Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 14/2010 - 63Rozsudek KSHK ze dne 30.05.2011

Prejudikatura

6 As 48/2007 - 58


přidejte vlastní popisek

51A 14/2010-63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce Ing. P. H., zast. Mgr. Zdeňkem Milíkem, advokátem se sídlem AK Karmelitská 382/14, Praha 1, PSČ 118 00, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. května 2010, zn. 8551/DS/2010/KF, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 19. 5. 2010, zn. 8551/DS/2010/KF, žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Jičín ze dne 22. 3. 2010, č.j.: MuJc/2009/17058/DOP/MoE, jímž byl uznán vinným tím, že dne 11. září 2009 v 18:48 hodin řídil motorové vozidlo tovární značky Hyunday Santa Fe, registrační značky 2A8 1127 na silnici I. třídy číslo 16, a to ve směru od obce Ohařice na obec Jičín, přičemž byl zadokumentován na videozáznamové zařízení, jak předjíždí před ním jedoucí osobní motorové vozidlo v místě, kde je to svislým i vodorovným

Pokračování 51A 14/2010

značením zakázáno. Tím měl porušit podle orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení ustanovení § 4 písm. b) a § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o pozemních komunikacích), a dopustit se tak přestupku dle § 22 odstavce 1 písm. f) bodu 7 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“). Za to mu byla uložena pokuta dle § 22 odst. 7 přestupkového zákona ve výši 5.000,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a podle § 79 odst. 1 přestupkového zákona a § 6 odst. 1 vyhlášky MV ČR č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu, doplněnou na výzvu krajského soudu ještě podáním ze dne 30. června 2010, kterou odůvodnil v podstatě následujícím způsobem.

Nezákonnost žalovaného rozhodnutí žalobce spatřoval v tom, že žalovaný rozhodl pouze na základě správního spisu, jak jej soustředil prvoinstanční správní orgán a ztotožnil se s jeho argumentací, aniž by provedl žalobcem navrhované důkazy. V této souvislosti nesouhlasil se způsobem, jakým se žalovaný vypořádal s jeho námitkou, že při předjíždění jednal ve stavu krajní nouze. S tím, že se podle žalovaného jednalo pouze o hypotetickou hrozbu nezakládající její stav, neboť kolizní situace žalobci nehrozila přímo. Žalovaný přitom nevyložil, ačkoliv učinil závěr, že žalobce začal předjíždět z důvodu, že před jeho vozidlem jelo pomalejší vozidlo, jak k takovému soudu došel. Přitom nevyhověl žalobcovu návrhu, aby byl stav krajní nouze prokázán znaleckým posudkem, a tak vyloučeny nepodložené úvahy. Žalovaný podle žalobce nevyvrátil tvrzení, že před ním jedoucí vozidlo znenadále prudce zabrzdilo, takže neměl jinou možnost, než buď velmi agresivně šlápnout na brzdy nebo ho předjet. Situaci vyhodnotil tak, že při snaze řešit situaci brzděním (jak doporučoval žalovaný v žalovaném rozhodnutí) by vozidlo bezpečně nezpomalil ve vztahu ke zpomalení před ním jedoucím vozidlem, v důsledku čehož by došlo s vysokou mírou pravděpodobnosti ke střetu obou vozidel. Rovněž prokázání těchto skutečností navrhoval znaleckým posudkem. Žalovaný však žalobcem navrhované důkazy neprovedl a nezjistil tak skutkový stav věci v rozsahu, který by mu umožňoval hodnotit existenci okolnosti vylučující protiprávnost, tedy tvrzenou krajní nouzi. S odkazy na § 2 odst. 2 přestupkového zákona a § 18 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích poté žalobce dovodil, že jednání, za které byl potrestán, není přestupkem. K vybočení (předjetí) byl donucen okolnostmi provozu, přičemž v protisměru se nevyskytovalo žádné vozidlo a nehrozil střet.

Znaleckým posudkem, event. doplňujícím výslechem znalce by přitom bylo zjištěno, zda skutkové tvrzení žalobce odpovídá skutečnostem zachyceným na předmětném videozáznamu, zda mohl bezpečně ubrzdit vozidlo, odvrátit nebezpečí jiným způsobem atd.

Žalobce rovněž navrhoval ztotožnění uživatele před ním jedoucího vozidla a jeho výslech, z něhož by bylo možno zjistit způsob jeho jízdy, zejména pak žalobcem tvrzené nepředvídatelné prudké brzdění a jeho příčinu. V této souvislosti se

Pokračování 51A 14/2010

dovolával tzv. principu omezené důvěry, vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, č.j. 5As 32/2008-51. Ani tento důkaz nebyl proveden.

Odmítl-li však žalovaný provedení obou navrhovaných důkazů, pak podle žalobce nevyvrátil jeho tvrzení o krajní nouzi a neodstranil z toho plynoucí pochybnosti. Přitom povinností správního orgánu v oblasti správního trestání je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a k tomu si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. V situaci, kdy je možno připustit, že se děj mohl odehrát i jinak, je pak nutno vycházet z obecně uznávané zásady trestání a rozhodnout ve prospěch obviněného. S ohledem na tvrzený nedostatečně zjištěný skutkový stav věci navrhoval žalobce rovněž krajskému soudu, aby k prokázání jeho tvrzení provedl oba důkazy sám.

Pokud jde o žalobní petit, navrhoval, aby krajský soud žalované rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby upustil od trestu uloženého žalobci dle § 78 odst. 2 s.ř.s.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 8. září 2010. V něm v zásadě jen stručně zrekapituloval průběh přestupkového řízení a žalobní námitky, přičemž odkázal na obsah rozhodnutí. Navrhoval žalobu zamítnout.

Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), a to bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byl ve výzvě poučen. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům.

Žalobce nezpochybňoval, že se dopustil jednání, které nese znaky přestupku, z jehož skutkové podstaty orgány veřejné správy vycházely ve svých rozhodnutích. Bránil se však tím, že tak jednal v důsledku okolnosti, jež tomu předcházela (nepředvídatelné prudké brzdění vozidla před ním) a v této souvislosti se dovolával toho, že jednal v krajní nouzi ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona. Příslušná ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích totiž porušil jenom proto, aby zabránil střetu obou vozidel a s tím spojeným možným následkům. Tedy i případné škodě na životech, zdraví či majetku. Právě proto porušil jeden zákonem chráněný zájem, aby neohrozil zájem druhý.

Krajský soud ze správního spisu zjistil, že žalobce tuto formu obrany uplatňoval v průběhu celého přestupkového řízení, stejně jako i další žalobní námitky (viz jeho vyjádření ze dne 7. 3. 2010 adresované prvoinstančnímu správnímu orgánu). Městský úřad Jičín se s tvrzením žalobce neztotožnil, když podle něj je z videozáznamu jasně patrno, že vozidlo jedoucí před žalobcem prudce nebrzdilo. Odmítl proto požadavek žalobce na vypracování znaleckého posudku v tomto směru a dodal, že měl zachovat takovou bezpečnou vzdálenost, aby byl schopen vyhnout Pokračování 51A 14/2010

se srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jelo před ním.

Žalovaný se tvrzením žalobce o jednání ve stavu krajní nouze velmi podrobně zabýval na straně páté a šesté odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Dospěl přitom v souladu s hodnocením prvoinstančního správního orgánu k závěru, že obsah správního spisu byl dostatečný k prokázání spáchání daného přestupku a nebylo třeba jej doplňovat o další důkazy. Rozebral přitom jeho materiální znak a formální znaky daného přestupku z pohledu § 2 odst. 1 přestupkového zákona, jakož i otázku žalobcem tvrzeného jednání v krajní nouzi, definovaného v ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona. Podle něho přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek, než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak. Krajní nouze je tak stavem vylučujícím protiprávnost jednání naplňujícího formální znaky přestupku.

Žalovaný dospěl na základě videozáznamu k závěru, že žalobci předně nehrozilo žádné přímé nebezpečí kolizní situace s automobilem jedoucím před ním. Důvod žalobcova předjíždění spatřoval pouze v tom, že předjížděl pomaleji jedoucí automobil, a to zcela plynulou jízdou.

Krajský soud se s tímto hodnocením dané situace plně ztotožňuje. Z předmětného videozáznamu, jehož důkazní hodnotu ostatně žalobce nikterak nezpochybňoval, je totiž jednoznačně patrné, že řidič osobního automobilu jedoucí před žalobcem vůbec prudce nebrzdil, jak tvrdí žalobce. Jel totiž v daném úseku komunikace zcela standardním způsobem, jak je zřejmé z porovnání jeho jízdy s jízdou dalších dvou osobních automobilů jedoucích těsně před ním. Naopak z postavení žalobcova vozidla na komunikaci vyplývá, že byl rozhodnut předjet pro něho pomalu jedoucí vozidlo před sebou zcela o své vůli. Namísto toho, aby jel totiž v souladu s § 11 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích při pravém okraji vozovky, byl v době zahájení předjížděcího manévru zcela na druhé straně a jeho vozidlo přesahovalo levými koly do protisměru přes podélnou souvislou čáru na vozovce (rovněž porušení § 18 písm. a) vyhl. č. 30/2001 Sb. kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích). Právě z této pozice žalobce plynulou jízdou vozidlo před sebou předjel, tedy nemůže být ani řeči tom, že byl donucen náhle vybočit a změnit směr jízdy. Z uvedeného naopak jasně plyne, že se žalobce rozhodl k předjíždění v zákazu předjíždění bez toho, aniž by k tomu byl nucen jakoukoliv situací plynoucí z provozu na dané pozemní komunikaci. O tom nemá krajský soud sebemenších pochyb.

Žalovaný se dále zabýval otázkou, zda žalobcem tvrzené nebezpečí nebylo možno za dané situace odvrátit jinak. K tomu uvedl, že pokud by žalobci při předjíždění hrozilo jím tvrzené nebezpečí, tak že jej mohl odvrátit i jinak a pokračoval: „Z hlediska popisované situace a bezpečnosti je nejlepší začít brzdit a zařadit se zpátky za předjížděný vůz. Při posouzení všech okolností případu je evidentní, že k odvracení nebezpečí se nabízely i jiné varianty jednání (např. jak již odvolací orgán Pokračování 51A 14/2010

uvedl začít brzdit a zařadit se zpátky za předjížděný vůz nebo v daném okamžiku nepředjíždět vůbec), které by nadto nevedly k ohrožení zájmů ostatních účastníků silničního provozu.“

Rovněž s tímto relevantním hodnocením se krajský soud plně ztotožňuje, odkazuje na ně a ještě k němu dodává. Pokud by již žalobce byl tak velice překvapen brzděním vozidla před sebou, jak uvádí, že musel na situaci reagovat ve zlomku vteřiny, pak by se dalo očekávat, že pouze s vozidlem vybočí a po tomto úleku se opětovně zařadí do svého jízdního pruhu. Namísto toho ale žalobce pokračoval „plnou parou vpřed“ přes plochu vymezenou šikmými rovnoběžnými čarami, do které je zakázáno vjíždět (viz § 23 písm. b) vyhl. č. 30/2001 Sb.), dokončil předjíždění vozidla v zákazu předjíždění, ačkoliv tak vzhledem k šíři komunikace činit nemusel (odbočovací pruh) a hned poté se okamžitě chystal k dalšímu předjíždění, jak o tom svědčí jeho zapnutý levý ukazatel změny směru jízdy, posléze vypnutý. Zřejmě již v souvislosti s policejní kontrolou. Celá situace tak vznikla porušením právních povinností ze strany žalobce a za tohoto stavu je zcela nepřípadné, aby se ještě dovolával své ochrany z titulu krajní nouze.

Z uvedeného krajský soud dovodil, že tvrzení žalobce o tom, že jednal ve stavu krajní nouze, je pouhá smyšlenka. Pokud by pak žalobci mělo hrozit nějaké nebezpečí, tak jedině nebezpečí vyvolané z výše uvedených důvodů jím samotným, jeho agresivní jízdou. Přitom aby vůbec nevzniklo, stačilo by jediné, dodržovat zákon o provozu na pozemních komunikacích, a to nejen v ustanoveních výše zmíněných, ale zvláště jeho ustanovení § 19 odst. 1. Podle něho totiž řidič vozidla jedoucího za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou bezpečnou vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním. Žalobce by byl proto povinen jako řidič vozidla dodržet vpředu uvedenou povinnost, a pokud by tak učinil, nemusel by ani v případě skutečného náhlého brzdění vozidla před ním předjíždět v místě, kde je to dopravními značkami zakázáno. Na této povinnosti nic nemění ani žalobcem zmiňovaná ustanovení § 18 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích upravující rychlost jízdy. Dlužno jen dodat, že žalobce nic nenutilo k tomu, aby si tuto vzdálenost neponechal, když již s touto kartou hraje a v tom případě by neodpovídalo ani skutečnosti, že by za dané situace nemohl dělat nic jiného, než riskantní manévr, za který byl potrestán. Krajskému soudu tak nezbývá, než znovu opakovat, že to byl sám žalobce, který svojí neurvalou jízdou porušil shora uvedená zákonná ustanovení, čímž ohrozil nejen sebe samého, ale i ostatní účastníky silničního provozu.

Pokud žalobce spojoval analýzu žalovaného o krajní nouzi ve věci za nepřezkoumatelnou, a to v souvislosti s jeho úvahami o hypotetické hrozbě, třeba poznamenat, že je použil ve snaze odlišit nebezpečí relevantní pro závěr o naplnění podmínek krajní nouze od nebezpečí jako takového. Skutečnost, že v daném případě podmínky beztrestnosti žalobce v souvislosti s jím tvrzenou krajní nouzí nebyly splněny, je však vzdor uvedené námitce z odůvodnění žalovaného rozhodnutí zřejmá. Nic na tom nemůže změnit ani úvaha žalovaného, podle níž začal žalobce předjíždět z důvodu, že před jeho vozidlem jelo pomalejší vozidlo, přičemž tuto úvahu, jak tvrdí žalobce, blíže nevyložil. Pro naplnění skutkové podstaty přestupku i Pokračování 51A 14/2010

posouzení podmínek tvrzené krajní nouze je totiž tato úvaha nerozhodná. V dané věci jde o jízdu žalobce a ne o to, z jakých důvodů žalobce předjížděl. To ví jen o sám a není povinen o tom vypovídat. Je však přinejmenším racionální v tom, že žalobce skutečně předjel pomaleji jedoucí vozidlo.

Krajský soud se pak ztotožňuje se žalovaným i v tom, že v přezkoumávané přestupkové věci byl dostatečným podkladem pro rozhodnutí videozáznam pořízený Policií České republiky. Dává totiž naprosto nezkreslený a jasný obraz o tom, co se v inkriminovaném okamžiku odehrálo, bez subjektivních vlivů, takže k pochopení a vyvození odpovídajících závěrů pro rozhodnutí ve věci nebylo třeba žádných takových odborných znalostí, které by úřední osoby orgánů zúčastněných na řízení neměly. Poznat totiž z videozáznamu, že řidič v osobním automobilu před žalobcem prudce nezabrzdil, je jen otázkou zdravých smyslů posuzujících úředních osob. Ze správního spisu přitom neplyne, že by některá z nich měla problémy s viděním či trpěla jiným smyslovým defektem v míře, že by nebyla schopna vyhodnotit před ní plynoucí děj. Za tohoto stavu by bylo vyhovění návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem zcela nadbytečným a navíc plýtváním veřejnými prostředky.

Žalobci bylo možno přisvědčit jedině v tom, že se žalovaný nezabýval jeho návrhem na zjištění totožnosti osoby řidiče osobního automobilu jedoucího před ním a že neprovedl jeho výslech. Tento procesní nedostatek ale nemohl mít vliv na věcnou správnost žalovaného rozhodnutí, když o návrhu tohoto důkazu platí totéž, co již bylo řečeno k návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem. Za situace, kdy tento řidič prudce nezbrzdil osobní automobil jedoucí před žalobcem, nepřinesl by jeho výslech pro posouzení věci nic nového. Vedl by jen k zatěžování této osoby. Obsah prvostupňového správního spisu tedy poskytl žalovanému dostatečné podklady pro rozhodnutí o odvolání žalobce a nebylo třeba provádět žalobcem navrhované důkazy. Pochybení žalovaného nelze spatřovat ani v tom, že „se ztotožnil“ s argumentací prvostupňového správního orgánu, došel-li ke stejným závěrům. Koneckonců, k čemu opakovat totéž pouze jinými slovy? Vzhledem k uvedenému proto neprovedl navrhované důkazy (znaleckým posudkem a výslechem řidiče) ani Krajský soud v Hradci Králové.

Závěrem tedy krajský soud shrnuje, že v jednání žalobce nebylo možno shledat krajní nouzi ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona a že skutkový stav věci byl zjištěn natolik úplně, že o ní bylo možno rozhodnout. S ohledem na to žalobu ve výroku I. tohoto rozsudku jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Nebylo možno vyhovět ani návrhu žalobce na upuštění od uložených trestů postupem dle § 78 odst. 2 s.ř.s., neboť tomu brání, respektive jej přímo vylučuje ustanovení § 22 odst. 12 přestupkového zákona. Podle něho totiž nelze upustit od sankcí uložených podle odst. 4 až 11 tohoto zákona, s výjimkou jeho odst. 10 bodu 1. Žalobci byla uložena sankce podle § 22 odst. 7 přestupkového zákona, tedy za přestupek, u něhož od uložení sankce ze zákona upustit nelze. Proti zákonné úpravě tak nemohl rozhodnout krajský soud jinak, než tento návrh společně se žalobou zamítnout.

Pokračování 51A 14/2010

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci žalobce úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Těmto skutečnostem odpovídá výrok II. tohoto rozsudku

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 30. května 2011 JUDr. Pavel Kumprecht, v. r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru