Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 Af 23/2013 - 127Rozsudek KSLB ze dne 12.11.2014Daňové řízení: žádost o posečkání solárního odvodu odváděného metodou srážky; rdousící efekt

Publikováno3272/2015 Sb. NSS
Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 303/2014

přidejte vlastní popisek

59Af 23/2013-127

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobce XX s.r.o., IČ XX, se sídlem XX, zastoupeného JUDr. Jakubem Hájkem, advokátem se sídlem NH Partners, advokátní kancelář, s.r.o., Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2013, č. j. 22780/13/5000-14203-711217,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 9. 2013, č. j. 22780/13/5000-14203-711217, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba

Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítnul jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen ,,správce daně“), ze dne 25. 2. 2013, č. j. 127898/13/2602-24802-505713. Tímto prvostupňovým rozhodnutím správce daně zastavil řízení o žádosti žalobce o posečkání úhrady odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen ,,odvod“) za odvodové období červenec 2012 podle § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.

Žalobce uváděl, že je vlastníkem a provozovatelem fotovoltaické elektrárny ve XX o celkovém instalovaném výkonu 680 kWp. a distributorovi XX a.s. (dále také jen „plátce odvodu“) v měsíci červenci 2012 vyúčtoval výkupní cenu za elektřinu ze slunečního záření, ovšem tento distributor mu výkupní cenu neuhradil v plné výši, Pokračování
2
59Af 23/2013

ale srazil z ní odvod podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen ,,zákon o podpoře“). Dále žalobce popisoval, že správce daně nevyhověl jeho stížnosti proti postupu plátce odvodu, kdy se zároveň domáhal změny metody výběru odvodu a posečkání s úhradou odvodu. Žalobce poukázal na závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11-2, podle kterého zjevně nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne právní úprava odvodu a zrušení daňových prázdnin na výrobce jako likvidační (tzv. rdousící efekt), či zasáhne samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobce nebyl nález Ústavního soudu respektován.

Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí uváděl, že žalobce žádost o posečkání odvodu za měsíc červenec 2012 a posečkání s odvodem o 34 měsíců neodůvodnil, pak toto tvrzení je třeba odmítnout. Žádost o změnu metody výběru odvodu a žádost o posečkání s výběrem odvodu byla součástí žádosti žalobce o vysvětlení podle § 237 odst. 1 daňového řádu, adresovaná distributorovi, přičemž v těchto podáních jsou důvody žádosti velmi podrobně rozvedeny a doloženy znaleckým oceněním znaleckého ústavu XX a.s.

Správce daně ani žalovaný se však těmito skutečnostmi nezabývali a neposuzovali individuální rozměry případu a nezkoumali v žalobcově případě tzv. rdousící efekt. Tyto skutečnosti jsou však z hlediska posouzení splnění podmínek pro povolení posečkání úhrady daně či jejího rozložení na splátky podle § 156 odst. 1 daňového řádu nezbytné. K prokázání tvrzených skutečností žalobce předložil znalecké ocenění. Nato se žalobce obšírně věnoval tomu, že znalecké ocenění v jeho případě prokazuje tzv. rdousící efekt výběru odvodu.

Žalobce nesouhlasil se závěry orgánů finanční správy, že není aktivně legitimován k podání žádosti o posečkání úhradu odvodu podle § 156 odst. 1 daňového řádu. Žalobce je podle § 20 odst. 1 daňového řádu třeba chápat jako daňový subjekt, neboť je poplatníkem. V daném případě žádost podal poplatník, tedy daňový subjekt podle § 156 odst. 1 daňového řádu.

Dále se bránil tomu, že institut posečkání by nebylo možné použít v případě srážky odvodu, ale bylo by možné jej použít pouze v případě výběru odvodu, pokud by žádost podal samotný plátce. Poukázal na to, že správci daně bylo známo, že žalobce o změnu metody výběru odvodu požádal. Správce daně měl a mohl postupovat tak, aby u plátce odvodu došlo ke změně metody srážení na metodu výběru, a následně povolit posečkání úhrady odvodu z úřední povinnosti, když k takovému postupu jej zavázal nálezem Ústavní soud. Postupem plátce odvodu, který neprovedl změnu metody výběru odvodu a se žádostí o posečkání odkázal žalobce na správce daně, dále postupem Specializovaného finančního úřadu, který řízení o změně metody výběru odvodu a žádosti o posečkání bezdůvodně zastavil, a žalovaného, který nevyhověl odvolacím námitkám, byl žalobci znemožněn přístup k institutu posečkání s výběrem odvodu jako nástroje ke zmírnění negativních majetkových dopadů výběru odvodu ve smyslu nálezu Ústavního soudu. Odepření přístupu k institutu posečkání s výběrem odvodu má ve svém důsledku negativní dopad na cashflow žalobce a v konečném důsledku představuje zásah do samotné majetkové podstaty žalobce, a tím i do jeho ústavně zaručených základních práv. Podle žalobce žalovaný a správce daně Pokračování
3
59Af 23/2013

nepostupovali ústavně konformním způsobem, když v rozporu s nálezem Ústavního soudu odepřeli žalobci přístup k institutu posečkání s výběrem odvodu.

V další části žaloby žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, neboť ten do odůvodnění neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které jej k rozhodnutí vedli a rezignoval na jakákoli skutková zjištění ohledně dopadů, resp. výběru odvodu na podnikání žalobce a nezabýval se tak splněním podmínek pro povolení posečkání úhrady daně či rozložení na splátky podle § 156 odst. 1 daňového řádu. Rozhodnutí správce daně i žalovaného jsou nepřezkoumatelná, neboť se s námitkami žalobce uvedenými v žádosti o posečkání nevypořádala. Žalobce so dovolával správního spisu žalovaného, dále své žádosti o vysvětlení podle § 237 odst. 1 daňového řádu a následné odpovědi distributora, výsledků řízení o stížnosti před správcem daně, spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Af 129/2013, a navrhoval provést důkaz svým výslechem a znaleckým oceněním znaleckého ústavu XX a.s.

Ze všech uvedených důvodů se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, jakož i správce daně a vrácení věci k dalšímu řízení a požadoval nahradit náklady řízení.

II. Vyjádření žalovaného

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zdůraznil, že je to plátce odvodu, který může podle § 156 odst. 1 daňového řádu podat žádost, když posečkání je vlastně způsobem modifikace uhrazovací povinnosti ve vztahu mezi osobou povinnou uhradit daň a správcem daně. V případě výběru odvodu může plátce požádat z důvodů nastalých u poplatníka o posečkání, nikoli však v případech, kdy plátce odvodu zvolí formu sražení odvodu, jak vyplývá z čl. 89 nálezu Pl. ÚS 17/11. V takovém případě nemá správce daně žádné prostředky jak přimět plátce daně ke změně metody srážky na metodu výběru. Plátce odvodu, který je soukromou osobou, k jejíž tíži by šlo případné neuhrazení odvodu poplatníkem, nelze bez zákonného důvodu zavazovat, aby riziko podstoupil. Dále žalovaný podotknul, že obsáhle odůvodněná stížnost na plátce daně nemůže zhojit fakt, že v žádosti o posečkání nebylo uvedeno, která z podmínek posečkání měla údajně nastat a jakým způsobem měla být naplněna, ani prostřednictvím odkazu na odůvodnění stížnosti. I kdyby bylo odůvodnění žádosti dostatečné, správce daně ani žalovaný by nemohli přistoupit k posouzení žádosti jako takové, neboť byly dány důvody pro zastavení řízení podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Jsou-li dány důvody k zastavení řízení, je vyloučeno meritorní posouzení věci. Žalovaný navrhoval, aby soud podanou žalobu zamítnul a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

III. Replika

V doplnění žaloby žalobce znovu poukázal na tzv. rdousící efekt odvodu a k prokázání svého tvrzení předkládal nové znalecké ocenění ze dne 24. 2. 2014. Dále oponoval závěrům rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pod č. j. 1 Afs 76/2013-57, který je podle přesvědčení žalobce v rozporu s nálezem Ústavního soudu. Žalobce setrval na názoru, že plátce odvodu, správce daně i Specializovaný finanční úřad a žalovaný jej zkrátili na možnosti využít institut posečkání jakožto nástroj ke zmírnění negativních majetkových dopadů výběru odvodu ve smyslu nálezu Ústavního soudu. Závěr Nejvyššího správního soudu Pokračování
4
59Af 23/2013

o tom, že konkrétní dopady odvodu na výrobce elektrické energie lze zohlednit pouze prostřednictví prominutí daně podle § 259 a § 260 daňového řádu znamená odepření spravedlnosti, neboť předvídané rozhodnutí ministra financí o prominutí odvodu nebylo vydáno.

IV. Zjištění ze spisu

Skutkové okolnosti případu nejsou mezi účastníky sporné. Žalobce je výrobcem energie ze slunečního záření, kterou od něj vykupuje ČEZ Distribuce a.s., ten je plátcem odvodu. Součástí stížnosti podané podle § 237 odst. 3 daňového řádu na postup plátce odvodu ve vztahu ke sražení odvodu za odvodové období červenec 2012 byla i žádost o změnu metody výběru odvodu a žádost o posečkání s výběrem odvodu podle § 156 daňového.

Správce daně rozhodnutím ze dne 25. 2. 2013 řízení o žádosti žalobce o posečkání úhrady odvodu zastavil podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Odkázal na § 7g odst. 1, odst. 2 a § 7h zákona o podpoře, podle nichž je plátce odvodu povinen sražený nebo vybraný odvod ze základu odvodu odvést do 25 dnů po skončení odvodového období ve stanovené výši podle vyúčtování předloženého plátcem odvodu příslušnému finančnímu úřadu. Formou institutu posečkání lze modifikovat platební povinnost vůči správci daně a toto oprávnění náleží výlučně plátci odvodu, nikoli poplatníkovi odvodu, v jehož postavení se žalobce jako žadatel nachází. S ohledem na tyto skutečnosti správce daně žádost podanou poplatníkem odvodu posoudil jako nepřípustnou, neboť ji podal subjekt, který není v dané věci ve vztahu ke správci daně nositelem platební povinnosti. Šlo tak o zjevně právně nepřípustné podání podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Tomuto závěru podle správce daně svědčí také nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. PÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, opřený o stanovisko Ministerstva financí. Ústavní soud v něm uvedl, že uplatní-li ve smyslu § 7g odst. 1 zákona o podpoře plátce odvodu jako způsob výběru odvodu možnost od poplatníka předmětný odvod vybrat, může jen a pouze plátce odvodu požádat o posečkání. To však neplatí v případě srážení odvodu, kdy z povahy věci institut posečkání uplatnit nelze, tzn. nejen poplatníkem, ale ani plátcem odvodu.

Žalovaný pak odvolání žalobce zamítnul a prvostupňové rozhodnutí správce daně potvrdil rozhodnutím ze dne 17. 9. 2013. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval, že poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny, zatímco plátcem odvodu provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční sítě, který je povinen srazit nebo vybrat odvod ze základu daně a odvod místně příslušnému finančnímu úřadu odvést do 25 dnů po skončení odvodového období a ve stejné lhůtě podat vyúčtování odvodu. Pokud správce daně zjistí nesplnění těchto povinností, stanoví daň plátci k přímé úhradě. Primární procesní subjektivitou je vybaven plátce odvodu, nikoli jeho poplatník, který může pouze strpět sražení odvodu, či jeho výběr ze strany plátce. Jediným procesním postupem, který může poplatník v souvislosti s daní vybíranou srážkou využít, je stížnost na postup plátce daně podle § 237 daňového řádu. Ust. § 156 a § 157 daňového řádu jsou obsažena v části třetí, hlavě V. daňového řádu a týkají se placení daní, proto je zřejmé, že posečkání je způsobem modifikace uhrazovací povinnosti ve vztahu mezi osobou povinnou zaplatit daň a správcem daně. Dále žalovaný upozornil na dvě možné formy hrazení solárního odvodu, a to metodu výběru a metodu srážky, která se liší tím, že k výběru dochází nezávisle na výplatě výkupní ceny nebo zeleného bonusu. Ke srážce musí dojít v momentě výplaty výkupní ceny či zeleného Pokračování
5
59Af 23/2013

bonusu, na což upozornilo Ministerstvo financí Ústavní soud ve svém stanovisku, kde sice připouští, že v případě výběru odvodu může jeho plátce požádat z důvodů nastalých u poplatníka o posečkání, ale zároveň poukázalo na to, že takto nelze činit v případech, kdy plátce zvolí formu sražení odvodu, což vyplývá z čl. 89 nálezu Pl. ÚS 17/11. Dále žalovaný uvedl, že správce daně nemá žádné prostředky, jak přimět plátce odvodu ke změně metody srážky na metodu výběru, a při použití metody srážky odvodu nelze posečkání aplikovat, neboť by tak jako tak nedošlo k odložení jeho hrazení na straně poplatníka, ale pouze na straně plátce. Proto postupoval správce daně v souladu s § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, když řízení o žádosti o posečkání podané poplatníkem odvodu zastavil. Protože byly dány důvody k zastavení řízení, správce daně se nezabýval naplněním podmínek pro posečkání daně dle § 156 odst. 1 daňového řádu, neboť taková úloha je již meritorním rozhodnutím věci. Žalovaný tedy odmítl odvolací námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správce daně.

V. Posouzení věci soudem

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s dispoziční zásadou, kterou je správní soudnictví ovládáno, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o zastavení řízení o žalobcově žádosti o posečkání daně (konkrétně solárního odvodu za měsíc červenec 2012) podané ve smyslu § 156 odst. 1 daňového řádu, podle něhož na žádost daňového subjektu nebo z moci úřední může správce daně povolit posečkání daně, popřípadě rozložení její úhrady na splátky (dále jen „posečkání“) při splnění zákonem stanovených podmínek, a to pro zjevnou právní nepřípustnost podání podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu.

Podstatou celé žalobní argumentace je protiústavnost postupu orgánů finanční správy z důvodu porušení žalobcových ústavních práv, pokud se tyto orgány nezabývaly tzv. rdousícím efektem odvodu a svým přístupem znemožnily, aby žalobce v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, využil institutu posečkání a odvrátil tak negativní důsledky odvodu do svých majetkových práv.

Soud předesílá, že otázkou souladu právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření s ústavním pořádkem se podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, www.usoud.cz, na který soud v plném rozsahu odkazuje a jehož se ostatně i žalobce dovolával. Ústavní soud v cit. nálezu nevyhověl návrhu skupiny senátorů na zrušení části zákona o podpoře upravující odvod a dospěl k ústavnosti této právní úpravy. Na závěr zmíněného nálezu dodal, že „při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení v individuálním případě mohou vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické případy jednotlivých výrobců, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, s přihlédnutím k míře podnikatelského a ekonomického rizika může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu.“ Podle Ústavního soudu totiž zjevně „nelze vyloučit, Pokračování
6
59Af 23/2013

že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační („rdousící efekt“) či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny – tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn.“ Pro takové specifické případy pak zavázal obecné soudy „udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité“ (bod [88] nálezu).

Následně byla řešena otázka, jak vyložit uvedený příkaz Ústavního soudu, aby obecné soudy udělaly „vše pro spravedlivé řešení“ (viz. již zmíněný bod [88] nálezu), tj. v jakém řízení má být hodnocena ústavnost aplikace solárního odvodu v konkrétních případech. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, publ. ve Sb. NSS 3 000/2014, dostup. též na www.nssoud.cz, dovodil, že institut stížnosti na postup plátce daně není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu. Rozšířený senát konstatoval, že stížnost dle § 237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro „řešení sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce daně ochráněn. Dle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu by bylo absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy, aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka.

I kdyby se tento institut aplikoval na solární odvod pouze přiměřeně a žádost o vysvětlení adresovaná plátci byla jen jakýmsi formálním krokem pro následné uplatnění stížnosti u správce daně, umožňuje § 237 odst. 3 daňového řádu správci daně přezkoumat postup plátce pouze z hlediska zákonnosti, tj. zda plátce při srážce solárního odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře. Tento zákon kromě osvobození malých výrobců nepřipouští žádné výjimky, na základě kterých by byl plátce odvodu své zákonné povinnosti zproštěn, jinými slovy neobsahuje žádný zvláštní mechanismus, jenž umožní individuální přístup k výrobcům. V této fázi nalézacího řízení tedy nemá správce daně zákonnou možnost provádět správní úvahu, na jejímž základě by mohl v konkrétním případě modifikovat výši solárního odvodu. Podle rozšířeného senátu by tak bylo z ústavního hlediska a s ohledem na požadavky dělby moci přinejmenším problematické, aby neexistenci psané právní úpravy nahradila bez dalšího moc soudní.

Nejvyšší správní soud dále vycházel ze závěrů stanoviska Ministerstva financí, jež bylo vyžádáno Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a konstatoval, že:

[42] Dle stanoviska Ministerstva financí, vyžádaného Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11, umožňuje individuální posouzení dopadů solárního odvodu například institut posečkání podle § 156 a násl. daňového řádu, i když pouze na případy, kdy plátce odvodu namísto srážky uplatní možnost odvod od poplatníka vybrat.

Pokračování
7
59Af 23/2013

[43] V souladu s § 156 daňového řádu může za splnění zákonem stanovených podmínek správce daně na žádost daňového subjektu nebo z moci úřední povolit posečkání úhrady daně, popřípadě rozložení její úhrady na splátky. Způsob zdanění, dle kterého je daňová povinnost sražena poplatníkovi již při výplatě peněz, posečkání úhrady daně či její rozložení do splátek z povahy věci neumožňuje.

[44] Argumentace Ministerstva financí týkající se uplatnění metody výběru a na tuto argumentaci navazující povinnost správce daně vytvořit koordinované praktické postupy směřující v odůvodněných případech k odvodu výběrem, nikoliv srážkou, je beze změny zákona nerealizovatelná. Dává-li zákon o podpoře plátci na výběr, zda solární odvod srazí, či vybere, pak je nemyslitelné, aby byl plátce, pod jehož majetkovou odpovědností je solární odvod do státního rozpočtu odváděn, nad rámec zákona nucen místo metody srážky zvolit metodu výběru. Metoda vybrání se od srážky odlišuje tím, že k vybrání dochází nezávisle na výplatě výkupní ceny nebo zeleného bonusu, tedy ex post. Pokud by plátci vyplatili výrobcům elektřiny ze slunečního záření celou výkupní cenu, byli by beze změny zákona stále odpovědni za řádný a včasný odvod solárního odvodu do státního rozpočtu a de facto závislí na platební disciplíně jednotlivých výrobců.

[45] Posečkání úhrady solárního odvodu či jeho rozložení na splátky tak není bez souhlasu plátce za stávající zákonné úpravy možné.“

Žalobce se s uvedenou argumentací Nejvyššího správního soudu neztotožňuje. Soud ovšem znovu zdůrazňuje, že východiskem pro cit. závěry Nejvyššího správního soudu byly okolnosti zmiňované právě v nálezu Ústavního soudu. I Ústavní soud v bodu [89] nálezu rozlišil případy, kdy je odvod plátcem odvodu srážen od případů jeho výběru, přičemž vycházeje z vyžádaného stanoviska Ministerstva financí, pouze pro metodu výběru odvodu zmínil Ústavní soud možnost zohlednit důvody uvedené v § 156 odst. 1 písm. a) a c) daňového řádu na straně poplatníka s tím, že takové důvody na straně poplatníka uvede v žádosti o posečkání plátce odvodu. K metodě sražení odvodu Ústavní soud poznamenal, že „na sražení odvodu institut posečkání z povahy věci uplatnit nelze.“

Z právě citovaného nelze než dovodit, že žádost o posečkání solárního odvodu, odváděného metodou srážky, podaná ve smyslu § 156 odst. 1 daňového řádu žalobcem jako poplatníkem, nikoli plátcem odvodu, je právně nepřípustná a správce daně řízení o ní zastavil v souladu s § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. V případě, že žádost nebylo možno v řízení meritorně projednat, orgány finanční správy nepochybily, pokud se nezabývaly tzv. rdousícím efektem a neprováděly dokazování znaleckým oceněním za tímto účelem předloženým žalobcem. Předmětem soudního přezkumu pak bylo posoudit, zda byly zákonné podmínky pro zastavení řízení naplněny, nikoli se věcně zabývat konkrétními dopady solárního odvodu za červenec 2012 do majetkové sféry žalobce. Z uvedeného důvodu soud nevyhověl návrhům žalobce na provedení dokazování znaleckými oceněními RSM TACOMA a.s., jež měly tzv. rdousící efekt prokázat, neboť tyto důkazy byly pro účely soudního přezkumu nadbytečné.

V probíhajícím řízení pak není soud oprávněn zabývat se zákonností postupů správce daně a žalovaného v řízeních o stížnosti žalobce podle § 237 odst. 3 daňového řádu Pokračování
8
59Af 23/2013

a o žádosti o změnu metody výběru solárního odvodu. Ty budou podrobeny soudní kontrole k samostatně podaným žalobám (sp. zn. 59Af 24/2013 a 59Af 25/2013).

Pokud žalobce v doplnění žaloby zmiňuje, že rozhodnutí ministra financí o prominutí ve smyslu § 260 daňového řádu nebylo dosud vydáno, pak ani tato skutečnost nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Jak již bylo řečeno, zákonná úprava posečkání při srážení solárního odvodu orgánům finanční správy neumožňovala věc posoudit s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, v nichž žalobce spatřoval tzv. rdousící efekt odvodu.

Pro úplnost soud dodává, že do budoucna nelze vyloučit změnu postoje plátce odvodu, který může s ohledem na žalobcovy argumenty přistoupit ke změně způsobu odvádění solárního odvodu a zvolit metodu výběru odvodu a postupovat dále podle § 156 odst. 1 daňového řádu. Případně za tohoto stavu může povolit posečkání správce daně ex offo.

Soud rovněž poukazuje na „Řešení možných individuálních likvidačních účinků odvodu z elektřiny ze slunečního záření“, avizované orgány finanční správy (http://www.financnisprava.cz/cs/dane-a-pojistne/novinky/2014/reseni-moznych-

individualnich-likvidacni-5347), které poukazuje na možnost výrobce elektřiny ze slunečního záření jako poplatníka požádat o posečkání úhrady jiné daně nebo jejího příslušenství, u kterých jim povinnost úhrady vzniká (např. daně z přidané hodnoty), neboť „pro uplatnění institutu je rozhodující komplexní situace daňového subjektu“.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Ve věci soud rozhodoval, aniž nařídil ústní jednání, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., když oba účastníci s tímto postupem vyslovili souhlas.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, ten ale náhradu nákladů řízení nežádal, ostatně mu ani žádné náklady přesahující rámec jeho běžné činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu řízení právo.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Pokračování
9
59Af 23/2013

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Liberci dne 12. listopadu 2014.

Mgr. Lucie Trejbalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru