Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 A 94/2010 - 33Rozsudek KSLB ze dne 11.01.2011

Prejudikatura

2 As 22/2006 - 135


přidejte vlastní popisek

59A 94/2010-33

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Lucie Trejbalové v právní věci žalobce: S. C., nar. xx, státní příslušnost T., t.č. xx, , proti žalovanému: Policie ČR, služba cizinecké policie, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorát cizinecké policie Liberec, se sídlem Nám. Dr. Ed. Beneše 584/24, 460 01 Liberec, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2010, č. j. CPUL-6861/ČJ-2010-0462KP-SV,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Policie ČR, služba cizinecké policie, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorát cizinecké policie Liberec, ze dne 4. 11. 2010, č.j. CPUL-6861/ČJ-2010-0462KP-SV, s e zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o zajištění žalobce podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákona o pobytu cizinců“).

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění č.j. CPUL-6861/ČJ-2010-0462KP-SV bylo žalobci doručeno dne 26. 8. 2010. Dále žalovaný podrobně rozvedl skutečnosti zjištěné k pobytu žalobce na území ČR po jeho přicestování dne 1. 10. 2008 z Německa. Uvedl, že žalobce nerespektoval předchozí pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění č.j. CPUL-8903-ČJ-2008-61KP-Bali, zároveň mu bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění, proto byla policie povinna ho zajistit podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Protože žalobce nerespektoval předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění a z území nevycestoval, nedává dostatečné záruky, že jeho jednání se nebude opakovat a že se v budoucnu nebude vyhýbat výkonu úředního rozhodnutí. Žalovaný se zabýval tím, zda v případě žalobce nejsou naplněny Pokračování
2
59A 94/2010

podmínky v § 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců, proto byla k správnímu řízení přibrána přítelkyně žalobce K.J. a žalovaný se zabýval existencí vztahu žalobce k občanu ČR a zabýval se sdílením společné domácnosti s tím, že ve výpovědích osob shledal rozpory a vztah nehodnotil jako vztah obdobný rodinnému. K žalobcem uváděné adrese společné domácnosti bylo zjištěno, že zde žalobce nemá uzavřenou smlouvu o nájmu nebo dekret, který by jej opravňoval k užívání tohoto bytu, adresu nesdělil cizinecké policii jako místo pobytu. Po celou dobu azylového řízení měl uzavřenou nájemní smlouvu na adrese L., ulice Vltavská 209/10, smlouva ho však opravňovala k užívání bytu spolu s paní I.T.. Žalovaný se také zabýval tím, zda nebude správní vyhoštění znamenat nepřiměřený zásah do vztahu žalobce s K.J. Správní orgán si v řízení o správním vyhoštění vyžádal podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze kterého vyplývá, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování. Z uvedeného stanoviska vyplývá, že vycestování žalobce je možné a správní vyhoštění nebude nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného a soukromého života, a proto žalovaný uzavřel s tím, že se nejeví možnost žalobcova vyhoštění z území ČR jako zcela vyloučena.

Žalobce za prvé žalovanému vytýkal porušení práva dle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na tlumočníka, pokud prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání. Žalobce konstatoval, že v předcházejícím řízení měl tlumočníka, tlumočník byl přítomen i doručení předchozího rozhodnutí o zajištění. Avšak žalobou napadené rozhodnutí mu bylo již doručeno bez přítomnosti tlumočníka. Žalobce tak zcela neporozuměl obsahu napadeného rozhodnutí a nebyl poučen o opravných prostředcích.

Jako druhý žalobní bod žalobce uvedl porušení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, na základě kterého musí být zajištění bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictvím o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince. Předchozí rozhodnutí o zajištění žalobce bylo zrušeno rozhodnutím podepsaného soudu, rozsudek byl žalobci doručen dne 3. 11. 2010. Přesto žalovaný žalobce ze zajištění nepropustil a naopak dne 4. 11. 2010 mu doručil napadené rozhodnutí o zajištění. V tom žalobce spatřoval nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť od doručení popsaného rozsudku se v zařízení pro zajištění cizinců nacházel neoprávněně.

Za třetí žalobce dovozoval porušení práva dle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. Žalovanému vytýkal, že se dostatečně nezabýval otázkou existence rodinného a soukromého života žalobce na území ČR. Sice přibral jeho přítelkyni K.J. do řízení, ale jen konstatoval, že žalobci nemůže přiznat postavení rodinného příslušníka občana EU s tím, že žalobce nikdy nepřihlásil na příslušné cizinecké policii pobyt na adresu kde žil s přítelkyní ve společné domácnosti. Tento formální registrační údaj podle žalobce nemůže být rozhodující pro posouzení existence rodinného života. Žalobce uvedl, že po propuštění ze zajištění bude se svou přítelkyní bydlet na adrese

xx, což dokládá přiloženou nájemní smlouvou. Intenzita vztahu je dokreslena návštěvami jeho přítelkyně, a proto je zajištění žalobce nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života žalobce.

Jako čtvrtou žalobní námitku žalobce uplatnil porušení § 124 odst. 3 ve spojení s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. K tomu uvedl, že soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění nemůže přezkoumávat zákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění, Pokračování
3
59A 94/2010

na druhou stranu ale nelze pominout, že rozhodnutí o správním vyhoštění je podmínkou, bez níž nemůže být o zajištění rozhodnuto. Přezkum splnění podmínky, zda v daném případě bylo řízení o správním vyhoštění náležitě zahájeno, nemůže být jen formální, nemůže být omezeno pouze na kontrolu, zda rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno a cizinci doručeno. Pokud bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění zjevně nezákonně, je soud povinen k tomu přihlédnout. Tak je tomu v případě žalobce, který žije ve společné domácnosti s K.J. a má s ní pevný a hluboký vztah. Z uvedených důvodu se žalobce domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný shrnul skutečnosti ohledně pobytu žalobce na území ČR a zdůraznil, že žalobce uváděl nesprávné iniciály do žádostí o vydání schengenského víza i do žádosti o vydání cestovního průkazu. V průběhu azylového řízení měl žalobce uzavřenou nájemní smlouvu na adrese xx, L.c, smlouva ho opravňovala k užívání bytu s I.T., nikoli K.J. Na uvedené adrese se žalobce nezdržuje od června 2010, podle vyjádření ze dne 26. 8. 2010 se zdržuje na adrese xx, L., o této změně však neinformoval cizineckou policii. Slečna K.J od zadržení žalobce změnila dvakrát místo svého pobytu. K námitce porušení práva na tlumočníka žalovaný uvedl, že z úředního záznamu policisty, který zajišťoval předání napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobci byl ustanoven tlumočník, který byl osobně přítomen předávání napadeného rozhodnutí o zajištění. K.J dne 5. 10. 2010 uvedla jako svou adresu i doručovací xx. Z nájemní smlouvy založené ve správním spise vyplývá, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou mezi V.B. a K.J a žalobcem. O uzavření této smlouvy však žádný z účastníků neinformoval správní orgán. Prověrkou na adrese bylo zjištěno, že uvedený dům nebyl na uvedené adrese nalezen, pronajímatel je osobou bez jakéhokoli dokladu s trvalým pobytem na Městském úřadě v Jablonci nad Nisou, kde si korespondenci nevyzvedává. Při vytěžení osob v uvedené ulici nebyl zjištěn žádný pohyb osob, které nájemní smlouvu uzavřely, z čehož žalovaný dovozoval, že žalovaný společně s K.J úmyslně předkládají smyšlené důkazní prostředky. K námitce porušení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců žalovaný uvedl, že rozsudek podepsaného soudu o zrušení předchozího rozhodnutí o zajištění byl příslušnému Inspektorátu cizinecké policie L. doručen dne 4. 11. 2010 a ihned po zaevidování rozhodnutí soudu bylo vydáno nové rozhodnutí o zajištění a téhož dne doručeno z přítomnosti tlumočníka žalobci. Z jednání žalobce je zjevné, že území ČR nehodlá dobrovolně opustit, uvádí záměrně jinou identitu, lživé skutečnosti. V současné době se znovu pokouší získat statut o udělení mezinárodní ochrany, když mu byl v předchozích případech zamítnut, neplnil povinnosti hlásit pobyt a v současné době nevlastní žádný cestovní doklad. Lze se tedy domnívat, že při vedení správního řízení na svobodě nebude respektovat výzvy k dostavení se k úkonům správního řízení. Proto bylo rozhodnuto v souladu s § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců o zajištění za účelem správního vyhoštění. Dále se žalovaný vyjadřoval k námitkám nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života. Uvedl, že se řádně zabýval existencí vztahu žalobce ke K.J jako občance ČR. Správní orgán podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vycházel ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra, ev. č. ZS14974 ze dne 24. 9. 2010, podle kterého je vycestování žalobce možné. Obsah závazného stanoviska je závazný pro výrokovou část rozhodnutí o správním vyhoštění. Z uvedených důvodů žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby pro nedůvodnost.

Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem považuje soud za nutné shrnout následující: Pokračování
4
59A 94/2010

Není sporu o tom, že žalobci bylo dne 12. 1. 2009 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na 3 roky, které nabylo právní moci dne 20. 1. 2009. Žalobce vstoupil do řízení o udělení mezinárodní ochrany, tam vystupoval pod svým jménem, s datem narození xx, poslední výjezdní příkaz mu byl vystaven dne 4. 8. 2010 na jméno S.C., nar. xx, s dobou platnosti do 2. 9. 2010. Na toto jméno a datum narození mu byla udělována i předchozí víza pro účely řízení o přiznání mezinárodní ochrany. Řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo pravomocně zastaveno dne 13. 7. 2010. Žalobce ani po uplynutí 15 denní lhůty k vycestování z ČR nevycestoval a zdržoval se zde.

Dne 25. 8. 2010 se dostavil na cizineckou policii ve věci chystané svatby s občankou ČR, předložil t. občanský průkaz a úředně přeložené doklady potřebné k uzavření manželství. Dne 26. 8. 2010 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bod 3, písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Dne 27. 8. 2010 bylo žalovaným rozhodnuto o zajištění žalobce podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců pod č.j. CPUL-6861/ČJ-201-0462KP-SV. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem podepsaného soudu ze dne 27. 10. 2010, č.j. 59 A 76/2010-29, s tím, že soud žalovanému vytkl, že se nezabýval skutečnostmi, které žalobce před ním uvedl ke svému soukromému a rodinnému životu a soužití s občankou ČR K.J, a uložil žalovanému, že se musí zabývat tím, zda je možná následná realizace rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, k jehož realizaci byl žalobce zajištěn.

V průběhu správního řízení o vyhoštění žalobce dne 31. 8. 2010 učinil prohlášení o mezinárodní ochraně.

Dále se ze správního spisu dokládá, že žalovaný po vydání prvého rozhodnutí o zajištění žalobce přibral dne 16. 9. 2010 žalobcovu přítelkyni K.J jako účastníka do řízení o správním vyhoštění žalobce a vyslechl ji.

Žalovaný si v rámci správního řízení o vyhoštění obstaral Závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č.j. CPUL-6861/ČJ-2010-0462KP-SV, ze dne 24. 9. 2010, ve kterém bylo uvedeno, že u žalobce nebyl shledán důvod znemožňující vycestování do země státního občanství. V odůvodnění tohoto stanoviska se příslušný správní orgán podrobně zabýval vztahem žalobce s K.J z pohledu možnosti žalobce vycestoval z území ČR. V návaznosti na vydané závazné stanovisko bylo rozhodnuto dne 29. 9. 2010, pod č.j. CPUL-6861/ČJ-2010-0462KP-SV, o správním vyhoštění žalobce na 4 roky, ve vydaném rozhodnutí se správní orgán podrobně zabýval tím, zda lze žalobce považovat za rodinného příslušníka ve smyslu § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců a zda je jeho vyhoštění možné s ohledem na § 119a cit. zákona.

Dne 4. 11. 2010 pak žalovaný vydal znovu rozhodnutí o zajištění žalobce podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, které žalobce napadl projednávanou žalobou, téhož dne bylo rozhodnutí doručeno žalobci.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu Pokračování
5
59A 94/2010

a mezích žalobních bodů, kterými je podle § 75 odst. 2 s. ř. s. vázán tím, že při přezkoumávání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Prvou žalobní námitku soud posoudil jako nedůvodnou a dovodil, že žalobce na právu plynoucímu z čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nebyl zkrácen. Jak žalobce správně uvedl, napadené rozhodnutí nebylo vydáno po předchozím správním řízení a jednání, v němž by bylo možné aplikovat § 16 odst. 3 správního řádu. Z žádného právního předpisu pak nelze dovodit povinnost žalovaného správního orgánu zasílat či obstarat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí či jiných písemností v jiném jazyce. Jak již uvedl i Nejvyšší správní soud, pokud se cizinec rozhodne žít na území státu, kde je úředním jazykem jazyk jiný, než ten, jemuž rozumí, musí být srozuměn s tím, že komunikace bude probíhat v jazyce úředním,

v daném případě českém. „Rozhodnutí jiných státních orgánů, jsou důsledně vyhotovovány a účastníkům řízení doručovány v českém jazyce. Jen toto („úřední“) znění je závazné způsobilé vyvolat právní účinky“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 1 Azs 90/2004,www.nssoud.cz).

Přes tvrzení žalobce z vyjádření žalovaného ale vyplývá, že žalobce byl s obsahem napadeného rozhodnutí seznámen za přítomnosti ustanoveného tlumočníka, což dokládá v předloženém správním spise založené usnesení o ustanovení tlumočníka žalobci ze dne 3. 11. 2010, vyúčtování tlumočnické služby (ústní tlumočení) dne 3. 11. 2010 (ze správního spisu vyplývá, že dne 3. 11. 2010 nebyl žádný úkon v probíhajících řízeních proveden, právě jen dne 4. 11. 2010 bylo žalobci doručováno žalobou napadené rozhodnutí). A dokládá to i úřední záznam policisty ze dne 20. 12. 2010 o tom, že napadené rozhodnutí bylo žalobci přeloženo. Soud nemá důvod těmto skutečnostem uvedeným žalovaným správním orgánem nevěřit. Z obsahu žaloby navíc vyplývá, že žalobce rozhodně měl k dispozici překlad napadeného rozhodnutí nebo jeho obsahu sám porozuměl, což je prokazováno i tím, že na něj žalobce v zákonné lhůtě reagoval žalobou dle poučení obsaženém v napadeném rozhodnutí. Žalobce, který se nenechal v soudním přezkumném řízení zastoupit, předložil soudu žalobu sepsanou v českém jazyce, které měla zákonné náležitosti dle s. ř. s. a reagovala jednotlivými žalobními body na obsah napadeného rozhodnutí a další skutečnosti, které byly zjišťovány v řízení o správním vyhoštění. Navíc žalobcova přítelkyně Kateřina Jeriová do protokolu o výpovědi účastníka řízení dne 16. 9. 2010 uvedla, že se s žalobcem dorozumívá česky, žalobce tak mluví i s její rodinou. Proto soud dovozuje, že v případě žalobce nedošlo k porušení cit. čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a žádnému zkrácení práv žalobce.

K námitce porušení § 127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince, soud uvádí, že cit. ustanovení upravuje postup správních orgánů po vydání rozhodnutí soudu o zrušení rozhodnutí o zajištění a že případné porušení cit. ustanovení žalovaným nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí o zajištění dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, které je předmětem soudního přezkumného řízení dle § 65 a násl. s. ř. s., pokud bylo toto nové rozhodnutí o zajištění vydáno v souladu se zákonem stanovenými podmínkami. Soud má za to, že případné porušení cit. ustanovení by mohl zohlednit soud rozhodující o návrhu v řízení dle § 200o o. s. ř., Pokračování
6
59A 94/2010

v němž je soud oprávněn posoudit, zda trvají důvody pro zajištění žalobce a může žalobce i propustit.

Nyní již k námitce porušení žalobcova práva na soukromý a rodinný život dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., podle jehož odst. 1 každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, s tím, že dle odst. 2 státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Zde je třeba připomenout, že předchozí rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 27.8. 2010, soud zrušil rozsudkem ze dne 27. 10. 2010, č.j. 59 A 76/2010-29, právě z důvodu, že se žalovaný nezabýval žalobcem uváděnými skutečnostmi vztahujícími se k jeho soukromému a rodinnému životu na území ČR s ohledem na to, zda bude vyhoštění (k jehož realizaci zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců slouží), vůbec realizovatelné s ohledem na ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a shora uvedený závazek ČR plynoucí zcit. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V podrobnostech soud na své předchozí rozhodnutí odkazuje.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění ze dne 4. 11. 2010 a obsahu správního spisu má soud za to, že závazným právním názorem soudu se žalovaný řídil a zjišťoval a posuzoval skutečnosti žalobcem uváděné k jeho vztahu s přítelkyní K.J a zabýval se tím, zda bude vyhoštění žalobce s ohledem na shora cit. ustanovení možné a nebude v jeho případě znamenat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Nelze pominout, že o zajištění žalobce ze dne 4. 11. 2010 žalovaný rozhodoval v době, kdy již bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona o pobytu (byť jej žalobce napadl odvoláním), po předchozím vydání závazného stanoviska o možnosti žalobce vycestovat na území státu jeho státní příslušnosti, když závěry zmíněného rozhodnutí o správním vyhoštění a závazného stanoviska žalovaný převzal do napadeného rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění. Není tak důvodná námitka žalobce, že bylo řízení o správním vyhoštění jen formálně zahájeno. V řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění, není soud povolán k tomu, aby se zabýval zákonností rozhodnutí o správním vyhoštění. Jak již soud dříve uvedl, rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění a rozhodnutí o správním vyhoštění jsou dvě rozdílná rozhodnutí s odchylně stanovenými zákonnými podmínkami s tím, že soud dovozuje, že již při rozhodování o zajištění však musí správní orgán zohlednit i ty skutečnosti, ze kterých zcela zřejmě již v době vydání rozhodování zajištění vyplývá následná nemožnost realizace případného rozhodnutí o správním vyhoštění.

V souzeném případě se ale v odůvodnění napadeného rozhodnutí o zajištění žalovaný řádně zabýval tím, zda správní vyhoštění žalobce je vůbec realizovatelné a soud má za to, že v okamžiku, kdy již bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce, po předchozím vydání závazného stanoviska o možnosti jeho vycestování podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve kterém se příslušný správní orgán podrobně zabýval hodnocení vztahu žalobce s K.J (a podrobně odůvodnil, že existence vztahu žalobce ke K.J a případně sdílení společné domácnosti a deklarovaná hloubka vztahů samy o sobě neznamenají shledání nemožnosti Pokračování
7
59A 94/2010

vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, a v posuzovaném případě nebyla prokázána dlouhodobost společného života rodinného typu s tím, že žalobcovy snahy o vstup do řízení o mezinárodní ochraně, uvádění nepravé identity a dlouhodobá snaha vyhnout se vycestování zpět byly hodnoceny účelově a nikoli jako snaha o trvalou integraci; toto vše bylo hodnoceno se závěrem, že odloučení žalobce od přítelkyně nepředstavuje natolik závažný zásah do údajného vztahu, který by byl hodnocen jako překážka vycestování, zároveň bylo konstatováno, že žalobce a jeho přítelkyně mají možnost žít společně na místě, kde bude jejich pobyt povolen), bylo o zajištění žalobce rozhodnuto v souladu se zákonem a samo zajištění nemůže představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Není pravdou, jak namítal žalobce, že žalovaný vyšel pouze ze skutečnosti, že žalobce formálně nenahlásil cizinecké policii adresu pobytu ve společné domácnosti s přítelkyní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný k této skutečnosti přihlédl, ale hodnotil také rozdíly ve výpovědích žalobce a jeho přítelkyně, ale předně vycházel ze závazného stanoviska o možnosti vycestování žalobce ze dne 24. . 2010, jež si musí správní orgán rozhodující o správním vyhoštění podle § 119 zákona o pobytu cizinců povinně vyžádat v souladu s § 120a odst. 1 cit. zákona. Podmínky pro zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byly splněny.

Z uvedených důvodů byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta podle § 78 odst. 7 s. ř .s .

Ve věci soud postupoval v souladu s § 51 odst. 2 s. ř. s., když s tímto postupem oba účastníci řízení vyslovili souhlas.

Podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalovaný správní orgán ,ten náhradu nákladů řízení nežádal, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo .

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., dle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 11. ledna 2011.

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru