Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 A 92/2010 - 32Rozsudek KSLB ze dne 04.01.2011

Prejudikatura

57 A 19/2010 - 74


přidejte vlastní popisek

59A 92/2010-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Lucie Trejbalové v právní věci žalobce: O.D., nar. xx, státní příslušnost U., t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, zast. obecným zmocněncem Mgr. Evou Holou, adresa pro doručování Organizace pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorát cizinecké policie Liberec, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 584/24, 460 31 Liberec 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2010, č.j. CPUL-8606/ČJ-2010-0462SP-SV,

takto:

I. Rozhodnutí Policie ČR služba cizinecké policie, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Liberec, ze dne 3. 11. 2010, č.j. CPUL-8606/ČJ-2010-0462SP-SV, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem jeho předání.

Výrokem napadeného rozhodnutí žalovaný vyslovil, že se žalobce podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy – Dohody mezi Evropským Společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob, uveřejněnou v Úředním věstníku EU dne 18. 12. 2007 pod č. L332/48. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný citoval § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Uvedl, že žalobce byl dne 2. 11. 2010 kontrolován hlídkou policie, protože nepředložil cestovní doklad ani jiný doklad, byl zadržen, byla provedena lustrace v evidencích Pokračování
2
59A 92/2010

Ministerstva vnitra a bylo zjištěno, že jeho poslední oprávněný pobyt na území České republiky byl platný do 10. 9. 2010 a od 11. 9. 2010 pobývá na území neoprávněně bez platného víza nebo platného povolení k pobytu a bez platného cestovního dokladu. Žalobce byl proto zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Žalovaný dále uvedl, že z uvedeného důvodu bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění a po ověření jeho totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu bude podána žádost příslušným orgánům Ukrajiny o jeho převzetí na základě citované mezinárodní smlouvy. Zajištění žalobce podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je odůvodněno skutečností, že žalobce pobývá na území České republiky neoprávněně bez platného cestovního dokladu a bez platného víza či povolení k pobytu, ačkoli k tomu není oprávněn a opakovaně tím úmyslně porušuje právní předpisy. Proto bude podána žádost příslušným orgánům U. o převzetí na základě mezinárodní dohody. Dále žalovaný již uvedl, že z okolností případu žalobce vyvozuje existenci nebezpečí, že by žalobce závažným způsobem mohl narušit veřejný pořádek nebo mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť existuje nebezpečí opakovaného jednání. Dále se žalovaný věnoval rozboru pojmu veřejný pořádek a ukončil tím, že je dán důvod pro zajištění žalobce podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť je nebezpečí, že by ve svém protiprávním jednání pokračoval a z území České republiky nevycestoval. Z vyjádření žalobce do protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 3. 11. 2010 vyplývá, že žalobce pobýval na území vědomě neoprávněně a neučinil žádné kroky, aby si pobyt na území zlegalizoval.

Žalobce v žalobě nejprve upozornil na nutnost přednostního vyřízení věci. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť jeho odůvodnění v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neobsahuje skutková zjištění a úvahy k výkladu § 129 zákona o pobytu cizinců a použité readmisní dohody. Jednou z podmínek pro předání je, že cizinec pobýval na území neoprávněně. Žalovaný ale v rozhodnutí odůvodňuje své úvahy, proč by žalobce měl představovat narušení veřejného pořádku, což je však podstatou zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona o pobytu cizinců. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy žalovaný neměl jasno, za jakým účelem a na základě jakých splněných podmínek žalobce zajišťuje.

Jako druhý žalobní bod žalobce uplatnil porušení § 2 odst. 2 a 4 správního řádu, neboť žalovaný překročil meze správního uvážení. Podle rozhodnutí mohl být žalobce předán ze dne na den na Ukrajinu, aniž by příslušné orgány řádně prozkoumaly, zda tomu nebrání mezinárodní závazky České republiky. Žalobci se tak dostalo nepřiměřeně přísné sankce vzhledem k charakteru porušení právní povinnosti, kterého se dopustil. Žalovaný měl v případě žalobce několik možností, mohl s ním zahájit řízení o přestupku podle § 157 zákona o pobytu cizinců, vedle toho mohl se žalobcem zahájit řízení o správním vyhoštění podle § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců. Obě řízení mohla být vedena, aniž by byl žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a omezen na svobodě, protože skutečnost, že žalobce u sebe neměl platný cestovní doklad není bez dalšího důvodem pro jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2005, č.j. 4 Azs 235/2005-60. Žalovaný si tak vybral možnost pro žalobce nejpřísnější.

Žalobce rovněž namítal, že napadené rozhodnutí bylo v jeho případě nepřiměřené s odkazem na odst. 16 preambule Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení pobývajících státních Pokračování
3
59A 92/2010

příslušníků třetích zemí. Podle žalobce bylo zajištění nepřiměřené vzhledem k případu žalobce, ten měl v předchozí době povolení k pobytu po dobu 8 let a řádně plnil své povinnosti stanovené zákonem, přispíval do daňového a sociálního zabezpečení v České republice. Kroky k legalizaci pobytu podnikl, využití zprostředkovatelů, jak uváděl, je běžné. Žalobce popsal, že ve snaze najít zaměstnání se před koncem platnosti pobytu zdržoval v Praze, jeho situace využily jiné osoby, které jej držely, v otrockých podmínkách pod jej nutily pracovat pod výhružkami, sebraly mu cestovní pas. Tyto okolnosti žalobce žalovanému uváděl a ten nic z toho při rozhodování o případném zajištění žalobce nehodnotil. Tyto skutečnosti ještě žalobce dále rozvíjel ve vlastnoručním prohlášení, které k žalobě připojil, a ve kterém uvedl, že v roce 2009 hledal práci v Praze, tam potkal muže, který mu slíbil pomoc. Nakonec jej však odvezli do práce, kde jej drželi, sebrali mu doklady a drželi ho v nelidských podmínkách a nutili ho pracovat. Odtud se mu podařilo utéct, bál se o svoje doklady, proto se obrátil na policii a tam lhal, že mu doklady ukradli. Potom pracoval v Rakovníku, v Turnově, nakonec v Jablonci nad Nisou, kde jej napadli, skončil v nemocnici, poté odešel do Liberce.

Žalobce uzavřel tím, že v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba trvat na formální správnosti rozhodnutí o zbavení osobní svobody. Žalovaný přitom podle odůvodnění rozhodnutí neměl jasno, proč je žalobce zbavován svobody. Pouhá existence readmisní smlouvy k naplnění podmínek pro zajištění nepostačí. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí v době vydání a zajištění žalobce nebylo skutečně řízení o jeho vydání vedeno a žalovaný k němu nepřistupoval až jako k poslední alternativě. Z uvedených důvodů žalobce požadoval zrušení napadeného rozhodnutí.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl shodné skutečnosti jako v napadeném rozhodnutí. Upozornil, že vyjádření žalobce jsou různá, jeho vyjádření z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení se rozchází s jeho výpovědí při pobytové kontrole. Žalovaný upozornil na to, že žalobce uváděl, že přespává u kamaráda nebo na ulici, má nezaplacený účet v nemocnici v Jablonci nad Nisou a případné vyhoštění nebude znamenat zásah do jeho soukromého života. V roce 2010 se pohyboval po celé České republice aniž by nahlásil změnu místa pobytu na cizinecké policii. Žalovaný dále musí ověřit pravou totožnost žalobce, neboť totožnost, kterou v řízení uváděl, žalobce žádným hodnověrným způsobem nedoložil. Proto totožnost žalobce prověřuje Ředitelství služby cizinecké policie Praha. Žalobce byl zajištěn za účelem předání podle mezinárodní smlouvy a při zajištění vycházel žalovaný z okolností zjištěných v řízení o správním vyhoštění a dále z uvedené mezinárodní smlouvy. Žalovaný nárok uplatněný v žalobě neuznal.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen ,,s. ř. s.“,) v rozsahu a mezích žalobních bodů, kterými je podle § 75 odst. 2 s. ř. s. vázán s tím, že při přezkoumávání vycházel ze skutkového a právního vztahu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Přitom soud vycházel z následujících skutkových zjištění. Dne 2. 11. 2010 byl žalobce kontrolován hlídkou policie, nepředložil žádný dokad totožnosti a uvedl, že svůj cestovní doklad dal kamarádovi v Praze, aby mu zařídil prodloužení víza. V evidencích Ministerstva vnitra bylo poté zjištěno, že žalobce měl poslední oprávněný pobyt na území České republiky Pokračování
4
59A 92/2010

od 11. 9. 2008 do 10. 9. 2010 za účelem pobytu výkonný manažer v právnické osobě, již předtím na území České republiky pobýval. Totožnost v systému AFIS nebyla potvrzena. Dne 3. 11. 2010 převzal žalobce oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění z území České republiky a téhož dne žalobce do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ve věci správního vyhoštění uvedl, že do České republiky přijel asi před 10 lety, pracoval zde různě po stavbách jako dělník. Naposledy byl na Ukrajině před 2 lety, v České republice pobýval na dlouhodobé povolení k pobytu s platností do 10. 9. 2010. V Liberci bydlel asi 2 týdny u kamaráda nebo na ulici a snažil se najít práci. Nový doklad si neopatřil

z důvodu nedostatku peněz, zajištění nového dokladu nechal na kamarádovi. Ví, že zde pobývá nelegálně, na Ukrajinu se vrátit nechce. Potvrdil, že před policií v roce 2009, kdy byl nahlásit ztrátu cestovního dokladu, si vymýšlel, prostředky na vycestování nemá. Žalobce také vypověděl, že celá jeho rodina žije na Ukrajině, na území České republiky nemá žádné závazky kromě nezaplaceného účtu v nemocnici v Jablonci nad Nisou a vyhoštění nebude znamenat zásah do jeho soukromého života. Z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 23. 11. 2009 vyplývá, že žalobce před Policií České republiky, Obvodním ředitelství policie Praha 1, tohoto dne uvedl, že mu byl dne 1. 11. 2009 odcizen batoh s cestovním dokladem. Na základě takto zjištěných skutečností bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí o zajištění žalobce.

V souzeném případě byl tedy žalobce zajištěn podle § 129 odst. 1, odst. 3 zákona o pobytu cizinců za účelem předání podle mezinárodní smlouvy – Dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob (dále jen „Dohoda“). Vůči žalobci byla použita jedna ze zákonem definovaných možností zajištění, které představuje mimořádný zásah do ústavně chráněného práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného předpisu Evropských společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Podle § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců v případech, kdy předání cizince nelze uskutečnit ve lhůtě 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě 72 hodin, policie vydá rozhodnutí o jeho zajištění a cizince umístí do zařízení. Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím cizince rozhodnutí převzít. Doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od omezení osobní svobody.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o zajištění cizince podle § 129 odst. 1, odst. 3 zákona o pobytu cizinců musí být vyhotoveno písemně; se žalobcem lze souhlasit potud, že i rozhodnutí o zajištění cizince musí obsahovat určité náležitosti a musí být řádně odůvodněno ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu, byť ustanovení § 168 zákona o pobytu cizinců uvádí, že se na řízení podle cit. ustanovení nevztahuje správní řád (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č.j. 2 As 80/2009-69, ze dne 22. 7. 2010, č.j. 9 As 5/2010-74, www.nssoud.cz). Vydané správní rozhodnutí o zajištění cizince podle § 129 odst. 1, odst. 3 zákona o pobytu cizinců musí ve výroku obsahovat přesné označení žalobce, samotné rozhodnutí ve věci s uvedením přesných zákonných ustanovení a s uvedením konkrétní mezinárodní smlouvy o předání cizince. Z odůvodnění rozhodnutí o zajištění Pokračování
5
59A 92/2010

cizince podle § 129 odst. 1, odst. 3 zákona o pobytu cizinců pak musí být zřejmé, že se správní orgán při rozhodování o zajištění za účelem předání podle mezinárodní smlouvy zabýval splněním veškerých zákonných podmínek nutných pro aplikaci tohoto institutu. Při rozhodování o zajištění cizince dle § 129 odst. 1, odst. 3 zákona o pobytu cizinců musí správní orgán zkoumat nejen naplnění zákonné podmínky neoprávněného vstupu nebo pobytu cizince na území České republiky a existenci mezinárodní smlouvy (neadmisní dohody) nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství upravující vzájemné předávání a přebírání občanů svých států.

Podmínka neoprávněného pobytu cizince na území České republiky však není jedinou zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy dle § 129 odst. 1, odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Soud si na tomto místě dovolí ocitovat rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2010, č.j. 22 A 33/2010-35, v němž bylo uvedeno: „Podepsaný krajský soud se plně ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Plzni prezentovaným v již několikrát odkazovaném rozsudku ze dne 21.12.2009 č.j. 57 Ca 105/2009-47 o tom, že mezinárodní smlouvy o předávání a přebírání osob obecně představují dohodu států o pravidlech vzájemného předávání a přebírání osob – občanů jednoho smluvního státu, kteří nesplňují platné podmínky pro pobyt na území druhého smluvní státu. Jakkoli je jejich smyslem nepochybě zjednodušit celý tento proces, žádaná smluvní strana je povinna svého občana převzít jen, jsou-li naplněny všechny mezinárodní smlouvou dojednané podmínky. Zajištění cizince podle § 129 ZPC je pak institutem směřujícím k realizaci předání a převzetí cizince podle mezinárodní smlouvy. Jedná se o natolik razantní zásah do jeho práv (garantovaných čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. na území České republiky každému bez ohledu na státní příslušnost), že k němu může dojít jen z důvodů zákonem (případně mezinárodní smlouvou – srov. čl. 10 Ústavy ČR č. 1/1993 Sb.) stanovených, přičemž tyto důvody tu musejí být již v prvém okamžiku takového zásahu. Dochází-li tedy v posuzovaném případě k zajištění cizince za účelem jeho vydání podle readmisní dohody, pak již v okamžiku jeho zajištění musí být najisto postaveno, že jsou naplněny veškeré podmínky readmisní dohody potřebné pro to, aby stát původu svého občana přijal. Jakkoli si je podepsaný soud vědom, že odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni byl napaden kasační stížností (u Nejvyššího správního soudu ČR vedeno pod sp. zn. 5 As 16/2010, o kasační stížnosti dosud nebylo rozhodnuto), konstatuje, že i Nejvyšší správní soud ČR již v rozsudku ze dne 31.3.2010 č.j. 2 As 80/2009-66 (dostupné na http://www.nssoud.cz) vyslovil, že logickým předpokladem zajištění cizince podle § 129 ZPC je, že jeho účel bude moci být naplněn; proto je třeba při rozhodování o zajištění brát v úvahu i podmínky převzetí cizince druhou smluvní stranou. Krajský soud se plně ztotožňuje s těmito závěry, když opačný výklad (že by k zákonnosti zajištění cizince postačoval neoprávněný pobyt na území České republiky a existence readmisní dohody se státem jeho původu, bez zkoumání naplnění podmínek readmise) považuje jednak za neústavní (pro rozpor s čl. 8 Listiny základních práv a svobod), jednak na nesouladný s mezinárodními závazky České republiky majícími přednost před zákonem (čl. 10 Ústavy ČR), které v tomto případě představuje ochrana práva na respektování soukromého života jakékoli lidské bytosti, ke které se Česká republika zavázala v čl. 8 odst. 1 ÚOLP.“ Úvahy správního orgánu ohledně naplnění zákonných podmínek dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a příslušné readmisní dohody se musí odrazit v obsahu odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince za účelem předání podle readmisní dohody.

Pokračování
6
59A 92/2010

V případě žalobce dospěl soud k přesvědčení, že napadené rozhodnutí shora uvedené požadavky nesplňuje a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný sice v rozhodnutí uvedl konkrétní skutkové okolnosti ohledně příběhu žalobce, tedy popsal, kdy se žalobce na území České republiky nacházel a zda legálně či nelegálně, zmínil, že platnost jeho povolení k pobytu skončila dne 10. 9. 2010 a od 11. 9. 2010 se zde žalobce zdržuje neoprávněně. Žalovaný se tedy řádně zabýval zkoumáním zákonné podmínky neoprávněného pobytu žalobce dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

Podmínka neoprávněného pobytu žalobce na území České republiky je také jednou z podmínek dle čl. 2 bod 1. Dohody. Žalovaný správní orgán sice uvedený čl. Dohody v rozhodnutí ocitoval, zcela však pominul, že splnění podmínky neoprávněného pobytu na území České republiky není jedinou podmínkou realizace předání žalobce podle uvedené Dohody. Z čl. 2 bod 1. Dohody totiž vyplývá povinnost dožádaného státu (Ukrajiny) převzít na své území zpět osobu, je-li v souladu s čl. 6 Dohody prokázaná její státní příslušnost. Podle čl. 6 bod 1. a 2. Dohody se státní příslušnost dožádaného státu (Ukrajiny) prokazuje doklady uvedenými v příloze 1 a příloze 2 této Dohody a není-li možné předložit žádný z dokladů uvedených v přílohách 1 a 2, stanoví čl. 6 bod 3. speciální způsob zjištění státní příslušnosti.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že žalovaný pouze citoval příslušné ustanovení Dohody, aniž se zabýval další podmínkou dle čl. 2 bod. 1 ve spojení s čl. 6 Dohody a hodnotil také její naplnění. Žalovaný naopak vrozporu s požadavky čl. 2 bod 1. ve spojení s čl. 6 Dohody konstatoval, že žalobce nepředložil žádný cestovní ani jiný průkaz, shoda v systému AFIS nebyla nalezena, totožnost (tím pádem i státní příslušnost) žalobce nebyla hodnověrně prokázána a bude ověřována a teprve poté bude podána žádost o převzetí žalobce na U.. Tyto skutečnosti žalovaný potvrdil také v písemném vyjádření k žalobě, když uvedl, že totožnost žalobce nebyla doložena a proti ji prověřuje Ředitelství služby cizinecké policie Praha. Lze tak uzavřít s tím, že pouhá existence shora zmíněné readmisní dohody k zajištění žalobce nepostačovala, žalovaný neměl v době vydání rozhodnutí o zajištění žalobce zjištěny veškeré skutkové okolnosti nutné pro závěr ohledně naplnění podmínek Dohody a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se splněním všech zákonných podmínek pro zajištění žalobce za účelem předání podle readmisní smlouvy ve světle veškerých zjištěných skutečností nezabýval.

Se žalobcem lze také souhlasit v tom, že výroku rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zajištění žalobce podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání podle Dohody, nekoresponduje část odůvodnění, v němž žalovaný dospěl k závěru, že zajištění podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je důvodné, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl při pobytu na území závažným způsobem narušovat veřejný pořádek nebo mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Z ustanovení § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jak bylo citováno shora, však žádné takové zákonné podmínky nevyplývají. Splnění těchto podmínek naopak vyžaduje zákon o pobytu cizinců pro rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 124 zákona o pobytu cizinců, o tuto variantu zajištění však v případě žalobce dle výroku rozhodnutí nešlo. Soud by případně mohl tuto nadbytečnou část odůvodnění, která se míjí se samotným výrokem rozhodnutí, akceptovat v případě, kdy zbývající část rozhodnutí by zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnila splnění veškerých zákonných podmínek pro rozhodnutí o zajištění žalobce dle § 129 odst. 1, odst. 3 zákona o pobytu cizinců, což se však v souzeném případě nestalo.

Pokračování
7
59A 92/2010

Soud naopak neshledal důvodnou námitku porušení § 2 odst. 2 a odst. 4 správního řádu v tom směru, že by žalovaný překročil meze správního uvážení tím, že nezvolil v případě žalobce mírnější postup a nevedl jen řízení o přestupku či správním vyhoštění. Jak již vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 7. 2010, č.j. 9 As 5/2010-74, www.nssoud.cz, postup správního orgánu podle § 129 zákona o pobytu cizinců je postupem speciálním, vztahujícím se pouze na cizince, na které se vztahuje některá z tzv. readmisních smluv, popřípadě přímo použitelný právní předpis Evropských společenství. Pokud jsou splněny zákonné podmínky pro postup dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a podmínky příslušné readmisní smlouvy, nelze postup, kdy správní orgán příslušnou readmisní smlouvu aplikuje a zajistí cizince za účelem jeho předání, považovat za zneužití správního uvážení, samozřejmě za předpokladu, že je postupováno při rozhodování skutkově shodných či podobných případů v praxi jednotně. Pokud žalovaný postupoval podle § 129 zákona o pobytu cizinců protože dovodil, že žalobce patří do skupiny osob, na které se vztahuje cit. Dohoda a měl za to, že jsou splněny podmínky pro předání žalobce, nejednalo se o zneužití správního uvážení, a to ani v případě, že bylo zároveň se žalobcem zahájeno správní řízení o vyhoštění.

Soud se také neztotožnil s výtkou nepřiměřenosti postupu žalovaného správního orgánu. Soud upozorňuje na to, že žalobcem zmiňovaná preambule Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES (návratová směrnice) nebyla v době vydání rozhodnutí o zajištění žalobce přímo závazným a bezprostředně použitelným právním předpisem a žádného jejího ustanovení se žalobce nemohl přímo dovolávat. Zákon o pobytu cizinců ve svém § 129 (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí o zajištění žalobce) nezakotvil přímo požadavek přiměřenosti a nezbytnosti tohoto opatření; požadavek nezbytnosti zajištění žalobce za účelem předání nelze dovodit ani ze znění čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Požadavek přiměřenosti je dovozován z čl. 14 odst. 1 Dohody ve spojení s čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle čl. 14 odst. 1 Dohody nejsou touto dohodou dotčena práva, povinnosti a odpovědnost Společenství, členských států (tedy i České republiky) a Ukrajiny vyplývající z mezinárodního práva, a zejména z jakékoliv použitelné mezinárodní úmluvy nebo smlouvy, jejichž jsou stranami, včetně úmluv a smluv uvedených v preambuli. Z uvedeného vyplývá, že správní orgán rozhodující o zajištění žalobce za účelem jeho předání na Ukrajinu musí vzít v potaz i cit. čl. 14 Dohody a vypořádat se také s tím, zda je předání žalobce na Ukrajinu vůbec realizovatelné či je vyloučeno z toho důvodu, že by znamenalo dotčení práv žalobce či povinností a odpovědnosti České republiky plynoucích z některé mezinárodní smlouvy či smlouvy, tedy včetně práva žalobce na soukromý a rodinný život dle čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy.

V souzeném případě žalovanému správnímu orgánu nelze vytýkat, že nepřihlédl ke skutečnostem, jichž se žalobce dovolával v žalobě a vlastnoručně psaném prohlášení přiloženém k žalobě. Nic z těchto zde uváděných okolností (obchod s lidmi, nelegální zaměstnání a vykořisťování, zadržování dokladů) totiž žalobce před žalovaným neuvedl. Naopak se vyjádřil tak, že celá jeho rodina je na U. a nemá v České republice kromě nezaplaceného účtu v nemocnici v Jablonci nad Nisou žádné závazky a případné vyhoštění nebude pro něj znamenat zásah do soukromého života a neví o ničem, co by mu bránilo vrátit se na Ukrajinu. Pokud nejprve uvedl, že zajištění cestovního dokladu ponechal na kamarádovi, tak tuto skutečnost vzápětí popřel, a doplnil, že nevycestoval z důvodu nedostatku peněz a protože se nechtěl vrátit. V takovém případě nelze žalovanému vyčíst, že Pokračování
8
59A 92/2010

v rozhodnutí nehodnotil předchozí pobyt žalobce a jeho plnění povinností na území České republiky a snahu o legalizaci pobytu, neboť ta z ničeho, co zjistil žalovaný, neplynula, a žalobce před žalovaným neuváděl žádné skutkové okolnosti svědčící o to, že předání by v jeho případě znamenalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života, žalovaný tak nepochybil, pokud nedovodil nepřiměřenost zajištění a rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Nelze tak dospět k závěru, že zajištění žalobce bylo v daném případě porušením čl. 8 Úmluvy, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak žalobce namítal.

Protože soud shledal důvodným prvně uplatněný žalobní bod a napadeného rozhodnutí žalovaného shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. V dalším řízení je žalovaný vysloveným právním názorem soudu vázán podle § 78 odst. 5 s. ř. s.

Ve věci soud postupoval v souladu s § 51 odst. 1, § 76 odst. 1 s. ř. s. a rozhodoval bez jednání, neboť napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (žalobce ostatně s tímto postupem v žalobě souhlasil, žalovaný se ve stanovené lhůtě dle § 51 odst. 2 s. ř. s. nevyjádřil).

Podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalobce, ten byl osvobozen od soudních poplatků, žádné jiné náklady mu v řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., dle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 4. ledna 2011.

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru