Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 20/2010 - 28Rozsudek KSHK ze dne 15.09.2011

Prejudikatura

6 Ads 99/2011 - 43


přidejte vlastní popisek

51A 20/2010-28

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce MUDr. O. H., zast. obecným zmocněncem JUDr. et PhDr. Ivem Svobodou, Ph.D., bytem Brno, Oblá 34, PSČ 634 00, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. srpna 2010, zn. 15057/DS/2010/KF, takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 9.

srpna 2010, zn. 15057/DS/2010/KF, se zrušuje a věc se

žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 17. června 2010, č.j. P/519/2010/OS1/Pach, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 3 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), a toto potvrdil. Přestupku se měl dopustit

tím, že porušil dne 5. března 2010 ve 20:47 hodin na dálnici č. D11 v km 80, ve směru na Hradec Králové, jako řidič osobního motorového vozidla zn. Mercedes Benz, státní poznávací značky WAF – LR 701 (D), ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), když překročil povolenou rychlost jízdy 130 km/h o 38km/h. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 3.000,--Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 měsíce ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, jakož i povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,-- Kč.

Žalobce v odvolání namítal, že prvoinstanční správní orgán projednal a rozhodl jeho přestupkovou věc bez toho, aniž by se k ní mohl vyjádřit, v čemž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces. Dále poukazoval na to, že se nevypořádal s jeho námitkou, že jel jako lékař k pacientovi, který byl přímo ohrožen na zdraví, čímž jednal v krajní nouzi.

Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nejdříve zkonstatoval skutkový stav věci a žalobcovy odvolací námitky. Mimo jiné uvedl, že prvostupňový správní orgán vycházel ze zjištění provedeného v rámci kontroly policejními orgány, ověřil platnost ověřovacího listu o kalibraci použitého silničního laserového rychloměru a do výše naměřené rychlosti promítl možnou odchylku měření. Měl tak podle něho dostatek podkladů a důkazních prostředků, aby mohl v dané věci vydat rozhodnutí. Proto také žalovaný dospěl k závěru, že měření rychlosti jízdy bylo provedeno v souladu se zákonem. Policie České republiky seznámila žalobce s naměřenou rychlostí, ten s ní souhlasil a sepsala oznámení přestupku, v němž žalobce uvedl za důvod své rychlé jízdy nutnou návštěvu pacienta. K projednání přestupku nařídil správní orgán I. stupně ústní jednání. Z účasti na něm se však žalobce do doby jeho konání neomluvil. Prověřením na podatelně Magistrátu města Hradec Králové přitom bylo zjištěno, že žádná žalobcova omluva nebyla až do doby podání jeho odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí tomuto orgánu doručena. Ostatně žalobce odeslání písemné omluvy z ústního jednání žádným hodnověrným způsobem nedoložil. Rovněž žalobcovu námitku týkající se krajní nouze nepovažoval žalovaný za opodstatněnou, přičemž pokračoval, že skutečnost, že se jedná o krajní nouzi, měl žalobce policejní hlídce po zastavení ihned sdělit. V tom případě by mu prý policejní hlídka „jistě umožnila okamžité pokračování v jízdě, případně by provedla i doprovod“. Že nešlo podle žalovaného o krajní nouzi svědčí podle žalovaného i to, že žalobce neměl za čelním sklem nebo na palubní desce označení „Lékař ve službě“. To předložil policejní hlídce až v průběhu projednávání jeho přestupku, přičemž poté měl žalobce pokračovat v jízdě rychlostí již jen 40 – 50 km/h.

Žalovaný uvedl, že hodnotil zejména to, zda v daném případě reálně existovalo nebezpečí, které přímo hrozilo zájmu chráněnému kterýmkoliv zákonem, nejen tedy přestupkovým zákonem a též proporcionalitu hrozícího následku a možnosti, zda nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak. Došel k závěru, že se nejednalo o přímo hrozící reálné nebezpečí podle § 2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona, nýbrž jen o hypotetickou hrozbu nezakládající stav krajní nouze.

Konstatoval, že „krajní nouze je stav, kdy lze chránit ohrožený zájem jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Krajní nouze se staví na roveň kolize právních norem a jimi stanovených povinností, kdy jednu povinnost lze splnit jen porušením druhé. Stav krajní nouze pak vylučuje protiprávnost i nebezpečnost činu pro společnost. Zásadní však je to, že nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně, nesmí již pominout a nesmí také hrozit teprve v nikoli bezprostřední budoucnosti. Pro vznik krajní nouze proto musí vždy existovat nějaká konkrétní skutečnost vyvolávající přímo a bezprostředně hrozící nebezpečí, které však nelze chápat ve smyslu jakékoli hypotetické hrozby, která sice může, ale také nemusí nastat.“

Poté žalovaný uzavřel, že přestupek bylo možno projednat v nepřítomnosti žalobce, když podklady pro rozhodnutí byly úplné a žalobce se k jednání o přestupku bez omluvy nedostavil (viz § 74 odst. 1 přestupkového zákona). Žalovaný prý neshledal takové vady řízení, které by mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, ani nezjistil důvody pro změnu či zrušení napadeného rozhodnutí. Proto odvolání žalobce zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce včas podanou žalobou. Odůvodnil ji velmi stručně, když v ní uvedl v podstatě pouze to, že se žalovaný „nevyrovnal s mými námitkami, ani s podanými návrhy na obhajobu, které jsem uvedl již ve svém odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, pouze zkonstatoval stávající stav a potvrdil právní názor a skutková zjištění prvoinstančního správního orgánu bez faktického přezkoumání věci.“ Z toho žalobce dovozoval nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 4. října 2010. K přestupku samotnému uvedl, že žalobce dne 5. března 2010 ve 20:47 hod., na dálnici D11 v km 80 ve směru jízdy na Hradec Králové, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz, registrační značky WAF-LR 701 (D), přičemž překročil v daném úseku nejvyšší povolenou rychlost jízdy o 38 km/h. Byl zastaven policejní hlídkou a ztotožněn. Provedenou lustrací bylo zjištěno, že se žalobce dopustil stejného přestupku opakovaně v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců, a proto nebylo možné projednat přestupek v blokovém řízení. Překročení rychlosti bylo jednoznačně prokázáno řádně certifikovaným měřícím zařízení.

Žalovaný pokračoval, že přezkoumal správnost celého řízení a dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně postupoval při řešení daného přestupku dle ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní ho řádu (dále jen „správní řád“), tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu.

Konstatoval, že podle žalobce byla důvodem překročení rychlosti akutní návštěva pacienta, a to bez uvedení bližších skutečností. Správní orgán oznámil zahájení přestupkového řízení a předvolal žalobce k jednání na den 17. 6. 2010. Ačkoliv byl žalobce k jednání řádně předvolán, nedostavil se k němu, ani se

neomluvil. Věc proto byla projednána v jeho nepřítomnosti. Rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu v přestupkové věci žalobce převzal dne 1. 7. 2010. Proti rozhodnutí podal odvolání. S námitkami uvedenými v odvolání se žalovaný vyrovnal. K námitce, která se týká jeho omluvy z jednání (dopisem ze dne 10. 6. 2010), žalovaný uvedl, že cestou elektronické podatelny Magistrátu města Hradec Králové bylo ověřeno, že žádná písemnost ze dne 10. 6. 2010 od odesílatele MUDr. O. H. (žalobce) nebyla poštovním úřadem doručena. Žalobce přitom žádný důkaz o tom, že by se z jednání omluvil, nepředložil.

Dále se žalovaný vyjádřil k žalobcově námitce, že jednal ve stavu krajní nouze, když jel k pacientovi, který byl přímo ohrožen na zdraví. K tomu konstatoval, že žalobce tuto skutečnost, že se z jeho strany jedná o krajní nouzi, nesdělil zasahujícím policistům ihned po zastavení a že označení vozidla lékař ve službě neopravňuje jeho řidiče nedodržovat stanovenou rychlost jízdy. V ostatním se žalovaný odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí a navrhoval žalobu zamítnout.

K projednání žaloby nařídil krajský soud na den 15. září 2011 jednání. Žalobce při něm setrval na své žalobě v celém rozsahu. Skutečnost, že jednal v krajní nouzi, podle něho vyplývá z vyjádření v oznámení o přestupku, kde vysvětlil své jednání tím, že jel k akutní návštěvě svého pacienta. Touto skutečností se nezabýval prvoinstanční správní orgán, ani žalovaný, přestože oznámení o přestupku bylo jedním z důkazů, na základě něhož bylo ve věci rozhodnuto. Podle žalobce tak v rozhodnutích, jimiž bylo v dané věci rozhodnuto, absentují úvahy o protiprávnosti jeho jednání, respektive o zániku odpovědnosti za ně. Žalobce trval rovněž na tom, že přestupek byl projednán v jeho nepřítomnosti, přestože svoji neúčast na jednání nařízeném v prvním stupni řádně omluvil. Omluvu z jednání prý předal osobně na podatelně Magistrátu města Hradec Králové, takže tam musí být v nějaké podací knize zapsána. Z uvedeného žalobce dovozoval, že žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a že je výsledkem řízení, v němž byla porušena jeho procesní práva na spravedlivý proces. Rovněž žalovaný setrval na svých dosavadních stanoviscích.

Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), přičemž dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

Předně třeba uvést, že z judikatorní činnosti Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že povaha trestního obvinění je vykládána velmi široce a to tím způsobem, že se pod tento pojem zahrnuje i přestupkové řízení vedené podle přestupkového zákona, což má za následek, že i na tato řízení se vztahují veškeré zásady upravující právo na spravedlivý proces pro věci trestní. Přestupkové řízení (jakožto zvláštní řízení správní) je pak spjato, podobně jako řízení soudní, s dokazováním minulých událostí a dějů, přičemž zákonodárce přestupkovému orgánu ukládá povinnost, aby skutkový stav zjistil co možná nejúplněji (tj. s využitím všech dostupných zákonných prostředků poznání – viz § 3 správního řádu ve spojení s § 51 přestupkového zákona) a i bez návrhu zjišťoval všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 50 odst. 3 správního řádu ve spojení s § 51 přestupkového zákona), neboť stejně jako v řízení trestním (výjimku tvoří zjednodušené řízení před samosoudcem) i v řízení přestupkovém platí, že společnost má stejný zájem (§ 2 odst. 4 správního řádu) na „odsouzení“ viníka, jako na „zproštění“ nevinného (třeba i proti jeho vůli). Nelze se proto v přestupkovém řízení spokojit pouze s povrchními zjištěními, nýbrž je povinností správního orgánu rozhodujícího o přestupku znaky jeho skutkové podstaty náležitě zjistit a odůvodnit natolik úplně a přesně, aby bylo možno uzavřít, že se obviněný s pravděpodobností rovnající se praktické jistotě jednání naplňujícího znaky přestupku dopustil. Při sebemenších rozumných pochybnostech je nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo (favor rei). Těmto požadavkům ovšem zůstal žalovaný hodně dlužen.

V přezkoumávané věci nebyly zpochybňovány formální znaky daného přestupkového děje, tedy především to, že žalobce při jízdě osobním motorovým vozidlem překročil maximální dovolenou rychlost na dálnici (§ 18 odst. 3 zákona o provozu a pozemních komunikacích). Namítáno bylo, že prvoinstanční správní orgán projednal daný přestupek v nepřítomnosti žalobce, ačkoliv ten se z jednání náležitě omluvil, že se řádným způsobem nevypořádal s důkazy, o něž se při rozhodování opíral a zejména pak s tvrzenou krajní nouzí, jež měla odpovědnost žalobce za daný přestupek vylučovat.

Podle § 74 odst. 1 přestupkového zákona musí správní orgán prvního stupně povinně projednat přestupek s obviněným z přestupku. V jeho nepřítomnosti lze projednat věc jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Není pochyb o tom, že žalobce byl řádně předvolán k projednání přestupku ne den 17. 6. 2010. V protokolu z tohoto jednání je pak uvedeno, že se žalobce k němu nedostavil ani se z ústního jednání „jiným vhodným způsobem neomluvil.“ Tato skutečnost však není v přestupkovém spisu řádně doložena, tedy není v něm odkaz na listinu, z níž by tento fakt plynul, jako např. zpráva z podatelny magistrátu, záznam o vlastním šetření v tomto směru atd. Ani z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí pak nelze k této otázce nic dalšího a bližšího zjistit. Teprve v předkládací zprávě, při předání přestupkového spisu žalovanému, prvoinstanční správní orgán uvedl, že mu žádná písemnost s omluvou z nařízeného jednání nebyla doručena a pokračuje, že: „Ověřeno cestou elektronické podatelny MMHK, kde bylo zjištěno, že žádná písemnost ze dne 10. 6. 2010 od MUDr.O. H. na Magistrát města Hradec Králové nebyla poštovním úřadem doručena, prověřovala pracovnice podatelny paní M. K..“ Ani z toho ovšem nelze s jistotou zjistit, jak to vlastně s doručením (nedoručením) oné údajné omluvy bylo, když o tom chybí jakýkoliv záznam. Krajský soud by v tomto směru očekával, že o tom bude ve spisu nějaká zpráva od zmiňované M. K., ale nic takového ve spisu není. Navíc v jedné větě se spojuje doručování písemností v elektronické podatelně (zřejmě v elektronické formě podepsaných elektronicky podle zákona o elektronickém podpisu), s doručováním prostřednictvím držitele poštovní licence. Prostě žádný výsledek prověřování této skutečnosti, zachycený v listinné podobě, ve správním

spisu není, takže jisté je na základě správního spisu jenom to, že se žalobce nedostavil k projednání přestupku do dveří č. 192 v pravém křídle budovy magistrátu města Hradec Králové.

Žalovaný pak k tvrzení žalobce ohledně jeho písemné omluvy uvedl, že prověřením na podatelně prvoinstančního správního orgánu bylo zjištěno, že mu tato nebyla včas doručena a že žalobce odeslání své písemné omluvy z ústního jednání žádným hodnověrným způsobem nedoložil. Ze správního spisu však není patrné, jak k těmto závěrům došel, jaká šetření v tomto směru sám prováděl, zvláště když se jednalo o odvolací námitku. Zřejmě bez dalšího převzal nepodložené tvrzení prvoinstančního správního orgánu (viz výše). Krom toho žalovaný rozšířil rozsah „přezkumu“ této otázky tak říkajíc na celou podatelnu, aniž by měl své závěry podloženy důkazy. A ty nelze nahrazovat sděleními získanými např. z předkládací zprávy, tak jako k tomu došlo v přezkoumávané věci nejen ohledně zmíněné omluvy, ale i tvrzení o tom, že žalobce odjížděl z místa zastavení po projednání přestupku pouze rychlostí 40.50 km/hod.

Lze jistě souhlasit s tím, že důkazní břemeno o zaslání omluvy z jednání je na žalobci, nicméně ve správním spisu není zmínky o tom, že by byl k tomu žalobce žalovaným alespoň vyzván. Přitom i vyjádření žalobce jsou rozporuplná, když podle svého odvolání se měl omluvit z jednání dopisem zaslaným prostřednictvím držitele poštovní licence, přičemž jeho zástupce při jednání krajského soudu uvedl, že omluvu podal osobně na podatelně prvoinstančního správního orgánu. To vše jsou ovšem skutečnosti, které je třeba zúřadovat a nenechávat je tak říkajíc na půl cesty.

Za tohoto stavu ovšem nezbývá, než konstatovat, že žalované rozhodnutí je v otázce omluvy žalobce z jednání o projednání přestupku nepřezkoumatelné, když se žalovaný s touto námitkou v souladu s § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu nevypořádal. Podle uvedených zákonných ustanovení totiž musí správní orgán postupovat v řízení tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který zajistí, že vydané rozhodnutí bude v souladu se zákony a ostatními právními předpisy a veřejným zájmem (viz shora o povinnosti zjistit skutkový stav z úřední povinnosti co nejúplněji). Oprávněnost či naopak nedůvodnost této žalobcovy námitky však nelze ověřit na základě žádného relevantního důkazu, když žalovaný žalobce nevyzval ani k tomu, aby své tvrzení doložil.

Stejné nedostatky, tedy nepřezkoumatelnost, zjistil krajský soud i v případě druhé ze stěžejních žalobních námitek, podle níž žalobce jednal za situace krajní nouze.

V oznámení přestupku, sepsaného policejním orgánem na místě samém dne 5. 3. 2010, vysvětlil žalobce své chování tím, že příčinou jeho rychlé jízdy byla potřeba akutní návštěvy pacienta. O tuto listinu se jako o důkaz prvoinstanční správní orgán při svém rozhodování opíral, přičemž uvedené vyjádření žalobce o příčinách jeho rychlé jízdy pouze zmínil v prvním odstavci odůvodnění svého rozhodnutí. Jak se

ovšem s touto skutečností vypořádal dále, to již z jeho rozhodnutí nelze zjistit, tedy úvahy o možné krajní nouzi zcela pominul. Tento nedostatek se pokoušel odstranit až žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalobci přitom v podstatě vytýkal, že se měl krajní nouze dovolávat okamžitě po zastavení hlídkou policie a že pokud by tak učinil, tak že by mu ta dokonce jistě umožnila okamžité pokračování v jízdě, případně by mu zajistila i doprovod. Podle žalovaného však svědčí o tom, že žalobce nejednal v krajní nouzi i to, že neměl za čelním sklem nebo na palubní desce označení „Lékař ve službě“. Předložil je totiž policejní hlídce až v průběhu projednávání přestupku, přičemž po jeho skončení pokračoval v jízdě rychlostí 40 – 50 km/hod. Na straně čtvrté shora rozhodnutí se pak žalovaný zabýval otázkou krajní nouze ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona, ovšem v naprosto obecné formě tak, jak bývá obvyklé v učebních textech, bez poměření principů institutu krajní nouze s konkrétními skutečnostmi daného případu.

Vzhledem k tomu musel krajský soud konstatovat, že žalované rozhodnutí neobsahuje všechny relevantní úvahy o tom, že se žalobce přestupku, který se mu kladl za vinu, skutečně dopustil. K potrestání přestupce za přestupek totiž nelze přistoupit jen na základě zjištění naplnění jeho formálních znaků ve smyslu § 2 odst. 1 přestupkového zákona, nýbrž i jeho znaku materiálního, tedy včetně skutečností vylučujících jeho trestnost, jak jsou upraveny v § 2 odst. 2 přestupkového zákona, zvláště když se jich žalobce dovolával.

Krajský soud se přitom předně neztotožňuje se žalovaným v tom, že by se žalobce při zastavení policejní hlídkou krajní nouze nedovolával a neomlouval jí své chování. Jak jinak si totiž vysvětlit jeho tvrzení, že jede k akutní návštěvě svého pacienta, než tak, že ten údajně potřebuje urgentní pomoc? Existenci krajní nouze přeci nelze v té chvíli spojovat jen s tím, jaký přesným způsobem to dá osoba zasahujícímu správnímu orgánu najevo, respektive do jaké míry bude její prohlášení souladné s právní naukou, zvláště když žalobce jisté nebezpečí signalizoval. Naopak se dá předpokládat, že jednající pod tíhou odpovědnosti se bude vyjadřovat zkratkovitě a nebude se chovat natolik předpisově, že si dá např. před zahájením jízdy za čelní sklo nebo na palubní desku vozidla označení „Lékař ve službě“, jak na to žalovaný rovněž poukazoval. Ostatně vytýkali žalovaný žalobci, že zasahující hlídce přesně neřekl, že jedná v krajní nouzi, stejně tak si lze položit otázku, proč k objasnění této otázky nijak nepřispěli zasahující policisté přímo na místě? Vzhledem k tomu má krajský soud obě okolnosti, z nichž žalovaný vyvozoval nenaplnění situace krajní nouze v daném případě, za nepřípadné a nevýznamné pro posouzení toho, zda žalobce jednal v krajní nouzi či nikoliv.

Rozhodující pro posouzení této otázky je totiž pouze to, zda v tu chvíli skutečně hrozilo nebezpečí pro zájem chráněný zákonem, tedy krátce řečeno, zda ona pacientka z Pardubic skutečně byla ohrožena na životě či zdraví a dále to, zda nebylo možno za daných objektivních a subjektivních okolností odvrátit toto nebezpečí jinak. Úvahy o tom však v rozhodnutí žalovaného zcela schází a krajskému soudu nepřísluší nahrazovat je vlastními závěry.

Uvedené skutečnosti pak zatížily rozhodnutí žalovaného vadami takové intenzity, pro které nezbylo, než žalované rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušit a věc žalovanému vrátit v souladu s § 78 odst. 4 citovaného předpisu k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právními názory krajského soudu vyjádřenými v tomto rozsudku (viz § 78 odst. 5 s.ř.s.).

Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto by měl nárok na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s.ř.s). Tohoto práva se však vzdal. Tomu odpovídá výrok II. tohoto rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 15. září 2011

JUDr. Pavel Kumprecht, v.r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru