Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 A 76/2010 - 29Rozsudek KSLB ze dne 27.10.2010


přidejte vlastní popisek


59A 76/2010-29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Karla Kosteleckého a soudkyň Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Lucie Trejbalové v právní věci žalobce: S.C., nar. xx dle rodného listu č. xx vydaného Tureckou republikou, státní příslušnost Turecká republika, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti žalovanému: Policie ČR, služba cizinecké policie, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorát cizinecké policie Liberec, se sídlem Nám. Dr. Ed. Beneše 584/24, 460 01 Liberec, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2010, č. j. CPUL-6861/ČJ-2010-0462KP-SV,

takto:

I. Rozhodnutí Policie ČR, služba cizinecké policie, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorát cizinecké policie Liberec, ze dne 27. 8. 2010, č.j. CPUL-6861/ČJ-2010-0462KP-SV, s e z r u š u j e pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění pod č.j. CPUL-6861/ČJ-2010-0462KP-SV bylo žalobci doručeno dne 26. 8. 2010. Žalovaný dále uvedl, že žalobce na území ČR přicestoval dne 1. 10. 2008 na průkaz azylanta z N. Dne 2. 10. 2008 bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce na 3 roky, toto řízení bylo dne 16. 10. 2008 obnoveno z důvodu nepravdivých údajů o totožnosti žalobce. Mezitím byla potvrzena pravá totožnost žalobce na jméno S.S., nar. xx, a dne 12. 1. 2009 bylo znovu rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce na 3 roky, rozhodnutí Pokračování
2
59A 76/2010

nabylo právní moci dne 20. 1. 2009. Dne 16. 10. 2008 požádal žalobce o mezinárodní ochranu, byl umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců, jeho žádost byla vedena na jméno S.S., nar.xx, potom bylo datum narození změněno. Řízení bylo pravomocně zastaveno dne 13. 7.2010, od té doby počala běžet 15 denní lhůta k vycestování podle rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 12. 1. 2009. V průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo žalobci vystaveno 11 víz na jméno S.S., nar. xx, poslední dne 4. 8. 2010 do 2. 9. 2010. Ačkoli měl žalobce vycestovat z území ČR do 28. 7. 2010, toto neučinil, přestože o této povinnosti věděl, a do současné doby pobývá na území ČR neoprávněně bez platného cestovního dokladu a víza nebo oprávnění k pobytu. Protože žalobce nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, byl zajištěn a bylo s ním zahájeno rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť uváděl nepravou identitu S.S., nar. xx,přestožebyl seznámensesvoupravou identitou na základě přeloženého tureckého rodného listu a vystaveného osvědčení o právní způsobilosti k uzavření manželství. Tímto jednáním žalobce porušil právní předpisy a nerespektoval zákony ČR upravující pobytu cizinců, a to § 103 písm. c) a n) zákona o pobytu cizinců. Protože žalobce nerespektoval dřívější rozhodnutí o správním vyhoštění, byl žalovaný povinen žalobce zajistit podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu, neboť žalobce nedává dostatečné záruky, že se v budoucnu nebude vyhýbat výkonu úředního rozhodnutí a bude ho respektovat. Poté žalovaný vyložil pojem veřejný pořádek a uzavřel s tím, že u žalobce je důvodné podezření, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, nesplňuje podmínky k pobytu a vycestování z území ČR podle zákona o pobytu cizinců.

Napadené rozhodnutí žalobce označil za nezákonné pro rozpor s § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Cit. ustanovení nelze podle žalobce vykládat tak, že naplněním důvodů v něm uvedených je vždy založena pravomoc či dokonce povinnost policie cizince zajistit. Žalovaný sice dne 26. 8. 2010 zahájil řízení o správním vyhoštění, rozhodnutí o něm ale ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nejde vydat, neboť by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Soud sice není v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění povolán posuzovat zákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. o zahájení řízení o správním vyhoštění, ale přezkum podmínky, zda bylo řízení o správním vyhoštění zahájeno, nemůže být jen formální. I v případě, že sice rozhodnutí o zahájení řízení o správním vyhoštění bylo cizinci doručeno, ale důvody, pro které tak bylo učiněno, zjevně nemají oporu v zákoně, musí soud k této skutečnosti přihlédnout. V případě žalobce je přitom zjevné, že případné rozhodnutí o správním vyhoštění by bylo nezákonné, neboť žalobce žije ve společné domácnosti se svou přítelkyní, občankou ČR, má s ní pevný vztah a plánují společnou budoucnost. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí.

K podané žalobě se žalovaný písemně vyjádřil. Uvedl v podstatě shodné skutečnosti jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Připomněl, že rozhodoval o zajištění žalobce podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a zdůraznil, že žalobce uváděl úmyslně nepravdivé údaje ohledně jména a data narození, protože se bál, že bude muset odjet zpět do Turecka. Dále žalovaný uvedl, že žalobce se od června 2010 nezdržuje na adrese dle nájemní smlouvy, o této změně neinformoval příslušný inspektorát cizinecké policie a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku dle § 157 odst. 1 písm. r) zákona o pobytu cizinců. Dále žalovaný konstatoval, že azylové řízení bylo zastaveno dne 2. 7. 2010 podle § 25 písm. d) azylového zákona, z důvodu nerespektování opakovaných výzev k dostavení se k pohovoru, od nabytí právní moci tohoto usnesení dne 13. 7. 2010 počala běžet 15 denní lhůta Pokračování
3
59A 76/2010

k vycestování do 28. 7. 2010. Od 28. 7. 2010 se tak žalobce zdržoval na území ČR neoprávněně, vízum s platností do 30. 7. 2010 zaniklo. Z jednání žalobce je zjevné, že dobrovolně nehodná opustit území ČR, uvádí záměrně jinou identitu, pokouší se znovu získat statut mezinárodní ochrany, ačkoli mu byl v předchozích případech zamítnut, nesplnil povinnost hlásit pobyt a nevlastní žádný cestovní doklad. K námitce nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalovaný uvedl, že ke správnímu řízení o správním vyhoštění byla přibrána přítelkyně žalobce a žalovaný se zabýval otázkou jejich vztahu a naplnění podmínek dle § 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný konstatoval, že správní orgán podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozhodl, že na žalobce se nevztahují důvody znemožňující vycestování a vycházel při tom ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 24. 9. 2010, ze kterého vyplývá, že vycestování žalobce je možné. Proto žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích žalobních bodů, kterými je podle § 75 odst. 2 s. ř. s. vázán s tím, že při přezkoumávání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Skutkové okolnosti žalobcova příběhu uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil žalobce spornými a tyto skutečnosti jsou doloženy správním spisem.

Z úředního záznamu ze dne 25. 8. 2010 vyplývá, že tohoto dne se žalobce dostavil na cizineckou policii ve věci chystané svatby s občankou ČR, předložil turecký občanský průkaz a úředně přeložené doklady potřebné k uzavření manželství. V evidencích Ministerstva vnitra bylo zjištěno, že žalobci bylo na jméno S.S., nar. xx, dne 12. 1. 2009 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na 3 roky. Protože žalobce nevycestoval po pravomocném zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany, pobýval na území ČR neoprávněně. Dne 4. 8. 2010 se žalobce dostavil na cizineckou policii, kde mu byl vydán na základě údajů z azylového řízení cestovní průkaz totožnosti na jméno S.S., nar.xx, a výjezdní příkaz. Žalobce byl proto zajištěn dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

V příslušných evidencích byly zjištěny údaje o pobytu žalobce na území ČR. Z těchto listin vyplynulo, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobce vystupoval pod svým jménem s datem nar. 6. 2. 1983 (karta žadatele, průkaz žadatele), když ale prohlášení o mezinárodní ochraně učinil žalobce pod jménem M.C.. Poslední výjezdní příkaz mu byl vystaven dne 4. 8. 2010 na jméno S.S,, nar. xx, s dobou platnosti do 2. 9. 2010. I předchozí víza mu byla pro účely řízení o přiznání mezinárodní ochrany vystavována na jméno S.S., nar. xx. Na tuto identitu si žalobce požádal o vydání cestovního průkazu totožnosti, který mu byl vydán s dobou platnosti od 4. 8. 2010 do 2. 9. 2010.

Ve správním spise bylo založeno rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 12. 1. 2009, na jméno S.S., nar. xx, na 3 roky.

Dne 26. 8. 2010 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bod 3, písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Téhož dne se žalobce v rámci tohoto řízení vyjádřil jako účastník řízení a uvedl, Pokračování
4
59A 76/2010

že do ČR přicestoval na průkaz azylanta z Německa, odkud přicestoval, protože mu zde nebyl udělen azyl. Požádal o azyl v ČR. V lednu 2009 mu bylo uděleno správní vyhoštění na 3 roky. Po propuštění ze záchytného zařízení v Bělé - Jezové odcestoval do Prahy, po dvou měsících potom do Liberce, kde si pravidelně chodil pro vízu s průkazem azylanta s datem nar. 6. 2. 1983, vízum mu bylo vždy uděleno, naposledy s platností do 2. 9. 2010. K různým datům narození uvedl, že tlumočník mu při vyplňování žádosti o azyl řekl, ať tam vyplní ročník 1983, je to prý jedno. V T. by byl vydán občanský průkaz a rodný list s datem 6. 2. 1990, ačkoli mu soud v T. určil, že je ročník 1983. Zásilku o rozhodnutím o vyřízení azylového řízení si na poště nevyzvedl, o jeho výsledku se dozvěděl až po návštěvě Prahy. Protože mu bylo uděleno vízum do 2. 9. 2010 domníval se, že je tu legálně. Při návštěvách cizinecké policie při udělování víz datum nar. 6. 2. 1990 neuvedl, neboť věděl, že mu bylo uloženo správní vyhoštění. Z ČR nechtěl vycestoval kvůli přítelkyni, s níž žije již 10 měsíců. Žije s ní ve společné domácnosti, platí náklady na bydlení, na které si vydělává příležitostně, kromě toho mu posílá peníze rodina. Stýká se s rodinou přítelkyně a chtějí se brát, mají termín ke svatbě dne 27. 8. 2010 v Harrachově, chtěli se vzít již dříve, ale čekali na potřebné doklady z Turecka. V T. byl stíhán, proto si nemůže obstarat cestovní průkaz, hrozí mu až 12 let vězení za členství ve straně PKK.

Dne 27. 8. 2010 bylo vydáno žalovaným rozhodnutí o zajištění žalobce podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, téhož dne byl žalobce poučen o právu učinit prohlášení o mezinárodní ochraně v zařízení o zajištění cizinců.

V daném případě bylo o zajištění žalobce rozhodnuto podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie zajistí cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud po předchozím pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění nebo po ukončení poskytování dočasné ochrany na území podle zvláštního právního předpisu ve stanovené lhůtě z území nevycestoval; to neplatí, je-li opožděné vycestování cizince zjištěno při hraniční kontrole při jeho vycestování z území.

Přestože bylo rozhodnuto o zajištění žalobce podle cit. ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců z důvodu nerespektování předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 12. 1. 2009, které právní moci nabylo dne 20. 1. 2009 s tím, že lhůta k vycestování podle žalovaného uplynula 27. 7. 2010, žalobce nepřípadně důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí označil porušení § 124 odst. 1 cit. zákona. Na druhou stranu však neuvedl, v čem konkrétně (skutkově i právně) neměly být podmínky dle jím uváděného ustanovení naplněny. Neuváděl ani, proč se žalovaný správní orgán měl naplněním podmínek pro zajištění cizince dle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v jeho případě zabývat, ani proč má být napadené rozhodnutí právě z hlediska § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nezákonné.

Jedinou relevantní žalobní námitkou tak zůstává námitka týkající se nezákonného zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění z důvodu nemožnosti vydat rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

Otázkou, zda má být již v rámci rozhodování o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění řešena možnost či nemožnost vydat rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119a Pokračování
5
59A 76/2010

odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy z důvody nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života cizince, se soud již opakovaně zabýval.

Soud při úvaze o této otázce vycházel z názoru prezentovaného Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek ze dne 15. 4. 2009, č.j. 1 As 12/2009-64, nebo ze dne 21. 1. 2010, č.j. 7 As 85/2009-81, oba www.nssoud.cz), že účelem, pro který bylo omezení osobní svobody v podobě zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění přijato, bylo především zabránění maření výkonu správního vyhoštění. Institut zajištění je vůči správnímu vyhoštění podpůrným, obslužným institutem a směřuje mimo jiné právě k realizaci správního vyhoštění. Ačkoli rozhodnutí o zajištění je samostatným rozhodnutím se speciálně stanovenými podmínkami oproti rozhodnutí o správním vyhoštění, správní orgán rozhodující o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění musí již při rozhodování o zajištění zvážit, zda je následný výkon správního vyhoštění u cizince alespoň potencionálně možný a zda skutkové okolnosti případu cizince nebrání jeho případnému vyhoštění. Správní orgán rozhodující o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění nemůže pominout ustanovení § 119a zákona o pobytu cizinců, podle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Závazek ČR respektovat soukromý a rodinný život každého vyplývá také z čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), podle něhož má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlía korespondence. Na druhou stranu soud přiznává, že judikatura správních soudů není zcela jednotná v pohledu na nutnost zkoumání zásahu do soukromého a rodinného života již ve fázi rozhodování o zajištění cizince (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne13. 8. 2009, č.j. 2 As 22/2006-135, www.nssoud.cz). Nicméně podle přesvědčení podepsaného soudu je na místě, aby v případě, kdy je zřejmé, že správní vyhoštění cizince nebude možné realizovat právě s ohledem na znění § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tuto skutečnost správní orgán zohlednil již při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění. Soud ovšem také doznává, že správní orgán rozhodující o zajištění cizince nemá v této fázi rozhodování prostor pro rozsáhlé ověřování všech okolností rozhodných pro zodpovězení otázky nepřiměřeného zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života cizince a postačí tedy, pokud se vypořádá s tvrzeními, která mu v dané fázi poskytne cizinec, a skutečnostmi, které případně již vyplynuly v průběhu řízení o správním vyhoštění, a učiní základní úvahu v tomto směru. Ani skutečnost, že žalobce byl v daném případě zajištěn podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tedy na základě splnění stanovené zákonné podmínky nerespektování předchozího pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění, na tom nic nemění. I zajištění podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je zakotveno za účelem realizace rozhodnutí o správním vyhoštění, které bude teprve vydáno, rozhodně není a nemůže být vnímáno jako pouhé postižením za předchozí nerespektování správního vyhoštění a nevycestování z území ČR.

V souzeném případě žalobce již dne 25. 8. 2010 uvedl, že na cizineckou policii se dostavil za účelem chystané svatby s občankou ČR, měl u sebe úředně přeložené doklady potřebné k uzavření manželství. Do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ve věci správního vyhoštění dne 26. 8. 2010 potvrdil, že na území ČR žije s přítelkyní, občankou ČR, že s ní již 10 měsíců žije ve společné domácnosti, z příležitostných brigád a peněž od rodiny hradí náklady na bydlení a domácnost, stýká se s její rodinou a mají na 27. 8. 2010 objednaný termín svatby. Pokračování
6
59A 76/2010

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsahu správního spisu shromážděného do 27. 8. 2010 (tedy do vydání rozhodnutí o zajištění cizince) vyplývá, že těmito skutečnostmi se žalovaný vůbec nezabýval, nijak je dále neověřoval a v rozhodnutí o zajištění žalobce se s nimi nevypořádal z toho hlediska, zda tyto skutečnosti nemohou být případně hodnoceny tak, že by zabraňovaly následnému vydání rozhodnutí o vyhoštění žalobce ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. V rozhodnutí o zajištění zcela absentuje úvaha žalovaného v tomto směru. Žalovaný nijak nehodnotil skutečnost, že žalobce na území ČR žije s přítelkyní ČR a chystá s ní svatbu a společný život, z toho hlediska, zda je jeho správní vyhoštění podle § 119 zákona o pobytu cizinců alespoň potencionálně možné či zcela nepřipadá v úvahu. Přitom, jak již soud uvedl shora, tuto základní úvahu ohledně potencionální možnosti vyhoštění cizince musí v podstatě obsahovat již rozhodnutí o zajištění, neboť zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, má sloužit právě k následné realizaci správního vyhoštění cizince.

Žalovaný se sice těmito skutečnostmi, které se týkají žalobcova soukromého a rodinného života, zabýval následně v řízení o správním vyhoštění, jak vyplývá z jeho písemného vyjádření a správního spisu, jež byl doplňován i po vydání napadeného rozhodnutí (viz. protokol o vyjádření přítelkyně žalobce ze dne 16. 9. 2010, rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 29. 9. 2010), nicméně tímto způsobem nemůže žalovaný následně zhojit nedostatky správní úvahy, která měla být součástí jeho rozhodnutí o zajištění. Krajský soud, který posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí a vychází ze skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) nemůže úvahu žalovaného správního orgánu, která měla mít své místo v žalobou napadeném rozhodnutí, nahradit, proto nezbývá než konstatovat, že o zajištění žalobce rozhodl žalovaný na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když nepřihlédl ke všem skutečnostem ve věci relevantním, které žalobce uváděl.

Z uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému, v němž je žalovaný vysloveným právním názorem soudu vázán (§ 78 odst. 4, odst. 5 s. ř. s.).

Rozhodnutí ve věci soud vydal bez nařízení ústního jednání v souladu s § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s., když napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení.

Podle § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle tohoto ustanovení by měl žalobce vůči žalovanému správnímu orgánu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, žalobci ale v řízení náklady nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo .

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného. Pokračování
7
59A 76/2010

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., dle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 27. října 2010.
Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení : Zita Frydrychová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru