není k vyřízení žádosti kompetentní, není v souladu s právními předpisy. Povinností správce daně bylo žádost postoupit, což se nestalo, proto jsou finanční orgány ve věci této žádosti několik let nečinné. Dle § 55a ZSDP může k prominutí dojít v kterémkoliv stádiu daňového řízení. Žalovaný se měl námitkou věcně zabývat, nikoliv ji formálně vyřídit. O podané žádosti mělo být vydáno rozhodnutí, aby proti němu mohl žalobce uplatnit řádné opravné prostředky. Pokud žalovaný dne 14. 1. 2015 vydal vyrozumění o odložení podnětu, pak žalobce s jeho závěry nesouhlasí. Nesouhlasil ani s tvrzením správce daně, úředními záznamy o tom, že v této věci úředně jednal se správcem daně. Žalobce uzavřel tím, že do dnešního dne nebylo o žádosti řádně rozhodnuto, proto má za to, že orgány finanční správy jsou nečinné, což se negativně odráží v řízení o úroku z prodlení k předmětné dani.

I. h) nezohlednění všech skutečností – zpětného posečkání daňového rozdílu

Žalobce rozporoval právní závěr žalovaného, že rozhodný je stav v době vydání platebního výměru na úrok z prodlení a zpětné posečkání daňového rozdílu v částce 10 530 Kč se ve výpočtu předmětného úroku z prodlení neodráží. Žalobce uvedl, že správce daně rozhodnutím o posečkání daně ze dne 29. 5. 2013, č. j. 694412/13/2602-24 18-50652, rozhodl o posečkání daně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2014 v částce 10 530 Kč a dále posečkal úrok z prodlení, o zbytku nedůvodně nerozhodl. Žalovaný byl povinen při svém rozhodování tuto skutečnost zohlednit, protože má podstatný vliv na výši úroku z prodlení, když za dobu posečkání nevzniká žalobci v souladu s § 157 daňového řádu povinnost hradit úrok z prodlení. Bylo tedy povinností žalovaného úrok z prodlení z částky 10 530 Kč nestanovit.

I. ch) neprojednání odvolání a neseznámení s důkazy

V závěru žaloby žalobce upozornil na „Seznámení se zjištěnými důkazy a výzvu k vyjádření se v rámci odvolacího řízení“, které žalovaný vydal dne 1. 9. 2014 a ze kterého plyne, žalovaný v průběhu odvolacího řízení doplňoval důkazy. S těmito důkazy žalobce neseznámil, neboť vlastní seznámení s provedenými důkazy redukoval pouze na obsah seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvu k vyjádření ze dne 1. 9. 2014, které žalobci doručil. Žalobce namítal, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu žalovaného. V průběhu odvolacího řízení žádal, aby mu bylo umožněno do spisu nahlédnout u místně příslušného správce daně - Finančního úřadu pro Liberecký kraj a dále žádal o sdělení informace, kdy bude možno do spisu u tohoto správce daně možno nahlížet, v jaké kanceláři a u jaké konkrétní úřední osoby, přičemž svou žádost opřel o zásady správy daní a § 13 zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, a skutečnost, že se jedná o nové důkazy v rámci odvolacího řízení. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby nahlížel do spisu v sídle žalovaného, které je pro něj nedosažitelným v důsledku reorganizace státní finanční správy. Znemožněním nahlédnout do spisu u místně příslušnhéo správce daně Pokračování
6
59Af 6/2015

tak ve skutečnosti nedošlo k projednání nového právního názoru žalovaného, obsah seznámení byl pouze formální, neboť žalobci nově shromážděné důkazní prostředky nebyly zpřístupněny a žalobce se k nim nemohl vyjádřit. Žalovaný nebyl oprávněn zamítnout žalobcovu žádost o prodloužení lhůty k vyjádření.

Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení.

II. Vyjádření žalovaného

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na obsáhlé odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se vypořádal se všemi odvolacími námitkami, které se v podstatě shodují se žalobními.

K námitce nicotnosti platebního výměru žalovaný uvedl, že se s ní vypořádal ve vyrozumění ze dne 9. 12. 2013 ve věci platebního výměru na úrok z prodlení a ve vyrozumění ze dne 13. 12. 2013 ve věci rozhodnutí o odvolání, na něž plně odkazuje.

K námitce chybného výpočtu žalovaný citoval ustanovení § 152 odst. 1 daňového řádu, který stanoví pořadí úhrady daně na osobním daňovém účtu. Částka 68 880 Kč připsaná dne 6. 5. 2011 nemohla být správcem daně použita na vyměřený daňový rozdíl 68 880 Kč, neboť náhradní splatnost se odvíjela od právní moci platebního výměru, který se vzhledem k odvolání ze dne 2. 5. 2011 pravomocným nestal. Platba musela být dle § 152 odst. 1 daňového řádu použita k úhradě následně splatných daňových pohledávek, konkrétně v částce 27 500 Kč k úhradě zálohy roku 2011 splatné ke dni 15. 6. 2011 a v částce 41 380 Kč k úhradě daňové povinnosti za rok 2010 splatné ke dni 30. 9. 2011. Konečný daňový rozdíl 79 410 Kč se stal náhradně splatným až dne 5. 4. 2013 ve vazbě na právní moc rozhodnutí žalovaného č. j. 7753/13/5000-14102-708855. Námitce žalobce nelze přisvědčit, v souvislosti s předmětnou úhradou v roce 2011 bylo právě aplikováno zmíněné ustanovení. Protože námitka nebyla dříve uplatněna, správce daně se jí v rozhodnutí podrobněji nezabýval, ovšem konkrétní výše nedoplatku v určitém okamžiku a zohledněné přeplatky jsou z rozhodnutí seznatelné. Žalovaný doplnil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno ve smyslu § 264 odst. 14 daňového řádu a § 63 ZSDP, podle nichž se pro daně, jejichž původní den splatnosti nastal do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní úrok z prodlení podle dosavadních právních předpisů. Protože původní den splatnosti daně z příjmů fyzických osob za rok 2009, nastal dne 30. 6. 2010, byl úrok z prodlení příslušenstvím daně vycházejícím z předchozího procesního předpisu, tedy ZSDP. Výše a způsob výpočtu byly dány § 63 ZSDP.

K námitce chybného zaokrouhlování žalovaný poznamenal, že výměr na úrok z prodlení je rozhodnutím deklaratorním, úrok na prodlení se nevyměřuje, pouze se daňovému subjektu sděluje jeho výše, když povinnost placení úroku v konkrétní výši je dána přímo zákonem § 63 odst. 2 ZSDP. Správcem daně postupně počítaný úrok z prodlení byl v závislosti na měnící se výši úročeného nedoplatku prováděn s matematickým zaokrouhlováním na dvě desetinná místa a výsledná částka byla zaokrouhlena na celé koruny nahoru. Přestože úrok z prodlení nebyl vyměřován, užívalo se od počátku u tohoto druhu sankce zaokrouhlování na celé koruny nahoru obdobně jako u daně, čímž byla vytvořena ustálená správní praxe, od níž nebyl důvod se odchýlit. Postup v zaokrouhlování byl Pokračování
7
59Af 6/2015

zákonodárcem potvrzen v ustanovení § 146 odst. 1 daňového řádu. Také z možnosti platit daňové povinnosti v hotovostním platebním styku vyplývá neúčelnost zaznamenávání úroku z prodlení v haléřových částkách.

K žalobnímu bodu, ve kterém žalobce namítal rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí správce daně o odvolání, žalovaný konstatoval, že dle výroku tohoto rozhodnutí došlo k zásadnímu snížení úroku z prodlení z částky 30 600 Kč na částku 14 172 Kč vlivem zohlednění disponibilních přeplatků souladně s judikaturou. Pokud v odůvodnění rozhodnutí správce daně uvedl žalobcem citovanou větu, pak je třeba vnímat ji v kontextu celého odstavce odůvodnění, v němž správce daně reagoval na námitku žalobce, že vydání platebního výměru nemělo oporu v právních předpisech. Správce daně poukázal na rozhodné

skutečnosti pro výpočet úroku z prodlení v návaznosti na citace § 264 odst. 14 daňového řádu a § 63 ZSDP. Z toho je podle žalovaného zřejmé, že konstatováním „ …úrok z prodlení není stanoven chybně…“ mělsprávcedaněnamyslijento,žeúrokz prodlení byl stanoven v souladu s těmito právními předpisy. Podle žalovaného je třeba uvědomit si, že rozdíl v částce úroku z prodlení nevznikl v důsledku porušení uvedených ustanovení, ale změnou výchozích údajů pro výpočet.

K námitce duplicitně stanoveného úroku z prodlení žalovaný uvedl, že námitku považuje za irelevantní, neboť veškerá tvrzení žalovaného vyplývají z napadeného rozhodnutí.

V reakci na namítanou prekluzi práva na stanovení daně z příjmů fyzických osob za rok 2009 žalovaný ocitoval relevantní ustanovení daňového řádu a vnávaznosti na § 264 odst. 4 daňového řádu ustanovení ZSDP vztahující se k počátku běhu a přerušení lhůty pro stanovení daně. Podle žalovaného lhůta pro vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2009 začala dle § 47 odst. 1 ZSDP běžet dnem 31. 12. 2009 a skončila by dnem 31. 12. 2012. Dne 20. 8. 2010 došlo k řádnému doručení výzvy ze dne 12. 8. 2010 vydané podle § 43 odst. 1 ZSDP za účelem odstranění pochybností správce daně o údajích řádného přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2009, což vyvolalo účinky ve smyslu § 47 odst. 2 ZSDP, proto od konce roku 2010 počala běžet tříletá lhůta s koncem pro stanovení daně do 31. 12. 2013. Počátek běhu lhůty zůstal zachován, a pokud rozhodnutí o odvolání ve věci vyměření předmětného daňového rozdílu za rok 2009 nabylo právní moci dne 21. 3. 2013, nedošlo k prekluzi práva na stanovení této daně. K účinkům výzev k odstranění pochybností daňových přiznání dle § 43 ZSDP na přerušení prekluzivní lhůty žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 Afs 117/2005 – 68, či ze dne 28. 8. 2009, č. j. 5 Afs 9/2009 – 65. Podle žalovaného výzva ze dne 12. 8. 2010 obsahovala veškeré náležitosti dle § 32 odst. 2 ZSDP včetně sdělení konkrétních pochybností správce daně a byla řádně doručena zástupci žalobce a žalobci samému. Námitku uplynutí prekluzivní lhůty žalovaný označil za nedůvodnou.

K žalobní výtce, která se dotýkala nesprávného postupu při rozhodování o žalobcově žádosti o prominutí daně a příslušenství daně, žalovaný konstatoval, že podnět na ochranu před nečinností tehdejšího Finančního úřadu v České Lípě byl žalovaným posouzen ve vyrozumění ze dne 14. 1. 2015 a byl odložen pro nedůvodnost. Žalovaný totiž zjistil, že k žádosti o prominutí daně a příslušenství, které žalobce k poštovní přepravě podal dne 31. 12. 2010, bylo dne 13. 5. 2011 vydáno sdělení č. j. 103074/11/17291150613, podle Pokračování
8
59Af 6/2015

kterého k vyřízení žádosti není Finanční úřad v České Lípě kompetentní. Vliv žádosti o prominutí daně a příslušenství daně na probíhající odvolací řízení žalovaný neshledal, protože k prominutí předmětné daně, jejíž osud by úrok z prodlení sledoval, nedošlo. Při výpočtu úroku z prodlení je pak nutné vycházet ze skutkového stavu v době vydání platebního výměru na úrok z prodlení, kdy předmětná daňová povinnost pravomocně stanovená zůstala nezměněna.

K námitce nezohlednění všech skutečností žalovaný poznamenal, že požadavku žalobce ze dne 8. 4. 2013 na posečkání ve smyslu § 156 daňového řádu zpětně správce daně vyhověl rozhodnutím ze dne 29. 5. 2013. Neuhrazený daňový rozdíl ve výši 10 530 Kč posečkal ode dne 1. 7. 2010 a úrok z prodlení úhrady daňových povinností na dani příjmů z fyzických osob za rok 2009 ve výši 30 600 Kč spočtený a předepsaný do dne 15. 3. 2013 posečkal ode dne 16. 3. 2013. Žalovaný dodal, že rozhodnutí správce daně o posečkání ze dne 29. 5. 2013 není předmětem sporu.

K žalobnímu bodu, že s žalobcem nebylo projednáno odvolání a žalobce nebyl seznámen s doplněným odvolacím řízením, žalovaný uvedl, že obecně formulovaný požadavek žalobce na nahlížení do spisu byl nejprve nesprávně pochopen. Na základě upřesnění ze dne 17. 12. 2014 byl ovšem přehodnocen na požadavek na zaslání dokumentů odvolacího spisu. K tomuto požadavku se žalovaný vyjádřil v rozhodnutí ze dne 9. 1. 2015 s tím, že daňový řád nezná korespondenční nahlížení, ale podle současné judikatury lze při dodržení zásady hospodárnosti zaslat kopie určitých listin ze správního listu. V rozhodnutí bylo rovněž uvedeno, že podklady z informačního systému správce daně, ze kterých žalovaný při rozhodování o úroku z prodlení vychází, disponuje příslušný finanční úřad. Na toto vyjádření již žalobce nereagoval, do dne vydání napadeného rozhodnutí žalobce tohoto způsobu nahlížení do odvolacího spisu nevyužil. Žalovaný dále konstatoval, že požadavku uvést spisovou značku, pod kterou je veden příslušný odvolací spis, bylo vyhověno, ovšem v případě potřeby nahlédnout do spisu za účelem získání informací postačí znát daňové identifikační číslo žalobce a číslo jednací písemnosti vydané správcem daně, které požadovaný spis dostatečně identifikují. Žalobou napadeným rozhodnutím pak bylo vyhověno požadavku na uvedení evidenční značky písemným podání žalobce, na která rozhodnutí reaguje.

Žalovaný uzavřel tím, že s námitkami, které byly obsaženy již v odvolání žalobce, se podrobně vypořádal ve svém rozhodnutí. S ohledem na uvedené navrhl, aby soud žalobu zamítl a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný pak s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. US 39/13 ze dne 7. 10. 2014 uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení paušální částkou náhrady hotových výdajů za úkon dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

III. Průběh řízení

Ze shodných tvrzení účastníků a předloženého spisového materiálu vyplývají tyto, pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:

Dne 30. 6. 2010 žalobce podal řádné přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009. Výsledná daňová povinnost byla žalobcem přiznána ve výši Pokračování
9
59Af 6/2015

68 595 Kč. Tato daňová povinnost byla uhrazena částkou 22 955 Kč z celkové platby 48 695 Kč připsané na příslušný účet správce daně dne 29. 6. 2010 a částkou 45 640 Kč připsanou dne 1. 7. 2010.

Správce daně žalobci vyměřil (na základě výsledků vytýkacího řízení) platebním výměrem ze dne 25. 3. 2011, č. j. 25558/11/172911500417, daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 137 475 Kč, přičemž rozdíl ve výši 68 880 Kč mezi vyměřenou daní a daní tvrzenou v daňovém přiznání měl být uhrazen v náhradní lhůtě 15 dnů od právní moci platebního výměru. Proti uvedenému platebnímu výměru podal žalobce odvolání. Žalovaný rozhodnutím o odvolání ze dne 11. 3. 2013, č. j. 7753/13/5000-14102-708855, změnil předmětný platební výměr a daňovou povinnost stanovil ve výši 148 005 Kč s tím, že kladný rozdíl mezi daní vyměřenou žalovaným a daní tvrzenou v daňovém přiznání ve výši 79 410 Kč byl splatný v náhradní lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tedy v daném případě do 5. 4. 2013, neboť rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 21. 3. 2013.

Dne 6. 5. 2011 žalobce správci daně na daň z příjmů fyzických osob zaplatil částku 68 880 Kč. Ta nebyla zapravena na vyměřený rozdíl mezi daní tvrzenou a daní stanovenou platebním výměrem ze dne 25. 3. 2011 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 3. 2013, ale ve výši 27 500 Kč byla užita na úhradu zálohy roku 2011 splatné ke dni 15. 6. 2011 a výši 41 380 Kč na úhradu daňové povinnosti k dani z příjmů fyzických osob za rok 2010 splatné ke dni 30. 9. 2011.

Na úhradu daňového rozdílu ve výši 79 410 Kč byla započtena částka 26 780 Kč z celkové platby 42 100 Kč připsané dne 14. 12. 2012 a platba 42 100 Kč připsaná dne 15. 3. 2013. Tyto skutečnosti byly doloženy přehledem párování předpisů a plateb, který byl

součástí předloženého spisového materiálu.

Zbylou neuhrazenou část daňového rozdílu ve výši 10 530 Kč včetně příslušenství předmětné daně správce daně rozhodnutím ze dne 29. 5. 2013, č. j. 694412/13/2602-24801-506521, které nabylo právní moci dne 5. 7. 2013, posečkal ode dne 1. 7. 2010 a rovněž ode dne 16. 3. 2013 posečkal s úhradou úroku z prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob za rok 2009 ve výši 30 600 Kč, spočtený a předepsaný do dne 15. 3. 2013.

Současně s rozhodnutím o posečkání vydal správce daně dne 29. 5. 2013 platební výměr č. j. 694401/13/2602-24801-506521, jímž podle § 264 odst. 14 daňového řádu a § 63 ZSDP vyrozuměl žalobce o předpisu úroku z prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 v částce 30 600 Kč. Úrok z prodlení se sestával z dílčího úroku ve výši 18,44 Kč za jednodenní prodlení s platbou 45 640 Kč, která byla na tvrzenou daň uhrazená dne 1. 7. 2010, a dále z dílčího úroku ve výši 30 580,89 Kč z částky 68 880 Kč do dne 15. 3. 2013, kdy byl uhrazen daňový rozdíl ve výši 79 410 Kč. Podle § 63 dost. 2 ZSDP byl úrok z prodlení vypočten u obou úročených daňových nedoplatků ode dne 1. 7. 2010. Úrok z prodlení z daňového rozdílu 79 410 Kč byl vypočten v závislosti na dobách prodlení jednotlivých na jeho úhradu započtených částek. Neuhrazená zbytková část daňového rozdílu 10 530 Kč byla úročena do 1. 7. 2010 do data uvedeného v platebním výměru, tedy do dne 15. 3. 2013.

Pokračování
10
59Af 6/2015

Vyčíslenému úroku z prodlení se žalobce bránil odvolání. Správce daně podanému odvolání částečně vyhověl a podle § 113 odst. 1 písm. b) daňového řádu rozhodnutím ze dne 26. 9. 2013, č. j. 897718/13/2602-24801-506521, snížil původně vypočtený úrok z prodlení z částky 30 600 Kč na částku 14 172 Kč. Při jeho výpočtu přihlédl k judikaturním závěrům správních soudů, které nepřipouští předepsat penále, příp. úrok z prodlení z nedoplatku na dani za dobu, kdy existuje na účtu daňového subjektu disponibilní vratitelný přeplatek na jiné dani, a zohlednil dobu, po kterou byly na osobních daňových účtech žalobce v průběhu let 2010 až 2012 evidovány vratitelné přeplatky, jejichž přehled v rozhodnutí uvedl, a nedoplatek daňového rozdílu zúročil pouze v částkách odpovídajících rozdílům mezi částkou nedoplatku daňového rozdílu 79 410 Kč a částkami evidovaných přeplatků.

I proti tomuto rozhodnutí správce daně o odvolání podal žalobce odvolání, ve kterém převážně namítal skutečnosti uplatněné v žalobních námitkách. Žalovaný uložil prvostupňovému správci daně doplnění odvolacího řízení o další podklady z informačního systému správce daně a požadoval vysvětlení k některým zohledněným přeplatkům na osobních daňových účtech žalobce ohledně daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a daně z příjmů fyzických osob podávajících přiznání.

Žalovaný dospěl ke zjištění, že úrok z prodlení v částce 18,44 Kč z jednodenního prodlení části tvrzené daně ve výši 45 640 Kč chybí. Zpochybnil správnost dne ukončení výpočtu úroku z prodlení z daňového rozdílu ke dni 14. 12. 2012, jak z něj vycházel správce daně v rozhodnutí o odvolání. Žalovaný se také zajímal o úhradu ve výši 1 470 Kč a zaobíral se okamžikem jejího připsání na účet, když dovodil, že se tak stalo až ode dne 17. 1. 2011. Rovněž řešil skutečně vykázané přeplatky ze záloh ze závislé činnosti a ze zaevidovaného vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti za rok 2013 a vykázané nulové částky záloh za první dva měsíce roku 2013. Podle žalovaného stav osobního účtu žalobce s přeplatkem 110 980 Kč ke dni 14. 12. 2012 postupně pokryl zálohy splatné ke dni 17. 12. 2012 a ke dni 15. 3. 2013 předepsané v částkách 42 100 Kč a teprve jeho zbytková část ve výši 26 780 Kč byla započtena na daňový rozdíl 79 410 Kč, který byl náhradně splatný ke dni 5. 4. 2013, proto měl být úrok z prodlení spočten do dne 15. 3. 2013. Žalovaný provedl přepočet předmětného úroku z prodlení s ohledem na v přehledu uvedené disponibilní přeplatky na ODÚ DP72, ODÚ DP74 a ODÚ DP71, které do výpočtu úroku z prodlení promítl, a zúročil nedoplatek daňového rozdílu pouze v částkách odpovídajících rozdílům mezi částkou nedoplatku daňového rozdílu 79 410 Kč a částkami evidovaných přeplatků. Úrok z prodlení za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 stanovil v částce 14 523 Kč. Všechny toto skutečnosti vyplývají již z písemnosti „Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzva k vyjádření se v rámci odvolacího řízení“ ze dne 1. 9. 2014, která byla žalobci doručena. Protože po opakovaném prodloužení lhůty k vyjádření se k výsledkům odvolacího řízení žalobce svoje věcné výhrady vůči stanovení úroku z prodlení a jeho výši neuplatnil, ani neučinil návrh na provedení dokazování dalšími podklady, stanovil žalovaný úrok z prodlení ve shodě s tím, co uvedl ve shora označené písemnosti. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5546/15/5200-10423-701743, žalovaný změnil rozhodnutí správce o odvolání tak, že změnil úrok z prodlení předepsaný do evidence na osobní daňový účet do 15. 3. 2013 na částku 14 523 Kč.

Pokračování
11
59Af 6/2015

Pro úplnost lze dodat, že žalovaný se též zabýval žalobcovými podněty na prohlášení nicotnosti jak platebního výměru správce daně ze dne 29. 5. 2013, tak rozhodnutí správce daně o odvolání ze dne 26. 9. 2013. Oba podněty shledal nedůvodnými a žalobce vyrozuměl o jejich odložení podle § 105 odst. 5 daňového řádu, a to vyrozuměními ze dne 9. 12. 2013 a ze dne 13. 12. 2013.

IV. Posouzení věci soudem

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů v duchu dispoziční zásady, kterou je správní soudnictví ovládáno, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s.

K projednání žaloby soud nařídil ústní jednání, z jehož účasti se žalovaný omluvil, setrval přitom na svém návrhu v písemném vyjádření. Omluven byl i žalobce prostřednictvím právní zástupkyně. Ta odkázala na žalobní body zahrnuté v žalobě a zdůraznila, že žalovaný se měl zabývat námitkou nicotnosti. Nesouhlasila s tím, že při výpočtu úroku z prodlení žalovaný odkazoval na ustanovení daňového řádu, věc se měla řídit ustanovením §59 a § 63 ZSDP. Žalobce neměl v průběhu řízení možnost zjistit, jak správce daně přiřazuje jednotlivé platby. Pro případ, že by byla sporná splatnost daně z příjmů fyzických osob za rok 2010 ke dni 30. 9. 2011, právní zástupkyně žalobce navrhovala, aby soud doplnil dokazování rozhodnutím, kterým byla prodloužena lhůta pro podání daňového přiznání. Protože spis neobsahoval také žádost žalobce o prominutí daně a příslušenství, navrhovala, aby soud doplnil dokazování i touto žádostí. Ve zbytku již právní zástupkyně žalobce odkázala na argumentaci obsaženou v žalobě a navrhovala, aby soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení .

1) k námitce nicotnosti platebního výměru a rozhodnutí správce daně pod bodem I. a)

V prvé řadě se soud musel vypořádat s námitkou nicotnosti platebního výměru, jež by měla za následek i nicotnost následně vydaného rozhodnutí správce daně o odvolání a rozhodnutí žalovaného. Z žalobního bodu je zřejmé, že žalobce spatřuje nicotnost platebního výměru v neurčitosti jeho výroku a odůvodnění, z něhož nelze zjistit způsob, jakým byl úrok z prodlení stanoven. Následně žalobce nesouhlasí se způsobem, jakým se s uplatněnou výhradou vypořádal správce daně a žalovaný .

Podle § 105 odst. 2 písm. a) daňového řádu je rozhodnutí nicotné, pokud správce daně nebyl k jeho vydání vůbec věcně příslušný. Podle § 105 odst. 2 písm. b) daňového řádu je nicotné též rozhodnutí, pokud trpí vadami, jež je činí zjevně rozporným nebo právně nebo fakticky neuskutečnitelným. Dle písm. c) cit. ustanovení je nicotné také rozhodnutí, pokud je vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně. Pod pojem nicotnosti tak citované ustanovení řadí nejzávažnější vady, pro které se na správní rozhodnutí, které jimi trpí, nahlíží jako na neexistující.

Pokračování
12
59Af 6/2015

Rovněž judikatura správních soudů postupně zpřesňovala výklad pojmu nicotného rozhodnutí. Za nicotná rozhodnutí jsou tak například považována rozhodnutí, k jejichž vydání nemá správní orgán pravomoc nebo není absolutně věcně příslušný (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 4. 2. 2009, č. j. 3 As 7/2008-99; ze dne 2. 11. 2006, č. j. 5 A 35/2002-73; ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 A 44/2001, publ. pod č. 502/2005 Sb. NSS; ze dne 21. 8. 2003, č. j. 5 A 116/2001-46, publ. pod č. 20/2003 Sb. NSS; všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu též dostupné na www.nssoud.cz), rozhodnutí vydaná neexistujícímu subjektu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74, publ. č. 1629/2008 Sb. NSS) nebo pokud správní orgán rozhodl o nepodaném odvolání (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 A 18/2001). Naopak nicotnost nezpůsobují méně závažné vady správních aktů. Nicotnými nejsou rozhodnutí, která například obsahují písařskou chybu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2005, č. j. 4 As 53/2004-73), která jsou podepsána v rubrice za správnost jinou osobou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2004, č. j. 2 Azs 5/2004-48), a jež byla vydaná v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 7 Afs 68/2007-82).

Z obsahu správního spisu plyne, že námitku nicotnosti platebního výměru ze dne 29. 5. 2013 žalobce uplatnil v odvolání proti němu, následně pak i v odvolání proti rozhodnutí správce daně o odvolání ze dne 26. 9. 2015, kdy navrhoval prohlášení tohoto rozhodnutí za nicotné. Žalovaný vyrozuměními ze dne 9. 12. 2013, č. j. 30696/13/5000-14502-706445, a ze dne 13. 12. 2013, č. j. 30717/13/5000-14502-706445, žalobci sdělil, že jak podnět na prohlášení nicotnosti platebního výměru, tak podnět na prohlášení nicotnosti rozhodnutí správce daně o odvolání odkládá podle § 105 odst. 5 daňového řádu.

Ačkoli žalobce namítá, že žalovaný se s jeho podněty vypořádal formálně a neurčitě, soud tento názor žalobce nesdílí. Naopak se ztotožňuje s argumentací žalovaného obsaženou v označených vyrozuměních, na kterou plně odkazuje. Ve stručnosti lze shrnout, že platební výměr na úrok z prodlení byl vydán Finančním úřadem pro Liberecký kraj jako věcně příslušným správcem daně podle § 10 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky (dále jen „zákon o finanční správě“). Platebním výměrem byl žalobce ve smyslu § 63 ZSDP vyrozuměn o předepsaném úroku z prodlení úhrady daňových povinností. Z výroku je zřejmé, s úhradou jakých daňových povinností se žalobce ocitl v prodlení, za jaké období byl úrok předepsán a v jaké konkrétní výši, do kdy je úrok předepsán, kdy je splatný a na jaký účet správce daně. Výrok platebního výměru je tak určitý a předepsané částce úroku z prodlení odpovídá i odůvodnění platebního výměru. Soud poznamenává, že otázka dostatečně podrobného odůvodnění vlastního výpočtu úroku z prodlení není otázkou nicotnosti platebního výměru, nýbrž případné přezkoumatelnosti, potažmo zákonnosti vydaného platebního výměru. Úrok z prodlení byl platebním výměrem předepsán existujícímu daňovému subjektu, plnění je právně a fakticky uskutečnitelné. Z ničeho neplyne, že by byl platební výměr vydán na podkladě nicotného rozhodnutí. V této souvislosti soud připomíná, že platební výměr správce daně ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2558/11/172911500417, ve spojení s rozhodnutím žalovaného o odvolání ze dne 11. 3. 2013, č. j. 7753/13/5000-14102-708855, ve věci vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 byly k žalobcově žalobě zdejším soudem přezkoumávány pod sp. zn. 59 Af 12/2013, nicotnost platebního výměru správce daně ani rozhodnutí žalovaného soud neshledal.

Pokračování
13
59Af 6/2015

Lze tedy dospět k závěru, že ani rozhodnutí správce daně o odvolání ze dne 26. 9. 2013 nebylo vydáno na základě nicotného rozhodnutí. Rovněž toto rozhodnutí bylo vydáno věcně příslušným správcem daně ve smyslu již zmíněného § 10 zákona o finanční správě ve spojení s § 113 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Ostatně ani případné nesplnění podmínek pro vydání rozhodnutí v rámci tzv. autoremedury nezpůsobuje nicotnost takto vydaného rozhodnutí. Výrok rozhodnutí správce daně o odvolání není zmatečný, nesmyslný, neurčitý, ani ve zjevném rozporu s odůvodněním. Naopak je z něj seznatelné, jakým zákonem předvídaným způsobem bylo o odvolání proti platebnímu výměru rozhodnuto. Z výroku vyplývá, jak byl platební výměr změněn, tedy v jaké částce za dané období v souvislosti s prodlením uvedených daňových povinností byl úrok z prodlení předepsán na osobní účet žalobce. Nelze ani dospět k závěru, že by výrok rozhodnutí byl ve zjevném rozporu s odůvodněním, protože výše úroku uvedená ve výroku odpovídá té, které byla uvedena v části týkající se výpočtu úroku a následné pasáži odůvodnění. Zda je způsob výpočtu úroku přezkoumatelně popsán a zda je správně vypočten, opět není věcí samotné existence či neexistence vydaného rozhodnutí. Soud uzavírá tím, že neshledal žádné natolik závažné vady, které by činily rozhodnutí správce daně o odvolání nicotným.

Nicotným nebylo shledáno ani napadené rozhodnutí žalovaného, který je odvolacím orgánem dle § 7 zákona o finanční správě ve spojení s § 114 odst. 1 daňového řádu. Rozhodnutí žalovaného splňuje veškeré náležitosti rozhodnutí podle § 102 daňového řádu, nejedná se o rozhodnutí vydané na podkladě nicotných rozhodnutí a soud neshledal žádné závažné vady, které by jeho nicotnost způsobily.

Soud dodává, že pokud správce daně vydal rozhodnutí o odvolání dne 26. 9. 2013, tedy dříve než žalovaný stihl žalobce vyrozumět o odložení jeho podnětu na prohlášení nicotnosti platebního výměru, nemá tento postup žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud tedy dospěl k závěru, že nebyly dány podmínky pro vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně o odvolání a platebního výměru ve smyslu § 76 odst. 2 s. ř. s.

2) k námitce rozporu mezi výrokem a odůvodněním správce daně pod bodem I. b)

Před tím, než soud vůbec mohl přistoupit k posouzení dalších žalobních bodů, musel se zabývat namítaným rozporem výroku a odůvodnění rozhodnutí správce daně o odvolání ze dne 26. 9. 2015. Pokud by byl výrok rozhodnutí správce daně o odvolání v rozporu s odůvodněním a nejednalo by se o případ zcela zjevného rozporu, v němž by bylo třeba spatřovat nicotnost ve smyslu § 105 odst. 2 písm. b) daňového řádu (tu však již soud vyloučil shora), mohlo by jít vadu rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

V odůvodnění svého rozhodnutí skutečně správce daně konstatoval, „že k vydání napadeného platebního výměru na úrok z prodlení daňových povinností daně z příjmů fyzických osob … měl správce daně oporu v právních předpisech a že úrok z prodlení není Pokračování
14
59Af 6/2015

stanoven chybně“, přestože k odvolání žalobce výši předepsaného úroku z prodlení změnil s tím, že uznal část argumentace žalobce obsažené v odvolání. Citovanou pasáž však nelze vytrhnout z celého kontextu odůvodnění a pouze ji takto konfrontovat s autoremedurním výrokem rozhodnutí správce daně. Uvedený závěr správce daně byl součástí obsáhlejšího vypořádání námitky, ve které žalobce požadoval, aby byl platební výměr zcela zrušen, neboť správce daně vůbec neměl zákonnou oporu k jeho vydání. V části předcházející žalobcem namítané rozporné části odůvodnění je obsažen rozbor skutečností, ze kterých správce daně dovodil, že žalobce byl s úhradou svých daňových povinnosti v prodlení. Správce daně pak navázal tím, že prodlení žalobce v určitém čase a v určité výši je nesporné, a proto v této části odvolání nevyhovuje. Z uvedeného je tedy smysl žalobcem citované věty zodůvodnění rozhodnutí zřejmý. Nejedná se o stav, kdy by v odůvodnění správce daně popíral výrok samotného rozhodnutí, tedy nově předepsanou výši úroku z prodlení.

Namítá-li žalobce shodnou vadu ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného, soud ani tuto námitku neshledal důvodnou. Pokud žalovaný změnil podle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu výši předepsaného úroku z prodlení a v odůvodnění přesto dospěl k závěru, že úrok z prodlení nebyl v platebním výměru a následně rozhodnutí správce daně o odvolání stanoven chybně, nejedná se opět o rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí, jež by vedl k závěru o vadnosti takového rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, jaké skutečnosti žalovaného vedly ke změně výše předepsaného úroku z prodlení a především, že se žalovaný neztotožnil s námitkami žalobce ohledně uhrazení daňové povinnosti v plné výši ke dni 6. 5. 2011, jimiž se žalobce bránil závěru o prodlení s uhrazením svých daňových povinností a předepsání úroku z prodlení jako takovému. Pokud tedy žalovaný uzavřel tím, že úrok z prodlení nebyl v platebním výměru a následně rozhodnutí správce daně o odvolání stanoven chybně, bylo tím jednoznačně myšleno nikoli principiálně chybně.

3) k námitce prekluze předmětné daně pod bodem I. f)

Před vlastním posouzením výše sděleného úroku z prodlení musel soud posoudit žalobní bod, v němž žalobce namítal, že k vyměření daňové povinnosti – daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009, s jejíž úhradou se měl dostat do prodlení, došlo po uplynutí lhůty pro vyměření daně.

Uvedenou námitku žalobce uplatnil s ohledem na stávající judikaturu správních soudů, podle níž je existence rozhodnutí, kterým byla daňovému subjektu řádně vyměřena daň, základní podmínkou pro možnost vzniku prodlení a s ním souvisejícího penále, resp. úroku z prodlení. Pokud je platební výměr, kterým byla vyměřena, resp. doměřena daňovému subjektu daň, nezákonný, protože byl vydán po marném uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně, je nezákonným i platební výměr, kterým je sděleno penále, resp. úrok z prodlení za včasné neuhrazení daně stanovené výše uvedeným platebním výměrem (srov. závěr rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2009, č. j. 15 Ca 127/2008-29, cit. v publikaci Daňový řád, Komentář, II. díl, autorů Baxa a kol., Walters Kluwer, 2011, str. 1470).

Uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009, s jehož úhradou má být žalobce v prodlení, žalobce spojuje s tím, že výzva ze Pokračování
15
59Af 6/2015

dne 12. 8. 2010, č. j. 82255/10/172911506113, vydaná podle § 43 odst. 1 ZSDP neměla účinky předvídané § 47 odst. 2 ZSDP, a proto lhůta k vyměření předmětné daně uplynula již dne 31. 12. 2012.

Jak soud zmínil, platební výměr správce daně ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2558/11/172911500417, ve spojení s rozhodnutím žalovaného o odvolání ze dne 11. 3. 2013, č. j. 7753/13/5000-14102-708855, jejichž vydání doručení předmětné výzvy předcházelo, byly zdejším soudem již přezkoumávány. V zamítavém rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 59 Af 12/2013-87, se soud podrobně zabýval skutečnostmi, které ve vztahu k zákonnosti výzvy a konkludentnímu vyměření daňové povinnosti žalobce namítal v předchozím soudním řízení. Na svoje závěry o tom, že daň z příjmů fyzických osob nebyla žalobci vyměřena konkludentně k datu 30. 6. 2010 (zejména konkrétně na str. 15 až 18 cit. rozsudku) si soud dovolí plně odkázat, neboť uvedeným rozsudkem, proti němuž podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 6. 3. 2014, č. j. 1 Afs 122/2013-43, je vázán.

Lze tedy ve shodě s argumenty žalovaného konstatovat, že výzva k odstranění pochybností dle § 43 odst. 1 ZSDP ze dne 12. 8. 2010 byla zákonná a měla účinky předvídané § 47 odst. 2 ZSDP. Protože prekluzivní lhůta započala běžet ještě za účinnosti ZSDP dnem 31. 12. 2009 dle § 47 odst. 1 ZSDP a neskončila do 1. 1. 2011, v souladu s § 264 odst. 4 daňového řádu platí, že účinky právních skutečností, které mají vliv na běh lhůty a které nastaly před účinností daňového řádu, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Proto

doručení výzvy ze dne 12. 8. 2010 mělo za následek, že od 31. 12. 2010 počala v souladu s § 47 odst. 2 ZSDP běžet nová tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření daně, jež by skončila dne 31. 12. 2013. Pokud bylo rozhodnutí žalovaného o odvolání vydáno dne 11. 3. 2011 a právní moci nabylo dne 21. 3. 2013, byla daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 žalobci vyměřena v prekluzivní lhůtě. Nelze tedy dospět k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí předepisuje úrok z prodlení ve vztahu k daňové povinnosti, která byla žalobci stanovena nezákonně v důsledku zániku práva orgánů finanční správy daň vyměřit.

S ohledem na řečené nepřikročil soud k doplnění dokazování žalobcem navrhovanými důkazy – konkrétně tiskovými sestavami ke dni 31. 8. 2010, předpisem ke dni 30. 6. 2010 vyrovnání přiznané daně ve výši 68 595 Kč a bližšími informacemi o předpisu a popisy obratů vyrovnání přiznané daně a výstupem z daňové informační schránky žalobce, pokud jimi žalobce chtěl prokázat doměření daně již dříve vyměřené. Ostatně na tyto důkazy se žalobce odvolával už v řízení o žalobě proti rozhodnutím orgánů finanční správy ve věci vyměření předmětné daně a soud se s nimi rovněž vypořádal v zamítavém rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 59 Af 12/2013-87, na který v tomto směru opět odkazuje.

4) k námitce chybného výpočtu úroku z prodlení pod bodem I. b)

K výtkám žalobce proti stanovení úroku z prodlení soud připomíná, že dne 6. 5. 2011 žalobce správci daně na daň z příjmů fyzických osob zaplatil částku 68 880 Kč. Žalobce nesouhlasí s tím, že tato částka nebyla zapravena na vyměřený rozdíl mezi daní tvrzenou a daní stanovenou platebním výměrem ze dne 25. 3. 2011 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 3. 2013, ale ve výši 27 500 Kč byla užita na úhradu zálohy roku 2011 Pokračování
16
59Af 6/2015

splatné ke dni 15. 6. 2011 a výši 41 380 Kč na úhradu daňové povinnosti k dani z příjmů fyzických osob za rok 2010 splatné ke dni 30. 9. 2011. Žalovaný vycházel ze zjištění, že na úhradu daňového rozdílu ve výši 79 410 Kč byla započtena částka 26 780 Kč z celkové platby 42 100 Kč připsané dne 14. 12. 2012 a platba 42 100 Kč připsaná dne 15. 3. 2013 a neuhrazený rozdíl ve výši 10 530 Kč správce daně posečkal od dne 1. 7. 2010. V návaznosti na právě uvedené soud zdůrazňuje, že z rozhodnutí žalovaného vyplývá (konkrétně str. 13), že daň z příjmů fyzických osob za rok 2010 měl žalovaný splatnou ke dni 30. 9. 2011, soud proto nepovažoval za potřebné doplnit dokazování o rozhodnutí správce daně o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání k této dani za uvedené zdaňovací období.

Předně je třeba uvést, že daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 byla podle § 40 odst. 1, odst. 3 ZSDP splatná dne 30. 6. 2010. Uvedený den je původním dnem splatnosti. Protože původní den splatnosti daně nastal do dne nabytí účinnosti daňového řádu, jež účinnosti nabyl dne 1. 1. 2011, úrok z prodlení se uplatní v souladu s § 264 odst. 14 přechodných ustanovení daňového řádu podle dosavadních právních předpisů, tj. stanoví se podle § 63 ZSDP. Podle § 63 odst. 1 ZSDP ve znění účinném od 1. 1. 2008 platilo, že daňový dlužník je v prodlení, nezaplatí-li splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. V takovém případu vzniká daňovému dlužníku podle § 63 odst. 2 věta první ZSDP povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Z uvedeného vyplývá, že úrok z prodlení s úhradou splatné daně se zásadně stanoví v závislosti na původním dnu splatnosti daně.

Náhradní lhůta splatnosti, o které hovoří ustanovení § 139 odst. 3 daňového řádu, nemá vliv na běh úroku z prodlení. Jeho stanovení se zásadně odvíjí od původního dne splatnosti v souladu s § 63 odst. 1 a 2 ZSDP (ze stejného principu vychází i předpis úroku z prodlení podle § 252 daňového řádu), jak už soud uvedl shora. Daňový řád stanoví náhradní lhůtu splatnosti mimo případ vyměření daně z moci úřední i pro případ vyměření daně správcem daně nad rámec tvrzení daňového subjektu. Podle § 139 odst. 3 daňového řádu platí, je-li daň vyměřená správcem daně vyšší než daň tvrzená daňovým subjektem, je rozdíl splatný v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru. Soud podotýká, že běh náhradní lhůty splatnosti daně se týká jen stanoveného rozdílu a váže se na právní moc platebního výměru, kterým je daň vyšší než tvrzená vyměřena.

V souzeném případu správce daně a posléze i žalovaný vycházeli v souladu s § 139 odst. 3 daňového řádu z toho, že platebním výměrem ze dne 25. 3. 2011 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 3. 2013, které nabylo právní moci dne 21. 3. 2013, je rozdíl v částce 79 410 Kč mezi daní z příjmů fyzických osob žalobcem tvrzenou v daňovém přiznání za rok 2009 a stanovenou konečným rozhodnutím odvolacího orgánu splatný v náhradní lhůtě 15 dnů od právní moci rozhodnutí odvolacího orgánu, tj. do 5. 4. 2013. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že v souladu s § 63 odst. 1 a 2 ZSDP byl s úhradou své daňové povinnosti žalobce v prodlení, neboť původní den splatnosti daně (v zákonné výši) nastal ke dni 30. 6. 2010, od něhož se odvíjí povinnost hradit úrok z prodlení a úrok z prodlení se stanoví ode dne následujícího po původním dni splatnosti.

Dále soud uvádí, že daň lze nepochybně uhradit (ve smyslu poukázání peněžních prostředků na příslušný účet správce daně) i před dnem splatnosti. Na daňovou povinnost Pokračování
17
59Af 6/2015

však může být uhrazená částka zapravena až v okamžiku, kdy je daňová povinnost postavena najisto, tedy autoritativně stanovena správcem daně, a předepsána do evidence daní v souladu s § 149 odst. 1, odst. 4 daňového řádu. Protože ke vzniku daňové povinnosti dochází k okamžiku naplnění skutečností zakládajících vznik takové povinnosti, je daňová povinnost zapsána do evidence daní ke dni splatnosti, nicméně takto lze učinit až poté, co je daňová povinnost autoritativně stanovena (srov. Daňový řád, Komentář II. díl, autorů Baxa a spol., Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, str. 888). Obecně platí, že částka uhrazená daňovým subjektem na daň, která není dosud splatná a není předepsána do evidence daní k zaplacení, může být při splnění zákonných podmínek nahlížena jako přeplatek se všemi důsledky.

Na základě právě řečeného soud dovozuje, že rozdíl daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009, s konečnou platností meritorně stanovený až rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 3. 2013, č. j. 7753/13/5000-14102-708855, mohl být do evidence daní k zaplacení předepsán právě až po tomto datu, byť s uvedením původního dne splatnosti daně, který má význam právě z hlediska předpisu úroku z prodlení.

Žalobce správci daně na předmětnou daň zaplatil dne 6. 5. 2011 částku 68 880 Kč, tato skutečnosti není mezi účastníky sporná. Vzhledem k tomu, že v té době nebylo ukončeno vyměřovací řízení ohledně této daně za zdaňovací období roku 2009 a do evidence daní tedy nebyl předepsán teprve následně stanovený rozdíl mezi daní tvrzenou a vyměřenou ve výši 79 410 Kč, postupoval správce daně v souladu s § 152 odst. 1 daňového řádu, použil-li tuto částku k úhradě nedoplatků na dani a splatné daně, podle pořadí jejich data splatnosti podle odst. 4 uvedeného ustanovení.

Dovolává-li se žalobce s odkazem na komentářovou literaturu toho, že do evidence daně je daň předepsána k původnímu dni splatnosti, a proto je možné na úhradu daně zapravit zaplacenou částku na osobní daňový účet po celou dobu běhu náhradní lhůty, nikoliv až poslední den běhu této lhůty, proto neměl správce daně platby ze dne 14. 12. 2010 až 6. 5. 2011 přiřadit k jiné daňové povinnosti, dovozuje jiné důsledky, než které z uvedeného vyplývají. Žalobce zcela pomíjí, že možnost zapravit uhrazenou částku na daň stanovenou platebním výměrem (v jeho případě ve spojení s rozhodnutím žalovaného) po stanovenou náhradní lhůtu splatnosti, nikoli až její poslední den, je podmíněna právě konečným vyměřením daně. Běh náhradní lhůty splatnosti 15 dnů je v souladu s § 139 odst. 3 daňového řádu spojen s právní mocí rozhodnutí. Částka 68 880 Kč poukázaná dne 6. 5. 2011, jejíhož zapravení na vyměřený rozdíl daně se žalobce dovolává, však byla uhrazena ještě před vydáním konečného rozhodnutí žalovaného o odvolání ze dne 11. 3. 2013, č. j. 7753/13/5000-14102-708855, nikoli v průběhu náhradní lhůty splatnosti. Proto na ni správce daně v souladu s § 152 odst. 1 daňového řádu nahlížel jako na přeplatek a užil ji na úhradu dříve splatné daně. Soud se tedy neztotožnil s tím, že by správce daně a žalovaný zaměnili pojmy původního dne splatnosti daně a náhradní lhůty splatnosti daně v neprospěch žalobce a stanovili z namítaných důvodů úrok z prodlení v rozporu s § 63 ZSDP, při porušení zásad stanovených v § 152 daňového řádu. Námitku nesprávného zapravení částky 68 880 Kč uhrazené žalobcem dne 6. 5. 2011 proto soud neshledal důvodnou.

Důvodnými tak nejsou ani další dílčí námitky, které na svojí argumentaci žalobce staví. Stanovení úroku z prodlení s úhradou daně z příjmů fyzických osob za rok 2009 za období od 30. 9. 2011 do 4. 10. 2011 ve výši 160,45 Kč je právě důsledkem zapravení částky Pokračování
18
59Af 6/2015

68 880 Kč, jež byla ke dni 30. 9. 2011 evidována na osobním daňovém účtu žalobce DP72 jako přeplatek, na daň z příjmů fyzických osob za rok 2010, a to ke dni její splatnosti dne 30. 9. 2011.

Soud nepovažuje za chybný postup správce daně, jestliže částku 27 500 Kč k úhradě zálohy roku 2011 splatné ke dni 15. 6. 2011. Soud opakuje, že k uvedenému datu nemohla být částka zapravena na rozdíl 79 410 Kč, neboť konečná výše daňové povinnosti nebyla v té době správci daně známa. Ve vztahu k námitkám týkajícím se konkludentního vyměření daně a předpisu záloh na daň z příjmů fyzických osob do evidence placení daní soud znovu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 59 Af 12/2013-87, a pouze ve stručnosti shrnuje, že samotný předpis částky 68 595 Kč ve výši tvrzené žalobcem v daňovém přiznání do evidence daní ke dni 30. 6. 2010 neznamenal, že daň byla správcem daně v této částce k tomuto dni konkludentně pravomocně vyměřena v přiznané výši. Předepsání částky 68 595 Kč do evidence daní ke dni 30. 6. 2010 (a následné předpisy záloh ve výši 27 500 Kč) bylo učiněno na základě podaného daňového přiznání a tato skutečnost nemůže mít vliv na zákonnost předepsání úroku z prodlení. Ten byl předepsán z částky vyměřeného rozdílu, se kterým se žalobce ocitl ve smyslu § 63 odst. 1 ZSDP v prodlení (s výjimkou stanovení jednodenního úroku z prodlení s úhradou částky 45 640 Kč, zaplacené nikoli ke dni splatnosti 30. 6. 2010, ale následujícího dne).

Soud nepřisvědčil ani tomu, že by ze str. 9 rozhodnutí žalovaného, kdy žalovaný u data 2. 7. 2012, 14. 9. 2012 a 14. 12. 2012 uvedl údaj 0 Kč ve sloupci úročených částek, vyplývalo, že k uvedeným datům byla daň plně uhrazena. Naopak z rozhodnutí žalovaného jednoznačně vyplývá, že žalobcovu daňovou povinnost k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 měl žalovaný plně uhrazenou ke dni 15. 3. 2013. Pokud byly k datu

2. 7. 2012 a v období 14. 9. 2012 až 16. 9. 2012 a 14. 12. 2012 až 16. 12. 2012 uvedeny nulové částky úročených částek, a proto i nulový dílčí úrok z prodlení, odpovídá to principu vyjádřenému např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 72/2009-75 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz), tedy že po dobu, po kterou byly na osobních daňových účtech žalobce evidované vratitelné přeplatky, nedoplatek se úročí pouze v částkách odpovídajících rozdílů mezi částkou nedoplatku a částkami evidovaných přeplatků. Protože k uvedeným datům přesahovala výše evidovaných přeplatků, jak plyne z jejich přehledu obsaženého na str. 11 rozhodnutí žalovaného, výši úročeného nedoplatku, nevznikla žalobci za uvedená období povinnost úrok z prodlení hradit. Nicméně tato skutečnost ještě neznamená, že evidovaný přeplatek mohl být k uvedenému datu 2. 7. 2012 zapraven na nedoplatek na předmětné dani. Jak soud již odůvodnil shora, správce daně tak učinit nemohl, neboť rozdíl na předmětné daňové povinnosti ve výši 79 410 Kč byl s konečnou platností vyměřen až rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 3. 2013 a teprve poté mohla být částka stanoveného rozdílu zanesena do evidence daní.

Na tomto místě si soud obiter dictum dovolí poznamenat, že žalobce by se negativnímu důsledku neuhrazení daně v zákonem předvídané výši k původnímu dni splatnosti vyhnul tehdy, pokud by byl na jeho osobním daňovém účtu evidován v každou chvíli přeplatek alespoň stejně vysoký jako do evidence daní následně předepsaný vyměřený rozdíl oproti dani tvrzené a žalobcem dříve uhrazené.

Pokračování
19
59Af 6/2015

Dále má soud za to, že žalovaný nepředepsal žalobci úrok z prodlení duplicitně, resp. soud nedospěl k závěru, že by rozhodnutí žalovaného bylo nesrozumitelné, pokud obsahuje prázdné řádky, jak na to žalobce poukázal. Obsahuje-li odůvodnění rozhodnutí žalovaného v části „Výpočet úroku z prodlení úhrady“ na několika řádcích prázdné údaje v prvním až třetím sloupci, je zřejmé (a to zejména také ve spojitosti s tím, co žalovaný uvedl k odvolacím námitkám proti duplicitnímu stanovení úroku z prodlení správcem daně na str. 14 bod 5.), že jde o rozepsání dílčích úroků z prodlení za období, které přesahuje do dalšího měsíce. Jde tedy o úročení nedoplatku v částce uvedené v třetím sloupci za období uvedené v prvém sloupci (v řádku uvedeném výše), které je rozepsané do dvou dílčích údajů o dnech prodlení (v součtu počet dnů prodlení odpovídá období, za něž je uvedená částka nedoplatku úročena), a v důsledku toho jsou uvedeny dva dílčí úroky z prodlení. Ani tato námitka není opodstatněná.

5) k námitce duplicitního úrok z prodlení pod bodem I. e)

Žalobce správci daně vytýkal, že v určitých obdobích (která žalobce konkretizoval) předepsal úrok z prodlení duplicitně, resp. že rozhodnutí správce daně je neurčité, jestliže z něj nevyplývalo, že nejde o duplicitní předpis úroku. Pokud se k zápisu úroku z prodlení vyjádřil žalovaný, měla tato tvrzení vyplynout z rozhodnutí správce daně.

K této námitce soud z předloženého spisového materiálu spisu ověřil, že výtku duplicitně stanoveného úroku z prodlení žalobce uplatnil již v odvolání proti rozhodnutí správce daně o odvolání ze dne 26. 9. 2013, žalovaný se jí proto zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na str. 14 pod bodem 5. svého rozhodnutí žalovaný vysvětlil, z jakého důvodu byla v konkrétních obdobích výše úroku z prodlení správcem daně vyjádřena ve dvou dílčích částkách s tím, že je takto získán výsledný úrok za dané období.

Za podstatné pro věc soud považuje to, že rozhodnutí správce daně o odvolání bylo žalovaným změněno postupem podle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu, přičemž bylo nahrazeno i odůvodnění správce daně v pasáži týkající se vlastního výpočtu úroku z prodlení za jednotlivá období. Z části odůvodnění rozhodnutí žalovaného označené jako „Výpočet úroku z prodlení úhrady“ nevyplývají skutečnosti svědčící o tom, že by byl úrok z prodlení v nějaké dílčí výši za určitá období předepsán žalobci k úhradě vícekrát. Žalovaný totiž na rozdíl od správce daně v rozhodnutí o odvolání neuváděl kromě dílčích částek úroku z prodlení a počtu dnů také jejich součet. Z uvedeného soud dovozuje, že nedošlo k duplicitnímu stanovení úroku z prodlení v daných obdobích způsobem, který žalobce v žalobě rozporoval. Námitku soud nepovažoval za opodstatněnou.

6) k námitce pod bodem I. c) nesprávného zaokrouhlování

Shodně jako v odvolání se žalobce v žalobě bránil nezákonnému, podle něj dvojímu zaokrouhlení předepsaného úroku z prodlení, dovolával se přitom § 146 daňového řádu.

Soud připomíná, že žalovaný vypočetl úrok z prodlení ve výši 14 522,54 Kč, žalobci k úhradě ve spojení s rozhodnutími správce daně předepsal částku 14 523 Kč. Pokračování
20
59Af 6/2015

Protože se jednalo o stanovení úroku z prodlení v souvislosti s daní, jejíž původní den splatnosti (den 30. 6. 2010) nastal do dne nabytí účinnosti daňového řádu, uplatní se dle § 264 odst. 14 daňového řádu úrok z prodlení podle dosavadních právních předpisů. Tedy dle § 63 ZSDP, který upravoval sdělení úroku z prodlení do 31. 12. 2010. Proto se žalobce nemůže dovolávat § 146 daňového řádu.

Nicméně je třeba uvést, že právní úprava zaokrouhlování daně, výpočtu na základě daňové sazby, koeficientů, ukazatelů, výsledku přepočtu měny a zákazu postupného zaokrouhlování obsažená v § 146 odst. 1 a odst. 3 daňového řádu plně navazuje na dosavadní úpravu zakotvenou v § 46a ZSDP. Podle odst. 1 tohoto ustanovení platilo, že vyměřená daň se zaokrouhluje na celé koruny nahoru a stejně se postupuje u příslušenství daně, pokud je předmětem samostatného vyměření. Odst. 3 pak stanovil, že výpočet daňové sazby, koeficientů, ukazatelů a výsledek přepočtu měny se provádí s přesností na dvě platná desetinná místa a že postupné zaokrouhlování ve dvou nebo více stupních je nepřípustné. Ačkoli postup při zaokrouhlování a výpočtu se zaokrouhlením na dvě desetinná místa byl dle předmětného ustanovení výslovně stanoven pro případ samostatného vyměření příslušenství daně (jímž byl i úrok z prodlení ve smyslu § 58 ZSDP), správce daně a následně žalovaný nepochybili a žalobce na jeho právech neústavním způsobem nezkrátili, pokud v souladu se správní praxí, jež se od počátku vytvořila, takto postupovali i při předpisu úroku z prodlení, jehož povinnost placení i výše a splatnost vyplývá přímo ze zákona. Ostatně že tato správní praxe byla akceptovaná a nečinila žádné potíže, se odrazilo právě i ve znění § 146 daňového řádu, jež převzalo zaokrouhlování daně na celé koruny nahoru, když daní je třeba rozumět i její příslušenství ve smyslu § 2 odst. 4, odst. 5 daňového řádu. A přestože je zmíněné ustanovení § 146 daňového řádu zahrnuto v části upravující společná ustanovení pro nalézací řízení, odborná literatura, konktrétně Daňový řád, Komentář, II. díl, autorů Baxa a kol., Walters Kluwer, a. s., 2011, str. 864, odkazuje jako na související ustanovení též na § 252 upravující úrok z prodlení s účinností od 1. 1. 2011. Je tedy zřejmé, že pravidla obsažená v § 146 odst. 1 a 3 daňového řádu se na místě aplikovat i na úrok z prodlení, je-li předepisován podle § 252 daňového řádu.

K namítanému dvojímu zaokrouhlení úroku z prodlení žalovaným musí soud konstatovat, že žalobce svoji námitku nerozvedl a nekonkretizoval, jaké případy postupného zaokrouhlení jednotlivých úroků za úročená období má ve světle konkrétně rozvedeného výpočtu úroku z prodlení na mysli. Z části odůvodnění rozhodnutí žalovaného nazvaného „Výpočet úroku z prodlení úhrady“ na str. 8 až 9 přitom vyplývá, že dílčí úroky z prodlení s úhradou splatné daně za určitá období nebyly žalovaným zaokrouhleny, ale byly vždy vypočteny na dvě desetinná místa, přičemž výsledná výše úroku z prodlení 14 522,54 Kč byla dána součtem takto vypočtených dílčích úroků z prodlení, a teprve pak byla zaokrouhlena na částku 14 523 Kč. Postup žalovaného při zaokrouhlení vypočteného úroku z prodlení soud neshledal nezákonným.

7) k námitce nezohlednění žádosti o prominutí daně a příslušenství pod bodem I. g)

Pokud žalobce namítal, že nečinnost orgánů daňové správy při rozhodování o jeho žádosti o prominutí předmětné daně a příslušenství daně měla negativní vliv na řízení o úroku Pokračování
21
59Af 6/2015

z prodlení, soud uvádí, že uplatněný žalobní bod nemohl být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce dne 31. 12. 2010 požádal o prominutí daně a příslušenství daně. Protože sdělením ze dne 13. 5. 2011, pod č. j. 103074/11/172911506113, bylo žalobci dáno najevo, že Finanční úřad v České Lípě není k vyřízení žádosti kompetentní, bránil se žalobce námitkou proti nečinnosti. Podnět na ochranu proti nečinnosti byl posouzen žalovaným jako nedůvodný vyrozuměním ze dne 14. 1. 2015, č. j. 1122/15/520010424-706807, které bylo součástí předloženého spisu. Protože žalovaný nijak nezpochybňoval, že by žalobce žádost o prominutí daně a příslušenství nepodal, naopak podání žádosti zmiňoval v předmětném vyrozumění ze dne 14. 1. 2015, neshledal soud potřebu doplnit dokazování o tuto žádost.

Soud považuje pro zákonnost a správnost stanovení úroku z prodlení s úhradou předmětné daňové povinnosti za rozhodující, že v době vydání platebního výměru a následujících rozhodnutí správce daně a žalovaného o odvoláních nebylo o prominutí daně a jejího příslušenství pravomocně rozhodnuto. Tudíž nedošlo ke zmírnění negativních důsledků vyměření daně, k nimž by bylo při stanovení úroku z prodlení s úhradou předmětné daňové povinnosti jakkoli možné přihlédnout.

Zákonnost postupu při vyřízení žalobcovy žádosti o prominutí daně a jejího příslušenství ze strany tehdejšího správce daně – Finančního úřadu v České Lípě a jeho nástupce a následný postoj žalovaného při vyřízení podnětu proti nečinnosti správce daně při vyřízení žádosti ze dne 31. 12. 2010 nemohou být v probíhajícím řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2015 podrobeny soudnímu přezkumu, neboť nejsou jeho předmětem. Pokud měl žalobce za to, že o jeho žádosti o prominutí daně a příslušenství daně nebylo vydáno meritorní rozhodnutí ze strany orgánů finanční správy, nic mu nebránilo, aby se proti tvrzené nečinnosti bránil, případně i u soudu cestou správní žaloby na ochranu proti nečinnosti ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s.

8) k námitce I. h) nezohlednění všech skutečností– posečkání daně

Skutečnosti týkající se posečkání neuhrazeného daňového rozdílu a úroku z úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob za rok 2009 nejsou mezi účastníky sporné. Rozhodnutím správce daně ze dne 29. 5. 2013, č. j. 694412/13/2602-24801-506521, které nabylo právní moci dne 5. 4. 2013, bylo povoleno posečkání úhrady dosud neuhrazeného daňového rozdílu ve výši 10 530 Kč ode dne 1. 7. 2010 do 30. 6. 2014 a úroku z prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob za rok 2009 ve výši 30 600 Kč (tj. stanoveného platebním výměrem správce daně ze dne 29. 5. 2013) ode dne 16. 3.
2013 do 30. 6. 2014.

O posečkání úhrady daně ve výši 10 530 Kč od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2014, tedy zpětně, a posečkání úhrady stanoveného úroku z prodlení od 16. 3. 2013 do 30. 6. 2014 bylo rozhodnuto ve smyslu § 156 odst. 1 daňového řádu. Obdobně jako v případu rozhodování o žádosti žalobce o prominutí daně a jejího příslušenství nemůže soud podrobit soudní kontrole ani rozhodnutí správce daně o posečkání úhrady daně a úroku z prodlení. Soud Pokračování
22
59Af 6/2015

se proto nemůže zabývat tím, zda správce daně, pokud posečkal s úhradou daně pouze ve výši 10 530 Kč od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2014 a úroku z prodlení od 16. 3. 2013 do 30. 6. 2014, rozhodl o podané žádosti v souladu se zákonem či nikoli. Soud se může zabývat pouze tím, zda byly důsledky vydaného rozhodnutí o posečkání úhrady daně a příslušenství při stanovení úroku z prodlení podle § 63 ZSDP zohledněny správně či nikoli.

Zákonným důsledkem posečkání daně je vyloučení úroku z prodlení. Podle § 157 odst. 1 daňového řádu daňovému subjektu nevzniká povinnost uhradit úrok z prodlení po dobu povoleného posečkání. Z odst. 2 uvedeného ustanovení vyplývá, že za dobu posečkání se úrok z prodlení mění na úrok z posečkání, který je nižší. Uplynutím doby posečkání končí posečkání s úhradou daně, neuplatní se již jeho zákonné důsledky a posečkaná daně se poté úročí úrokem z prodlení. Protože lze v souladu s § 156 odst. 4 daňového řádu posečkání úhrady daně povolit i zpětně ode dne splatnosti, lze takto zpětně eliminovat vznik úroku z prodlení. V takovém případu dojde k zániku vzniklého úroku z prodlení zpětně, neboť po dobu posečkání je daňový subjekt povinen hradit úrok z posečkání. Na tom se nic nemění ani tehdy, nebudou-li splněny případné podmínky posečkání. V takovém případu pozbývá rozhodnutí o posečkání účinky dnem nedodržení podmínek, tedy ex nunc.

Z výše uvedené soud dovozuje, že rozhodnutím správce daně ze dne 29. 5. 2013, č. j. 694412/13/2602-24801-506521, které nabylo právní moci dne 5. 4. 2013, nastaly ve vztahu k částce 10 530 Kč v období od 1. 7. 2010 do 15. 3. 2013 (a dále do 30. 6. 2014) účinky předvídané § 157 odst. 1, odst. 2 daňového řádu. Tedy že za období od 1. 7. 2010 do 15. 3. 2013 žalobci nevzniká s úhradou daně ve výši 10 530 Kč úrok z prodlení.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný při sdělení výše úroku z prodlení s úhradou daně z příjmů fyzických osob za rok 2009 ve výši 79 410 Kč vycházel ze skutkového stavu v době vydání platebního výměru na úrok z prodlení a zpětné posečkání úhrady nedoplatku ve výši 10 530 Kč nezohlednil.

Takový postup žalovaného však soud považuje za nezákonný. Bez ohledu na to, že žalobce se v odvolání proti autoremedurnímu rozhodnutí správce daně ze dne 26. 9. 2013, č. j. 897718/13/2602-24801-506521, nebránil nezohlednění posečkání s úhradou částky 10 530 Kč, byl žalovaný povinen při výpočtu úroku z prodlení v souladu s § 114 odst. 2, odst. 3 daňového řádu k zákonným důsledkům posečkání přihlédnout. Nelze opomenout, že rozhodnutí o předepsání úroku z prodlení podle § 63 ZSDP je rozhodnutím deklaratorním, jímž se stanoví úrok z prodlení v zákonné výši. Zanikla-li žalobci povinnost uhradit úrok z prodlení z částky 10 530 Kč v období od 1. 7. 2010 do 15. 3. 2013 v důsledku zpětného posečkání podle § 156 odst. 4 ve spojení s § 157 odst. 1 daňového řádu, byl žalovaný povinen tyto skutečnosti nastalé ze zákona zohlednit při výpočtu úroku z prodlení. Uplatněný žalobní bod shledal soud důvodným.

9) k námitce porušení procesních práv žalobce žalovaným pod bodem I. ch)

Soud ze spisu ověřil, že žalovaný písemností ze dne 1. 9. 2014, doručenou žalobci dne 4. 9. 2014, nazvanou „Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzva k vyjádření se v rámci odvolacího řízení“ seznámil žalobce se skutečnostmi zjištěnými v rámci odvolacího řízení (jež byly doplňovány prostřednictvím správce daně) a jejich hodnocením a také s konkrétním Pokračování
23
59Af 6/2015

výpočtem výše úroku z prodlení s tím, že žalobci rovněž zpřístupnil přehled disponibilních vratitelných přeplatků. Zároveň žalovaný žalobce vyzval k uplatnění práva vyjádřit se ke zjištěným skutečnostem ve lhůtě 15 dnů. Žalobce požádal o prodloužení stanovené lhůty, žádosti bylo vyhověno. Ve vyjádření k předmětné výzvě se žalobce vyjadřoval k postupu žalovaného a mimo jiné žádal, aby mu bylo umožněno nahlížet do spisu u místně příslušného

správce daně, kterým je Finanční úřad pro Liberecký kraj se sídlem v Liberci. Také žádal o prodloužení lhůty k vyjádření, počátek běhu lhůty přitom vázal na nahlížení do spisového materiálu u správce daně se sídlem v Liberci. Žalovaný následně žalobci sdělil, že odvolací spis je umístěn v sídle odvolacího orgánu finanční správy, který nemá územní pracoviště, požadavku na zaslání spisového materiálu Finančnímu úřadu pro Liberecký kraj proto nelze a žalobce do něj může nahlédnout protokolárně v sídle žalovaného. Posléze byla žalobci ještě prodloužena lhůta k uplatnění práva vyjádřit se ke zjištěným skutečnostem. Žalobce znovu vyjádřil svůj požadavek na nahlédnutí do spisu korespondenční cestou ve spojení se žádostí o prodloužení lhůty k vyjádření. Rozhodnutím ze dne 4. 12. 2014 byla žalobcova žádost o prodloužení lhůty zamítnuta. Naposledy byla žádost o prodloužení lhůty k vyjádření k výsledkům doplněného odvolacího řízení zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 1. 2015, č. j. 543/15/5200-10423-701743. V rozhodnutí se žalovaný zároveň vyjádřil k požadavku žalobce na nahlížení do odvolacího spisu korespondenčním způsobem. Konstatoval, že tento způsob nahlížení do spisu ve věci předmětného úroku z prodlení lze realizovat při obsáhlejším spisovém materiálu zasláním specifikovaných dokumentů s tím, že zaslání úplného odvolacího spisu se vzhledem k jeho rozsahu jeví jako nepřiměřené. Žalobce zároveň upozornil na to, že podklady z informačního systému správce daně (záznamy na jednotlivých osobních daňových účtech žalobce), ze kterých vycházel, disponuje příslušný finanční úřad.

Z § 115 odst. 2 daňového řádu vyplývá povinnost odvolacího orgánu seznámit daňový subjekt v rámci odvolacího řízení ještě před vydáním rozhodnutí o odvolání se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožnit mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl doplnění dokazování. Povinnost je zakotvena pro případy, kdy odvolací orgán buď v rámci odvolacího řízení provádí dokazování, nebo kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Toto seznámení plní určitou funkci „předběžného odůvodnění“ rozhodnutí o odvolání, které odvolací orgán v návaznosti na skutečnosti zjištěné v průběhu odvolacího řízení či odlišný právní názor v neprospěch daňového subjektu hodlá vydat. Daňový řád procesní způsob takového seznámení daňového subjektu se zjištěními či jiným právním názorem odvolacího orgánu a v souvislosti s tím umožnění daňovému subjektu vyjádřit se ve věci a navrhovat doplnění dokazování výslovně nestanoví.

V souzeném případu žalovaný zvolil písemný způsob sdělení zjištěných skutečností a svého právního názoru a žalobci doručil písemnost ze dne 1. 9. 2014 nazvanou „Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzva k vyjádření se v rámci odvolacího řízení“. Tak ho v souladu s § 115 odst. 2 daňového řádu seznámil nejen se zjištěnými skutečnostmi, které doplňoval prostřednictvím správce daně, a podklady, ze kterých vycházel, ale také se svým právním názorem ohledně stanovení a vlastního výpočtu úroku z prodlení. Současně mu v souladu s § 115 odst. 2 daňového řádu umožnil, aby se ke zjištěným skutečnostem a důkazům vyjádřil ve lhůtě 15 dnů ve smyslu odst. 3 uvedeného ustanovení. Procesní postup Pokračování
24
59Af 6/2015

žalovaného byl zákonný a soud v něm nespatřuje porušení zásady projednací, jak žalobce namítá.

Žalobce spojuje zkrácení svých procesních práv s nemožností nahlédnout do spisu u místně příslušného správce daně – na Finančním úřadu pro Liberecký kraj.

Podle § 66 odst. 1, odst. 2 daňového řádu daňovému subjektu nepochybně svědčí právo nahlížet u správce daně do částí spisu týkajících se jeho práv a povinností, s výjimkou části vyhledávací, zde má pouze možnost nahlédnout do soupisu písemností obsažených v této části spisu. Za stejných podmínek je daňový subjekt oprávněn nahlédnout do osobních daňových účtů vedených v rámci evidence daní o jeho daňových povinnostech.

Od práva nahlížet do spisu je odvozeno právo daňového subjektu na pořízení stejnopisu, opisu či kopie listin ze spisu podle § 67 odst. 3 daňového řádu. Judikatura správních soudů dovodila, že k realizaci tohoto práva nemusí dojít pouze v rámci nahlížení do spisu u příslušného správce daně v úředních hodinách (případně mimo ně, pokud to správce daně připustí ve smyslu § 66 odst. 4 daňového řádu), ale lze ho realizovat i „distančně“, resp. „korespondenčně“, tedy zasláním stejnopisu, opisu či kopie listin, jež jsou součástí spisu, daňovému subjektu (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, č. j. 45 Af 15/2012-29, dostupný na www.nssoud.cz). Ovšem ani z uvedeného rozsudku nevyplývá absolutní povinnost správce daně každému požadavku daňového subjektu na distanční poskytnutí listin z daňového spisu vyhovět, když cit. rozsudek zmiňuje možné mantinely pro uplatnění tohoto dílčího práva, např. právě nákladnost takového postupu.

Popsanou formu distančního zpřístupnění listin obsažených ve spisu daňovému subjektu však nelze zaměňovat se zasláním celého spisového materiálu jinému správci daně, před kterým již neprobíhá řízení, v souvislosti s nímž má být nahlížení do spisu realizováno. Protože právě toho, nikoli přímo distančního poskytnutí stejnopisu, opisu či kopie listin ze spisového materiálu ve smyslu shora uvedeného rozsudku, na který žalobce ve svých žádostech o nahlížení do spisu přímo odkazoval, se žalobce v podstatě domáhal.

Žalovaný relevantní zákonná ustanovení daňového řádu neporušil, pokud požadavku na zaslání spisového materiálu správci daně do Liberce nevyhověl. Soud se zcela ztotožňuje s důvody, které žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 9. 1. 2015. Totiž že žalovaný jako odvolací orgán vedoucí odvolací řízení má spis daňového subjektu ve svém sídle, kde do něj

může žalobce v souladu s § 66 odst. 1, odst. 4 daňového řádu nahlédnout, a není povinen jej postoupit zpět prvostupňovému správci daně se sídlem v Liberci, který není jeho územním pracovištěm. Žalovaný v souladu se zásadou vzájemné spolupráce ve smyslu § 6 odst. 2 daňového řádu a také zásadou hospodárnosti řízení ve smyslu § 7 odst. 2 daňového řádu upozornil žalobce, že lze vyhovět požadavku na korespondenční zpřístupnění listin ze spisu. Zároveň mu ale dal najevo, že vzhledem k rozsahu spisu je nepřiměřené a nehospodárné zaslání listin v rozsahu celého spisového materiálu, a proto lze požadavku vyhovět, pokud budou označeny konkrétní listiny, jež mají být žalobci zpřístupněny. Této možnosti již žalobce nevyužil. Současně žalovaný žalobce upozornil na to, že veškeré podklady z informačního systému správce daně (konkrétně záznamy na jednotlivých osobních účtech žalobce), ze kterých žalovaný při výpočtu úroku z prodlení vycházel, jsou k dispozici právě u správce daně. Ani této možnosti žalobce, rovněž ve spojení s právem nahlížet u správce Pokračování
25
59Af 6/2015

daně do osobních daňových účtů vedených v rámci evidence daní o svých daňových povinnostech dle § 66 odst. 1 věta poslední daňového řádu, žalobce v návaznosti na sdělení žalovaného nevyužil.

Pokud žalobce uvádí, že v důsledku nezaslání spisu správci daně se stalo projednání nového právního názoru žalovaného pouze formální, soud s tímto tvrzením nemůže souhlasit. Obsáhlé sdělení výsledků odvolacího řízení a právní názor žalovaného na stanovení úroku z prodlení (včetně rozepsaného výpočtu jeho výše a zpřístupnění výše přeplatků, které byly žalobci při výpočtu zohledněny) žalobci bezesporu umožnily se k věci vyjádřit, případně reagovat návrhem na doplnění dokazování. Žalobce označuje postup žalovaného za formální, aniž by zároveň rozvedl, jaké skutkové okolnosti či rozhodné právní skutečnosti nemohl v důsledku rozporovaného postupu žalovaného, který nezaslal celý spisový materiál zpět správci daně, uplatnit. A zcela pomíjí, že po celou dobu řízení mohl využít svého oprávnění nahlédnout do osobních daňových účtů vedených v rámci evidence daní o svých daňových povinnostech podle § 66 odst. 1 daňového řádu. Podklady, ze kterých žalovaný v odvolacím řízení, nebyly ničím jiným, než výstupem z této evidence.

Soud tedy uzavírá tím, že žalobce nebyl zkrácen procesím postupem žalovaného způsobem, který by mohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a seznámení se zjištěními v rámci odvolacího řízení a právními závěry žalovaného nelze považovat pouze za formální.

V. Závěr a náklady řízení

Protože jeden z uplatněných žalobních bodů shledal soud důvodným, zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost postupem podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil podle § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení žalovanému.

Žalovaný je v dalším řízení vázán vysloveným právním názorem soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. a bude jeho povinností při stanovení úroku z prodlení zohlednit zákonné důsledky rozhodnutí správce daně o posečkání s úhradou daňového nedoplatku 10 530 Kč po dobu od 1. 7. 2010 do 15. 3. 2013.

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhrdau nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

V souzené věci byl se svou žalobou úspěšný žalobce, má proto právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil. Za tyto náklady je nutno považovat zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč dle příslušné položky Sazebníku soudních poplatků (příloha k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), dále odměnu za tři úkony právní služby po 3 100 Kč na základě § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 9 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast u jednání soudu), tři režijní náklady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 900 Kč; a částku 2 142 Kč odpovídající 21 % sazbě DPH z Pokračování
26
59Af 6/2015

odměny a příslušných náhrad v souladu s § 57 odst. 2 s. ř. s., celkem tedy ve výši 15 342 Kč. Soud uložil žalovanému, aby vyčíslené náklady řízení žalobci nahradil v přiměřené lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právní zástupkyně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Liberci dne 27. ledna 2016.

Mgr. Lucie Trejbalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru