Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 21/2010 - 49Rozsudek KSHK ze dne 16.08.2011


přidejte vlastní popisek

51A 21/2010-49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce: B. M., zast. JUDr. Ivetou Petrovou, advokátkou se sídlem AK v Novém Městě nad Metují, Komenského 29, PSČ 549 01, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové 3, PSČ 500 03, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2010, zn. 2593-3/ZP/2010-No, takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 25. 8.

2010, zn. 2593-3/ZP/2010-No, a rozhodnutí Městského úřadu Nové

Město nad Metují ze dne 19. 1. 2010, zn. 9347/2009/OZP/Rek/g, se

zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši

6.800,-- Kč k rukám JUDr. Ivety Petrové, advokátky se sídlem AK v

Novém Městě nad Metují, Komenského 29, PSČ 549 01, a to do osmi

dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalovaným rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Nové Město nad Metují ze dne 19. 1. 2010, č.j. 9347/2009/OZP/Rek/g, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. o) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v platném znění (dále jen “zákon na ochranu zvířat”), kterého se měl dopustit tím, že dne 14. 8. 2009 hozeným kamenem usmrtil psa, který mu předtím zakousl tři slepice, a toto rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu potvrzeno. Městský úřad Nové Město nad Metují opíral své rozhodnutí o vyjádření Krajské veterinární správy pro Královéhradecký kraj, Inspektorátu Náchod, se sídlem Českoskalická 1836, 547 01 Náchod, podle něhož žalobce „naplnil skutkovou podstatu ust. § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat proti týrání.“ Za uvedený přestupek byla žalobci uložena podle ust. § 27 odst. 10 písm. a) zákona na ochranu zvířat, sankce ve formě pokuty ve výši 1.000,-- Kč a dále byla žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000,-- Kč dle vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 340/2003 Sb. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou správní žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem.

Předně namítal, že jednání, kterého se dopustil dne 14. 8. 2009 a v souvislosti s nímž došlo k usmrcení psa hozeným kamenem, jenž mu předtím zakousl tři slepice, nelze kvalifikovat jako přestupek dle § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat. V této souvislosti totiž žalobce tvrdil, že se svým jednáním pouze pokoušel zabránit dalším důsledkům způsobeným volným pobíháním neznámého psa v okolí svého domu. Pokud by jeho chovatel tomuto pobíhání zamezil, k jednání žalobce, označenému žalovaným za přestupek, by vůbec nedošlo. Jelikož se však pes volně potuloval v blízkosti domu žalobce a rdousil slepice, narůstala postupně škoda na jeho majetku. Na křik pes nereagoval, proto vzal žalobce kámen, který mu ležel u nohou a hodil ho směrem k psovi s úmyslem jej vystrašit. Kámen však nešťastnou náhodou zasáhl psa přímo do hlavy. Žalobce namítal, že jednal v krajní nouzi a způsobem přiměřeným okolnostem odvracel trvající útok na zájmy chráněné zákonem, tj. na životy svých slepic, na svůj majetek. Žalobcův úmysl přitom nesměřoval k usmrcení psa, ale pouze k jeho zastrašení, odehnání, neboť žalobce nemohl dále nečinně přihlížet k dalšímu usmrcování svých slepic. V této souvislosti poukazoval na § 2 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), podle něhož není přestupkem jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. Zasažení psa kamenem byla podle žalobce nešťastná náhoda, kterou vůbec nezamýšlel. Přitom vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu nemohl zvolit jiný způsob, jakým by psa od slepic odehnal.

Žalobce pokračoval, že když po činu zjistil, že je pes mrtvý, tak mu stáhnul obojek s evidenční známkou, adresu majitele psa však na obojku nezjistil. Událost se stala v pátek večer kolem 18. hodiny, proto psa zahrabal s tím, že v pondělí půjde na městský úřad a vrátí jeho evidenční známku. Psa v žádném případě netýral ve smyslu § 4 zákona na ochranu zvířat, když ten byl zabit jedním nešťastně mířeným hodem kamenem. Týrání zvířete totiž podle něho obvykle zahrnuje omezování jeho výživy, včetně napájení, jakož i bezdůvodné vyvolávání nepřiměřeného působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy. Týráním je třeba podle žalobce rozumět postupné pochody, které mohou vést k trvalému poškození zdraví zvířete či v extrémních případech k jeho usmrcení. Jednorázovým jednáním žalobce, kterým se ten pokoušel odvrátit trvající útok a kterým v konečném důsledku došlo ke smrti psa, však podle žalobce za týrání zvířat označit nelze. Ostatně pes byl mrtev na místě.

Žalobce dále zpochybnil vyjádření Krajské veterinární správy pro Královéhradecký kraj, Inspektorátu Náchod, ze dne 9. 12. 2009, č.j.:2009/7335/KVSH, podle něhož se žalobce dopustil týrání zvířete, aniž by jej k dané události vůbec vyslechl. Žalobce vyslovil názor, že tento orgán hodnotil celkový stav psa, který byl v mnohem větší míře způsoben jeho souboji se slepicemi, nikoliv jediným zásahem do jeho hlavy. Na závěr žalobce žalovanému vytýkal, že opomenul zohlednit jeho zdravotní stav, pro který nejen že neměl jinou možnost odehnat psa, než kamenem, ale že v důsledku třesu, zejména horních končetin, ani nemohl na psa přesně mířit. Z uvedených důvodů proto žalobce navrhoval žalované rozhodnutí zrušit.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě dopisem ze dne 15. 11. 2010. K žalobním námitkám v podstatě uvedl, že při rozhodování vycházel z vyjádření Krajské veterinární správy pro Královéhradecký kraj, Inspektorátu Náchod, ze dne 9. 12. 2009, č.j.:2009/7335/KVSH, v němž je uvedeno, že jednání žalobce bylo týráním zvířete ve smyslu § 4 odst. 1 písm. o) zákona na ochranu zvířat. Toto odborné vyjádření bylo dle § 24a odst. 5 citovaného zákona pro prvoinstanční správní orgán závazné. K námitce žalobce o jednání v krajní nouzi žalovaný uvedl, že se v daném případě o krajní nouzi nejednalo, neboť v době činu žalobci již žádné nebezpečí přímo nehrozilo. Žalobce podle něho totiž házel kamenem v době, kdy již pes odcházel korytem řeky pryč z místa útoku, jak je patrné z úředního záznamu o podání vysvětlení u Policie České republiky ze dne 17. 8. 2009 a také z pořízené fotodokumentace Policie České republiky ze spisu č.j. KRPH-17232-13/TČ-2009-050516. Pokud pak jde o odborné vyjádření (závazné stanovisko) Krajské veterinární správy pro Královéhradecký kraj, Inspektorátu Náchod, ze dne 9. 12. 2009, č.j.:2009/7335/KVSH (dále jen „KVS“), požádal žalovaný v souladu s ustanovením § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“), o jeho potvrzení nebo změnu nadřízený správní orgán, tedy Státní veterinární správu v Praze. Dopisem ze dne 26. 5. 2010 je však Státní veterinární správa odmítla přezkoumat a potvrdila stanovisko KVS. V souvislosti s námitkami ohledně věku a zdravotního stavu žalobce žalovaný uvedl, že při uložení sankce žalobci přihlédl ke všem jeho známým skutečnostem. V ostatním se odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí, přičemž navrhoval žalobu zamítnout.

Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), a to bez nařízení jednání, neboť v dané věci zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatků důvodů rozhodnutí a pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správními orgány, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (viz ust. § 76 odst. 1 písm. a) a c/ s.ř.s.). K těmto zjištěním dospěl na základě následujících skutkových zjištění a právních závěrů.

Předně třeba uvést, že z judikatorní činnosti Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že povaha trestního obvinění je vykládána velmi široce a to tím způsobem, že se pod tento pojem zahrnuje i přestupkové řízení vedené podle přestupkového zákona, což má za následek, že i na tato řízení se vztahují veškeré zásady upravující právo na spravedlivý proces pro věci trestní. Přestupkové řízení (jakožto zvláštní řízení správní) je pak spjato, podobně jako řízení soudní, s dokazováním minulých událostí a dějů, přičemž zákonodárce přestupkovému orgánu ukládá povinnost, aby skutkový stav zjistil co možná nejúplněji (tj. s využitím všech dostupných zákonných prostředků poznání – viz § 3 správního řádu ve spojení s § 51 přestupkového zákona) a i bez návrhu zjišťoval všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 50 odst. 3 správního řádu ve spojení s § 51 přestupkového zákona), neboť stejně jako v řízení trestním (výjimku tvoří zjednodušené řízení před samosoudcem) i v řízení přestupkovém platí, že společnost má stejný zájem (§ 2 odst. 4 správního řádu) na „odsouzení“ viníka, jako na „zproštění“ nevinného (třeba i proti jeho vůli). Nelze se proto v přestupkovém řízení spokojit pouze s povrchními zjištěními, nýbrž je povinností správního orgánu rozhodujícího o přestupku znaky jeho skutkové podstaty náležitě zjistit a odůvodnit natolik úplně a přesně, aby bylo možno uzavřít, že se obviněný s pravděpodobností rovnající se praktické jistotě jednání naplňujícího znaky přestupku dopustil. Při sebemenších rozumných pochybnostech je nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo (favor rei). Těmto požadavkům ovšem zůstal žalovaný hodně dlužen, a to zvláště v otázce viny žalobce za přestupek.

Prvoinstanční správní orgán uznal ve výroku svého rozhodnutí žalobce vinným z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. o) zákona na ochranu zvířat (což je ovšem ustanovení vymezující pojem “týrání” zvířete, tedy objekt přestupku; jednotlivé skutkové podstaty přestupků jsou stanoveny v § 27 zákona na ochranu zvířat), když hozeným kamenem usmrtil psa, čímž dle „vyjádření Krajské veterinární správy pro Královéhradecký kraj, Inspektorátu Náchod (dále jen „KVS“), se sídlem Českoskalická 1836, 547 01 Náchod, naplnil skutkovou podstatu ust. § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat proti týrání.“ A pokračoval, že dne 17. 8. 2009 obdržel od obvodního oddělení Policie České republiky v Novém Městě nad Metují oznámení daného přestupku a že výše uvedené odborné vyjádření KVS bylo pro jeho rozhodnutí závazné s odkazem na § 24a odst. 5 zákona na ochranu zvířat. Konstatoval, že shledal shromážděné důkazy za dostačující pro rozhodnutí ve věci, přičemž při stanovení výše pokuty „. . . . přihlédl k instinktivnímu jednání obviněného, způsobeného nutnou potřebou ochrany

vlastního majetku, při útoku psa na slepice. Správní orgán tuto věc neposoudil jako krajní nouzi, a to z toho důvodu, že jednáním (činem) v krajní nouzi nemůže být způsoben zřejmě stejně závažný následek, jako ten, který hrozil. A stejně tak způsobená škoda v krajní nouzi by něla být menší, než škoda, která hrozila.“

Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal, přičemž namítal zejména to, že se psa snažil marně odehnat křikem, a proto po něm hodil kamenem ve snaze zabránit psovi v útoku na další slepici, neboť předtím již dvě zardousil. Psa zabil nešťastnou náhodou. Vzhledem k jednorázovosti daného děje však pes podle žalobce týrán

nebyl. Zpochybňoval rovněž věcnou správnost vyjádření KVS ze dne 9. 12. 2009, č.j.:2009/7335/KVSH, a zmiňoval svůj zdravotní stav, který měl na danou věc vliv.

Žalovaný nejdříve shrnul v odůvodnění rozhodnutí dosavadní průběh přestupkového řízení, a poté se vyjádřil k jednotlivým námitkám žalobce. Uvedl, že dne 17. 5. 2010 požádal Státní veterinární správu České republiky o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska KVS ze dne 9. 12. 2009, č.j.:2009/7335/KVSH. Dopisem ze dne 26. 5. 2010 však uvedený orgán veřejné správy odmítl provést přezkumné řízení a uvedené závazné stanovisko jako věcně správné potvrdil. Podle něho lze souhlasit se závěrem, že pes byl usmrcen způsobem působícím nepřiměřenou bolest, neboť zvíře v době úderu pociťovalo velmi intenzivní bolest spojenou s dušením. Na základě toho žalovaný konstatoval, že jednáním žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat. Odborné vyjádření orgánů veterinární správy je totiž pro rozhodování správních orgánů podle § 24a odst. 5 zákona na ochranu zvířat závazné. Námitku, že pes pobíhal volně bez dozoru shledal rovněž za nepodstatnou a nemající přímou souvislost s porušením § 4 odst. 1 písm. o) zákona na ochranu zvířat.

Poté se od strany páté dole a na straně šesté odůvodnění žalovaného rozhodnutí zabýval (krajskému soudu z nejasných důvodů, zřejmě jde o chybu v psaní) námitkami krajského úřadu, tedy sebe samého, a to ohledně “času spáchání a zaměnitelné identifikace psa“ a námitkou, že „v odůvodnění napadeného rozhodnutí není nikde konkrétně uvedeno, jakým způsobem Městský úřad Nové Město nad Metují dospěl k závěru, že odvolatel spáchal zrovna takový správní delikt, který mu je dáván . . . za vinu“. K první z námitek uvedl, že nevznikla pochybnost o tom, který pes byl usmrcen, přičemž jeho přesná identifikace a nezaměnitelnost ani neměla vliv na závěr, že bylo zvíře týráno. K druhé z námitek pak konstatoval, že odborné vyjádření orgánu veterinární správy je třeba považovat za závazné stanovisko podle § 149 správního řádu, které není samostatným rozhodnutím ve správním řízení, ale jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Ani žalovaný proto nemohl konstatovat, že k týrání zvířete nedošlo nebo že došlo k jinému skutku, pokračoval žalovaný. Z uvedeného zároveň dovodil, že odůvodnění prvoinstančního správního orgánu nelze považovat za nedostatečné.

Krajský soud ze spisu zjistil, že v odborném vyjádření KVS ze dne 9. 12. 2009, č.j.:2009/7335/KVSH, je dané otázce věnováno pouze necelých 6 řádků s tím, že se žalobce “dopustil týrání zvířete . . . dle § 4, odst. 1, písm. o), který říká, že za týrání se považuje usmrtit zvíře, způsobem působícím nepřiměřenou bolest nebo utrpení. Tím byla naplněna skutková podstata § 27, odst. 1 písm. b) tohoto zákona, kdy přestupku se dopustí fyzická osoba tím, že týrá nebo utýrá zvíře.”

Z uvedeného je pak zřejmé, že oba orgány veřejné správy zúčastněné na řízení, tedy jak prvoinstanční správní orgán, tak žalovaný, přistoupily k tomuto podkladu rozhodnutí takříkajíc se vším všudy, tedy že převzaly i závěr, že se žalobce dopustil právě zmíněného přestupku, namísto toho, aby tuto otázku samy posoudily. Stanovisko KVS totiž ve svých rozhodnutích, jejich odůvodněních, prezentovaly jako závazné pro svá rozhodnutí se vším všudy (viz jejich zaštíťování se jím). Tak tomu ovšem není.

Předně třeba zdůraznit, že stanovisko KVS, vydané v dané věci podle § 24a odst. 5 zákona na ochranu zvířat, má charakter závazného stanoviska ve smyslu § 149 správního řádu. Podle něho je závazné stanovisko úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. To žalovaný udělal, když podáním ze dne 17. 5. 2010 požádal Státní veterinární správu České republiky podle § 149 odst. 4 správního řádu o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska KVS. Tento správní orgán pak dopisem ze dne 26. 5. 2010 žalovanému sdělil, že neshledal žádný důvod pro zahájení přezkumného řízení ve smyslu § 149 odst. 5 a § 94 odst. 1 správního řádu a pokračoval, že v “případě, kdy příslušný orgán veterinární správy v odborném vyjádření konstatuje, že došlo k týrání zvířat, musí být toto jeho vyjádření správním orgánem respektováno a je závazné.” K věci rovněž vyslovil závěr, že “pes byl usmrcen způsobem působícím nepřiměřenou bolest, neboť zvíře v době úderu pociťovalo velmi intenzivní bolest spojenou s dušením” a dodal, že intenzita útoku postačuje k naplnění znaků přestupku podle § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat, neboť došlo k týrání zvířete ve smyslu § 4 odst. 1 písm. o) citovaného zákona. Zároveň Státní veterinární správa České republiky poznamenala, že došlo také k porušení ustanovení § 5 odst. 1 zákona na ochranu zvířat, tedy k usmrcení zvířete bez důvodu v něm uvedeného.

Již v tuto chvíli třeba vzhledem k žalobním námitkám proti odbornému vyjádření KVS ze dne 9. 12. 2009, č.j.:2009/7335/KVSH, když žalobce o stanovisku Státní veterinární správy České republiky vůbec nevěděl, přestože byl žalovaný povinen jej s ním před rozhodnutím ve věci seznámit (viz §§ 36 odst. 3 a 90 odst. 1 písm. c) za středníkem), uvést následující.

Úprava v ust. § 149 správního řádu, jak Nejvyšší správní soud zdůraznil v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, se týká výlučně postupu „uvnitř“ správního řízení a žádným způsobem, a to ani nepřímo, neomezuje rozsah soudního přezkumu závazných stanovisek. V soudním řízení správním je proto tuto právní úpravu nezbytné aplikovat v kontextu ust. § 75 odst. 2, věty druhé, s. ř. s., podle kterého byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 21/2009).

Z hlediska procesního je závazné stanovisko podle ust. § 149 správního řádu úkonem správního orgánu prováděným podle části čtvrté téhož zákona. Při vydávání závazného stanoviska je proto třeba postupovat v souladu s ust. § 154 správního

řádu, podle kterého jestliže správní orgán vydává vyjádření, osvědčení, provádí ověření nebo činí sdělení, která se týkají dotčených osob, postupuje podle ustanovení této části, podle ustanovení části první, obdobně podle těchto ustanovení části druhé: § 10 až § 16, § 19 až § 26, § 29 až § 31, § 33 až § 35, § 37, § 40, § 62, § 63, a obdobně podle těchto ustanovení části třetí: § 134, § 137 a § 142 odst. 1 a 2; přiměřeně použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná.

S ohledem na zvláštní postavení závazného stanoviska, kdy jeho obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, je proto podle Nejvyššího správního soudu zvlášť významné přiměřené použití ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí (§ 67 a 68 správního řádu), především pak ust. § 68 odst. 3 citovaného zákona, podle kterého se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě negativního závazného stanoviska, by tedy měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí. Jedině tak je možné přezkoumat ve správním soudnictví zákonnost závazného stanoviska jakožto úkonu správního orgánu, který byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí ve smyslu ust. § 75 odst. 2 s. ř. s.

V návaznosti na výše uvedené přistoupil krajský soud k přezkoumání závazného odborného vyjádření KVS, jehož obsah je zmíněn výše a musel konstatovat, že nemůže vyhovět výše předestřeným požadavkům kladeným na jeho obsah, neboť nejenom, že je formulován příliš obecně, ale de facto postrádá jakékoliv odůvodnění, zejména pokud jde o důvody tohoto vyjádření, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se dotčený správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu příslušných předpisů. Vzhledem k tomu nelze než konstatovat, že předmětné odborné vyjádření je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. A protože pak obsah závazného stanoviska je v souladu s ust. § 24a odst. 5 zákona na ochranu zvířat a § 149 odst. 1 správního řádu závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, trpí v důsledku toho nepřezkoumatelností rovněž na ně navazující rozhodnutí, tedy jak rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, tak i žalovaného. A to vzdor tomu, že je přezkoumala v průběhu řízení před žalovaným Státní veterinární správa České republiky, neboť jednak nemohla přezkoumat nepřezkoumatelné, a pokud by tak již na základě potřebných podkladů učinila a rozhodla by jakoby za KVS (tak jak její odborné vyjádření vlastně mělo vypadat), pak by správním řádem zakotvený institut přezkumu závazných stanovisek – vyjádření ztratil zcela smysl.

Ostatně vyjádření obou orgánů veterinární správy mají společně i tu vadu, že řešily otázky, jež jim k řešení vůbec nepřísluší. Namísto toho, aby totiž podaly jen odborné závěry k dané věci, tedy zda se v ní jednalo o týrání či nikoliv, hodnotily tyto otázky dále i právně , když konstatovaly, že žalobce naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat. To pak zjevně

zmátlo oba orgány veřejné správy zúčastněné na řízení natolik, že se závazně neřídily jen závěry ohledně toho, zda šlo v daném případě o týrání, ale i jejich zcela neodůvodněnými závěry o tom, že tím žalobce zároveň spáchal uvedený přestupek (viz citace, že KVS konstatovala, že byla naplněna skutková podstata daného přestupku a že Státní veterinární správa tento názor potvrdila – např. strana pátá žalovaného rozhodnutí uprostřed).

V důsledku toho ovšem jak v žalovaném rozhodnutí, tak v rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, absentují relevantní úvahy o tom, že se žalobce přestupku, který se mu kladl za vinu, vůbec dopustil. Pokud má být však někdo uznán vinným ze spáchání přestupku, musí (podobně jako u trestných činů) naplnit všechny znaky skutkové podstaty daného přestupku. Musí tedy být především prokázáno, že jednáním pachatele byl porušen nebo ohrožen zájem společnosti, že mezi tímto jednáním a ohrožením či porušením zájmu existuje příčinná souvislost a že se jedná o zaviněné jednání, přičemž vždy musí být zjištěna forma a rovněž stupeň zavinění. Naplnění těchto znaků potom musí příslušný orgán rozhodující o přestupku také náležitě zdůvodnit, tj. konkrétně uvést, v jakém jednání je přestupek spatřován, z čeho dovozuje příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem takového jednání, z jakých okolností usuzuje na to, že jde o zaviněné jednání a proč zrovna o tu kterou formu a stupeň zavinění. Pokud tak správní orgán neučiní a vydá rozhodnutí, jehož odůvodnění takovéto náležitosti neobsahuje, tak jako v dané věci, nemůže soud takové rozhodnutí přezkoumat. A to je daný případ, když ani z jednoho z uvedených rozhodnutí nelze zjistit naplnění obecných znaků přestupku, a to především v otázce zavinění. Přitom právě vzhledem ke všem okolnostem případu bylo na místě podrobně se zabývat institutem krajní nouze, vylučujícím odpovědnost za přestupek, jehož se ostatně žalobce v žalobě dovolával. Touto otázkou se však žalovaný v odůvodnění rozhodnutí vůbec nezabýval (vyjádřil se k ní pouze ve vyjádření k žalobě) a prvoinstanční správní orgán ji sice zmínil, ale velmi povrchně a zejména bez toho, aniž by rozvedl, z kterých zjištění přitom vycházel a na základě jakých úvah došel ke svému závěru, že žalobce nejednal v krajní nouzi (viz třetí strana dole jeho rozhodnutí, kde se pouze uvádí, že “v krajní nouzi nemůže být způsoben zřejmě stejně závažný následek jako ten, který hrozil. A stejně tak způsobena škoda v krajní nouzi by měla být menší než škoda, která hrozila.”).

Vzhledem k výše uvedenému krajský soud shrnul, že žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Není totiž vůbec odůvodněné, když se v něm žalovaný nezabýval ani takovou otázkou, jakou je naplnění skutkové podstaty projednávaného přestupku, takže z rozhodnutí není vůbec patrno, na základě jakých úvah dospěl žalovaný k závěru, který jej vedl k zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení prvoinstančního správního rozhodnutí. K tomuto postupu při odůvodňování žalovaného rozhodnutí vedl žalovaného zřejmě jeho mylný výklad § 89 odst. 2 správního řádu, podle něhož správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává odvolací orgán jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem (viz jeho citace na straně čtvrté žalovaného rozhodnutí, že přezkoumal rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání). Jedině tak si lze vysvětlit, že se žalovaný zabýval v odvolání pouze odvolacími námitkami a ničím jiným. Např. právě i institutem krajní nouze. V první větě uvedeného ustanovení se však stanoví, že odvolací správní orgán přezkoumává i soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. To znamená, že odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, s právními předpisy z úřední povinnosti a v plném rozsahu. Takto však žalovaný nepostupoval, čímž porušil zmíněné zákonné ustanovení, jakož i základní zásady činnosti správních orgánů stanovené ve správním řádu, zejména v § 2 odst. 1, podle kterého správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy a § 3 stanovícím, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Rovněž mylně si musel žalovaný vysvětlovat i závaznost odborných vyjádření orgánů veterinární péče, jak již uvedeno výše.

Uvedené skutečnosti zatížily rozhodnutí žalovaného vadami takové intenzity, pro které nezbylo, než žalované rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s.ř.s zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Protože stejnými vadami bylo zatíženo i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, zrušil krajský soud podle § 78 odst. 3 s.ř.s. i toto rozhodnutí. Právními názory krajského soudu vyslovenými v tomto rozsudku budou v dalším řízení správní orgány vázány (viz § 78 odst. 5 s.ř.s.), tedy odstraní vytýkané nedostatky a ve věci znovu rozhodnou.

Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto má nárok na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s.ř.s). Jeho důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byly zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměna advokátky a její režijní výlohy. Ze soudního spisu je zřejmé, že zástupkyně žalobce učinila ve věci 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu - § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) po 2.100,- Kč (§ 9 odst. 3 písm.f/ ve spojení s § 7 cit. vyhlášky), přičemž na náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,--Kč jí náleží 600,- Kč, tedy náhrada nákladů řízení celkem činí 6.800,--Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit podle výroku č. II tohoto rozsudku zástupkyni žalobce, neboť je advokátkou ( viz § 64 s.ř.s. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen

advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 16. srpna 2011

JUDr. Pavel Kumprecht, v.r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru