Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 11/2010 - 28Rozsudek KSHK ze dne 25.02.2011

Prejudikatura

5 Azs 46/2003


přidejte vlastní popisek

51A 11/2010-28

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobce P. S.,zast. JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem AK v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské nám. 1245, Hradec Králové 3, PSČ 500 03, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2010, zn. 2413/DS/2010/VV, takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne

3.3.2010, zn. 2413/DS/2010/VV, se zrušuje a věc

se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši

7.760,-- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Špačka, advokáta se sídlem

AK v Náchodě, Tyršova 64, a to do 8 dnů od právní moci tohoto

rozsudku.

Odůvodnění:

Městský úřad Náchod vydal dne 5. ledna 2010 pod č.j.: 45870/09/DSH/VF, rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 1 zák. ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), jehož se měl žalobce dopustit tím, že porušil ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), když dne 18. 9. 2009 ve 12:00 hodin v obci Česká Skalice řídil v ulici Jiráskova, ve směru jízdy od vojenského hřbitova k čerpací stanici Benzina, motorové vozidlo tovární značky VW Transporter, registrační značky 2H4 6767 a držel za jízdy v ruce hovorové zařízení.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas odvolání, v němž namítal, že se za vinu mu kladeného přestupku nedopustil. V této souvislosti zpochybňoval vůbec možnost zasahujícího policisty nstržm. V. D. vidět v jím řízeném motorovém voze, zda drží v ruce hovorové zařízení. Poukazoval přitom na to, že nstržm. V. D. byl sám řidičem motocyklu a jeho povinností proto bylo věnovat se řízení a nikoliv sledovat protijedoucí vozidla. Kromě toho má předmětné vozidlo zešikmené čelní sklo, které odráží světelné paprsky natolik, že není ani vidět, kdo jedoucí vozidlo řídí. Tyto skutečnosti nebyly vůbec ověřeny. Navíc jel nstržm. V. D. na motocyklu v přilbě se zatmaveným čelním štítem. V další části odvolání žalobce popisoval průběh konfliktního jednání s nstržm. V. D., z něhož dovozoval jeho zájem ublížit mu. Jmenovaný měl žalobci dokonce říkat, že on jako policista má vždycky pravdu. Právě i s ohledem na to zpochybňoval objektivnost svědectví nstržm. V. D., které vzdor tomu hodnotil prvoinstanční správní orgán jako věrohodné, nezkreslené a nezaujaté. Žalobce se naopak pozastavoval nad přístupem správního orgánu ke svědectví J. M., jež hodnotil jako účelové, ačkoliv seděla při jízdě vedle něho a před výslechem byla poučena o svých povinnostech jako svědka i o možných následcích křivé výpovědi. Pro tento závěr přitom nesvědčil a nebyl opatřen žádný důkaz. Nedostatečně zjištěný skutkový stav věci spatřoval žalobce i v tom, že nebylo ověřováno, zda měl v inkriminovanou dobu vůbec nějaký příchozí či odchozí hovor, tedy zda měl vůbec důvod držet za jízdy hovorové zařízení - telefon.

Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Náchod ze dne 5. ledna 2010, č.j.: 45870/09/DSH/VF, potvrdil. K podstatě věci samé přitom uvedl, že zasahující policista postupoval při sepisování oznámení o přestupku v souladu s předpisy a že z výpovědí svědků i samotného žalobce je zřejmé, že ten „. . . od prvopočátku, po zjištění, že policista nemá fotografický důkaz, nesouhlasil s tím, že telefonoval, což také zdůrazňuje ve svém odvolání ověřováním příchozích a odchozích hovorů.“ K tomu zároveň dodal, že však byl policejním orgánem oznámen přestupek ohledně držení telefonu nebo hovorového zařízení. A pokračoval, že svědkyně J. M. sice označila tvrzení policisty za nepravdivé, neboť žalobce telefonní zařízení nedržel, ale pozastavuje se zároveň nad tím, že si stejně tak nepamatuje to, že žalobce požadoval od policisty fotografický důkaz o svém přestupku. A jakmile zjistil, že žádný nemá, okamžitě reagoval tak, že netelefonoval a že s přestupkem nesouhlasí. Z uvedeného žalovaný dovodil, že z výpovědi jmenované svědkyně nelze objektivně vycházet, jelikož si prý pamatovala jen to, co bylo ve prospěch žalobce a zcela zapomněla na pokračování 11/ 512010A

jeho chování při jednání s policistou. Vzhledem k tomu označil svědeckou výpověď J. M. za účelovou a nevěrohodnou ve prospěch žalobce.

Naopak svědeckou výpověď policisty V. D. měl za věrohodnou s tím, že se nerozchází s prvotním oznámením o přestupku, s provedeným záznamem o zákroku proti přestupci, s oznámením přestupku při odevzdání věci správnímu orgánu ani se svědeckou výpovědí jmenovaného policisty. V této souvislosti se zároveň dovolával a citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č.j. 4 As 19/2007- 114, následující:

„K osobě policisty a tím i věrohodnosti ve výpovědi NSS dodává, že nemá důvod pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při niž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma , nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Nebyla proto shledána důvodnou námitka stěžovatele, že správní orgán i krajský soud vycházely v dané věci z „trojjediného zdroje“, čímž bylo „Oznámení o přestupku“, úřední záznam a svědecká výpověď téhož policisty. Ostatně s ohledem na povahu věci se jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí.“

Dále se žalovaný opíral při svém rozhodnutí i o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2008, č.j. 1 As 64/2008-42. Rovněž z něho ocitoval následující: „ Skutečnost, že řidič drží v ruce telefonní přístroj, je totiž objektivně vnímatelná lidským zrakem z protijedoucího vozidla. Proto tvrzení policisty, že stěžovatele viděl držet v ruce za jízdy telefonní přístroj, může být samo o sobě věrohodným důkazem, aniž by byl předložen další důkaz, neboť k tomu není potřebná odborná znalost ani zvláštní vybavení. Naopak překročení povolené rychlosti vozidla musí být prokázáno způsobem nevyvolávajícím pochybnosti, tj. obvykle snímkem z radaru.“

Nato žalovaný uzavřel, že ke zjišťování přestupků a jejich postihu je zákonem zmocněna právě Policie České republiky a nelze pochybovat o skutku, který byl zjištěn policistou České republiky jakýmkoliv způsobem, když řidič-přestupce byl bezprostředně po spáchání přestupku zastaven a ztotožněn. Žalovaný tak dospěl k závěru, že přestupek žalobce byl v přestupkovém řízení prokázán.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného o jeho odvolání správní žalobou, kterou odůvodnil v podstatě následujícím způsobem.

Předně zpochybňoval zákonnost postupu prvoinstančního správní orgán s tím, že vycházel při svém rozhodování z došlého oznámení o přestupku, úředního záznamu a ze svědecké výpovědi nstržm. V. D., ačkoliv tento svědek nemohl bezpečně rozeznat, co se v žalobcem řízeném autě děje. V době spáchání

pokračování 11/ 512010A

údajného přestupku byl totiž sám řidičem motocyklu a jeho povinností bylo věnovat se řízení. Rozhodně se nemohl tak pečlivě soustředit na protijedoucí vozidlo a sledovat, co dělají osoby v jeho kabině. Zvláště když má předmětné vozidlo Volkswagen Transporter zešikmené čelní sklo, které odráží světelné paprsky a z jeho bočních stran a zadní strany jsou na sklech nalepeny protisluneční fólie, které ztmavují interiér a zhoršují možnost vidět do něho zvenčí. V této souvislosti žalobce poukázal na svoji zkušenost, že pokud k němu toto vozidlo přijíždí, tak že nevidí, kdo sedí za volantem. Vzhledem k tomu považoval za nemožné, aby policista, navíc při jízdě na motocyklu v přilbě se zatmaveným čelním štítem, viděl v tmavém interiéru auta držet jeho řidiče mobilní telefon. Žalobce trval na tom, že nejenže netelefonoval, ale ani telefon či jiné hovorové zařízení nedržel v ruce, že se žádného přestupku nedopustil. Namísto toho, aby bylo toto ověřováno a aby například nstržm. V. D. žalobce požádal o předložení telefonu ke kontrole a přesvědčil se tak, že v rozhodné době v něm není evidován žádný příchozí ani odchozí hovor, tak se řešil otázky jiné.

Žalobce dále popisoval průběh setkání s nstržm. V. D. s tím, že se k němu choval policista nepřípadně, se zřejmou antipatií a cílem mu ublížit, když se bránil. Nakonec měl říci, že on je policista, a proto má vždycky pravdu. Na základě toho zpochybňoval objektivnost svědecké výpovědi nstržm. V. D. s tím, že tvrzení policisty nemůže být samo o sobě důkazem, který by měl mít větší hodnotu, než důkazy ostatní. Nic na tom nemůže změnit ani v rozhodnutí citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Přitom správní orgán přistoupil k výpovědi svědka nstržm. V. D. jako by mluvil absolutní pravdu. Žádný důkaz o tom však správní orgán neměl k dispozici, a proto se jedná podle žalobce jen o ničím nepodložené úvahy.

Naopak svědkyně J. M., jejíž výpověď byla hodnocena jako účelová, uvedla, že žalobce žádné hovorové zařízení v ruce nedržel. Seděla přitom vedle něho v autě, událost vnímala bezprostředně a nic ji přitom nerozptylovalo. Bezpečně proto musela vidět, zda žalobce drží hovorové zařízení, vnímat případný hovor atd. Přitom byla před svědeckou výpovědí poučena o povinnostech svědka. Není přitom nic divného na tom, že si nepamatovala, zda žalobce požadoval od policisty fotografický důkaz a jak na to žalobce reagoval. Že si nepamatovala další část incidentu žalobce s policistou ještě automaticky neznamená, že nemluvila pravdu.

Na rozdíl od ní byl svědek nstržm. V. D. od místa spáchání údajného přestupku nejen vzdálen, ale vykonával i činnost, která vylučovala jeho soustředění se na dění uvnitř vozidla. Žalobce zároveň správnímu orgánu vytýkal, že udělal z jednoho důkazu hned důkazy tři (oznámení přestupku, úřední záznam zakročujícího policisty a výpověď svědka nstržm. V. D.), čímž chtěl zvýšit jejich význam. Přitom byly vyhotovovány postupně a šlo o identické údaje poskytnuté toutéž osobou.

pokračování 11/ 512010A

Podle žalobce nebylo v průběhu přestupkového řízení nade vší pochybnost prokázáno, že by porušil povinnost stanovenou § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, podle něhož řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Žalovaný přitom prý jeho argumenty nebral vůbec na vědomí, což svědčí o tom, že nepochopil podstatu odvolacích námitek. Žalobce totiž nenapadal, že bylo vedeno správní řízení, nýbrž to, jakým způsobem bylo důkazní řízení provedeno a v němž žalovaný zveličoval, jak důležité pro postoj žalobce k věci bylo, že policista neměl o jeho přestupku fotografický důkaz a že jenom pro to nesouhlasil s tím, že telefonoval.

K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2007, č.j. 4As 19/2007-114 uvedl, že na jeho případ nedopadá, když v posuzovaném případě stály proti sobě pouze tvrzení policisty na straně jedné a tvrzení stěžovatele na straně druhé. Další svědek, jako v tomto případě, neexistoval. Krom toho v něm uvedený názor nemůže být obecně závazným pro každý případ, kde vypovídá policista. Naopak v přezkoumávané věci došlo při jednávání s policistou k nedorozumění, což mohlo způsobit, že policista překročil zásady nezaujatosti a řádného výkonu svých služebních povinností.

K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2008, č.j. 1As 64/2008-42, o nějž se žalovaný rovněž opíral, žalobce uvedl, že ani ten nemá paušální platnost. Je přitom otázkou, zda může platit globálně i pro motocyklistu, který má na hlavě přilbu se zatmaveným čelním štítem a v případě, že protijedoucí vozidlo má tmavý interiér a kdy do tohoto vozidla není vidět. Tato okolnost nebyla nijak zjišťována ani ověřena.

Pokud tedy byl v daném přestupkovém řízení rozpor mezi důkazy, jako tomu je v dané věci, bylo zapotřebí se s ním vypořádat dalšími důkazy. Bylo si třeba podle žalobce vyžádat zprávu mobilního operátora o jeho příchozích a ochozích hovorech, ověřit zda je vůbec možné, aby v daných místních a časových poměrech bylo do vozidla vidět z motocyklu natolik, aby bylo možné s jistotou rozpoznat, že žalobce držel hovorové zařízení. Teprve potom bylo možno přikročit k aplikaci zásady volného uvážení. Takto však žalovaný nepostupoval, přestože žalobce v odvolání zpochybňoval výslech svědka nstržm. V. D. konkrétními tvrzeními. Provedením těchto důkazů přitom bylo možno ověřit věrohodnost či nevěrohodnost údajů jím tvrzených. Uvedeným postupem byl žalobce zkrácen na svých právech a vzhledem k tomu navrhoval žalovaný rozsudek zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 16. 6. 2010. Uvedl v něm, že se věcí podrobně zabýval v rámci odvolacího řízení, přičemž popsal průběh řízení od okamžiku zjištění přestupkového děje až po vydání rozhodnutí ve věci. Opětovně zdůrazňoval, že žalobce nesouhlasil s oznámením přestupku, protože neexistovala fotografie ani video prokazující přestupek. Zdůraznil, že použil v žalovaném rozhodnutí zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu z toho důvodu, že se jedná o věci skutkově obdobné. Svědectví svědkyně vzal odvolací

pokračování 11/ 512010A

orgán v úvahu, měl však na zřeteli její poměr k účastníkovi řízení a její svědectví hodnotil v souvislosti s dalšími důkazy. Zasahující policista po poučení svědka do protokolu uvedl, že nemá poměr k účastníkovi řízení. Přestupek zjistil v rámci výkonu hlídkové činnosti (viz. otázka věrohodnosti, kterou se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 4 As 19/2007-114 ze dne 27.9.2007). V ostatním, zejména pokud jde o námitky směřující k hodnocení důkazů, se žalovaný odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Uvedl přitom, že se zabýval jednotlivými důkazy - svědeckými výpověďmi zasahujícího policisty i svědka navrženého žalobcem, posoudil celý proces provedeného dokazování, jednotlivé svědecké výpovědi, jejich věrohodnost a to zda společně s dalšími důkazními materiály tvoří ucelený důkazní řetězec a teprve poté rozhodl tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí potvrdil. Dodal, že přistoupil k vyřízení věci odpovědně a nezaujatě, přičemž posoudil všechny relevantní skutečnosti. Vzhledem k tomu navrhoval žalobu zamítnout.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když s tím žalobce výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením zato, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O tom byli účastníci ve výzvě výslovně poučeni.

Předně třeba uvést, že z judikatorní činnosti Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že povaha trestního obvinění je vykládána velmi široce a to tím způsobem, že se pod tento pojem zahrnuje i přestupkové řízení vedené podle přestupkového zákona, což má za následek, že i na tato řízení se vztahují veškeré zásady upravující právo na spravedlivý proces pro věci trestní. Přestupkové řízení (jakožto zvláštní řízení správní) je pak spjato, podobně jako řízení soudní, s dokazováním minulých událostí a dějů, přičemž zákonodárce přestupkovému orgánu ukládá povinnost, aby skutkový stav zjistil co možná nejúplněji (tj. s využitím všech dostupných zákonných prostředků poznání – viz § 3 zák.č. 500/2004 Sb., správní řád, dále jen „správní řád“, ve spojení s § 51 přestupkového zákona) a i bez návrhu zjišťoval všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 50 odst. 3 správního řádu ve spojení s § 51 zákona o přestupcích), neboť stejně jako v řízení trestním (výjimkou tvoří zjednodušené řízení před samosoudcem) i v řízení přestupkovém platí, že společnost má stejný zájem (§ 2 odst. 4 správního řádu) na „odsouzení“ viníka, jako na „zproštění“ nevinného (třeba i proti jeho vůli). Nelze se proto v přestupkovém řízení spokojit pouze s povrchními zjištěními, nýbrž je povinností správního orgánu rozhodujícího o přestupku znaky jeho skutkové podstaty náležitě objasnit a odůvodnit natolik úplně a přesně, aby bylo možno uzavřít, že se obviněný s pravděpodobností rovnající se praktické jistotě jednání naplňujícího znaky přestupku dopustil. Při sebemenších rozumných pochybnostech je nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo (favor rei), tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného z přestupku. Těmto požadavkům ovšem zůstal žalovaný hodně dlužen.

pokračování 11/ 512010A

Námitky, které tvoří jádro žaloby, se týkají nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a s tím souvisejícího nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžejní námitkou pak bylo neprovedení takových důkazů, které by prokázaly, že tvrzení zasahujícího policisty, že viděl žalobce při řízení daného motorového vozidla držet v ruce hovorové zařízení, je nesprávné. Žalobce totiž v odvolání namítal (viz výše), že policista již jen vzhledem k provedení vozidla (čelního skla) nemohl do něho vidět natolik zřetelně, aby k uvedenému zjištění došel. A krajský soud musel přisvědčit žalobci, že se žalovaný těmito námitkami vůbec nezabýval, respektive vypořádal se s nimi nepatřičným způsobem. Vytrhl totiž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2008, č.j. 1 As 64/2008-42, zcela bez konkrétních souvislostí dané věci, tu jeho část, podle níž je skutečnost, že řidič drží v ruce telefonní přístroj, objektivně vnímatelná lidským zrakem z protijedoucího vozidla, a proto může být tvrzení policisty, že přestupce viděl držet v ruce za jízdy telefonní přístroj, samo o sobě věrohodným důkazem, aniž by byl předložen další důkaz, neboť k tomu není potřebná odborná znalost ani zvláštní vybavení. To samozřejmě obecně ano, nikoliv však již například v noci či za jiných podmínek omezujících či přímo vylučujících pohled do motorového vozidla. Tak jak je specifikoval žalobce již v odvolání proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí a následně v žalobě. Ostatně i Nejvyšší správní soud užil ve zmíněném rozsudku formulace „může být“ věrohodným důkazem, tedy neabsolutizoval jej a bylo proto na žalovaném, když již to neprovedl prvoinstanční správní orgán, ověřit žalobcovo tvrzení v této konkrétní věci pro to vhodným důkazem, tedy ohledáním dle § 54 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“). Jedině tak si totiž mohl ověřit pravdivost žalobcova tvrzení.

Dokazování však zůstalo neúplné i v dalším směru, jak uváděl žalobce. Pokud ten bezprostředně po zastavení policistou před ním telefonoval na Asociaci právní pomoci DAS a dalším osobám, nebylo skutečně nic jednoduššího, než právě v tento okamžik zkontrolovat (nebo se o to alespoň pokusit) realizované hovory s vazbou na dobu spáchání daného přestupku podle výpisů hovorů přímo z telefonu žalobce, případně dotazem u příslušného telefonního operátora. Teprve v souvislosti s těmito dalšími důkazy bylo možno vyvodit ve věci odpovídající závěry, když při neúplném dokazování proti sobě stálo tvrzení proti tvrzení. Namísto dokázání předmětného přestupkového jednání se však žalovaný uchýlil k naprosto nepřijatelnému výkladovému pravidlu, podle něhož „nelze pochybovat o skutku, který byl zjištěn policistou České republiky jakýmkoliv způsobem, když řidič-přestupce byl bezprostředně po spáchání přestupku zastaven a ztotožněn“ a věc v důsledku toho posoudil jednostranně. A to za situace, kdy mezi policistou a žalobcem vznikl slovní konflikt, v důsledku čehož také vznikla jiná situace, než je popisována v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č.j. 4 As 19/2007- 114.

Právě proto také nelze bez dalšího přijmout závěr o pravdivosti svědecké výpovědi nstržm. V. D. s odkazem na povinnosti policisty upravenými v zákoně o Policii České republiky. Z pouhé skutečnosti, že má policista zákonem výslovně stanovené povinnosti, které jiní občané nemají, nelze totiž a priori usuzovat, že je čestnějším než ti, kteří nejsou policisty, a že vždy za všech

pokračování 11/ 512010A

okolností pravidla, jimiž je vázán, dodržuje. Opačně samozřejmě platí, že nelze bez dalšího předpokládat, že tomu tak není. Vždy je třeba však vycházet z konkrétních skutečností, které ve správním řízení vyjdou najevo, náležitě je zhodnotit a učinit na jejich podkladě správný závěr. Hodnotící úvahy je přitom třeba vtělit do odůvodnění rozhodnutí způsobem, aby byly přezkoumatelné. A to bylo v dané věci možné jen v souvislosti s provedením dalších důkazů, jež dokonce navrhoval sám žalobce.

Není jistě sporu o tom, že je právem správního orgánu, který vede řízení o přestupku, dospět vlastní úvahou k rozhodnutí, které důkazy provede a které naopak označí v dané situaci za nadbytečné a návrhu na jejich provedení nevyhoví (§ 52 správního řádu). Zásada volného hodnocení důkazů však neznamená, že by měl správní orgán ve svém rozhodování na výběr, které z navržených důkazů provede a které nikoli. Neakceptování návrhu na provedení důkazů lze sice založit argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení nebo není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí či odmítnutí provedení důkazu může být zdůvodněno jeho nadbytečností, pokud však některé z uvedených důkazů neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnit, proč se tak stalo. V těchto intencích však žalovaný nepostupoval.

Přitom každá fyzická i právnická osoba má v České republice zaručeno právo na spravedlivý proces, jehož základní kautely zakotvuje článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, uzavřené na půdě Rady Evropy dne 22. 11. 1984 a po její ratifikaci Českou republikou publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 , a podle nichž má každý mimo jiné právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána. V přezkoumávané věci pak přichází v úvahu především princip „rovnosti zbraní“, tj. že každá strana v řízení musí mít rovnou příležitost předložit svůj případ a žádná z nich nesmí být podstatně zvýhodněna vzhledem ke svému protivníku, který platí i při soudním přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 a 38 Listiny). Tento princip musí vždy prostupovat celým procesem, jenž se chce nazývat spravedlivým, a lze o něm říci, že má také velmi blízko k principu nediskriminace upravenému článkem 14 Úmluvy.

Žalovaný opřel svůj závěr o vině žalobce o oznámení o přestupku, vyhotovené policistou, který provedl silniční kontrolu, úřední záznam o průběhu kontroly sepsaný téže osobou a její výslech v postavení svědka. Naproti tomu žalobcovy návrhy na provedení důkazů zůstaly zcela bez odezvy ze strany žalovaného (viz výše). Krajský soud spatřuje v odmítnutí provedení navržených důkazů porušení práva žalobce na spravedlivý proces, když žalovaný omezil žalobcovo právo na obhajobu tím, že v řízení zcela vyloučil prezentaci důkazů svědčících v jeho prospěch. Závěr o skutkovém stavu věci pak v důsledku toho učinil toliko na základě jednostranných důkazů.

Není-li však z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zřejmé, proč žalovaný nepovažoval odvolací námitky žalobce za liché, mylné nebo vyvrácené, což není, respektive opomene-li správní orgán byť jen jednu takovou námitku přezkoumat a odůvodnit, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Zvláště pak v situaci, jako v daném případě, kdy je na nich založena právní argumentace žalobce. Krajský soud proto dospěl v dané věci k závěru, že žalované rozhodnutí trpí absencí úvah a argumentace ve vztahu k odvolacím námitkám žalobce, podle nichž policista nemohl vidět do vozu a tedy ani skutkový děj, který se mu klade za vinu, ani neodůvodnil, proč neprovedl důkazy žalobcem navržené. Nevyrovnal se tak s těmito odvolacímu námitkami v rozsahu, v jakém byly uplatněny a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.

Vzhledem k tomu také krajský soud žalované rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost podle § § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (viz § 78 odst. 4 s.ř.s). V něm bude žalovaný vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku (viz § 78 odst. 5 s.ř.s.). V dalším řízení se proto odpovídajícím způsobem vypořádá s jednotlivými odvolacími námitkami žalobce, respektive navrženými důkazy, aby tak vyhověl požadavku řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí. Nebude přitom na místě zkoumat, zda žalobce hovorové zařízení jen držel nebo i telefonoval, tedy bazírovat na slovíčkách a s tím spojovat vinu žalobce, jak již to žalovaný učinil, když podstata věci je stejná. Za dané situace jsou nevýznamné rovněž úvahy o tom, zda žalobce požadoval od policisty záznam tvrzeného přestupku či nikoliv. Ze slovíčkaření (viz odůvodnění žalovaného rozhodnutí) relevantní důkaz k trestnímu postihu vyrobit nelze.

Žalobce měl ve věci plný úspěch, když žalované rozhodnutí bylo zrušeno, a proto má právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s.ř.s. proti účastníkovi, který úspěch neměl. Náklady žalobce spočívaly v náhradě soudního poplatku 2.000,-- Kč, odměně advokáta za dva úkony právní služby při zastupování (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání žaloby soudu - § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) po 2.100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 cit. vyhl.) a náhradě jeho hotových výdajů za dva úkony po 300,-- Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). Náhrada nákladů řízení bez daně z přidané hodnoty by tak činila úhrnem 6.800,-- Kč. Protože je ale zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, jak řádně doložil, byla k uvedené částce podle § 57 odst. 2 s.ř.s. ještě připočtena výše této daně (20%) z odměny za zastupování a paušálních částek ve výši 960,-- Kč, takže celková výše náhrady nákladů řízení činí 7.760,-- Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit podle výroku č. II tohoto rozsudku zástupci žalobce, neboť je advokátem (viz § 64 s.ř.s. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského

pokračování 11/ 512010A

soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 25. února 20011

JUDr. Pavel Kumprecht, v.r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru