Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

58 Az 9/2010 - 40Rozsudek KSLB ze dne 30.03.2011

Prejudikatura

5 Azs 116/2005


přidejte vlastní popisek

58Az 9/2010-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. v právní věci žalobce: S.G., nar. xx, státní příslušnost Turecká republika, t.č. bytem H.xx, ČL, zastoupeného Mgr. Davidem Rolným, advokátem AK SPOLAK s.r.o. se sídlem Chrastavská 273/30, Liberec 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR (Odbor azylové a migrační politiky), Nad Štolou 3, Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2010, č.j. OAM-439/VL-18-HA08-2009, e.č. xx,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2010, č.j. OAM-439/VL-18-HA08- 2009, e.č. xx se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Mgr. Davidu Rolnému, advokátovi, AK SPOLAK s.r.o., se sídlem Chrastavská 273/30, s e přiznává odměna za zastupování žalobce ve výši 4.800,- Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Dne 9. 7. 2009 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž mimo jiné uvedl, že je kurdské národnosti, vyznává islám a není a nikdy nebyl členem žádné politické strany. Dále uvedl, že proti němu nikdy nebylo a ani v současnosti není vedeno trestní stíhání. Z vlasti odjel dne 31. 5. 2009 z obavy o život, protože je jako příslušník kurdské národnosti v Turecku pronásledován. Konstatoval, že ukončil lyceum a byl přijat na VŠ, kterou začal navštěvovat mimo jiné také proto, aby nemusel na vojnu. Obavy odůvodnil tím, že měl během studia problémy s tím, že se nechtěl zapojit do žádné studentské strany a rok kvůli tomu nechodil do školy, měl zameškané hodiny, což vadilo vedení školy. Poté mu strýc nabídl možnost vycestování do České republiky, čehož využil. V České republice by rád pracoval u strýce, případně studoval. V případě návratu do Turecka se bojí smrti kvůli tomu, že je kurdské národnosti. Ve vlastnoručně psaném prohlášení dodal, že azylovou proceduru zahájil poté, co mu skončilo platné povolení k pobytu na území České republiky, tak, aby nebyl nucen vrátit se zpět do vlasti.

Dne 25. 8. 2009 byl s žalobcem veden pohovor a byl také seznámen s informacemi o zemi původu, které byly následně podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí (možnost seznámit se s těmito informacemi a vyjádřit se k nim dostal žalobce znovu dne 17. 6. 2010). Při pohovoru žalobce zopakoval skutečnosti tvrzené již v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, potvrdil, že studia na univerzitě zanechal na vlastní žádost, neboť se obával dalších potíží s ostatními studenty. Jelikož studium ukončil, čekal jej nástup výkonu základní vojenské služby. Žalobce odmítal nastoupit na vojnu, neboť se jako Kurd obával smrti a nechtěl „zabíjet vlastní národ“, což zdůvodnil tím, že Kurdové jsou často vysíláni na východ země, kde probíhají největší kurdské nepokoje a armáda proti těmto nepokojům zasahuje. Dodal, že z jeho příbuzenstva zemřeli při výkonu vojenské služby dva lidé. Alternativní vojenská služba v jeho vlasti neexistuje. O azyl požádal proto, že věděl, že pokud mu skončí vízum, které měl na 38 dní, bude se muset vrátit. Vízum se snažil prodloužit, což se mu nepodařilo, domů se kvůli obavám z nástupu na vojenskou službu vrátit nechtěl. K informacím o zemi původu se žalobce dne 25. 8. 2009 nijak nevyjádřil, dne 17. 6. 2010 uvedl, že turecká vláda se snaží urovnat potíže s Kurdy již 30 let. Nyní však vláda porušila dohodnuté příměří, a to ve městě Iskenderun, kolem 10. 6. 2010, kdy v blízkosti bydliště žadatele vybuchly bomby a bylo usmrceno sedm tureckých vojáků. Následně vláda obvinila PKK (Kurdská strana pracujících, poznámka soudu), že porušila dohodu a obvinila PKK z teroristického útoku na tureckou armádu. Dva měsíce předtím vláda porušila dohodu sama, když na PKK zaútočila na východě Turecka.

Napadeným rozhodnutím neudělil žalovaný žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany, neboť hlavním důvodem, proč opustil Turecko, byla obava z nástupu na základní vojenskou službu a pozvání strýce žijícího v České republice. Důvodem pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice je pak legalizace pobytu žalobce v České republice po neúspěšném pokusu o prodloužení jeho stávajícího pobytového povolení u cizinecké policie. Žádost žalobce posuzoval žalovaný na pozadí informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na území Turecké republiky. Vyházel ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Turecku za rok 2007 ze dne 11. 3. 2008, Hodnotící zprávy Evropské komise z hlediska kritérií pro přístup Turecka do EU ze dne 6. 11. 2007. Informace poskytnuté expertem německého Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMf) na zasedání pracovní skupiny Evropské komise EURASIL, 14.-15. 12. 2005, Informace MZV Nizozemska – Obecná zpráva o Turecku ze srpna 2009 a z aktuálních informací týkajících se situace v Turecku obsažených v databázi České tiskové kanceláře (ČTK).

K udělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu neshledal žalovaný žádné důvody, neboť žádné takové ani stěžovatel neuvedl. Neshledal však důvody ani pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce v průběhu řízení nedoložil žádnou skutečnost, na základě níž by bylo možno dospět k závěru, že by se z důvodu své kurdské národnosti ocitl v horším postavení než ostatní obyvatelé kurdské národnosti, nebo že by se kvůli své národnosti mohl odůvodněně obávat pronásledování. Žalovaný zdůraznil, že z výpovědí žalobce dostatečně jasně vyplývá, že ukončil středoškolské vzdělání, byl přijat na univerzitu, kterou dobrovolně ukončil. Žalobce školu nenavštěvoval kvůli tomu, že mezi pravicovými a levicovými studenty docházelo k neshodám, které mu byly nepříjemné. Nepřidal se ani k jedné ze studentských stran, neboť, jak výslovně uvedl v pohovoru, je bezpartijní, nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jejím sympatizantem. Jelikož jej obtěžovaly hádky mezi pravicovými a levicovými studenty, nechodil do školy, následně nesplnil povinný počet návštěv školy a nebyl připuštěn ke složení zkoušek. Nelze tedy dovodit, že by žalobce byl cíleně omezován způsobem, který by bylo možno hodnotit jako diskriminační ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný uzavřel, že v případě žalobce sice mohlo docházet k jednání diskriminačnímu, které mohl pociťovat ze strany svých spolužáků, nicméně nebylo prokázáno, že by se jednalo o pronásledování ve smyslu ženevské konvence. Také povolání k výkonu základní vojenské služby nepovažoval žalovaný za azylově relevantní důvod. Při hodnocení jeho odmítavého postoje k nástupu základní vojenské služby v Turecku vycházel z Informace MZV Nizozemska, ze srpna 2009 a dále z doporučení Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Úřadem Vysokého komisaře
, Na základě Organizace spojených národů pro uprchlíky v lednu roku 1992 (články 167 – 170)

těchto zpráv dospěl žalovaný k závěru, že pokud by žalobce v případě návratu do vlasti musel k výkonu vojenské služby nastoupit, nelze jeho povolání do armády hodnotit jako pronásledování ze strany státní moci ve smyslu zákona o azylu, neboť výkon vojenské služby je obecně považován za povinnost pro každého tureckého občana mužského pohlaví ve věku mezi 19 – 40 lety a jedná se tak o zákonem stanovenou povinnost jednotlivce vůči státu. Jak

dále vyplývá z Informace poskytnuté expertem německého Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMf) na zasedání pracovní skupiny Evropské komise EURASIL ve dnech 14. – 15. 12. 2005, nemusí se žalobce obávat, že by byl poslán bojovat proti PKK, osoby kurdského původu neslouží ve speciálních vojenských jednotkách a valnou většinu bojů proti PKK vede četnictvo, nikoliv armáda, kurdští branci si mohou požádat i o přeložení. Z výše zmiňovaných informací je dle žalovaného dále zřejmé, že žalobci nehrozí za vyhýbání se výkonu základní vojenské služby nepřiměřeně vysoký trest z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské skupině, či pro zastávání určitých politických názorů. Žalovaný proto uzavřel, že se žalobce sice vyhýbal všeobecné povinnosti dané platným národním zákonem, za což mu, dle výše uvedených informací, hrozí nižší trest či pokuta, v žádném případě zde ale nelze hovořit o pronásledování ze strany státní moci Turecka, přesto, že turecká státní moc zatím nezavedla do praxe institut alternativní vojenské služby. Žalovaný dále konstatoval, že nelze pominout ani tvrzení žalobce, že podáním žádosti o mezinárodní ochranu se snažil zlegalizovat svůj pobyt v České republice, neboť zde přijel na pozvání strýce jako turista a o mezinárodní ochranu formou azylu požádal teprve poté, kdy česká policie nevyhověla jeho žádosti o prodloužení jeho stávajícího pobytového povolení. Takové pohnutky vedoucí k zahájení azylového řízení však nelze podřadit zákonným důvodům pro udělení azylu.

Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje ani důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu. Žalovaný rovněž nezjistil žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu.

Podle žalovaného žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a zákona o azylu, neboť neuvedl nic, z čehož by bylo možné dovodit, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu, nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení a trestání, případně uložení či vykonání trestu smrti. Žalovaný konstatoval, že žalobci v případě návratu do vlasti mučení, nelidské či ponižující zacházení či nepřiměřené trestání nehrozí. Opět odkázal na Informace poskytnuté expertem německého Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMf) na zasedání pracovní skupiny Evropské komise EURASIL ve dnech 14. – 15. 12. 2005, ze kterých vyplývá, že v případě vyhýbání se vojenské službě je trest nízký a vykonává se v civilním vězení, většinou je však udělena pokuta, a dále na Informaci MZV Nizozemska ze srpna 2009, která uvádí, že neexistují žádné náznaky o tom, že by byla věnována zvláštní pozornost navráceným tureckým žadatelům o azyl. To může být jiné, pokud pro konkrétní osobu existuje specifické podezření z účasti na (domnělých) teroristických akcích. To však není případ žalobce. Žalovaný konečně s odkazem na aktuální databázi ČTK konstatoval, že na území Turecka neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by pro žadatele představoval vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti. Střety turecké armády s bojovníky PKK jsou lokálně omezeny pouze na určité oblasti země, její většinu nepostihují. Žalobce také nepochází z takové oblasti, bydlel ve městě Iskenderun, tedy ve městě ležícím v jižní části Turecka.

Žalovaný uzavřel, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14 b zákona o azylu.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce včasnou žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalovanému vytýká porušení ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, dále porušení § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v tomto ustanovení a konečně porušení § 14a zákona o azylu, neboť v případě návratu hrozí žalobci nebezpečí vážné újmy. Žalobce zopakoval, že v Turecku dochází dlouhodobě k diskriminaci a pronásledování kurdské menšiny, kdy stát např. nepovoluje Kurdům studovat a tím znemožňuje získání kvalitního zaměstnání. Žalobce se obával nástupu do základní vojenské služby, neboť jako Kurd nechtěl zabíjet vlastní národ, když Kurdové jsou často vysíláni na východ země, kde probíhají největší kurdské nepokoje a armáda proti těmto nepokojům zasahuje. Žalobce zdůraznil, že žalovaný při svém rozhodování vycházel zejména z Informace poskytnuté expertem německého Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMf) na zasedání pracovní skupiny Evropské komise EURASIL, 14. – 15. 12. 2005, ze které vyplynulo, že žalobci v Turecku nehrozí skutečné nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání a to i s ohledem na rozhodnutí Turecka vstoupit do EU, kdy od roku 2002 probíhají výrazné změny ohledně vztahu ke kurdské menšině. V průběhu řízení měl sice žalobce možnost se k těmto shora uvedeným skutečnostem vyjádřit, když však svého práva využil a doplnil, že Turecká vláda se snaží urovnat potíže s Kurdy již 30 let, nyní však porušila dohodnuté příměří, a to ve městě Iskenderun, ve kterém žalobce bydlel, kde dne 10. 7. 2010 v blízkosti žalobcova bydliště vybuchly bomby a bylo usmrceno sedm tureckých vojáků, žalovaný k těmto aktuálním informacím vůbec nepřihlédl a uvedl, že z Informace německého experta ze dne 14. -15. 12. 2005 vyplývá něco jiného. Žalobce navíc konstatoval, že se dne 2. 8. 2010 na Městském úřadě v České Lípě oženil s Martinou, roz. Pošepnou, českou státní příslušnicí, a tudíž svou žádost o udělení mezinárodní ochrany odůvodňuje i právem na sloučení rodiny podle § 13 odst. 1 a § 13 odst. 3 zákona o azylu, jako případ hodný zvláštního zřetele, neboť s manželkou chce v České republice založit rodinu.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě, které předložil spolu s originálem správního spisu, popřel oprávněnost žaloby a vyjádřil s ní nesouhlas, neboť neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. V této souvislosti odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce a na napadené rozhodnutí, ze kterých podle názoru žalovaného vyplývá, že důvodem odchodu žalobce z vlasti bylo pozvání strýce žijícího v České republice a také jeho obava z nástupu vojenské služby. Důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice je legalizace jeho zdejšího pobyt, a to po neúspěšném pokusu o prodloužení stávajícího pobytového povolení u cizinecké policie. Žalovaný je v této souvislosti přesvědčen, že tyto důvody nelze podřadit pod relevantní azylové důvody, které taxativně zákon o azylu vyjmenovává. Legalizace pobytu není důvodem pro udělení specifické mezinárodní ochrany. Pro tyto účely poskytuje právní řád České republiky dostatečné mechanismy zejména v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky, kterého měl žalobce využít. Totéž platí i o sloučení rodiny, neboť žalobce se v České republice oženil s česku občanskou a chtěl by zde založit rodinu. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou zpochybněno napadené rozhodnutí, proto navrhl, aby byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s. s tím, že přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že: a) cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má oprávněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování pak zákon o azylu v § 2 odst. 8 považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.

Podle ustanovení § 13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.

Podle ustanovení § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Podle ustanovení § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

Podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,

c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo

d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.

Soud se nejprve zabýval první žalobní námitkou, v níž žalobce žalovanému vytýká porušení ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Žalobce tvrdí, že žalovaný své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když své závěry opřel především o Informace poskytnuté expertem německého Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMf) na zasedání pracovní skupiny Evropské komise EURASIL, 14. – 15. 12. 2005 a vůbec nepřihlédl k aktuálním, žalobcem v průběhu správního řízení předestřeným informacím o konfliktu mezi tureckou armádou a PKK ve městě, ze kterého žalobce pochází v červnu roku 2010.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57) „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ V rozsudku ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, pak soud uvedl: „Český zákon o azylu nezakotvuje v režimu azylového řízení zásadu in dubio pre reo, pokud jde o tvrzení žadatele o azyl. V praxi pak zmírnění důsledků neexistence této zásady představuje rozdělení důkazního břemene mezi žadatele a stát tím způsobem, že stát je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel musí unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby.

Žalobce od počátku řízení o udělení mezinárodní ochrany uváděl, že jedním z důvodů, proč opustil zemi původu, byly obavy z nástupu na vojenskou službu. Obecně sice platí, že samotný výkon vojenské služby není pronásledováním ve smyslu zákona o azylu a tedy, že obava z nástupu vojenské služby, nemůže být považována za „odůvodněný strach z pronásledování“. V daném případě však existovaly další podstatné okolnosti spojené s nástupem vojenské služby. Uvedl-li žalobce, že se obává, že bude nucen v rámci vojenské služby bojovat proti osobám stejné národnosti, pak obava žalobce nesměřovala obecně vůči výkonu vojenské služby, ale konkrétně vůči povinnosti boje proti Kurdům a z možných následků jeho postoje k takové povinnosti. Takováto okolnost může zejména ve vztahu k národnosti žadatele a situaci v zemi původu signalizovat, že se o pronásledování ve smyslu zákona o azylu jednat může (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49). Toto si zjevně uvědomoval i žalovaný, který se k této otázce v napadeném rozhodnutí obsáhle vyjádřil, své závěry však opřel o nedostatečné a především zastaralé informace o zemi původu, proti čemuž žalobce v žalobě brojí.

Ve správním spise jsou založeny následující čtyři dokumenty - Informace poskytnuté expertem německého Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMf) na zasedání pracovní skupiny Evropské komise EURASIL, 14. – 15. 12. 2005, Hodnotící zpráva z hlediska kritérií pro přístup do EU, ze dne 6. 11. 2007 vydaná Evropskou komisí, dále Turecko – Informace MZV, č.j. 108211/2007-LP ze dne 12. března 2007 k č.j. OAM-48/2007 a zpráva ČTK z 8. března 2010 o tom, že jeden turecký voják zahynul a tři další byli zraněni při výbuchu miny, kterou nastražili kurdští povstalci na jihovýchodě Turecka.

Jestliže se žalovaný ve svém rozhodnutí odvolával na Informace poskytnuté expertem německého Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF) – zasedání EURASIL v prosinci 2005, pak nelze než konstatovat, že ačkoli se tento dokument dotýkal otázky kurdských branců v turecké armádě, vzhledem k proměnlivosti vojensko-politické situace v Turecku tento dokument neposkytuje aktuálně žádnou oporu pro hodnocení situace v zemi k srpnu 2010. K dalšímu dokumentu, který žalovaný rovněž použil při řízení o udělení mezinárodní ochrany - Hodnotící zprávy z hlediska kritérií pro přístup do EU, ze dne 6. 11. 2007 vydané Evropskou komisí se Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, když uvedl, že: „zpráva Evropské komise o dosaženém pokroku v připravenosti kandidátské země na členství v EU může být jedním z důkazních prostředků, avšak s ohledem na její diplomatický charakter a účel, pro nějž se zpracovává, je pro azylové účely nezbytné k ní přistupovat při hodnocení důkazů obezřetně (§ 50 odst. 4 a § 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). Zásada materiální pravdy vyjádřená v § 3 uvedeného zákona vyžaduje, aby situace v zemi původu byla zjišťována pomocí jiných zpráv, které netrpí těmito deficity, přičemž zpráva Evropské komise může být užita toliko podpůrně.“ Pokud jde o Informace MZV ohledně Turecka z března 2007 je zřejmé, že tato informace byla získána pro jiné řízení než pro řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci, je více než tři roky stará a žádné aktuální informace o současné situaci kurdských branců neobsahuje. Krajský soud proto tyto zprávy vyhodnotil jako zastaralé, když ani jedna z nich nepojednává o současných poměrech v Turecku, resp. o období před odchodem žalobce ze země původu, ani aktuálně nezjišťují práva kurdských branců. Jedinou aktuální informací je zpráva ČTK z8. března 2010 o tom, že jeden turecký voják zahynul a tři další byli zraněni při výbuchu miny, kterou nastražili kurdští povstalci na jihovýchodě Turecka .Tuto zprávu však krajský soud považuje pro účely řízení o udělení mezinárodní ochrany za naprosto nedostatečnou.

Jestliže žalovaný v napadeném rozhodnutí kromě výše uvedených zpráv odkazuje ještě na Informace MZV Nizozemska – Obecná zpráva o Turecku ze srpna 2009, nelze než dospět k závěru, že skutečnosti zjištěné na základě této zprávy nemají oporu ve spise, neboť uvedená zpráva není jeho součástí, není v něm založena (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 20/2003 – 35).

Krajský soud konstatuje, že k povaze a použitelnosti výše zmíněných dokumentů, které použil žalovaný jako podkladových materiálů při posuzování žádosti žalobce o mezinárodní ochranu poskytuje odpověď ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu.

V této souvislosti krajský soud dále zdůrazňuje, že při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. kritéria pro nakládání s informacemi o zemích původu v azylovém řízení, in: GYULAI, G.: Country Information in Asylum Procedures: Quality as a Legal Requirement in EU, Budapest, 2007). Žalovaný těmto požadavkům v projednávaném případě nedostál, a to zejména v bodě (3).

Žalovaný pochybil, když v řízení neshromáždil takové podklady pro své rozhodnutí, jež by vyloučily, že situace žalobce naplňovala důvody udělení azylu uvedené v ustanoveni 12 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy že měl odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu. Jelikož žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, nemohlo být relevantně posouzeno, zda existovala reálná hrozba spojená s výkonem vojenské služby v turecké armádě, jež by zapříčiňovala odůvodněný strach z pronásledování. Před učiněním závěru v této otázce je nejprve nutné obstarat takové podklady, které svojí kvalitou obstojí požadavkům na zjištění relevantních, důvěryhodných, transparentních a aktuálních zdrojů informací. Soud s odkazem na shora uvedené posoudil i závěr žalovaného, pokud jde o otázku možného udělení doplňkové ochrany žalobci. I v tomto ohledu byly závěry žalovaného podloženy neaktuálními a zastaralými informacemi o současné situaci v Turecku, zejména pokud šlo o informace týkající se vyhýbání se vojenské službě, následných sankcí a způsobů jejich výkonu. Ačkoli správní orgán posuzoval otázku udělení doplňkové ochrany žalobci v srpnu roku 2010, vyšel bez jakékoli aktualizace mimo jiné z Informace poskytnutá expertem německého Spolkového úřadu pro imigraci a uprchlíky (BMAf) na zasedání pracovní skupiny Evropské komise EURASIL, která je datována před rokem 2005. S ohledem na výše uvedené skutečnosti pokládal soud za opodstatněnou námitku žalobce a shledal, že žaloba je důvodná, protože žalovaný si neopatřil dostatek podkladů, aby pečlivě posoudil situaci v zemi původu, čímž porušil § 3 správního řádu. Soud proto napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Na základě doplněného dokazování se žalovaný bude muset znovu zabývat nejen možnými důvody pro udělení azylu, ale pro případ, že by takové důvody neshledal, rovněž možnými důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, kde je nutné vycházet ze skutkového stavu v době rozhodování.

Ve věci soud rozhodoval v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, když oba účastníci ve stanovené lhůtě s takovým postupem soudu nevyjádřili nesouhlas.

Žalobce byl ve věci úspěšný, měl by proto dle § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, žalobci však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Ustanovenému zástupci žalobce náleží odměna v souladu s § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7, § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) za dva úkony právní služby, tj. převzetí zastoupení a podání ve věci samé ve výši 4.200,- Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, taktéž za dva úkony právní služby, ve výši 600,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s.ř.s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s., dle § 106 odst. 1 s.ř.s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 30. března 2011

Mgr. Karolína Tylová, LL.M.,v.r.

soudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru