Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 17/2010 - 27Rozsudek KSHK ze dne 30.05.2011

Prejudikatura

5 As 104/2008 - 45


přidejte vlastní popisek

51A 17/2010-27

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce T. S.,zast. JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem AK v Olomouci, Sokolská 7, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské nám. 1245, Hradec Králové 3, PSČ 500 03, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2010, zn. 10636/DS/2010/VV, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 7. června 2010, zn. 10636/DS/2010/VV, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 2. dubna 2010, č.j. OPD/12842-10/128-2010/sej, jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), a toto rozhodnutí potvrdil. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.000,-- Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,--Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu, kterou odůvodnil následujícím způsobem.

Předně tvrdil, že zjištěná rychlost jím řízeného vozidla byla z hlediska povinností a odpovědnosti řidiče motorového vozidla vyhodnocena formalisticky a bez přihlédnutí ke skutečným důvodům jejího překročení. Již při prvotním objasňování totiž namítal, že byl nucen rychlost zvýšit, neboť jen tak mohl bezpečně předjet nákladní vozidlo TATRA, které jelo nejdříve nepřiměřeně nízkou rychlostí a brzdilo bezpečný provoz a posléze, když bylo předjížděno, tak rychlost zvyšovalo a neumožňovalo žalobci bezpečné předjetí. V přestupkovém řízení toto své vysvětlení zopakoval. Podle žalobce nebyl popsaný důvod mírného zvýšení rychlosti vozidla vyvrácen, a to ani výslechem policistky, která jako svědkyně uvedla, že si nepamatuje „zda obviněný předjížděl těsně před měřením nákladní vozidlo …… ani zda jelo v tu dobu nějaké vozidlo v protisměru.“

Žalobce tak namítal, že svým jednáním odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, a proto jeho jednání nelze označit za přestupek. Neztotožnil se se žalovaným v tom, že jde o jeho výmluvu, dokazující to, že je žalobci přednější plynulost silničního provozu, než jeho bezpečnost. Okolnostmi vylučujícími protiprávnost jeho jednání (překročení dovolené rychlosti o 13 km/hod.) se přitom nezabýval ani jeden z orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení. Nelze proto podle žalobce akceptovat paušální závěr žalovaného, že to byl žalobce, kdo vyvolal nebezpečí, které svým jednáním následně odvracel, neboť pro takové obecné a nekonkrétní vypořádání se s obhajobou nebyly provedeny žádné důkazy.

Nezákonnost žalovaného rozhodnutí tak žalobce spatřoval v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, takříkajíc z úřední povinnosti, když se správní orgán spokojil toliko s vyjádřením zakročující policistky, podle něhož „se obviněný přestupku dopustil“, ale že si „nepamatuje, zda v době předjíždění vozidla jelo v protisměru jiné vozidlo.“ V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2010, č.j. 5As 72/2009-50, podle něhož „otázka, zda na jednání osoby dopouštějící se překročení nejvyšší povolené rychlosti dopadá ustanovení § 2 odst. 2 zákona o přestupcích, nemůže být zodpovězena obecně, ale v každém jednotlivém případě musí být zjištěny konkrétní skutkové okolnosti a ty pak posouzeny, zda splňují zákonem stanovené podmínky pro jednání v krajní nouzi“. Žalovaný tímto způsobem nepostupoval a nevyvrátil tak prý obhajobu žalobce.

Žalobce dále žalovanému vytýkal, že se vůbec nezabýval povahou a závažností jeho jednání, tj. konkrétní materiální stránkou jeho jednání. Správní orgány se spokojily toliko s tím, že byla naplněna formální stránka přestupku. Rovněž v tomto ohledu žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho rozsudek ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 5As 104/2008, podle něhož nelze dovozovat, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn jeho formální znak. V intencích toho měl žalobce za okolnost vylučující porušení či ohrožení právem chráněný zájem společnosti právě i to, že nejvyšší povolenou rychlost překročil o pouhých 13 km/hod., kdy toto jeho jednání bylo navíc vyvoláno krajní nouzí způsobenou jiným účastníkem provozu na pozemní komunikaci.

Vzhledem k tomu navrhoval, aby bylo jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, zrušeno. Zároveň navrhoval, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 30. srpna 2010. Uvedl k ní následující:

Žalobce řídil dne 10. 12. 2009 kolem 13:34 hodin na pozemní komunikaci III. třídy v obci Vítězná osobní motorové vozidlo tovární značky Peugeot 407, registrační značky 5T2 9130. Silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI, s platným ověřovacím listem, mu byla naměřena rychlost jízdy 66 km/hod, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení + 3 km/hod bylo vycházeno z rychlosti jízdy 63 km/hod, což je o 13 km/hod více, než je nejvyšší povolená rychlost jízdy v obci. Žalobce byl zastaven hlídkou Policie ČR, ztotožněn, bylo sepsáno oznámení o přestupku, do něhož žalobce uvedl, že předjížděl vozidlo TATRA a poté jel opět povolenou rychlostí. Oznámení stvrdil svým podpisem. O krajní nouzi či obdobném stavu se žalobce nezmínil. Tuto skutečnost uvádí až v odporu proti rozhodnutí o přestupku v příkazním řízení. Dne 30. 3. 2010 proběhlo ústní jednání za účasti žalobce a svědkyně, zasahující policistky. Ta ve svědecké výpovědi uvedla, že se zaměřila na vozidlo řízené žalobcem, zda předjížděl, to si již nepamatovala. Při předjíždění ale měří nejprve předjížděné vozidlo a až poté předjíždějící. Uvedla, že pokud předjížděné vozidlo jede pomalu, nechá vozidlo dokončit předjíždění.

Překročení rychlosti žalobcem v obci o 13 km/hod bylo podle žalovaného jednoznačně prokázáno a zadokumentováno. Okolnosti, které žalobce uvádí – krajní nouze - nebyly uvedeny ihned po zastavení vozidla a sepsání oznámení o přestupku, kdy naopak žalobce policistce na místě zákroku sdělil, že má problém s body. Do oznámení přestupku uvedl, že k přestupku došlo po předjíždění vozu Tatra, který jel rychlostí pod 40 km/hod a zrychlení bylo pouze pro předjetí. Poté došlo okamžitě k brzdění na povolenou rychlost. Tvrzení o krajní nouzi použil žalobce až v odporu proti rozhodnutí příkazem ze dne 21. 1. 2010. Dle svědectví zasahující policistky a porovnání s údaji zapisovanými do knihy likvidačního pracoviště žádné vozidlo Tatra nebylo změřeno, tudíž nemohlo jet rychlostí převyšující povolenou rychlost v obci. Pokud by stav krajní nouze uvedl žalobce již v době sepisování oznámení o přestupku, byla by možnost vozidlo Tatra zjistit, užít případné svědectví policistky a podobně. Správní orgány se tvrzením žalobce zabývaly, ale vzhledem k tomu, že jej uvedl až s časovým odstupem, nebylo již možné je prokázat a s ohledem na množství přestupků a hrozící dosažení hranice 12 bodů jej shledaly jako účelové.

Správní orgány se zabývaly nejen formální stránkou přestupku – tedy průkazným překročením zákonem stanovené rychlosti v obci o 13 km/hod, ale též nebezpečností daného jednání. K tomu uvedl, že žalobce překročil rychlost jízdy v obci o 13 km/hod, tedy o 26 % oproti povolené rychlosti v obci, v odpoledních hodinách pracovního dne, v místě, kde je autobusová zastávka, není tam chodník a pravděpodobnost pohybu chodců je tak vysoká. V této souvislosti se žalobce odkázal na judikát Nejvyššího správního soudu, kde se jednalo o překročení rychlosti o 2 km/hod navíc nikoliv přímo v obydlené aglomeraci, nikoliv v blízkosti škol, či přechodů, nýbrž na rovném a přehledném úseku komunikace v místech těsně před koncem obce. V dané věci se tedy jedná o zcela odlišné podmínky za kterých byl přestupek spáchán.

Žalovaný má za to, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti, včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Odvoláním napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, odpovídající zjištěným, (a ničím nevyvráceným), skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhoval žalovaný žalobu zamítnout.

Na to reagoval žalobce ještě replikou ze dne 12. 10. 2010. Setrval v ní na svých žalobních bodech s tím, že v dané věci existuje příliš mnoho pochybností o důvodech překročení dovolené rychlosti žalobcem. Ty pak podle něho nemohou vést k jednoznačnému závěru uvedenému v napadeném rozhodnutí. Bylo proto na místě uplatnit zásadu in dubio pro reo, jakož i vyhodnotit míru případné společenské škodlivosti s tím, že při zanedbatelné míře nedojde ke spáchání přestupku, a to ani za situace, kdy formální znaky přestupku naplněny byly. Argument žalovaného, že se žalobce dovolával překročení rychlosti z důvodu krajní nouze až s časovým odstupem a nebylo ji možné tak prokázat, měl žalobce za nepřípadný. Situace na místě byla ostatně pro žalobce stresující, v důsledku čehož nebyl s to okamžitě reagovat na obvinění. Naopak v souladu se zásadou vyšetřovací je povinností správního orgánu prokázat neexistenci negativního znaku formálního znaku skutkové podstaty přestupku, tj. neexistenci krajní nouze a své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnit. To se v dané věci podle žalobce nestalo. Žalobce vyjádřil též výhrady k závěru žalovaného, že s ohledem na množství přestupků a hrozící dosažení hranice 12 bodů shledal jeho tvrzení účelovým. Zvláště když termín „účelové“ právní řád nezná a žalovaný nevysvětlil, co si pod tímto termínem představuje.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s. Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když se žalobce ani žalovaný k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřili. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením zato, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byli účastníci ve výzvě výslovně poučeni. Dlužno k tomu snad jen dodat, že neveřejné projednání žaloby nemá na výsledek soudního přezkumu žádný vliv, neboť soud při přezkoumávání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krom toho žalobu, potažmo jednotlivé žalobní námitky, lze úspěšně vznášet jen ve lhůtě 2 měsíců od doručení žalovaného správního rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, a ta v dané věci uplynula dne 9. 8. 2010. Žádné novoty tak nebyly ani možné. Krajský soud přitom dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům.

Ze správního spisu zjistil, že žalobce dne 10. 12. 2009 ve 13:34 hodin řídil na pozemní komunikaci č. III/29928 v obci Vítězná osobní automobil zn. Peugeot 407, SPZ 5T2 9130 a hlídkou Policie České republiky mu byla zjištěna rychlost v obci 66 km/hod. Po odečtení stanovené tolerance třech kilometrů měl tedy žalobce překročit nejvyšší povolenou rychlost v obci o 13 km/hod. Tím měl porušit ust. § 18 odst. 4 zákona o provozu na PK, za což byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) bodu 4. přestupkového zákona. Podle rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 2.4. 2010, č.j. ODP/12842-10/128-2010/sej, žalobce naplnil formální znak projednávaného přestupku. Uvedený orgán se dále velmi obšírně zabýval nebezpečností vyšší rychlosti v obci, a to s ohledem na brzdnou dráhu nutnou pro zastavení vozidla a z toho vyplývající nebezpečnost pro chodce, cyklisty apod. Vycházel přitom z toho, že pravděpodobnost jejich vážného zranění roste i s malým zvýšením rychlosti. V projednávané věci pak došlo k překročení rychlosti v obci a v místě, kde je autobusová zastávka, není tam žádný chodník a pravděpodobnost pohybu chodců po komunikaci je vysoká. Z toho prvoinstanční správní orgán dovodil, že v daném místě je vysoce společensky nebezpečné i malé překročení rychlosti.

Městský úřad Dvůr Králové nad Labem se dále zabýval tvrzením žalobce, že když předjížděl nákladní vozidlo TATRA, tak že to mu bránilo v předjetí zvyšováním rychlosti. Uvedl k tomu, že podle oznámení přestupku žalobce zvýšil rychlost za účelem předjetí nákladního vozidla, které podle něho jelo pod 40 km/hod. Teprve v odporu se žalobce dovolával jednání ve stavu krajní nouze. K objasnění této otázky byla vyslechnuta jako svědkyně zasahující policistka I. E.. Ta ve svědecké výpovědi uvedla, že se zaměřila na vozidlo žalobce a nepamatuje si, zda předjížděl. Při předjíždění ale nejprve měří předjížděné vozidlo a až poté předjíždějící vozidlo. Pokud jede předjížděné vozidlo pomalu, sleduje předjíždějícího, jak se chová po předjetí, zda zpomalí.

Žalovaný k tomu v odůvodnění žalovaného rozhodnutí dodal, že žalobce věděl, že projíždí obcí, kde je zákonem o provozu na PK stanovena rychlost do 50 km/hod. S jednáním v krajní nouzi se přitom vypořádal s tím, že její podmínkou je i to, že osoba jednající v krajní nouzi sama nevyvolala nebezpečí, které svým jednáním odvrací. Další zákonnou podmínkou je nemožnost odvrátit nebezpečí jinak. V případě žalobce přitom stačilo pouze přerušit předjíždění a zařadit se na svou pravou stranu pozemní komunikace za uvedené nákladní vozidlo. Nedodržení povolené rychlosti v souvislosti s vozidlem v protisměru měl za výmluvy a jeho chování v provozu na pozemních komunikacích za bezohledné, a to i s ohledem na výpis z jeho evidenční karty řidiče, podle něhož se žalobce od roku 2007 dopustil 7 dopravních přestupku, z toho ve třech případech pro porušení předepsaných rychlostí. Dotkl se rovněž otázky údajného omezení žalobce vyjíždějícím nákladním vozidlem z vedlejší komunikace se závěrem, že podle § 2 písm. q) zákona o provozu na PK dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu, nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel

náhle změnit směr jízdy, nebo rychlost jízdy. A dodal, že k ničemu takovému nedošlo. Alespoň podle žalobce.

Z obsahu prvoinstančního správního rozhodnutí i žalovaného rozhodnutí je zřejmé, že oba správní orgány věnovaly námitkám žalobce ohledně jeho „předjíždění nedovolenou rychlostí“ patřičnou pozornost, že se ve svých závěrech shodly a vzájemně i doplnily (viz např námitka o krajní nouzi či vypořádání se s materiální stránkou přestupku), což však není na překážku věci. Obě rozhodnutí totiž tvoří jeden celek. Osvojení si závěrů prvoinstančního rozhodnutí žalovaným bylo jednoznačné i ohledně námitek, které se následně staly i námitkami žalobními. Krajský soud se s jejich závěry přitom plně ztotožňuje, proto na ně v dalším i odkazuje, neboť nepovažuje za potřebné pouze jinými slovy říkat totéž. Nadto k věci dodává následující.

Stěžejní žalobní námitkou žalobce bylo, že se svého jednání, vykazujícího znaky daného přestupku, dopustil v krajní nouzi. Krajský soud je přesvědčen v souladu se žalovaným o tom, že v jednání žalobce podmínky beztrestnosti,

v souvislosti s tvrzenou krajní nouzí, splněny nebyly a to z následujících důvodů.

O tom, že žalobce jel nedovolenou rychlostí není žádného sporu, jde ovšem o to, proč? Protože mu prý předjížděné vozidlo původně jedoucí pomalu bránilo v předjetí zrychlením jízdy. Policistka, která rychlost žalobce měřila, si přitom při svědecké výpovědi nepamatovala na to, že by žalobce kohokoliv předjížděl. I kdyby tomu tak ale bylo, žalobce postupoval evidentně v rozporu se zákonem o provozu na PK a v důsledku toho nemůže být o jeho jednání v krajní nouzi ani řeči.

Krajský soud je ochoten připustit, aniž by to měl za prokázané, ale jde o úvahu pro žalobce příznivou, že předjížděné vozidlo začalo v okamžiku, kdy obě vozidla jela souběžně, zrychlovat. Rovněž to, že v tu chvíli hrozilo nebezpečí srážky s protijedoucím vozidlem. Podmínkou existence krajní nouze je ale i to, že nebezpečí není možné za daných okolností odvrátit jinak (podmínka subsidiarity). A v tomto ohledu se krajský soud ztotožňuje plně se žalovaným v tom, že žalobce měl zbrzdit a zařadit se za jím do té doby předjížděné vozidlo. Tím by žalobce údajné hrozící nebezpečí eliminoval mnohem účinněji a zejména v souladu se zákonem. Namísto toho ale musel dále zvyšovat rychlost nutnou k předjetí (o tom nemůže být pochyb), a to v rozporu se zákonem o provozu na PK. Podle jeho § 18 odst. 4 totiž smí jet řidič v obci rychlostí nejvýše 50 km/hod. Tuto rychlost přitom nemůže překročit ani s odkazem na to, že předjížděl pomaleji jdoucí vozidlo před ním. K odvrácení údajného nebezpečí se tak nabízela jiná varianta jednání, zákonná, která navíc nevedla k ohrožení zájmů ostatních účastníků silničního provozu. Jak již uvedeno shora, vše se totiž odehrálo v prostoru jejich zvýšeného pohybu. Nenaplnění i jen jedné jediné podmínky krajní nouze má pak za následek nenaplnění institutu krajní nouze jako takové. Krajský soud proto znovu opakuje, že neshledal, že by žalobce jednal v krajní nouzi, jak se o to snažil přesvědčit orgány veřejné správy zúčastněné na řízení a posléze i krajský soud.

Na dokreslení celé situace možno dodat, že podle § 17 odst. 5 zákona o provozu na PK nesmí řidič mimo jiné předjíždět

a) nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí,

b) jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet,

c) jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích.

I tyto povinnosti měl mít žalobce na paměti ve chvíli, kdy se rozhodl k předjetí, dle krajského soudu takříkajíc za každou cenu, podle žalovaného bezohlednou jízdou.

K namítané otázce materiální stránky daného přestupku dlužno uvést, že trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy a pravidly, jakými se řídí i trestnost trestných činů, a že pro trestnost jednání, které naplňuje formální znaky přestupku, musí být tedy naplněna i materiální stránka deliktu. Podle dosavadní judikatury se přitom vychází z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru sice nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Zvláště pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku. Právě v těchto souvislostech Nejvyšší správní soud judikuje, že „správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního“. Přitom třeba zdůraznit, že tyto aplikační zásady vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž bylo řešeno překročení rychlosti o pouhé 2 km/hod, což zcela vysvětluje snahu o co nejdůkladnější rozbor materiální stránky přestupku.

Případ žalobce je však diametrálně odlišný. V něm nelze shledat žádné okolnosti takříkajíc vyviňující žalobce z odpovědnosti pro nenaplnění materiální stránky daného přestupku. K jejímu naplnění totiž v daném případě došlo a správní orgány se jí zabývaly a odůvodnily ji (viz 2. strana odůvodnění rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 2. dubna 2010, č.j. OPD/12842-10/128-2010/sej ).

Silniční zákon stanoví pravidla provozu na pozemních komunikacích, včetně práv a povinností účastníků tohoto provozu. V § 4 písm. b) mimo jiné ukládá každému účastníkovi provozu „řídit se pravidly provozu na pozemních

komunikacích upravenými tímto zákonem“ a v § 18 odst. 4 povinnost, že řidič smí jet v obci rychlostí nejvýše 50 km/hod. Povinnosti stanovené tímto zákonem jednotlivým účastníkům provozu na pozemních komunikacích nelze v žádném případě zlehčovat či zkreslovat. Naopak silniční zákon má zásadní význam v zajištění bezpečnosti provozu, zdraví, života a majetku všech účastníků tohoto provozu, tedy v tom, aby komunikace nebyly „džunglí“. Samozřejmě nelze odhlédnout od toho, že charakter silničního zákona je výrazně preventivní a ke svému prosazení (při neexistenci dobrovolného plnění jím stanovených povinností) potřebuje zákony další (např. trestní zákon, zákon o přestupcích), nicméně to už je otázka přesahující soudem přezkoumávaný případ. Žalobce porušil zákonem stanovenou povinnost, když překročil maximální povolenou rychlost velmi výrazně, o více jak čtvrtinu, což mělo za následek velice reálné nebezpečí pro zdraví, život a majetek žalobce samého i ostatních účastníků silničního provozu v místě spáchání přestupku. Je jen žalobcovým štěstím, že během jeho jízdy nedošlo k žádné nehodě. Porušení zákonné povinnosti takovým bezprecedentním způsobem jednoznačně znamená ohrožení zájmu společnosti, konkrétně zájmu na bezpečném provozu na pozemních komunikacích. Žalobce tak jízdou ohrozil nejen sebe, ale i ostatní účastníky provozu a krajský soud si nedokáže představit žádnou okolnost, která by závěr o naplnění materiální stránky přestupku v tomto případě mohla zvrátit.

Podle § 2 odst. 1 přestupkového zákona je přestupkem „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně“. K naplnění materiální stránky přestupku tedy postačí i jen ohrožení chráněného zájmu. Nelze přitom nezmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č.j. 5 As 104/2008-45, z něhož jednoznačně vyplývá, že naplnění formálních znaků skutkové podstaty přestupku bude běžně znamenat i naplnění znaku materiálního, tedy porušení nebo ohrožení určitého zájmu společnosti, resp. jen v případě přistoupení dalších významných okolností bude moci být uzavřeno, že k naplnění materiální stránky nedošlo. V daném případě však podle krajského soudu není žádný prostor pro zpochybňování materiální stránky předmětného přestupku, a to vzhledem k výše konstatovanému.

Krajský soud na to uzavřel, že rychlost žalobcova automobilu nebyla vyhodnocena formalisticky, že žalobce ve stavu krajní nouze nejednal, že míra překročení povolené rychlosti nebyla banální, ale závažná s ohledem na to, že byla porušena v obci, v místě je autobusová zastávka a komunikace bez chodníku. Pokud žalobce nechtěl rozumět termínu „účelově“, třeba poznamenat, že zákonem není definována celá řada běžně užívaných termínů, přesto se jim rozumí. Pro daný případ nepochybně tak, že tvrzení žalobce neodpovídá skutečnosti a až po závěr, že mluví nepravdu. Třeba totiž rovněž uvést, že zatímco svědkyně byla povinna podat v rámci přestupkového řízení pravdivou a úplnou svědeckou výpověď pod hrozbou sankce, obviněného z přestupku, tedy žalobce, taková povinnost nestíhala. Jinými slovy, mohl ve svých výpovědích uvádět beztrestně i nepravdu. V tomto duchu byl nepochybně použit i žalobcem napadaný termín „účelově. Pro závěr v této věci bylo také zcela nerozhodné, do jaké míry si policistka – svědkyně zpětně pamatovala dopravní situaci, když to nebylo pro tento rozsudek vůbec určující. Žalobci tak bylo

možno přisvědčit v podstatě pouze v tom, že se mohl k věci vyjádřit kdykoliv, tedy i v kterémkoliv stádiu řízení mohl přicházet s novými návrhy, neboť obviněný nemá povinnost vyjadřovat se k přestupku.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Zároveň v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný náhradu nákladů řízení pro případ úspěchu nepožadoval.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 30. května 2011

JUDr. Pavel Kumprecht, v.r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru