Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 A 2/2010 - 79Rozsudek KSLB ze dne 24.11.2010


přidejte vlastní popisek


59A 2/2010-79

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Karla Kosteleckého a soudců Mgr. Lucie Trejbalové a JUDr. Pavla Vacka ve věci žalobce: Z.P., bytem L6, 6, H. xx, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem Liberec 2, U Jezu 642/2a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4.6.2008 čj. ODL/6/2008,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 4. 6. 2008, č. j. ODL/6/2008, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou brojí žalobce proti shora označenému rozhodnutí žalovaného, kterým mu bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Liberec (dále jen „MML“) ze dne 27.2.2008, čj. PR/Hr-08 CJ MML 214599/07/10 CJ MML 040104/08, o nepřiznání náhrady za ztracený čas. Podle žalobce v řízení, ve kterém MML předvolal žalobce jako svědka, žalovaný neuznal důvody odvolání proti nepřiznání nároku na náhradu za ztracený čas při podání oprávněného odvolání. Žalovaný se podle názoru žalobce ve svém rozhodnutí nevypořádal s faktem, že odvolání podával pro neuznání nároku na náhradu za čas ztracený při snaze vyhovět výzvě MML a podat výpověď, která se žalobcovou vinou neuskutečnila. Zákonným právem svědka v řízení o místním poplatku podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), je náhrada za čas strávený svědectvím. Pokud náhrada není vyměřena správně, je možno proti takovému rozhodnutí podat odvolání. Žalovaný nedostatečně odůvodnil svůj názor, že čas věnovaný oprávněnému odvolání není třeba kompenzovat. Pokud žalobce v souvislosti se svědeckou výpovědí byl nucen podat oprávněné odvolání proti nesprávnému rozhodnutí správce místních poplatků, má nárok na přiměřenou náhradu za takto ztracený čas. Není rozhodné, zda takové podání učiní do protokolu, nebo samostatným podáním; vždy se jedná o ztracený čas. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného je nedostatečné, neboť žalovaný se s věcí nevypořádal bezezbytku, nepřihlédl ke všem okolnostem a na věc dopadajícím zákonným ustanovením daňového řádu Pokračování
2
59A 2/2010

a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Žalovaný uvádí pouze důvody nepodporující žalobcův požadavek, aniž by své stanovisko opřel o relevantní právní důvody. Kromě uplatnění nároku na ztracený čas při sepsání odvolání se žalobce daným dovoláním dožadoval náhrady za celkem 9 hodin. Žalovaný vyřídil pouze část týkající se náhrady za podání odvolání a zbytek vůbec neřešil a svůj postup neodůvodnil. Žalobce proto navrhuje, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že přezkoumal soulad napadeného prvostupňového rozhodnutí, přičemž neshledal žádné nedostatky, a proto na základě § 50 odst. 6 daňového řádu odvolání žalobce zamítl. K odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zdůraznil, že správce daně může svědkovi nebo osobě přezvědné uložit, aby se osobně dostavila k podání výpovědi. V dané věci žalovaný neshledal nárok na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku, tj. účast na daňovém řízení na výzvu správce. Ohledně žalobcovy námitky o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný sděluje, že žalovaný rozebíral pouze posouzení nároku za čas strávený žalobcem dne 12.2.2008 na MML při sepisování odvolání proti rozhodnutí MML. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval dalšími nároky na náhradu nákladů uvedenými na konci odvolání žalobce ze dne 12.3.2008. K nárokům podle zákona č. 82/1998 Sb. žalovaný předestírá, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V případě žalobce nenaplňuje požadovaná náhrada hotových výdajů a ušlého výdělku žalobce za čas ztracený při sepsání odvolání podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Rozhodnutí správce poplatku i žalovaného nejsou dosud prohlášena za nezákonná.

Krajský soud žalobu usnesením ze dne 18.11.2008, čj. 59 Ca 108/2008-22, odmítl, když dospěl k závěru, že byla podaná až po marném uplynutí dvouměsíční lhůty počítané ode dne doručení napadeného rozhodnutí žalobci, když dvouměsíční lhůtu počítal ode dne náhradního doručení rozhodnutí.

Cit rozsudek byl následně zrušen Nejvyšším správním soudem a věc byla vrácena zdejšímu soudu. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že v řízení před krajským soudem nebylo postaveno najisto, zda v případě doručování napadeného rozhodnutí žalobci došlo k fikci doručení, tedy zda byly splněny veškeré podmínky pro náhradní doručení rozhodnutí podle § 17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), v důsledku čehož pak mohl soud konstatovat opožděnost podané žaloby. Pro další řízení tak byl krajský soud zavázán k tomu, aby se zabýval tvrzeními žalobce, které uvedl ve své kasační stížnosti, a k nim se vztahujícími důkazními návrhy. V případě, že by na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že k náhradnímu doručení žalobou napadeného rozhodnutí nedošlo, a že tudíž lhůtu pro podání žaloby je nutno odvíjet až od data, kdy si stěžovatel rozhodnutí vyzvedl, bude soud muset žalobu považovat za včasně podanou a rozhodnout o ní meritorně.

Poté, co byla věc vrácena zdejšímu soudu, bylo nařízeno jednání, při kterém byl proveden, v souladu s návrhem žalobce, výslech paní V.T., nar. xx, bytem VH xx. Z výpovědi svědkyně vyplynulo, že v době od 30.5.2008 do 26. či 27.6.2008 byla se žalobcem v Ch. na Pokračování
3
59A 2/2010

dovolené. Bydleli v jednom domě, v oddělených pokojích; žalobce měl sice jiný program než svědkyně, nicméně svědkyně si je jistá, že po celou dobu pobýval na stejném místě jako ona. Společně se žalobcem (jeho autem) do Ch. jela, společně se i vraceli.

K otázce prokazování pobytu žalobce v zahraničí v době, kdy mu bylo doručováno rozhodnutí žalovaného, byl při jednání konstatován obsah potvrzení ch. KB osvědčující zahájení pobytu žalobce a paní V.T. v Ch.ode dne 31.5.2008.

K podstatě sporu žalobce při jednání uvedl, že nebylo jeho povinností zjišťovat, kdy magistrát pracuje či nepracuje. Postojem magistrátu se cítí žalobce poškozen, musel se proto odvolávat; jeho čas přitom není zadarmo. Proto navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení. Žalovaný odkázal na své vyjádření a dodal, že každý poslední pátek v měsíci je sanitární den a tato skutečnost je dostatečně zveřejňována. Při doručování se vychází z trvalého bydliště a není v moci úřadu zjišťovat reálný stav, tj. zda někdo je doma nebo na dovolené.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud z přiloženého správního spisu zjišťuje, že žalobce byl dne 20.12.2007 MML vyzván k podání svědecké výpovědi ve věci místního poplatku za provoz systému shromažďování , sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů za dceru Lindu Pospíchalovou, a to ve lhůtě 15 dnů.

Z žádosti žalobce ze dne 29.12.2007 vyplývá, že žalobce se dne 28.12.2007, tj. hned druhý den poté, co obdržel citovanou výzvu, dostavil do budovy MML. Svědeckou výpověď však nemohl podat, neboť budova byla zavřena (byl sanitární den). Na tuto skutečnost přitom nebyl ve výzvě upozorněn. Proto žalobce žádal úhradu promeškaného času v délce 3 hodin. Rozhodnutím MML ze dne 24.1.2008, čj. PR/Hr-08 CJ MML 214599/07/10 CJ MMML 001544/08, byla žalobcova žádost zamítnuta.

Dne 12.2.2008 se žalobce dostavil na MML za účelem sepsání odvolání proti rozhodnutí MML ze dne 24.1.2008, čj. PR/Hr-08 CJ MML 214599/07/10 CJ MMML 001544/08. Kromě důvodů, pro které považuje cit. rozhodnutí MML za nesprávné, žalobce nadiktoval do protokolu novou žádost, jejíž podstatou měla být kompenzace v délce 3 hodin za nutnost podat dané odvolání proti rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se skutečností a dobrými mravy.

O této nové žádosti rozhodl MML rozhodnutím ze dne 27.2.2008 tak, že žalobcem požadovanou náhradu nepřiznal, neboť byl toho názoru, že u žalobce nebyla splněna podmínka § 30 odst. 2 písm. a) daňového řádu, tj. že by se žalobce na výzvu správce daně zúčastnil daňového řízení. Podle MML se žalobce sám o své vůli dostavil k podání odvolání do protokolu, přičemž toto podání lze učinit též písemně (§ 48 odst. 3 daňového řádu). Pokračování
4
59A 2/2010

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 12.3.2008 odvolání, ve kterém uvedl, že jeho požadavek na náhradu nákladů za promeškaný čas spojený s odvoláním považuje za nárok na plnění za ztracený čas uplatněný v souvislosti se svědeckou výpovědí. Na toto plnění má zákonný nárok, který se plně vztahuje i na přiměřené plnění za ztracený čas při uplatňování nároků. Svědkům náleží náhrada hotových výdajů a ušlého výdělku, pokud se na výzvu správce poplatku zúčastní řízení o poplatku. Tato podmínka byla splněna tím, že v souvislosti se svědeckou výpovědí a s uplatněním nároku na plnění za ztracený čas byl žalobce nucen podat odvolání proti nepřiznání náhrady za ztracený čas. Žalobce v odvolání žádal o přiznání všech nároků za ztracený čas vyplývajících ze svědecké výpovědi, tj. za ztracený čas k výpovědi dle výzvy ze dne 20.12.2007, za ztracený čas vyhotovením vyjádření k vyhovění výzvě ze dne 29.12.2007, za ztracený čas s odvolání a nepřiznání nároku ze dne 12.2.2008 a za ztracený čas s tímto odvoláním. Celkem tak ztratil 9 hodin.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 4.6.2008, čj. ODL/6/2008, bylo žalobcovo odvolání zamítnuto. V odůvodnění rozhodnutí bylo poukázáno na to, že správce daně může podle § 8 odst. 1 daňového řádu svědkovi nebo osobě přezvědné uložit, aby se osobně dostavila k podání výpovědi. S odkazem na § 30 odst. 2 písm. a) daňového řádu žalovaný dále uvedl, že svědci a osoby přezvědné mají nárok na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku pokud se zúčastní daňového řízení na výzvu správce daně. Tato zákonná podmínka nebyla v případě žalobce dne 12.2.2008 splněna. Žalobce se dostavil z vlastní vůle, a to nikoliv k podání svědecké výpovědi, ale za účelem sepsání odvolání. Žalovaný zdůraznil, že žalobce měl možnost napsat odvolání proti rozhodnutí sám, ve svém volném čase. Podle žalovaného se v případě podání odvolání dne 12.2.2008 nejednalo o ztracený čas žalobce v souvislosti se svědeckou výpovědí. Proto žalobcovo odvolání zamítl.

Soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, nejprve zkoumal, kdy došlo k doručení napadeného rozhodnutí žalobci v souladu s § 17 odst. 5 daňového řádu.

Podle § 17 odst. 5 daňového řádu, ve znění platném do 30.6.2009, nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uloží doručovatel písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a příjemce o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do patnácti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se příjemce o uložení nedozvěděl.

Z cit. ustanovení vyplývá několik okolností, které musí nastat, aby písemnost, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, mohla být považována za doručenou náhradním způsobem. V relaci souzené věci přitom bylo třeba zjistit, zda se žalobce v místě doručení zdržoval, tj. zda žalobcova nepřítomnost v době doručování byla pouze přechodná (dočasná).

Jak vyplývá z doručenky založené ve spise, žalobou napadené rozhodnutí ze dne 4.6.2008, čj. ODL/6/2008, bylo doručováno a následně uloženo ve smyslu § 17 odst. 5 daňového řádu v pondělí 9.6.2008. Žalobce prokazoval svoji nepřítomnost v místě doručení v tuto dobu potvrzením ch. turistické kanceláře KB osvědčující zahájení pobytu žalobce a paní V.T. v Ch. dne 31.5.2008. Z výslechu V.T. následně vyplynulo, že žalobce pobýval na dovolené v Ch. po stejnou dobu jako ona – tedy v době od 30.5.2008 do 26. či 27.6.2008. Soud má tak za prokázané, že žalobce se v době doručování napadeného rozhodnutí Pokračování
5
59A 2/2010

nezdržoval v místě doručování, přičemž jeho nepřítomnost nebyla pouze přechodného rázu. Prvním dnem, kdy mohlo dojít k doručení předmětného rozhodnutí žalovaného, byl den 26.6.2008. Od tohoto dne je třeba počítat patnáctidenní lhůtu, po kterou měl žalobce možno si rozhodnutí převzít, což také dne 2.7.2008 učinil. V návaznosti na zjištěné skutečnosti tak soud konstatuje, že pokud žalobce podal žalobu dne 26.8.2008, učinil tak včas, tj. v dvouměsíční lhůtě, kdy mu rozhodnutí bylo oznámeno doručením (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). Proto soud přistoupil k posouzení napadeného rozhodnutí z hlediska meritorního.

Podstatou sporu je žalobcem uplatňovaný nárok na náhradu nákladů za čas, který dne 12.12.2008 strávil na MML diktováním odvolání proti rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů, jež mu měly vzniknout tím, že nemohl podat svědeckou výpověď, neboť správní orgán měl zavírací den, na což žalobce ve výzvě k podání svědecké výpovědi nebyl upozorněn. Jde tedy o to, zda žalobce má nárok na náklady řízení odvíjející se od času, který žalobce strávil jednotlivými úkony při uplatňování svých procesních práv.

Otázkou náhrad poskytovaných osobám, jež jsou v řízení vedeném podle daňového řádu vyzvány ke svědecké výpovědi, se zabývá § 30 odst. 2 písm. a) cit. předpisu, podle kterého pokud se na výzvu správce daně zúčastní daňového řízení svědci a osoby přezvědné, náleží jim náhrada hotových výdajů a ušlého výdělku. Nárok je nutno uplatnit u správce daně, na jehož výzvu se řízení zúčastnili, a současně předložit doklady prokazující uplatňované nároky, do pěti pracovních dnů, jinak tento nárok zaniká. Výši tzv. svědečného lze určit za pomoci vyhlášky ministerstva financí č. 298/1993 Sb., o stanovení výše nároku náhrady ušlého výdělku při správě daní. Daňový řád však neřeší, zda svědek, který nesouhlasí s rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto o jím uplatněném nároku na svědečné, má nárok i na náklady, které mu vzniknou v souvislosti s procesními úkony, jimiž brojí proti jím rozporovanému rozhodnutí. Neexistuje ani obecná subsidiárně použitelná právní úprava. Jedná se tak o mezeru v zákoně, kterou je třeba uzavřít analogickou aplikací obecných pravidel týkajících se náhrad nákladů řízení účastníků před správními orgány.

Pro správní právo je příznačná zásada, že není-li stanoveno jinak, každý ze subjektů správního řízení (správní orgán, dotčený orgán, účastník řízení), nese své náklady, které v souvislosti s průběhem správního řízení vynaložil. Její projekci lze najít v obou hlavních procesních předpisech, tj. jak v daňovém řádu, tak správním řádu (zákoně č. 500/2004 Sb.).

Podle § 30 odst. 1 daňového řádu nestanoví-li zákon jinak, náklady daňového řízení nese příslušný správce daně, s výjimkou nákladů exekučních a nákladů, které vznikly daňovému subjektu. Obdobně i v § 79 odst. 3 správního řádu se uvádí, že nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady.

Žalobce v souzené věci vystupuje jako účastník samostatného řízení o náhradě nákladů (výdajů) uplatňovaných v souvislosti s povinností podat svědeckou výpověď. Pokud zákonodárce nestanovil pro situaci, ve které se žalobce nachází, speciální pravidla, soud musí vycházet z obecného právního principu českého právního řádu, a to, že subjekty správního (daňového) řízení si nesou své náklady samy. Nárok na náhradu nákladů, které žalobci měly vzniknout tím, že ústně podával do protokolu odvolání proti rozhodnutí o nepřiznání svědečného, proto nevznikl a MML (posléze žalovaný), rozhodl správně, když žalobcem uplatňovaný nárok neuznal. Soud pro úplnost k této otázce dodává, že na otázku vzniku Pokračování
6
59A 2/2010

žalobcem uplatňovaného nároku nemá žádný vliv skutečnost, že odvolání proti nepřiznání náhrad „svědečného“ bylo úspěšné a žalobce se posléze domohl úhrady za čas, který strávil marnou návštěvou MML za účelem podání svědecké výpovědi.

Za nepřípadnou považuje soud žalobcovu námitku, kterou vytýká žalovanému, že se nevypořádal s ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tuto povinnost žalovaný neměl, neboť žalobce návrh ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v průběhu řízení nikdy neučinil.

Soud se ztotožňuje s námitkou žalobce, že žalovaný se skutečně ve svém rozhodnutí zabýval pouze tou částí jeho odvolání týkající se náhrady za podání odvolání, ale nevypořádal se s jeho žádostí za čas ztracený k výpovědi dle výzvy ze dne 20.12.2007, za čas ztracený vyhotovením vyjádření k vyhovění výzvě ze dne 29.12.2007 a za čas ztracený s odvoláním ze dne 12.3.2008. Podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. však může soud přistoupit ke zrušení správního rozhodnutí jen tehdy pokud zjistí podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Taková okolnost v daném případě nenastala, neboť žalovaný pominul pouze ty návrhy, které se věci samé – nároku žalobce na náhradu nákladů, které mu měly vzniknout tím, že ústně podával do protokolu odvolání proti rozhodnutí o nepřiznání svědečného –, o níž bylo rozhodováno prvostupňovým správním orgánem, vůbec netýkaly. Smyslem odvolacího řízení je přezkoumat správnost a zákonnost rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, nikoli vypořádávat se s návrhy vztahujícími se k jiným řízením, případně rozhodovat o návrzích nových. Skutečnost, že žalovaný se o výše zmíněných žalobcových návrzích uplatněných spolu s odvoláním proti rozhodnutí MML ze dne 27.2.2008, čj. PR/Hr-08 CJ MML 214599/07/10 CJ MML 040104/08, nerozhodoval, resp. se o nich ani nezmínil, je v daných souvislostech toliko formálním pochybením, které nemůže mít za následek nezákonnost ve věci samé.

V návaznosti na uvedené nezbývá než konstatovat, že žaloba není důvodná, a proto ji soud v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto mu soud nemohl náhradu nákladů řízení přiznat; naopak žalovanému správnímu orgánu, který na náhradu nákladů řízení právo má, žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti nevznikly.

Poučen í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného, písemně, trojmo.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel podle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Pokračování
7
59A 2/2010

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Podle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

Kasační stížnost nemá odkladný účinek. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Liberci dne 24. listopadu 2010

Mgr. Karel Kostelecký, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru