Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 8/2014 - 44Rozsudek KSHK ze dne 02.07.2015

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 As 163/2015

přidejte vlastní popisek

Číslo jednací: 51A 8/2014-44

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce: J. H., nar. X, bytem X, zast. JUDr. Pavlínou Širůčkovou, advokátkou Společné advokátní kanceláře BALCAR, HROUZEK, VESELÝ a partneři, se sídlem Praha 1, Panská 6, PSČ 110 00, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské nám. 1245, Hradec Králové 3, PSČ 500 03, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2014, č.j. 22996/VZ/2013-2, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 8. 11. 2013, č. j. P/1903/2013/OS1/Mach, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), a toto potvrdil. Orgány veřejné správy dospěly v přestupkovém řízení k závěru, že se žalobce dopustil úmyslného způsobení škody na cizím majetku krádeží, za což mu byla uložena pokuta ve výši 500,--Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,--Kč. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného včas žalobu, kterou odůvodnil následujícím způsobem.

I. Obsah žaloby

Žalobce předně uvedl, že z kamerového záznamu je zřejmé, že předmětnou hadičku odmotal z cívky a odstřihl svědek J. H. a poté, co ji smotal do menšího průměru, mu ji předal. Byl to tedy nesporně jmenovaný svědek, kdo odměřil a odstřihl hadičku, avšak správní orgán se nezabýval otázkou úmyslu, se kterým to provedl. Z uvedeného však nelze dovozovat úmysl žalobce neuhradit kupní cenu akvarijní hadičky.

Žalobce pokračoval, že správní orgán ve svém odůvodnění uvádí, že „nebylo možné přeslechnout, jak zmocněnec J. H. na chodbě správního orgánu udílí pokyny, jak vypovídat“. V této souvislosti namítal, že uvedené tvrzení nemá oporu ve skutečnostech, které jsou zaznamenány ve spisu, a proto ani nemohlo mít význam při hodnocení výpovědi svědka J. H. Namítal rovněž předpojatost správního orgánu vůči uvedenému svědkovi, jehož výpověď jednoznačně podporovala verzi, kterou uplatnil žalobce, že neměl v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zde měl žalobce nepochybně na mysli část odůvodnění rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 8. 11. 2013, zn. P/1903/2013/OS1/Mach, na straně třetí dole a čtvrté nahoře, v níž dovozuje, proč nemá svědka Jaroslava Hartmana za nestranného.

V další části žaloby se žalobce naopak pozastavoval nad přístupem správního orgánu k výpovědím svědků J. P. a K. Š., jejíž některé závěry měl správní orgán dokonce převzít, aniž by měly oporu ve spisu, aniž by správní orgán vysvětlil, proč výpověď této svědkyně takto hodnotí. Konstatoval totiž že: „Svědkyně Š. činí závěr, že … se jednalo jednoznačně o úmyslné pronesení, jelikož pokud by obviněný pouze zapomněl, mohl by se normálně domluvit s přítomnými pracovníky bezpečnostní agentury…“ Správní orgán ale nemůže bez dalších důkazů přijmout závěr svědkyně K. Š. a tímto závěrem být vázán, neboť byla přítomna na místě samém až od okamžiku příjezdu Policie České republiky. Nebyla proto oprávněna činit závěry z jednání, u kterého nebyla osobně přítomna. Správní orgán závěry svědkyně K. Š. přejal, aniž by sám učinil další zjištění v dané věci.

Pochybnost o věrohodnosti výpovědi svědkyně K. Š. spojoval žalobce s úředním záznamem Policie České republiky, obvodního oddělení 2, Hradec Králové, ze dne 6. 6. 2013, v němž popsala, co po příjezdu policie na místo uvedl J. P., zaměstnanec bezpečnostní agentury. O tom, co viděl na kamerovém záznamu a konstatovala, že byl shlédnut záznam z kamerového systému OD OBI, který výpověď J. P. potvrdil. Nevěrohodnost výpovědi svědkyně K. Š. spojoval s úředním záznamem ze dne 2. 7. 2013, sepsaným J. M. z obvodního oddělení 2, Policie České republiky, Pospíšilova 1103, Hradec Králové, který v něm situaci ze dne 6. 6. 2013 popisuje zcela totožnými slovy a navíc uvádí, že záznam byl ve velice špatné kvalitě.

Žalobce požádal během správního řízení o předložení kamerového záznamu, na kterém bude zachycena situace, kdy prochází pokladní zónou bez úhrady hadičky, předložen mu však nebyl s tvrzením, že není k dispozici. To však odporuje úřednímu záznamu ze dne 6. 6. 2013, v němž svědkyně K. Š. uvádí, že „zcela jasně“ byla potvrzena mimo jiné skutečnost, že J. H. (žalobce) prošel pokladní zónou bez úhrady hadičky a odporuje záznamu ze dne 2. 7. 2013. Kamerový záznam o skutečnosti, že žalobce prošel pokladní zónou bez úhrady kupní ceny hadičky je důležitým důkazem v dané věci, neboť může sloužit k poznání toho, jak se choval, zda neučinil podvědomý pohyb směrem ke kapse s hadičkou apod. Bez tohoto důkazu nelze prokázat, zda nezaplacení kupní ceny hadičky bylo, či nikoliv pouhé opomenutí. Následné chování žalobce nemusí být vyvoláno pocitem viny, ale neadekvátním zásahem bezpečnostní agentury.

Je proto nutné předložit kamerový záznam prokazující okolnosti, za kterých žalobce dne 6. 6. 2013 prošel pokladní zónou bez zaplacení hadičky, neboť tento záznam může být i podkladem pro vypracování znaleckého posudku, který odpoví na otázku, zda žalobce vědomě a s úmyslem přisvojit si věc v hodnotě 26,--Kč prošel dne 6. 6. 2013 pokladní zónou OD OBI bez zaplacení kupní ceny hadičky, když ve stejný okamžik uhradil kupní cenu za jiné zde zakoupené věci ve výši více jak 500,--Kč.

Žalobce tvrdil, že nebylo prokázáno, že by dne 6. 6. 2013 vstoupil do OD OBI s úmyslem přisvojit si věc v hodnotě 26,--Kč, přičemž tento úmysl by podle něho musel být prokázán již v okamžiku jeho vstupu do OD OBI, nejpozději však v okamžiku odstřihnutí hadičky z cívky. Úmysl je vyloučen již tím, že žalobce hadičku nijak neukryl a viditelně ji měl vloženou do kapsy kalhot. Pokud by měl zájem přisvojit si ji úmyslně, pak by ji ukryl tak, aby nebyla patrná na první pohled. Krom toho byl žalobce v OD OBI a bezpečnostní agenturou mu bylo bráněno volně se v jeho prostorách pohybovat. V důsledku toho hadičku neodňal z faktické dispozice OD OBI, nemohl s ní volně nakládat. Přestupek krádeže věci tak nebyl dokonaný. A protože žalobce kupní cenu hadičky dobrovolně uhradil, aniž by opustil OD OBI, tedy uhradil kupní cenu hadičky ještě před tím, než nastal stav, kdy mohl s hadičkou volně nakládat bez jakékoliv dispozice ze strany OD OBI, není možné učinit závěr, že došlo k přestupku krádeže na majetku OD OBI.

V pátém žalobním bodu žalobce namítal, že mu nebylo umožněno seznámit se s důkazy uvedenými ve spisu a vyjádřit se k nim, případně navrhnout další důkazy k prokázání jeho tvrzení. Zejména namítá neexistenci kamerového záznamu ze dne 6. 6. 2013 a nesouhlasí se závěry správního orgánu, který hodnotil společenskou nebezpečnost daného jednání jako nikoliv nepatrnou, neboť dle něho se jedná o tak nízkou míru nebezpečnosti pro společnost, že se nemůže jednat ani o přestupek, zvláště když projednávaný přestupek žalobce je ojedinělým jednáním.

Vzhledem ke shora uvedenému žalobce navrhoval žalované rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

II. Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný se k věci vyjádřil podáním ze dne 20. června 2014. Uvedl v něm následující:

„K námitce žalobce, že se prvostupňový orgán nezabýval otázkou úmyslu, se kterým svědek J. H. odstřihl hadičku, uvádí žalovaný, že pro danou věc je bezpředmětné, s jakým úmyslem (tedy zda hadičku odstřihl s úmyslem ji nezaplatit, či ji pouze odstřihl a předal žalobci) hadičku odstřihl, neboť to byl právě žalobce, který vědomě uschoval hadičku do zadní kapsy svých kalhot a prošel pokladním prostorem, aniž by věc předložil na pokladně k zaplacení.

K námitce žalobce týkající se hodnocení věrohodnosti svědka H. a k námitce, že správní orgán opírá svá hodnocení o skutečnosti, které nemají oporu ve spisu, žalovaný podotýká, že se neztotožňuje s názorem žalobce, že by vyjádření, které prvostupňový orgán uvedl ve svém odůvodnění při hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi J. H. (že „nebylo možné přeslechnout, jak zmocněnec J. H. na chodbě správního orgánu udílí pokyny (svědkovi), jak vypovídat“, zatížilo napadené rozhodnutí takovou vadou, pro kterou by bylo důvodné jej zrušit. Je sice pravdou, že pokud se prvostupňový orgán domníval, že udílením pokynů by mohla být věrohodnost svědecké výpovědi snížena, mohl položit v průběhu řízení svědkovi vhodné otázky, které by toto jeho tvrzení potvrdily, či naopak vyvrátily. I když toto prvostupňový orgán neučinil, nemělo toto jeho pochybení vliv na výsledek řízení. Žalovaný rovněž nesouhlasí se závěrem žalobce, že výpověď svědka J. H. prvostupňový orgán odmítl hodnotit (pokud jde o podpoření verze žalobce, že nejednal v úmyslu zmocnit se cizí věci). Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí prvostupňového orgánu, hodnotil naopak výpověď svědka J. H. v celém jejím kontextu a rovněž v kontextu se všemi provedenými důkazy.

Žalovaný nesouhlasí ani s žalobní námitkou, že prvostupňový orgán bez dalšího přijal závěr svědkyně Š., že „… se jednalo jednoznačně o úmyslné pronesení, jelikož pokud by obviněný pouze zapomněl, mohl by se normálně domluvit s přítomnými pracovníky bezpečnostní agentury …“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že prvostupňový orgán dospěl k závěru o úmyslném zavinění na základě důkladného hodnocení všech skutečností zjištěných provedeným dokazováním, zejména pak na základě vyhodnocení zjištěného průběhu skutkového děje. Žalobce rovněž namítá, že svědkyně Š. byla přítomna v dané věci až od okamžiku příjezdu Policie ČR na místo, a není tedy oprávněna činit závěry týkající se jednání, jemuž nebyla osobně přítomna. K tomu žalovaný podotýká, že prvostupňový orgán dospěl k závěru o vině obviněného, mimo jiné, na základě popisu chování odvolatele poté, co se na místo dostavila Policie ČR, podaného svědkyní Š. při ústním jednání dne 9. 10. 2013, tedy poté, co byla poučena jako svědek (kdy mj. uvedla, že obviněný hadici předložil až na základě několikáté výzvy a vůbec nespolupracoval).

K požadavku žalobce na provedení důkazu kamerovým záznamem prokazujícím okolnosti, za kterých prošel pokladní zónou, žalovaný podotýká, že takovýto záznam by nemohl prokázat skutečnosti, které by mohly mít zásadní vliv na výsledek řízení, jelikož v daném případě je rozhodující fakt, že žalobce pronesl věc (hadičku) pokladním prostorem, aniž by ji předložil k zaplacení, jakož i následné zapření jednání nejprve bezpečnostní agentuře a poté i orgánu Policie ČR (hadička byla předložena až na základě opakované výzvy orgánu Policie ČR). Za situace, kdy skutkový děj (pronesení zboží pokladním prostorem, aniž by jej žalobce předložil k zaplacení) byl v řízení před prvostupňovým orgánem dostatečně prokázán svědeckými výpověďmi, je požadavek na předložení kamerového záznamu, na kterém byla zachycena situace, kdy žalobce prochází pokladní zónou bez úhrady kupní ceny hadičky nadbytečný. Nadto k námitce žalobce, že nepředložení tohoto kamerového záznamu odporuje úředním záznamům orgánů Policie ČR (K. Š. a .J. M.) a snižuje věrohodnost výpovědi svědkyně nstržm. K. Š., podotýká žalovaný, že tyto úřední záznamy nebyly použity prvostupňovým orgánem jako důkazy v řízení.

K námitce žalobce, že nebylo prokázáno, že by si věc přisvojil úmyslně, uvádí žalovaný následující. Z provedeného dokazování bylo prokázáno, že žalobce si v oddělení zahrady od J. H. vzal smotanou akvarijní hadičku. Tato akvarijní hadička byla odstřižena J. H. z kluba (cívky) nacházejícího se v regále, aniž by J. H. či žalobce tento odstřižený kus akvarijní hadičky předali zaměstnanci oddělení zahrady k přesnému naměření a zaznamenání ceny zboží, jak to vyplývá z pokynů uvedených prodejcem na regálech s vystaveným zbožím. Žalobce naopak akvarijní hadičku převzal od J. H. a vložil si ji do zadní kapsy kalhot. Toto jednání bylo prokázáno mj. i kamerovým záznamem z obchodního domu. Z kamerového záznamu je zřejmé, že žalobce ani J. H. neučinili jakýkoliv pokus vyhledat v oddělení zahrady příslušného zaměstnance a bez jakéhokoliv rozhlédnutí oba společně s tzv. prázdnýma rukama z tohoto oddělení odešli (z kamerového záznamu je také zřejmé, že v době manipulace s hadičkou, ještě před odchodem od regálu, si J. H. vložil do přední kapsy kalhot zřejmě mobil, který předtím držel v ruce, přestože před správním orgánem vypověděl, že žádné kapsy neměl). Dále lze mít ze svědeckých výpovědí za prokázané, že žalobce pronesl takto uschované zboží v zadní kapse kalhot bez zaplacení pokladním prostorem, který uzavírá prostory, kde toto zboží lze zakoupit. Po opuštění těchto pokladních prostor byl žalobce zastaven a vyzván zaměstnancem bezpečnostní agentury J. P. k předložení obsahu kapes, což odmítl. Obsah kapes žalobce předložil až přivolané hlídce Policie ČR, avšak až na základě její opakované výzvy, a to i přes to, že již v době, kdy jednal s bezpečnostní agenturou, jak sám vypověděl, si byl vědom, že má v zadní kapse předmětnou hadičku. Žalovaný je, s ohledem na popsané okolnosti, toho názoru, že nelze dospět k závěru, že by se ze strany žalobce jednalo o pouhé opomenutí. Souhlasí tedy se závěrem prvostupňového orgánu, že žalobce naplnil svým jednáním subjektivní stránku skutkové podstaty přestupku proti majetku, pokud jde o přítomnost zavinění ve formě úmyslu. Výše popsaný průběh skutkového děje odůvodňuje dle názoru žalovaného závěr, že žalobce si uvědomoval, že svým jednáním porušuje zájem chráněný zákonem, ačkoliv se to snažil v průběhu vyšetřování popřít. Nelze ani přisvědčit žalobci, který namítá, že pro jeho opomenutí uhradit cenu hadičky svědčí i uložení hadičky do kapsy, které bylo nepřehlédnutelné, neboť styl uschování nemá význam pro následek, který jednáním žalobce nastal.

K námitce žalobce, že přestupek způsobení škody na cizím majetku krádeží věci by mohl být dokonaný až zmocněním se této věci s úmyslem přivlastnit si ji – tedy až tehdy, když si pachatel vytvoří možnost volně s věcí nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která má nad věcí moc, a které se věc odnímá, žalovaný konstatuje, k dokonání přestupku dojde již tím, že pachatel projde pokladním prostorem, aniž by věc předložil v pokladně k úhradě ceny, tímto je věc odejmuta z dispozice vlastníka. Pokladní prostor obchodního domu je posledním místem, kde může být zákazník nakupující v obchodním domě, příp. jeho oddělení, pokud je obchod rozdělen na oddělení, kontrolován (k tomu viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové spisová značka 11 To 435/97 ze dne 13. 10. 1997 – cit. „Podstatné je, že pokladní prostor jednotlivého oddělení je za uvedených okolností organizace obchodního domu posledním místem, kde může být zákazník nakupující v tomto oddělení kontrolován. Pokud tímto prostorem pachatel projde, zboží se zcela dostává z dispozice vlastníka.“). Závěr prvostupňového orgánu o vině žalobce přestupkem krádeže podle § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona je tedy správný, neboť žalobce prošel pokladním prostorem, aniž by věc (hadičku) předložil v pokladně k úhradě ceny.

K žalobní námitce, že mu nebylo umožněno seznámit se s důkazy uvedenými ve spisu a k těmto důkazům se i vyjádřit, případně navrhnout další důkazy k prokázání jeho tvrzení o jeho nevině, uvádí žalovaný, že ze spisové dokumentace vyplývá, že byl žalobce prvostupňovým orgánem výslovně upozorněn na možnost seznámit se s podklady rozhodnutí (viz str. 10 Protokolu o ústním jednání: „Podle ust. § 36 odst. 1 a 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, jako účastník řízení máte možnost před vydáním rozhodnutí se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, navrhovat důkazy a činit návrhy. Učiňte tak do 5 pracovních dnů od dnešního dne.“), což také podepsal. Tohoto svého práva však žalobce nevyužil. Žalovaný tedy konstatuje, že zákonná povinnost byla prvostupňovým orgánem beze zbytku splněna.

K námitce žalobce, jíž zpochybňuje naplnění materiálního znaku přestupku, z něhož byl uznán vinným, uvádí žalovaný následující. Prvostupňový orgán dospěl k závěru, že materiální znak přestupku v posuzovaném případě naplněn byl, když žalobce svým zaviněným jednáním porušil zájem společnosti na ochraně majetku. Žalovaný souhlasí se závěrem prvostupňového orgánu, že nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že jeho jednání nedosahuje takového stupně společenské nebezpečnosti, aby bylo možno jej označit za přestupek (své přesvědčení opírá zejména o skutečnost, že cena předmětné hadičky, o jejíž odcizení se jednalo, byla 26 Kč, což, hodnoceno v kontextu celé události a s přihlédnutím k dalším okolnostem, představuje tak nízkou míru nebezpečnosti pro společnost, že se nemůže ani jednat o přestupek). Žalovaný souhlasí s tím, že škoda je v daném případě nepatrná, avšak to neznamená, že posuzovaný čin by nedosahoval stupně společenské nebezpečnosti pro společnost stanoveného zákonem pro to, aby se jednalo o přestupek. Skutečnost, že v posuzovaném případě došlo k odcizení věci nepatrné hodnoty, neznamená, že by takové jednání nebylo společensky nebezpečné. Jelikož pronesením zboží pokladním prostorem bez zaplacení došlo k (protiprávnímu)

odejmutí této věci z dispozice vlastníka, čímž byl přestupek dokonán, tak i tato nepatrná škoda má povahu škody způsobené na cizím majetku a prvostupňovým orgánem byl tedy správně vyhodnocen materiální znak přestupku tj. nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti. Byť se prvostupňový orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí dopustil nepřesnosti, když v odůvodnění druhu a výše sankce uvedl, že „K žádným následkům při této krádeži nedošlo, pouze však díky tomu, že si obviněný hadici následně zakoupil…“, je třeba konstatovat, že porušením zákonem chráněného zájmu již je samotné pronesení věci pokladní zónou bez zaplacení, tedy její protiprávní odejmutí z dispozice vlastníka. Následná úhrada kupní ceny původně odcizené věci, o níž se prvostupňový orgán zmínil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak mohla mít v řízení o přestupku vliv jedině na možnost přiznání nároku na náhradu škody, pokud by byl uplatněn, nikoliv však na posouzení, zda úmyslným pronesením zboží pokladní zónou bez zaplacení došlo k porušení zákonem chráněného zájmu či nikoliv. K námitce žalobce, že společenskou nebezpečnost snižuje i ojedinělost jednání, žalovaný podotýká, že toto hledisko může být jedním z hledisek pro určení nebezpečnosti přestupku pro společnost, avšak nikoliv rozhodným. K hledisku ojedinělosti jednání však vždy musí správní orgán přihlédnout při výměře sankce za přestupek, což v daném případě prvostupňový orgán učinil („Naopak ve prospěch obviněného správní orgán vzal jeho dosavadní bezúhonnost, kdy pro obdobný přestupek nebyl do současné doby správním orgánem projednáván.“).

S ohledem na uvedené je žalovaný přesvědčen, že se ve svém postupu nedopustil žalobcem tvrzeného porušení správního řádu ani přestupkového zákona, a proto navrhuje, aby nadepsaný soud podanou žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.“

III. Jednání krajského soudu

Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 25. 6. 2015. Účastníci řízení při něm setrvali na svých dosavadních stanoviscích. Žalobce zdůrazňoval rozpor mezi úředním záznamem ze dne 6. 6. 2013 a úředním záznamem ze dne 2. 7. 2013, když v úředním záznamu ze dne 6. 6. 2013 K. Š.. popisuje jednání J. P., J. H. a žalobce, které následně komentuje slovy: „Byl shlédnut záznam z kamerového systému OD OBI, který výše uvedené jednání zcela jasně potvrdil.“ Namítal, že součástí spisu je pouze kamerový záznam, dokládající odstřižení hadičky. A žalobce pokračoval, že v úředním záznamu K. Š. uvádí, že „svědek k věci uvedl, že hadici odcizil. Toto tvrzení se nezakládá na pravdě, když z ústního jednání z protokolu ze dne 9. 10. 2013 vyplývá, že Š. jako svědek uvedla následující, na dotaz správního orgánu. Dotaz zněl, doznal se vám na místě, že tu hadici odcizil? Š. odpovídá, říkal, že tu hadici pronesl. Pan H. zapomněl na to, že má hadici v kapse, a proto připustil, že ji pronesl. Nikdy se však nedoznal k odcizení této věci. Máme za to, že Š. tímto vyjádřením v úředním záznamu podsouvá domnělé úmyslné odcizení věci.

Vyjádření žalovaného k žalobě žalobce namítá k tvrzení, že kamerový záznam OD OBI nebyl použit prvostupňovým orgánem jako důkaz řízení, přičemž v odůvodnění příkazu je uvedeno, že kamerový záznam je důkazním prostředkem. Dále žalobce namítá, že Krajský úřad Královéhradeckého kraje tvrdí, že žalobce vědomě uschoval hadičku do zadní kapsy kalhot, přičemž toto své tvrzení nepodkládá žádnými důkazy. K hodnocení výpovědi svědků žalovaný uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí prvostupňového orgánu vyplývá, že výpověď pana H. byla projednána v celém jejím kontextu. Nic takového v odůvodnění nenalezneme. Snaha žalovaného bagatelizovat důkaz kamerovým záznamem, prokazujícím okolnosti, za kterých pan H. prošel pokladní zónou a tvrzení, že takovýto záznam by nemohl mít zásadní vliv na výsledek řízení, rozporujeme s tím, že ze záznamu chování pana H. by bylo možno prokázat či vyloučit úmysl. Dále namítáme, že žalovaný vycházel z protokolu o ústním jednání a výpovědí svědků J. P. a Š., přičemž tyto výpovědi obsahují zřejmé rozpory. Pan P. uvádí, že pan H.a pan H. pokladní zónou pouze procházeli, ačkoliv dle účtenky a dle výpovědi pana H. a pana H. se u pokladen zastavili, aby zaplatili svůj nákup. Toto opakuje dvakrát. Dále pan P. uvádí, že panu H. nikterak nebránil ve svobodném pohybu a tento mohl svobodně odejít. Doslovně uvádí: Maximálně jsem mu zastoupil cestu, ale nijak jsem ho nedržel. Proti tomuto soudu předložíme důkaz videozáznam z mobilního telefonu pana H., že byl pan H. držen. Pan P. dále uvádí, že nebylo možné dovodit, že pan H. a pan H. mají v úmyslu hadici odcizit. Z celé výpovědi tak nevyplývá žádný úmysl pana H. odcizit předmětnou hadičku. K výpovědi paní Š. odkazujeme na její předchozí záznam, kdy došlo k rozporu v protokolu o ústním jednání a úředním záznamem z 6. 6. 2013, kdy je tvrzeno a panu H. vkládáno do úst, že hadičku odcizil, ačkoliv ve výpovědi uvádí, že ji pronesl. Dále pak Š. uvádí, že pokud by zapomněl pan H., tak se s tou agenturou dá normálně domluvit, takže to samozřejmě bylo proneseno úmyslně. Toto tvrzení je nepodložené, dle výpovědi pana H. a pana H. bylo agenturními zaměstnanci nastoleno nepřátelské prostředí, kdy po odchodu z pokladní zóny pana H. a p.H. obestoupili čtyři neoznačení pracovníci bez stejnokroje a vyzvali, ať je následuje a ukáže kapsy. Tyto osoby se nijak neidentifikovaly a verbálně vyhrožovaly panu H.. K tomuto bodu může poskytnout svědeckou výpověď pan H.. Dále Š. uvádí, že prokázání úmyslu pronést hadici pokladní zónou, bez zaplacení, dokládá kamerový záznam a jeho zhlédnutí. V souladu s tvrzeními pana P. i Š. uvádí, že se pan H. u pokladny ani nezastavil. Výslech pokladní by tak byl bezpředmětný. Dále Š. uvádí, na dotaz, zda byl od policie předán nějaký osobní údaj pana H. soukromé bezpečnostní agentuře, že nikoliv. Ze záznamu o mimořádné události bezpečnostní agentury ze dne 6. 6. 2013, týkající se této události, vyplývá, že agentura měla k dispozici osobní údaje pana H.. Všechny tyto uvedené události zakládají nedůvěryhodnost svědků pana P. a Š., z jejichž výpovědí správní orgán převážně vycházel a naopak není zohledněna výpověď pana H., který uvádí, že rozhodně do OD OBI nešli s úmyslem, jakoukoli věc zcizit. Stejně tak svědek H. poukazuje na situaci vzniklou po průchodu pokladní zónou, kdy uvádí, že v situaci pana H. by se bál o své bezpečí. Z výpovědi pana H. vyplývá, že během zásahu agenturních zaměstnanců byl silně rozrušen, bylo mu bráněno ve svobodě pohybu a na základě toho mohlo dojít k neuposlechnutí první výzvy policejního orgánu. Dále odkazuje na svědectví pana P., který ve své výpovědi potvrdil, že nemohl ani z chování pana H. dovodit, že by ten jednal s úmyslem zcizit hadičku. Dále pan H. komentuje shlédnutý videozáznam, na kterém je vidět, že pan H. tuto hadičku evidentně ukazuje, odměřuje a smotává a to nikoliv pokradmo, ale naprosto veřejně. Pokládáme, tak za doložené, že z žádných důkazních prostředků nevyplývá úmysl pana H. předmětnou hadičku odcizit.“

K dotazu soudu na žalobce, proč si dal předmětnou hadičku do kapsy kalhot, tento odpověděl, že tak učinil z toho důvodu, že měl plné ruce. K dotazu, proč ji například nenasadil na násadu kladiva, prohlásil, že ho to nenapadlo. K dotazu, proč si při vstupu do OD OBI nevzali vozík, či košík, žalobce uvedl, že šli původně jen pro jednu věc, onu hadičku a teprve posléze udělali nákup větší. K dotazu soudu, co je míněno tím, že žalobce spolu s J. H. hadičku při odstřižení veřejně ukazovali, žalobce uvedl, že je tím míněno to, že nečinili nic pokoutně, ale způsobem, který mohl kdokoliv z osob nacházejících se v jejich okolí vidět.

K dotazu soudu na zástupce žalobce, jak by si představoval chování ochranky v daném případě, aby zajistila ochranu zájmů, za něž je odpovědná a přitom postupovala v souladu s právním řádem, tento uvedl následující: „Předně podotýkám, že pan H. z prostoru OB OBI neutíkal ani neodcházel ve spěchu, proto považuji za adekvátní postup bezpečnostní agentury takový, že dotyčnou osobu zastaví, identifikují se, sdělí důvod zastavení, poukáží na kamerový záznam a vyžádají si součinnost. K ničemu takovému v tomto konkrétním případě nedošlo, naopak, jak vyplývá z výpovědí, agenturní zaměstnanci se od počátku chovali agresivně, nedošlo k jejich identifikaci, ani ke sdělení, o co konkrétně jde.“ K předchozímu dotazu soudu dodal, že by ho také nenapadlo nést hadičku na násadě jiného nástroje.

V průběhu ústního jednání zástupce žalobce navrhoval provedení následujících důkazů.

1) Videozáznamem, který by dokumentoval chování agenturních zaměstnanců vůči žalobci po jeho průchodu pokladní zónou. 2) Výpovědí svědka J. H., a to z důvodu prokázání a potvrzení tohoto videozáznamu, neboť právě on je jeho pořizovatelem. 3) Videozáznamem, na kterém bude zachycena situace při průchodu žalobce pokladní zónou.

Všechny tři návrhy na provedení důkazů byly krajským soudem zamítnuty pro jejich nadbytečnost (o tom ještě dále).

Žalobce setrvával na stanovisku, že v přestupkovém řízení nebylo prokázáno úmyslné odcizení věci, a proto ani nemohlo dojít ke spáchání přestupku. Navrhoval proto žalované rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu jednání.

Žalovaný se při jednání krajského soudu odkázal na své vyjádření k žalobě. Poukázal na to, že důvody, jimiž žaloba snižuje hodnotu svědeckých výpovědí J. P. a Š., nepovažuje za patřičné. Podle něho bylo spáchání přestupku žalobcem náležitě zjištěno a prokázáno a vzhledem k tomu navrhoval žalobu zamítnout.

IV. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu

Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Třeba též poznamenat, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, v němž Ústavní soud uvedl, že se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok, neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly).

Krajský soud pak zvláště v souvislosti s danou věcí dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody s odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz).

Žalobce napadl žalované rozhodnutí námitkami, které byly předmětem přezkoumávání orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení (dále jen „správní orgány“) v podstatě po celý průběh přestupkového řízení. Jeho obrana byla založena na snaze prokázat, že k předmětnému jednání došlo jen pouhým opomenutím, nikoliv úmyslně, jak vyžaduje ustanovení § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, podle něhož se mimo jiné přestupku dopustí ten, kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, nebo se o takové jednání pokusí. Namítal, že se správní orgány nezabývaly otázkou úmyslu, se kterým J. H. ustřihl hadičku a dal ji žalobci, že rozhodnutí nemá oporu ve spisu v souvislosti s konstatováním, že „nebylo možné přeslechnout, jak zmocněnec J. H. na chodbě správního orgánu udílí pokyny, jak vypovídat“, dále namítal předpojatost vůči svědkovi J. H., pozastavoval se nad přístupem správního orgánu k výpovědím svědků J. P. a K. Š., její věrohodnost zpochybňoval v souvislosti s úředními záznamy policie, dožadoval se zhodnocení kamerového záznamu, na kterém bude zachycena situace, kdy prochází pokladní zónou bez úhrady hadičky a poukazoval na jednání pracovníků bezpečnostní agentury, které mělo ovlivnit jeho chování po průchodu pokladní zónou.

Žalobce tvrdil, že nebylo prokázáno, že by dne 6. 6. 2013 vstoupil do OD OBI s úmyslem přisvojit si věc v hodnotě 26,--Kč, přičemž tento úmysl měl být podle něho prokázán nejpozději v okamžiku odstřihnutí hadičky z cívky. Úmysl měl za vyloučený s tím, že hadičku nijak neukryl, viditelně ji měl vloženou do kapsy kalhot a neodňal ji z faktické dispozice OD OBI, kde se stále zdržoval a nemohl s ní volně nakládat. Podle žalobce předmětné jednání nedosahovalo takové společenské nebezpečnosti, aby se vůbec jednalo o přestupek.

Prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí nejdříve popsal přestupkové jednání a uvedl obsah výpovědí svědků. Poté se vypořádal s uvedenými námitkami následujícím způsobem:

„Správní orgán ve věci rozhodnul zejména na základě provedených svědeckých výpovědí a zajištěného kamerového záznamu. K tomuto záznamu správní orgán uvádí, že skutečnosti na něm zaznamenané v podstatě nebyly rozporovány žádnou z osob přítomných ústnímu jednání. Svědci samotný záznam potvrdili, obviněný zaznamenané skutečnosti nijak nepopíral. Obhajoba obviněného totiž byla založena na neúmyslném jednání vyvolaném opomenutím své povinnosti způsobené kombinací nákupu dalšího zboží a uložení akvarijní hadice do kapsy. Opomenutí této povinnosti spočívalo v nezaplacení samotné hadice, kdy k tomuto mělo dojít v pokladní zóně OD OBI. Správní orgán nicméně má k dispozici pouze záznam odmotání, ustřižení a uschování akvarijní hadice, což obviněný i svědek H. potvrdili. Záznam od pokladní zóny součástí spisové dokumentace není a ani následným prověřováním se nepodařilo zjistit, zda Policie ČR tuto část záznamu měla k dispozici či nikoli, žádná záloha však vytvořena nebyla, tudíž lze využít pouze záznam z kamery v oddělení zahrady OD OBI. S ohledem na potvrzení zaznamenaných skutečností obviněným lze pouze ve stručnosti uvést, že z kamerového záznamu je patrné, jak svědek H. odmotal kus akvarijní hadice, tuto následně odstřihl kleštěmi, smotal ji a předal obviněnému. Ten si poté hadici vložil do kapsy kalhot. Samotné jednání vedoucí ke způsobení škody na cizím majetku tak bylo zcela bez pochybností prokázáno, řešeno otázkou tedy zejména zůstalo, zda toto jednání bylo úmyslné.

Naplnění formálního znaku přestupku proti majetku správní orgán posuzoval na základě provedených svědeckých výpovědí, podpůrně však byl použit i kamerový záznam. Svědek P. potvrdil, že obviněného vyzýval k předložení obsahu kapes a byl dotazován na předmětnou krádež. Obviněný na toto pouze reagoval, že nic nemá a není si ničeho vědom. Správní orgán je již na základě tohoto přesvědčen, že jeho jednání bylo úmyslné. Obviněný byl zcela napřímo dotazován na uschované zboží, pokud by tedy pouze zapomněl, zcela logicky by si v tuto chvíli vzpomněl, že v kapse něco má. Ještě navíc zcela zřejmým vodítkem pro něj musela být výzva k předložení obsahu kapes, kdy již muselo být naprosto jasné, kam svědek P. míří. Udávaná nevědomost je tak podle názoru správního orgán pouze zapírání. Tento závěr navíc podporuje i tvrzení svědkyně Š., která uvedla, že obviněný hadici předložil až

na základě několikáté výzvy a vůbec nespolupracoval. I z tohoto je opět zcela zřejmé, že obviněný pouze chtěl zapřít, že se dopustil krádeže, byť drobné. Tvrzení zmocněnce obviněného, že obviněný byl při příjezdu Policie ČR již natolik rozrušen, že jeho chování nemuselo být racionální a odpovídající situaci, správní orgán považuje pouze za účelovou obhajobu. Již samo toto tvrzení je velmi pochybné a navíc není žádný důvod, proč by se osoba tvrdící o sobě, že je nevinná, měla bránit spolupráci s Policií ČR. Obviněný rovněž uvedl, že bezpečností agentura postupovala vůči němu bez jakékoli slušnosti, tudíž by příjezd Policie ČR, která mimo jiné dbá na ochranu zdraví či veřejný pořádek, měl být pro něj v podstatě vítanou událostí. Jeho nespolupráce tak může logicky vést k jedinému závěru, a sice že se obviněný snažil něco utajit, v tomto případě provedení drobné krádeže. Navíc i přímo svědkyně Š. uvedla, že na základě skutečností zjištěných na místě obviněný jednoznačně hadici pronesl úmyslně. Naproti tomu svědek H. vypovídal zcela ve prospěch obviněného, potvrdil verzi o neúmyslném pronesení hadice pokladní zónou a při otázkách zmocněnce obviněného doslova vychválil obviněného jako osobu zcela zásadně dodržující veškeré společenské normy. Svědka H. nicméně jako jediného z předvolaných svědků nelze považovat za nestranného, jelikož je kamarádem obviněného, navíc se k ústnímu jednání dostavil společně s obviněným a jeho zmocněncem a krátce před ústním jednáním ještě navíc nebylo možné přeslechnout, jak zmocněnec obviněného na chodbě správního orgánu „udílí pokyny“, jak vypovídat. Správní orgán považuje za vhodné zároveň zmínit, že podle jeho názoru nepůsobí zcela důvěryhodně, když svědek H. popisoval obviněného jako slušného člověka, který by se do obchodu dokonce i vrátil, když by zjistil, že za něco nezaplatil, když to byl právě svědek Hartman, kdo předmětnou hadici stočil, ustřihl, smotal a předal obviněnému, přestože se zde nacházel pokyn pro zákazníky, že si k tomuto mají zavolat zaměstnance OD (viz výpověď svědka Plívy).

(…)

Správní orgán nepřijal za důvěryhodnou ani samotnou obhajobu obviněného. Ten pracoval s verzí, že si do OD OBI šel zakoupit předmětnou hadici a tuto si vložil do kapsy, když ji svědek H. odstřihl a smotal. Poté si však zakoupil více věcí, které nesl v rukou a které později zaplatil u pokladny, na hadici uloženou v kapse však zapomněl. Celá obhajoba má dle názoru správního orgánu nedostatky v důvěryhodnosti již od samotného počátku. Jak uvedl obviněný, do OD OBI šel původně pouze pro hadičku, proto si ani nebral košík. Podle kamerového záznamu je hadička skutečně první věcí, o kterou se obviněný a svědek H. zajímali. Na jeho výpovědi je však zarážející, proč si předmětnou hadičku skutečně vložil do kapsy. V danou dobu nemá ani on, ani svědek H., v rukou žádné věci a tím, že si ji vložil do kapsy, tak neušetřil žádné místo. V tuto chvíli zároveň jen stěží může předjímat, kolik si za chvíli ponese věcí, které si dle svých slov zde následně zakoupil, a jak moc bude mít plné ruce. Nicméně uvažovat o tom, že by uschováním klubka úzké hadičky, které by v podstatě bylo možné navléknout i na prst, došlo k nějakému uvolnění rukou, je téměř absurdní. Navíc ani nedává smysl, proč by obviněný měl uschovat hned první věc, kterou si vybral. Pokud by si potřeboval uvolnit prostor v rukou a za tímto účelem by si chtěl vložit do kapsy jednu z vybraných věcí, zcela logicky by tak učinil s věcí vybranou jako poslední, kterou by již nebyl schopen pobrat, příp. i s jinou věcí, ale až v okamžiku, kdy by již měl plné ruce. Na základě výše uvedeného proto lze uzavřít, že vyjma snahy o neoprávněné pronesení akvarijní hadice není žádný zřejmý důvod, pro který by si obviněný tuto hadici měl uschovat do kapsy tak, jak učinil. K tomuto bodu má správní orgán ještě za nezbytné dodat, že nespatřuje problém ani v tom, že by i sám obviněný byl schopen veškeré vybrané věci společně s předmětnou hadicí pobrat do rukou. Ač uvedl, že si zakoupil řádově 4 – 6 věcí, otec obviněného doložil doklad na tři položky, tedy až s předmětnou odcizenou hadicí se lze dostat alespoň na počet 4. Na dokladu, který sice nevylučuje, že si obviněný věci skutečně zakoupil, zároveň toto však ani neprokazuje, jsou nicméně takové položky, které by podle všeho musel být schopen pobrat sám obviněný. V tomto případě mu navíc s odnosem věcí mohl pomoci i svědek H., jehož výpověď byla zrovna v tomto bodě poměrně rozporuplná, neboť sám uvedl, že vybrané zboží měli oba v rukou, na přímou otázku správního orgánu však odpověděl, že si nevzpomíná, jestli nějaké zboží nesl i on.

(…)

Z hlediska naplnění materiálního znaku přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích správní orgán uvádí, že se jednoznačně neztotožnil s tvrzením zmocněnce obviněného, že by materiální znak přestupku naplněn nebyl, že jednání obviněného (v případě prokázání úmyslu) není natolik společensky nebezpečné, aby bylo namístě uplatnění odpovědnosti podle zákona o přestupcích a že celá věc je bagatelní a tedy by měla být odložena. (…) Tvrzení zmocněnce, že drobná krádež není dostatečně společensky škodlivá, by dle názoru správního orgánu mohlo představovat velmi nebezpečný precedent, neboť by v podstatě umožnilo (s výjimkou požadavku na náhradu majetkové škody) nepostižitelné páchání krádeží drobného rozsahu. Tzn., že by bez jakéhokoli vyvození sankční odpovědnosti bylo možné např. odcizit pečivo, většinu nealkoholických nápojů, pivo, hygienické potřeby, drobný hobby materiál a další. S takovýmto přístupem jednoznačně nelze souhlasit, neboť by vedl pouze k pohrdání vlastnického práva jiné osoby. Přestože v tomto případě došlo ke vzniku majetkové škody pouze ve výši 26,- Kč, kdy tato škoda byla navíc následně uhrazena, nebezpečnost protiprávního jednání spočívá zejména v samotném provedení krádeže. Zde se nejedná o případ, kdy osoba např. v obchodu s ovocem sní odpadlou kuličku hroznového vína nacházející se na dně krabice, kdy by skutečně bylo možné uvažovat o nenaplnění materiálního znaku přestupku. V tomto případě pachatel odcizil řádně vystavené plnohodnotné zboží, které však samo o sobě má nízkou prodejní cenu, což však nic nemění na skutečnosti, že obviněný neměl žádné právo takto postupovat. Správní orgán tedy uzavírá, že jednání obviněného naplňuje nejen formální znaky přestupku proti majetku ale i znaky materiální.

Dle ust. § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku, nebo se o takové jednání pokusí. Vzhledem k výše uvedenému má správní orgán za prokázané, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přestupku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.“

Obsahem stejné námitky uplatnil žalobce i v odvolání proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí ze dne 8. 11. 2013, č. j. P/1903/2013/OS1/Mach. Žalovaný v žalovaném rozhodnutí shrnul dosavadní průběh přestupkového řízení, především pak uvedl obsah svědeckých výpovědí svědků J.P., J. H. a K. Š. Důvody, jež žalovaného k rozhodnutí vedly, jsou pak uvedeny od jeho strany šesté jeho odůvodnění následovně:

„Z obsahu odvolání je zřejmé, že odvolatel nesouhlasí se závěrem prvostupňového orgánu, který ho uznal vinným z úmyslného způsobení škody na cizím majetku krádeží věci z takového majetku, když on má za to, že úmysl, způsobit škodu na cizím majetku krádeží věci z takového majetku, nebyl prokázán, a zároveň vzhledem k nízké míře nebezpečnosti pro společnost se ani o přestupek jednat nemohlo.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 přestupkového zákona je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Pojem přestupku je tedy zákonem vymezen jednak jeho materiálním znakem, jímž je porušení či ohrožení zájmů společnosti, jednak jeho formálními znaky, přičemž všechny tyto znaky musí být naplněny současně. Pokud určité jednání, které naplňuje formální znaky některé ze skutkových podstat přestupku, neporušuje či neohrožuje zájem společnosti, tedy chybí mu materiální znak, není přestupkem. V posuzovaném případě odvolatel zpochybňuje naplnění nejen jednoho z formálních znaků, ale i znaku materiálního.

Při kvalifikaci určitého jednání jako přestupku je tedy třeba nejprve prokázat, že posuzovaným jednáním byly naplněny všechny formální znaky přestupku. Teprve dojde-li správní orgán k závěru, že jednáním byly naplněny formální znaky přestupku, je namístě provést hodnocení naplnění materiálního znaku přestupku.

Z podaného odvolání je zřejmé, že odvolatel popírá, že by jednal s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku odcizením věci z takového majetku a tvrdí, že se z jeho strany jednalo pouze o opomenutí, zpochybňuje tedy naplnění jednoho z formálních znaků přestupku proti majetku, z něhož byl prvostupňovým orgánem uznán vinným, a sice zavinění ve formě úmyslu. Zavinění je obligatorním znakem přestupku. Obecně platí, že k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. V posuzovaném případě však byl předmětem projednávání právě ten přestupek, k jehož spáchání je zákonem výslovně požadována úmyslná forma zavinění. Zákon rozlišuje úmysl přímý, kdy pachatel chce svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a úmysl nepřímý, kdy si pachatel uvědomuje možnost, že poruší nebo ohrozí zájem chráněný zákonem, tento výsledek však přímo způsobit nechce, ale v případě, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Po přezkoumání předložené spisové dokumentace odvolací orgán konstatuje, že z provedeného dokazování bylo prokázáno, že obviněný si v oddělení zahrady od J. H. vzal smotanou akvarijní hadičku. Tato akvarijní hadička byla odstřižena J. H. z kluba (cívky) nacházejícího se v regále, aniž by J. H. či obviněný tento odstřižený kus akvarijní hadičky předali zaměstnanci oddělení zahrady k přesnému naměření a zaznamenání ceny zboží, jak to vyplývá z pokynů uvedených prodejcem

na regálech s vystaveným zbožím. Obviněný naopak akvarijní hadičku převzal od J. H. a vložil si ji do zadní kapsy kalhot. Toto jednání bylo prokázáno mj. i kamerovým záznamem z obchodního domu. Z kamerového záznamu je zřejmé, že obviněný ani J. H. neučinili jakýkoliv pokus vyhledat v oddělení zahrady příslušného zaměstnance a bez jakéhokoliv rozhlédnutí oba společně s tzv. prázdnýma rukama z tohoto oddělení odešli (z kamerového záznamu je také zřejmé, že v době s manipulace s hadičkou, ještě před odchodem od regálu, si J. H. vložil do přední kapsy kalhot zřejmě mobil, který předtím držel v ruce, přestože před správním orgánem vypověděl, že žádné kapsy neměl - pozn. odvolacího orgánu). Dále lze mít ze svědeckých výpovědí za prokázané, že obviněný pronesl takto uschované zboží v zadní kapse kalhot bez zaplacení pokladním prostorem, který uzavírá prostory, kde toto zboží lze zakoupit. Po opuštění těchto pokladních prostor byl obviněný zastaven a vyzván zaměstnancem bezpečnostní agentury J. P. k předložení obsahu kapes, což odmítl. Obsah kapes obviněný předložil až přivolané hlídce Policie ČR, avšak až na základě její opakované výzvy, a to i přes to, že již v době, kdy jednal s bezpečnostní agenturou, jak sám vypověděl, si byl vědom, že má v zadní kapse předmětnou hadičku. Odvolací orgán je, s ohledem na popsané okolnosti, toho názoru, že nelze dospět k závěru, že by se ze strany obviněného jednalo o pouhé opomenutí. Souhlasí tedy se závěrem prvostupňového orgánu, že obviněný naplnil svým jednáním subjektivní stránku skutkové podstaty přestupku proti majetku pokud jde o přítomnost zavinění ve formě úmyslu. Výše popsaný průběh skutkového děje odůvodňuje dle názoru odvolacího orgánu závěr, že obviněný si uvědomoval, že svým jednáním porušuje zájem chráněný zákonem, ačkoliv se to snažil v průběhu vyšetřování popřít. Nelze ani přisvědčit obviněnému, který namítá, že pro jeho opomenutí uhradit cenu hadičky svědčí i uložení hadičky do kapsy, které bylo nepřehlédnutelné, neboť styl uschování nemá význam pro následek, který jednáním obviněného nastal. Odvolací orgán dále shledal neopodstatněnou námitku odvolatele, že se prvostupňový orgán nezabýval otázkou úmyslu, se kterým svědek J. H. odstřihl hadičku, neboť to byl právě obviněný, který vědomě uschoval hadičku do zadní kapsy svých kalhot a prošel pokladním prostorem, aniž by věc předložil na pokladně k zaplacení. K požadavku obviněného na provedení důkazu kamerovým záznamem prokazujícím okolnosti, za kterých prošel pokladní zónou, odvolací orgán podotýká, že takovýto záznam by nemohl prokázat skutečnosti, které by mohly mít zásadní vliv na výsledek řízení, jelikož v daném případě je rozhodující fakt, že obviněný pronesl věc (hadičku) pokladním prostorem aniž by ji předložil k zaplacení, jakož i následné zapření jednání nejprve bezpečnostní agentuře a poté i orgánu Policie ČR (hadička byla předložena až na základě opakované výzvy orgánu Policie ČR). Za situace, kdy skutkový děj (pronesení zboží pokladním prostorem, aniž by jej obviněný předložil k zaplacení) byl v řízení před prvostupňovým orgánem dostatečně prokázán svědeckými výpověďmi, je požadavek na předložení kamerového záznamu, na kterém byla zachycena situace, kdy obviněný prochází pokladní zónou bez úhrady kupní ceny hadičky nadbytečný. Nadto odvolací orgán k námitce odvolatele, že nepředložení tohoto kamerového záznamu odporuje úředním záznamům orgánů Policie ČR ( K. Š. a J. M. /odvolatelem uvedeno příjmení Musila/) a snižuje věrohodnost výpovědi svědkyně nstržm. K. Š., podotýká, že tyto úřední záznamy nebyly použity prvostupňovým orgánem jako důkazy v řízení.

K námitce, jíž odvolatel zpochybňuje i naplnění materiálního znaku přestupku, z něhož byl uznán vinným, odvolací orgán uvádí následující. Jak již bylo uvedeno výše, aby určité jednání naplnilo skutkovou podstatu přestupku, je nutné, aby toto jednání současně vykazovalo jak formální znaky, tak i znak materiální. Odvolací orgán připouští, že nelze paušálně dovozovat naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku vždy, když jednání vykazuje formální znaky skutkové podstaty přestupku, neboť pokud se k okolnostem jednání, které naplňuje formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží další významné okolnosti, které vylučují, aby inkriminovaným jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, o přestupek se nejedná. Obecně však platí, že jednání, jehož znaky jsou označeny zákonem za přestupek, zpravidla, v běžně se vyskytujících případech, naplňuje i materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti, což je, dle názoru odvolacího orgánu, i případ jednání, jímž odvolatel podle rozhodnutí prvostupňového orgánu naplnil skutkovou podstatu přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací orgán, ve shodě s prvostupňovým orgánem, dospěl k závěru, že obviněný jednal zaviněně, kdy se jednalo o úmyslné zavinění. Za těchto okolností přistoupil prvostupňový orgán ke zkoumání naplnění materiálního znaku, přičemž, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, se neztotožnil s tvrzením zástupce obviněného, že materiální znak přestupku naplněn nebyl, že jednání obviněného není natolik společensky nebezpečné, aby bylo namístě uplatnění odpovědnosti podle zákona o přestupcích a že celá věc je bagatelní. Prvostupňový orgán naopak dospěl k závěru, že materiální znak přestupku v posuzovaném případě naplněn byl, když odvolatel svým zaviněným jednáním porušil zájem společnosti na ochraně majetku. Odvolací orgán souhlasí se závěrem prvostupňového orgánu, že nelze přisvědčit tvrzení zástupce odvolatele, že jednání odvolatele nedosahuje takového stupně společenské nebezpečnosti, aby bylo možno jej označit za přestupek. Toto své přesvědčení opírá zejména o skutečnost, že cena předmětné hadičky, o jejíž odcizení se jednalo, byla 26 Kč, což, hodnoceno v kontextu celé události a s přihlédnutím k dalším okolnostem, představuje tak nízkou míru nebezpečnosti pro společnost, že se nemůže ani jednat o přestupek. Odvolací orgán souhlasí s tím, že škoda je v daném případě nepatrná, avšak to neznamená, že posuzovaný čin, který byl kvalifikován jako přestupek proti majetku (úmyslné způsobení škody na cizím majetku krádeží věci z takového majetku), by nedosahoval stupně společenské nebezpečnosti pro společnost stanoveného zákonem pro to, aby se jednalo o přestupek. Skutečnost, že v posuzovaném případě došlo k odcizení věci nepatrné hodnoty, neznamená, že by takové jednání nebylo společensky nebezpečné. Jelikož pronesením zboží pokladním prostorem bez zaplacení došlo k (protiprávnímu) odejmutí této věci z dispozice vlastníka /k tomu také viz níže/, čímž byl přestupek dokonán, tak i tato nepatrná škoda má povahu škody způsobené na cizím majetku a prvostupňovým orgánem byl tedy správně vyhodnocen materiální znak přestupku tj. nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti. Byť se prvostupňový orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí dopustil nepřesnosti, když v odůvodnění druhu a výše sankce uvedl, že „K žádným následkům při této krádeži nedošlo, pouze však díky tomu, že si obviněný hadici následně zakoupil…“, je třeba konstatovat, že porušením zákonem chráněného zájmu již je samotné pronesení věci pokladní zónou bez zaplacení, tedy její protiprávní odejmutí z dispozice vlastníka. Následná úhrada kupní ceny původně odcizené věci, o níž se prvostupňový orgán zmínil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak mohla mít v řízení o přestupku vliv jedině na možnost přiznání nároku na náhradu škody, pokud by byl uplatněn, nikoliv však na posouzení, zda úmyslným pronesením zboží pokladní zónou bez zaplacení došlo k porušení zákonem chráněného zájmu či nikoliv.

K námitce odvolatele, že přestupek způsobení škody na cizím majetku krádeží věci by mohl být dokonaný až zmocněním se této věci s úmyslem přivlastnit si ji – tedy až tehdy, když si pachatel vytvoří možnost volně s věcí nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která má nad věcí moc, a které se věc odnímá (odvolatel je toho názoru, že přestupek nemohl být dokonán za situace, kdy byl stále v prostorách obchodního domu a bylo mu bezpečnostní agenturou bráněno volně se v těchto prostorách pohybovat, a kdy tedy ani nemohla nastat situace s věcí volně nakládat, protože věc byla stále ve faktické dispozici obchodního domu) odvolací orgán konstatuje, k dokonání přestupku dojde již tím, že pachatel projde pokladním prostorem, aniž by věc předložil v pokladně k úhradě ceny, tímto je věc odejmuta z dispozice vlastníka. Pokladní prostor obchodního domu je posledním místem, kde může být zákazník nakupující v obchodním domě, příp. jeho oddělení, pokud je obchod rozdělen na oddělení, kontrolován (k tomu viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové spisová značka 11 To 435/97 ze dne 13. 10. 1997 – cit. „Podstatné je, že pokladní prostor jednotlivého oddělení je za uvedených okolností organizace obchodního domu posledním místem, kde může být zákazník nakupující v tomto oddělení kontrolován. Pokud tímto prostorem pachatel projde, zboží se zcela dostává z dispozice vlastníka.“). Závěr prvostupňového orgánu o vině obviněného přestupkem krádeže podle § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona je tedy správný, neboť obviněný prošel pokladním prostorem, aniž by věc (hadičku) předložil v pokladně k úhradě ceny.

K námitce odvolatele, že společenskou nebezpečnost snižuje i ojedinělost jednání, odvolací orgán podotýká, že toto hledisko může být jedním z hledisek pro určení nebezpečnosti přestupku pro společnost, avšak nikoliv rozhodným, tak jak již výše uvedeno. K hledisku ojedinělosti jednání však vždy musí správní orgán přihlédnout při výměře sankce za přestupek, což v daném případě prvostupňový orgán učinil („Naopak ve prospěch obviněného správní orgán vzal jeho dosavadní bezúhonnost, kdy pro obdobný přestupek nebyl do současné doby správním orgánem projednáván.“).

K výhradám odvolatele k hodnocení věrohodnosti výpovědí svědka J. H. a svědkyně K. Š., u které namítá i mj. chybné závěry učiněné prvostupňovým orgánem, odvolací orgán uvádí následující. K námitce odvolatele, že prvostupňový orgán opírá svá hodnocení o skutečnosti, které nemají oporu ve spisu, čímž zatížil řízení vadou, jejímž následkem může být nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací orgán podotýká, že se neztotožňuje s názorem odvolatelem, že by vyjádření, které prvostupňový orgán uvedl ve svém odůvodnění při hodnocení hodnověrnosti svědecké výpovědi J. H. (že „nebylo možné přeslechnout, jak zmocněnec J. H. na chodbě správního orgánu udílí pokyny (svědkovi), jak vypovídat“, zatížilo napadené rozhodnutí takovou vadou, pro kterou by bylo důvodné jej zrušit. Je sice pravdou, že pokud se prvostupňový orgán domníval, že udílením pokynů by mohla být hodnověrnost svědecké výpovědi

snížena, mohl položit v průběhu řízení svědkovi vhodné otázky, které by toto jeho tvrzení potvrdily, či naopak vyvrátily. I když toto prvostupňový orgán neučinil, nemělo toto jeho pochybení vliv na výsledek řízení, neboť výpověď svědka J. H. byla hodnocena v celém jejím kontextu. Dále nelze souhlasit s odvolatelem v tom, že prvostupňový orgán bez dalšího přijal závěr svědkyně Š., že „… se jednalo jednoznačně o úmyslné pronesení, jelikož pokud by obviněný pouze zapomněl, mohl by se normálně domluvit s přítomnými pracovníky bezpečnostní agentury …“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že prvostupňový orgán dospěl k závěru o úmyslném zavinění na základě důkladného hodnocení všech skutečností zjištěných provedeným dokazováním, zjm. pak na základě vyhodnocení zjištěného, výše popsaného, průběhu skutkového děje. Odvolatel rovněž namítá, že svědkyně Š. byla přítomna v dané věci až od okamžiku příjezdu Policie ČR na místo, a není tedy oprávněna činit závěry týkající se jednání, jemuž nebyla osobně přítomna. K tomu odvolací orgán podotýká, že prvostupňový orgán dospěl k závěru o vině obviněného, mimo jiné, na základě popisu chování odvolatele poté, co se na místo dostavila Policie ČR, podaného svědkyní Š. při ústním jednání dne 9. 10. 2013, tedy poté, co byla poučena jako svědek (kdy mj. uvedla, že obviněný hadici předložil až na základě několikáté výzvy a vůbec nespolupracoval).

Odvolatel dále namítá vadu řízení před prvostupňovým orgánem, kdy mu bylo upřeno právo zakotvené v ust. § 36 odst. 3 správního řádu, když mu nebylo umožněno seznámit se s důkazy uvedenými ve spisu a k těmto důkazům se i vyjádřit, případně navrhnout další důkazy k prokázání jeho tvrzení o jeho nevině. K tomuto odvolací orgán uvádí, že ze spisové dokumentace vyplývá, že byl odvolatel prvostupňovým orgánem výslovně upozorněn na možnost seznámit se s podklady rozhodnutí (viz str. 10 Protokolu o ústním jednání: „Podle ust. § 36 odst. 1 a 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, jako účastník řízení máte možnost před vydáním rozhodnutí se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, navrhovat důkazy a činit návrhy. Učiňte tak do 5 pracovních dnů od dnešního dne.“), což také podepsal. Tohoto svého práva však obviněný nevyužil. Odvolacímu orgánu nezbývá než konstatovat, že zákonná povinnost byla prvostupňovým orgánem beze zbytku splněna.“

Krajský soud neuvedl podstatnou část odůvodnění rozhodnutí správních orgánů náhodou, nýbrž zcela záměrně, neboť se s jejich důvody, jež vedly k žalovanému rozhodnutí, plně ztotožňuje. Proto na ně v dalším i odkazuje, neboť jinak by musel jen jinými slovy, a to již vzhledem k jejich výstižnosti velmi obtížně, opakovat jen jinými slovy totéž.

Krajský soud nemá sebemenších pochyb o tom, že se žalobce daného přestupku dopustil a jeho žalobní námitky na této skutečnosti nemohou nic změnit. Odcizení (převzetí do dispozice žalobce bez souhlasu vlastníka, přivlastnění si věci) akvarijní hadičky žalobcem nezvratně plyne ze svědeckých výpovědí svědků, včetně svědka J. H. i výpovědi samotného žalobce a bylo prokázáno jejím nálezem v jeho kapse. Ten ji totiž z ní vytáhl teprve po průchodu pokladním prostorem, navíc na opakovanou výzvu ze strany Policie ČR, nikoliv před jejím příjezdem, a to např. s omluvou opomenutí či roztržitosti. Pokud tedy žalobce namítal, že neměl v úmyslu hadičku odcizit, tak již jen tyto okolnosti tomu vůbec nesvědčí. Předmětná hadička byla krom toho vybrána jako první a zároveň poslední zboží, které si chtěl žalobce z OD OBI odnést (alespoň v tu chvíli), protože šel původně podle svého tvrzení jenom pro ni. Nebyl proto dán sebemenší důvod k tomu, aby si ji dal do kapsy, nehledě na to, že zákazníci si běžně zakoupené zboží do kapes nedávají. Tuto skutečnost nelze vysvětlit ani následným nákupem (podle prodejního dokladu se jednalo o tři věci – spojovač kabelu, kladivo a dláto), když by k odnesení tohoto nákupu k pokladně stačil jeden pár rukou. A to byl žalobce na nákupu ještě společně s J. H. Žalobce tedy prošel pokladním prostorem s hadičkou v kapse, aniž ji předložil u pokladny k úhradě ceny. Tím ji ovšem odejmul z dispozice vlastníka a přestupek byl dokonán. Tímto způsobem ostatně již Krajský soud v Hradci Králové judikoval ve věci krádeže v obchodním domě, kdy pachatel pronesl zboží bez zaplacení pokladní zónou, tak jako v přezkoumávané věci žalobce, v trestním rozsudku ze dne 13. 10. 1997, sp. zn. 11 To 435/97. Žalovaný na něj správně odkazoval a krajský soud nemá na závěrech v něm konstatovaných (okamžik dokonání trestného činu krádeže, stejně tak ale i přestupku krádeže) sebemenšího důvodu cokoliv měnit, neboť v přestupkovém řízení se uplatňují zásady trestního práva. Z vnějšího chování žalobce pak správní orgány správně dovodily, že žalobce se dopustil přestupku – škody na cizím majetku krádeží, úmyslně. Popis jednání žalobce v přezkoumávaných rozhodnutích správních orgánů obsahuje základní skutečnosti odpovídající zákonným znakům předmětného přestupku. Z popisu skutku v napadených rozhodnutích vyplývá úmyslné zavinění na straně žalobce a třeba zdůraznit, že k těmto závěrům došly správní orgány samy, tedy že nepřevzaly v tomto směru závěry K. Š., jak žalobce namítal. Pokud pak jmenovaná při svědecké výpovědi na otázku, zda žalobce neříkal, že by hadičku zapomněl zaplatit, mimo jiné uvedla, že ji žalobce pronesl úmyslně, bylo to pouze její osobní vyjádření k věci, nic více. Totéž lze říci i k výpovědi svědka J. P. ohledně jeho odpovědi „To ne“ na otázku, zda bylo z nějakých indicií možné dovodit, že mají v úmyslu hadici odcizit (zda se např. nedívali po prodavačích). Uvedená odpověď není krom toho ničím jiným, než odpovědí na otázku, jak se žalobce i J. H. tvářili při průchodu pokladní zónou. Jak by se asi ale měli tvářit? Jo kdyby žalobce při průchodu pokladní zónou sám od sebe pokladní hlásil, že bude ještě platit hadičku nebo si J. H. rozpomněl na to, že před chvílí ji sám odřezával z kluba a upozornil na to žalobce, že ji má v kapse, to by byla jiná. To se však nestalo.

Správní orgány si učinily úsudek o tom, zda byl daný přestupek spáchán úmyslně či nedbalostně, samy a rozhodující pro ně bylo chování žalobce v prostoru pokladní zóny (pronesení zboží bez zaplacení) a výpovědi svědků. Nikoliv tedy např. niterné úmysly J. H., s jakými odstřihl hadičku, neboť ty jsou pro posouzení následného chování žalobce vzhledem k okolnostem případu zcela bezvýznamné, stejně jako slovní kombinace zpochybňující úřední záznamy Policie ČR ze dne 6. 6. 2015 a 2. 7. 2013. Tyto záznamy totiž sloužily jen jako prvotní informace o tom, že došlo k přestupku, důkazy, které by však jeho spáchání prokazovaly, nebyly. Nemůže obstát ani námitka, že si žalobce dal předmětnou hadičku do kapsy veřejně, že nic netajil, protože kdokoliv z osob nacházejících se v jeho okolí to mohl vidět. A soud k tomu dodává, a také nemusel, nehledě na to, že při takovéto argumentaci by si vlastně mohl v intencích žaloby každý, samozřejmě nedopatřením, vynést z prodejny cokoliv. Krajský soud dovede pochopit, že někdo nedopatřením nevyndá z nákupního vozíku či košíku všechno zboží, přehlédne je apod. a proveze pokladní zónou. Jde však kvalitativně o zcela jiný případ, než má-li je přitom kupující v kapse kalhot a jedná tak, jako žalobce (viz výše). V tom případě jde jednoznačně o úmyslně spáchanou krádež. Návrhy žaloby na provedení důkazu videozáznamem, na kterém by byl zachycen žalobce při průchodu pokladním prostorem a z jeho tváře či pohybů by se měl odvozovat jeho úmysl, pokud jde o jeho záměry s hadičkou, má krajský soud za zcela nepřípadný. Takový videozáznam ostatně ve správním spisu ani neexistuje a dlužno zdůraznit, že pro rozhodnutí ve věci, jak již bylo rozvedeno výše, nebyl ani třeba. Pokud žalobce navrhoval provedení důkazů videozáznamem pořízeným J. H., údajně dokumentujícím chování zaměstnanců ochranky OD OBI a provedením výslechu svědka J. H., který by jeho obsah potvrdil, krajský soud tyto návrhy rovněž zamítl. Důvodem k tomu byl závěr, že uvedenými návrhy mělo být prokázáno chování pracovníků ochranné služby OD OBI v době, kdy již byl přestupek dokonán, hadička byla pronesena pokladní zónou bez placení. Jejich provedení by bylo nadbytečné a bez vlivu na zákonnost rozhodnutí.

Proto k uvedenému krajský soud jenom poznamenává, že pracovníci ostrahy kteréhokoliv objektu či jeho přímí vlastníci mají svá práva a povinnosti, mezi nimi nepochybně i právo chránit si svůj majetek, respektive hlídat jej. Mají práva jako každý jiný občan, přičemž při jejich výkonu dochází ke střetu s právy jinými, jak se to snažil nastínit žalobce ve směru jeho práva na osobní svobodu. Zaměstnanci bezpečnostních služeb nemají žádné zvláštní postavení, nejsou veřejnými činiteli (§ 89 trestního zákona). I přesto však mohou za určitých podmínek omezit osobní svobodu jiného. Podle § 76 odst. 2 trestního řádu osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba policejnímu orgánu omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.

Podle § 2 odst. 1 přestupkového zákona, je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Podle jeho odstavce 2. není přestupkem jednání, jímž někdo odvrací

a) přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem nebo

b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak.

Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem či přestupkem. Protože obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání zákon, nejedná proti jeho účelu, ale ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Nutná obrana předpokládá odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem; obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání (člověka), které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoliv zcela nepatrnou). Proto podmínky nutné obrany mohou být splněny i v případě, kdy osoba, jíž je bráněno neoprávněně v odchodu a tedy v užívání osobní svobody, užije násilí k překonání jí činěného odporu.

V době spáchání daného přestupku pak platil ještě občanský zákoník z roku 1964 upravující svépomoc. Právě na základě něho Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 572/2006 dovodil, že „…V daném případě je nutné počínání pracovníků bezpečnostní agentury, kteří nebyli povolaným státním orgánem, posuzovat z hlediska svémoci podle § 6 obč. zák., podle něhož za situace, kdy hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je tak ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit. Dopadá na výjimečné případy, kde hrozí bezprostřední nebezpečí, že by právní ochrana poskytovaná státními orgány k tomu povolanými přišla pozdě. Proto občanský zákoník přiznává ohroženému právo, aby sám jednostranně aktivně tj. fakticky-donucením vlastní-svou mocí a silou, odvracel přiměřeným způsobem neoprávněný zásah, který bezprostředně hrozí jeho právu. Zákonné podmínky dovolené svémoci jsou: neoprávněnost zásahu, právo musí být bezprostředně ohroženo, svémoc musí být provedena přiměřeným způsobem, což souvisí i s ustanovením § 417 obč. zák., podle něhož ten, komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení.

Jak je z těchto zásad patrné, pracovníci bezpečnostní služby, v daném případě naplnily podmínky svémoci podle § 6 obč. zák., neboť tím, že přistihli obviněného při drobné krádeži zboží v obchodním domě, obviněný neoprávněně zasáhl do práv majitele tohoto obchodu, a pokud by nebyl zajištěn, hrozilo, že s odcizeným zbožím odejde. Ze všech těchto zjištění vyplývá, že pracovníci bezpečnostní služby se za prokázaných okolností k obviněnému chovali přiměřeně, neboť jej nejprve vyzvali, aby je následoval do služební místnosti. Zde obviněného pouze slovně vyzývali, aniž by jakékoliv konkrétní úkony konaly, aby prokázal totožnost, a aby jim dobrovolně umožnil provedení osobní prohlídky, což jsou skutečnosti, které vyplývají ze skutkových zjištění. Je však vhodné poznamenat, že nad jejich rámec z výpovědi svědka J. M., jak uvádí ve svém rozhodnutí na straně 3 soud prvního stupně, vyplývá i to, že obviněnému bylo dáno na výběr, zda se dobrovolně podrobí osobní prohlídce nebo zda počká na příjezd Policie České republiky, přičemž z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by zamýšleli provést takovouto osobní prohlídku proti vůli obviněného anebo že by dokonce již činili jakékoli úkony směřující k vynucení si takové osobní prohlídky.“

Otázku oprávněnosti zákroku pracovníků ostrahy obchodního domu OBI vůči žalobci by proto bylo třeba hodnotit především na pozadí výše uvedeného. Jestliže se však snažili žalobci zabránit v souvislosti s krádeží hadičky v odchodu v intencích uvedených právních ustanovení, bylo jejich jednání souladné se zákonem. Odchod žalobce z obchodního domu by totiž zmařil řádné objasnění věci. Pokud snad přitom došlo k nějakému excesu, nic nebrání žalobci v tom, aby se proti němu bránil soudní cestou. Dlužno však dodat, že v dané chvíli nemohli mít pracovníci ochranky ani za jisté, čeho se vlastně žalobce dopouští. Zda jen přestupku či dokonce přečinu krádeže, za který lze recidivujícího pachatele postihnout podle § 205 trestního zákona i tehdy, jestliže svým protiprávním činem nezpůsobil žádnou škodu.

Pro názornou ilustraci lze v těchto souvislostech např. uvést, že v červnu letošního roku zamítl zdejší soud odvolání obžalovaného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným přečinem krádeže a byl za to odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání 6 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 roků. Obžalovaný prošel pokladní zónou, aniž by zaplatil sáček kysaného zelí o hmotnosti 500 g v hodnotě 21,90Kč, který měl v kapse kabátu. Jakékoliv zlehčování věci žalobcem, a to s ohledem na cenu hadičky, proto není na místě.

Ze správního spisu neplyne, že by správní orgány upřednostňovaly výpověď některého ze svědků, pouze je kriticky hodnotily. Je přitom samozřejmé, že musely brát v úvahu i osobní vztah J. H. k žalobci, zvláště když na nákupu, jehož výsledkem krádež byla, byli společně. Konstatování prvostupňového správního orgánu, že „nebylo možné přeslechnout, jak zmocněnec J. H. na chodbě správního orgánu udílí pokyny, jak vypovídat“, pak bylo jen jakési obiter dictum na dokreslení věci, v žádném případě se nejednalo o skutečnost mající vliv na závěr o spáchání přestupku žalobcem.

Skutečnosti neodpovídá ani žalobní tvrzení, že žalobci nebylo umožněno seznámit se s důkazy ze správního spisu, vyjádřit se k nim, případně navrhnout na základě toho provedení důkazů dalších. K této otázce se vyjádřil žalovaný na straně deváté dole a straně desáté. Žalobce měl dostatek příležitostí vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem proto krajskému soudu nezbylo, než žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítnout (viz i. výrok tohoto rozsudku).

V. Náklady řízení

Ve věci byl úspěšný žalovaný, a proto by měl nárok na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s.ř.s) proti žalobci, který úspěch ve věci neměl. Žalovaný se však svého práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Proto rozhodl krajský soud o nákladech řízení, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Hradci Králové dne 2. července 2015

JUDr. Pavel Kumprecht, v.r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru