Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 3/2010 - 36Rozsudek KSHK ze dne 31.08.2010

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 90/2010 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


51A 3/2010-36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce V. K., zastoupen JUDr. Tomášem Beranem, advokátem v Praze 10, Univerzitní 684/6, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, PSČ 500 03, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2010, zn. 2558/DS/2010/SR, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu v Hořicích, vydaného dne 8. ledna 2010 pod č.j. MUHC-DO/628/2010/DO, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), za porušení ustanovení § 4 písm. c) a § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 5.000,--Kč a zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, a toto potvrdil. Uvedeného přestupku se žalobce dopustil podle pokračování 51A 3 /2010
-2-

orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení tím, že dne 29. 8. 2009, v době kolem 11:26 – 11:29 hodin, na pozemní komunikaci č. I/35, v úseku Hořice – Milovice, jel motorovým vozidlem v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost stanovená dopravní značkou č. B 20a na 70 km.h-, rychlostí 135 km.h-1. V měřeném úseku mimo obec, kde je nejvyšší dovolená rychlost stanovena § 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích na 90 km.h-1, mu pak byla naměřena rychlost 153 km.h-1. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 % vycházel žalovaný jako z nejnižších možných skutečných rychlostí jízdy žalobce v daných místech 130 km.h-1 a 148 km.h-1. Žalobce podal proti citovanému rozhodnutí žalovaného včas žalobu, kterou v podstatě odůvodnil následujícím způsobem.

Stěžejní námitkou bylo tvrzení žalobce, že v dané věci nebyl v průběhu přestupkového řízení prokazován a prokázán tzv. materiální znak přestupku, jak je vymezen v § 2 odst. 1 přestupkového zákona. Poukazoval přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2009, čj. 5 As 104/2008-45, a opíraje se o něj tvrdil, že žádný právní předpis nestanoví přesnou hranici rychlosti jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Z toho dovozoval, že správní orgány jsou povinny v přestupkovém řízení vždy zkoumat, zda určité jednání je přestupkem, také otázku, zda k naplňuje oba znaky přestupku, jak formální, tak materiální. Žalobce dále tvrdil, že žalované rozhodnutí je v rozporu s požadavkem Nejvyššího správního soudu tlumočeným v jeho výše uvedeném rozsudku, podle něhož se materiální aspekt přestupku musí dokazovat vždy. To však žalovaný podle žalobce neučinil, když vycházel z předpokladu, že každým překročením rychlosti, než která je povolena, je prokázáno, že řidič není schopen ovládat motorové vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na předpokládané situace, které mohou v silničním provozu nastat.

Žalobce pokračoval, že Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že „nelze nikdy paušálně říct, že každé překročení rychlosti naplňuje materiální aspekt“ přestupku. Proto podle něho musí být prokázán materiální aspekt znalecky a nelze se spokojit s pouhými laickými názory na tuto věc, jaké zastal žalovaný. Bez znaleckého posouzení nelze podle žalobce dospět k závěru o naplnění materiálního znaku přestupku. žalobce rovněž zmínil svědecké výpovědi policistů, podle nichž bylo ohrožující jednání žalobce ve vztahu k předjíždění, ale nikoliv ve vztahu k rychlosti vozidla, za což byl potrestán. Jak však mělo jednání žalobce právě z tohoto pohledu ohrožovat ostatní účastníky silničního provozu, to prokázáno nijak nebylo. Podle žalobce žalovaný prezentoval pouze nepodložená tvrzení svá nebo svědků o ohrožení rychlostí, ale nijak je neprokázal. V důsledku toho má žalované rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť z něho není možné zjistit, jakými závěry se žalovaný řídil při zjištění, že dané jednání materiální aspekt přestupku skutečně naplnilo.

Vzhledem k tomu žalobce navrhoval zrušit nejen žalobou napadené rozhodnutí, ale i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení, a to za účelem doplnění důkazního řízení o znalecká zjištění a specifikaci, jak konkrétní jednání žalobce ohrozilo daný právem pokračování 51A 3 /2010
-3-

chráněný zájem a jak byl tedy naplněn materiální aspekt přestupku, za který byl potrestán.

Na závěr žalobce poznamenal, že mu bylo žalované rozhodnutí doručeno v rozporu s § 19 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť ačkoliv má zástupce žalobce datovou schránku, přesto mu bylo rozhodnutí doručeno poštou. V této souvislosti zpochybnil otázku právní moci žalovaného rozhodnutí.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 28. 4. 2010. V něm nejdříve shrnul žalobní body a poté k nim uvedl, že se žalobce dopustil přestupků, když překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou jednak dopravní značkou a § 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, jak je rozvedeno v žalovaném rozhodnutí. Uvedl, že prvoinstanční správní orgán postupoval při řešení přestupku dle ust. 3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 1 Tzn 2/96, podle něhož lze obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z toho však nelze dovodit, pokračoval žalovaný, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. K tomuto závěru, jakož i dalším, které žalobce cituje v žalobě z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 104/2008, dodal, že se jmenovaný soud zabýval případem, v němž byla překročena rychlost jízdy v obci o 2 km/h-1. V přezkoumávané věci se ale jedná o překročení rychlosti jízdy mimo obec v rozmezí o 58 – 60 km/h-1. Přestupkový zákon přitom stanoví jednoznačně rozpětí limitů překročení povolené rychlosti a s tím spojené sankce. Zde se jednalo o překročení rychlostí, které náleží do skupiny nejvyššího rozpětí překročení rychlosti a s tím jsou spojené i nejvyšší sankce. Překročení rychlosti bylo jednoznačně prokázáno řádně certifikovaným měřícím zařízení. Nebezpečnost jednání vyplývá z ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) bodu 2. přestupkového zákona. Uvedeného jednání se žalobce dopustil v sobotu 29. 8. 2009 kolem 11:30 hod., tedy v době zvýšeného provozu, který byl mimo jiné dán i tím, že se jednalo o poslední prázdninový víkend se zvýšenou hustotou provozu na pozemních komunikacích. Samotná nebezpečnost jednání zcela jasně vyplývá podle žalovaného ze skutečnosti, že se žalobce pohyboval rychlostí téměř dvojnásobnou, než je nejvyšší dovolená rychlost stanovená právním předpisem. V místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 70 km.h-1, jel rychlostí 130 km.h-1 (po odečtení odchylky měření) a v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 90 km.h-1, jel rychlostí 148 km.h-1 (po odečtení odchylky měření). V daném případě, s přihlédnutím ke všem okolnostem, např. době spáchání, výši překročení rychlosti, hustotě provozu atd. je nebezpečnost jednání dána zcela jednoznačně.

K námitce ohledně doručení rozhodnutí žalovaný uvedl, že jelikož veškerá korespondence během řízení u prvostupňového správního orgánu probíhala cestou držitele poštovní licence, tak že postupoval stejně. Navrhoval žalobu zamítnout. pokračování 51A 3 /2010
-4-

Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného k žalobě replikou ze dne 25. 5. 2010. Zdůraznil v ní, že žalovaný neuvedl, který právem chráněný zájem měl nebo porušil (např. zda ohrozil bezpečnost a plynulost provozu atd.), v jaké intenzitě a v čem takové porušení spočívalo. Podle žalobce tak žalovaný neprokázal materiální aspekt daného přestupku a rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud přitom judikoval, že materiální aspekt přestupku se musí vždy prokazovat. Opětovně proto navrhoval zrušit žalované rozhodnutí a vrátit věc až do úrovně prvoinstančního správního orgánu, který by pak nejlépe mohl vyřešit splnění materiálního aspektu přestupku. Teprve na základě toho by bylo možno proti přijatým závěrům brojit, což dosud ani nebylo možné. Žalobce opětovně naznačoval, že se přitom nelze obejít bez znaleckého posouzení. Dále trval na tom, že žalovaný měl doručovat rozhodnutí do datové schránky, a to bez ohledu na to, jak bylo doručováno v průběhu správního řízení. Ostatně podle žalobce neodpovídalo skutečnosti tvrzení žalovaného, že veškerá komunikace probíhala poštou. Žalobce uzavřel, že pokud žalovaný nedoručoval a neoznamoval rozhodnutí řádně, rozhodnutí nebylo nikdy oznámeno v souladu se zákonem, nikdy nenabylo právní moci a nikdy se nestalo vykonatelným. Žalobce tak prý mohl čekat na zánik odpovědnosti za přestupek dle § 20 přestupkového zákona, nicméně z opatrnosti podal správní žalobu.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když s tím žalobce výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením zato, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byli účastníci ve výzvě výslovně poučeni. Ostatně jednalo se o posouzení právní otázky na základě správního spisu, pro které by případné jednání nepřineslo nic nového. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům.

Žalobce byl uznán vinným z porušení ustanovení § 4 písm. c) a § 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích za to, že se neřídil dopravní značkou stanovící v daném místě nejvyšší povolenou rychlost 70 km.h-1 a zákonným ustanovením o rychlosti motorového vozidla mimo obec. Tyto závěry orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení žalobce zpochybňoval argumentem, že v proběhlém přestupkovém řízení nebyl zkoumán a prokázán tzv. materiální znak přestupku. Opíral se přitom o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2009, č.j. 5 As 104/2008-45. Krajský soud se však s námitkami žalobce neztotožnil.

Není samozřejmě žádných pochyb o tom, že pro trestnost jednání, které naplňuje formální znaky přestupku, musí být naplněna i jeho materiální stránka. Přestupkový zákon totiž stanoví v § 2 odst. 1, že přestupkem je „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin“. Právě v této souvislosti odkazoval Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku na rozhodnutí Nejvyššího pokračování 51A 3 /2010
-5-

soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, publikovaném pod č. 43/1996 Sb. NS, podle něhož: „Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění ani ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty“. Tento právní závěr se obdobně uplatní i ve vztahu k přestupkům.

Nejvyšší správní soud v souladu s tím v citovaném rozsudku zároveň uvedl, že lze obecně vycházet z toho, „že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ Nato Nejvyšší správní soud uzavřel, že správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního.

K tomu dlužno poznamenat, že uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu se týkal věci, v níž došlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km.h-1 a právě proto byla z důvodů zcela pochopitelných věnována této otázce taková pozornost se zvláštním zaměřením na okolnosti vylučující trestnost takovéhoto přestupku. V přezkoumávané věci šlo však o situaci diametrálně odlišnou a v tom třeba žalovanému přisvědčit. Neodpovídá přitom skutečnosti, že by prvoinstanční správní orgán či žalovaný nebral materiální stránku daného přestupku v potaz. Žalovaný se jí totiž podrobně zabýval na straně dvanácté odůvodnění napadeného rozhodnutí a z chování žalobce jako účastníka silničního provozu dovodil, že „. . . naplnil i materiální znak přestupku upravený v § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., zákona o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (porušení nebo ohrožení zájmu společnosti), přičemž chráněným zájmem zde jednak je organizace dopravy na určitém území vyplývající z místní úpravy, individuálně pak zájem těch, kdož splnili dané podmínky, tzn. pro jízdu tímto úsekem a respektovali dopravní značku č. B 20a ,,Nejvyšší dovolená rychlost“ a právní předpis - ust. § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Tyto zájmy pak obviněný svým jednáním nesporně porušil. Z pořízeného videozáznamu Policií ČR je zřejmý bezohledný způsob jízdy, kterým ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu. V čase 11:27:20 hod. obviněný předjíždí osobní vozidlo rychlostí 120 km.h-1 a v protisměrné části pozemní komunikace se v tu chvíli nachází pokračování 51A 3 /2010
-6-

protijedoucí motocykl. V čase 11:28:05 hod. obviněný vjíždí do obce Stračov – Klenice rychlostí 135 km.h-1. Při průjezdu obcí se rychlost jeho vozidla pohybuje v rozmezí 100-110 km.h-1. Odvolací orgán zdůrazňuje nebezpečnost jednání obviněného, který porušil hrubým způsobem dovolenou rychlost nejen mimo obec. Zákon o silničním provozu stanoví maximální povolenou rychlost v obci a mimo obec, čímž chrání bezpečnost a zdraví obyvatel pohybujících se po komunikacích (či v jejich blízkosti). Překročením zákonem povolených rychlostí je porušen chráněný zájem.“

S těmito závěry nelze než souhlasit. Co jiného totiž říci ke způsobu jízdy žalobce, jak vyplývá z provedených důkazů, než že šlo z jeho strany o naprosto bezprecedentní a flagrantní porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích, ohrožující zdraví a život všech účastníků silničního provozu nacházejících se v inkriminované době v blízkosti jím řízeného motorového vozidla. Zde skutečně není místo pro zpochybňování existence materiálních znaků přestupků, za něž byl žalobce potrestán a krajský soud se vzhledem k tomu ani nepozastavuje nad tím, že prvoinstanční správní orgán jejich naplnění pouze konstatoval bez bližšího odůvodnění. K překročení stanovené rychlostí jízdy totiž došlo i v rozsahu o více jak 85% (a to nebyla žalobci připočtena k tíži jeho rychlost v obci Klenice v rozmezí 100 - 135 km h -1; byla pouze zmíněna, ačkoliv maximální přípustná rychlost v ní byla 50 km h -1), v důsledku čehož žalobce výrazně překročil nejvyšší povolené rychlosti. Tím zároveň porušil důležité povinnosti uložené mu jako řidiči motorového vozidla v §§ 4 písm. c) a 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, jež měly za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví. To se ostatně projevilo ve výše popsaném okamžiku míjení se žalobce s protijedoucím motocyklistou. Přitom právě z této části odůvodnění žalovaného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný nehodnotil pouze to, které ustanovení pravidel silničního provozu žalobce porušil, ale i dopravní situaci, za níž k jejich porušení došlo, tedy materiální stránku věci. V patřičném rozsahu přitom o ní učinil správné závěry.

Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani obecné konstatování žalovaného, vybočující jinak z koncepce jeho rozhodnutí, podle něhož: „ Při každé vyšší rychlosti než, která je zákonem povolena, je prokázáno, že řidič není schopen ovládat motorové vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na situace předpokládané, které mohou nastat v silničním provozu a chránit tak zdraví nejen své ale i druhých a majetek občanů. Obviněný si zřejmě neuvědomuje, že délka brzdné dráhy vozidla roste s druhou mocninou rychlosti a v případě náhlé kolize by potřeboval k zastavení z rychlosti, jakou jel mnohem delší brzdnou dráhu než při povolené rychlosti.“ Tuto část odůvodnění rozhodnutí totiž žalovaný zařadil ke konci odůvodnění svého rozhodnutí, ačkoliv měla s jistou obměnou místo na jeho začátku. Tak jak to ostatně učinil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. prosince 2009, č.j. 5 As 104/2008-45, když na straně třetí dole konstatoval že: „Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti.“ Poté ovšem na rozdíl od žalovaného pokračoval v řešení konkrétního případu.

Žalovaný se tedy zabýval otázkou naplnění materiálních znaků daných přestupků a jejich naplnění spatřoval v porušení zájmů na bezpečnosti provozu na pokračování 51A 3/2010
-7-

pozemních komunikacích a povinné ohleduplnosti k jeho ostatním účastníkům. Krajský soud má zato, že žalobce dezinterpretoval podstatu a smysl rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2009, č.j. 5 As 104/2008-45, a účelově se jej snažil využít ve svůj prospěch. Zákon o provozu na pozemních komunikacích samozřejmě nemá ustanovení spojené s materiální stránkou přestupku souvisejícího s překročením nejvyšší povolené rychlosti. Má však ustanovení o nejvyšších povolených rychlostech jízdy, které žalobce vůbec nerespektoval. Přitom jak již uvedeno výše, skutkové podstaty přestupků jsou koncipovány tak, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla takový, že zakládá důvodné podezření ze spáchání přestupku. Jaké to byly v případě žalobce důvody, které by jej měly z takového podezření vyvinit? Že jel v prostoru obce Milovice mezi kapacitně velikou benzínovou pumpou, kde je neustále hustý provoz, s vjezdem a výjezdem na jedné straně komunikace a autoservisem a pohostinstvím s parkovištěm na straně druhé téměř dvojnásobnou rychlostí, než povolenou, nebo že tam v té rychlosti přejel plnou dělící čáru, nebo že jel na silnici I. třídy a dokonce i v obci rychleji, než je povoleno na dálnici? Žalobce se postavil vlastně do pozice, že si každý řidič může dělat co chce do doby, než se něco stane. Zákon o provozu na pozemních komunikacích má však výraznou funkci preventivní a v něm stanovené povinnosti nejsou snůškou bezvýznamných povinností, neboť pro bezpečnost silničního provozu mají zásadní význam. A tu lze zajistit pouze tím, že účastníci provozu na pozemních komunikacích
Tomu by měl každý řidičbudou jeho ustanovení respektovat a ne porušovat. rozumět, přičemž krajský soud nesdílí názor žalobce, že by na pracovišti žalovaného pracovali laici. O tom, že žalobce svoji nebezpečnou a bezohlednou jízdou ohrozil zájmy společnosti na bezpečném provozu na pozemních komunikacích totiž nemá krajský soud žádných pochyb. Lpění žalobce na podrobnějším a ještě podrobnějším odůvodnění materiální stránky daného deliktu má přitom za účelové a v právě přezkoumávané věci za zcela nepřiměřené.

Žalovaný si přes některé nepřesné formulace v odůvodnění žalovaného rozhodnutí, namítané žalobcem, jistě nemyslel, jak je z něho celkově zřejmé, že by splněním formálního aspektu přestupku byl již naplněn aspekt materiální. To by jej přeci podrobně nerozebíral, přičemž dvě věty vytržené z kontextu na tom nemohou nic změnit. Rovněž žalobcem navrhované znalecké posouzení dané otázky by bylo zcela nepotřebné. Netřeba totiž vůbec zkoumat případnou brzdnou dráhu, reakce žalobce či simulovat jiné dopravní situace, neboť tyto skutečnosti s postihem za tak výrazné překročení nejvyšší rychlosti vůbec nesouvisí (viz výše). Jedná se o postih za rychlost jako takovou. Krom toho třeba uvést, že správní řád předpokládá provedení důkazu znaleckým posudkem pouze tehdy, pokud úřední osoby samy nemají příslušné odborné znalosti, závisí-li rozhodnutí na odborném posouzení nebo nelze-li je opatřit od jiného správního orgánu.

V dané věci pak šlo o správní uvážení žalovaného, které krajský soud v souladu s § 78 odst. 1 s.ř.s. přezkoumává jen v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění pokračování
51A 3/2010
-8-

těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry, což byl i daný případ. Policisté pak byli vyslechnuti jako svědkové a jejich právní názory na hodnocení věci jsou právně bezvýznamné, to je věc rozhodujícího správního orgánu. A pokud snad žalobce nepochopil ani na konci tohoto rozsudku, čím ohrožoval své okolí, sám sebe a zájmy společnosti na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích (když např. v prostoru, kde dochází k dopravním nehodám, jel téměř dvojnásobnou než dovolenou rychlostí oproti zákazové značce), pak zřejmě zůstanou uložené sankce (v nejnižší možné výši?) bez účinku.

Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že by snad žalované rozhodnutí nebylo v právní moci. Žalobci lze jistě přisvědčit v tom, že orgány veřejné správy nedoručovaly své písemností v daném správním řízení podle § 19 odst. 1 správního řádu do datové schránky, nicméně žalobce, respektive jeho zástupce o to zřejmě nestál. Při jednání konaném dne 6. ledna 2010 na Městském úřadu Hořice totiž do protokolu uvedl adresu, na kterou mu mají být písemnosti doručovány (viz § 19 odst. 8 správního řádu), přičemž v této souvislosti byl zároveň poučen správním orgánem o následcích nevyzvednutí si takové písemnosti. To však není důležité, rozhodující je skutečnost, že žalobce dostal žalované rozhodnutí do své dispozice jiným a nezpochybnitelným způsobem, takže z materiálního hlediska újmy na svých právech nedoznal. Jeho úvahy o důsledcích nevyzvednutí si žalovaného rozhodnutí jsou proto liché.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku č. I zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady vznikly. Krajský soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj pokračování 51A 3/2 010
-9-

jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 31. srpna 2010 JUDr. Pavel Kumprecht, v. r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru