Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 Af 18/2011 - 62Rozsudek KSLB ze dne 30.09.2011

Prejudikatura

5 Afs 72/2009 - 75


přidejte vlastní popisek

59Af 18/2011-62

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Lucie Trejbalové v právní věci žalobce: GTP s.r.o.., se sídlem M. xx, JnN, zast. Ing. Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní se sídlem Komenského 87/3, Liberec, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, Velká hradební 39/61, 400 21 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2011, č.j. 11566/10-1500-506118,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2011, č.j. 11566/10-1500-506118, se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je p o v i n e n nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně Ing. Jitky Routkové, daňové poradkyně se sídlem Komenského 87/3, Liberec, náklady řízení ve výši 7 760 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 7. 2010, č.j. 166899/10/192913505691, jímž byl žalobce vyrozuměn o předpisu úroku z prodlení úhrady silniční daně za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 283 Kč do 3. 3. 2010.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce v průběhu roku 2009 neplatil zálohy na daň silniční, ačkoli je tak povinen činit dle § 10 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, do 15. 4., 15. 7., 15. 10. a 15. 12. Žalobce uhradil daň silniční jednou částkou až dne 26. 1. 2010, tedy s prodlením oproti původní splatnosti daně, proto mu vznikl podle § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“) ve znění platném od 1. 1. 2007, úrok z prodlení, který správce daně platebním výměrem předepsal. Pokračování
2
59Af 18/2011

Dále žalovaný uvedl, že správce daně se výši záloh na daň silniční dozví až z podaného daňového přiznání v termínu do 31. 1. následujícího roku a na osobním účtu nemohou v průběhu roku vznikat nedoplatky z titulu neuhrazených záloh na dani silniční a správce daně nemůže použít nadměrné odpočty DPH na jejich úhradu, pokud si daňový subjekt o jejich převedení nepožádá, což se v daném případě nestalo. Nadměrné odpočty byly vráceny žalobci podle § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tj. i bez jeho žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu. Silniční daň byla žalobcem zaplacena až dne 26. 1. 2010 a k tomuto dni byla i zúročena.

Žalobce namítal nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný se nezabýval existencí přeplatků, které v odvolání žalobce konkretizoval, a jen uvedl, že správce daně se výši záloh dozvěděl až po podání daňového přiznání v termínu do 31. 1. následujícího roku. Žalobce se přitom nedomáhal vrácení přeplatku, ale namítal, že za dané období nemohl mít nedoplatek, když měl přeplatek na DPH, což mělo být při stanovení úroku z prodlení zohledněno, resp. mu za dané období nemohl vzniknout úrok z prodlení. Při stanovení úroku z prodlení nebyl správcem daně a žalovaným šetřen smysl a účel institutu úroku z prolení, který je sankcí za prodlení s platbou. Žalobce však měl na svém osobním účtu evidovaný přeplatek a neměl mu být úrok z prodlení za dané období předepsán, zvláště v situaci, kdy tato skutečnost byla správci daně ke dni 31. 1. následujícího roku známa. Podle žalobce se shodně k dané právní otázce vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č.j. 15 Af 12/2010-136. Žalobce také namítal porušení projednací zásady. Žalobce požadoval, aby odvolání bylo projednáno dle zásady projednací, neboť měl za to, že při jednání bude vyjasněna skutečná výše nedoplatku, když v daném období na jeho osobním účtu existoval přeplatek. Pokud žalovaný rozhodoval bez nařízení jednání, jedná se o vadu odvolacího řízení. Žalobce na podporu svého názoru odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2009, č.j. 9 Afs 79/2009-93.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný vyjádřil názor, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není nedostatečné, neboť se vypořádal se všemi odvolacími námitkami. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že v průběhu roku (tj. před podáním daňového přiznání, které umožňuje správci daně seznámit se v plném rozsahu se skutečným stavem daňové povinnosti) nemohou být na daňovém účtu evidovány nedoplatky z titulu neuhrazených záloh na daň silniční, neboť jejich vznik lze zhodnotit až v okamžiku podání daňového přiznání do 31. 1. následujícího roku. Správce daně proto obecně nemůže použít nadměrné odpočty DPH na úhradu neuhrazených záloh na daň silniční, pokud si daňový subjekt o převedení sám nepožádá. K nesprávnému výkladu zákona žalovaný poznamenal, že správce daně je oprávněn převést přeplatek na úhradu nedoplatku vždy podle aktuálního stavu na osobním daňovém účtu. Nemůže tak učinit zpětně, neboť by tak zpětně negoval vrácení nadměrných odpočtů. Nelze přičítat k tíži správce daně, že žalobce v průběhu roku 2009 neuhrazoval zálohy na daň silniční v zákonném rozsahu, aby se následně dovolával započtení nedoplatku, o jehož existenci správce daně nemohl objektivně v době existence předmětného přeplatku vědět. K námitce porušení projednací zásady žalovaný odkázal na § 9 odst. 1 a § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, upozornil na to, že nedospěl k jinému právnímu názoru než správce daně a neprováděl dokazování, nebyl proto povinen s výsledkem seznámit žalobce a z tohoto důvodu je kontaktovat. Podle žalovaného nebyl žalobce na svých právech nijak zkrácen, správce daně ani žalovaný nerozhodovali v rozporu se zákonem, a navrhoval zamítnout žalobu.

Pokračování
3
59Af 18/2011

Žalobce k vyjádření žalovaného podal repliku, ve které poukázal na to, že žalovaný neuvedl konkrétně, jak se zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí existencí konkrétních přeplatků na jiných daních. Zopakoval, že pokud žalovaný uvedl, že na daňovém účtu nemohou být evidovány nedoplatky z titulu neuhrazených záloh na dani silniční, není tak ani možné podle žalobce za dané období požadovat penále. K porušení projednací zásady žalobce namítal, že právě žalovaný měl zjistit a prověřit existenci přeplatků na dalších daních, neboť taková úvaha nevyplynula z platebního výměru správce daně, žalobci tak nebylo zřejmé, zda se správce daně a poté žalovaný existencí přeplatků na osobním účtu žalobce zabývali a jak v této otázce probíhalo dokazování.

Ze správního spisu předloženého soudu plyne, že platebním výměrem ze dne 30. 7. 2010 správce daně vyrozuměl žalobce o úroku z prodlení úhrady silniční daně za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 283 Kč podle § 63 ZSDP z důvodu neuhrazení daňové povinnosti ve lhůtě splatnosti s odkazem na výpočet úroku z prodlení. Z připojeného výpočtu úroku z prodlení pak lze vyčíst, že správce daně měl za to, že daňová povinnost splatná k 15. 4. 2009, 15. 7. 2009, 15. 10. 2009 a 31. 12. 2009 ve zde uvedené výši byla žalobcem uhrazena vždy až 26. 1. 2010, do kdy byla také úročena.

V odvolání proti uvedenému platebnímu výměru žalobce namítal, že nemohl mít na své daňové povinnosti nedoplatek, protože měl v předmětném období na osobním daňovém účtu přeplatek na DPH, který žalobce konkretizoval uvedením výše přeplatku a datem vzniku přeplatku a datem vrácení přeplatku. V odvolání žalobce žádal, aby v případě projednání odvolání odvolacím orgánem bylo jeho odvolání projednáno v souladu s ústavněprávní zásadou projednací.

Odvolání bylo zamítnuto a platební výměr správce daně potvrzen žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 14. 2. 2011.

Krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými je v duchu dispoziční zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Za prvé je třeba uvést, že odůvodnění napadeného rozhodnutí nepovažoval soud za nedostatečné ve smyslu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Lze jen ve stručnosti uvést, že žalovaný se sice konkrétně nevyjadřoval k existenci či neexistenci, případné výši žalobcem tvrzených přeplatků z důvodu nadměrných odpočtů v roce 2009, z jeho vyjádření k odvolacím námitkám však vyplývá, že tak nečinil proto, že má za to, že ani případné nadměrné odpočty DPH nemohl správce daně použít na úhradu záloh na dani silniční, neboť na osobním daňovém účtu žalobce nemohou v průběhu roku (z důvodů uvedených žalovaným v předchozí části rozhodnutí) vznikat nedoplatky z titulu záloh na dani silniční, pokud si o převod žalobce dříve nepožádal. Z uvedeného podle názoru soudu vyplývá způsob, jak žalovaný o odvolacích námitkách žalobce uvážil, a jaký má právní názor na stanovení úroku z prodlení žalobce s placením záloh na daň silniční v roce 2009.

Pokračování
4
59Af 18/2011

Žalovaným zaujatý právní názor však soud nesdílí a v tomto směru považuje žalobní námitky za důvodné. Podstatou sporu je posouzení, zda byl správce daně oprávněn žalobce vyrozumět o povinnosti zaplatit úrok dle § 63 ZSDP za dobu prodlení s placením záloh na silniční daň i po dobu, kdy podle tvrzení žalobce byl na jeho osobním daňovém účtu evidován vratitelný přeplatek z titulu nadměrných odpočtů na DPH.

K této otázce existuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 15. 11. 2007, č.j. 5 Afs 181/2006-63, ze dne 26. 5. 2009, č.j. 9 Afs 94/2008-52, 11. 6. 2009, č.j. 9 Afs 105/2008,-52, ze dne 23. 10. 2009, č.j. 8 Afs 1/2009 nebo ze dne 14. 12. 2009, 5 Afs 72/2009-75. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2009, č.j. 8 Afs 1/2009-109, jež vychází z předchozí judikatury, si soud dovolí ocitovat následující:

„Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že pokud je na daňovém účtu evidován vyměřený nárok na odpočet (přeplatek), je správce daně povinen postup podle § 64 odst. 2 daňového řádu uplatnit. Předepíše-li správce daně za dobu, kdy existuje na účtu daňového subjektu disponibilní vratitelný přeplatek, daňovému subjektu penále z titulu existence nedoplatku na jiné dani, postupuje v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, čj. 5 Afs 181/2006 - 63, ze dne 26. 5. 2009, čj. 9 Afs 94/2008 - 52, nebo ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Afs 105/2008 - 52). Tento závěr je třeba použít i v situaci, kdy byl nedoplatek doměřen na základě zjištění v rámci daňové kontroly, ale v době vracení přeplatků na DPH nedoplatek na účtu daňového subjektu evidován nebyl.

… Za situace, kdy daňový řád výslovně nestanoví, že se při výpočtu penále přihlíží pouze k přeplatku, který je na osobním účtu daňového subjektu evidován a který je použit k úhradě daňového nedoplatku, nelze názoru žalovaného přisvědčit a Nejvyšší správní soud se musí přiklonit k výkladu příznivějšímu daňovému subjektu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 487/2000).

Žalovaný namítl, že daňový řád neumožňuje správci daně zpětně dočasně použít vratitelný přeplatek na úhradu nedoplatků a spravovat situace, kdy je zpětně přerušena penalizace na dobu, po kterou byl vratitelný přeplatek evidován na osobním účtu daňového subjektu, Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že tím není zpochybněn postup, na jehož základě byl přeplatek vrácen, proto nejsou důvodné ani námitky, že daňový řád např. nestanoví lhůtu, v jaké má být procesně vrácen případný dočasně použitý přeplatek zpět na účet daňového subjektu pro účely výpočtu penále. Správce daně má pouze povinnost zohlednit dobu, po kterou byl na osobním účtu daňového subjektu evidován vratitelný přeplatek. V době, kdy na osobním účtu daňového subjektu ke stejnému období existoval přeplatek a nedoplatek na dani (nezávisle na tom, kdy je na jejich existenci nahlíženo), je výše pohledávky státu vůči daňovému subjektu, byť v daném případě pouze dočasně, dána rozdílem mezi výši nedoplatku a přeplatku na dani.

Krajský soud proto správně uzavřel, že správce daně pochybil, pokud při výpočtu penále nezohlednil dobu, po kterou byly na účtu daňového subjektu evidovány přeplatky na DPH. Stížní námitka proto není důvodná.“

Pokračování
5
59Af 18/2011

Na základě shora vysloveného je pak nutno dovodit, že pokud byl na osobním daňovém účtu žalobce evidován přeplatek, v daném případě vyměřený nárok na odpočet DPH (a tomuto tvrzení se žalovaný nijak nebránil, z důvodu svého právního názoru se existencí a výší přeplatků žalobce nezabýval), nebylo možné za tuto dobu předepsat žalobci úrok z prodlení z titulu nedoplatku na jiné dani, konkrétně nedoplatku z titulu neuhrazených záloh na dani silniční. Pokud tak správce daně učinil, postupoval v rozporu se zákonem. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že nedoplatek z titulu neuhrazených záloh na dani silniční nebyl v době vracení nadměrných odpočtů správci daně znám a nebyl na osobním účtu daňovém účtu žalobce evidován.

Na podporu svého závěru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č.j. 5 Afs 75/2009-75, který se k posuzované otázce pregnantně vyjádřil:

„Nejvyšší správní soud přistoupil k výkladu konformnímu s účelem a smyslem zákona a se zřetelem na relevantní právní principy, a dospěl k názoru, že jakkoli sice zákon o správě daní a poplatků výslovně nestanoví, že se při výpočtu penále přihlíží k přeplatkům, který jsou (byly) na osobním účtu daňového subjektu evidovány, musí se přiklonit k výkladu příznivějšímu daňovému subjektu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 487/2000).

Jak již bylo výše uvedeno, z citované právní úpravy se při uplatnění penále vychází z původního data splatnosti daně či jiné povinné platby, její výše a počtu dnů prodlení s jejím uhrazením a v neposlední řadě k tomu, zda krácení daně bylo zjištěno daňovým subjektem či správcem daně. Uplatněná sankce v podobě penále, postihuje daňový subjekt z důvodu neplnění uložených daňových povinností, a to s právními účinky ex tunc. Penále vzniká zpětně a od tohoto data je nutno dle ust. § 63 odst. 2 zákona o správě daní počítat penále vždy, dojde-li kdykoli později k navýšení této povinnosti. V případě, kdy zákonodárce presumoval existenci nedoplatku na dani již k datu původní splatnosti, jinak by nebylo „co“ penalizovat, je pak nutno respektovat toto interpretační pravidlo i v dalších případech, tj. při výpočtu penále zohlednit i dobu, po kterou byl na osobním účtu daňového subjektu evidován vratitelný přeplatek. V době, kdy na osobním účtu daňového subjektu ke stejnému období existoval přeplatek a nedoplatek na dani (nezávisle na tom, kdy je na jejich existenci nahlíženo), je pak výše pohledávky státu vůči daňovému subjektu, byť v daném případě pouze dočasně, dána rozdílem mezi výši nedoplatku a přeplatku na dani. Uvedený postup je dle názoru zdejšího soudu zcela logický a spravedlivý, neboť sankcionuje pouze skutečné nedoplatky, tedy částky, s jejichž úhradou byl daňový subjekt skutečně v určitém období v prodlení. Vykazoval-li stav účtu daňového subjektu, na němž je účtováno o plnění jeho veřejnoprávního závazku vůči státu, v určitém období jakýkoli vratitelný přeplatek, který byl v dispozici správce daně, nikoli však v dispoziční sféře daňového subjektu, nelze odůvodněně dospět k závěru, že v tomto určitém období byl daňový subjekt současně v „deficitním postavení“ se splněním své veřejnoprávní (daňové) povinnosti. tzn. v prodlení.

Nejvyšší správní soud obiter dictum konstatuje, že není a nemůže být ospravedlněním opačného postupu správce daně námitka administrativní náročnosti, popř. složitost výpočtu, či algoritmu. Jakkoli nedoplatek na osobním daňovém účtu daňového subjektu vznikne až dodatečně, musí správce daně posuzovat vztah daňového subjektu ke státu souhrnně (tzn. s přihlédnutím k předchozím přeplatkům), bez ohledu na průběh tohoto vztahu Pokračování
6
59Af 18/2011

u jednotlivých daní. Je pravdou, že za situace, kdy neexistuje pouze jeden účet pro placení daní, vyžaduje uplatnění této zásady určitou technickou náročnost takového postupu; tato skutečnost však nemůže jít k tíži daňového subjektu.“

O námitce porušení zásady projednací nenařízením ústního jednání žalovaným správním orgánem soud uvážil následně. Odvolací řízení bylo zahájeno ještě za účinnosti ZSDP, od 1. 1. 2011 pak byl žalovaný povinen (v souladu s přechodným ustanovením § 264 odst. 1 daňového řádu) odvolací řízení dokončit podle ustanovení daňového řádu. Ustanovení § 2 odst. 4 ZSDP, shodně pak § 9 odst. 1 věta prvá daňového řádu zakotvuje zásadu neveřejnosti daňového řízení. Ústavním soudem i soudy správními bylo opakovaně vysloveno, že i přes neveřejnost daňového řízení je třeba v něm postupovat ústavně konformním způsobem, tedy tak, aby bylo respektováno právo daňového subjektu plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud žalobce zmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2009, č.j. 9 Afs 79/2009-93, citující nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 173/01, je třeba uvést, že se jednalo o skutkově odlišné případy, v nichž bylo odvolacím orgánem prováděno dokazování, resp. byly daňovým subjektem činěny námitky ohledně důkazních prostředků. Např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č.j. 1 Afs 1/2011-82 (z odůvodnění vyplývá, že v této věci daňový subjektu také před daňovými orgány obecně vznášel požadavek dodržení projednací zásady) bylo pak konstatováno, že ačkoli jsou orgány daňové správy povinny postupovat ústavně konformním způsobem, není povinností správce daně nařídit ústní jednání před vydáním rozhodnutí, pokud postupuje na základě listin zařazených v správním spise a daňovému subjektu je umožněno s obsahem spisu se seznámit. Tyto závěry jsou pak použitelné i po 1. 1. 2011, kdy daňový řád ve svém ustanovení § 115 odst. 2 výslovně upravuje zásadu projednací pro účely odvolacího řízení a zakotvuje právo daňového subjektu být před vydáním rozhodnutí odvolacího orgánu seznámen ze zjištěnými skutečnostmi a důkazy, provádí-li odvolací orgán dokazování, a jeho právo být seznámen s odlišným právním názorem odvolacího orgánu, pokud by tato změna ovlivnila rozhodnutí v neprospěch daňového subjektu.

Při posouzení důvodnosti námitky soud vycházel z konkrétních okolností žalobcova případu. Žalobce v odvolání obecně vznesl požadavek na dodržení ústavněprávní zásady projednací, zároveň odvolání směřovalo do nesprávného výpočtu úroku z prodlení, nebylo v něm navrhováno provádění konkrétních důkazů. Z rozhodnutí žalovaného pak vyplývá, že žalovaný rozhodoval na základě obsahu daňového spisu, další důkazní prostředky si neobstaral, rozhodoval shodně jako správce daně v odvoláním napadeném platebním výměru a rozhodnutí žalovaného spočívá na jiném právním názoru, když skutečnosti týkající se existence přeplatku na osobním daňovém účtu žalobce nezpochybňoval.

Za tohoto stavu má soud za to, že žalovaný, přestože nenařídil k projednání odvolání ústní jednání, postupoval v souladu s § 115 odst. 2 daňového řádu a svým postupem právo žalobce dle čl. 38 odst. 2 Listiny neporušil, neboť ve věci neprováděl dokazování, se kterým by měl žalobce právo se seznámit, ani se v neprospěch žalobce neodchýlil od právního názoru zastávaného správcem daně v rozhodnutí 1. stupně. Za této situace by nařízení ústního jednání k projednání odvolání nebylo účelné, proto soud vznesenou námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.

Pokračování
7
59Af 18/2011

Protože ale soud uznal důvodnou žalobní námitku nesprávného právního výkladu § 63 ZSDP zaujatého žalovaným, zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost postupem dle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení je žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vysloveným právním názorem soudu vázán, bude jeho povinností při respektování shora vysloveného zjistit, zda měl žalobce skutečně v době, za kterou byl správcem daně předepsán úrok z prodlení dle § 63 ZSDP z titulu neuhrazených záloh na dani silniční, evidován na osobním daňovém účtu přeplatek, v jakém konkrétním období a výši, jak namítal žalobce, a teprve v závislosti na tomto zjištění případně stanovit výši úroku z prodlení.

Ve věci bylo rozhodováno bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., když oba účastníci s tímto postupem soudu vyslovili souhlas.

Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. věta prvá má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci byl úspěšný žalobce, soud mu proto proti žalovanému správnímu orgánu přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Náklady řízení před krajským soudem jsou jednak tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč (položka 14a Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Dále jsou náklady řízení tvořeny mimosmluvní odměnou zástupkyně (§ 35 odst. 2 s. ř. s. podle něhož odměna za zastupování náleží také daňové poradkyni) za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby, tedy ve výši 2 x 2 100 Kč. Náklady řízení jsou dále tvořeny náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2 x 300 Kč za 2 úkony právní služby, s 20 % DPH ve výši 960 Kč. Celkové náklady soudního řízení správního ve výši 7 760 Kč soud uložil žalovanému nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupkyně ve stanovené výši ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Pokud zástupkyně požadovala náhradu nákladů řízení také za úkon odpověď na výzvu soudu – souhlas s jednáním a také podání repliky, soud náklady na tyto úkony neuznal. Sdělení na výzvu soudu vydanou dle § 51 odst. 1 s. ř. s. není možné považovat za úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, neboť se nejedná o podání soudu ve věci samé. Náklady žalobce za podání krátké repliky, v níž byly v podstatě shrnuty již vznesené žalobní námitky a nebyly uvedeny žádné nové argumenty, soud v dané konkrétní věci nepovažoval za účelně vynaložené náklady řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Pokračování
8
59Af 18/2011

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., dle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 30. září 2011.

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru