Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

43 Az 36/2016 - 98Rozsudek KSHK ze dne 19.10.2017

Prejudikatura

6 Azs 479/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Azs 383/2017

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 43Az 36/2016 - 98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci žalobce: S. K., t. č. na adrese Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, zast. Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou v Hradci Králové, Československé armády 287/19, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze 2. 8. 2016, č. j. OAM-326/ZA-ZA11-ZA16-2016,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání shora identifikovaného rozhodnutí, jímž mu žalovaný neudělil mezinárodní ochranu podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

V žalobě uvedl, že má důvodné obavy, že v případě jeho návratu na Ukrajinu, jíž je státním příslušníkem, bude vystaven skutečnému nebezpečí vážné újmy, a to v podobě mučení nebo jiného nelidského či ponižujícího zacházení (§ 14 a zákon o azylu), přičemž má zároveň z důvodu své čuvašské národnosti, jakož i příslušnosti k ruskojazyčné skupině, odůvodněný strach z pronásledování (§ 12 písm. b) zákona o azylu), a to i ze strany orgánů veřejné moci, přičemž z uvedených důvodů nebude moci na Ukrajině využít účinné ochrany svých základních lidských práv. Reálně mu totiž hrozí, že bude bezpečnostními složkami (policie, SBU) zadržen, držen v podmínkách neodpovídajících zachování lidské důstojnosti, mučen a podroben ponižujícímu výslechům. Jak se již dříve zmínil, již v minulosti byl ze strany ukrajinských bezpečnostních složek vystaven násilí a bití. Uvedl, že i v oblasti Charkova pak dále též na celém území Ukrajiny jsou zaznamenávány případy násilných zadržení a mučení ze strany orgánů ukrajinské výkonné moci i SBU. Rovněž úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ve své zprávě z 16.8.- 15.11.2015 upozorňuje na případy mučení a nelidského zacházení ze strany ukrajinských bezpečnostních složek vůči lidem, kteří jsou podezříváni z podpory Doněcké či Luhanské republiky nebo u nichž je shledávána hrozba územní integritě Ukrajiny (bod 42 zprávy). Jako ruskojazyčný Čuvaš bude nepochybně z takových aktivit podezírán a je vysoká míra pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že tak bude vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení. Jak přitom úřad v citované zprávě uvádí, zprávy o lidech zadržovaných na Ukrajině na oficiálních místech detence s akutním rizikem mučení a jiného nelidského zacházení vyžadují vysoké pozornosti s tím, že nic nenasvědčuje, že by těchto praktik ubývalo (bod 48 zprávy). I s ohledem na tyto zprávy, jakož i četné zkušenosti Ukrajinců v podobném postavení, nemůže proto obstát závěr správního orgánu, že se žalobce může obrátit o pomoc na ukrajinské státní orgány, které dle výše uvedených informačních zdrojů deklarují boj proti diskriminaci z etnických důvodů. Žalobce upozornil, že informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1. 8. 2014, kterou správní orgán cituje v tomto smyslu, nemůže obstát nejen pro rozpor se shora uvedenými závěry, ale i pro svoji zastaralost. Tato informace je nadto zcela obecná a pomíjí specifické okolnosti žalobcova jazyka a národnostního původu.

Dále žalobce upozornil, že tu nejde o obavy, jež by vyplývaly z obecně mezilidských vztahů mezi etnickými Rusy a Ukrajinci, jimiž správní orgán věnoval v odůvodnění svého rozhodnutí takové pozornosti, ale o vztah ukrajinské státní moci a jejich bezpečnostních složek k dodržování lidských práv, a to zejména lidí žalobcovy národnosti a jazyka. Politické proklamace a postavení některých politických stran nemůže nic změnit na faktickém stavu stran dodržování lidských práv na Ukrajině. Pokud jde o další zdroje citované správní orgánem, pak z nich dle žalobce není zřejmé, jak zpochybňují jeho argumenty shora uvedené, a jaké konkrétní relevantní skutečnosti z nich správní orgán vyvozuje a jak je hodnotí. Jedná se tedy o typické, nikoliv ovšem přípustné, souhrnné skutkové zjištění.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce je legalizace pobytu na území České republiky, obava z návratu na Ukrajinu kvůli špatné bezpečnostní situaci, kdy se žalobce na Ukrajině obává války, silné korupce, nacionalismu – fašismu, povolání do ukrajinské armády. Žalobce dále očekává, že na Ukrajině bude mít veliké problémy, protože se narodil v Rusku. SBU ho může obvinit ze spolupráce s Ruskem, zavřít ho do vězení, neboť takových případů je mnoho. Místo posledního pobytu žalobce na Ukrajině bylo v Charkově. Žalobce na území České republiky žije od roku 2006, ale naposledy na její území vstoupil v dubnu 2014, když přicestoval autobusem z Charkova přes Lvov a Polsko do Prahy. Dne 8. 4. 2016, kdy žalobce správnímu orgánu poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu, žalobce uvedl, že v České republice zůstal bez dokladů – nelegálně, neboť nedostal trvalý pobyt. Obrátil se proto na právníka. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, který byl se žalobcem veden téhož dne, žalobce osvětlil, že za právníkem byl třikrát, vždy tam byl někdo jiný. Řekli mu, že je pozdě. Když žalobce obdržel informaci, že s jeho pobytem nejde nic dělat, „odjel na azyl“. O legalizaci jiným způsobem žalobce neusiloval. Právníci žalobci všechno vysvětlili, řekli mu, že nemá jinou možnost, tedy se ani o nic jiného nepokoušel. Žalobce se obává, že ukrajinská policie bude z databáze vědět o jeho překročení hranic a budou po něm požadovat peníze, protože policisté jsou zkorumpovaní a jsou to bandité. Policie by ho mohla zadržet a sebrat mu všechny peníze, protože by si řekli, že byl v Evropě a tedy peníze má, a vymysleli by si záminku, jak se k žalobci dostat, například by mu podstrčili drogy. Zadržení policií by bylo dle žalobce motivováno snahou policie se nezákonně obohatit na jeho úkor, žalobce by se nemohl obrátit na nikoho se žádostí o pomoc, měl by z toho problémy, lidé se policie bojí. Žalobce by potřeboval velké peníze, aby něčeho dosáhl, protože na Ukrajině je velká korupce. Žalovaný uvedl, že ze samotné podstaty azylového práva plyne, že v případě mezinárodní ochrany se jedná o institut výjimečný. Řízení o mezinárodní ochraně je, jak již bylo Nejvyšším správním soudem mnohokrát judikováno, zcela mimořádným institutem, který slouží k ochraně cizinců pociťujících důvodnou obavu před pronásledováním v zemi původu nebo kterým by v případě návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Správní orgán poukázal na zjevně účelové jednání žalobce, který o mezinárodní ochranu požádal až po svém dlouholetém pobytu na území České republiky. Správní orgán připomněl, že ačkoli v zákoně o azylu konkrétní lhůta, v níž je po překročení státní hranice potřeba požádat o mezinárodní ochranu, stanovena není, podání žádosti o mezinárodní ochranu deset let po vstupu žalobce do České republiky, přestože v dřívějším podání žádosti mu zjevně nic nebránilo, rovněž nasvědčuje tomu, že o mezinárodní ochranu požádal opravdu ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice. O právě uvedeném svědčí kromě shora citovaného vyjádření žalobce též to, že o mezinárodní ochranu požádal nejen až po skončení svého dlouhodobého legálního pobytu v České republice, ale učinil tak zejména až poté, co s ním bylo zahájeno správní řízení o správním vyhoštění dle zákona o pobytu cizinců. K obavě žalobce, že bude mít v případě návratu na Ukrajinu velké problémy, protože se narodil v Rusku, „takže pro Ukrajince je Rus“, resp. protože patří k ruskojazyčné skupině, správní orgán konstatuje, že po provedeném správním řízení nedospěl k závěru, že by žalobci z těchto důvodů hrozilo pronásledování. Správní orgán odkazuje na stranu 4 a 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se s tvrzenými obavami žalobce dostatečně vypořádal, a na shromážděné podklady k rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, které jsou součástí správního spisu a z nichž správní orgán při posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce vycházel. Z výše uvedených podkladů vyplývá například i to, že etnickým Rusům, kteří tvoří zdaleka největší etnickou menšinu na Ukrajině, nejsou upírány politické svobody a práva a že ukrajinské orgány se snaží dělat vše pro eliminaci potenciální diskriminace etnických skupin v ukrajinské společnosti včetně ruské menšiny. Žalovaný též poukázal na zprávu nevládní organizace Equal Rights Trust ze srpna 2015, v níž se uvádí, že přestože konflikt mezi Ukrajinou a proruskými separatisty na východě země vedl k vytvoření negativnějšího obrazu ruského státu mezi ukrajinskou veřejností, zdá se, že se toto nepromítlo do negativního postoje či chování vůči etnickým Rusům na Ukrajině, když při průzkumu provedenému nezávislými aktéry bylo zjištěno, že byť konflikt na východě země sice zvýšil napětí mezi dvěma dříve téměř nerozlišitelnými skupinami, vztahy mezi etnickými Rusy a většinou jsou historicky dobré bez důkazů o etnické diskriminaci a že řadoví Ukrajinci jasně rozlišují mezi svým záporným postojem k ruskému státu a svým postojem k etnickým Rusům na Ukrajině. Správní orgán též poukazuje na to, že žalobce pochází z města Charkov, tedy z východní části Ukrajiny, které je převážně ruskojazyčné. Pokud by přesto byly žalobci jakožto příslušníku ruskojazyčné skupiny žijícího na Ukrajině ve vlasti upírány jeho základní práva a svobody nestátními soukromými subjekty či jedinci anebo pokud by se žalobce cítil jakkoli ohrožen nestátními nacionalistickými skupinami, jako tomu mělo být v případě incidentu z lvovského nádraží v roce 2014, protože žalobce mluvil na pokladně rusky, má žalobce možnost obrátit se s žádostí o pomoc na státní orgány své vlasti, které deklarují boj proti diskriminaci etnických menšin. Může podat též stížnost proti postupu policejních složek u prokuratury, případně u útvaru vnitřní kontroly konkrétního policejního okrsku. V případě žalobcem popsaného konfliktu na lvovském nádraží mezi ním a skupinkou nacionalistů se však žalobce na policii ani neobrátil (se zdůvodněním, že by mu stejně nepomohla). Pomohli mu nicméně ukrajinští spoluobčané, z čehož lze mimo jiné i usuzovat, že ukrajinská společnost není obecně nepřátelská vůči ruské menšině žijící na Ukrajině. Správní orgán odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004-41, dle něhož platí, že „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ Žalobce však ničeho takového neučinil a k ochraně svých práv nevyužil všechny mechanismy, které mu právní řád jeho vlasti nabízí. Z tohoto důvodu ani nelze předjímat, že by mu adekvátní pomoc ze strany státních orgánů nebyla zajištěna či že by mu byla dokonce odmítnuta. Odůvodnění žalobce, že by mu policie stejně nepomohla, neobstojí. Správní orgán je po zhodnocení informačních zdrojů, které v průběhu správního řízení shromáždil a z nichž při posuzování žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany vycházel, nucen konstatovat, že na území Ukrajiny neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14 a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Stav zhoršené bezpečnostní situace nadále panuje pouze ve dvou z 24 oblastí, na něž je Ukrajina administrativně rozdělena, konkrétně v Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny při hranicích s Ruskem, kde probíhají ozbrojené střety mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a místními proruskými separatisty. Žalobce pochází z města Charkov v Charkovské oblasti. Tato oblast sice sousedí s Luhanskou a Doněckou oblastí, ale zhoršená bezpečnostní situace se tohoto regionu netýká. Samotné město Charkov pak leží zhruba 200 km od linie dotyku znepřátelených stran a je pod plnou kontrolou současné proevropsky orientované ukrajinské vlády.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že došlo při posuzování jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze strany žalovaného k takovým pochybením, jejichž následkem byl zkrácen na svých právech. Nejzásadnějším pochybením pak žalobce shledává skutečnost, že žalovaný se nesprávně vypořádal se všemi okolnostmi, které v řízení o udělení mezinárodní ochrany vyšly najevo a nebral na vědomí všechny žalobcem tvrzené skutečnosti, čímž porušil ustanovení § 50 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále žalovaný zároveň porušil i zásady dobré správy zakotvené v § 2 správního řádu, když podle názoru žalobce rozhodl nepřiměřeně okolnostem daného případu. Žalovaný v průběhu svého rozhodování ve věci taktéž dle názoru žalobce porušil ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, a to tím, že v dostatečné míře neuvedl podstatné důvody a podklady pro své rozhodnutí a zároveň v tomto rozhodnutí nesdělil, jak se vypořádal s některými námitkami žalobkyně a s jejím vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Žalobce má na rozdíl od žalovaného za to, že v jeho případě jsou naplněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu, že žalobce má odůvodněný strach z pronásledování, z důvodu rasy, národnosti a příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož občanství má. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 5 Azs 36/2008, bod IV, v němž bylo uvedeno, že „Pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu musí žadatel kumulativně splnit následující kritéria: (1) musí se nacházet mimo zemi svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach [viz § 12 písm. b) zákona o azylu]; (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování [viz § 12 písm. b) zákona o azylu ve spojení s definicí pronásledování nyní zakotvenou v § 2 odst. 8 zákona o azylu]; (4) ochrana v zemi původu selhala (viz definice pronásledování nyní zakotvená v § 2 odst. 8 zákona o azylu); (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů [viz § 12 písm. b) zákona o azylu]; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (viz § 15 zákona o azylu).“ V kontextu s ustanovením § 2 odst. 8 zákona o azylu se přitom pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování, když dle ust. § 2 odst. 9 tohoto zákona původcem pronásledování může být i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Žalobce zdůraznil, že všechny výše uvedené podmínky splnil, když po celou dobu řízení tvrdil i žalovanému prokázal, že: (1) se po celou dobu řízení nachází mimo svou zemi původu; (2) má odůvodněný strach o své zdraví a život; (3) újma dosahuje intenzity pronásledování dle ust. § 2 odst. 8 zákona o azylu, když z důvodů čuvašské národnosti žalobce a jeho příslušnosti k ruskojazyčné skupině již v minulosti docházelo v zemi původu ke konfliktním situacím a dokonce byl i v minulosti orgány bezpečnostních složek v zemi původu napaden a zbit, (4) ochrana v zemi původu tedy evidentně selhala, když k aktům násilí vůči žalobci docházelo mimo jiné i ze strany bezpečnostních složek státu a žalobce se tak logicky obával se na jakékoli další příslušníky bezpečnostních sborů obrátit a v případě, že se o pomoc obrátil, nebyla mu poskytnuta a policisté si pouze řekli o úplatky a nadále nijak nekonali ve prospěch žalobce; (5) k pronásledování žalobce dochází z důvodů jeho čuvašské národnosti a příslušnosti k ruskojazyčné skupině; a (6) u žalobce není dána žádná skutečnost, která by dle ust. § 15 zákona o azylu vylučovala udělení mezinárodní ochrany.

Skutečnost, že v oblasti Charkova dochází k případům násilí ze strany bezpečnostních složek (ukrajinské výkonné moci a SBÚ) ostatně žalobce žalovanému i soudu již doložil, a to dokumentem „Remarks by Ivan Šimonovič, Assistant Secretary – general for Human Rights, to the Human Rights Council on Cooperation and assistance to Ukraine in the field of human rights, Geneva, 22 March 2016“ a rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ve své zprávě „Report on the human rights situationin Ukraine 16 August to 15 November 2015“ osobní zkušenosti i obavy žalobce potvrzuje a ostatně ani žalovaný sám předložené důkazy žalobce nijak nezpochybňoval, pouze se je následně bez podrobnější argumentace snažil bagatelizovat a tvrzení žalobce účelově zkreslovat a zlehčovat ve snaze o odůvodnění zamítavého rozhodnutí. Takovým příkladem zkreslování skutečností je z pohledu žalobce rovněž výklad žalovaného o účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu z důvodů, že žalobce se po příjezdu do ČR obrátil na právníka. K tomu žalobce dodává, že nemůže přeci jít k jeho tíži skutečnost, že z neznalosti místního právního řádu a snahy o zodpovědné řešení věci se rozhodl využít služeb právníka a poradit se s někým, kdo český právní řád zná a může tak žalobce poučit o jeho možnostech. Zároveň poukázal na to, že dikce v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu spojuje důvod udělení mezinárodní ochrany již s odůvodněným strachem z pronásledování a nikoli s pronásledováním samotným, jak je tomu v ust. § 12 písm. a) zákona o azylu. To by měl žalovaný vzít v potaz.

Žalobce pak měl za to, že v jeho případě jsou dány důvody, pro něž by měla být posouzena rovněž možnost pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, a to dle ustanovení § 14 zákona o azylu, tj. z důvodu tzv. humanitárního azylu, neboť žalobce je již ve vyšším věku a jeho zdravotní stav je špatný, když má problémy s kolenem, špatně chodí a rovněž má závažné problémy s hemoroidy.

Výše popsané obavy žalobce o jeho zdraví a život pro případ nuceného návratu do země původu jsou pak zásadně vyostřeny právě probíhajícím bojem na Ukrajině, který přerostl do rozsahu občanské války, a to mezi pravidelnou a mnohde i nepravidelnou Ukrajinskou armádou a tzv. separatisty z Doněcké a Luhanské oblasti a tedy lze konstatovat, že nyní probíhá na Ukrajině otevřený ozbrojený vnitřní konflikt (doslova občanská válka), který však přerůstá do mezinárodní podoby.

Při nařízeném jednání zástupkyně žalobce odkázala na svoje stanovisko ze dne 2. 11. 2016 s tím, že nové informace od žalobce nemá. Měla za to, že v jeho případě existují důvody pro udělení azylu ve smyslu § 12 až § 14 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu. Žalobce totiž patří k ruskojazyčné skupině a jeho strach z návratu na Ukrajinu a pronásledování lze zajisté považovat za důvodný. Pověřená pracovnice žalovaného setrvala na tom, že rozhodnutí je zákonné, neboť žalovaný hodnotil veškeré důvody, které žalobce spojoval se strachem z návratu na Ukrajinu. Žalobce nesplňuje podmínky § 12 zákona o azylu. K námitce, dle níž patří k ruskojazyčné skupině, se žalovaný podrobně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 4 až 5. Nedospěl při tom k závěru, že by žalobci hrozilo pronásledování. K incidentu, který se měl odehrát v roce 2014, pak žalovaný uvedl, že tuto skutečnost žalobce nenahlásil na příslušné státní orgány. Jeho obava ze zadržení z důvodu špionáže není ničím podložena, a lze ji považovat za spekulativní.

Dále byl při jednání proveden důkaz předložený žalobcem v průběhu soudního řízení založený ve spise na čl. 32 – 66 nazvaný: Dokument k situaci v oblasti lidských práv na Ukrajiny 16. 5. 2016 – 15. 8.2016, a dále Zpráva mezinárodního trestního soudu o předběžném šetření – 14. 11. 2016. Jejich obsah byl soudem ustanoveným tlumočníkem přeložen ve zkrácené formě do českého jazyka. Pověřená pracovnice žalovaného k důkazu uvádí, že v něm není nikterak konkretizováno jednání státních orgánů Ukrajiny s ruskou menšinou. Má tedy za to, že daný důkaz se na projednávanou věc nevztahuje.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále je na „s.ř.s.“) a po prostudování správního spisu v kontextu s žalobními námitkami usoudil následovně.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že dne 5. 4. 2016 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Dne 8. 4. 2016 poskytl údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany a konkrétně sdělil, že se narodil v obci Solněčnyj v Krasnojarském kraji na území tehdejšího Sovětského svazu. Je čuvašské národnosti a ukrajinské státní příslušnosti. Dokáže se dorozumět rusky a rozumí česky. Vyznává pravoslavné křesťanství. Je ženatý, ale s manželkou již 8 let nežije, dcera zemřela. Není členem žádné politické strany a nemá žádné politické přesvědčení. Jeho poslední adresa na Ukrajině před jeho odjezdem byla ve městě Charkov, zde měl trvalý pobyt. Na území České republiky žije již od roku 2006, ale naposledy vstoupil na toto území v dubnu 2014, kdy přicestoval autobusem z Charkova přes Lvov a Polsko do Prahy. O mezinárodní ochranu v České republice v minulosti nežádal. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že je v současné době zdráv, ale má potíže se srdcem a nohama, proto by potřeboval vyšetřit. O mezinárodní ochranu žádá, neboť nedostal v České republice trvalý pobyt a je zde nelegálně. Bojí se návratu na Ukrajinu, bojí se o svůj život – je tam válka, korupce a silný nacionalismus – banderovci a fašismus. Narodil se v Rusku a obává se, že může mít na Ukrajině velké problémy, nenajde si tam práci, neboť ho nikdo nezaměstná. Také nemá kde bydlet.

Krajský soud se prioritně zabýval důkazem předloženým žalobcem v průběhu soudního řízení a to dokumentem Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Jedná se o 15. dokument Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva k situaci v oblasti lidských práv na Ukrajině a pokrývá období od 16. května do 15. srpna 2016. Vyplynulo z něho, že vláda Ukrajiny 15. 6. 2016 informovala Generálního sekretáře OSN, že na základě přezkoumání situaci v oblasti bezpečnosti v jednotlivých okresech Doněcké a Luhanské oblasti do odvolání prodlužuje odstoupení od jednotlivých povinností uvedených v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech. Tohoto odstoupení je třeba, aby vláda oficiálně oznámila existenci výjimečného stavu, kdy je ohrožen život národa. Některá opatření, například prodloužení lhůty pro zadržení podezřelých ze 72 hodin na 30 dnů bez rozhodnutí soudu, se však zdají být výjimečná i za této situace. Opatření také umožňují omezovat svobodu pohybu. Bylo změněno Nařízení č. 637 o sociálních dávkách pro přesídlené osoby. Tyto změny bohužel mohou vytvářet překážky pro přístup k dávkám na základě místa původu, omezovat svobodu výběru místa pobytu a svobodu pohybu vnitřně přesídlených osob (dále také VPO) a vystavovat je dotěrným kontrolám. Změny v Nařízení č. 509 je třeba hodnotit kladně, protože zjednodušují administrativní postupy a zajišťují vyšší úroveň ochrany práv VPO. V červnu a červenci došlo k eskalaci ozbrojeného konfliktu (na východě Ukrajiny), což ohrožuje civilní obyvatelstvo. Ukrajinská armáda a ozbrojené síly podnikají bojové výpady z obydlených oblastí, takže obyvatelé pak trpí opakovanou palbou. Došlo k výraznému poškození občanské infrastruktury (plynovod, vedení elektrického napětí, zásobování vodou). Je ignorováno základní humanitární právo na ochranu škol jako objektů občanské infrastruktury. Ostřelováním často trpí i fungující nemocnice. Vládní síly i ozbrojené skupiny v některých případech používají školy a zdravotnická zařízení pro vojenské účely. Zvýšil se počet narušení režimu přerušení bojů, a to z obou stran konfliktu. Dochází ke svévolným popravám, výkonům trestů smrti bez řádného soudního projednání i úmrtí během zadržení. Jsou zdokumentované případy, kdy zadržené (na obou stranách konfliktu) vyslýchali bez přítomnosti advokáta, nenechávali je v noci spát, vyhrožovali jim a krutě s nimi zacházeli. Zvýšil se počet osob, které zmizely na kontrolních průchozích stanovištích. V Doněcké oblasti jsou stále drženi lidé, zadržení ještě před začátkem konfliktu. Jsou často v nedůstojných podmínkách a s omezeným přístupem k lékařské pomoci. Beztrestnost za vážná narušení a pošlapání lidských práv zůstává stále problémem i přes úsilí vládních orgánů Ukrajiny. Za dva roky ani jedna strana nepřiznala odpovědnost ani za jednu smrt v řadách civilních obyvatel, spojenou s ostřelováním. Podobné případy se ani nevyšetřují. Beztrestnost je také charakteristická pro případy násilného zmizení osob. Jen velmi málo osob je za podobné trestné činy stíháno. V „Doněcké republice“ i „Luhanské republice“ jsou vytvářeny a fungují paralelní vládní struktury včetně „soudů“. Tyto struktury nemají podle ukrajinských zákonů právní statut a odporují duchu Minských dohod. Fungují svévolně, chybí mechanismy umožňující obětem tohoto systému získat ochranu a náhradu škody. Pohyb civilistů přes hranici konfliktu omezen. Od června se válčící strany v rozporu s Minskými dohodami přiblížily ještě více k sobě. Došlo k zúžení neutrálního území a bylo mimo jiné nutno změnit místa kontrolních průchozích míst. Dochází k porušování práv na svobodu názoru a jeho svobodného vyjádření. Na novináře je ze strany vládních sil vyvíjen nátlak, často pak hovoří o autocenzuře. Roste počet případů útoků na ně. V důsledku konfliktu došlo na celém území Ukrajiny ke zhoršení ekonomické situace. Zvýšily se ceny výrobků a služeb. K 15. srpnu 2016 bylo zaregistrováno 1 714 388 VPO. Jejich integrace je velkým problémem. Chybí státní strategie a financování. Důsledkem je ekonomická a sociální marginalizace VPO. Většina obcí, které VPO přijaly, nedostala od státu dodatečné finance a musí se spoléhat na pomoc humanitárních organizací. Jedním z hlavních problémů VPO zůstává možnost získat práci a bydlení. Velmi problematická je také možnost pracovat. Právo na sociální zajištění a ochranu vnitřně přesídlených osob je dodržováno problematicky. Zaváděny jsou prověrky osob, a pokud je těmto lidem zamítnuta registrace, nedostanou žádné sociální dávky. Napětí mezi Ukrajinou a Ruskou federací roste. Pokračuje útlak krymských Tatarů. Jejich organizace Medžlis byla prohlášena za extremistickou a zakázána. Mizí lidé, nedodržuje se právo na patřičný právní postup a spravedlivý soud, porušováno je právo na svobodu pokojných shromáždění. Ta jsou povolena jen na určených místech, jejichž počet se stále snižuje. Porušována jsou práva na svobodu názoru a jeho vyjadřování.

Z pohledu shora naznačených skutkových zjištění a důkazních prostředků předložených žalobcem pak krajský soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho azylový příběh na základě výpovědi žalobce učiněné v řízení o mezinárodní ochraně a na základě informací o zemi původu. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce neuváděl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, nelze proto dospět k závěru, že by byl ve vlasti pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení dle názoru soudu rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Správní orgán se důkladně zabýval žalobcovou obavou z potíží, které by po návratu na Ukrajinu měl mít z toho důvodu, že je Rus. Krajský soud se přiklonil k názoru žalovaného, že žalobcovo tvrzení ohledně jeho obavy o bezpečnost vycházející z toho, že je Rus, nelze považovat za azylově relevantní a podřaditelné pod důvody uvedené v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný zcela zákonně zhodnotil, že aby bylo možné hovořit o pronásledování ve smyslu azylového zákona, musí být v souladu s ust. § 2 odst. 9 zákona o azylu původcem pronásledování státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem. Z informací, které správní orgán shromáždil během správního řízení a ani z důkazů předložených žalobcem však taková skutečnost nevyplynula. Žalovaný se touto otázkou detailně zabýval na str. 4 až 8 napadeného rozhodnutí a krajský soud na závěry zde uvedené v plném rozsahu odkazuje. Lze se totiž přiklonit k závěru, že pokud by byla na Ukrajině žalobci, jakožto příslušníkovi etnické menšiny, upírána jeho práva, může se obrátit o pomoc na státní orgány. Rusové přitom na Ukrajině tvoří zdaleka největší etnickou menšinu a z důkazů vyplývá, že jim nejsou upírány politické svobody ani práva. Řadoví Ukrajinci jasně rozlišují mezi svým záporným postojem k ruskému státu a postojem k etnickým Rusům. Rovněž tak nelze považovat za azylově relevantní důvod žalobcovu obavu z nezaměstnanosti. Pokud by taková situace nastala, má žalobce opět možnost obrátit se o pomoc na ukrajinské státní orgány. Rovněž tak nelze přisvědčit názoru žalobce, že by mu hrozila obava z pronásledování ze strany SBU a policie z důvodu jeho ruského původu. Žalobce neuvedl, že by proti němu bylo vedeno trestní stíhání nebo vyšetřování z důvodu špionáže. Žalobce není členem žádného politického ani společenského uskupení, které by aktivně vystupovalo proti současnému politickému zaměření Ukrajiny.

Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí (strana 6) vypořádal i se žalobcem uváděnou obavou z nástupu vojenské služby v souvislosti s aktuálním vývojem bezpečnostní situace na Ukrajině. Žalovaný konstatoval, že podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků vydaného UNHCR v Ženevě v září roku 1979, osoby, které byly donuceny opustit svou vlast na základě ozbrojeného národního nebo mezinárodního konfliktu, nejsou považovány za uprchlíky. Krajský soud rovněž připomíná, že ust. § 14a zákona o azylu pamatuje na situace, kdy cizinci hrozí v případě návratu do vlasti vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, možností udělení doplňkové ochrany a to právě z toho důvodu, že existence ozbrojeného konfliktu v zemi původu žalobce nemůže být důvodem pro udělení azylu. Lze se však přiklonit k názoru, že na území Ukrajiny neprobíhá ozbrojený konflikt, který by pro žalobce znamenal jakékoliv nebezpečí. Pokud se žalobce dovolává nepříjemností v případě výkonu vojenské služby, případně obav z jejího nenastoupení, pak tato obava nezakládá odůvodněný strach podřaditelný pod § 12 zákona o azylu. Vojenská služba na Ukrajině se řídí zákonem a podmínky jejího výkonu jsou zcela standardní. Za nenastoupení vojenské služby hrozí trest odnětí svobody, ovšem teprve v případě, že si dotyčný převezme povolávací rozkaz. Za důvod pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. b) tohoto zákona nelze považovat ani zhoršenou bezpečnostní situaci na Ukrajině, o níž se žalobce zmiňoval, a kterou i dokládal shora vzpomínaným důkazem. Z ničeho totiž nelze dovodit, že by se stav zhoršené bezpečnostní situace panující ve dvou z celkového počtu 24 oblastí, na něž je Ukrajina administrativně rozdělena, rozšířil i do dalších částí země. Žalobce pochází z města Charkov. Třebaže tato oblast sousedí s Luhanskou a Doněckou oblastí, které jsou pod kontrolou separatistických skupin, tohoto regionu se zhoršená bezpečnostní situace netýká, jak potvrzují zprávy UNHCR a OHCHR, neboť tato oblast se nachází pod plnou kontrolou současné proevropsky orientované ukrajinské vlády. Krajský soud rovněž přisvědčil názoru žalovaného týkajícího se momentální zhoršené ekonomické situace na Ukrajině, avšak nelze než ve shodě s tímto názorem konstatovat, tato okolnost nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Špatná ekonomická situace na Ukrajině totiž postihuje většinu občanů dané země a ekonomické potíže tedy nelze považovat za relevantní důvody dle zákona o azylu.

Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona.

Podle ust. § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. K otázce jeho udělení se opakovaně vyjadřoval i Nejvyšší správní soud. Lze tak jistě odkázat na jeho rozhodnutí č.j. 2 Azs 8/2004 ze dne 11.3. 2004, v němž se podává: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Pokud žalovaný odůvodnil, že s přihlédnutím k věku a zdravotnímu stavu žalobce neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud považuje učiněný závěr za přezkoumatelný. Žalobcův stav nevyžaduje žádnou specializovanou péči ani péči, která by byla v jeho vlasti nedostupná. Soud tak uzavírá, že žalovaný při posouzení důvodů dle § 14 zákona o azylu nevybočil z mezí stanovených zákonem a jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou.

Krajský soud dále z průběhu správního řízení zjistil, že správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí (str. 9 a 10) žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Žalovaný se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval všemi žalobcem tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany, uvedl, že v době rozhodování o žádosti žalobce na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu. Vyjádřil se k otázce povolání do armády se závěrem, že povinnost vykonat vojenskou službu ani případný postih v případě odmítnutí nastoupit k jejímu vykonání nelze vnímat jako vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. S těmito závěry se krajský soud ztotožňuje.

Krajský soud rovněž shledal, že se žalovaný zabýval otázkou, zda žalobci hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Přiklonil se k jeho závěru, že doplňkovou ochranu v uvedených případech lze shledat pouze tam, kde takové nebezpečí reálně a bezprostředně hrozí, nikoliv tam, kde vůbec nastat nemusí a může nastat pouze v případě přidružení jiných okolností, které nelze předjímat. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobce vyloučil jakékoliv potíže se státními orgány své země. Lze tak konstatovat, že žalobcovy obavy z válečného násilí jsou pochopitelné, nicméně je zřejmé, že situaci na Ukrajině nelze charakterizovat tak, že by způsobovala vážné obavy, že by žalobci v případě jeho návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti.

Pokud se týká obavy žalobce z povolání k výkonu vojenské služby a nasazení do války, žalovaný znovu zdůraznil, že existence této občanské povinnosti v jednotlivých státech, a dokonce i tresty za její nevykonání uznávají za naprosto legitimní i Ženevská konvence, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech nebo Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Její výkon tedy nelze považovat za vážnou újmu ve smyslu ust. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, neboť sama o sobě nemůže být vnímána jako nebezpečí mučení či nelidského zacházení nebo trestání. Žalovaný se rovněž zabýval otázkou, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalovaný dospěl k závěru, že na území Ukrajiny neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. K těmto závěrům se krajský soud rovněž přiklonil. Žalovaný se rovněž podrobně zabýval obavou žalobce ze střetu s ukrajinskými nacionalisty právě z důvodu, že je ruského původu. Z dostupných zdrojů však dovodil, že tato obava není důvodná, neboť dle zjištění jsou vztahy mezi etnickými Rusy a dalšími obyvateli historicky dobré bez důkazů o etnické diskriminaci. Navíc žalobce pochází z města Charkova, které je převážně ruskojazyčné. Pokud by se však žalobce při svém návratu do vlasti dostal s ukrajinskými nacionalisty do konfliktu, má možnost se obrátit o pomoc na ukrajinské státní orgány. Žalovaný dospěl rovněž k zákonnému závěru, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

V návaznosti na shora uvedené krajský soud uzavírá, že žalobcův názor, že ekonomická situace v jeho vlasti mnohdy neumožňuje jejím obyvatelům realizovat svoje právo na svobodnou volbu povolání a dosáhnout tak požadované ekonomické úrovně, je lidsky pochopitelný, nicméně je třeba zdůraznit, že takto jsou postiženi všichni obyvatelé jeho vlasti a z této situace nelze vyjímat jednotlivce.

Ze shora uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Závěry vyslovené žalovaný a potvrzené krajským soudem nemohly být vyvráceny ani důkazy shora citovanými, které žalobce v průběhu soudního řízení předložil.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný však náklady řízení nepožadoval, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Hradec Králové 19. říjen 2017

JUDr. Magdalena Ježková, v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: J. L.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru