Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 Af 19/2010 - 33Rozsudek KSLB ze dne 26.04.2011

Prejudikatura

2 Afs 82/2010 - 56

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 46/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

59Af 19/2010-33

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Lucie Trejbalové a Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. v právní věci žalobce: M.F., bytem Č.a. xx, C. proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č.j. 9105/10-1500-505085 ze dne 9. 9. 2010,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č.j. 9105/10-1500-505085 ze dne 9. 9. 2010 se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Novém Boru (dále jen „správce daně“) č.j. 4678/10/175970506170 ze dne 23. 2. 2010, kterým bylo rozhodnuto, že žalobcova námitka promlčení práva vybrat a vymáhat daňové nedoplatky na dani z příjmu fyzických osob není důvodná.

Žalobce v žalobě především poukazoval na poslední větu ust. § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen “ZSDP“), která odkazuje na použití ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu. Dle § 160 odst. 1 občanského zákoníku platilo, že zástavní právo na základě rozhodnutí správního orgánu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva č.j. 47173/07/175970/6170 ze dne 4. 12. 2007 nabylo právní moci a tím ve smyslu § 160 odst. 1 občanského zákoníku toto zástavní právo také teprve vzniklo dnem 29. 4. 2008, tj. po uplynutí lhůty uvedené v § 70 odst. 1 ZSDP; ta skončila dnem 31. 12. 2007. Takové rozhodnutí pak nemůže mít za následek přerušení lhůty uvedené v § 70 odst. 1 ZSDP a založení nové promlčecí lhůty ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení. Žalobce zdůraznil, že odkaz na ust. § 160 odst. 1 občanského zákoníku uváděl již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, žalovaný se však touto právní argumentací žalobce v napadeném rozhodnutí nezabýval. Takový postup není v souladu s ust. § 50 odst. 7 ZSDP a rozhodnutí žalovaného je v tomto směru nepřezkoumatelné. Námitku nepřezkoumatelnosti žalobce vznesl i proti prvostupňovému rozhodnutí, kde je v tabulce uváděno předpokládané datum promlčení práva správce daně např. u položky č. 002 den 1. 1. 2005 a roky následující. To však nebránilo správci daně označit lhůtu jako zachovanou. Výrok prvostupňového rozhodnutí se tak ocitl v rozporu s jeho odůvodněním. Tento rozpor neodstranil ani žalovaný. Žalobce dále uvedl, že mylný je také názor žalovaného, že rozhodnutí o povolení splátek dle § 60 ZSDP je úkonem ve smyslu § 70 odst. 2 ZSDP, který přerušuje běh promlčecí lhůty. Podle mínění žalobce představuje povolení splátek formu dobrovolného placení daně, která není postavena na roveň úkonům správce daně směřujícím k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku. Z tohoto důvodu také posečkání daně nebo splátky daně nesmí být povoleny na dobu delší než je lhůta, v níž se promlčuje vybrání daně. Žalobce také namítal, že cena zastavených regálů a pokladny od 29. 4. 2008, kdy rozhodnutí o zřízení zástavního práva nabylo právní moci, do současné doby podstatně klesla. Hodnota zastavených věcí je téměř nulová a tudíž nezpůsobilá uhradit dluh byť z nepatrné části. Částka zaplacená ve splátkách cenu zástavy řádově mnohokrát převyšuje, což činí její další existenci více než problematickou, neboť zaplacením obvyklé ceny zástavy zástavní právo zaniká. Správce daně i žalovaný si dle názoru žalobce počínají ve vztahu k němu šikanózně. Místo, aby zástavní právo zrušili, nebo věci prodali v dražbě včas za vyšší cenu, nyní zcela nepatrné hodnoty zástavy využívají k argumentaci o nepromlčení svého nároku. Takový postup je v rozporu s principy dobré správy, neboť způsobuje žalobci škodu. Zneužitím práva správními orgány je i skutečnost, že ač žalobce žádal o povolení splátek a o posečkání na dobu neurčitou, správce daně vydával povolení vždy pouze na jeden rok. Podle mínění žalobce však právní relevanci může mít pouze prvé povolení splátek a posečkání z roku 1998. Další povolování splátek a posečkání takové účinky mít nemůže a tudíž lhůtu ve smyslu § 70 odst. 2 ZSDP nepřerušuje. Žalobce uzavřel, že správní orgány byly povinny zavčas vymáhat svoji pohledávku prodejem zastavených věcí, což neučinily. V takovém případě byly povinny zkoumat podmínky pro prominutí daňového nedoplatku (§ 65 ZSDP) nebo podmínky pro odpis daňového nedoplatku (§ 66 ZSDP). Ani to neučinily

a místo toho využily postupu, který je za hranicí zákona.

K žalobě se písemně vyjádřil žalovaný, který setrval na svých závěrech, uvedených v napadeném rozhodnutí a navrhl žalobu zamítnout.

Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou ve které zopakoval a rozvedl své argumenty uvedené již v žalobě.

Ze správního spisu, který si soud od žalovaného vyžádal, vyplývají následují pro věc rozhodné skutečnosti:

Rozhodnutím správce daně č.j. 47173/07/175970/6170 ze dne 4. 12. 2007, které nabylo právní moci 29. 4. 2008 bylo rozhodnuto o zřízení zástavního práva k zajištění daňových pohledávek za žalobcem v celkové výši 1.800.074,91 Kč a jejich příslušenství (§ 58 ZSDP) k v tomto rozhodnutí vyjmenovaným movitým věcem. Rozhodnutím č.j. 851/08/175970/6170 ze dne 11. 3. 2008 bylo částečně vyhověno odvolání žalobce a rozhodnutí správce daně č.j. 47173/07/175970/6170 ze dne 4. 12. 2007 bylo změněno tak, že celková částka daňových pohledávek zajištěných zástavním právem se snižuje o 2.316,- Kč z částky 1.800.074,90 Kč na částku 1.797.758,91 Kč, ostatní zůstalo nezměněno.

Písemností ze dne 26. 1. 2010 vznesl žalobce námitku promlčení daňové pohledávky správce daně na dani z příjmů fyzických osob, vyčíslené naposledy v rozhodnutí o odvolání č.j. 851/08/175970/6170 ze dne 11. 3. 2008 částkou 1.797.758,91 Kč. Žalobce namítal, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva pod č.j. 47173/07/175970/6170 bylo sice vydáno dne 4. 12. 2007, právní moci však nabylo až dne 29. 4. 2008 a šestiletá promlčecí lhůta tak marně uplynula dnem 31. 12. 2007. Promlčecí lhůta běžela od 1. 1. 2002, neboť výzva k zaplacení č.j. 29656/01/175970/6490 ze dne 20. 7. 2001, jakož i exekuční příkaz č.j. 37981/01/175970/6489 ze dne 22. 10. 2001 přerušily ve smyslu § 70 odst. 2 ZSDP běh původní promlčecí lhůty stanovené k vybrání nedoplatku.

O této námitce rozhodl správce daně rozhodnutím č.j. 4678/10/175970506170 ze dne 23. 2. 2010 tak, že námitka promlčení práva vybrat a vymáhat daňové nedoplatky na dani z příjmů fyzických osob (dle rozhodnutí o zřízení zástavního práva č.j. 47173/07/175970/6170 změněného rozhodnutím o odvolání č.j. 851/08/175970/6170) není důvodná.V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že za úkon k zajištění ve smyslu § 70odst. 2 ZSDP, o kterém musí být daňový subjekt zpraven, je v projednávaném případě nutno považovat vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva a jeho doručení. Toto rozhodnutí bylo vydáno dne 4. 12. 2007, obsahovalo veškeré náležitosti rozhodnutí dle § 32 ZSDP a tedy již v den vydání právně existovalo. Doručeno bylo rovněž dne 4. 12. 2007, tímto dnem byl tedy daňový dlužník o úkonu k zajištění zpraven. Správce daně navíc konstatoval, že za úkon směřující k vybrání daně dle § 70 odst. 2 ZSDP považuje také rozhodnutí o povolení splátek, posečkání dle § 60 ZSDP.

Proti prvostupňovému rozhodnutí o námitce promlčení podal žalobce dne 8. 3. 2010 odvolání, ve kterém argumentoval obdobně jako v podané žalobě odkazem na § 160 odst. 1 občanského zákoníku. Dovozoval, že zástavní právo, které vzniklo až dne 29. 4. 2008 bez ohledu na to, kdy bylo rozhodnutí o jeho zřízení vydáno, nemohlo přerušit běh promlčecí doby, která uplynula 31. 12. 2007. Dále nesouhlasil s tvrzením správce daně, že i rozhodnutí o povolení splátek nebo posečkání dle § 60 ZSDP lze považovat za úkon směřující k vybrání daně a namítal zmatečnost prvostupňového rozhodnutí pro rozpor výroku s odůvodněním.

O žalobcově odvolání rozhodl žalovaným napadeným rozhodnutím tak, že je zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na ust. § 70 odst. 1 a 2 ZSDP a uvedl, že z výše uvedeného ustanovení vyplývá, že k přerušení promlčecí lhůty je nutné učinit úkon k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku. Tímto úkonem, o kterém byl žalobce zpraven, je dne 4. 12. 2007 vydané rozhodnutí o zřízení zástavního práva č.j. 47173/07/175970/6170. Rozhodnutí bylo téhož dne žalobci i doručeno. Není možné usuzovat, že okamžikem zpravení je až den nabytí právní moci příslušného úkonu. V platné právní úpravě není zakotvena povinnost nabytí právní moci příslušného „přerušujícího“ úkonu. Pokud jde o charakter rozhodnutí o povolení splátek dle § 60 ZSDP žalovaný uvedl, že správce daně tento úkon činí na základě podané žádosti daňového subjektu, není však povinen žádosti vyhovět a při rozhodování, zda na navržené podmínky přistoupí a žádosti vyhoví, zvažuje mezi úlevou pro dlužníka a činěním jiných úkonů k vybrání, zajištění nebo vymožení. Rozhoduje tak o způsobu vybrání nedoplatku. Je na zvážení správce daně, zda zvolí variantu vybrání daně ve splátkách nebo vymáhání. Daňové subjekty vede k podání žádosti dle § 60 ZSDP vyjma jiných důvodů také vědomí, že lze nedoplatek vymáhat a je nutno se před tímto postupem ochránit. Pokud správce daně rozhodne vybrat nedoplatek ve splátkách, učiní tak v podobě rozhodnutí dle § 60 ZSDP, ve kterém je dlužník srozuměn s nedoplatky. Jsou zde uvedeny výše a termíny splátek, číslo účtu, na který má dlužník hradit a toto rozhodnutí je i řádně doručeno. Rozhodnutí o povolení splátek nebo posečkání je tak řádným úkonem přerušujícím promlčecí lhůtu. K žalobcem uváděnému propojení občanského zákoníku a ust. § 72 ZSDP ozástavním právu žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že ustanovení občanského zákoníku platí pouze v případě postupu správce daně při zajištění nedoplatku zástavním právem. Promlčení daňových nedoplatků je zcela upraveno v ZSDP a nelze na něj tedy vztahovat ustanovení občanského zákoníku. K žalobcem namítané zmatečnosti prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že dle jeho názoru je jednoznačně oznčaen konečný výsledek rozhodnutí správce daně, kdy tabulka má svou přehlednou a vypovídací schopnost. Před tabulkou (přehledem nedoplatků a úkonů k přerušení promlčecí lhůty) je uveden text: „Úkony uvedené v tabulce přerušují běh lhůty a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o úkonu zpraven“. Žalobci je v tabulce vysvětleno, že jakmile je před uplynutím promlčecí lhůty učiněn úkon dle § 70 odst. 2 ZSDP, dojde k jejímu přerušení a počne běžet lhůta nová. Sloupec s daty promlčení je tak příznačně nazván „předpokládané datum promlčení po úkonu (splatnosti)“ a daňový subjekt se tedy nemohl domnívat, že k promlčení u některých nedoplatků skutečně došlo. Žalovaný nespatřuje žádný rozpor mezi výrokem a odůvodněním prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný posoudil rozhodnutí správce daně jako souladné se zákonem, odpovídající zjištěnému skutkovému stavu.

Podanou žalobu soud projednal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Napadené rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházející soud přezkoumal v mezích žalobních bodů, vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Dle § 70 odst. 1 ZSDP právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným.

Dle § 70 odst. 2 ZSDP je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven; daňové nedoplatky lze však vymáhat nejpozději do dvaceti let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným, s výjimkou daňových nedoplatků zajištěných podle odstavců 4 a5.

Dle § 72 odst. 1 k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství může správce daně zřídit rozhodnutím zástavní právo. Ke zjištění předmětu zástavy má správce daně oprávnění podle § 15. V ostatním platí ustanovení občanského zákoníku, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Mezi stranami není sporu o tom, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva je úkonem směřujícím k zajištění nebo vymožení daňového nedoplatku, a přerušuje tak běh šestileté promlčecí lhůty k vybrání a vymáhání daňového nedoplatku ve smyslu § 70 odst. 2 ZSDP. Žalobce však tvrdí, že aby se jednalo o úkon, s nímž je spojeno přerušení promlčecí lhůty podle § 70 odst. 2 ZSDP, musí být rozhodnutí o zřízení zástavního práva pravomocné. Krajský soud s tímto názorem žalobce nesouhlasí, neboť pro něj postrádá oporu v zákoně. Ustanovení § 70 odst. 2 ZSDP jasně hovoří o povinnosti správce daně zpravit daňového dlužníka o úkonu přerušujícím běh promlčecí lhůty podle § 70 odst. 2 ZSDP. Tímto zpravením je třeba rozumět formu seznámení daňového dlužníka s obsahem úkonu. Formou seznámení daňového dlužníka s obsahem úkonu je pak třeba rozumět doručení podle § 17 ZSDP, neboť nic jiného ze zákona neplyne. V projednávaném případě je tímto úkonem, jak správně uvedl žalovaný, dne 4. 12. 2007 vydané rozhodnutí o zřízení zástavního práva č.j. 47173/07/175970/6170, které bylo téhož dne žalobci i doručeno, a žalobce tak byl o tomto úkonu dne 4. 12. 2007 také zpraven. Žalobcův odkaz na úpravu obsaženou v občanském zákoníku neobstojí, protože v daném případě není rozhodné, kdy zástavní právo vzniklo, ale jaký dopad mělo vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva a doručení tohoto rozhodnutí žalobci, na běh promlčecí doby k vymáhání daňových nedoplatků. ZSDP nikde nestanoví, že by tento úkon musel být pravomocný, tento úkon musí být učiněn a dlužník o ně musí být zpraven ve lhůtě stanovené v § 70 odst. 1 ZSDP,

což se v projednávaném případě prokazatelně stalo. V tomto směru argumentoval v napadeném rozhodnutí i žalovaný a nelze proto přisvědčit žalobci, že by napadené rozhodnutí bylo v této části nepřezkoumatelné. Žalobce jasně vysvětlil svůj právní názor, jeho závěry jsou logické a krajský soud se s nimi ztotožňuje. První žalobcova námitka tedy není důvodná.

K námitce nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí soud uvádí, že ani v tomto případě nelze žalobci přisvědčit. Sod souhlasí s žalovaným, že tabulka, která je součástí odůvodnění prvostupňového rozhodnutí má svou přehlednou a vypovídací hodnotu. Žalobce byl v tomto rozhodnutí správcem daně upozorněn na to, že úkony uvedené v tabulce přerušují běh lhůty a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o úkonu zpraven. Sloupec s daty promlčení je nazván „předpokládané datum promlčení“ a uvedená data se vztahují vždy k příslušnému úkonu. Pokud je během takto stanovené promlčecí doby učiněn ze strany správce daně další úkon, které běh promlčecí lhůty přeruší, posune se i datum promlčení, což z tabulky jasně vyplývá. Konečné rozhodnutí správce daně je tak dle názoru soudu z prvostupňového rozhodnutí jasně seznatelné.

Pokud jde o další žalobcovu námitku, ve které žalobce namítá, že ani opakovaná rozhodnutí správce daně vydaná podle § 60 odst. 1 ZSDP nelze považovat za úkony přerušující lhůtu ve smyslu § 70 odst. 2 ZSDP, soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2011, č.j. 2 Afs 82/2010 – 61 (dostupné na www.nssoud.cz), které se uvedenou otázkou podrobně zabývá. Krajský soud se s právní argumentací Nejvyššího správního soud obsaženou v tomto rozhodnutí plně ztotožňuje. Nejvyšší správní soud uvedl: „Úkon směřující k vybrání daně musí být úkonem správce daně směřujícím k zajištění vybrání stanovené daně, přičemž o tomto úkonu musí být dlužník zpraven. Není rozhodné, že procesní aktivita správce daně je vyvolána žádostí daňového dlužníka; správce daně na ni mohl reagovat i negativním rozhodnutím. Rozhodnutí o posečkání daně či o povolení splátek fakticky mění splatnost daně, což ovšem neznamená, že by se jednalo o nový termín splatnosti, na který jsou navázány lhůty stanovené v § 70 odst. 1 či v § 70 odst. 2 věta za středníkem daňového řádu. To je zřejmé ze skutečnosti, že se sice při dodržení splátek jejich doba nepenalizovala, či nepodléhala úroku z prodlení, ale platil se zde zvláštní úrok podle § 60 odst. 6 daňového řádu. Rozhodnutí správce daně o posečkání daně nebo o jejím zaplacení ve splátkách jsou úkony, jimiž správce daně zajišťuje její vybrání, když uzná, že tu jsou důvody, bránící řádnému vybrání v termínu původní splatnosti a rovněž uzná, že zatím není třeba přikročit k výkonu rozhodnutí. Jedná se o úkony prováděné správcem daně v zájmu řádného vybrání daně ve smyslu § 2 odst. 2 daňového řádu a tyto úkony jsou také fakticky schopny tento cíl zajistit. Stěžovatel argumentuje zněním § 60 odst. 5 daňového řádu stanovícím, že posečkání daně nebo zaplacení daně ve splátkách nesmí být povoleno na dobu delší, než je lhůta, v níž se promlčuje vybrání daně. Toto ustanovení však nevylučuje možnost přerušení lhůty ve smyslu § 70 odst. 2 daňového řádu. Povolení posečkání daně či splátek není vázáno žádnými pravidly, na jakou dobu má být povoleno a jak mají být splátky rozloženy. Není tak vyloučeno, aby takovým úkonem sice došlo k přerušení promlčecí lhůty, ovšem současně byly splátky rozloženy na dobu delší než nově založená lhůta. Toto ustanovení tomu má zabránit, byť pouze brání tomu, aby správce daně fakticky, byť částečně, možnost vybrání daně neoslabil.“ Tato právní argumentace plně dopadá na projednávaný případ. Rozhodnutí správce daně o povolení splátek nebo o posečkání daně je úkonem směřujícím k vybrání nedoplatku daně, a tedy přerušujícím lhůtu podle § 70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Ani tato žalobní námitka proto není důvodná.

Správnost žalobcových úvah o tom, jakým způsobem měl správce daně postupovat při vymáhání daňových nedoplatků, soud přezkoumávat nemohl, neboť tyto úvahy jdou nad rámec soudního přezkumu. Soud zdůrazňuje, že předmětem přezkumu bylo rozhodnutí žalovaného o odvolání proti rozhodnutí správce daně o námitce promlčení práva vybrat a vymáhat daňové nedoplatky na dani z příjmu fyzických osob.

Lze tedy uzavřít, že na základě přezkoumání v rámci žalobních bodů nebylo shledáno napadené rozhodnutí nezákonné, netrpí ani vadami, pro které by je soud musel zrušit z úřední povinnosti, soud proto žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, rozhodoval přitom podle § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, když oba účastníci ve stanovené lhůtě nevyjádřili s tímto postupem soudu nesouhlas.

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný, náhradu nákladů nežádal. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto usnesení, k Nejvyššímu správnímu soudu, prostřednictvím soudu podepsaného, písemně, trojmo.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s.ř.s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s., dle § 106 odst. 1 s.ř.s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

Kasační stížnost nemá odkladný účinek. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Liberci dne 26. 4. 2011

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru