Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 Ca 8/2009 - 32Rozsudek KSHK ze dne 30.07.2010


přidejte vlastní popisek


51Ca 8/2009-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce: A. V., zast. JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem AK Novotný & Pavlenko, s.r.o., se sídlem v Jičíně, Husova 820, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. května 2009, zn. 6723/DS/2009/VV, takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 28. května

2009, zn. 6723/DS/2009/VV, a rozhodnutí Městského úřadu Jičín ze dne

26. 3. 2009, čj.: MuJc/2008/17682/DOP/ZiR, se z rušují a věc se

žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7. 760,--Kč

k rukám JUDr. Daniela Novotného, Ph.D., advokáta AK Novotný &

Pavlenko, s.r.o., se sídlem v Jičíně, Husova 820, a to 8 dnů od právní

moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí pokračování
51Ca 8/2009

-2-

Městského úřadu Jičín ze dne 26. 3. 2009, čj.: MuJc/2008/17682/DOP/ZiR, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. b/, písm. d/ a písm. l/ zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), a toto potvrdil. Skutkové podstaty uvedených přestupků naplnil žalobce dle rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu tím, že dne 1. 10. 2008 v čase 02:45 hodin v Jičíně řídil motorové vozidlo tovární značky CITROËN Xsara Picaso, bez rozsvíceného stanoveného osvětlení, přičemž při silniční kontrole se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce ke zjištění alkoholu v krvi i lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu ke zjištění ovlivnění alkoholem nebo jinými návykovými látkami. Za uvedené přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000,--Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,--Kč. O odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodl vpředu způsobem.

Žalobce v odvolání předně uvedl, že se zdržuje ze zdravotních důvodů na Ukrajině, a to na adrese, která je Městskému úřadu Jičín známa. Právě vzhledem k tomu poukazoval na nesprávný úřední postup při vedení přestupkového řízení, když byl k úkonům v jeho rámci konaným (výslechy svědků, možnost prostudování správního spisu atd.) předvoláván ve lhůtách, které mu fakticky znemožňovaly účastnit se jich. V tom spatřoval porušení svých procesních práv. K dalšímu pochybení dle něho došlo při stanovení výše pokuty. V této souvislosti namítal, že ačkoliv správní orgán při určování druhu a výše sankce vycházel ze skutečnosti, že má za poslední tři roky v kartě řidiče pouze jeden záznam o přestupku, přesto mu byly uloženy sankce v maximální možné výši. Výše sankcí přitom nebyla řádně odůvodněna. Prvoinstanční správní orgán rovněž nesprávně uzavřel, že by žalobce při vyšetřování nespolupracoval. K tomu žalobce uvedl, že se přestupkovému řízení nevyhýbal, avšak že mu rodinná a posléze i zdravotní důvody nedovolovaly dostavit se během krátké doby (několika málo dní) ke správnímu orgánu. Vždy se však z jednání omluvil a požádal o delší lhůtu, většinou mu však nebylo vyhověno. Vzhledem k tomu žalobce, tehdy jako odvolatel, navrhoval zrušit rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný se s uvedenými námitkami vypořádal následujícím způsobem. K chování žalobce uvedl, že se jako cizí státní příslušník chová v České republice způsobem, kterým ohrožuje občany České republiky, když řídí vozidlo v silně podnapilém stavu. Dále se věnoval otázce „spolupráce“ žalobce se správními orgány zúčastněnými na řízení. Vytýkal mu, že ačkoliv věděl, že proti němu bude vedeno řízení, úmyslně se vyhýbal doručení příslušných písemností. Byla tak marně doručována oznámení o zahájení přestupkového řízení (ze dne 15. 10., 27. 10. a 11. 11. 2008). Žalobce navázal kontakt se správním orgánem až dne 7. 1. 2009 s tím, že jeho doručovací adresa je na Ukrajině. Dále žalovaný v podstatě popisoval, jak byl žalobce obesílán správním orgánem k jednáním a ten namísto toho, aby se na základě řádně provedených předvolání k nim dostavil nebo se z účasti na něm omluvil, tak si podal na postup prvoinstančního správního orgánu stížnost. Žalovaný pokračování
51Ca 8/2009

-3-

přitom zdůraznil, že „Pokud chce cizinec zde pracovat, podnikat či bydlet, musí se podřídit Českému právnímu řádu.“ Zároveň zmínil, že žalobce měl již od zahájení řízení možnost zvolit si zástupce, který jej mohl v době jeho nepřítomnosti v České republice v přestupkovém řízení zastupovat. Poznamenal, že žalobce kalkuloval s protahováním řízení při vědomí toho, že doručování písemností do cizího státu mimo Evropskou unii je zdlouhavé a v důsledku toho se zánikem odpovědnosti za přestupek.

Výši uložené sankce odůvodnil žalovaný takto:

„Jasně z celého řízení bylo prokázáno, že obviněný zvlášť hrubým způsobem porušil základní povinnosti řidiče, když řídil vozidlo ve stavu vylučujícím provádět jakoukoliv činnost, která by ohrožoval občany na životech, zdraví a majetku. Dále na základě jeho chování k projednávaní přestupkové věci dospěl jak správní orgán prvého stupně, tak i orgán odvolací k závěru, že nemůže existovat jiná sankce, než horní sazba zákonného rozpětí stanovena pro tento přestupek.“

Žalobce vytýkal v žalobě žalovanému rozhodnutí, že je výsledkem správního řízení zatíženého procesními vadami a že je nezákonné. Zvláště poukazoval na způsob předvolání k výslechům svědků konaným dne 5. 2. 2009 a 11. 2. 2009, které obdržel dne 6. 2. 2009 na adrese svého pobytu na Ukrajině, přičemž tuto adresu sdělil správnímu orgánu dne 7. 1. 2009. Námitkám žalobce v tomto směru bylo vyhověno správními orgány jen pokud jde o výslech svědků provedený dne 5. 2. 2009 (byl stanoven nový termín na 23. 3. 2009), nikoliv pokud jde o výslech dalších dvou svědků předvolaných na den 11. 2. 2009. Přitom lhůta od 6. 2. 2009 do 11. 2. 2009, tedy ode dne, kdy obdržel vyrozumění o konání výslechů svědků do jejich konání byla velmi krátká a nepřiměřená. Zvláště, když správní řád stanoví minimální pětidenní předstižní lhůtu o vyrozumění o konání jednání a žalobce byl v té době na Ukrajině. V této souvislosti žalobce brojil i proti usnesení prvoinstančního správního orgánu ze dne 3. 3. 2009, jímž bylo rozhodnuto o žádostech žalobce o prominutí zmeškání úkonů v souvislosti s uvedenými výslechy svědků.

Žalobce dále tvrdil, že v průběhu přestupkového řízení neměl možnost být přítomen ústnímu projednání přestupku a rovnou byl vyrozuměn o možnosti seznámit se s přestupkovým spisem. Bylo mu též znemožněno být přítomen u výslechu svědků, klást jim otázky a navrhovat důkazy na doplnění dokazování. Přitom správnímu orgánu prvního stupně výslovně písemně oznámil, že trvá na osobní účasti při výslechu svědků a že se hodlá seznámit se správním spisem až po skončení dokazování. Odmítal přitom tvrzení svědků, že vykazoval známky podnapilosti a že nesrozumitelně mluvil, když jako cizinec neumí plynně hovořit česky. K závěru žalovaného, že si mohl zvolit zástupce pro přestupkové řízení, žalobce uvedl, že bylo jen na něm, jak se bude obhajovat a že rozhodl chránit si svá práva sám. Žalobce se dále ohrazoval proti závěru žalovaného, podle něhož „... jakousi nemoc zřejmě žalobci v jeho bydlišti potvrdí kdokoliv...“, když prvoinstančnímu správnímu orgánu doložil originál lékařské zprávy s tím, že doloží i její překlad do českého jazyka. K tomu mu však byla uložena nepřiměřeně krátká pokračování
51Ca 8/2009

-4-

lhůta. Zaslal jej však hned, jakmile to bylo v jeho silách. Pozastavoval se přitom nad přístupem žalovaného k uvedené listině s ohledem na smlouvu o právní pomoci mezi Českou republikou a Ukrajinou.

Pokud jde o uložené sankce, žalobce namítal, že byly uloženy v maximálních výších bez náležitého odůvodnění. Žalovaný se totiž v podstatě omezil na konstatování, že žalobce porušil základní povinnosti řidiče. Neuvedl však hlediska, jimiž se řídil, ani neodůvodnil výši uložených trestů. Z rozhodnutí nejsou zřejmé skutečnosti, které svědčily ve prospěch i neprospěch žalobce. V tom žalobce spatřoval nezákonnost rozhodnutí.

Vzhledem k tomu žalobce navrhoval zrušit nejen žalované rozhodnutí, ale i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, které mu předcházelo.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 3. srpna 2009. V něm nejdříve stručně popsal skutkový stav věci s tím, že žalobce odmítl dechovou zkoušku na návod spolujezdce a společníka advokátní kanceláře Novotný & Pavlenko, s.r.o., se sídlem v Jičíně a že „negativní vliv a zejména následky požití alkoholu před nebo během jízdy, je obecně známou skutečností, přičemž se všechny zainteresované orgány a instituce všemi zákonnými prostředky snaží toto závažné jednání vymýtit, zejména pak tvrdými sankcemi represivně i preventivně působit na chování řidičů v silničním provozu.“

K žalobním námitkám uvedl, že žalobci byly dány možnosti účastnit se výslechů svědků i jiných úkonů a bylo jen na něm, zda jich využije. Správní orgány se mu snažily doručovat listiny na všechny možné adresy a vyrozumívat jej tak o všech úkonech, snažily se i o telefonické spojení, avšak marně. Žalobce postupoval tak, aby vyrozuměn být nemohl, úkony byly odkládány a aby tak nakonec dosáhl zániku odpovědnosti za přestupek. A žalovaný pokračoval, že „nejde tedy o zásah správního orgánu do práv účastníka, ale vědomé jednání účastníka (přestupce), směřující k maření správního řízení s úmyslem vyhnout se trestu za předmětné protiprávní jednání“, který řízení zdržoval opakovanými stížnostmi (podjatost, nezákonnost, zmeškání lhůty apod.), s cílem dosáhnout beztrestnosti v důsledku uplynutí jednoroční zákonné lhůty pro vyřízení přestupků.

Žalovaný má zato, že přistoupil k řízení odpovědně, nezaujatě a že posoudil všechny relevantní skutečnosti, včetně míry závažnosti přestupcova jednání. Dodal, že rozhodně nemíní tolerovat účelové obstrukce, jimiž se žalobce snažil za aktivní účasti svého zástupce všemožně vyhnout odpovědnosti. Vzhledem k tomu žalovaný navrhoval žalobu zamítnout.

Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s“). Zjistil přitom, že žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a že je výsledkem řízení, v němž došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním pokračování
51Ca 8/2009

-5-

orgánem, jež mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Vzhledem k tomu rozhodl ve věci na základě § 76 odst. 1 písm. a) a c) s.ř.s. bez jednání. Vycházel přitom z následujících zjištění a právních závěrů.

Předně třeba uvést, že žalovaný přistupoval k žalobci nepatřičným způsobem. Jak jinak totiž hodnotit jím vyslovenou kritiku jeho chování ve vztahu ke skutečnosti, že je cizím státním příslušníkem, jenž se „chová způsobem, který ohrožuje občany ČR“, když skutková podstata daného přestupku není spojena s otázkou státní příslušností přestupce. Nebo konstatování, že: „Pokud chce cizinec zde pracovat, podnikat či bydlet, musí se podřídit Českému právnímu řádu.“ Nebo výtku, že se úmyslně vyhýbal doručování písemností či namítal podjatost úřední osoby, a to v úmyslu zdržovat přestupkové řízení. Žalobce totiž nebyl povinen zvolit si v očekávání budoucího přestupkového řízení zástupce ani nebylo jeho zákonnou povinností přebírat doručovanou poštu. Naopak bylo jeho zákonným právem vznášet námitky podjatosti a stížnosti proti postupu správního orgánu, měl-li zato, že nebyl v souladu s příslušnými právními předpisy.

Je si přitom třeba uvědomit, že přestupci lze klást k tíži jen taková jeho chování, jimiž by porušoval zákon, a to žalobce v uvedených směrech zřejmě nečinil, jak vyplyne z dalšího. Ostatně žalovaný ani prvoinstanční správní orgán v žalovaném rozhodnutí neuvedly jediné zákonné ustanovení, které by měl žalobce vytýkaným jednáním porušit. Přitom bylo jen na prvostupňovém správním orgánu, aby na případná obstrukční jednání žalobce reagoval příslušnými zákonnými prostředky, nic více (v daném případě vycházel při splnění dalších předpokladů především z fikce doručení). Právě v této souvislosti není od věci zároveň zmínit nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, který se zabývá otázkou součinnosti účastníka řízení se správním orgánem v deliktním řízení. Ústavní soud v něm totiž jasně řekl, že správní řízení nemůže být v demokratickém právním státě ovládáno zásadou "součinnosti správních orgánů s účastníky řízení" (kontaktáž účastníků řízení ze strany správního orgánu vyloučit nelze, její odmítnutí však nelze sankcionovat ani z jejího stavu vyvozovat pro přestupce negativní důsledky, tak jako tomu bylo podle žalovaného v dané věci), neboť žádnou spolupráci v obecném smyslu tohoto slova, nelze vynucovat. Jednotlivec je totiž povinen podrobovat se pravomoci veřejné moci pouze za předpokladu, že je vykonávána souladně s požadavky plynoucími z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.

V uvedeném přístupu žalovaný pokračoval i ve vyjádření k žalobě (viz výše) a za tohoto stavu se ostatně nelze ani divit případným námitkám ohledně podjatosti.

Žalobcovy námitky, že došlo v přestupkovém řízení k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jsou důvodné. Podáním ze dne 15. 10. 2008, čj.:MuJc/2008/17682/DOP/ZiR, oznámil Městský úřad Jičín žalobci, že je podezřelý ze spáchání přestupků dle § 22 odst. 1 písm. d) a písm. l) přestupkového zákona, že jím zahajuje přestupkové řízení a zároveň nařizuje na den 27. 10. 2008 jednání. Uvedená písemnost byla žalobci zaslána do vlastních rukou na adresu jeho trvalého pokračování
51Ca 8/2009

-6-

pobytu, a to stejnou, jakou žalobce uvedl v žalobě. Jak je zřejmé z přiložené doručenky, adresát (žalobce) při jejím doručování nebyl zastižen, a proto byla písemnost uložena u provozovatele poštovních služeb k vyzvednutí dnem 20. 10. 2008 (viz § 23 správního řádu). Žalobci byla zároveň zanechána výzva, aby si uloženou písemnost vyzvedl a poučení o právních důsledcích jejího nevyzvednutí. K tomu také došlo, takže uvedená písemnost ze dne 15. 10. 2008 byla ve smyslu § 24 odst. 1 správního řádu řádně doručena až dnem 30. 10. 2008, tedy bohužel až po dni, na který bylo nařízeno jednání v dané přestupkové věci. Pokud by byla lhůta pro ně stanovena rozumněji, mohl by prvoinstanční správní orgán jednat ve věci v nepřítomnosti žalobce (viz § 74 odst. 1 přestupkového zákona). Toho si byl uvedený orgán zřejmě vědom, a proto novým podáním ze dne 27. 10. 2008, čj.: MuJc/2008/17682/DOP/ZiR (opět v něm není uvedeno podezření ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b/ přestupkového zákona, za který byl žalobce rovněž nakonec postižen), znovu zahájil v dané věci přestupkové řízení (ačkoliv již bylo zahájeno dnem 15 10. 2008) a na den 10. 11. 2008 (opět nevhodně z hlediska doručování) nařídil ústní jednání o přestupku, respektive přestupcích. O jeho doručení požádal prvoinstanční správní orgán policejní orgán s odůvodněním, že musí mít „podklad pro závěr, že se adresát v místě doručení zdržuje a písemnost nepřebírá“ (k tomu třeba poznamenat, že stávající koncepce doručování písemností na rozdíl od předešlé není založena na potřebě zkoumání, zda se adresát v místě zdržuje, např. zda je na dovolené, zda se odstěhoval a novou adresu neuvedl, aby mohl využít institut náhradního doručení). Policejní orgán zjistil, že se žalobce na uvedené adrese nezdržuje, že s ním však telefonicky mluvil, přičemž sdělil prvoinstančnímu správnímu orgánu tel. spojení na žalobce s tím, že se má vrátit do místa bydliště dne 13. 11. 2008.

Nato podáním ze dne 11. 11. 2008, čj.: MuJc/2008/17682/DOP/ZiR, prvoinstanční správní orgán již potřetí „zahájil“ dané přestupkové řízení, přičemž jednání ve věci nařídil na den 19. 11. 2008. Znovu se tak opakovala situace, jak již popsáno u řízení zahájeného dne 15. 10. 2008, takže řádně doručeno bylo toto podání až po marném uplynutí dne, na nějž bylo jednání nařízeno (k projednání přestupku ve smyslu § 67 přestupkového zákona tak žalobce nebyl vyzván ani touto listinou).

Poté byl žalobce předvolán k projednání přestupku dalším podáním Městského úřadu Jičín ze dne 24. 11. 2008, čj.: MuJc/2008/17682/DOP/ZiR, a to na den 15. 12. 2008. Kdy byla tato písemnost žalobci fikcí doručena však nelze zjistit, neboť návratka, respektive obálka s návratkou, adresovaná žalobci na jeho bydliště v Jičíně, ve spisu chybí. Přesto bylo podle protokolu o ústním jednání ze dne 15. 12. 2008, čj.: MuJc/2008/17682/DOP/ZiR, jednáno v dané věci v nepřítomnosti žalobce.

Podáním ze dne 29. 1. 2009, čj.: MuJc/2008/17862/DOP/ZiR, doručeným žalobci v místě jeho pobytu na Ukrajině dne 6. února 2009, vyrozuměl Městský úřad Jičín žalobce o výslechu svědků v projednávané přestupkové věci, které předvolal jednak na den 5. 2. 2009 a dále na den 11. 2. 2009. Přestože dne 5. 2. 2008 nemohl mít Městský úřad Jičín doklad o doručení uvedeného podání žalobci, přesto výslech pokračování
51Ca 8/2009

-7-

svědků na ten předvolaných provedl. Rovněž provedl v nepřítomnosti žalobce výslech svědků předvolaných na den 11. 2. 2009. Žalobce proti tomu brojil s tím (viz jeho dopis ze dne 16. 2. 2009), že nebyl vyrozuměn o výslechu svědků minimálně s pětidenním předstihem a nemohl tak účinně hájit svá práva, zejména potvrdit nebo vyvrátit provedené svědecké výpovědi. Zároveň požádal podle § 41 správního řádu „o navrácení v předešlý stav a to prominutím zmeškání úkonu“. Městský úřad Jičín na to reagoval usnesením ze dne 3. 3. 2009, čj.: MuJc/2008/17682/DOP/ZiR (chybně uvedeno 30. 3. 2009), jímž jednak stanovil nový termín provedení výslechu svědků předvolaných původně na den 5. 2. 2009 a dále nevyhověl žádosti žalobce o provedení nového výslechu svědků předvolaných na den 11. 2. 2009. Odvolání žalobce proti tomuto usnesení žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 4. 2009, zn. 5510/DS/2009/VV, zamítl a potvrdil je. Jak Městský úřad Jičín, tak žalovaný postupovali v rozporu se zákonem z následujících důvodů.

Netřeba odůvodňovat nepřizvání žalobce k výslechům svědků, které proběhly dne 5. 2. 2009. Pochybení prvoinstančního správního orgánu je zde zřejmé, když žalobci bylo zasláno sdělení o jejich konání s nedostatečným předstihem, takže se o nich dozvěděl pozdě. V souladu se zákonem ale nebylo postupováno ani v případě výslechů svědků provedených dne 11. 2. 2009.

Základní principy činnosti správních orgánů jsou upraveny v části první, hlavě II. správního řádu. Prostupují a uplatňují se při všech činnostech správních orgánů, zejména pak v řízení správním, jímž přestupkové řízení je. Z nich lze ve vztahu k dané věci uvést § 2 odst. 1, podle něhož správní orgán mimo jiné postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Podle § 4 odst. 3 správního řádu správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu; podle jeho odstavce 4. správní orgán musí dotčeným osobám umožnit uplatnit jejich práva a oprávněné zájmy. Všem těmto základním zásadám musí správní orgány vedoucí přestupková řízení vyhovět.

Podstatou dané věci je neshoda v tom, zda správní orgán postupoval v souladu s výše uvedenými obecnými ustanoveními správního řádu. Žalovaný je názoru, že ano, žalobce naopak zastává v případě výslechů svědků nařízených na 11. 2. 2009 názor opačný.

Podle § 51 přestupkového zákona není-li v něm nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení. Protože přestupkový zákon nemá ustanovení upravující lhůty, které je nutno dodržet mezi nařízením a provedením úkonu v rámci přestupkového řízení, postupuje se v těchto případech podle správního řádu. Podle jeho ustanovení § 59 věta první a druhá správní orgán předvolá osobu, jejíž osobní účast při úkonu v řízení je k provedení úkonu nutná. Předvolání musí být písemné a doručuje se do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. pokračování
51Ca 8/2009

-8-

Žalovaný vycházel evidentně z premisy, že ustanovení § 59 správního řádu předpokládá i lhůtu kratší než pět dní, když v odůvodnění rozhodnutí ze dne 20. 4. 2009, zn. 5510/DS/2009/VV, zvýraznil tučným písmem slovo „zpravidla“ a konstatoval, že žalobce byl vyrozuměn o prováděném výslechu svědků způsobem, jenž mu umožňoval vyjádřit se k věci s odkazem na § 73 odst. 2 přestupkového zákona. S těmito závěry žalovaného se však krajský soud neztotožnil.

Formulace normativní věty § 59 správního řádu „Předvolání musí být písemné a doručuje se do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem.“ není z důvodu absence podmínek, pro které by bylo možno v tom kterém konkrétním případě považovat za dostačující např. čtyřdenní lhůtu, ustanovením zdařilým. Uvedený nedostatek v právní úpravě je tak třeba odstranit pomocí interpretace. Uvedené ustanovení je nutno interpretovat více způsoby a ne pouze výkladem jazykovým restriktivním, jak učinil žalovaný. Z pohledu jazykového restriktivního výkladu by ustanovení § 59 správního řádu skutečně umožňovalo, aby byla považována za lhůtu dostatečnou i lhůta kratší než 5 dnů, tedy i lhůta čtyř dnů, tak jako tomu bylo i v daném případě (v konečném důsledku by tak mohla být za lhůtu dostačující považována i lhůta jednodenní). Je však nutné přistoupit rovněž k výkladu teleologickému a logickému (per analogiam iuris).

Na tomto místě je třeba uvést, že z judikatorní činnosti Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že povaha trestního obvinění je vykládána velmi široce a to tím způsobem, že se pod tento pojem zahrnuje i přestupkové řízení vedené podle zákona o přestupcích, což má za následek, že i na tato řízení se vztahují veškeré zásady upravující právo na spravedlivý proces pro věci trestní.

Podle ustanovení § 198 odst. 1 věta první a druhá trestního řádu den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá.

Trestní řád tedy předpokládá lhůtu pro přípravu k hlavnímu líčení alespoň 5 dnů a to pracovních (na rozdíl od správního řádu, kde se jedná o 5 běžných dnů). V uvedeném ustanovení poté explicitně stanoví, za kterých podmínek, lze tuto lhůtu zkrátit (správní řád toto neobsahuje). Jestliže tedy přestupkovému řízení je přisuzována povaha trestně-právního obvinění je nutné při výkladu a následné aplikaci ustanovení § 59 správního řádu poukázat i na tuto skutečnost. Z pohledu teleologického výkladu je pak zřejmé, že slovo „zejména“ vyjadřuje možnost zkrácení lhůty za účelem rychlosti a hospodárnosti řízení, avšak tak, aby tato nebyla na úkor práv obviněného ve správním řízení (přestupkovém řízení). Analogicky pak nutno dovodit, že možnost zkrácení lhůty ve správním řízení vyjádřená slovem „zpravidla“ platí za podmínek, resp. vychází z tezí trestně-právní úpravy, tj. zkrátit lhůtu lze pouze za podmínek, že se obviněný k jednání dostaví a souhlasí s jejím zkrácením. pokračování
51Ca 8/2009

-9-

V daném případě se však žalobce k jednání nedostavil, takže výslech svědků provedený dne 11. 2. 2009 (policistů místního obvodního oddělení Policie ČR, kteří měli žalobce při jízdě v opilosti zastavit), byl proveden z hlediska práv žalobce (navrhovat v souvislosti s výslechem svědka další důkazy, klást svědkovi otázky atd.) protiprávně, když se nemohl vyjádřit k prováděným důkazům (viz článek 38 Listiny základních práv a svobod), o něž se pak rozhodnutí opíralo. Tento nedostatek zatížil celé přestupkové řízení vážnou procesní chybou a nic na tom nemění skutečnost, že se jej žalobce snažil ještě odstranit cestou podle § 41 správního řádu (navrácením v předešlý stav). Uvedený institut totiž přichází v úvahu, pokud účastník řízení zmešká lhůtu pro provedení úkonu svým přičiněním. O nic takového však v dané věci nešlo, neboť nepochybil žalobce, nýbrž Městský úřad Jičín a následně žalovaný. Opakovaného výslechu svědků dne 23. 3. 2009 (původně stanoveného na den 5. 2. 2009) se již žalobce účastnit mohl. Nicméně nelze nezmínit zároveň pokračující zmatečnost v postupech prvoinstančního správního orgánu, když ten podáním ze dne 24. 2. 2009, zn.: MuJc/2008/17682/DOP/ZiR, doručovaným jak na adresu trvalého bydliště v Jičíně, tak na Ukrajinu, žalobci sdělil, že dokazování v dané věci již bylo skončeno a žalobci byla dána lhůta do 13. 3. 2009 k tomu, aby se seznámil s podklady rozhodnutí. Přitom ve správním spisu není s výjimkou sdělení Mgr. D. P. ze dne 23. 2. 2009 o tom, na které adrese pro doručování žalobce přebírá písemnosti, záznamu údajného sdělení žalobce o adrese pro doručování ze dne 7. 1. 2009 na č.l. 38 správního spisu a zmínky v odůvodnění usnesení Městského úřadu Jičín ze dne 3. 3. 2009, čj.: MuJc/2008/17682/DOP/ZiR, že žalobce správnímu orgánu sdělil dne 7. 1. 2009 nové doručovací adresy na Ukrajině, žádný relevantní doklad o tom (žalobcem signovaný), na kterou adresu by mu měly být ve smyslu § 20 správního řádu písemnosti doručovány (pro kterou adresu lze pak případně uplatnit fikci doručení?).

Lze tak shrnout, že žalobce namítal vady řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí v dané přestupkové věci, zcela důvodně. Prvoinstanční správní orgán sice zahájení přestupkového řízení žalobci oznámil (fikcí doručení), ale přestupek s ním neprojednal v ústním jednání ve smyslu § 74 odst. 1 přestupkového zákona, když jej k němu řádně nepředvolal (viz výše). Neučinil tak ani předvoláním ze dne 24. 11. 2008 s datem nařízeného jednání na 15. 12. 2008, když toto předvolání zaslal podle připojených doručenek na dvě pražské adresy a nikoliv na adresu trvalého bydliště žalobce. Za řádné předvolání k jednání nelze považovat ani informaci o tom, že se dne 23. 3. 2009 zopakuje výslech dvou již dříve vyslechnutých svědků a že se při této příležitosti bude moci žalobce seznámit se správním spisem (viz usnesení Městského úřadu Jičín ze dne 3. 3. 2009, čj.: MuJc/2008/17682/DOP/ZiR). O dalším pochybení ústavního rozměru (žalobci byla nesprávným postupem znemožněna účast při výslechu svědků dne 11. 2. 2009) pojednal krajský soud již výše. Tyto procesní vady jsou zásadní povahy, jsou podstatným porušením ustanovení o řízení a nejen že mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, ale v případě uložených sankcí takový účinek měly. Již jen sama tato skutečnost byla dostatečným důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí. pokračování
51Ca 8/2009

-10-

Žalobou napadené rozhodnutí je však nezákonné i co do konkrétnosti odůvodnění výše uložených sankcí za daný přestupek, respektive je v tomto směru nepřezkoumatelné. Žalobce přitom proti výši uložených trestů ve svém odvolání výslovně brojil a bylo proto na žalovaném se s jeho námitkami odpovídajícím způsobem vypořádat, tedy zejména v duchu § 12 odst. 1 přestupkového zákona. Podle něj se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení. Dlužno přitom poznamenat, že tato kritéria pro stanovení výše trestů nejsou jediná, ale že správní orgán je ukládající je povinen přihlédnout i dalším rozhodným skutečnostem, např. k osobním a majetkovým poměrům pachatele z toho pohledu, zda pro něho nemají likvidační charakter (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133).

V žalobou napadeném rozhodnutí ale schází přezkoumatelná úvaha žalovaného o tom, jak a s přihlédnutím ke kterým skutečnostem a s pominutím jakých okolností hodnotil žalobci uložené tresty. Žalovaný se sice zabýval námitkami žalobce ohledně výše uložených sankcí, ale velice povrchně. Omezil se totiž pouze na konstatování, že žalobce porušil základní povinnosti řidiče zvlášť hrubým způsobem, když řídil vozidlo ve stavu vylučujícím provádět jakoukoliv činnost, která by ohrožovala občany na životech, zdraví a majetku a že „na základě jeho chování k projednávané přestupkové věci dospěl jak správní orgán prvého stupně, tak i orgán odvolací k závěru, že nemůže existovat jiná sankce, než horní sazba zákonného rozpětí stanovena pro tento přestupek.“ Takovéto odůvodnění výše sankcí je ale obecné, nekonkrétní a v rozporu s již citovaným § 12 odst. 1 přestupkového zákona. Žalovanému lze sice přisvědčit, že jízda motorovým vozidlem pod vlivem alkoholu je závažný protispolečenský jev a hrubým porušením povinností řidiče, ale to samo o sobě ještě neodůvodňuje uložení sankcí v nejvyšších možných výších. Pokud by tomu tak bylo, pak by totiž v úvahu přicházející sankce nebyla stanovena formou rozpětí, nýbrž pevnou částkou. K namítanému žalobcovu „chování k projednávané přestupkové věci“ pak třeba uvést, že nelze přestupce postihovat v rámci sankce za již spáchaný přestupek za to, že v přestupkovém řízení využívá svých procesních práv. Žalovaný přitom nerozvedl, která chování měl na mysli a lze tak o nich jen spekulovat. Zřejmě ta, o nichž je pojednáno výše v části týkající se procesních otázek dané věci. Ta jsou však pro poučení orgánů veřejné zúčastněných na řízení a ne pro vyvozování nepříznivých důsledků v neprospěch žalobce.

Výši uložených sankcí neodůvodnil v naznačených směrech ani prvoinstanční správní orgán (viz strana pátá jeho rozhodnutí). Naprosto nepřijatelným je pak jeho závěr ohledně užití nejvyšších možných sankcí odůvodněný tím, že žalobce v přestupkovém řízení nespolupracoval (z výše uvedeného naopak plyne, že prvoinstanční správní orgán daný případ řádně nezúřadoval).

S ohledem na to musel krajský soud konstatovat, že správní uvážení žalovaného o výši sankcí za přestupek, ale ani prvoinstančního správního orgánu, pokračování
51Ca 8/2009

-11-

není dostatečně odůvodněno, v důsledku čehož je nepřezkoumatelné ve správním soudnictví. S ohledem na srozumitelnost takového rozhodnutí, a to i pro přestupce (žalobce), se vyžaduje, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo jasně patrno, k porušení kterého ustanovení zákona se jednotlivé odůvodnění vztahuje a aby všechna , v demonstrativním výčtu uvedená kritéria pro uložení sankce konkrétnímu účastníku řízení, byla výslovně zmíněna a dostatečně odůvodněna. Dále musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, která další, v demonstrativním výčtu výslovně neuvedená kritéria, byla vzata v úvahu a pokud k nim správní orgán již nepřihlížel, je povinen uvést, z jakého důvodu tak nečinil. Protože orgány veřejné správy zúčastněné na daném řízení v souladu s výše uvedeným nepostupovaly, jedná se o pochybení mající rovněž za následek zrušení napadeného rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému musel krajský soud podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s.ř.s. zrušit pro nepřezkoumatelnost (spočívající v nedostatků důvodů ohledně výše uložených sankcí) a dále pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí, jak žalované rozhodnut, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, které mu předcházelo, neboť obě trpí stejnými vadami a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 3 a 4 s.ř.s.). V něm budou správní orgány zúčastněné na řízení vázány právními názory vyslovenými v tomto rozsudku (viz § 78 odst. 5 s.ř.s.).

Žalobce měl ve věci plný úspěch, když žalované rozhodnutí bylo zrušeno, a proto má právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s.ř.s. proti účastníkovi, který úspěch neměl. Náklady žalobce spočívaly v náhradě soudního poplatku 2.000,--Kč, odměně advokáta za dva úkony právní služby při zastupování (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání žaloby soudu - § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) po 2.100,--Kč (§ 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 cit. vyhl.) a náhradě jeho hotových výdajů za dva úkony po 300,--Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). Náhrada nákladů řízení bez daně z přidané hodnoty by tak činila úhrnem 6.800,--Kč. Protože je ale zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, jak řádně doložil, byla k uvedené částce podle § 57 odst. 2 s.ř.s. ještě připočtena výše této daně (20%) z odměny za zastupování a paušálních částek ve výši 960,--Kč, takže celková výše náhrady nákladů řízení činí 7.760,--Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit podle výroku č. II tohoto rozsudku zástupci žalobce, neboť je advokátem ( viz § 64 s.ř.s. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovate l zastoupen pokračování
51Ca 8/2009

-12-

advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 30. července 2010

JUDr. Pavel Kumprecht


samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru