Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 Ad 40/2010 - 34Rozsudek KSLB ze dne 10.01.2011

Prejudikatura

4 Ads 120/2009 - 88


přidejte vlastní popisek

59Ad 40/2010-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Karla Kosteleckého a soudů Mgr. Lucie Trejbalové a Mgr. Karolíny Tylové v právní věci žalobce PCLs., se sídlem ul. .xx, ČL, zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Novákem z Advokátní kanceláře, se sídlem Polevsko č.183, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová č.25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované čj. 45091/010/9010/19.05.10/KM/251/R ze dne 31. května 2010,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení čj. 45091/010/9010/19.05.10/KM/251/R ze dne 31. května 2010 se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Česká Lípa (dále jen „OSSZ“) ze dne 19. 4. 2010, č.j. 45001/010/9012/15.01.10/JU/142/R, o zamítnutí žalobcovy žádosti o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období leden až červen 2007.

Jako první žalobní bod žalobce uvedl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen ,,s. ř. s.“). Žalované žalobce vytýkal, že se řádně nevypořádala s jeho námitkami uplatněnými v odvolání, konkrétně nevypořádala se s tvrzením, že OSSZ se nevypořádala s námitkou, že od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nebylo možné pro absenci účinné úpravy vyměřovacího základu pro zaměstnavatele v zákoně č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, dospět k výpočtu výše pojistného na sociální zabezpečení pro zaměstnavatele za období leden až červen 2007. Žalovaná se dále nevyjádřila k odvolací námitce, že OSSZ se nevypořádala s jeho tvrzeními Pokračování
2
59Ad 40/2010

o protiústavnosti vydání nařízení vlády č. 39/2007 Sb., o způsobu určení vyměřovacího základu zaměstnavatele pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Žalobce uvedl, že vady, které vytýkal již rozhodnutí OSSZ se v závažnější míře opakují i u napadeného rozhodnutí žalované. Žalovaná neuvedla úvahy a právní argumentaci k odvolacím námitkám žalobce, ty pouze pro nesprávnost odmítla, aniž by uvedla, v čem konkrétně jejich nesprávnost spočívá.

Pro případ, že by soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, namítal žalobce jako druhý žalobní bod nesprávnou aplikaci hmotného práva. Namítal, že v období od 1. 1. 2007 chyběla v zákoně č. 589/1992 Sb. legální definice vyměřovacího základu zaměstnavatele, bez které nebylo možné dospět k výši pojistného, kde plátcem byl zaměstnavatel. K tomu došlo tak, že zákonem č. 264/2006 Sb. byl od 1. 1. 2007 novelizován § 5 zákona č. 589/1992 Sb., aniž by byl nově stanoven vyměřovací základ pro zaměstnavatele. Byl nově doplněn § 5a, nicméně v důsledku posunu účinnosti zákona č. 189/2006 Sb. bylo uvedené ustanovení účinné až od 1. 1. 2008. Situaci se vláda ČR snažila zhojit vydáním nařízení č. 39/2007 Sb., o způsobu určení vyměřovacího základu zaměstnavatele pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které nabylo účinnosti dne 1. 3. 2007, následně zrušené ke dni 1. 7. 2007. Žalobce dovozoval, že uvedené nařízení č. 39/2007 Sb. však bylo vydáno v rozporu s čl. 78 Ústavy, neboť nebylo vydáno k provedení zákona a v jeho mezích, protože jeho text zcela nahrazoval text zákonné úpravy. Dále žalobce uváděl, že nařízení č. 39/2007 Sb. působilo retroaktivně. Ve snaze vyhnout se přímé retroaktivitě vláda ČR zvolila cestu nové definice podmínek pro výpočet pojistného tak, že cit. nařízením stanovila rozhodným obdobím kalendářní měsíce od počátku roku 2007 do dne nabytí účinnosti tohoto nařízení spolu s kalendářním měsícem, v němž toto nařízení nabylo účinnosti. To však bylo v přímém rozporu s § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., v němž je rozhodné období, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ, stanoveno jasně a konkrétně jako kalendářní měsíc, za který se pojistné platí. Ustanovení § 2 citovaného nařízení vlády je tak v rozporu s čl. 78 Ústavy, neboť nebylo vydáno k provedení zákona a v jeho mezích, nýbrž text zákona jednoznačně mění a ve své podstatě má zpětné účinky. Z důvodu protiústavní nepřímé zpětné retroaktivity je nařízení č. 39/2007 Sb. před dnem nabytí účinnosti, tedy v období od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2007, neúčinné a žalobci nevznikla za období od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2007 povinnost k úhradě pojistného.

Žalobce nesouhlasil se závěrem OSSZ, že vymezení vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné dovodit ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007. Pro absenci samotného vymezení vyměřovacího základu organizace a malé organizace nebylo možné pojem dovodit metodou výkladu práva, ale metodou dotváření práva, což je v oblasti veřejného práva nepřípustné (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02) a protiústavní pro rozpor s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy. Žalobce se dále dovolával zásady in dubio mitius a uváděl, že je povinností právního státu formulovat ustanovení právních předpisů co možná nejpřesněji a nerozporně s tím, že pokud tak stát neučiní, nemůže to jít v oblasti veřejného práva a placení daní k tíži žalobce. Na závěr žalobce uvedl, že absence vymezení vyměřovacího základu organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb. bylo teleologickou mezerou, kterou nebylo možné v oblasti veřejného práva uzavřít analogií (opět s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99). Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

Pokračování
3
59Ad 40/2010

V písemném vyjádření k žalobě žalovaná konstatovala, že v dané věci vycházela z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88, které řešilo otázku vymezení způsobu stanovení vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti. Do doby řešení této otázky podepsaným soudem nebyly o povinnosti ze strany zaměstnavatelů žádné pochybnosti. Danou otázku žalovaná posoudila podle § 57 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, jako předběžnou. Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaná odmítla s tím, že v napadeném rozhodnutí uvedla interpretaci ust. § 57 správního řádu a odkázala na řešení otázky Nejvyšším správním soudem, jehož interpretací se ve svém rozhodování o přeplatcích pojistného řídila. Dále uvedla, že právní názor, se kterým se zcela ztotožňuje a ze kterého ve svém rozhodnutí vycházela, byl v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu jednoznačně formulován a opřen o podrobnou právní argumentaci. Žalovaná navrhla žalobu pro nedůvodnost zamítnou.

Ze správního spisu považuje soud za potřebné shrnout následující:

Skutkový stav věci není mezi účastníky sporný. Žalobce v rozhodném období ledna až června 2007 hradil pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a následně požádal o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za kalendářní měsíce leden až červen 2007 s tím, že mu vznikl přeplatek podle § 17 zákona č. 589/1992 Sb. V žádosti o vrácení přeplatku namítal, že za uvedené období chybí v zákoně č. 589/1992 Sb. vymezení vyměřovacího základu pro zaměstnavatele. Podrobně se zmínil o vývoji právní úpravy § 5 a § 5a citovaného zákona. Dále dovozoval, že nařízení vlády č. 39/2007 Sb. bylo vydáno v rozporu s čl. 78 Ústavy, neboť nebylo vydáno v provedení zákona a v jeho mezích, proto nebylo možné podle něj postupovat. Na základě těchto skutečností žalobce dovozoval, že mu jako zaměstnavateli za období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nevznikla povinnost k úhradě pojistného na sociální zabezpečení. Žalobce proto nesprávně za uvedené období vypočítal pojistné na sociální zabezpečení a přiložil v souladu s § 8 odst. 4 zákona č. 589/1992 Sb. opravné přehledy o výši pojistného a vyplacených dávkách zaměstnavatele za měsíce leden až červen 2007.

Podanou žádost o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti OSSZ podle § 104a zákona č. 582/1991 Sb. zamítla. V odůvodnění konstatovala, že řízení o žádosti žalobce bylo přerušeno, protože vydání rozhodnutí ve věci vrácení přeplatku na pojistném záviselo na vyřešení předběžné otázky ve smyslu § 57 odst. 2 správního řádu, kterou řešil Nejvyšší správní soud. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88, i v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe. Jejich platební povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo možné pomocí interpretačních postupů dovodit z ust. § 3 odst. 1, § 4, § 5, § 7, § 9, § 21 odst. 2 a § 25a citovaného zákona a stanovit natolik určitě jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců, že o vymezení nemohlo být žádných nejasností. Zákon č. 589/1990 Sb. zařazoval i v uvedeném období do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe s tím, že z tohoto zákona konkrétně vyplývalo Pokračování
4
59Ad 40/2010

i vymezení vyměřovacího základu organizace a malé organizace. V důsledku toho nemohl vzniknout žalobci přeplatek na pojistném a žádost o vrácení pojistného nebyla důvodná.

Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně se žalobce odvolal. V odvolání žalobce namítal, že OSSZ v odůvodnění rozhodnutí citovala průběh správního řízení a rozsudek Nejvyššího správního soudu, ale ten není žalobci znám a nebyl osobou v řízení zúčastněnou a nemůže jej proto zavazovat. Namítal, že OSSZ neuvedla, z jakých konkrétních ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. vyplývalo vymezení vyměřovacího základu organizace a malé organizace. Podle žalobce se OSSZ také nevypořádala s tvrzeními o absenci účinné úpravy vyměřovacího základu pro zaměstnavatele v zákoně v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, rovněž se nevypořádala s tvrzeními žalobce o protiústavnosti nařízení vlády č. 39/2007 Sb.

Podané odvolání žalovaná podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítla a potvrdila rozhodnutí OSSZ napadeným rozhodnutím. Žalovaná konstatovala, že námitky žalobce jsou neopodstatněné, neboť rozhodnutí OSSZ bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Na základě výsledků řízení před Nejvyšším správním soudem ve věci kasační stížnosti z obdobné věci OSSZ učinila závěr, že žádosti nelze vyhovět, protože v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, a proto jejich povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, bylo možné pomocí příslušných interpretačních postupů z ustanovení citovaného zákona stanovit natolik určitě jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. Dále žalovaná konstatovala, že do mediální kampaně v daném sporu neměl žalobce o své zákonné povinnosti ohledně odvodu pojistného žádné pochybnosti. V uvedeném období pojistné uhradil, přičemž si sám byl schopen dovodit, z jakých vyměřovacích základů má pojistné vypočítat.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Meritem věci je posouzení, zda žalobci vznikl nárok na vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období ledna až června 2007 podle příslušných ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. Podle § 17 odst. 1, odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. přeplatek na pojistném se vrací plátci pojistného nebo jeho právnímu nástupci do pěti let po uplynutí kalendářního roku, v němž vznikl, pokud není jiného splatného závazku vůči okresní správě sociálního zabezpečení s tím, že příslušná okresní správa sociálního zabezpečení je povinna vrátit přeplatek na pojistném do jednoho měsíce ode dne, kdy tento přeplatek zjistila.

Je třeba uvést, že posouzení, zda žalobci za uvedené období vznikl zmíněný přeplatek, závisí na tom, zda byl žalobce poplatníkem pojistného, v jaké výši byl pojistné povinen platit Pokračování
5
59Ad 40/2010

podle příslušných ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. a v jaké výši je skutečně platil. Tuto otázku posoudily správní orgány správně, jak soud podrobně vyloží.

Nejprve bylo nutné vypořádat se s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Rozhodnutí správního orgánu lze označit za nepřezkoumatelné, pokud z jeho odůvodnění nelze seznat na základě jakých skutkových a právních důvodů k jeho vydání správní orgán přistoupil s tím, že požadavky na obsah odůvodnění stanoví § 68 odst. 3 správního řádu.

Soud vycházel z toho, že rozhodnutí OSSZ jako správního orgánu 1. stupně a žalované jako orgánu odvolacího tvoří jeden celek a podle soudu z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů lze seznat, na základě jakých právních úvah správní orgány žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistném zamítly. Rozhodnutím správních orgánů obou stupňů lze vyčíst stručnost, až strohost odůvodnění, nicméně soud považoval za rozhodující, že již OSSZ jako správní orgán 1. stupně odůvodnila zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku tím, že podle zákona č. 589/1992 Sb. byl žalobce v rozhodném období poplatníkem pojistného a přímo na základě ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., která konkrétně vyjmenovala, a to za použití interpretace, lze určit vyměřovací základ organizace a malé organizace, a to jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců. Tento vyslovený právní názor, ze kterého se podává, že v případě žalobce nebylo v rozhodném období pro stanovení výše vyměřovacího základu aplikováno žalobcem napadané vládní nařízení č. 39/2007 Sb., pak žalovaná potvrdila. OSSZ přitom v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č.j. Ads 120/2009-88. Tento postup soud akceptoval vzhledem k tomu, že označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, ve kterém byla řešena a podrobně odůvodněna shodná právního otázka, byl mediálně znám a veřejně dostupný na webových stránkách www.nssoud.cz a posléze publikovaný ve Sb. NSS pod č. 2058/2010. Tímto právním názorem byly správní orgány vázány sice ve věci jiných účastníků správního řízení, nicméně vzhledem k zásadě legitimního očekávání a předvídavosti správních rozhodnutí a právní jistoty, výklad právních norem zaujatým Nejvyšším správním soudem a dosud nepřekonaný aplikovaly i v jiných skutkově shodných případech,

tedy i v případě žalobce. Za tohoto stavu podrobné nevypořádání se s jednotlivými právními argumenty žalobce považoval soud za dílčí nedostatek odůvodnění, který nezpůsobil nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Soud tak uzavírá s tím, že napadené rozhodnutí žalované a rozhodnutí OSSZ neshledal nepřezkoumatelnými a přikročil k žalobní námitce týkající se aplikace hmotného práva a výkladu příslušných právních norem.

Na tomto místě je třeba uvést, že i krajský soud se již žalobcem přednesenou právní argumentací zabýval a o povinnosti organizace a malé organizace platit pojistné i za sebe dle zákona č. 589/1992 Sb. v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 rozhodoval rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, č. j. 59 Ca 15/2009-38, jímž rozhodnutí žalované i jemu předcházející platební výměr správního orgánu prvního stupně pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Proti citovanému rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009-88, rozhodl tak, že shora uvedený rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 3. 2009, č. j. 59 Ca 15/2009 - 38, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zdejší soud vázán, a proto poté rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č.j. 59 A 13/2010 – 50, Pokračování
6
59Ad 40/2010

již akceptoval právní názor žalované, aprobovaný Nejvyšším správním soudem, ohledně povinnosti organizace a malé organizace platit i v tomto období pojistné s tím, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace je úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců. Vyslovený právní názor nebyl dosud překonán a krajský soud tento právní názor aplikoval i v řízení o dalších žalobách proti rozhodnutím žalované ve věcech přeplatku pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a nemá důvod se od tohoto právního názoru odchýlit.

S argumentací žalobce obsaženou v části IV. žaloby se lze ztotožnit a je nutno uvést, že v důsledku několika novelizací zákona č. 589/1992 Sb. přijatých v roce 2006 došlo k legislativnímu pochybení, které spočívalo v tom, že tento zákon pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace jakožto jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, což bylo dáno také tím, že účinnost doplňovaného § 5a obsahujícího nově definovaný vyměřovací základ zaměstnavatele byla odložena ke dni 1. 1. 2008.

Zrovna tak se soud ztotožňuje s právním rozborem žalobce týkajícím se vládního nařízení č. 39/2007. Vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v nařízení vlády č. 39/2007 Sb., které nabylo účinnosti dnem 1. 3. 2007, bránila výhrada zákona, neboť ze zákona č. 589/1992 Sb. vyplývá, že přímo v něm pojal zákonodárce úmysl komplexně definovat všechny pojmy potřebné pro určení výše pojistného, a nikoliv umožnit vymezení jednoho z těchto pojmů pouze u jednoho druhu poplatníků pojistného formou podzákonného předpisu. Navíc pokud zákonodárce mocensky zavedl platební povinnost veřejnoprávní povahy, které se nebylo možné vyhnout, a stanovil okruh poplatníků, pak musel také sám určit její výši a toto oprávnění nebylo možné svěřit podzákonnému předpisu vydaného exekutivou. Konečně pak mělo nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nepřípustnou retroaktivní povahu a vybočilo ze zákonných mezí, neboť jeho ustanovení § 2 věty druhé zčásti upravovalo právní vztahy, které vznikly před jeho účinností a vycházelo z příslušných údajů za tři kalendářní měsíce, ačkoliv podle § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. je rozhodným obdobím jeden kalendářní měsíc. Jak uzavřel Nejvyšší správní soud v cit. rozsudku právní rozbor aplikovatelnosti nařízení vlády č. 39/2007 Sb.: „Na základě těchto skutečností nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nebylo ústavně konformní, a soud jím proto při svém rozhodování nebyl podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán.“

K žalobnímu bodu, v němž se žalobce dovolává nemožnosti stanovit na základě právního předpisu vyměřovací základ organizace a malé organizace si soud dovolí přímo ocitovat část odůvodnění rozsudku Nejvyššího právního soudu ze dne 25. 2. 2010, č.j. Ads 120/2009-88, ve které je obsažena ucelená argumentace k vznesené námitce.

VI. Odvození pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona č. 589/1992 Sb.

[40] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkami možnosti odvození vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona a přípustnosti takového postupu.

Pokračování
7
59Ad 40/2010

[41] Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Pl. ÚS 9/95, Pl. ÚS 2/97, Pl. ÚS 23/02, Pl. ÚS 40/02, Pl. ÚS 44/02, Pl. ÚS 25/06 a Pl. ÚS 24/07, které lze vyhledat na http://nalus.usoud.cz, učinil závěr, že „neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů“. Také Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, a ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 Afs 54/2006-155, jež jsou dostupné na www.nssoud.cz, dovodil, že ne každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, kterému je ukládána určitá povinnost. Vycházeje z těchto principů je tedy nutné učinit závěr, že také případná neurčitost některého ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod.

[42] Chybějící definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb. tedy ještě sama o sobě nemusela vést k výsledku zvýhodňujícího žalobce. Proto se Nejvyšší správní soud mohl zabývat tím, zda pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné v rozhodné době spolehlivě a jednoznačně dovodit tak, aby o jeho vymezení nezůstaly žádné důvodné pochybnosti. Na tuto otázku si Nejvyšší správní soud odpověděl kladně.

[43] Ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 zařadilo do okruhu poplatníků pojistného také organizace, jimiž se rozuměly právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávaly více než 25 zaměstnanců, anebo sice méně, avšak evidenci mezd pro ně vedla jiná fyzická nebo právnická osoba, která zaměstnávala více než 25 zaměstnanců. Poplatníkem pojistného byly podle § 3 odst. 1 písm. b) také malé organizace, za které se považovaly právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávaly alespoň jednoho zaměstnance a nesplňovaly podmínky uvedené pod písmenem a). Organizace a malá organizace pak byla podle § 8 odst. 1 věty první povinna odvádět i pojistné, které byl povinen platit zaměstnanec, z čehož nepochybně vyplývá, že měla také povinnost odvádět pojistné, jež byla povinna platit za sebe. V přehledu, který byly organizace podle § 9 odst. 3 povinny zasílat příslušné správě sociálního zabezpečení, se uváděly údaje o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného, což byly informace, jež se musely týkat jejich platební povinnosti, neboť v opačném případě by organizace byly povinny předkládat pouze přehled o vyměřovacích základech u jednotlivých zaměstnanců. Znění § 25a pak stanovilo, že pokud se podle zvláštního zákona uhrazuje náhrada mzdy, mzdové vyrovnání, doplatek ke mzdě nebo jiné obdobné plnění, uhrazuje se zaměstnavateli též pojistné, které je povinen z těchto plnění platit. Uvedené zákonné ustanovení přitom odkazovalo na znění § 7 odst. 1 písm. a), které stanovilo procentní sazbu pojistného u organizace a malé organizace. Ze všech těchto ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. tedy nepochybně vyplývá, že také v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, a proto jejich platební povinnost nemohla zaniknout.

[ 44] V souvislosti s vypuštěním definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona č. 589/1992 Sb. by tedy bylo namístě uvažovat jen o nemožnosti stanovení výše Pokračování
8
59Ad 40/2010

pojistného. Ani k takové situaci však nedošlo. Podle § 4 zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 se totiž výše pojistného stanovila procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období. Zákon č. 589/1992 Sb. tedy určil tři veličiny a způsob, pomocí nichž se stanovila celková výše pojistného organizace a malé organizace, kterou tato byla povinna platit za sebe samu. Dvě z těchto veličin zákon č. 589/1992 Sb. výslovně definoval. Podle jeho § 6 byl totiž v případě organizace a malé organizace rozhodným obdobím, z něhož se zjišťoval vyměřovací základ, kalendářní měsíc, za který se pojistné platilo, pokud se dále nestanovilo jinak. Sazba pojistného z vyměřovacího základu pak u organizace a malé organizace činila 26 %, z toho 3,3 % na nemocenské pojištění, 21,5 % na důchodové pojištění a 1,2 % na státní politiku zaměstnanosti. Z veličin potřebných pro stanovení výše pojistného u organizace a malé organizace tedy v zákoně č. 589/1992 Sb. nebyla v rozhodné době obsažena pouze definice pojmu jejich vyměřovacího základu.

[45] Nicméně § 5 zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 definoval pojem vyměřovacího základu zaměstnance, který byl rovněž poplatníkem pojistného, jak vyplývalo ze znění § 3 odst. 1 písm. c) téhož právního předpisu. Vyměřovacím základem zaměstnance byl podle § 5 odst. 1 úhrn příjmů, které byly předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů a nebyly od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, přičemž zúčtovaným příjmem se rozumělo plnění, jehož hodnota byla na příslušném účtu zaměstnavatele účtována jako náklad nebo úbytek prostředků a které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě poskytnuto zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch. Odstavec druhý téhož zákonného ustanovení pak vyjmenoval příjmy uvedené v odstavci prvém, které se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnovaly. Naopak odstavec třetí určil další příjmy, jež se spolu s příjmy uvedenými v odstavci prvém zahrnovaly do vyměřovacího základu zaměstnance.

[46] Právě jen zaměstnanci přitom mohli být účastni systémů nemocenského pojištění, důchodového pojištění a zajištění v zaměstnanosti, na něž se platilo pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Organizacím a malým organizacím jako jejich zaměstnavatelům žádné plnění z uvedených systémů sociálního pojištění či sociálního zabezpečení nenáleželo a ani náležet nemohlo a jejich úlohou, kterou jim zákon č. 589/1992 Sb. ukládal, bylo odvádět pojistné za své zaměstnance. Tato jejich povinnost byla přitom vynucována nejen hrozbou platby penále z dluženého pojistného podle § 20 zákona č. 589/1992 Sb., nýbrž dokonce pohrůžkou uložení trestu pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Z toho je zřejmé, že organizace a malá organizace, kterou zákon č. 589/1992 Sb. považoval za poplatníka pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti i v rozhodné době, mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Proto vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být nic jiného než součet vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.

[47] Tomuto logickému vývodu zcela odpovídal i § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, který upravoval výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení. Podle jeho věty první mohla výše přirážky k pojistnému Pokračování
9
59Ad 40/2010

činit až 5 % z vyměřovacího základu [§ 5 odst. 1 písm. b)] za jednotlivé měsíce, za které se přirážka k pojistnému platí. Znění § 21 odst. 2 věty první tedy odkazovalo na zákonné ustanovení, které do 31. 12. 2006 vymezovalo vyměřovací základ organizace a malé organizace a jež bylo kvůli legislativnímu pochybení vypuštěno, aniž bylo v rozhodné době nahrazeno jiným ustanovením. Věta druhá § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. však tuto vymizelou definici zopakovala, jelikož stanovila, že jestliže se zjištěné nedostatky týkají jen nižší složky organizace nebo malé organizace, stanoví se přirážka k pojistnému jen z úhrnu vyměřovacího základu zaměstnanců v této nižší složce. Rovněž znění zákona č. 589/1992 Sb. účinné v rozhodné době tedy obsahovalo výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace.

[48] Systematický i teleologický výklad zákona č. 589/1992 Sb. tedy vede Nejvyšší správní soud k jednoznačnému závěru, podle něhož také pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo možné vyměřovací základ organizace a malé organizace vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.

[49] K takovému vývodu lze zcela nesporně dospět i za použití výkladu historického. Zákon č. 585/2006 Sb. totiž pouze odkládal účinnost nového zákona o zaměstnanosti a většiny ustanovení na něho navazujícího zákona č. 189/2006 Sb. a jeho záměrem určitě nebylo znemožnit stanovení výše pojistného u organizace a malé organizace. Tomuto poznatku plně odpovídá i aktivita zákonodárce vynaložená počátkem roku 2007, jež spočívala ve snaze opětovně upravit v zákoně č. 589/1992 definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace, a to formou „přílepku“ k návrhu zákona, který s pojistným nesouvisel. Po zjištění, že tato procedura nemůže být po zásahu Ústavního soudu úspěšná, pak zákonodárce schválil zákon č. 153/2007 Sb., který do zákona č. 589/1992 Sb. vložil definici zmíněného pojmu, jež plně odpovídala právní úpravě účinné do 31. 12. 2006. Navíc je zapotřebí zdůraznit, že vyměřovací základ zaměstnavatele jakožto částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jeho zaměstnanců byl vymezen také v § 5a zákona č. 589/1992 Sb. ve znění zákona č. 189/2006 Sb., které sice pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nebylo účinné, avšak bylo platné. I s přihlédnutím k tomuto vývoji právní úpravy se tedy vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace za rozhodné období, k němuž dospěl Nejvyšší správní soud, nemůže pro adresáty příslušných právních norem jevit jako nikterak překvapivé a neočekávané.

[50] Lze tedy shrnout, že všechny v úvahu přicházející interpretační metody vedou ke spolehlivému a zcela jednoznačnému závěru, že i pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byl vyměřovací základ organizace a malé organizace s potřebnou mírou určitosti vymezen jako částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Žádný jiný, stejně přesvědčivý výklad tohoto pojmu, se přitom nejenže nenabízí, ale ani nepřichází v úvahu, jelikož vyměřovací základ organizace a malé organizace ze shora uvedených důvodů nepředstavoval samostatně definovatelný pojem, nýbrž se ze své podstaty mohl odvozovat jen od vyměřovacího základu zaměstnance. Ten zůstal v rozhodném období v zákoně č. 589/1992 Sb. definován, a proto nelze uvažovat ani o tom, že by vyměřovací základ organizace a malé organizace byl natolik neurčitý pojem, že by ho vůbec nebylo možné vymezit, a tudíž ani stanovit výši pojistného. Ostatně ani žalobce v průběhu správního řízení i řízení před správními soudy nemožnost odvození vymezení tohoto pojmu nikterak nenamítal a v tomto směru jen poukazoval na to, že jej zákon č. 589/1992 Sb. pro rozhodné období Pokračování
10
59Ad 40/2010

výslovně nedefinoval.

[51] Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil se závěrem krajského soudu, podle kterého chybějící definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace nebyla nahraditelná ani odvoditelná z žádného jednotlivého ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. ani ze souhrnu více jeho ustanovení, a v důsledku této skutečnosti žalobci nevznikla povinnost platit pojistné za sebe samého.

Lze tak uzavřít s tím, že i přes absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ve znění zákona č. 589/1992 účinného v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo tedy zákonné ustanovení zakotvující tento pojem možné pomocí příslušných interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností, a to jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.

Soud má tedy za to, že OSSZ postupovala v souladu se zákonem, pokud dospěla k závěru, že nebyly splněny podmínky pro postup dle § 17 zákona č. 589/1992 Sb., neboť žalobci na pojistném za období od 1. 1.1.2007 do 30. 6.2007 nevznikl přeplatek. Žalobce byl i v tomto období zařazen do okruhu poplatníků, odváděl pojistné podle příslušných ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., a to ve výši dle přehledů o výši pojistného a vyplacených dávkách zaměstnavatele, které žalobce předkládal OSSZ v souladu s § 9 odst. 3 cit. zákona, když pojistné byl povinen odvozovat od úhrnu vyměřovacích základů všech zaměstnanců. Žalovaná tedy nepochybila, pokud potvrdila rozhodnutí OSSZ, jež žalobcovu žádost o vrácení přeplatku zamítla.

K žalobcově výtce porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (tedy ve zkratce porušení zásady, že státní moc, včetně ukládání daní a poplatků, lze uplatňovat jen na základě a v mezích zákona) soud uvádí, že tuto námitku vyvrací argumentace Nejvyššího správního soudu odkazující na judikaturu Ústavního soudu a spočívající v tom, že v daném případě se jednalo o neurčitost jedné z veličin, pomocí kterých se stanovila celková výše pojistného organizace a malé organizace, která ale nedosáhla takové intenzity, jež by neumožnila dovodit její obsah za pomocí interpretačních metod, a to i v případě výkladu pro žalobce nepříznivého.

V podrobnostech si soud na závěr dovoluje odkázat na úplné znění cit. rozsudku Nejvyššího správního soudu.

V návaznosti na uvedené nezbývá než konstatovat, že žaloba není důvodná, a proto ji soud v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Ve věci soud rozhodoval v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, když oba účastníci ve stanovené lhůtě s takovým postupem soudu nevyjádřili nesouhlas.

Podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto mu soud nemohl náhradu nákladů Pokračování
11
59Ad 40/2010

řízení přiznat; naopak žalovanému správnímu orgánu, který na náhradu nákladů řízení právo má, žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti nevznikly.

Poučen í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel podle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Podle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

Kasační stížnost nemá odkladný účinek. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Liberci dne 10. ledna 2011.

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru