Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 19/2010 - 29Rozsudek KSHK ze dne 30.05.2011


přidejte vlastní popisek

51A 19/2010-29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce L. N., zast. JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem AK v Hradci Králové, Veverkova 1343/1, PSČ 500 02, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské nám. 1245, Hradec Králové 3, PSČ 500 03, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2010, zn. 8674/DS/2010/Kj, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 7. června 2010, zn. 8674/DS/2010/Kj, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Trutnov ze dne 26. 4. 2010, č. j. 2010/204/SPR/SMM, jímž byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), a toto rozhodnutí potvrdil. Žalobce se měl uvedeného přestupku dopustit tím, že dne 15. 12. 2009 v 15:40 hodin nebyl jako řidič motorového vozidla zn. VW Transportér r.z. 2H3 9342 za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu,

kterou odůvodnil následujícím způsobem.

Žalobce předně uvedl, že od počátku tvrdil, že za jízdy připoután byl. Žalovaný se však prý jeho námitkami, že policistky v žádném případě nemohly vidět a mít tuto skutečnost za spolehlivě zjištěnou, nezabýval. Žalovaný podle něho jen ocitoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007 a odvolal se na tam uvedené odůvodnění, že řidič musí být připoután již před uvedením automobilu do pohybu až do ukončení jízdy. Žalobce se přitom doznal k tomu, že se odpoutal v momentě, kdy jej policistka stavěla a v tu dobu, kdy bylo ještě vozidlo v pohybu. Žalovaný se vůbec nezabýval tím, že předtím připoután byl a že policistka, která jej stavěla, nemohla mít spolehlivě zjištěno, že připoután není. Přitom vyjádřil podivení nad tím, že žalovaný neměl za prokázané, zda měl žalobce tmavé oblečení, avšak na druhé straně má za prokázané, že policistka bez toho, aniž by byla vybavena technickými prostředky, jako např. dalekohledem, za situace, kdy již byla ztížena viditelnost, neboť se blížil západ slunce, bezpečně viděla, že žalobce připoután není.

K tomu žalobce dále poznamenal, že na jeho vozidle nesvítilo levé přední světlo a tedy pozornost policistky musela být nepochybně upoutána na toto vadné světlo. Vše přitom sledovala maximálně 5 vteřin a za tuto dobu, bez jakýchkoliv prostředků, nemohla podle žalobce bezpečně zjistit, zda kromě toho, že mu nesvítilo přední světlo, byl či nebyl připoután. Zvláště když na tmavém oblečení je poutací pás velmi těžko rozeznatelný i za normálních světelných podmínek, natož v příšeří, které v době jeho zastavení bylo. Dodal, že: „Přitom lze velmi snadno moji obhajobu potvrdit či vyvrátit provedením vyšetřovacího pokusu na výhledové podmínky.“

Na to žalobce uzavřel, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť se dostatečným způsobem nevypořádalo s jeho námitkami proti rozhodnutí Městského úřadu Trutnov, v důsledku čehož nebyl jeho přestupek spolehlivě zjištěn. Vzhledem k tomu navrhoval žalované rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 13. září 2010. V něm se předně odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí. Poté popsal chování žalobce po zastavení Policií České republiky s tím, že se odmítl k věci vyjádřit, jakož i podepsat oznámení o přestupku. Konstatoval, že v řízení před správním orgánem I. stupně proběhlo důkazní řízení, v jehož rámci byl proveden výslech svědků – zasahujících policistek za účasti zástupce žalobce. Obě policistky po poučení do protokolu bez jakýchkoliv pochybností uvedly, že viděly, že žalobce nebyl připoután bezpečnostním pásem, na otázku, zda byl přestupek spolehlivě zjištěn, obě odpověděly, že ano. Vzhledem k tomu, že výpovědi obou svědkyň byly v tomto bodě ve vzájemném souladu, dospěl žalovaný k závěru, že jsou věrohodné a že nemá důvod pochybovat o pravdivosti jejich tvrzení. Odkázal se přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4As 19/2007 – 114, podle něhož ……….. K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“

Závěrem žalovaný dodal, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti, včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Odvoláním napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, odpovídající zjištěným, a ničím nevyvráceným, skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání. Vzhledem k tomu navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce ještě replikou ze dne 11. října 2010. Poukázal v ní na to, že odvolávání se žalovaného na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není na místě, když místní podmínky vylučovaly možnost, aby policistky mohly nepochybně zjistit pouhým zrakem, bez vybavení technických prostředků, zda žalobce byl či nebyl připoután. Důkaz o tom byl proveden pouze výslechem obou policistek, které uvedly to, co již předtím napsaly do služebního záznamu. Přitom vyslovil úvahu, že policistky nemohly vypovídat v rozporu se sepsaným služebním záznamem, neboť by si tím mohly způsobit újmu, respektive být za to potrestány minimálně kázeňsky. Naproti tomu jeho požadavku na provedení vyšetřovacího pokusu na místě za obdobných podmínek, zejména světelných, vyhověno nebylo. Přitom by jím bylo možno prokázat tvrzení žalobce nade vší pochybnost. Setrval na tom, že policistky nemohly spolehlivě zaznamenat skutečnost, jež se mu kladla za vinu (nepřipoutání bezpečnostním pásem).

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s. Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když se žalobce ani žalovaný k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřili. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením zato, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byli účastníci ve výzvě výslovně poučeni. Dlužno k tomu snad jen dodat, že neveřejné projednání žaloby nemá na výsledek soudního přezkumu žádný vliv, neboť soud při přezkoumávání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krom toho žalobu, potažmo jednotlivé žalobní námitky, lze úspěšně vznášet jen ve lhůtě 2 měsíců od doručení žalovaného správního rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, a ta v dané věci uplynula dne 9. 8. 2010. Žádné novoty tak nebyly ani možné. Krajský soud přitom dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům.

V přezkoumávané věci byl žalobce potrestán za přestupek - jednání porušující ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o provozu na PK“). Měl se jej dopustit dne 15. 12. 2009 v 15:40 hodin tím, že jako řidič řídil v Trutnově, v ulici Skřivánčí, motorové vozidlo tovární značky VW Transporter, registrační značky 2H3 9342, přičemž nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. S touto skutečností, prokázanou podle orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení, se

žalobce neztotožňoval. Brojil proti jejich závěrům v průběhu celého přestupkového řízení, posléze i v žalobě, jak uvedeno výše. Jak prvoinstanční správní orgán, tak žalovaný se námitkami žalobce v uvedeném směru zabývaly.

Prvoinstanční správní orgán shrnul v odůvodnění rozhodnutí důkazní prostředky, z nichž při rozhodování dané věci vycházel. Stěžejními z nich byly pro něho výpovědi zasahujících policistek. Prvoinstanční správní orgán se námitkou žalobce ohledně jeho nepřipoutání se bezpečnostním pásem, respektive možnostmi zasahujících policistek tento stav vidět, zabýval velmi podrobně na straně třetí svého rozhodnutí. Přitom konstatoval, že svědkyně P. C. viděla nepřipoutaného žalobce na vzdálenost 3 m, poté jej viděla nepřipoutaného i M. N., na jejímž stanovišti žalobce zastavil. O objektivnosti jejich výpovědí přitom nepochyboval, když s nimi byly v souladu i úvahy o možné rychlosti vozidla, postavení policistek na komunikaci, vzdáleností od sebe a času možného sledování vozidla řízeného žalobcem. Právě na základě toho došel k závěru, že skutkový stav věci byl zjištěn natolik úplně, že spolehlivě prokazuje spáchání přestupku žalobcem. Tvrzení žalobce prvoinstanční správní orgán neuvěřil, když jej obě zasahující policistky viděly nepřipoutaného za jízdy bez projevu jakýchkoliv pochybností. Výpověď žalobce tak shledal jak v rozporu s výpovědí svědkyně P. C., která jej viděla nepřipoutaného jako první, když kolem ní ve vzdálenosti 3 metrů vozidlem projel, tak s výpovědí svědkyně M. N., která se po upozornění své kolegyně na přijíždějící vozidlo zaměřila a poté ho i zastavila. Výpovědi obou svědkyň měl za konzistentní, vnitřně nerozporné a ve vzájemném souladu. Právě proto je měl za věrohodné a bez dalšího prokazující spáchání daného přestupku žalobcem.

S otázkou hodnověrnosti tvrzení žalobce nepochybně souvisela i jeho zmínka o tom, že žalobci byly do registru řidičů vráceny dne 4. 2. 2010 čtyři body za to, že v posledních dvanácti měsících před tímto datem neměl v registru zaznamenaný žádný dopravní přestupek. Při projednání předmětného přestupku na místě by se jmenovanému do registru tento přestupek zaznamenal a lhůta pro odečet bodů by se tak posunula o dalších 12 měsíců od posledního záznamu. Pokud by byl přestupek projednán až ve správním řízení, dalo se předpokládat, vzhledem k časovému posunu mezi vyřízením přestupku v blokovém řízení a ve správním řízení, že body by se obviněnému odečetly, tak jak se i stalo v tomto případě.

Žalovaný nejdříve shrnul v odůvodnění žalovaného rozhodnutí odvolací námitky, s nimiž se poté vypořádal. K namítaným porušením, odpovídajícím žalobním námitkám, uvedl následující.

Předně zkonstatoval, že se žalobce při zastavení Policií České republiky odmítl k věci vyjádřit a sepsané oznámení přestupku podepsat a že teprve v odporu proti příkazu o uložení pokuty uvedl, že policistka nemohla spolehlivě rozpoznat, zda byl připoután bezpečnostním pásem. Navrhoval přitom provést vyšetřovací pokus v tom směru, zda policistka mohla či nemohla rozpoznat, zda byl obviněný připoután bezpečnostním pásem. V rámci přestupkového řízení jednal prvoinstanční správní

orgán se žalobcem dne 16. 3. 2010. Při něm se žalobce seznámil s obsahem spisového materiálu a poté popsal do protokolu o ústním jednání průběh policejní kontroly. Přitom mimo jiné uvedl, „… pás jsem si odepl až v momentě, když mne policistka stavěla, vozidlo v tu dobu bylo ještě v pohybu.“

Dne 8. 4. 2010 proběhl výslech svědků – zasahujících policistek za přítomnosti žalobce a jeho zástupce. Policistka, která byla na likvidačním stanovišti (M. N.), popsala mimo jiné způsob dorozumívání se s kolegyní a která jí gestikulací sdělila, že obviněný není připoután bezpečnostním pásem. Poté, co jí kolegyně (P. C.) tento přestupek naznačila, tak sama viděla, že obviněný nebyl připoután bezpečnostním pásem. Dále svědkyně potvrdila, že byl přestupek spolehlivě zjištěn. K viditelnosti uvedla, že bylo asi tři čtvrtě hodiny před setměním, ale do vozidla a na řidiče viděla dobře.

P. C., která hlásila přestupky, vypověděla, že likvidační stanoviště bylo asi 50 m od ní s tím, že přesný odhad neví, přičemž s kolegyní se viděly. Komunikaci mezi sebou měly zajištěnu tak, že ukázala prstem na vozidlo a poté dodatečně kolegyni oznámila o jaký přestupek se jedná – v tomto případě „Světlo, pásy.“ Řešení přestupku s obviněným se neúčastnila. Dále uvedla, že přestupek byl spolehlivě zjištěn a že bylo asi tři čtvrtě hodiny před setměním.

Obě svědkyně dále uvedly, že nebyly vybaveny žádným přístrojem pro lepší vidění např. dalekohledem.

Poté žalovaný zmínil námitky žalobce, že policistka, která byla na stanovišti, nemohla za dobu 5 vteřin a s ohledem na světelné poměry bezpečně rozeznat, zda je žalobce připoután či nikoliv. Zvláště když byl oblečen do tmavého oděvu a obě policistky – svědkyně byly rozptýleny i sledováním technického stavu vozidla – nesvícením světla. Dále šlo o rozpor ve výpovědích svědkyň, jakým způsobem si předaly informaci o přestupku – gestikulace, ústní sdělení a také o to, že nebyly vybaveny prostředky pro lepší vidění např. dalekohledem. Nato konstatoval, že prvoinstanční správní orgán uvedl v odůvodnění důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, tedy že postupoval v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu. K rozporu svědeckých výpovědí zasahujících policistek ve způsobu předávání si informací uvedl, že neměl vliv na posouzení toho, zda byl žalobce připoután či nikoliv. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom zmínil, že existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá a že podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na PK musí být řidič připoután již před začátkem jízdy, tedy od okamžiku, kdy uvede automobil do pohybu vpřed a až do ukončení jízdy.

Žalovaný vycházel ze skutečnosti, že obě svědkyně shodně potvrdily, že obviněný nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Sám obviněný přitom uvedl, že se odpoutal v momentě, kdy ho policistka stavěla a v tu chvíli bylo vozidlo ještě v pohybu. Ohledně světelných podmínek žalovaný ověřoval údaj o západu slunce dne 15. 12. 2009 (v 15:58 hodin) a vycházel z toho, že obě policistky viděly

vozidlo zblízka, policistka, která vozidlo stavěla dokonce z bezprostřední blízkosti. Proto shledal jejich výpovědi za věrohodné a dokumentující přestupek. Tmavé oblečení žalobce nebylo prokazováno (nebyl k tomu důvod) a vzhledem k bezprostřední blízkosti, ze které viděla přestupek policistka na likvidačním stanovišti, ho žalovaný ani neměl za rozhodující pro posouzení přestupku.

Z obsahu prvoinstančního správního rozhodnutí i žalovaného rozhodnutí je zřejmé, že oba správní orgány věnovaly námitkám žalobce ohledně jeho „připoutání se, nepřipoutání se“ bezpečnostním pásem patřičnou pozornost, že se ve svých závěrech shodly a vzájemně i doplnily, což není na překážku věci. Obě rozhodnutí totiž tvoří jeden celek. Toto osvojení si závěrů prvoinstančního rozhodnutí žalovaným bylo jednoznačné ohledně námitek, které se následně staly i námitkami žalobními. Krajský soud se s jejich závěry plně ztotožňuje, proto na ně v dalším i odkazuje, neboť nepovažuje za potřebné pouze jinými slovy říkat totéž. Nadto k věci dodává následující.

Prokázání daného přestupkového chování žalobce bylo založeno na důkazu provedeném svědeckými výpověďmi, tedy důkazním prostředku plně aprobovaném správním řádem (viz § 55 správního řádu). K věci byly svědecky vyslechnuty zasahující policistky za přítomnosti zástupce žalobce. Třeba přitom zdůraznit, že zatímco ony jako svědkyně byly povinny podat pravdivou a úplnou svědeckou výpověď pod hrozbou sankce, obviněného z přestupku taková povinnost nestíhala. Jinými slovy, mohl ve svých výpovědích uvádět beztrestně i nepravdu. Jak je pak zřejmé z protokolu o svědeckých výsleších policistek, žádné výhrady k jejich schopnostem svědecky vypovídat či směřující k jejich případné zaujatosti proti žalobci uplatněny nebyly. Nebyla zpochybněna jejich schopnost smyslově vnímat skutkové děje, mezi něž zrak – vidění a jeho rozumové zpracování bezpochyby patří.

Vzhledem k tomu krajský soud nemá nejen pochybnosti o věrohodnosti svědeckých výpovědí policistek, ale ani o jejich obsahu. Na rozdíl od žalobce totiž neměly policistky na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonávaly jen svoji služební povinnost, při níž byly navíc vázány zákonem, tak jak ostatně již judikoval Nejvyšší správní soud (viz výše). Námitku žalobce k jejich svědectví, uvedenou v replice, že přeci nebudou vypovídat jinak, než předtím napsaly do služebního záznamu, má přitom krajský soud za zcela nepřípadnou právě s ohledem na jejich svědecké výpovědi. Policistky se totiž lišily ve výpovědích ohledně způsobu své vzájemné komunikace. Pokud by se připravovaly na svědecké výpovědi způsobem, jak naznačil žalobce v replice, pak by nepochybně měly „připravenu odpověď“ i na tuto otázku. A právě i v této rozdílnosti vidí krajský soud naopak důkaz toho, že jejich výpovědi odpovídaly požadavkům na svědeckou výpověď kladeným.

Pro dokreslení dané otázky provedl krajský soud následující rekapitulaci dané věci. Zjistil, že v oznámení přestupku ze dne 15. 12. 2009 je uvedeno, že žalobce byl „….spatřen, jak řídí os. mot. vozidlo, aniž by dodržel povinnost řidiče být za jízdy připoután bezpečnostním pásem.“ K této věci se žalobce odmítl vyjádřit, oznámení o přestupku odmítl podepsat.

V odporu ze dne 10. února 2010 proti rozhodnutí o přestupku v příkazním řízení, vydaném Městským úřadem Trutnov dne 27. 1. 2010, žalobce uvedl, že po zastavení v první chvíli, když mu hlídka sdělila, že nebyl připoután bezpečnostním pásem a že věc vyřeší blokovou pokutou ve výši 200,--Kč, souhlasil, protože tuto částku považoval za nicotnou a nechtěl se věcí dále zabývat. Pak si však uvědomil, že s projednáním tohoto přestupku souvisí odebrání 2 bodů, a proto se rozhodl s blokovou pokutou nesouhlasit. Tedy v tuto chvíli ještě nebylo ze strany žalobce ani slechu o tom, že by jej měla policie sankcionovat za technickou závadu na vozidle – nesvícení levého předního světla.

S touto verzí žalobce přišel až dne 16. 3. 2010, kdy s ním bylo obvinění z přestupku projednáno prvoinstančním správním orgánem. Při něm totiž žalobce odůvodňoval nezaplacení blokové pokuty tím, že se domníval, že „pokutové bloky byly vypsány za technický stav vozidla, nikoli za nepřipoutání se.“ Protože prý s přestupkem, jak je uveden v oznámení o přestupku, nesouhlasil, tak se k věci nevyjádřil a oznámení nepodepsal. Při jednání též uvedl, že připoután byl a konstatoval, že “pás jsem si odepl až v momentě, když mne policistka stavěla, vozidlo v tu dobu bylo ještě v pohybu.“

V odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Trutnov ze dne 26. 4. 2010, č. j. 2010/204/SPR/SMM, žalobce zopakoval, že připoután bezpečnostním pásem byl. Zároveň byl srozuměn s blokovou pokutou za nesvítící levé přední světlo. Odpoutal se po zastavení a s ohledem na samonavíjecí pásy v okamžiku, kdy k němu policistka přistoupila, již skutečně bezpečnostní pás zapnutý neměl. Zde již nerozlišoval, zda odepnul bezpečnostní pás v okamžiku pokynu policistky k zastavení a tedy za jízdy, jak uvedl dříve. Už se jen odpoutal po zastavení.

Z uvedeného krajský soud dovodil nevěrohodnost tvrzení žalobce v dané věci, když je v průběhu jejího řešení měnil. Z jeho vyjádření v odporu proti rozhodnutí o přestupku v příkazním řízení je přitom zřejmé, že žalobce v dané chvíli dovedl velmi dobře vykalkulovat vzniklou situaci. Odmítl totiž zaplatit předem známou výši blokové pokuty 200,-- Kč jen proto, že byla spojena s odebráním 2 bodů. Jen v důsledku toho vlastně brojil podle svého tvrzení proti přestupku jako takovému. V porovnání s tím je ale důvod jeho odmítnutí vyjádřit se k oznámení o přestupku těžko pochopitelný. Vždyť šlo jen o to, aby si i tímto způsobem střežil svá práva. Namísto toho mlčel, aby následně a v době, kdy již jeho tvrzení ani není možné ověřit, vznášel námitky typu – že byl soumrak, nebylo vidět, pás splýval s oblečením atd. Kdyby měl však kterýkoliv správní orgán předvídat, vzdor nezvratným důkazům, ještě vedle toho všechny možné i nemožné budoucí námitky přestupců, musel by každý případ natolik obsáhle dokumentovat, že by to přesahovalo vůbec možnosti řádného výkonu státní správy. Tak například v přezkoumávané věci, když žalobce v daném případě k policistkou oznámenému přestupku mlčel, musela by ta pro zajištění všech podkladů pro budoucí přestupkové řízení, respektive pro vypořádání se všemi možnými pozdějšími námitkami, již tehdy popsat, co všechno měl žalobce na sobě, jaké barvy, jakou barvu měl bezpečnostní pás, zda bylo čelní sklo umyté či nikoliv, jaká byla intenzita světla, nejlépe změřená luxmetrem, uvést podrobný stav oblohy atd. Proč by to ale

policistky dělaly, když viděly, co viděly. A krajský soud nemá žádné pochybnosti o tom, že ze vzdálenosti cca 3 m, jakož i do vozidla zastavujícího u policisty, je vidět, zda je řidič při řízení daného vozidla připoután. Zvláště provádí-li bezpečnostní akci k tomu zaměřenou (viz policistka C.) a policista zastavující vozidlo prvořadě soustředí svůj pohled na řidiče takového vozidla natolik intenzívně, že vnímá jeho stav a všechny jeho pohyby. Policistka M. N. viděla, že k ní žalobce přijíždí nepřipoután bezpečnostním pásem. Její výpověď přitom byla konzistentní, na rozdíl od žalobce, který svá tvrzení měnil. Nad jeho tvrzením o odepnutí bezpečnostního pásu v dané situaci, a to ještě v průběhu jízdy, lze pak jen povytáhnout obočí. Takové chování je totiž naprosto nepochopitelné. Krajský soud však tomu rozumí tak, že to jen další potvrzení skutečnosti, že žalobce řídil motorové vozidlo bez toho, aniž by byl připoután bezpečnostním pásem. I to samo o sobě by přitom bylo přestupkem, neboť řidič musí být připoután po celou dobu jízdy. Není přitom ani bez zajímavosti, že i za porušení ustanovení § 32 zákona o provozu na PK o osvětlení vozidla by byl žalobce sankcionován 1 bodem. Žalobce tak nemohl očekávat, že by za přestupek spočívající v nesvícení jeho předního levého světla bodově postižen nebyl.

Orgánům veřejné správy zúčastněným na řízení postačovaly k rozhodnutí o vině a trestu provedené důkazy, svědecké výpovědi. Krajský soud sdílí jejich závěry. Přesto musí v této souvislosti uvést, že se procesně řádným způsobem nevypořádaly s návrhem žalobce na provedení vyšetřovacího pokusu, jenž by věc prověřil. V tom smyslu, že jej odpovídajícím způsobem neodmítly. Napohled tak zůstal tento návrh jako by přehlédnutý, z obsahu správních rozhodnutí je však zřejmá jeho nadbytečnost. Tato procesní vada řízení ale neměla podle krajského soudu za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Dlužno přitom poznamenat, že se žalobce ohledně onoho vyšetřovacího pokusu vyjadřuje poměrně nejednoznačně i v žalobě, když uvádí: „Přitom lze velmi snadno moji obhajobu potvrdit či vyvrátit provedením vyšetřovacího pokusu na výhledové podmínky.“ Krajský soud přesto posoudil tuto větu jako návrh žalobce na provedení důkazu (byť je formulován jakoby mimochodem) se závěrem, že jeho provedení nevyhovuje. K tomu, co žalobce namítal, by totiž nemohl přinést nic nového. Jeho předmět byl dostatečně prokázán zrakovým vnímáním obou policistek v určitém a následně již těžko opakovatelném okamžiku. Absenci dalekohledu při práci policistek přitom považuje krajský soud za bezpředmětnou. Je totiž všeobecně známo, že dalekohledem nelze úspěšně sledovat detail pohybující se věci nebo jevu (v daném případě připoutání řidiče bezpečnostním pásem) z krátkých a navíc se průběžně zkracujících se vzdáleností, v daném případě v důsledku pohybu vozidla směrem k likvidačnímu stanovišti (nemožnost zaostření a zaměření předmětu), a to vše v krátkém časovém úseku 5 sekund. Ostatně tato skutečnost vyplývá již ze samotného názvu dalekohled, jakožto nástroje pro pohled do dálky. Své vidění vzhledem k blízkosti žalobce nepotřebovaly policistky zlepšovat ani jiným přístrojem, neboť viděly dobře. Spatřoval-li proto žalobce nedostatek ve zjištěném skutkovém stavu věci právě v souvislosti s tím, že policistky nepoužily dalekohledu či jiného přístroje, krajský soud tomuto argumentu nemohl přisvědčit. Pohled je pak dílem okamžiku, takže argumentaci, že doba cca 5 vteřin byla krátká pro zjištění, zda byl žalobce připoután či nikoliv, považuje krajský

soud rovněž za nepřípadnou.

Skutečnost, že žalobce nebyl připoután bezpečnostním pásem má i krajský soud za prokázanou svědeckými výpověďmi, přičemž žalobce naopak neuplatnil jedinou relevantní konkrétní námitku, jež by tento důkaz mohla zpochybnit. Jeho námitky totiž byly obecné, neprůkazné a i zpozdilé (viz najednou objevivšíse tvrzení o tmavém oblečení splývajícím barevně s bezpečnostním pásem, které žalobce nikdy neprokázal a prokázat již ani nelze). Žalobce samozřejmě neměl povinnost vyjadřovat se k přestupku v době, kdy o něm policistka sepisovala oznámení ani později, na druhé straně si ovšem musí být vědom toho, že s tím mohou být spojeny i pro něho nepříznivé důsledky.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Zároveň v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný náhradu nákladů řízení pro případ úspěchu nepožadoval.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 30. května 2011

JUDr. Pavel Kumprecht, v.r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru