Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 Af 18/2012 - 31Rozsudek KSLB ze dne 20.08.2013


přidejte vlastní popisek

59Af 18/2012-31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karla Kosteleckého a Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. v právní věci žalobce: RVs.r.o., IČ XX, se sídlem XX, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 8759/12-1400-505350,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 8759/12-1400-505350, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v České Lípě (dále jen „správce daně“) ze dne 20. 1. 2012, č. j. 164518/11/172960507661, kterým správce daně žalobci dle § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) uložil pokutu za opožděné podání daňového přiznání k dani z nemovitosti za zdaňovací období roku 2011 ve výši 9 196 Kč.

Protože s účinností od 1. 1. 2013, v souvislosti se zákonem č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, přešla působnost Finančního ředitelství v Ústí nad Labem na Pokračování
2
59Af 18/2012

Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, jednal soud od zmíněného okamžiku s posledně označeným státním orgánem finanční správy jako se žalovaným, v souladu s § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

Žalobce namítá, že ve zdaňovacím období roku 2011 řádně a včas uhradil daň z nemovitosti ve výši 183 903 Kč ve dvou zálohách (zálohu ve výši 106 049 Kč dne 26. 5. 2011 a zálohu ve výši 77 854 Kč dne 23. 11. 2011). Jeho pochybení spočívalo v tom, že vzhledem ke změně okolností rozhodných pro vyměření daně (prodej čtyř nemovitostí) měl daň přiznat ve lhůtě do 31. 1. 2011, což opomněl udělat, a daňové přiznání bylo správci daně doručeno až dne 17. 10. 2011. Pokutu ve výši 9 196 Kč, která mu byla správcem daně za toto pochybení vyměřena, považuje žalobce za nepřiměřenou a zdůrazňuje, že pro výpočet pokuty byla jako základ vzata zcela neproporcionálně celková daň z nemovitosti za zdaňovací období roku 2011. Výpočet výše pokuty také vůbec nezohledňuje skutečnost, že daň z nemovitosti pro rok 2011 byla řádně a včas zaplacena a žalobce nikdy nebyl v prodlení s placením této daně. Rozhodnutí správce daně dle názoru žalobce odporuje zásadám formulovaným Ústavním soudem ČR v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/02, ze kterého vyplývá, že daňově právní instituty sankční povahy musí být ve své konkrétní úpravě ústavně konformní a odpovídat nejen principu proporcionality, ale i umožňovat alespoň v určité míře individualizaci či přinejmenším moderaci ukládané sankce s ohledem na majetkové postavení povinné osoby.

Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a požadoval přiznání náhrady nákladů soudního řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhoval její zamítnutí jako nedůvodné. Setrval na závěrech vyjádřených v napadeném rozhodnutí a zdůraznil, že pokuta byla vyměřena dle § 250 daňového řádu, neboť žalobce nesplnil zákonnou povinnost dle § 13a odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a daňové přiznání k dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 2011 podal až na základě výzvy správce daně ze dne 27. 9. 2011. Pokuta za opožděné tvrzení daně byla uložena v souladu se zákonem, při jejím ukládání nemá správce daně žádnou možnost právního uvážení ani interpretační libovůle. Skutečnost, že došlo k úhradě splatné daně z nemovitosti, nemá na stanovení výše pokuty vliv.

Z předloženého správního spisu soud ověřil skutečnosti rozhodné pro posouzení projednávané věci.

Výzvou ze dne 27. 9. 2011 vyzval správce daně žalobce k podání daňového přiznání k dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 2011 v náhradní lhůtě. Daňové přiznání pak bylo správci daně doručeno dne 17. 10. 2011.

Dne 3. 11. 2011 vydal správce daně platební výměr na daň z nemovitostí na rok 2011, kterým tuto daň vyměřil ve výši 183 903 Kč s tím, že se neodchyluje od daně tvrzené daňovým subjektem.

Dne 20. 1. 2012 rozhodl správce daně platebním výměrem č. j. 164518/11/172960507661 dle § 250 daňového řádu o uložení pokuty za opožděné podání daňového přiznání k dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 2011 ve výši 9 196 Kč. Správce daně v odůvodnění tohoto platebního výměru uvedl, že lhůta pro podání daňového Pokračování
3
59Af 18/2012

přiznání k dani z nemovitostí podle § 13a zákona o dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 2011 uplynula dne 31. 1. 2011. Daňové přiznání bylo podáno až dne 17. 10. 2011, tj. 259 dnů po stanové lhůtě. Na jeho základě byla vyměřena daň z nemovitostí ve výši 183 903 Kč, která je základem pro výpočet pokuty dle § 250 odst. 1 písm. a) daňové řádu.

Proti rozhodnutí správce daně o uložení pokuty podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém namítal, že rozhodnutí odporuje zásadám formulovaným Ústavním soudem ČR v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 a jako takový by měl být zrušen.

Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolacím námitkám žalobce nevyhověl a rozhodnutí správce daně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na § 135 odst. 1 daňového řádu, dle kterého je daňové tvrzení povinen podat každý daňový subjekt, kterému to zákon ukládá, nebo daňový subjekt, který je k tomu správcem daně vyzván. Žalovaný dále citoval § 13a odst. 1 zákona o dani z nemovitostí, ze kterého poplatníku vyplývá zákonná povinnost podat daňové přiznání do 31. ledna zdaňovacího období, při změnách okolností rozhodných pro vyměření daně ve srovnání s předchozím zdaňovacím obdobím nebo při změně v osobě poplatníka. Žalobce v průběhu roku 2010 prodal čtyři nemovitosti, došlo tedy ke změně okolností rozhodných pro vyměření daně, a byl proto povinen podle tohoto ustanovení zákona o dani z nemovitostí přiznat daň ve lhůtě do 31. 1. 2011, buď podáním daňového přiznání, nebo dílčího daňového přiznání. Daňové přiznání k dani z nemovitostí však bylo správci daně doručeno až dne 17. 10. 2011. Pokutu za opožděné tvrzení daně upravuje § 250 daňového řádu a je stanovena v závislosti na délce prodlení daňového subjektu a na výši daně stanovené opožděně podaným podáním. V odst. 1 tohoto ustanovení je pro daň, daňový odpočet a daňovou ztrátu stanoveno procento ze stanovené částky daně a maximální procento, které může pokutu tvořit. V odst. 3 je pak vymezena minimální, v odst. 4 maximální částka, kterou může pokuta za opožděné tvrzení činit. Zákonem o dani z nemovitostí ani daňovým řádem není správci daně stanovena žádná pravomoc k nepředepsání pokuty k úhradě, prominutí daně ani ke zmírnění tvrdosti zákona. Správci daně také nepřísluší posuzovat ústavní konformity právních předpisů, které jsou součástí právního řádu ČR. Nález Ústavního soudu ČR zmiňovaný žalobcem nepovažuje žalovaný v dané věci za relevantní, protože zákonem stanovené sazby pokuty neumožňují správní úvahu správce daně.

Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle části III. hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterým je soudu v duchu dispoziční zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.

Mezi stranami není sporu o tom, že daňové přiznání k dani z nemovitostí bylo podáno až 259 dnů po zákonem stanovené lhůtě.

Odpovědnost za opožděně podané daňové tvrzení upravuje § 250 daňového řádu. Povinnost uhradit pokutu vzniká daňovému subjektu, nepodá-li daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, ačkoliv měl tuto povinnost, nebo učiní-li tak po stanovené lhůtě, a toto zpoždění je delší než 5 pracovních dnů, ve výši 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daně [odst. 1 písm. a)]. Pokud by částka Pokračování
4
59Af 18/2012

vypočtená podle odstavce 1 nebo 2 byla nižší než 500 Kč, činí výše pokuty za opožděné tvrzení daně 500 Kč (odst. 3). Maximální výše částky vypočtené podle odstavce 1 nesmí být vyšší než 300 000 Kč (odst. 4). Vzniká tedy jako odpovědnost za porušení povinnosti stanovené předpisy veřejného práva a jedná se tak o odpovědnost subjektivní veřejnoprávní. Následkem porušení zákonné povinnosti je to, že daňové tvrzení nebylo podáno včas (nebo alespoň v liberační lhůtě), a tento následek je čistě přičitatelný nejednání daňového subjektu. Samotná sankce - pokuta za opožděně podané daňové tvrzení podporuje dosažení cíle správy daní. Jednoznačně proto souvisí s autoaplikací daňových předpisů a specifikem nesení břemene tvrzení a břemene důkazního při správě daní. Je klíčovým předpokladem dosažení cíle správy daní, proto je povinnost tvrzení ve formalizované podobě vyžadována pod hrozbou vzniku odpovědnosti za její porušení, s níž je spojena sankce v podobě pokuty.

Jelikož se v tomto případě jedná o odpovědnost s funkcí represivní, jde svou povahou o sankci nekompenzační, když cílem sankce není nahradit způsobenou škodu, ale pouze potrestat daňový subjekt, a to z důvodu, že tento řádně nenesl své břemeno důkazní. Bezpochyby platí, že je sankcí, která se váže na běh lhůt a plní represivní funkci. O jejím uložení rozhoduje správce daně platebním výměrem, jakkoli tento má toliko deklaratorní povahu, neboť sankce nastupuje přímo ze zákona a její výše nemůže být závislá na správním uvážení správce daně, neboť ten ji pouze předpisuje a ukládá povinnost jejího placení. Správce daně o pokutě a její výši vydává samostatný platební výměr, což je jeho obligatorní povinností v každém případě, kdy se daňový subjekt dostane do prodlení plnění povinnosti daňového tvrzení, které bude delší než pět pracovních dnů. Výše sankce je pak navázána na jakousi obdobu úroku z prodlení s tím, že ve svém důsledku narůstá toliko 100 dní prodlení. Daňový řád taktéž stanoví minimální výši pokuty, která se uplatní při každém prodlení s plněním povinnosti k podání daňové tvrzení, uplatní se i v případě, že je stanovena daň nulová anebo není na základě takového daňového tvrzení, kterým je např. hlášení, stanovována daň vůbec. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 daňového řádu je příslušenstvím daně a sleduje její osud, což je dále ještě zákonodárcem umocněno v tom, že její výše je explicitně navázána na výši stanovené daně. S ohledem na absolutní nemyslitelnost moderace její výše, ale i s ohledem na nové pojetí promíjení daně v daňovém řádu, je možné dojít k závěru, že tato může být ve svých důsledcích sankcí neobvykle tvrdou. Přesto dle názoru zdejšího soudu nepředstavuje zásah do základního práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Pokuty stejně jako daně a poplatky sice spadají do sféry právní regulace čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu, ale představují v zásadě přípustný zásah do vlastnického práva jedince. Jak dovodil již Ústavní soud v žalobcem citovaném nálezu, v případě pokut stanovených právnickým a fyzickým osobám podnikajícím podle zvláštních předpisů je třeba vycházet z toho, že je vyloučen takový zásah do majetku, v důsledku kterého by byla „zničena“ majetková základna pro další podnikatelskou činnost. V daném případě však nelze dovodit, že by pokuta za opožděně podané daňové tvrzení představovala natolik intenzivní zásah do majetkových poměrů jednotlivce, že by to současně znamenalo zásah do vlastnického práva.

Soudu tak nezbývá, než konstatovat, že žaloba nebyla důvodná, proto jí soud postupem dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnul.

Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. věta prvá má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci byl úspěšný žalovaný správní orgán, ten však náhradu Pokračování
5
59Af 18/2012

nákladů nepožadoval, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Liberci dne 20. srpna 2013

Mgr. Lucie Trejbalová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru