Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 10/2010 - 97Rozsudek KSHK ze dne 25.03.2011

Prejudikatura

5 As 76/2009 - 69


přidejte vlastní popisek

51 A 10/2010-97

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci žalobkyně I. K., za účasti F. K., proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, Hradec Králové, Pivovarské náměstí 1245, PSČ 500 03, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. září 2008, zn. 13177/VZ/2008, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů

řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 10. září 2008, zn. 13177/VZ/2008, žalovaný rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Komise k projednávání přestupků města Kostelec nad Orlicí (dále jen „komise“) ze dne 20. 5. 2008, čj.: SOO 3353/2008-5885/2008-ur KPP/15/15/2008, jímž byla žalobkyni uložena pokuta za spáchání přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), ve výši Pokračování 51A 10/2 010

800,--Kč, a dále i povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,--Kč. Podnětem k vydání tohoto rozhodnutí byly celkem tři dopisy, z nichž dva byly doručeny Obecnímu úřadu Bolehošť prostřednictvím žalovaného a jeden přímo žalovanému. Z jejich formy a obsahu komise dovodila, že žalobkyně uvedeným jednáním naplnila skutkovou podstatu výše citovaného přestupku, za což jí uložila i vpředu zmíněnou pokutu. Žalovaný žalobkyní napadené rozhodnutí v odvolacím řízení sice změnil, avšak pouze po formální stránce. Upřesnil totiž pouze jeho výrok tak, aby odpovídal skutečnosti, že žalobkyně spáchala celkem tři přestupky, přičemž společnou sankci za ně i její výši ponechal, když ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, v níž tvrdila, že se jednání, za něž byla postižena, nedopustila. Žalovanému v ní předně vytýkala, že porušil ustanovení § 36 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, (dále jen „správní řád“), podle něhož musí být dána účastníkům řízení možnost vyjádřit se k věci před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům a umožnit jim navrhovat důkazy. Jeho další vadu spatřovala v tom, že vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Pakliže prý totiž urazila F. K. před dalšími osobami, tak svědci o tom chybí, ačkoliv se jejich předvolání k jednání dožadovala. Orgány veřejné správy zúčastněné na řízení tak vycházely podle žalobkyně pouze z vlastních úvah. Nebyla přijata ani její omluva z účasti na jednání dne 21. 4. 2008, kterou podala řádně a včas z toho důvodu, že potřebovala být toho dne na školení pořádané Ministerstvem zemědělství ohledně dotací. Žalobkyně trvala na tom, že nikoho neurazila, že tato skutečnost nebyla prokázána. Za lživé označila i tvrzení žalovaného o podacích razítkách, když prý písemnosti nepředává pouze sama. Ani toto nebylo podle žalobkyně řádně prošetřeno.

Závěrem žalobkyně shrnula, že žalovaný neprovedl v řízení žádný důkaz a nedal jí možnost vyjádřit se k věci před vydáním rozhodnutí, v důsledku čehož byla zkrácena na svých právech. Rovněž výše pokuty nebyla podle žalobkyně dostatečným způsobem odůvodněna. Vzhledem k tomu navrhovala žalované rozhodnutí pro vady řízení zrušit.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě dopisem ze dne 1. dubna 2009. K námitce o porušení § 36 odst. 3 správního řádu uvedl, že s ohledem na § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, se podle žalobkyní zmiňovaného ustanovení postupuje v odvolacím řízení pouze tehdy, pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem. Protože však žalovaný vycházel v odvolacím řízení z podkladů rozhodnutí opatřených v rámci řízení před prvoinstančním správním orgánem, nebylo již třeba žalobkyni vyzývat k uplatnění práva dle § 36 odst. 3 správního řádu. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je rovněž patrno, že se žalovaný zabýval otázkou spolehlivě zjištěného stavu věci. Správní orgán prvního stupně měl k dispozici urážlivé dopisy podepsané žalobkyní a adresované Obecnímu úřadu Bolehošť a žalovanému, které považoval za dostatečné důkazy o spáchání přestupků. Oba správní orgány se rovněž podrobně zabývaly otázkou zavinění. Z judikatury bylo možno dovodit, že se žalobkyně dopustila urážlivých a zesměšňujících výroků a že o této povaze svého jednání věděla, když za shodné nebo podobné výrazy a obraty vůči F. K. již byla v minulosti několikrát

Pokračování 51A 10/2 010

projednávána, a to právě na základě návrhů jmenovaného. Pokud žalobkyně brojila proti tomu, že byla v průběhu přestupkového řízení označována za obviněnou, tak tento postup odpovídá přestupkovému zákonu. V ostatním se žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž navrhoval zamítnutí žaloby.

Krajský soud žalované rozhodnutí rozsudkem ze dne 20. srpna 2009, č.j. 51 Ca 11/2008-26, a to na základě § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jež mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

Vycházel přitom z úvahy, že předmětné dopisy, jež vedly k návrhu na zahájení přestupkového řízení, a to ze dne 18. 12. 2007, ze dne 1. 2. 2008 a ze dne 6. 2. 2008, byly určeny F. K. k doručení nejen prostřednictvím orgánů veřejné správy, ale jmenovaný je považoval za urážlivé i ve směru ke své osobě jako veřejného činitele.

Krajský soud zjistil, že dopis ze dne 18. 12. 2007 byl adresován Obecnímu úřadu Bolehošť, prostřednictvím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, přičemž je označen jako: „Žádost o podání urychlených informací ve věci tvých podvodů a lhaní!“. Dopis ze dne 1. 2. 2008 je adresován přímo žalovanému, přičemž je označen jako doplněk k již podanému odvolání proti správnímu rozhodnutí, o němž měl rozhodovat žalovaný. Dopis ze dne 6. 2. 2008 je opět adresován Obecnímu úřadu Bolehošť, prostřednictvím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, přičemž je označen jako: „Uhrazení poplatku ze psa na rok 2008“. V něm pak žalobkyně dává průchod svým emocím souvisejícím s negativním vztahem k F. K., starostovi obce Bolehošť.

Z uvedeného krajský soud dovodil, že nejde o dopisy, které by žalobkyně rozesílala veřejnosti, nýbrž o „úřední poštu“, když byly doručovány orgánům veřejné správy a navíc se týkaly i správních záležitostí. A pokračoval, že na řešení takovýchto případů (hanlivá podání), je prvořadě pamatováno v ustanovení § 62 správního řádu. S odůvodněním, že tedy měla být daná věc projednána podle správního řádu, krajský soud žalované rozhodnutí, jakož i prvoinstanční správní rozhodnutí, jež mu předcházelo, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dlužno přitom poznamenat, že podle uvedeného ustanovení správního řádu lze uložit pořádkovou pokutu za hrubě urážlivé podání až do výše 50.000,--Kč.

Žalovaný napadl rozsudek krajského soudu ze dne 20. srpna 2009, č.j. 51 Ca 11/2008-26, kasační stížností. Na základě ní Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. dubna 2010, č.j 5 As 76/2009-69, uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyplynulo z něho následující.

Předně to, že z dopisů samotných je zřejmé, že žalobkyně nevyjadřovala svůj názor na činnost F. K., coby oprávněné úřední osoby vykonávající veřejnou správu, resp. představitele obce, a že výroky, kterých užila (negramota, dement, zloděj, podvodník a lhář, budeš muset na léčení jako ta tvoje, apod.) zjevně

Pokračování 51A 10/2010

směřovaly k poškození cti, důstojnosti a pověsti jmenovaného jakožto občana - fyzické osoby. Byla-li taková urážlivá podání doručena i osobám jiným, resp. dalším správním orgánům, lze tak usuzovat na to, že se žalobkyně dopustila urážlivého chování vůči jmenovanému před dalšími osobami, tzn. na veřejnosti, nikoli v souvislosti s probíhajícím správním řízením.

Osobní útoky na fyzickou osobu lze pak řešit podáním návrhu na projednání přestupku ublížení na cti dle § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona nebo podáním oznámení pro podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle jeho § 49 odst. 1 písm. c), nejde-li o urážku, ale o vyhrožování újmou na zdraví, drobné ublížení na zdraví, schválnosti, či jiné hrubé jednání. Úřední osoba, resp. oprávněná úřední osoba z titulu výkonu své funkce neztrácí základní lidská práva a svobody, deklarovaná Listinou (srovnej čl. 7 a čl. 10), a jakkoli je vztah občan - „úředník“ v mnohém asymetrický, i zde platí určitá všeobecně uznávaná pravidla slušnosti a občanského soužití. Není důvod, aby byl „úředník“ z ochrany garantované ustanoveními § 49 zákona o přestupcích vylučován.

Podle ust. § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona se přestupku dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch. Dne 27. 2. 2008 podal poškozený F. K. návrh na projednání přestupku, jakožto soukromá fyzická osoba, přičemž popsal urážlivé dopisy, jimiž žalobkyně uráží jak jeho, tak i jeho rodinné příslušníky, mimo jiné diskredituje jeho osobu, jakožto veřejného činitele i na jiných úřadech, kam byly písemnosti doručeny. Poškozený tudíž zcela jednoznačně popsal, jak vnímá charakter útoku. Skutečnost, že se jedná o veřejného činitele, jak již bylo uvedeno výše, sama o sobě neznamená, že nelze použít přestupkového zákona, tím spíše, popsal-li poškozený skutek, kterým byla naplněna skutková podstata přestupku. Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil právnímu posouzení, které učinil krajský soud, že mělo být postupováno podle speciálního ustanovení § 62 odst. 2 správního řádu, neboť se zákon o přestupcích na danou věc nevztahuje. A pokračoval, že skutečnost, zda byl hanlivý výrok pronesen před jedinou třetí osobou, či před více takovými osobami, má vliv pouze na intenzitu ublížení na cti, a nikoli na samotný jeho fakt. Počet osob, jež výrok slyšely, tak určuje pouze závažnost přestupku, plynoucí z míry ublížení na cti, a nikoli fakt jeho spáchání. Stačí tak v řadě situací, aby posluchačem, či obecně příjemcem hanlivého výroku byla jediná osoba, pokud i v očích oné jediné osoby může být haněný uražen či vydán v posměch. Nejvyšší správní soud se dále vyjádřil k otázce zavinění žalobkyně v dané přestupkové věci s tím, že musela být srozuměna s tím, že poškozený F. K., který v té době byl osobou veřejně činnou a veřejnosti znám, musel být výroky směřujícími na jeho osobu i jeho rodinné poměry právě v očích této veřejnosti dotčen.

Závěrem Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalobkyně ostatně ani nenamítala skutečnost, že mělo být postupováno dle jiného právního předpisu, ale to, že rozhodnutí o přestupku bylo vydáno, aniž by se mohla účastnit řízení, přitom správní orgán nepřihlédl k její omluvě z jednání, resp. že rozhodnutí bylo vydáno i přesto, že svoji neúčast řádně omluvila; dále namítala, že výše pokuty nebyla náležitě

Pokračování 51A 10/2 010odůvodněna. Krajský soud proto zavázal, aby se v dalším řízení těmito námitkami zabýval.

K novému projednání žaloby nařídil krajský soud jednání na den 18. března 2011. Každý z účastníků řízení při něm zůstal na svých dosavadních stanoviscích.

Žalobkyně při něm doplnila, že poté, co Krajský soud v Hradci Králové vydal zrušující rozsudek ze dne 20. srpna 2009, č.j. 51 Ca 11/2008-26 (následně zase zrušený Nejvyšším správním soudem – viz vpředu), bylo dané přestupkové řízení zastaveno, o čemž byla vyrozuměna dopisem Městského úřadu Kostelec nad Orlicí ze dne 1. února 2010, č.j. : SOO 3353/2008-2376/2010-ur. Trvala přitom na tom, že se z účasti na jednání, nařízeného k projednání přestupků na den 21. 4. a z jednání ze dne 20. 5. 2008 řádně omluvila. Učinila tak vždy předem a počítala s tím, že důvody své neúčasti na těchto jednáních doloží poté, co bude žalovaným uvědomena o tom, že se může seznámit s podklady rozhodnutí. Jednání dne 21. 4. 2008 se neúčastnila z důvodu školení v Rychnově nad Kněžnou o dotacích, pořádaného Ministerstvem zemědělství, jednání dne 20. 5. 2008 z důvodu plánovaného ošetření u lékaře.

S odkazem na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2010, č.j 5 As 76/2009-69, žalobkyně dále tvrdila, že se za vinu jí kladených přestupků nedopustila, neboť nebyla tou osobou, která by předmětné dopisy rozesílala. Stěžovatel byl totiž žalovaný, přičemž Nejvyšší správní soud spojuje výroky, o které v dané věci jde, právě s ním (viz např. na č. l. 72 ve druhém odstavci). Závěrem zdůraznila, že nebylo její povinností zúčastňovat se nařízených jednání, ale bylo povinností rozhodujících orgánů veřejné správy dát jí příležitost před rozhodnutím ve věci vyjádřit se k jeho podkladům.

F. K., jako zúčastněná osoba na řízení, se ztotožnil s obsahem žalovaného rozhodnutí, přičemž odkázal na všechny své dosavadní podání. Dále zmínil jednání vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 74/2006, jež však s projednávanými skutky nesouvisí.

Žalobkyně zaslala soudu po skončení soudního jednání a ještě před vyhlášením rozsudku celkem dvě podání datované dnem 18. 3. 2011. V nich se znovu dotýkala chování osoby F. K. a jeho rodiny, a to v souvislosti s trestním řízením vedeným před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou či v místě bydliště, poukazovala na to, že přestupkové řízení bylo pro zánik odpovědnosti přestupků zastaveno, a že podle vpředu již uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se projednávaných přestupků vlastně dopustil žalovaný. Připomínala rovněž předchozí rozsudky krajského soudu, podle nichž skutečnost, že účastníkovi není dána možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a navrhovat důkazy, může mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci.

Na základě shora uvedeného poté dospěl Krajský soud v Hradci Králové k následujícím zjištěním a právním závěrům. Postupoval přitom v intencích rozsudku Pokračování 51A 10/2 010

Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2010, č.j 5 As 76/2009-69, jehož právním názorem byl ve smyslu § 110 odst. 3 s.ř.s. vázán.

Žalobkyně předně namítala, že žalovaný porušil § 36 odst. 3 správního řádu. Podle tohoto ustanovení „Nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“ Podle tohoto ustanovení tedy mají účastníci řízení obecně právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům. To ovšem tehdy, jak vyplývá hned z úvodu citovaného ustanovení, „nestanoví-li zákon jinak“. A správní řád stanoví jinak v § 90 odst. 1 písm. c), podle něhož se v odvolacím řízení, a žalovaný byl odvolacím orgánem a vedl odvolací řízení, postupuje podle § 36 odst. 3 pouze tehdy, pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem. Žalovaný však rozhodoval jen na základě obsahu správního spisu, který mu byl předložen prvoinstančním správním orgánem, sám žádné nové důkazy neprováděl a neopatřoval, a proto ani neměl zákonnou povinnost postupovat vůči žalobkyni podle jí namítaného § 36 odst. 3 správního řádu. Uvedenou námitku proto shledal krajský soud nedůvodnou.

Žalobkyni nebylo možno přisvědčit ani v tom, že byla věc projednána v rozporu se zákonem v její nepřítomnosti, když se z nařízených jednání vždy řádně omluvila. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobkyně byla s dostatečným předstihem předvolána k ústnímu jednání k projednání přestupků na den 21. 4. 2008. Reagovala na ně podáním z 10. 4. 2008 a v něm pak zejména s otázkou na to, jací svědci byli k jednání předvoláni. Ani slovo o tom, že by jí nějaká důležitá skutečnost bránila v účasti na jednání. Přesto se k jednání nedostavila. Komisi přitom byla doručena ten den prostřednictvím žalovaného omluva žalobkyně z účasti na jednání s tím, že se dne „ 21. 4. 2008 zúčastňuje školení a tudíž má tuto omluvu komise považovat za dostatečnou.“ Za takovou ji však prvoinstanční správní orgán nepovažoval a žádal proto po žalobkyni další vysvětlení, na což žalobkyně reagovala dopisem ze dne 5. 5. 2008 jen tím, že její účast na školení v Rychnově nad Kněžnou byla bezpodmínečně nutná. Žádné další bližší dovysvětlení své neúčasti na jednání žalobkyně neuvedla, a proto její omluva nebyla považována za dostatečnou.

Podáním ze dne 7. května 2008 předvolal prvoinstanční správní orgán žalobkyni na den 20. 5. 2008, a to za účelem seznámení se s podklady rozhodnutí v přestupkové věci. Toto předvolání žalobkyně obdržela dne 15. 5. 2008. Z jednání se dne 19. 5. 2008 omluvila dopisem s tím, že je u lékaře. Mimo jiné v něm uvedla, že „Pakliže svědci nebudou v jeden den předvoláni, bohužel již nejsem na vaše praktiky zvědavá, když ...“. Prvoinstanční správní orgán k tomu konstatoval, že skutečnost, že se žalobkyně omluvila z jednání den před jeho konáním, nesvědčí o tom, že by byla natolik nemocná, že by ošetření u lékaře bylo nezbytné právě až druhý den ráno. A pokud šlo o plánované vyšetření, tak že není omluva včasná, protože v tom případě musela být o důvodu své nepřítomnosti na jednání informována určitě dříve, než den před návštěvou lékaře. Kromě toho byla žalobkyně v jiných přestupkových řízeních dostatečně poučena o tom, že důvod své nepřítomnosti na nařízeném jednání musí vždy náležitě doložit.

Pokračování 51A 10/2 010

Krajský soud dospěl k závěru, že neuznal-li prvoinstanční správní orgán omluvy žalobkyně z výše uvedených jednání a důvodů za důležité a bez dalšího ve věci rozhodl, postupoval v souladu se zákonem.

Podle § 74 odst. 1 přestupkového zákona lze v nepřítomnosti obviněného z přestupku věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Tak tomu bylo v přezkoumávané věci ze strany žalobkyně. Ačkoliv totiž věděla s dostatečným předstihem, kdy budou její tři přestupkové věci projednávány, k jednáním se bez náležité omluvy nedostavila. Důvody svých omluv přitom řádným způsobem neprokázala a těmi, jimiž se o to snažila ani prokázat nemohla, neboť omluvy na neodkladné soukromé záležitosti nemohou mít přednost před záležitostmi úředními. Zvláště když obviněný z přestupků jejich potřebu sám svoji činností vyvolá. Ostatně o tvrzených překážkách, jež žalobkyni údajně bránily v účasti na jednání, by musela žalobkyně vědět dopředu a měla se podle toho také zařídit. Rozhodně si dále nemohla ani myslet, že bude svoji účast na jednání podmiňovat svými požadavky na jeho průběh, např. tím, jako v dané věci, že bude vyhověno jejím návrhům ohledně předvolání svědků. Správní orgány konají bez ohledu na názory soukromých osob a žádná právní norma nepřipouští, aby občané nejprve hodnotili zákonnost jejich postupu a teprve na základě tohoto jednali způsobem, který považují za správný. Tak se totiž snadno stane, jako v daném případě, že se sami vyloučí z účasti na projednání své věci. To ovšem nelze klást k tíži správnímu orgánu. Pokud má účastník řízení výhrady k postupu správního orgánu, může se mu bránit adekvátními prostředky, např. odvoláním proti rozhodnutí v něm vydaným.

Účastník, který se omlouvá z účasti na jednání, si také nemůže myslet, že musí být jeho omluva automaticky přijata. Je proto vždy v jeho zájmu se o tom včas přesvědčit, což žalobkyně podle obsahu správního spisu vůbec nečinila. K věci přistoupila v tomto směru velmi laxně, když i podle žaloby chtěla důvod své neúčasti při jednáních doložit později, při seznamování se s podklady rozhodnutí. Ani k němu se však dne 20. 5. 2008 bez řádné omluvy nedostavila, takže jsou irelevantní její stesky, že neměla možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Ostatně žalobkyně musí mít v důsledku četnosti svých žalob podaných u krajského soudu takové zkušenosti se státní správou, že musela vědět, že může nahlédnout do správního spisu v podstatě kdykoliv, tedy bez ohledu na výzvu správního orgánu. Přitom vzhledem k výše uvedenému se správnímu orgánu nelze ani divit, že častost omluv žalobkyně z jednání (ať již přímo ve svých věcech nebo jako obecná zmocněnkyně jiných členů své rodiny) jej vede k tomu, že přistupuje k jejím omluvám s vysokou mírou obezřetnosti.

Vzhledem k uvedenému se krajský soud ztotožnil se závěry orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení, že bylo možno ve věci jednat a rozhodnout bez ohledu na to, že si žalobkyně cestu k nim nenašla.

Pokud jde o naplnění skutkové podstaty daného přestupku, respektive celkem tří stejných přestupků, neboť žalobkyně napsala, podepsala a dala do oběhu na veřejnosti celkem tři urážlivé dopisy, přičemž je zcela bez významu, kdo je na úřady Pokračování 51A 10/2 010

osobně doručil, ztotožňuje se krajský soud plně za závěry žalovaného, jak jsou podrobně rozebrány v odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Proto na ně v celém rozsahu odkazuje, neboť jinak by musel jen jinými slovy vyjádřit totéž, nehledě na to, že tuto otázku již rozebral a zhodnotil také Nejvyšší správní soud, jak uvedeno výše. Krajský soud tak má za prokázané, že se žalobkyně přestupků, jejichž skutková podstata je vymezena v § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona dopustila a nic na tom nemohou změnit ani její námitky, že z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2010, č.j 5 As 76/2009-69, vyplývá, že se daných přestupků dopustila stěžovatelka, kterou nebyla. Došlo-li totiž v odůvodnění posledně uvedeného rozsudku na některých jeho místech k záměně účastníků řízení o kasační stížnosti, jedná se jen o zřejmou nesprávnost, s níž koneckonců počítá i zákon, neboť může vzniknout i při té největší pečlivosti. Důležité pro věc však je, že tato zřejmá nesprávnost nemá vliv na věcnou stránku rozhodnutí. Krajský soud hodnotí tyto námitky žalobkyně jako hru se slovíčky a vytrhávaní jednotlivostí z kontextu a smyslu celé věci. Neopodstatněný byl rovněž požadavek žalobkyně na výslechy svědků v tom směru, zda u nich její dopisy vyvolaly stav, na který dopadá ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. Jejich odmítnutí vliv na zjištění skutkového stavu věci nemělo, neboť jak již bylo judikováno i Nejvyšším správním soudem ve zmíněném rozsudku, k naplnění skutkové podstaty přestupku podle uvedeného ustanovení plně postačuje skutečnost, že je příjemcem hanlivého výroku i jen jediná osoba, pokud i v očích oné jediné osoby může být haněný uražen či vydán v posměch. Naplnění této skutečnosti pak nelze hledat v intelektuální úrovni jednotlivých osob zvlášť, nýbrž objektivně ve všeobecných a mravních názorech dané společnosti. Krajský soud nemá pochyb o tom, že se žalobkyně za vinu jí kladených skutků dopustila, když jí napsané předmětné dopisy třeba kvalifikovat jako útok porušující čest F. K.. Již jen samy tyto skutečnosti pro zjištění viny žalobkyně plně postačovaly.

Za přestupek podle § 49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, tedy tomu, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch, bylo možno uložit v době vydání žalovaného rozhodnutí podle jeho druhého odstavce pokutu do výše 1.000,--Kč (nyní až 5.000,--Kč). V dané věci byla uložena pokuta ve společném řízení při souběhu celkem tří stejných přestupků (viz dopisy, jež vedly k zahájení přestupkového řízení, a to ze dne 18. 12. 2007, ze dne 1. 2. 2008 a ze dne 6. 2. 2008). Při stanovení výše pokuty bylo přihlédnuto k úmyslu žalobkyně znevážit F. K. na veřejnosti, a to především jako starostu, k tomu, že se žalobkyně dopouští podobných jednání opakovaně, k narušeným sousedským vztahům rodin obou účastníků řízení a ke způsobu trestání obdobných přestupků. Vzhledem k tomu, že se jedná fakticky o úhrnnou sankci, odpovídá správní uvážení o její výši tehdejším poměrům. Výše pokuty tak podle krajského soudu nepřekračuje zákonem stanovené meze a je zjevně přiměřená.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Pokud žalobkyně poukazovala na skutečnost, že po předchozím rozsudku krajského soudu, následně zrušeného výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, bylo přestupkové řízení v daných věcech zastaveno, třeba poznamenat, že tato okolnost Pokračování 51A 10/2 010

nebrání tomuto rozsudku. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2010, č.j 5 As 76/2009-69, totiž byla věc vrácena takříkajíc na začátek, přičemž žalované rozhodnutí má nyní znovu plnou relevanci a lze podle něho vymáhat uloženou pokutu a náklady přestupkového řízení. Jen pro úplnost třeba dodat, že má žalovaný právo (a to mimo tento rozsudek) na vrácení částky 2.000,--Kč, kterou zřejmě zaplatil žalobkyni podle dnes již zrušeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. srpna 2009, č.j. 51 Ca 11/2008-26.

Pokud pak žalobkyně v průběhu soudního přezkumného řízení poukazovala na to, že obdobných útoků, za něž byla uznána vinou ze spáchání daných přestupků, se dopouští i F. K., nic jí nebrání v tom, aby se rovněž domáhala ochrany, ať již po linií správní či žalobou na ochranu osobnosti.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaný se tohoto práva výslovně vzdal.

Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností, které ji soud uložil. Žádné takové náklady zúčastněné osobě nevznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 25. března 2011 JUDr. Pavel Kumprecht, v. r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru