Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 A 20/2015 - 33Rozsudek KSLB ze dne 21.04.2015

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 109/2015

přidejte vlastní popisek

59A 20/2015-33

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové LL. M a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobce Ing. M.K., bytem XX, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2014, č. j. OD 559/14-3/67.1/14141/Rg,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 25. 6. 2014, č. j. OD 559/14-3/67.1/14141/Rg, a rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou ze dne 9. 5. 2014, č. j. 38839/2014 sp. zn. 3953/2013/SPR/OPŘ/953-Dpř/Tá, se zrušují pro nezákonnost a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru správního, oddělení přestupků (dále též „správní orgán I. stupně“ či jen „správní orgán“) ze dne 9. 5. 2014, jímž byl žalobce shledán vinným ze správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „ zákon o silničním provozu“), ve spojení s porušením § 10 odst. 3 tohoto zákona. Uvedeného správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla XX nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, neboť blíže neustanovený řidič s tímto vozidlem ve dnech 9. 10. 2013 v 8,20 hod, 7. 10. 2013 v 8,20 hod, Pokračování
2
59A 20/2015

10. 10. 2013 v 9,35 hod, 30. 10. 2013 v 12,23 hod a 24. 10. 2013 v 9,35 hod v XX ulici před domem č. p. XX neoprávněně stál (parkoval) a chodníku, což je v rozporu s § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu a toto jednání má znaky přestupku podle § 125c odst. 1 k) zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta podle § 125f odst. 3 ve spojení s § 125c odst. 4 f) a za užití § 125g odst. 3 zákona o silničním provozu ve výši 2 500 Kč. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

Správní orgán I. stupně vyšel ve všech případech z oznámení o spáchání přestupku a předložené fotodokumentace zachycující předmětné vozidlo parkující na chodníku a žalobce jako provozovatele vozidla XX vždy vyzval k uhrazení stanovené částky nebo ke sdělení řidiče, který se jednání, jež nese znaky přestupku, dopustil. Žalobce vždy v zastoupení zmocněnce společnosti XX. na výzvy správního orgánu reagoval a sdělil, že vozidlo v daný okamžik řídila jiná osoba. Ve vztahu k přestupovému jednání, k němuž mělo dojít dne 7. a 10. 10. 2013, označil XX, uvedl jeho datum narození a bydliště v XX, a předložil plnou moc udělenou touto osobou zmocněnci XX. Ve třech případech (ve vztahu k jednání ze dne 9. a 24. a 30. 10. 2013) sdělil, že vozidlo řídil XX, uvedl datum narození a jeho adresu. Správní orgán poté, co se neúspěšně pokusil kontaktovat XX prostřednictvím jeho zmocněnce XX a v ostatních případech XX, věci přestupků odložil podle § 66 odst. 3 g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, s tím, že žalobcem označený řidič se k výzvám k podání vysvětlení nedostavil. Podle správního orgánu I. stupně tak byly splněny podmínky správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť žalobce jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená uvedeným zákonem. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 9. 5. 2014 žalobce shledal vinným z uvedených správních deliktů provozovatele vozidla a uložil mu ve společném řízení pokutu ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán I. stupně vždy identifikoval podklady, na základě kterých dospěl ve vztahu k jednotlivým jednáním k závěru, že jednání měla znaky přestupků podle § 125c odst. 1 k) zákona o silničním provozu, dále odůvodnil naplnění podmínek odpovědnosti žalobce jako provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1, odst. 2 zákona o silničním provozu. Ve vztahu k jednání, jehož se měl neustanovený řidič dopustit dne 9. 10. 2013, zmínil, že žalobce byl řádně vyrozuměn o zahájení správního řízení a poučen o možnosti uplatnění práv účastníka řízení před vydáním rozhodnutí, odůvodnil výši uložené pokuty s tím, že se jednalo o opakující se správní delikt, projednávaný ve společném řízení.

Odvolání podané žalobce pak žalovaný zamítl napadeným rozhodnutím ze dne 25. 6. 2014, když se ztotožnil se skutkovými a právními závěry správního orgánu I. stupně. Žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně sice pochybil při zasílání výzev k úhradě určité částky podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, když neaplikoval ustanovení § 125g odst. 3 zákona o silničním provozu, ovšem s ohledem na to, že žalobce stanovené částky nikdy neuhradil, neměla tato vada vliv na následně vydané správní rozhodnutí. Z oznámení o přestupcích a pořízených fotografiích na místě spáchaných přestupků dle žalovaného plyne, že ve všech případech se jednalo o neoprávněné zastavení a stání na chodníku, když podle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu je zakázáno jiným účastníkům silničního provozu než chodcům chodník užívat, tedy i k zastavení a stání.

Pokračování
3
59A 20/2015

II. Žaloba

Žalobce nejprve namítal, že v rozporu s § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, jej správní orgán nevyzval k doplnění jím podaného blanketního odvolání. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1As 4/2009-53 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 2. 2008, č. j. 54 Ca 1/2008-30, publ. ve Sb. NSS č. 1578/2008 Sb. Tento postup podle přesvědčení žalobce představuje vadu řízení podle § 76 odst. 1 c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

Dále byla vznesena námitka porušení zásady in bis in idem (žalobce měl patrně na mysli zásadu ne bis in idem) tím, že žalobci bylo dne 19. 11. 2013 doručeno rozhodnutí žalovaného č. j. OD 1086/13-3/67.1/13226/Rg, kterým byl také pravomocně uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu porušením povinnosti dle § 10 odst. 3 tohoto zákona. Podle žalobce byl tímto rozhodnutím potrestán pro veškeré dřívější porušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, přičemž k porušení povinnosti mělo dojít též dne 7., 9., 10., 24. a 30. 10. 2013. Žalobou napadené rozhodnutí tedy fakticky žalobce trestá za stejné porušení povinnosti opakovaně, neboť za porušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu byl potrestán již rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 11. 2013. Žalobce má minimálně podle § 125g odst. 3 silničního zákona právní nárok na to, aby za uvedené skutky byl potrestán již rozhodnutím ze dne 19. 11. 2013, s ohledem na povinnost vést společné řízení za stejné porušení povinnosti řidiče.

Žalobce rovněž správním orgánům vytýkal, že nebyly splněny podmínky, za kterých byl jako provozovatel odpovědný za spáchání přestupku. Podmínkou § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu je učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku. Ve vztahu ke skutkům ze dne 7. a 10. 10. 2013 přitom žalobce sdělil osobu řidiče, zároveň přiložil plnou moc tímto řidičem udělenou k zastupování. Ovšem plná moc byla udělena dle správního řádu, a pokud správní orgán I. stupně doručoval výzvu k podání vysvětlení této osobě prostřednictvím jeho zástupce, postupoval nesprávně. Na věc je nutno hledět tak, že řidič nebyl k podání vysvětlení vůbec předvolán. V tomto směru žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 9 As 87/2010-77, podle něhož není možné aplikovat ustanovení správního řádu vztahující ke správnímu řízení, tedy ani úpravu zastoupení na základě plné moci a s tím související povinnost doručovat písemnosti i zástupci, na podání vysvětlení. I pro případ přípustnosti doručovat výzvu přímo zmocněnci bylo by podle žalobce nutné, aby předvolání k podání vysvětlení bylo doručováno přímo dané osobě, která má vysvětlení podat, neboť tento úkon je úkonem osobním, který nemůže být nahrazen výpovědí jeho zástupce. Protože tedy předvolání k podání vysvětlení nebylo řidiči označenému žalobcem doručováno, ani proti němu nebylo zahájeno řízení, a žalobce ani nebyl vyzván k doložení důkazů, že vozidlo dne 7. a 10. 10 2013 řídila skutečně osoba, kterou označil ve vyjádření, postupoval správní orgán v rozporu s § 125f odst. 4 silničního zákona, když neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku.

Ve vztahu ke skutkům ze dne 24. a 30. 10. 2013 žalobce namítal, že ve spise absentuje důkaz o tom, že předvolání k podání vysvětlení správní orgán I. stupně doručil označenému řidiči na adresu jeho doručování. Pokud by i přes řádné doručení písemnosti řidiči tento Pokračování
4
59A 20/2015

odmítl být součinný, měl by správní orgán užít pořádkové opatření za účelem zajištění osobní účasti řidiče u podání vysvětlení. V opačném případě by byl žalobce krácen na svých právech v důsledku pasivity správního orgánu. Ani skutečnost, že provozovatelem oznámený řidič se správním orgánem nebyl součinný, nebrání v jeho potrestání. Správní orgán mohl proti tomuto žalobcem označenému řidiči zahájit přestupkové řízení, v něm předvolat žalobce jako provozovatele vozidla jako svědka, vyzvat jej k předložení či označení důkazu na podporu svých tvrzení. I v případě, že by přestupkové řízení nezahájil, mohl žalobce jako provozovatele vozidla vyzvat, aby označil důkazy na podporu svého tvrzení, že vozidlo řídila právě osoba, kterou ve vyjádření oznámil jako řidiče. Pokud by žalobcem předložené důkazy byly relevantní natolik, aby odůvodnily zahájení řízení o přestupku proti takto oznámené osobě, postačovalo by to ke zproštění odpovědnosti žalobce za spáchaný správní delikt podle § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu. Rezignací správního orgánu na potrestání skutečného pachatele přestupku byla zasažena práva žalobce, neboť proti němu bylo vedeno řízení o správním deliktu v rozporu se zákonem.

Ve vztahu ke skutku ze dne 9. 10. 2013 žalobce správnímu orgánu I. stupně vytknul, že jej nevyzval k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Prvním úkonem správního orgánu bylo vydání rozhodnutí, což je situace absurdní. Nepoučení žalobce o procesních právech dle § 36 odst. 3 správního řádu představuje zásadní pochybení správního orgánu a je důvodem pro zrušení rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud zrušil jak napadené rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí prvostupňové a žalobci přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného

V písemném k žalobě žalovaný odmítl námitku porušení § 37 odst. 3 správního řádu. Uvedl, že žalobci byl do datové schránky zmocněnce doručen dokument - výzva k odstranění nedostatku odvolání proti rozhodnutí o správním deliktu, a to dne 14. 5. 2014. K porušení zásady ne bis in idem žalovaný uvedl, že k němu nedošlo, neboť rozhodnutí o jiném správním deliktu žalobce v souvislosti s přestupkem ze dne 23. 5. 2013 bylo správním orgánem I. stupně vydáno dne 1. 10. 2014 a žalobci doručeno dne 3. 10. 2014 (viz sp. zn. 58 A 9/2013), a ke spáchání přestupku nyní projednávané věci došlo až po vydání a doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Proto nemohly být uvedené jiné správní delikty projednány ve společném řízení. Předvolání k podání vysvětlení byla v souladu s § 20 odst. 2 správního řádu, neboť ve spisové dokumentaci byly založeny plné moci udělené panu K. a společnosti XX., i k doručování písemností. Žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu v celém rozsahu zamítl.

IV. Replika žalobce

Žalobce krátce replikoval na vyjádření žalovaného. Připustil, že správní orgán I. stupně skutečně výzvu k odstranění vad odvolání vyhotovil a doručil zástupci žalobce, ovšem ve výzvě nebylo uvedeno, že se vztahuje k právní věci žalobce, neboť součástí písemnosti nebyla žádná identifikace osoby, která je k odstranění vady podání vyzývána. Náležitosti výzvy je nutno analogicky dovodit z § 68 odst. 2 nebo § 37 odst. 2 správního řádu, Pokračování
5
59A 20/2015

podle nichž je označení účastníků řízení povinnou náležitostí rozhodnutí nebo podání. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že rozhodnutí bylo vydáno dříve, než došlo ke spáchání dalších správních deliktů, neboť žalovaný jako datum ukončení řízení o správním deliktu posuzoval 1. 10. 2013. Avšak Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že správní řízení je jeden celek a nerozlišuje mezi řízením před správním orgánem I. stupně a řízením odvolacím. Pokud v průběhu řízení odvolacího správní orgán obvinil žalobce ze spáchání dalších správních deliktů, měl tyto sloučit ve společném řízení. Opačným přístupem může podle žalobce docházet k absurdním situacím, kdy správní orgány budou postupovat tak, aby obešly § 125g odst. 2 a odst. 3 zákona o silničním provozu. Nesplnění podmínek k zahájení správního řízení pak žalovaný ve vyjádření nijak nezpochybnil. Žalobce setrval na návrhu uvedeném v žalobě a vyčíslil požadovanou náhradu nákladů řízení na částku 15 342 Kč.

V. Posouzení věci soudem

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek v duchu dispoziční zásady, kterou je správní soudnictví ovládáno, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s., a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu shledal důvodnou.

Nejprve se soud zabýval námitkou procesního pochybení, které mělo spočívat v porušení § 37 odst. 3 správního řádu tím, že správní orgán nevyzval žalobce k doplnění blanketního odvolání.

Z předloženého správního spisu soud ověřil, že žalobce podal dne 12. 5. 2014 blanketní odvolání. Ovšem správní orgán I. stupně vydal dne 13. 5. 2014 pod č. j. 39864/2014 výzvu k odstranění nedostatků odvolání proti rozhodnutí uvedené sp. zn., přičemž tato výzva byla doručena dne 14. 5. 2014 do datové schránky zmocněnce žalobce. Toto žalobce ostatně sám v replice připustil.

Z uvedeného tedy vyplývá, že správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobcem podané odvolání nemá náležitosti dle § 82 odst. 2 správního řádu a obecné náležitosti podání dle § 37 odst. 2 správního řádu, postupoval analogicky podle § 37 odst. 3 správního řádu, neboť vyzval žalobce prostřednictvím jeho zmocněnce k odstranění vad odvolání přesně tak, jak to vyžaduje i žalobcem uvedená judikatura správních soudů. Namítal-li žalobce nedostatky vydané výzvě, učinil tak až v reakci na vyjádření žalovaného a žalobní výtku uplatnil po lhůtě k rozšíření správní žaloby ve smyslu § 71 odst. 2 věta druhá s. ř. s. Proto se soud opožděnou námitkou nedostatku náležitostí výzvy k odstranění vad odvolání nemohl zabývat.

V souvislosti se skutkem, k němuž mělo dojít dne 9. 10. 2013, namítal žalobce porušení svých práv v důsledku porušení § 36 odst. 3 správního řádu, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníku řízení před vydáním rozhodnutí dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

Pokračování
6
59A 20/2015

Namítané procesní porušení soud neshledal. Ze správního spisu plyne, že prvostupňové rozhodnutí nebylo prvním úkonem, který by správní orgán I. stupně vůči žalobci učinil. Žalobce pominul, že dne 23. 12. 2013 byl vydán příkaz, kterým byl shledán vinným správním deliktem dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jehož se měl dopustit jednáním ze dne 9. 10. 2013. Tento příkaz byl v souladu s § 150 odst. 1 správního řádu prvním úkonem ve správním řízení proti žalobci. Ve smyslu § 150 odst. 3 správního řádu pak správní orgán I. stupně v řízení po podání odporu a zrušení příkazu ze zákona pokračoval. Písemností ze dne 11. 3. 2014, č. j. 30623/2014, nazvanou „Vyrozumění o zahájení správního řízení a poučení o možnosti uplatnění práv účastníka řízení před vydáním rozhodnutí“ byl žalobce seznámen se zahájením správního řízení ve věcech správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích v souvislosti s parkováním vozidla dne 7., 10., 24. a 30. 10. 2013, přičemž mu bylo také sděleno, že pokud probíhá na základě jím podaného odporu správní řízení ve věci správního deliktu, který se měl stát dne 9. 10. 2013, je v souladu s § 125g odst. 2 zákona o silničním provozu vedeno v těchto věcech nadále společné řízení pod uvedenou sp. zn. Zároveň byl žalobce poučen podle § 33, § 36 a § 38 správního řádu a byla mu dána možnost, aby se dne 6. 5. 2014 v 9,00 hod u správního orgánu I. stupně seznámil se spisovým materiálem. Výzva byla doručena zmocněnci žalobce dne 14. 4. 2014. Z uvedeného tedy vyplývá, že správní orgán I. stupně také v souvislosti se správním deliktem, jehož se měl žalobce dopustit dne 9. 10. 2013, postupoval v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu a před vydáním prvostupňového rozhodnutí umožnil žalobci prostřednictvím jeho zmocněnce seznámit se s podklady založenými ve správním spisu. Z protokolu ze dne 6. 5. 2014 vyplynulo, že svého práva seznámit se s podklady žalobce nevyužil. Ani další namítaná vada řízení ve smyslu § 76 odst. 1 c) s. ř. s. nebyla soudem shledána.

Soud v dané věci neshledal porušení zásady ne bis in idem z důvodu vydání jiného rozhodnutí žalovaného. V obecné rovině soud připomíná, že uvedená zásada, která znamená zákaz dvojího postihu pro stejný skutek, se uplatní i v oblasti správního trestání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 20105, č. j. A 6/2003-44, publ. ve Sb. NSS č. 1038/2007). Předpokladem jejího uplatnění je, aby se jednalo o stejný skutek, tj. aby byla dána totožnost skutku.

Z úřední činnosti, a to z řízení o žalobě projednávané zdejším soudem pod sp. zn. 59 A 19/2015, je soudu známo, že žalobce byl rozhodnutím žalovaného č. j. OD 1086/13-3/67.1/13226/Rg, ze dne 18. 11. 2013, doručeným dne 19. 11. 2013, ve spojení s rozhodnutím správního orgánu ze dne 1. 10. 2013, shledán vinným ze správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu pro porušení povinnosti dle § 10 odst. 3 tohoto zákona. Ovšem z výroku uvedeného prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že se tak stalo pro skutek, k němuž mělo dojít dne 23. 5. 2013 v 10,30 hodin (kdy žalobce jako provozovatel vozidla značky XX nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, neboť nezjištěný řidič s tímto vozidlem zastavil a stál v obci XX na pozemní komunikaci ulice Prosečská na chodníku, čímž porušil § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu), tj. pro jiný skutek, než jsou ty, které jsou předmětem právě přezkoumávaných rozhodnutí. Není tedy dána totožnost skutku, žalobce rozhodně nebyl dvakrát potrestán za totéž, nelze hovořit o porušení zásady ne bis in idem.

Pokračování
7
59A 20/2015

Ustanovení § 125g odst. 2 zákona o silničním provozu pak stanoví povinnost vést společné řízení o více správních deliktech provozovatele vozidla podle § 125f, je-li je o nich příslušný vést řízení týž obecní úřad obce s rozšířenou působností, a podle § 125g odst. 3 uvedeného zákona uložit za více takových deliktů projednávaných ve společném řízení jednu pokutu.

V souzeném případu ovšem došlo ke skutkům vykazujícím znaky přestupkového jednání neoprávněného parkování dne 7., 9., 10., 24. a 30. 10. 2013, tedy až po vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 1. 10. 2013 ve věci skutku, k němuž mělo dojít již dne 23. 5. 2013 v 10,30 hodin. Za situace, kdy další skutky ještě nebyly spáchány, nelze vytýkat správnímu orgánu I. stupně, že ve věci nevedl společné řízení a rozhodnutím ze dne

1. 10. 2013, jež bylo následně přezkoumáno žalovaným rozhodnutím ze dne 18. 11. 2013, nerozhodoval též o dalších správních deliktech žalobce jako provozovatele vozidla. Pro vedení společného řízení před žalovaným pak rovněž nebyly splněny podmínky. Nebylo v možnostech žalovaného jako odvolacího orgánu rozhodnutím ze dne 18. 11. 2013, č. j. OD 1086/13-3/67.1/13226/Rg, potrestat žalobce též za skutky ze dne 7., 9., 10., 24. a 30. 10. 2013, neboť povinnost vést společné řízení dle § 125g odst. 2 zákona o silničním provozu se vztahuje na obecní úřad s rozšířenou působností jako správní orgán I. stupně. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani skutečnost, že správní řízení před správním orgánem I. stupně a odvolacím orgánem tvoří dle ustálené judikatury správních soudů jeden celek. Nelze tedy dospět k závěru, že pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky z důvodu dřívějšího rozhodnutí žalovaného, jak to žalobce namítá.

O námitkách týkajících se odpovědnosti žalobce za správní delikt provozovatele podle § 125f zákona o silničním provozu soud uvážil takto.

Dne 19. 1. 2013 nabyla účinnosti podstatná část zákona č. 297/2011 Sb., kterým došlo ke změně zákona o silničním provozu. Jako nový správní delikt byl do tohoto zákona včleněn § 125f označený jako Správní delikt provozovatele vozidla. Podle tohoto ustanovení, konkrétně podle jeho odst. 1 platí, že právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Následující odstavce 2 až 5 uvedeného ustanovení obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídala.

Pro posouzení důvodnosti žaloby a vytýkaného pochybení správního orgánu je v této konkrétní věci podstatné znění § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Podle tohoto ustanovení obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a

a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo

b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

Ze spisu vyplývá, že žalobce jako provozovatel vozidla v reakci na výzvy ze dne 11. 10. 2013 a 15. 10. 2013 vydané dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu označil jako Pokračování
8
59A 20/2015

řidiče, který měl řídit uvedené vozidlo dne 7. a 10. 10. 2013, pana XX, uvedl jeho datum narození a bydliště v XX. Zároveň předložil plnou moc k zastupování ve správním řízení ve věci podezření ze spáchání výše uvedeného přestupku, kterou měl XX udělit dne 11. 7. 2013 XX. Správní orgán I. stupně vyzval řidiče označeného žalobcem prostřednictvím jeho zmocněnce XX dle předložené plné moci k podání vysvětlení k uvedenému přestupku podle § 60 odst. 1 zákona o přestupcích. Vzhledem k tomu, že na výzvy nebylo reagováno, správní orgán věc dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložil s tím, že do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Následně bylo zahájeno správní řízení s žalobcem jako provozovatelem vozidla.

Tento postup správního orgánu nemůže soud aprobovat. Institut podání vysvětlení před zahájením řízení ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o přestupcích slouží správnímu orgánu k získání informací za účelem ujasnění si toho, zda vůbec, a případně vůči komu, zahájí přestupkové řízení. Až na základě informací z vysvětlení se pak správní orgán rozhodne, zda zjištěné okolnosti odůvodňují zahájení správního řízení. Z § 137 správního řádu vyplývá, že podávání vysvětlení, tedy i vysvětlení podle § 60 odst. 1 zákona o přestupcích, je systematicky zařazeno do postupů před zahájením řízení. V době, kdy byl XX prostřednictvím zmocněnce XX vyzván k podání vysvětlení, nebylo žádné správní řízení (ani přestupkové, ani pro správní delikt provozovatele vozidla) s uvedenou osobou zahájeno, šlo o postup před zahájením správního řízení, kdy nebylo možné aplikovat ustanovení správního řádu vztahující se ke správnímu řízení, tedy ani úpravu zastoupení na základě plné moci podle § 33 a § 34 správního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 9 As 87/2010-77). Postup, kdy byl k podání vysvětlení XX vyzýván prostřednictvím XX jako zmocněnce pro správní řízení proto nelze považovat za souladný se zákonem, neboť výzvu k podání vysvětlení bylo na místě doručovat jen XX jako předvolávané osobě.

Námitku, že správní orgán vyzýval XX k podání vysvětlení prostřednictvím zmocněnce XX v rozporu se zákonem, proto soud považuje za důvodnou, i když nemohl přehlédnout, že se neplatnosti plné moci, kterou XX XX udělil, dovolává žalobce, tj. osoba, která ji sama správnímu orgánu I. stupně předložila. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že nebyly splněny podmínky podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu pro projednání správních deliktů provozovatele vozidla, kterých se měl žalobce dopustit dne 7. a 10. 10. 2013, když výzvy k podání vysvětlení vždy směřovaly vůči XX, který však nebyl, jak bylo vysvětleno výše, oprávněn řidiče označeného žalobcem zastupovat. Bylo na odpovědnosti správního orgánu I. stupně, aby rozsah zastoupení na základě žalobcem předložené moci ze dne 11. 7. 2013 vyhodnotil v souladu s relevantními ustanoveními správního řádu a zákona o přestupcích. Pokud měl správní orgán I. stupně za to, že je na místě k podání vysvětlení řidiče označeného žalobcem vyzvat, měl tak učinit přímo, nikoli prostřednictvím zmocněnce XX z důvodů rozvedených shora.

Ve vztahu k jednáním majícím znaky přestupku neoprávněného parkování, k nimž došlo ve dnech 24. a 30. 10. 2013, naopak soud shledal podmínky pro zahájení správního řízení se žalobcem jako provozovatelem předmětného vozidla.

V těchto dvou případech žalobce opět v reakci na výzvy ze dne 24. 1. 2014 (skutek ze dne 30. 10. 2013) a 11. 11. 2013 (skutek ze dne 24. 10. 2013) vydané podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu sdělil, že v danou dobu řídil vozidlo XX, uvedl datum Pokračování
9
59A 20/2015

jeho narození a adresu trvalého bydliště. Tu ověřil správní orgán v registru obyvatel, kde zjistil, že XX požádal o evidování adresy v XX, XX, na kterou mu mají být doručovány písemnosti. Na adresu pro doručování písemností na Tenerife pak správní orgán XX doručoval výzvy k podání vysvětlení ze dne 19. 2. 2014 a 20. 12. 2013, písemnosti se vrátily jako nedoručené. Prvně uvedená výzva byla XX později doručována též na adresu jeho trvalého pobytu v ČR fikcí. Z vrácené zásilky lze seznat, že na uvedené adrese trvalého pobytu nemá XX schránku, neboť se jedná o adresu Městského úřadu Praha 6. Žalobcem označený řidič XX na výzvu k podání vysvětlení proto nereagoval, věc byla v obou případech odložena podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích.

Soud připomíná, že důvodem zavedení skutkové podstaty § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích bylo postižení prokázaného protiprávního stavu za přesně definovaných podmínek (odst. 2 cit. ustanovení). Odpovědnost provozovatele pro takový případ byla koncipována jak objektivní s tím, že provozovatel může k zjištěnému správnímu deliktu zaujmout odpovídající postoj, nechce-li tuto odpovědnost nést. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21:

„Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.

Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby.

Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“

V právě projednávaném případu sice šetření správního orgánu ohledně přestupkového jednání nevedlo k závěru, že přestupkového jednání se měla dopustit blíže neurčená tzv. blízká osoba jako v shora označeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, ale výsledný stav šetření byl v podstatně obdobný. Protože žalobce označil jako řidiče, který se měl s jeho vozidlem dopustit dne 24. a 30. 10. 2013 jednání vykazujících znaky přestupku, zcela účelově nekontaktní osobu XX (soud si zde dovolí poznamenat, že osobu dobře mu známou z dostupných rozsudků správních soudů i Nejvyššího správního soudu, jež se zabývají Pokračování
10
59A 20/2015

přezkumem řízení o přestupcích a správních deliktech řidičů a provozovatelů motorových vozidel, a též mnohdy obstrukčním charakterem volené procesní taktiky), nepodařilo se správnímu orgánu ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se o přestupcích dozvěděl, zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě a věc v obou případech odložil podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Byly naplněny podmínky pro zahájení správního řízení se žalobcem jako provozovatelem vozidla dle § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu.

Zahájení správního řízení vůči žalobci jako provozovateli předmětného vozidla nebylo zjevně důsledkem nečinnosti správního orgánu vůči označenému řidiči XX. Dle názoru soudu nebylo na místě, aby správní orgán I. stupně činil vůči této osobě nějaké další kroky směřující k součinnosti či s ní dokonce pouze na základě žalobcova tvrzení zahájil správní řízení o přestupcích, v němž by s takovou osobou jednal v nepřítomnosti a např. doručoval mu prostřednictvím opatrovníka. XX, jak se ve společném řízení ukázalo, je totiž zjevně účelově nekontraktní osobou, neboť si nechal zapsat do registru obyvatel jako adresu pro doručování písemností podle § 10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, adresu v zahraničí, na které je neznámý a na kterou mu nelze doručovat. Adresu trvalého pobytu pak má zapsanou na městském úřadu, kde mu písemnosti nelze zanechávat, a na výzvy o jejich uložení zjevně nereaguje. A nereaguje ani na zasílání emailové pošty, což je zřejmé z doručování předchozích výzev, které mu byly na sdělenou -emailovou adresu doručovány jako zmocněnci jiného žalobcem označeného řidiče. Pro tuto zjevnou nemožnost žalobcem označeného řidiče XX kontaktovat by byly další kroky nadbytečné a představovaly by pouze formální procesní postup. Pokud žalobce jako provozovatel vozidla buď skutečně na základě soukromoprávního vztahu zanechal k užívání vozidlo řidiči, který je účelově nekontaktní, nebo takového řidiče označí schválně ve snaze vyhnout se odpovědnosti za jednání mající znaky přestupku podle zákona o silničním provozu [tato varianta se v projednávaném případu nabízí, když XX byl žalobcem jako řidič vozidla neoprávněně zaparkovaného před domem č. p. XX v XX (bydliště žalobce), označován opakovaně, a zároveň figuruje jako zmocněnec jiných řidičů XX( žijícího v USA či XX, jak je soudu známo ze spisu sp. zn. 59 A 19/2015), kteří měli žalobcovo vozidlo užívat v jiných případech neoprávněného parkování], je zcela v souladu s veřejným zájmem na dodržování pravidel silničního provozu, aby za řádně prokázaný protiprávní stav způsobený provozem nebo užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích odpovídal žalobce jako provozovatel vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu.

VI. Závěr a náklady řízení

Protože část žalobní argumentace shledal soud opodstatněnou, rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. Protože vytýkanou nezákonností trpělo i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, využil soud možnosti dané mu § 75 odst. 5 s. ř. s. a přistoupil také ke zrušení prvostupňového rozhodnutí. Věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. V dalším řízení jsou správní orgány vázány vysloveným právním názorem soudu. Bude povinností správního orgánu, aby řádně k podání vysvětlení a objasnění celé situace předvolal osobu, kterou jako řidiče vozidla, jež se měla dopustit jednání majícího znaky přestupku (skutky ze dne 7. a 10. 10. 2013), označil žalobce.

Pokračování
11
59A 20/2015

O žalobě soud rozhodl, aniž ve věci nařídil ústní jednání, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., když účastníci řízení na ústním projednání netrvali., resp. ve stanovené lhůtě nesdělili soudu svůj nesouhlas s takovým postupem.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

V souzeném případě byl úspěšný žalobce, má tak právo na náhradu nákladů řízení. Ty byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem za žalobu dle příslušné položky Sazebníku soudních poplatků ve výši 3 000 Kč, odměnou právního zástupce za 2 úkony právní služby ve výši 6 200 Kč [2 úkony právní služby po 3 100 Kč dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to převzetí zastoupení a podání žaloby], náhradou hotových výdajů ve výši 600 Kč (2 paušály po 300 Kč za 2 úkony právní služby dle § 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu), a částkou 1 428 Kč odpovídající příslušné 21 % DPH z odměny a příslušné náhrady, celkem tedy 11 228 Kč.

Soud nepovažoval odměnu a hotové náklady na právní úkon podání repliky za účelně vynaložené náklady žalobce, neboť replika obsahovala zdůraznění skutečností již namítaných v žalobě a nepřinesla do věci nic nového.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího

Pokračování
12
59A 20/2015

správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Liberci dne 21. dubna 2015.

Mgr. Lucie Trejbalová,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Zita Frydrychová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru