Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 A 89/2010 - 32Rozsudek KSLB ze dne 22.12.2010

Prejudikatura
9 As 5/2010 - 74

přidejte vlastní popisek


59A 89/2010-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Lucie Trejbalové a Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. v právní věci žalobce: V.CH., nar. xx, státní příslušnost U., t.č. umístěn v xx, proti žalovanému: Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorát cizinecké policie Liberec, nám. Dr. E. Beneše 594/24, Liberec, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 5. 11. 2010, č.j. CPUL-8645-1/ČJ-2010-0464-SV,

takto:

I. Rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Liberec, ze dne 5. 11. 2010, č.j. CPUL-8645-1/ČJ-2010-0464-SV se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému

II. Žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o jeho zajištění podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České Republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o pobytů cizinců“), s návazností na § 129 odst. 3 téhož zákona, za účelem jeho předání podle Mezinárodní smlouvy – Dohody mezi Evropským společenstvím a U. o zpětném přebírání osob ze dne 18. 6. 2007, která byla publikována v Úředním věstníku Evropské unie v řadě L, č. 332 dne 18. 12. 2007 (dále jen „Dohoda mezi Evropským společenstvím a U. o zpětném přebírání osob“).

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že dne 5. 11. 2010 byl žalobce kontrolován hlídkou cizinecké policie. Při kontrole bylo zjištěno, že nemá platný cestovní doklad ani platné povolení k pobytu na území České republiky. Výpisem z evidencí Pokračování
2
59A 89/2010

cizinecké policie bylo zjištěno, že žalobce opakovaně mařil výkon rozhodnutí a to: rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 6. 1. 2005, vedené pod č.j.: SCPP-55/PH-OPK3-SV-2005 s dobou zákazem vstupu na území ČR na 3 roky s nabytím právní moci 12. 1. 2005, rozhodnutí č.j.: CPPH-9245/ČJ-2008-65-KA ze dne 8. 4. 2008 s dobou zákazu vstupu na území ČR na 10 let s nabytím právní moci 15. 4. 2008, rozhodnutí č.j.: CPPH-9245/ČJ-2008-65-KA ze dne 8. 4. 2008 s dobou zákazu vstupu na území ČR na 10 let s nabytím právní moci 5. 5. 2009. Na základě těchto zjištěných skutečností byl žalobce správním orgánem zajištěn dle ustanovení § 129 odst. 1 s návazností na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců za účelem předání podle Dohody mezi Evropským společenstvím a U.o zpětném přebírání osob, z důvodů hrozícího nebezpečí pokračování v proti právním jednání ze strany žalobce. Žalovaný dále uvedl, že žalobce byl rovněž odsouzen Okresním soudem v Benešově dne 2. 5. 2008 za trestný čin podle § 201 odst. 1, odst. 2, písm. c) ohrožení pod vlivem návykové látky a za trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Žalovaný také konstatoval, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu dle § 337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. S žalobcem byly dne 14. 10. 2010 zahájeny úkony trestního řízení a dne 15. 9. 2010 bylo rozhodnuto Okresním soudem v České Lípě na základě složené kauce o stíhání podezřelého na svobodě a bylo upuštěno od vyhošťovaní vazby. Žalobce byl současně vyzván, aby se následující den, tedy 16. 9. 2010 dostavil na Inspektorát cizinecké police Liberec – detašované pracoviště Česká Lípa pro výjezdní příkaz platnosti do data soudního líčení ve věci přečinu dle § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, tj. do 7. 10. 2010. Toto žalobce neučinil, na cizineckou policii se nedostavil a nadále tak porušoval pobytový režim České republiky. Dne 30. 9. 2010 byl žalobce znovu kontrolován a na základě výše zjištěných skutečností byl správním orgánem zajištěn dle § 129 odst. 1 s návazností na § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců za účelem realizace mezinárodní readmisní smlouvy - Dohody mezi Evropským společenstvím a U. o zpětném přebírání osob. Opakované nerespektování a nedodržování platných právních norem České republiky ze strany žalobce vedlo správní orgán k vydání rozhodnutí o zajištění a žalobce byl zajištěn do záchytného zařízení pro cizince z důvodu nebezpečí, že by i nadále ve svém protiprávním jednání pokračoval. Dne 7. 10. 2010 došlo k ukončení zajištění žalobce v záchytném zařízení, jelikož žalobce přešel z působnosti zákona o pobytu cizinců do působnosti zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Téhož dne proběhlo na Okresním soudě v České Lípě líčení ve věci přečinu dle § 337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku - maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kdy byl žalobce na své shora uvedené opakující se protiprávní jednání odsouzen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě č.j.: 38 P 172/2010 s nabytím právní moci dne 7. 10. 2010 za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku k odnětí svobody na dobu 1 měsíce nepodmíněně a zařazen téhož dne, tj. 7. 10. 2010 k výkonu trestu do věznice s dozorem. Vzhledem k tomu, že žalobce přešel z působnosti zákona o pobytu cizinců do působnosti trestního řádu a následně po výkonu trestu zpět do působnosti zákona o pobytu cizinců, kdy byl žalobce zajištěn, nedošlo k faktickému ukončení omezení na osobní svobodě žalobce a nenastaly žádné nové skutečnosti, které zajištění předcházely, dobu, po kterou byl žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, tj. dobu od 30. 9. 2010 do 7. 10. 2010, je nutné připočíst k době zajištění od 5. 11. 2010 tak, aby nedošlo k překročení maximální doby zajištění cizince, tj. 180 dní. Pokračování
3
59A 89/2010

V podané žalobě žalobce namítal, že ze strany žalovaného došlo k porušení § 129 zákona o pobytu cizinců, protože dne 5. 11. 2010, kdy byl žalobce zajištěn, byl jeho pobyt na území České republiky oprávněný. Uvedené ustanovení § 129 odst. 1 nelze vykládat v tom smyslu, že policie je oprávněna zajistit jakéhokoliv cizince, který na území ČR vstoupil, nebo pobýval kdykoliv v minulosti. Naopak požadavek vyplývající z tohoto paragrafu je ten, že cizinec se musí na území zdržovat neoprávněně v okamžiku, kdy k jeho zajištění došlo. Tato podmínka však v případě žalobce splněna nebyla. Dne 5. 11. 2010 byl žalobci ukončen výkon trestu a dotyčný byl propuštěn z věznice s poučením, že do 3 pracovních dnů byl povinen hlásit se na Oddělení cizinecké police v Liberci. O propuštění žalobce byl informován i žalovaný. Na základě této informace pak příslušníci žalovaného očekávali žalobce v blízkosti věznice Liberec a provedli u něj pobytovou kontrolu. Žalobce samozřejmě po svém propuštění žádným vízem ani cestovním dokladem nedisponoval, neboť správa věznice není k vydání takového dokladu oprávněna. Žalovaný proto napadeným rozhodnutím rozhodl o jeho zajištění. Žalobce je přesvědčen o tom, že pro tento postup nebyla splněna základní podmínka - neoprávněnost pobytu žalobce na území v době zajištění. Žalobce se dne 5. 11. 2010 nacházel na území ČR oprávněně. Podle § 18 písm. d) bod 1 zákona o pobytu cizinců může cizinec pobývat na území přechodně bez víza, mimo jiné tehdy, je-li ve výkonu trestu odnětí svobody. Ustanovení § 103 písm. a) pak stanoví povinnost cizince, který není držitelem platného cestovního dokladu a víza, dostavit se první pracovní den následující po dni propuštění z výkonu testu odnětí svobody na cizineckou policii, která by mu měla vystavení příslušných dokladů obstarat. Po dobu výkonu trestu odnětí svobody není tedy k pobytu cizince na území vízum vyžadováno. Tato skutečnost je v § 18 písm. d) bod 1 zákona o pobytu cizinců stanovena explicitně. Z § 103 písm. a) zákona o pobytu cizinců pak vyplývá, že možnost cizince nacházet se na území bez víza a cestovního dokladu je rozšířená až do prvního pracovního dne, který následuje po propuštění cizince z vězení. Opačný výklad § 103 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy, že okamžikem propuštění z výkonu trestu se cizincův pobyt na území stává neoprávněným by totiž činil přítomnost tohoto ustanovení v zákoně o pobytu cizinců zcela zbytečnou. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno.

K podané žalobě se písemně vyjádřil žalovaný, uvedl v podstatě shodné skutečnosti jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil opakované porušování platných zákonných ustanovení českého právního řádu ze strany žalobce. Žalovaný nerozporoval skutečnost, že žalobce byl při propuštění z výkonu trestu odnětí svobody poučen o tom, že se má do tří dnů dostavit na oddělení cizinecké policie v Liberci, konstatoval však, že vzhledem k tomu, že žalobce tuto možnost v minulosti nevyužil (dne 16. 9. 2010 povinnost dostavit se na oddělení cizinecké policie v České Lípě pro výjezdní příkaz) dospěl žalovaný k závěru, že osoba žalobce neskýtá záruky dostavení se na oddělení cizinecké policie ve stanovené době a bylo tedy na místě žalobce zajistit a předejít tak opětovnému neoprávněnému pobytu, porušování pobytového režimu a maření výkonu úředního rozhodnutí. Žalovaný uzavřel, že všechny znaky uvedené v ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců, jejichž splněním je podmíněno rozhodnutí o zajištění žalobce, byly naplněny, protože je zde důvodný předpoklad, že žalobce nebude ani nadále respektovat povinnosti uložené mu rozhodnutím o správním vyhostění č.j.: CPPH-9245/ČJ-2008-65-KA ze dne 8. 4. 2008.

Pokud jde o obsah správního spisu je třeba uvést, že obsahuje listiny, které popisují jednotlivé úkony žalovaného počínaje vydáním napadeného rozhodnutí. Pokračování
4
59A 89/2010

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích žalobních bodů, kterými je podle § 75 odst. 2 s. ř. s. vázán s tím, že při přezkoumávání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Skutkové okolnosti žalobcova příběhu uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil žalobce spornými. Tato skutková zjištění je pak třeba posoudit podle rozhodné právní úpravy. V daném případě byl žalobce zajištěn podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Pro vydání napadeného rozhodnutí musely být tedy splněny podmínky obsažené v tomto ustanovení a dále podmínky stanovené v Dohodě mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob.

Podle § 129 tohoto zákona „policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky (odst. 1). O zajištění policie neprodleně sepíše záznam obsahující údaje o totožnosti zajištěného cizince, datu, čase a místu zajištění a důvod předání nebo průvozu (odst. 2). V případech, kdy předání cizince nebo dokončení jeho průvozu nelze uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie vydá rozhodnutí o jeho zajištění a cizince umístí do zařízení. Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím cizince rozhodnutí převzít. Doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody (odst. 3). Policie je povinna jednat tak, aby byl cizinec předán nebo byl průvoz cizince územím dokončen v nejbližším možném termínu ode dne zajištění (odst. 4).“

Dohoda mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném přebírání osob v čl. 2 odst. 1 stanoví, že dožádaný stát na žádost žádajícího státu a bez dalších formalit kromě těch, jež jsou uvedeny v této dohodě, převezme zpět na své území všechny osoby, jež nesplňují nebo přestaly splňovat platné podmínky pro vstup nebo pobyt na území žádajícího členského státu, je-li v souladu s článkem 6 této dohody prokázáno, že tyto osoby jsou státními příslušníky žádajícího státu. Další ustanovení této dohody upravují zejména způsob předávání osoby, náklady s předáváním spojené atd.

Zákon o pobytu cizinců nestanoví žádné konkrétní formální a obsahové náležitosti rozhodnutí o zajištění dle § 129, a proto je na místě obdobné použití relevantních ustanovení správního řádu (zákona č. 500/2004 Sb.), jakkoli zákon o pobytu cizinců stanoví, že se na předmětné řízení ustanovení správního řádu o správním řízení nevztahují (§ 168 odst. 1). Platí zde totiž zásada subsidiarity správního řádu jakožto obecného procesního předpisu pro veřejnou správu vůči jiným zvláštním zákonům, pokud tyto nestanoví jiný postup a zákon o pobytu cizinců v tomto směru nejen, že nestanoví postup jiný, ale nestanoví postup žádný; omezuje se pouze na vyloučení příslušných ustanovení správního řádu.

To však nelze akceptovat, neboť pravidla pro výkon veřejné moci musí být upravena zákonem, což především znamená, že zvláštní zákon vylučující aplikaci správního řádu nebo některých jeho ustanovení musí (v návaznosti na zásadu obsaženou včl. 2 odst. 3 Ústavy) obsahovat vlastní pozitivní úpravu procesního postupu orgánu veřejné správy vykonávající Pokračování
5
59A 89/2010

veřejnou moc, nikoli postup podle správního řádu pouze bez náhrady vyloučit; viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2006, s. 34.

K uvedenému navíc přistupuje i požadavek, dle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Je zde tedy evidentní a nezpochybnitelná nutnost vazby na některá konkrétní ustanovení správního řádu, zejména ta, která upravují obsahovou a formální strukturu rozhodnutí a jeho náležitosti, tj. § 67 až § 70 správního řádu. Tento závěr odpovídá i obecnému vztahu správního řádu k zvláštním zákonům, který je dán jednak § 1 odst. 2 správního řádu, jednak – a to především – § 180 správního řádu, který stanoví, že: „tam, kde se podle dosavadního právních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé“. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č.j. 9 As 5/2010-74)

Podle názoru soudu je proto plně na místě dovodit (minimálně subsidiární) použitelnost správního řádu při vydávání rozhodnutí o zajištění cizince podle § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců, které je správním rozhodnutím vydávaným v písemné formě, jež musí splňovat předepsané náležitosti, a to jak formální, tak obsahové. Obsahové náležitosti tohoto rozhodnutí přitom vychází z § 68 správního řádu a představují je: výroková část, odůvodnění a poučení účastníků. Ve výrokové části napadeného rozhodnutí je uvedeno, že se žalobce zajišťuje za účelem předání podle mezinárodní smlouvy, a to s odkazem na ustanovení § 129 odst. 1 a 3 a konkrétní mezinárodní smlouvu. Ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců jako základní, i když ne jedinou, podmínku pro zajištění stanoví zjištění neoprávněného vstupu nebo pobytu na území. V projednávané věci tak bylo nezbytné, aby žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil splnění této podmínky. Žalobce žalovanému vytýká, že pro postup dle § 129 zákona o pobytu cizinců tento základní předpoklad, tedy neoprávněný pobyt žalobce na území v době zajištění, splněn nebyl. Z napadeného rozhodnutí nepřímo vyplývá, že žalovaný o neoprávněnosti pobytu žalobce na území České republiky nepochybuje, faktem však zůstává, že jako důvod svého rozhodnutí žalobce uvádí hrozící nebezpečí pokračování v protiprávním jednání ze strany žalobce, vůbec se však nezabývá tím, zda žalobce v den zajištění, tj. dne 5. 11. 2010 pobýval na území České republiky skutečně neoprávněně. Ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců nelze interpretovat tak, že k zajištění postačuje neoprávněný pobyt cizince na území České republiky kdykoliv v minulosti, ale musí se jednat o neoprávněný pobyt cizince na území České republiky v době jeho zajištění.

Jakkoli lze na základě skutkových okolností projednávaného případu souhlasit s žalovaným v tom, že osoba žalobce neskýtá žádné záruky plnění povinností z rozhodnutí o správním vyhoštění, která mu byla uložena, nemůže být tato skutečnost, bez toho, aniž by bylo řádně zdůvodněno, že žalobce v den zajištění pobýval na území České republiky skutečně neoprávněně, důvodem pro postup dle § 129 zákona o pobytu cizinců.

Nezbývá než konstatovat, že vzhledem k výše uvedenému je napadené rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Soud proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pokračování
6
59A 89/2010

a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému, v němž je žalovaný vysloveným právním názorem soudu vázán (§ 78 odst. 4, odst. 5 s. ř. s.).

Rozhodnutí ve věci soud vydal bez nařízení ústního jednání vsouladu s § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s., když napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení.

Podle § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle tohoto ustanovení by měl žalobce vůči žalovanému správnímu orgánu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, žalobci ale v řízení náklady nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo .

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., dle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 22. prosince 2010.

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru