Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 13/2010 - 43Rozsudek KSHK ze dne 14.06.2011

Prejudikatura

5 As 73/2010 - 71


přidejte vlastní popisek

51A 13/2010-43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce: Ing. L. K., proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské nám. 1245, Hradec Králové 3, PSČ 500 03, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2010, zn. 5595/VZ/2010, takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 26. 3.

2010, zn. 5595/VZ/2010, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu

řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši

2.419,-- Kč, a to do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 23. 5. 2010, která byla doručena nadepsanému krajskému soudu dne 27. května 2010, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2010, zn. 5595/VZ/2010, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Komise k projednávání přestupků města Chlumec nad Cidlinou ze dne 12. 1. 2010, zn. SPR 1565/09 289/2009, P45,46/2009, a toto potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím prvoinstančního správního orgánu bylo zastaveno přestupkové řízení, a to ohledně přestupku proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. h) zákona

ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), jehož se měli dopustit manželé M. L. a A. L. tím, že v období od 2. až 16. března 2009 měli uložit domovní odpad u el. rozvaděče u areálu bývalého statku O. v katastru obce Písek. Přestupkové řízení bylo zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. c) přestupkového řízení, tedy proto, že spáchání uvedeného skutku nebylo obviněným z přestupku prokázáno. Žalovaný se se závěry prvoinstančního správního orgánu veřejné správy ztotožnil, a proto odvolání žalobce zamítl a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrdil. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou, kterou v podstatě odůvodnil následujícím způsobem.

Žalobce vytýkal žalovanému rozhodnutí celou řadu nedostatků, od nesystémovosti v rozhodování až po nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Poukazoval na to, že ve věci bylo rozhodnuto na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, nebyla dořešena otázka údajné podjatosti přestupkové komise města Chlumec nad Cidlinou M. H., žalovaný se prý nevypořádal se všemi námitkami a návrhy žalobce, a to nejen ve směru k vedení přestupkového řízení, ale i manželům L. Údajná pochybení poměřoval judikaturou Ústavního soudu s tím, že orgány veřejné správy nechrání jeho vlastnická práva, což je nejen jejich povinnost ve světle ústavního pořádku, ale i odpovědnost. Žalovanému dále vytýkal, že věc neřešil ani v souladu se zákonem o rodině, když ponechal stranou, že manželé L. prý učí své nezletilé děti navštěvovat zcela protiprávně cizí prostory ke svým účelům. Zmínil škodu, jež mu v souvislosti se skládkou vznikla a nespokojenost s tím, že mu nebyly přiznány náklady řízení podle advokátního tarifu, byť se bránil sám. V tom spatřoval diskriminaci. Zmínil zásady římského práva zaměřené na ochranu vlastnictví, přičemž v závěru žaloby konkrétně specifikoval jednotlivá stanovení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení podle něho v přezkoumávané věci došlo. Žaloba byla prodchnuta zklamáním, že se věc rychle neřešila a nebyl zjištěn viník. Navrhoval žalované rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení s příslušným právním názorem.

Žalovaný se vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám podáním ze dne 26. 7. 2010, a to v intencích odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Navrhoval žalobu zamítnout, přičemž zmínil, že u přestupku, k němuž mělo dojít mezi 2. až 16. březnem 2009, došlo k zániku odpovědnosti.

K projednání věci nařídil krajský soud na den 14. června 2011 jednání. Při něm každý z účastníků setrval na svých dosavadních stanoviscích. Poté krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního s.ř.s., přičemž dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům.

Bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce oznámil dne 16. března 2009 na Policii České republiky, obvodním oddělení v Chlumci nad Cidlinou, že dne 16. 3. 2009 přijel společně se svoji dcerou na svůj bývalý statek O. u obce Písek. Při jeho kontrole zjistil, že u elektrického rozvaděče, za výjezdem ze statku, někdo

založil černou skládku domovního odpadu. Když byl na místě dne 2. 3. 2009, bylo vše v pořádku. K uvedenému přestupkovému řízení tedy došlo nejpozději dne 16. 3. 2009.

Na projednávanou věc dopadá ustanovení § 20 odst. 1 část věty před středníkem přestupkového zákona. Podle tohoto ustanovení přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.

Lhůta stanovená k projednání přestupku je prekluzivní. Nepřichází proto v úvahu její přerušení nebo stavení s těmi právními důsledky, že by se o dobu, po kterou nebylo možné z důvodů správním orgánem nezaviněných v řízení pokračovat, tato lhůta prodlužovala. K ničemu takovému ostatně ani nedošlo. Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku proto musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Správní orgán, stejně jako soud, musí k prekluzi přihlížet z úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal.

Procesním důsledkem zániku odpovědnosti ve smyslu § 20 odst. 1 přestupkového zákona je, že správní orgán nemůže řízení o přestupku zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, zda okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala v řízení prvostupňovém nebo v řízení odvolacím. Podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích správní orgán řízení o přestupku zastaví, jestliže v něm zjistí, že odpovědnost za přestupek zanikla.

V projednávané věci lhůta jednoho roku od spáchání přestupku uplynula dnem 16. 3. 2010. Žalovaný vzdor tomu pokračoval po uplynutí této lhůty v meritorním projednávání daného přestupku (rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku podle § 76 odst. 1 písm. c/ přestupkového zákona představuje rozhodnutí ve věci) a teprve dne 26. 3. 2010 rozhodl o odvolání žalobce, tedy vydal meritorní rozhodnutí.

Žalovaný však mohl vydat jedině možné rozhodnutí, a to takové, jímž by řízení o přestupku zastavil podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Protože tímto způsobem nerozhodl, porušil závažným způsobem zákon, neboť k zániku odpovědnosti za přestupek se přihlíží z úřední povinnosti. Stejně je tomu v případech, kdy účastník v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nenamítá vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jde-li o vadu bez dalšího patrnou ze správního spisu (v dané věci přímo z odůvodnění žalovaného rozhodnutí) a zároveň o vadu takového charakteru a takové míry závažnosti, že brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, tak jako v přezkoumávané věci prekluze. Dodržování uvedených principů pak zajišťuje jednotný postup v kategorii trestního obvinění a respektování čl. 6 odst. 1 první věty Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle čl. 10 Ústavy součástí našeho právního řádu.

Úmluva v čl. 6 odst. 1 větě první uvádí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech a závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva pak vyplývá, že pod pojem „trestní obvinění“ nelze zařadit pouze jednání, která jsou trestným činem ve smyslu vnitrostátní právní úpravy. Přestupky jsou totiž podle ní rovněž součástí právní kategorie „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, byť zahrnuje v prvé řadě obvinění z trestného činu a řízení o něm. Pro trestní stíhání, tedy pro řízení o trestných činech, trestní zákon zakotvil v § 67 odst. 1 institut promlčení trestního stíhání. Trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí tři roky až dvacet let. Této právní úpravě trestního práva hmotného koresponduje úprava trestního procesu. V § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu je stanoveno, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Podle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu státní zástupce zastaví trestní stíhání, je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11 odst. 1). Podle § 223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1. V řízení o odvolání podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2). Konečně, podle § 257 odst. 2 trestního řádu, shledá-li odvolací soud, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), b) a i), která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku, rozhodne, aniž by napadený rozsudek zrušil, o zastavení trestního stíhání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 57/2004, dostupný na www.nssoud.cz).

Ve všech těchto případech, které se týkají zastavení trestního stíhání pro jeho promlčení a mají kogentní povahu, je mimo pochybnost, že ten, komu trestní řád ukládá povinnost trestní stíhání zastavit pro promlčení trestního stíhání (státní zástupce, soud v průběhu hlavního líčení, odvolací soud), tak činí bez návrhu, tedy z úřední povinnosti.

Krajský soud proto v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu uzavírá, že, patří-li přestupky do kategorie trestního obvinění, je třeba, aby soud přihlédl k zániku odpovědnosti za přestupek (jinak řečeno k promlčení řízení o přestupku) z úřední povinnosti, a to proto, aby byl zachován jednotný postup v kategorii trestního obvinění, a učiněno tak zadost čl. 6 odst. 1 první větě Úmluvy.

Jelikož žalovaný nezastavil řízení o přestupku, ačkoliv odpovědnost za přestupek zanikla (§ 76 odst. 1 písm. f/ přestupkového zákona), jedná se o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Proto je krajský soud podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Námitky žalobce neměly pro tento postup žádný význam, a proto se jimi krajský soud nemusel ani zabývat. V dalším řízení bude žalovaný vázán právními názory vyslovenými

v tomto rozsudku (viz § 78 odst. 5 s.ř.s.), tedy řízení z důvodů výše uvedených zastaví.

Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s.ř.s). Ty žalobce shrnul a specifikoval v podání ze dne 15. 6. 2011 takto:

„ tisk 109 stran textu po 3 Kč, celkem 327 Kč

17 stran kopie spisu – černobílá fotografie po 10 Kč, celkem 170 Kč

3 strany kopie spisu – barevná fotografie po 25 Kč, celkem 25 Kč

poštovné v protokolu je uvedeno 79 Kč (za žalobu a repliku)

nutno připočíst ještě 36 Kč za zaslání kolku – soudního poplatku

poštovné celkem 115 Kč plus poštovné tohoto dopisu

soudní poplatek 2 000 Kč je uveden v protokolu

jízdné 2x nahlížení do spisu a 1 x ústní projednání věci viz kopie, celkem 354 Kč

náklady na tisk výchozích dokumentů, zakoupení zákonů ÚZ a platby na internetu existují režijně, odhadovaná cena 1 000 Kč

Celkem požaduji náklady 4 001 Kč plus poštovné tohoto dopisu (bez advokátního tarifu).“

Dále žalobce poznamenal, že ponechává výši přiznaných nákladů na uvážení soudu, pokud mu však nebudou přiznány všechny jím uplatněné náklady, a to podle advokátního tarifu za provedení právní služby v celém řízení, tak že je bude „vymáhat před vnitrostátními institucemi, popř. mezinárodními.“

K tomu krajský soud předně uvádí, že podle § 60 s.ř.s. lze úspěšnému účastníkovi řízení přiznat pouze náklady soudního řízení. Proto žalobci nebyly přiznány jím uplatněné náklady vzniklé mu v souvislosti se správním řízením z doby před podáním žaloby. Kromě toho musí jít o náklady účelně vynaložené a prokázané. Z těchto důvodů nepřiznal krajský soud žalobci náklady, jež spojoval s nákupem a provozem počítače, tiskárny a jejich příslušenství. Rozhodně si totiž tyto věci nepořizoval v souvislosti s daným přezkumným řízením a nebyly by k tomu ani nutné, nehledě na to, že je žalobce konkrétně nespecifikoval. Rovněž jím uvedený odhad, zahrnující náklady na zakoupení zákonů a platby internetu ve výši 1.000,-- Kč je proto z týchž důvodů bez významu pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Nespecifikoval a neprokázal ani potřebu pořízení kopií 17 stran ze soudního spisu, jež si zřejmě ofotografoval. Krajský soud tak neví, o které listiny by se mělo jednat, když vyjádření žalovaného k žalobě žalobci zaslal a ostatní listiny soudního spisu tvoří v podstatě listiny předložené samotným žalobcem nebo mu soudem zaslané. Potřeba kopií listin ze soudního spisu tak byla ve směru k žalobci uspokojena. Žalobci nebylo možno přiznat ani náhradu nákladů řízení dle jím požadovaného advokátního tarifu, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a

náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění, když žalobce služeb advokáta v dané věci nevyužil a na jeho náklady se tento právní předpis nevztahuje. Rovněž mu nebyla přiznána náhrada za „Slovo starosty za prosinec 2010“ otištěné v Chlumeckých listech, neboť se nejednalo o důkaz, jenž by vedl k danému rozhodnutí ve věci. Tato východiska pro stanovení nákladů řízení jsou v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu.

Za žalobcem důvodně vynaložené a prokázané náklady přezkumného soudního řízení shledal krajský soud tyto náklady. Zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,-- Kč, náhradu nákladů spojených s písemným vyhotovením žaloby (8 stránek ve trojím vyhotovení, z toho dvakrát pro soud, kopie pro žalobce, dohromady 24 stran), repliky k vyjádření žalovaného k žalobě (4 stránky ve trojím vyhotovení, z toho dvakrát pro soud, dohromady 12 stránek), písemného vyjádření při ústním jednání (5 stránek ve trojím vyhotovení, z toho dvakrát pro soud, dohromady 15 stránek) a dále jízdné žalobce vlakem z místa bydliště k procesnímu soudu a zpět ve dnech 12. 1. 2011 a 12. 5. 2011 uskutečněné za účelem nahlížení do soudního spisu a dne 14. 6. 2011 k nařízenému soudnímu jednání (3x 39,-- Kč), jízdné zástupkyně žalobce v souvislosti s jednáním soudu, nařízeným na den 14. 6. 2011, ve výši 79,-- Kč (ve dnech 12. 1. 2011 a 12. 5. 2011 ještě nebyla žalobcem zmocněna k zastupování) a poštovné ve výši 79,-- Kč v souvislosti s podáním žaloby a repliky (poštovné za obsílky, jimiž žalobce uhradil soudní poplatek a nárokoval celkové vyúčtování nákladů řízení, krajský soud žalobci nepřiznal, neboť soudní poplatek byl povinen uhradit již spolu s podáním žaloby a celkové náklady v závěrečném návrhu při jednání soudu, čehož však nebyl schopen).

Výše celkové náhrady nákladů řízení úspěšného žalobce tak činí dohromady 2.419,-- Kč (z toho 2.000,-- Kč za zaplacený SOP, 153,-- Kč za náklady písemného vyhotovení výše uvedených listin - 51 stran x 3,-- Kč/stránka, jízdné celkem 187,-- Kč a poštovné 79,-- Kč), jak uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj

jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 14. června 2011

JUDr. Pavel Kumprecht, v.r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru