Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

59 A 13/2014 - 27Rozsudek KSLB ze dne 24.09.2014

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 As 253/2014

přidejte vlastní popisek

59A 13/2014-27

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobce P.L., státní podnik, se sídlem XX, proti žalovanému Ministerstvu kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2013, č. j. MK 50829/2013 OPP,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 22. 12. 2013, č. j. MK 50829/2013 OPP, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu, ze dne 20. 9. 2013, č. j. KULK 62991/2013. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím uložil krajský úřad žalobci pokutu ve výši 20 000 Kč za správní delikt podle § 35 odst. 2 písm. f) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen ,,památkový zákon“), jehož se měl žalobce dopustit tím, že neoznámil Archeologickému ústavu Akademie věd ČR (dále jen „Archeologický ústav“), že bude provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, a to terénní úpravy břehu říčky O. na pozemku p. č. XX v k. ú. XX. Zároveň byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

Žalobce předně tvrdil, že jako správce vodních toků neměl při přípravě a provádění stavební činnosti, kterou bylo odstraňování povodňových škod ve smyslu § 83 písm. m) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), povinnost oznamovat provedení této činnosti dle § 22 odst. 2 památkového zákona. Podle názoru žalobce je ust. § 83 písm. m) vodního zákona speciálním ve vztahu k ust. § 22 odst. 2 památkového zákona, když poznámka pod čarou, na niž odkazuje § 83 písm. m) vodního Pokračování
2
59A 13/2014

zákona, nemá normativní charakter. Žalovaný se uvedenou odvolací námitkou nijak nezabýval, nezdůvodnil, proč je právní názor na výklad a aplikaci ust. § 83 písm. m) vodního zákona prvoinstančního orgánu správný. Z tohoto pohledu není napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost.

Dále žalobce namítal nezákonný postup krajského úřadu před vlastním řízením o pokutě. Krajský úřad nepostoupil podle § 12 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, žalobcovo oznámení ze dne 5. 10. 2012, zn. IČ/12/25674, Archeologickému ústavu jako příslušnému správnímu orgánu. Žalovaný se opět argumentací žalobce uvedenou v odvolání nezabýval, pouze uvedl, že platí závěry učiněné orgánem I. stupně. Žalobce navrhoval zrušení rozhodnutí vydaných v obou stupních správního řízení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a požadoval nahradit náklady řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhoval zamítnout žalobu, neboť jak jeho rozhodnutí, tak rozhodnutí prvoinstanční bylo vydáno v souladu s příslušnými právními předpisy. Žalovaný setrval na názoru, že ust. § 83 písm. m) vodního zákona nelze považovat za ustanovení speciální ve vztahu k ustanovení památkového zákona. Poznámka pod čarou, na niž odkazuje v ust. § 83 písm. m) vodního zákona, má charakter taxativního výčtu a odkazuje na jednotlivá ustanovení právního předpisu. Dle teleologického výkladu zákonodárce zamýšlel poznámkou pod čarou urychlit činnosti vedoucí k odstraňování povodňových škod tak, aby náročné procesy schvalování ve smyslu § 4 odst. 2 věta třetí zákona č. 114/1992 Sb. a ve smyslu § 12 odst. 2 téhož zákona nemusely být vyžádány. Činnost však zákonodárce nenechal zcela v libovůli správců vodních toků, a to s odkazem na větu za středníkem, dle které musí být zahájení činností oznámeno správcem vodního toku 10 pracovních dní předem příslušnému orgánu ochrany přírody. Z tohoto nelze vyloučit použití ustanovení památkového zákona. K druhé žalobní námitce žalovaný uvedl, že oznámení žalobce ze dne 5. 10. 2012, adresované krajskému úřadu, nelze považovat za úkon, na který by se povinnost ve smyslu § 12 správního řádu vztahovala, neboť svým charakterem nepodléhá režimu správního řádu. Ochrana archeologického dědictví ve smyslu § 22 odst. 2 památkového zákona nepředpokládá vedení žádného správního řízení. Zákonnou oznamovací povinností stavebníka je učinit pouhé oznámení Archeologickému ústavu, který je veřejnou výzkumnou institucí, nikoli správním orgánem. Oznámení zahájení prací adresované krajskému úřadu nelze považovat za úkon, který by měl být dle § 12 správního řádu jemu postoupen.

Skutkové okolnosti případu nejsou mezi účastníky sporné. Žalobce je správcem vodního toku XX, na jejíchž březích, konkrétně na pozemku parc. č. XX v k. ú. XX, provedl terénní úpravy. Daný pozemek spadá do území, které je vymezeno jako archeologické území II. kategorie. K úpravám břehů říčky O. došlo po povodních v létě 2010. Dne 18. 3. 2011 žalobce adresoval Městskému úřadu Frýdlant, odboru stavebního úřadu a životního prostředí, ohlášení prací Obnovy vodního toku zničeného živelní pohromou. Oznámením o zahájení prací – Obnovy vodních děl zničených živelní pohromou ze dne 5. 10. 2012 oznámil žalobce stavební činnost také krajskému úřadu.

Správní řízení ve věci porušení informační povinnosti dle § 22 odst. 2 památkového zákona bylo zahájeno z podnětu Severočeského muzea v Liberci. Zahájení řízení bylo žalobci oznámeno písemností ze dne 22. 7. 2013, č. j. KULK 49551/2013. Následně se dne 1. 8. 2013 uskutečnilo ústní jednání.

Pokračování
3
59A 13/2014

V rámci správního řízení předložil žalobce písemnosti zmíněné v rozhodnutí krajského úřadu ze dne 20. 9. 2013, č. j. KULK 62991/2013, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 20 000 Kč podle § 35 odst. 2 písm. f) památkového zákona za porušení oznamovací povinnosti ve smyslu § 22 odst. 2 památkového zákona. V odůvodnění rozhodnutí krajský úřad uvedl, že danou informační povinnost vůči Archeologickému žalobce nesplnil. Výluka, týkající se zvláštních právních předpisů ve smyslu § 83 písm. m) vodního zákona se vztahuje pouze na povinnost stavebníka opatřit si před zahájením prací závazné stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody a krajiny, ale správce vodního toku má povinnost oznámit příslušnému orgánu ochrany přírody a krajiny zamýšlenou realizaci 10 dní před zahájením prací. Na další úseky státní správy se výluka ve smyslu § 83 písm. m) nevztahuje a žalobce byl při své činnosti povinen postupovat dle § 22 odst. 2 památkového zákona. Názor žalobce, že na odstraňování povodňových škod se nevztahují žádné právní předpisy, by byl v rozporu s mezinárodními úmluvami, konkrétně Úmluvou o ochraně archeologického dědictví Evropy č. 99/2000 Sb. m. s. Krajský úřad dále uvedl, že na podání ze dne 5. 10. 2012, které žalobce adresoval krajskému úřadu a oznámil jím zahájení předmětné stavební činnosti, se § 12 správního řádu nevztahuje, neboť ochrana archeologického dědictví dle § 22 odst. 2 památkového zákona nepředpokládá vedení žádného správního řízení. Archeologický ústav není správním orgánem a oznámení o zahájení prací adresované krajskému úřadu tak nelze považovat za úkon, který by mu měl být dle § 12 správního řádu postoupen, neboť by se jednalo o předání věci na subjekt, který nemůže rozhodovat o právech a povinnostech stavebníka. Nadto se podáním dle § 37 správního řádu rozumí jakýkoliv úkon účastníka řízení směřující vůči správnímu orgánu, tedy takový, kterým se účastník řízení domáhá uplatnění svých procesních práv. Oznámení stavebních činností dle § 22 odst. 2 památkového zákona nesplňuje charakteristiku podání ve smyslu § 37 správního řádu. V další části odůvodnění rozhodnutí se krajský úřad zabýval hledisky pro stanovení výše pokuty a rovněž dodržení zákonných lhůt k uložení pokuty za daný správní delikt.

Proti uvedenému rozhodnutí krajského úřadu se žalobce odvolal, uplatil stejné odvolací námitky jako v žalobě. Napadeným rozhodnutím ze dne 22. 12. 2013, č. j. MK 50829/2013 OPP, žalovaný žalobcovo odvolání zamítnul a prvostupňové rozhodnutí potvrdil s tím, že v řízení před krajským úřadem nedošlo k žádnému pochybení. Podle žalovaného výkladem § 22 odst. 2 památkového zákona nelze dojít k jinému závěru, než že ze strany žalobce došlo k porušení povinnosti, za které mu byla pokuta udělena. Oznamovací povinnost je situována do období přípravy zamýšlených prací a je koncipována jako objektivní. Žalovaný uvedl, že v odvolacím řízení žalobce neuvedl nic, co by mohlo vést k přehodnocení závěrů uvedených v prvostupňovém rozhodnutí. K odkazu na judikaturu Ústavního soudu k poznámkám pod čarou žalovaný konstatoval, že ze strany žalobce jde o zjevně účelové využití závěrů přijatých v odlišných souvislostech. Žalobce při existenci zákonné povinnosti vyplývající z památkového zákona a za situace, kdy sám oznámení byť nesprávnému subjektu učinil, odkazuje na výklad závaznosti poznámek pod čarou účelově. Ve vztahu k § 12 správního řádu žalovaný uvedl, že platí závěry učiněné orgánem I. stupně, že tedy nelze odkazovat na citované ustanovení, povinnost platí pouze mezi správními orgány navzájem, což není případ Archeologického ústavu. Ze skutečnosti, že podání doručené nesprávnému subjektu nebude vráceno odesílateli, nelze dovozovat nedostatek odpovědnosti za nesplnění zákonem stanovené povinnosti. Žalovaný zdůraznil oznamovací povinnost bez ohledu na to, zda stavební činností dojde k zásahu Pokračování
4
59A 13/2014

do archeologického naleziště či nikoliv. Žalovaný se ztotožnil také s odůvodněním výše uložené pokuty.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jeho vydání předcházející, v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu, v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

V posuzované věci je sporné, zda žalobce nesplnil oznamovací povinnost stanovenou v § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku podle § 39 odst. 2 písm. f) tohoto zákona.

Podle § 22 odst. 2 zákona o památkové péči stíhá oznamovací povinnost vůči Archeologickému ústavu stavebníka, který hodlá provádět stavební činnosti na území s archeologickými nálezy, a to již od doby přípravy stavby. Na oznamovací povinnost je navázána povinnost umožnit Archeologickému ústavu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum.

Podle § 35 odst. 2 písm. f) zákona o památkové péči krajský úřad uloží pokutu až do výše 4 000 000 Kč právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání nesplní oznamovací povinnost stanovenou mj. v § 22 odst. 2 tohoto zákona.

Žalobce nesouhlasil s tím, že by se na něj oznamovací povinnost ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o památkové péči vztahovala, a poukazoval na ust. § 83 písm. m) vodního zákona. Dle cit. ustanovení správci vodních toků v rámci plnění úkolů při ochraně před povodněmi odstraňují povodňové škody na korytech vodních toků, zejména zabezpečují kritická místa pro případ další povodně, obnovují průtočný profil koryta vodního toku;

34a)na tyto činnosti se nevztahují zvláštní právní předpisy; zahájení těchto činností oznámí správce vodního toku 10 pracovních dní předem příslušnému orgánu ochrany přírody. Poznámka pod čarou 34a) zní:

§ 4 odst. 2 věta třetí zákona č. 114/1992 Sb.

§ 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.

§ 8 odst. 4 vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Se žalobcem se soud ztotožňuje potud, že poznámky pod čarou nemají normativní význam, nejsou přitom ani závaznými pravidly pro interpretaci zákonného textu, tak jak o tom hovoří nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/98, na který se žalobce odvolával. Jak ale poznamenal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 12. 2013, č. j. 9 Afs 98/2013-31, (všechny rozsudky NSS dostupné na www.nssoud.cz), „ … To však nepředstavuje pokyn je ignorovat a zcela rezignovat na jejich obsah. Jejich posláním je zlepšení přehlednosti Pokračování
5
59A 13/2014

a orientace v právním předpisu formou legislativní pomůcky. Pokud zákonodárce upřesní text zákona takovou poznámkou, dává tím vodítko pro správnou interpretaci předmětného pojmu, kterou nelze bez odůvodnění pominout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009, 9 Afs 62/2008-59).“

Při výkladu cit. ustanovení je nutno předně přihlédnout k tomu, že předmětná poznámka pod čarou má zjevně charakter taxativního výčtu, což lze dovodit z toho, že zákonodárce při novelizaci cit. ustanovení zákonem č. 20/2004 Sb., s účinností od 23. 1. 2004, užil uvedený výčet ustanovení konkrétního právního předpisu, namísto užití zkratky např. či zejména, které užil na jiných místech vodního zákona. K závěru, že cit. ustanovení nelze vykládat tak, že zvláštním právním předpisem, který se na stavební činnost správce vodního toku nevztahuje, je i památkový zákon, však soud vede zejména poslední věta cit. ustanovení, která dává stanovení výjimky smysl a logicky navazuje na taxativní výčet ustanovení v poznámce pod čarou. Cit. ustanovení je nutno vykládat tak, že činnosti správce vodního toku vedoucí k odstraňování povodňových škod, a to zejména zabezpečení kritických míst pro případ další povodně a obnovení průtočného profilu koryta vodního toku tak, nemají být nebyly zatěžkány a tedy zdrženy procesem vydávání závazných stanovisek (dle § 4 odst. 2 věta třetí zákona č. 114/1992 Sb.) či obstaráváním souhlasu (§ 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.) od orgánů ochrany přírody nebo oznamovacím procesem dle § 8 odst. 4 prováděcí vyhlášky vůči témuž správnímu orgánu; v tomto případě, postačí naplnění oznamovací povinnosti o zahájení uvedené činnosti právě příslušnému orgánu ochrany přírody. Z toho lze dovodit, že nelze vyloučit použití ustanovení památkového zákona jako zvláštního právního předpisu, ale právě jen ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a prováděcí vyhlášku č. 395/1992 Sb. Lze uzavřít s tím, že odstraňuje-li správce vodního toku povodňové škody na korytech vodních toků ve smyslu § 83 písm. m) vodního zákona, a za tím účelem hodlá provést stavební činnost, je povinen postupovat podle § 22 dost. 2 památkového zákona a stavební činnosti oznámit Archeologickému ústavu, má-li být stavební činnosti prováděna na území s archeologickými nálezy.

Pokud žalobce namítal, že napadené rozhodnutí žalovaného je z důvodu nedostatečného vypořádání se s odvolací námitkou týkající se výkladu shora cit. ustanovení nepřezkoumatelné, soud výtku neshledal odůvodněnou.

Nepřezkoumatelným rozhodnutím pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je rozhodnutí, z něhož neplynou skutkové ani právní důvody rozhodnutí správních orgánů. Rovněž odmítne-li se odvolací správní orgán zabývat některou odvolací námitkou a nevypořádá se tak se všemi důvody uvedenými v odvolání žalobce, jedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dílčí nedostatky odůvodnění správní rozhodnutí nepřezkoumatelným nečiní. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí vydaná v obou stupních správního řízení zásadně tvoří celek, není proto vyloučené, aby se odvolací správní orgán vypořádal s odvolacími důvody i poukazem na skutková zjištění a právní důvody obsažené v prvostupňovém rozhodnutí, pokud je jeho odůvodnění vyčerpávající a dává odpověď i na uplatněné odvolací námitky

V daném případu soud z odůvodnění napadeného rozhodnutí zjistil, že se žalovaný, byť stručněji, s uplatněnou odvolací námitkou ve vztahu k aplikaci ust. § 83 písm. m) vodního zákona vypořádal. Za situace, kdy na stejné výtky týkající se právního posouzení věci obšírně Pokračování
6
59A 13/2014

reagoval krajský úřad v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, a s jeho argumentací se žalovaný ztotožnil, nelze hovořit o vadě napadeného rozhodnutí spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Z napadeného rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím prvostupňovým lze totiž seznat nejen skutkové okolnosti případu, ale také právní úvahy správních orgánů, včetně výkladu a postoje k případné aplikaci ust. § 83 písm. m) vodního zákona.

Soud má shodně se správními orgány za to, že důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí není ani to, že krajský úřad jako orgán památkové péče nepostoupil žalobcovo oznámení započetí stavebních prací ze dne 5. 10. 2012 Archeologickému ústavu podle s § 12 správního řádu.

Podle § 12 správního řádu, jež je systematicky zařazeno do části druhé, obsahující obecná ustanovení o správním řízení, hlavy druhé, vztahující se na správní orgány, dojde-li podání (§ 37) správnímu orgánu, který není věcně nebo místně příslušný, bezodkladně je usnesením postoupí příslušnému správnímu orgánu a současně o tom uvědomí toho, kdo podání učinil (dále jen "podatel"). Má-li správní orgán, jemuž bylo podání postoupeno, za to, že není věcně nebo místně příslušný, může je usnesením postoupit dalšímu správnímu orgánu nebo vrátit jen se souhlasem svého nadřízeného správního orgánu. Usnesení vydaná podle tohoto ustanovení se pouze poznamenají do spisu.

Z cit. ustanovení nelze než dovodit, že povinnost postoupit podání (tj. ve smyslu § 37 správního řádu úkon účastníka řízení, jímž účastník řízení uplatňuje určitý procesní úkon či procesní právo) se vztahuje na správní orgán tehdy, je-li možno podání postoupit příslušnému správnímu orgánu. Takový správní orgán pak může na postoupení podání procesně reagovat zákonem předvídaným způsobem.

Jak správně poznamenal krajský úřad, s jehož závěry se žalovaný plně ztotožnil a odkázal na ně, byť opět stručně, Archeologický ústav, vůči němuž má být oznamovací povinnost ve smyslu § 22 odst. 2 památkového zákona plněna, není správním orgánem. Jde o právnickou osobu, která má povahu veřejné výzkumné instituce, jak vyplývá to z ust. § 2 odst. 1 a Přílohy č. 1 zákona č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích. Oznámení o stavební činnosti na území s archeologickými nálezy vůči Archeologickému ústavu pak nemá předepsanou formu, lze jej učinit i neformálně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 As 24/2012 - 24); není činěno ve správním řízení a nelze na ně pohlížet jako na úkon účastníka správního řízení, na něž by se vztahoval správní řád. Archeologickému ústavu pouze přísluší takové oznámení přijmout. Památkový zákon nesvěřuje Archeologickému ústavu jako právnické osobě pravomoc na daném úseku rozhodovat o právech a povinnostech fyzických či právnických osob, jak se mylně domnívá žalobce. Tento závěr lze učinit především s ohledem na dikci § 22 odst. 1 památkového zákona, který hovoří o tom, že nedojde-li mezi Archeologickým ústavem a vlastníkem nemovitosti, na které má být prováděn archeologický výzkum prováděn, k dohodě (soukromoprávní), rozhoduje o povinnostech vlastníka krajský úřad.

Protože se tedy nejednalo o případ postoupení podání ve smyslu § 37 správního řádu jinému příslušnému správnímu orgánu, nelze krajskému úřadu vytýkat, že nepostupoval dle § 12 správního řádu. Odpovědnosti za správní delikt nesplnění oznamovací povinnosti vůči Archeologickému ústavu, jež je koncipována jako objektivní, se tedy žalobce nemůže zprostit Pokračování
7
59A 13/2014

poukazem, že oznámení ze dne 5. 10. 2012 učinil vůči krajskému úřadu, který je Archeologickému ústavu oznámení nepostoupil.

Žalobu soud neshledal důvodnou, proto ji zamítl postupem dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Ve věci soud rozhodoval, aniž by nařídil ústní jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť ve stanovené lhůtě žalobce i žalovaný s takovým postupem soudu vyslovili souhlas.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle něhož má úspěšný účastník řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce nebyl se svou žalobou úspěšný, úspěšný správní orgán náhradu nákladů nepožadoval, ostatně mu náklady řízení v rozsahu přesahující jeho běžnou činnost nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Liberci dne 24. září 2014.

Mgr. Lucie Trejbalová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru