Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

58 Az 1/2011 - 38Rozsudek KSJI ze dne 18.10.2011

Prejudikatura
2 Azs 423/2004 - 81

přidejte vlastní popisek


58Az 1/2011-38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. v právní věci žalobce: I.A., nar. xx, státní příslušnost U., t.č. bytem R.xx, Liberec xx, zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, AK SPOLAK, s.r.o. se sídlem Chrastavská 273/30, Liberec 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR (odbor azylové a migrační politiky), Nad Štolou 3, Praha 7, Poštovní schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č.j. OAM-322/VL-14/ZA14-R2-2008, e.č. V057813,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č.j. OAM-322/VL-14/ZA14-R2-2008, e.č. V057813 se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Dne xx podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že je státním příslušníkem U., u. národnosti, řeckokatolického vyznání, není, ani nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace, nikdy proti němu nebylo, ani v současnosti není vedeno trestní stíhání. Svoji vlast opustil dne xx, protože ho matka vyhnala z domu. Matka si našla nového muže, který ho bil a bral mu peníze. Žalobce proto odjel do České republiky za otcem, který zde žil. Česká republika je pro žalobce cílovým státem, je zde poprvé a chce tu pracovat, jeho zdravotní stav je dobrý. Žalobce uvedl, že za dobu svého pobytu v cizině nenavázal spojení se svým zastupitelským úřadem. Protože byl zadržen policií a byl mu udělen výjezdní příkaz, rozhodl se požádat o mezinárodní ochranu. V případě návratu do vlasti se obává otčíma. Ve vlastnoručně psaném prohlášení zopakoval shora uvedené.

Dne 25. 4. 2008 byl s žalobcem veden pohovor. Při pohovoru žalobce zopakoval skutečnosti tvrzené již v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a potvrdil, že důvodem odjezdu z Ukrajiny byly rodinné problémy. Žalobce uvedl, že se jeho rodiče rozvedli a matka si našla nového muže, který ho neustále bil, bral mu vydělané peníze. Žalobce si na jeho Pokračování
2
58Az 1/2011

jednání stěžoval policii, policisté muže předvolali, ale k žádnému zlepšení nedošlo. Otčím ho nadále bil a okrádal. Poté, co bylo žalobci matkou sděleno, že ho už nechce vidět, rozhodl se odjet za otcem pobývajícím v České republice. Otec mu zprvu pomáhal, ale po 3 nebo 4 měsících mu sdělil, že se má postarat o sebe sám. Odešel tedy od něho a žil nejprve na ubytovně v Liberci a poté v bytě, který si s kamarádem pronajali. Živil se příležitostnými pracemi. Po skončení platnosti víza se nevrátil zpět na Ukrajinu, protože se vracet nechtěl, a také matčin přítel mu vyhrožoval dalším bitím, pokud nepřiveze peníze. Věděl, že na území České republiky pobývá nelegálně, ale svůj pobyt si legálním způsobem upravit nepokusil, protože na to neměl finanční prostředky. Zprostředkovatel mu sice takovou možnost nabízel, ale odmítl to, protože se obával, že by mu jen vzal pas a nic pro něj stejně neudělal. Českou republiku od svého příjezdu neopustil. Vzhledem k tomu, že byl v České republice nelegálně, byl při kontrole zadržen policií a bylo mu uděleno správní vyhoštění na jeden rok. Před zadržení o možnosti žádat v České republice o mezinárodní ochranu nevěděl. Požádal o ni až na radu kamaráda, aby se nemusel na Ukrajinu vracet. Závěrem uvedl, že nikdy neměl žádné problémy se státními orgány U. a že v souvislosti s probíhajícím řízením nechce předložit žádné důkazní materiály.

Rozhodnutím žalovaného č.j. OAMP-322/VL-14-12-2008 ze dne 28. 4. 2008 byla žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná, jelikož podle správního orgánu se žalobce jejím podáním snažil pouze vyhnout hrozícímu vyhoštění poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění na základě nelegálního pobytu na území České republiky. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který svým rozsudkem č.j. 60 Az 38/2008-22 ze dne 8. 3. 2010 zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud ve svém rozsudku konstatoval, že správní orgán nedostatečně prozkoumal jednu z podmínek § 16 odst. 2, zákona č. 325/1999 Sb.,o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a sice, zda žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Krajský soud dále uvedl, že se správní orgán nezabýval otázkou doplňkové ochrany. Kasační stížnost podaná žalovaným byla dne 17. 6. 2010 Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro nepřijatelnost.

Dne 15. 12. 2010 byl s žalobcem znovu veden pohovor. Žalobce zopakoval údaje o svém příjezdu do České republiky a uvedl, že jediným důvodem opuštěním vlasti byly neshody v rodině. Na jednání matčina přítele si ve vlasti stěžoval na policii, ale nic se nestalo. Na orgány místní policii nadřízené se neobrátil, protože nevěřil, že by to mohlo mít význam. Bezprostředním důvodem opuštění vlasti bylo opětovné zbití od matčina přítele. Žalobce se nepokusil od otčíma a matky odstěhovat, protože by jej otčím stejně našel a požadoval by po něm peníze i nadále. Po vypršení 12-ti denního turistického víza pobýval v České republice až do podání žádosti o mezinárodní ochranu nelegálně. V České republice nikdy žádné problémy se státními orgány neměl, na začátku roku 2008 mu však bylo uděleno správní vyhoštění na jeden rok. Poslední den platnosti výjezdního příkazu požádal o mezinárodní ochranu, protože se do vlasti vrátit nechtěl. V současné době žije asi půl roku v Liberci se svou družkou a synem, kteří jsou oba ukrajinskými státními příslušníky. V létě 2010 uzavřeli církevní sňatek v řeckokatolickém kostele. Žalobce upřesnil, že oddací list nemá, protože úřední sňatek mu nebyl bez předložení cestovního pasu povolen. Má proto pouze povolení policie k uzavření sňatku, který opatřil razítkem a podpisem oddávající otec Ivan a jsou zde též podpisy novomanželů. Syn se narodil v únoru 2010. Krátce po narození s ním družka vycestovala na Pokračování
3
58Az 1/2011

U. a vyřídila mu turistické vízum, ona měla vízum pracovní. Nyní má družka vízum za účelem sloučení rodiny, protože pro syna se ji podařilo vyřídit potřebné dokumenty. V současné době pobývá žalobcům syn spolu s družkou na U.. Družka jezdí za svými rodiči dvakrát až třikrát do roka asi na měsíc, nyní i častěji. Ve společném návratu do vlasti jim nic nebrání, ale vrátit se nechtějí. Na Ukrajině není práce, neměli by kde bydlet. S rodiči družky žalobce žít nechce, se svými také ne, životní náklady na U. jsou vysoké. Žalobce v České republice nemá stálé zaměstnání, pracuje brigádně jako řidič vysokozdvižného vozíku.

Napadeným rozhodnutím neudělil žalovaný žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b, zákona o azylu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany, neboť důvodem, proč žádá o mezinárodní ochranu je legalizace pobytu na území České republiky, protože mu bylo uděleno správní vyhoštění. Ukrajinu opustil z rodinných důvodů, do vlasti se vrátit nechce. Žádost žalobce posuzoval žalovaný na pozadí informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na území U. Vycházel z informace MZV, č.j. 113176/2009-LPTP ze dne 23. 7. 2009, k č.j. MV-48602-1/OAM-2009 a aktuálních informací obsažených v Infobance ČTK ,,Země světa – Ukrajina“. Dalšími doklady pro vydání rozhodnutí byla žádost o mezinárodní ochranu ze dne 16. 4. 2008, protokoly o pohovoru ze dne 25. 4. 2008 a 15. 12. 2010 a informace z cizineckého informačního systému (dále jen „CIS“). Všechny výše uvedené informace jsou součástí spisového materiálu a žalobce se s nimi dne 15. 12. 2010 seznámil. Práva vyjádřit se k těmto podkladům žalobce nevyužil.

K udělení azylu dle § 12, písm. a) zákona o azylu neshledal žalovaný důvody, neboť žádné takové ani žalobce neuvedl. Neshledal však důvody ani pro udělení azylu dle § 12, písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce jako důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu označil skutečnost, že mu bylo uděleno správní vyhoštění na základě nelegálního pobytu. Z vlasti odcestoval kvůli rodinným rozepřím s matčiným přítelem, který ho bil a bral mu peníze. Po udělení správního vyhoštění kontaktoval matku, ale její přítel mu vzkázal, že bez peněz se nemá vracet. Na území České republiky žalobce uzavřel církevní sňatek s ukrajinskou státní příslušnicí a narodilo se jim dítě. Do vlasti se společně vrátit nechtějí, protože by neměli kde bydlet, není tam práce a životní náklady jsou vysoké. Tyto skutečnosti však nelze podřadit pod odůvodněné obavy z pronásledování z taxativně vypočtených důvodů, jak je stanoví § 12, písm. b) zákona o azylu. Žalovaný zdůraznil, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až po více jak tříletém nelegálním pobytu v České republice. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Azs 137/2005 ze dne 9. 2. 2006, který mimo jiné uvádí, že o azyl je nutno žádat bez prostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoli totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do České republiky, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti. Z provedeného řízení je dle žalovaného naprosto zřejmé, že v případě žalobce takovéto okolnosti nenastaly. Žalobce vstoupil na území České republiky dne 6. 12. 2005 a když mu platnost víza skončila, pobýval zde nelegálně. Požádat o mezinárodní ochranu se rozhodl teprve poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění. Pokračování
4
58Az 1/2011

Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje ani důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu. Žalovaný rovněž nezjistil žádný zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu.

Podle žalovaného žalobce nesplnil ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu, neboť neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí vážné ujmy ve smyslu zákona o azylu, uložení či vykonání trestu smrti. Žalovaný opět vycházel z informací MZV č.j. 113176/2009-LPTP, k č.j. MV-48602-1/OAM-2009 ze dne 23. 7. 2009, informací z CIS a z aktuálních informací obsažených v Infobance ČTK ,,Země světa, Ukrajina“. Žalovaný konstatoval, že žalobci v případě návratu do vlasti mučení, nelidské či ponižující zacházení či nepřiměřené trestání nehrozí. Při posuzování této otázky vycházel především z výpovědi žadatele, z nichž je patrné, že žádného z těchto následků se v případě návratu do vlasti neobává. Jeho jedinou obavou jsou možné komplikace při hledání zaměstnání, neochota sdílet bydlení s rodiči družky a vysoké náklady na živobytí. Z těchto důvodů společný návrat do vlasti odmítá. Z informace MZV č.j. 113176/2009 ze dne 23. 7. 2009 vyplývá, že neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti nehrozí žádné nebezpečí ze strany státních orgánů, ani soukromých osob. Stejně tak takové osoby nejsou vystaveny znevýhodňování či diskriminace ze strany státních orgánů. Občan se může volně stěhovat a cestovat do zahraničí. Se skutečnostmi vyplývajícími ze shromážděných podkladů se shodují i vyjádření žadatele. Družka žalobce spolu se synem Ukrajinu pravidelně navštěvují a s žádnými problémy vyplývajícími z dlouhodobého pobytu v České republice se nesetkali. Z aktuálního znění Infobanky ČTK ,,Země světa – Ukrajina“ jakož i z otevřených informačních zdrojů je žalovanému rovněž známo, že na území Ukrajiny neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou ujmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce včasnou žalobou. Žalobce žalovanému vytýká porušení ust. § 3 odst. 4 zákona č. 71//1967 Sb., správního řádu (dále jen „starý správní řád“), neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Žalobce je rovněž přesvědčen o tom, že žalovaný porušil také ust. § 32 odst. 1 a § 46 starého správního řádu za dále i ustanovení o tzv. zásadě vyhledávací dle § 34 odst. 4 starého správního řádu. Žalobce má dále za to, že se žalovaný dostatečně neřídil závazným právním názorem soudu, jak mu bylo uloženo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č.j. 60 Az 38/2008-22 ze dne 8. 3. 2010. Žalobce zopakoval, že byl pronásledován a fyzicky napadán ze strany druha své matky, aniž by našel jakékoliv zastání na straně orgánů činných v trestním řízení. Z tohoto důvodu nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že jeho jedinou obavou z návratu do vlasti jsou možné komplikace při hledání zaměstnání, neochota sdílet bydlení s rodiči družky a vysoké náklady na živobytí. Pokud jde o skutečnost, že žádost o azyl podal s časovým odstupem, žalobce konstatoval, že zákon o azylu nikde nestanoví povinnost podat žádost o poskytnutí azylu ihned po vstupu na území České republiky. Žalobce zdůraznil, že poměry na U. jsou v současné době značně odlišné od poměrů v České republice. O tom dle názoru žalobce svědčí i fakt, že žalovaný nedávno poskytl azyl bývalému ministru hospodářství Bohdanu Danylyšynovi. Žalovaný sice tvrdí, že situace na U. je z hlediska ohrožení žalobce zcela bezproblémová, avšak v tomto směru odkazuje na materiály a podklady, které jsou již téměř dva roky staré a je tedy zřejmé, že nemohou reagovat na aktuální vývoj politického života na U. Žalobce se obává, že Pokračování
5
58Az 1/2011

v případě návratu do vlasti může být s přihlédnutím k výše popsaným skutečnostem perzekuován a nebude již moci z územní U. vycestovat. Žalobce uzavřel, že v jeho případě existuje minimálně důvod pro udělení doplňkové ochrany na území České republiky podle § 14a a následující zákona o azylu.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě, které předložil spolu s originálem správního spisu, popřel oprávněnost žaloby a vyjádřil s ní nesouhlas, neboť neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. V této souvislosti odkázal na obsah správního spisu a setrval na svém rozhodnutí, které je dle jeho názoru plně v souladu se zákonem. Uvedl, že shromáždil dostatek věrohodných a aktuálních informacích o zemi původu žalobce, kterými podložil své rozhodnutí ve věci. Žalobce se dle názoru žalovaného mýlí v pohledu na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo žalovanému toliko uloženo, aby se zabýval otázkou posouzení doplňkové ochrany, i v případě, když zamítá žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 2 zákona o azylu. Nejednalo se tedy o to, že by soud pokládal důvody žalobce za relevantní z pohledu některé formy mezinárodní ochrany. S námitkami uvedenými v podané žalobě se žalovaný již vypořádal v rámci odůvodnění správního rozhodnutí, pokud jde o nad rámec zmíněný odkaz na udělení azylu bývalému ministru Ukrajiny, postrádá tato skutečnost jakoukoli souvislost s případem žalobce, jelikož ve správním řízení byl vyloučen politických aspekt žalobcových údajných potíží na Ukrajině. Stejně tak posouzení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu považuje žalovaný za řádné a bezvadné. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou napadené rozhodnutí zpochybněno, navrhl proto žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Ve věci proběhlo dne 18. 10. 2011 ústní jednání, při kterém právní zástupkyně žalobce zopakovala, že v případě žalobce jsou splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany, neboť žalobce v České republice dlouhodobě žije se svou družkou, která zde má dlouhodobý pobyt. Právní zástupkyně žalobce dále uvedla, že si je vědoma toho, že v žalobě je chybně uveden odkaz na starý správní řád, i když v projednávaném případě již bylo postupováno podle nového správního řádu, zdůraznila, že z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce namítá porušení zásady materiální pravdy. Žalovaný pak setrval na svém stanovisku, které zaujal v napadeném rozhodnutí.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s.ř.s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s.ř.s. s tím, že přitom vycházel ze skutkového s právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že: a) cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má oprávněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování pak zákon o azylu v § 2 odst. 8 považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, Pokračování
6
58Az 1/2011

nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.

Podle ustanovení § 13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.

Podle ustanovení § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Podle ustanovení § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

Podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.

Při posuzování žaloby vycházel soud z následujících skutečností: Žalobce je státní občan U., u. národnosti, není ani nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo jiné organizace. Potíže se státními orgány v zemi původu neměl. Z vlasti odcestoval kvůli rodinným rozepřím s matčiným přítelem, který ho bil a bral mu peníze. Do České republiky přicestoval dne 6. 12. 2005. Po skončení platnosti víza pobýval na území České republiky nelegálně. Vzhledem k této skutečnosti byl při kontrole zadržen policií a bylo mu uděleno správní vyhoštění na jeden rok. Žádost o mezinárodní ochranu podal až dne 16. 4. 2008, poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění. Na území České republiky uzavřel církevní sňatek s ukrajinskou státní příslušnicí a narodilo se jim dítě. Do vlasti se společně vrátit nechtějí, Pokračování
7
58Az 1/2011

protože by neměli kde bydlet, není tam práce a životní náklady jsou vysoké, žalobce se navíc obává otčíma.

Soud stejně jako žalovaný dospěl k závěru, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že na Ukrajině vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod [§ 12 písm. a) zákona o azylu]. Naopak z jeho vyjádření vyplynulo, že členem žádné politické strany není ani nikdy nebyl. V tomto směru je žalobcův odkaz na udělení azylu bývalému ministru hospodářství Ukrajiny naprosto bezpředmětný. Žalobce opakovaně uváděl, že z vlasti odcestoval kvůli rodinným rozepřím s matčiným přítelem, který ho bil a bral mu peníze. Tyto skutečnosti, jak správně uvedl žalovaný, však nelze podřadit ani pod odůvodněné obavy z pronásledování z taxativně vypočtených důvodů, jak je stanoví § 12, písm. b) zákona o azylu. Nadto je třeba také uvést, že žádost o azyl nebyla podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až o tři roky později, pod hrozbou správního vyhoštění. O azyl je však nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoli totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do České republiky, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti. V průběhu řízení však žalobce neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že o mezinárodní ochranu nemohl požádat dříve.

Žalovaný se také řádně vypořádal s neudělením doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Na základě informací o zemi původu dospěl k závěru, že žalobci v případě návratu do vlasti žádná vážná újma ve smyslu zákona o azylu nehrozí. Žalobce v průběhu řízení zmiňoval, že se v případě návratu do vlasti obává otčíma, který mu vzkázal, že se bez peněz vracet nemá. Další žalobcovou obavou jsou možné komplikace při hledání zaměstnání, neochota sdílet bydlení s rodiči družky a vysoké náklady na živobytí. Tyto obavy však nelze podřadit pod hrozbu vážné újmy, kteou se podle zákona o azylu, jak bylo uvedeno výše, považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalovaný při posuzování doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu vycházel z informace MZV č.j. 113176/2009 ze dne 23. 7. 2009, ze které vyplývá, že neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti nehrozí žádné nebezpečí ze strany státních orgánů, ani soukromých osob. Stejně tak takové osoby nejsou vystaveny znevýhodňování či diskriminace ze strany státních orgánů. Občan se může volně stěhovat a cestovat do zahraničí. I když se jedná o informaci z roku 2009, sám žalobce při pohovoru dne 25. 12. 2010, tedy těsně před vydáním napadeného rozhodnutí. uvedl, že jeho družka se synem Ukrajinu pravidelně navštěvují a s žádnými problémy vyplývajícími z dlouhodobého pobytu v České republice se nesetkali. Pokud jde o neudělení doplňkové ochrany dle § 14b zákona o azylu, snaha o legalizaci pobytu z důvodu společného soužití s družkou, se kterou má žalobce syna, je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv spadajícím pod toto ustanovení. Jak bylo uvedeno výše podle § 14b zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Předpokladem však je, že se jedná o rodinného příslušníka osoby požívající doplňkové ochrany, žalobcova družka však doplňkové ochrany nepožívá a toto Pokračování
8
58Az 1/2011

ustanovení tedy na žalobcův případ použít nelze. Pro tyto účely poskytuje právní řád České republiky dostatečné mechanismy zejména v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, kterého měl žalobce využít.

Žalobce v žalobě rovněž namítal, že se žalovaný neřídil závazným právním názorem správního soudu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě však bylo žalovanému pouze uloženo, aby se zabýval otázkou posouzení doplňkové ochrany, i v případě, když zamítá žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 2 zákona o azylu.

Pokud jde o namítané porušení zásady materiální pravdy, ze správního spisu vyplývá, že žalobci byla dána možnost vysvětlit důvody svého odchodu ze země původu. Při podání žádosti dne 16. 4. 2008, ve vlastnoručně psaném prohlášení z téhož dne i při pohovorech dne 25. 4. 2008 a 15. 12. 2010 žalobce opakovaně uváděl, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany byly problémy v rodině, kdy přítel žalobcovy matky žalobce bil a bral mu peníze. Ke všem skutečnostem uváděným žalobcem správní orgán přihlédl a tyto skutečnosti také hodnotil. Dne 15. 12. 2010 byl žalobce seznámen s informacemi o zemi původu, které měl správní orgán k dispozici. Žalobce doplnění těchto informací, na základě kterých správní orgán žádost posuzoval, nenavrhoval. Lze tedy uzavřít, že žalovaný vycházel při rozhodování ze spolehlivě a úplně zjištěného skutkového stavu, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci. Skutkový stav pak žalovaný i správně právně posoudil.

S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné, a proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží (§ 60 odst. 1 s.ř.s. a contrario), žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle § 105 odst. 2 s.ř.s. zastoupen advokátem.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s., dle § 106 odst. 1 s.ř.s. musí kasační stížnost obsahovat kromě obecných náležitostí označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

V Liberci dne 18. října 2011

Mgr. Karolína Tylová, LL.M.,v.r.
soudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru