Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 Af 26/2011 - 107Rozsudek KSLB ze dne 07.06.2011

Prejudikatura

5 Ca 314/2007 - 30


přidejte vlastní popisek

59Af 26/2011-107

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Lucie Trejbalové v právní věci žalobce J.B., bytem Na V. xx Jbc n/N, zast. JUDr. Ljubenem Nikolovem, advokátem se sídlem Jáchymovská 270/28, Liberec 10, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká hradební 61, 400 21 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2008, č. j. 4544/08-1100-500144,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2008, č.j. 4544/08-1100-500144, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný j e povinen žalobci nahradit náklady řízení ve výši 3 267 Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. Ljubena Nikolova, advokáta se sídlem Jáchymovská 270/28, Liberec, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě žalobce napadl ve výroku rozsudku uvedené rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou (dále jen ,,finanční úřad“ nebo „správce daně“) č. j. 68314/07/187911/6283, č. j. 68318/07/187911/6283 a č. j. 68319/07/187911/6283. Těmito dodatečnými platebními výměry finanční úřad žalobci vyměřil dne 23. 7. 2007 daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002, 2003 a 2004, a to za použití pomůcek podle § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen ,,ZSDP“). Uplatněné žalobní námitky směřovaly do vedení důkazního řízení, hodnocení předložených důkazů finančním úřadem, přičemž žalobce nesouhlasil se závěrem, že u něj byly splněny zákonné podmínky pro doměření daně podle pomůcek.

Rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 59 Ca 77/2008 – 31, podepsaný soud žalobu zamítl, neboť po zvážení uplatněných žalobních bodů dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnostem, které uváděl ve svých daňových přiznáních a ke skutečnostem, k jejichž průkazu byl finančním úřadem zcela důvodně a srozumitelně vyzván, a konstatoval, že porušení povinností při dokazování ve smyslu § 31 odst. 9 ZSDP mělo za následek nemožnost stanovit žalobci daňovou povinnost dokazováním. Žalobce neprokázal výši jím uplatňované obchodní přirážky, dále způsob, jakým prokazoval stav zásob, byl neprůkazný, nedoložil žádnou cenovou evidenci, ani evidenci slev či zdražení a nijak neprokázal důvody a způsob přecenění v seznamech příjemek. To vše v souhrnu podle krajského soudu znemožnilo porovnání skutečného stavu zboží se stavem účetním a v důsledku toho i objemu nakoupeného a prodaného zboží, proto nebylo možné ověřit zahrnutí všech tržeb žalobce do jeho zdanitelných příjmů. To vše včetně neprokázání příjmů u rozvozů zboží uvedených v knize jízd a pochybnosti o zahrnutí všech těchto příjmů do příjmů zdanitelných, pak vedlo soud k závěru, že nebylo možné stanovit daň dokazováním. Finanční úřad a žalovaný postupovali správně, pokud dospěli k závěru, že u žalobce byly splněny zákonné podmínky pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek v souladu s § 31 odst. 5 ZSDP.

Proti cit. rozsudku krajského soudu podal žalobce v zákonné lhůtě kasační stížnost, ke které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 7 Afs 60/2009 – 80, shora uvedený rozsudek podepsaného soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V označeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný v otázce prekluze ve vztahu k zdaňovacímu období roku 2002, neboť s ohledem na posun judikatury Nejvyšší správního soudu nelze dovodit, že se v daném případě krajský soud s touto otázku implicitně vypořádal. Z tohoto důvodu byl rozsudek krajského soudu zrušen. Další kasační námitku týkající se prokázání zdanitelných příjmů pokladními páskami a nesplnění zákonných podmínek pro vyměření daně podle pomůcek dle § 31 odst. 5 ZSDP ale Nejvyšší správní soud neshledal důvodem pro zrušení rozsudku podepsaného soudu a v tomto směru konstatoval, že daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 a 2004 byla oprávněně vyměřena podle pomůcek ve smyslu § 31 odst. 5 ZSDP s tím, že tento závěr krajský soud podrobně a precizně odůvodnil. Tímto vysloveným právním názorem je krajský soud podle § 110 odst. 3 s. ř. s. v dalším řízení vázán.

V dalším řízení se proto krajský soud zaměřil na posouzení toho, zda byla daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 žalobci doměřena v zákonné lhůtě dle § 47 ZSDP. V otázce prekluze práva žalobci doměřit daň z příjmů fyzických osob za uvedené zdaňovací období je třeba přisvědčit žalobcově argumentaci obsažené v kasační stížnosti.

K otázce výkladu § 47 odst. 1, odst. 2 ZSDP soud odkazuje na poslední judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na usnesení rozšířeného senát Nejvyššího správního soudu, ze dne 12. 1. 2011, č. j. 5 Afs 15/2009 - 122, www.nssoud.cz, v němž byl shrnut dosavadní judikatorní vývoj posouzení počátku běhu prekluzívní lhůty daň vyměřit či doměřit dle cit. ustanovení a bylo konstatováno, že výklad § 47 ZSDP, ve znění účinném do 31. 12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.

Podle § 47 odst. 1 ZSDP nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí 3 let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení anebo v němž vnikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Podle § 47 odst. 2 ZSPD byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znova od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu spraven.

V souzeném případě byla u žalobce dne 5. 9. 2006 zahájena daňová kontrola mimo jiné daně z příjmů fyzický osob za zdaňovací období roku 2002, 2003 a 2004, jak plyne z protokolu o ústním jednání ze dne 5. 9. 2006, č.j. 79245/06/187931/1354. Z obsahu správního spisu neplyne, že by před tímto dnem byl učiněn vůči žalobci ze strany finančního úřadu nějaký jiný úkon. Prekluzívní lhůta k doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 podle § 47 odst. 1 ZSDP počala běžet dne 31. 12. 2002 a uplynula dne 31. 12. 2005. Daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 tedy byla u žalobce zahájena až po uplynutí tříleté prekluzívní lhůty pro doměření daně, jejím zahájením dne 5. 9. 2006 nedošlo k přerušení lhůty ve smyslu § 47 odst. 2 ZSDP, když ani předtím nebyl učiněn žádný jiný úkon ze strany finančního úřadu, který byl prekluzívní lhůtu ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2002 ve smyslu § 47 odst. 2 ZSDP přerušil. Pokud byla žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 7 .2007, č.j. 68314/07/187911/6283, ve spojení s napadeným rozhodnutím žalovaného pravomocně vyměřena až dne 14. 4. 2008, stalo se tak po uplynutí prekluzívní lhůty, a tedy nezákonně.

Ve vztahu k dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 a 2004 nezbývá než plně odkázat na odůvodnění rozsudku podepsaného soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 59 Ca 77/2008 – 31, v němž soud dospěl k závěru, že daň byla za uvedená zdaňovací období doměřena podle pomůcek dle § 31 odst. 5 ZSDP v souladu se zákonem, přičemž tento právní názor Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku aproboval. Zbývá jen dodat, že za tato zdaňovací období byla daň doměřena v prekluzívní lhůtě v souladu s § 47 odst. 1, odst. 2 ZSDP, když daňová kontrola zahájená u žalobce dne 5. 9. 2006 běh tříleté prekluzívní lhůty v souladu s § 47 odst. 2 ZSDP přerušila a způsobila běh nové tříleté prekluzívní lhůty od 31. 12. 2006, jež by končila minimálně dne 31. 12. 2009.

Protože žalobou napadené rozhodnutí žalovaného obsahovalo jediný výrok, kterým bylo podle § 50 odst. 5 ZSDP zamítnuto společné odvolání žalobce proti jednotlivým dodatečným platebním výměrům, nezbylo soudu než vyslovit zrušení celého napadeného rozhodnutí žalovaného postupem dle § 78 odst. 1 s. ř. s. V dalším řízení je žalovaný vysloveným právním názorem krajského soudu ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2011, č. j. 7 Afs 60/2009 – 80, vázán, a ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2002 je povinen přihlédnout k tomu, že dodatečný platební výměr ze dne 23. 7 .2007, č. j. 68314/07/187911/6283, je nezákonný z důvodu doměření daně z příjmů fyzický osob za dané zdaňovací období po uplynutí prekluzívní lhůty, zatímco ve vztahu k dodatečným platebním výměrům č. j. 68318/07/187911/6283 za zdaňovací období roku 2003 a č. j. 68319/07/187911/6283 za zdaňovací období roku 2004 bylo odvolání žalobce nedůvodné a daň z příjmů fyzických osob za tato dvě zdaňovací období byla doměřena podle pomůcek v souladu s § 31 odst. 5 ZSDP.

Po zrušení předchozího rozsudku Nejvyšším správním soudem krajský soud znovu o žalobě rozhodoval bez nařízení ústního jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když žalovaný správní orgán i žalobce s tímto postupem souhlasili.

Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. věta prvá má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Podle věty druhé cit. ustanovení měl-li účastník úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Ve věci byl úspěšný žalobce pouze částečně, neboť soud shledal žalobu úspěšnou jen ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2002, zatímco žaloba ve vztahu k dalším dvěma zdaňovacím obdobím úspěšná nebyla. Soud proto přiznal žalobci proti žalovanému správnímu orgánu právo na jednu třetinu důvodně vynaložených nákladů řízení, a to nákladů řízení před krajským soudem i nákladů řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem v souladu s § 110 odst. 2 s. ř. s.

Náklady řízení před krajským soudem jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč (položka 14a Sazebníku soudních poplatků). Náklady řízení o kasační stížnosti jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč (položka 14a Sazebníku soudních poplatků). Dále jsou náklady řízení o kasační stížnosti tvořeny odměnou právního zástupce za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb., a to za převzetí a přípravu zastoupení a podání kasační stížnosti, tedy ve výši 2 x 2 100 Kč, tj. 4 200 Kč; dále náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 300 Kč, tedy 600 Kč, náklady řízení o kasační stížnosti dosáhly výše 7 800 Kč (právní zástupce není plátcem DPH). V řízení před krajským soudem po zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem žalobce již žádné náklady řízení nevynaložil.

Celkové náklady soudního řízení správního dosáhly výše 9 800 Kč; soud žalobci přiznal právo na náhradu jedné třetiny těchto nákladů ve výši 3 267 Kč a žalovanému uložil, aby žalobci tuto náhradu zaplatil k rukám jeho právního zástupce ve stanovené výši ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku, k Nejvyššímu správnímu soudu, prostřednictvím soudu podepsaného, jen jestliže je dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1, § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., dle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 7. června 2011.

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru