Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Az 6/2011 - 53Rozsudek KSHK ze dne 31.10.2011

Prejudikatura

2 Azs 75/2005

6 Azs 12/2003

2 Azs 12/2004


přidejte vlastní popisek

32Az 6/2011-53

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce M. A., zast. Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem společnosti HLADÍK & TAUBER, advokátní kancelář, v.o.s., se sídlem v Brně, Příkop 6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.1. 2011, č. j. OAM-37/LE-05-K03-R2-2009, ve věci mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.1. 2011, č. j. OAM-37/LE-

05-K03-R2-2009 se ve výroku, kterým žalobci nebyl udělen azyl podle § 12, § 13,

§ 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii

České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) zamítá.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3.1. 2011, č. j. OAM-37/LE-05-K03-R2-

2009 se ve výroku, kterým žalobci nebyla udělena doplňková ochrana podle

§ 14a a § 14b zákona o azylu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce

6.120,-- Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Vratislava Taubera, advokáta

společnosti HLADÍK & TAUBER, advokátní kancelář, v.o.s., se sídlem v Brně,

Příkop 6, a to do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 26.1. 2011 žalobu, kterou dne 28.2. 2011 doplnil prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce-Organizace pro pomoc uprchlíkům a dne 1.3. 2011 prostřednictvím zvoleného zástupce Mgr. Vratislava Taubera, advokáta. Z důvodu předložení plné moci, udělené advokátovi, soud ustanoveného zástupce zprostil zastupováním žalobce.

Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu. Dle jeho názoru žalovaný v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany porušil ustanovení § 3 ve spojení s § 2 a § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť žalovaný nezjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti s nutností respektovat mezinárodní závazky. Dále namítá porušení ustanovení § 12 písm. b), § 14a zákona o azylu a článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce považuje použité informace o zemi původu k posouzení rizika vážné újmy a pro posouzení podmínek doplňkové ochrany za neaktuální, více jak rok staré. Pouze jedinou aktuální zprávou je informace MZV USA ze dne 11. 3. 2010, která však mapuje rok 2009 a vzhledem k tomu, že rozhodnutí bylo vydáno na počátku roku 2011, měly být dle jeho názoru použity informace o situaci v zemi původu za rok 2010. Uvádí, že právě tato zpráva popisuje mučení kurdských obyvatel během vazby a popisuje konkrétní případ navraceného kurdské muže, který byl na letišti při návratu do Damašku zadržen a později mučen. Vytýká žalovanému selektivní hodnocení shromážděných informací, když pominul ty části, které jeho obavy z návratu a následného postupu syrských úřadů podporují. Rovněž namítá nezákonný postup žalovaného spočívající ve zpochybňování některých jeho výpovědí ohledně jeho jednání či pronásledování. Namítá i neúplné hodnocení ohledně jeho vycestování, které je odůvodněné jen v obecné rovině. Je přesvědčen, že jeho obavy z pronásledování jsou motivovány jeho národností, tedy tím, že Kurd. Na podporu svého tvrzení odkazuje na zprávu Amnesty International z roku 2009, v níž se uvádí, že bezpečnostní složky postupují beztrestně a dopouštějí se mučení a nelidského zacházení, stejně hovoří i Zpráva MZV USA z března 2010. Žalobce má za to, že jak informace o zemi původu, tak jeho vlastní problémy s úřady v minulosti prokazují, že test „reálnosti rizika“ byl naplněn. V tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.3.2008, č.j. 2 Azs 71/2006-82.

V doplnění žaloby učiněném prostřednictvím zvoleného advokáta Mgr. Vratislava Taubera žalobce rozvádí své námitky ohledně skutkového hodnocení a postupu žalovaného při získávání podkladů pro rozhodnutí. Zpochybňuje hodnocení správního orgánu ve vztahu k jím doloženému zatykači, který správní orgán porovnával s „neoficiálně“ získaným zatykačem, k jehož způsobu získání má žalobce výhrady. V tomto směru namítá, že informace MZV č.j. 114413/2009-LPTP ze dne 31. 8. 2009, podle které má žalovaný „k dispozici originál zatýkacího rozkazu“, je pouhým sdělením, které není podepsáno, datováno, není vůbec uvedeno, kdo a v rámci jaké kompetence ji učinil. Uvedl, že věrohodnost odpovědi na dotaz správního orgánu je problematická, neboť šestiřádkový text neobsahuje jakékoliv identifikující údaje. Poukázal na nejasný původ i dalších podkladů na něž žalovaný v rozhodnutí odkazuje, když např. „Zpráva dánské imigrační služby, květen 2010“ obsahuje odkaz na internetové stránky www.ecoi.net, kde je květnových zpráv hned 15 a není zřejmé, která z nich to má být. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zrekapituloval podstatu výpovědí žalobce ve správním řízení včetně jím uvedených důvodů žádosti o mezinárodní ochranu a s odkazem na odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se dostatečně vypořádal se všemi skutečnostmi sdělenými žalobcem s tím, že uvedl na základě jakých podkladů rozhodoval. Žalovaný poznamenal, že skutečnost, že v Sýrii v oblasti dodržování lidských práv není vše na požadované úrovni, není zákonným důvodem pro udělení určité formy mezinárodní ochrany. K námitkám žalobce žalovaný odkázal na judikaturu NSS, jmenovitě na rozsudek 5 Azs 170/2004 ze dne 26.8.2004, podle kterého povinnost zjistit skutečný stav věci dle § 3 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Podle názoru žalovaného žalobce použil obecně známá fakta o problémech v zemi a vytvořením azylového příběhu se je pokusil vztáhnout na svoji osobu. Žalovaný shrnul, že žalobce nebyl členem žádné politické strany ani organizace, žádné potíže neměl ani při vycestování ze země, odkud odjel na svůj platný cestovní doklad. Zde poukázal na to, že kontroly kompetentních státních orgánů v souvislosti s vycestováním a návratem do Sýrie jsou velmi podrobné a důsledné a žalobce vycestoval bez jakéhokoliv zájmu těchto orgánů o jeho osobu.

K vzneseným námitkám ohledně informací o zemi původu žalovaný uvedl, že vycházel z aktuálních zpráv z důvěryhodných informačních zdrojů, které v odůvodnění svého rozhodnutí jasně označil a jejich obsah učinil součástí správního spisu. Žalobci poskytl možnost seznámit se s jejich obsahem, vyjádřit se k nim, případně ke způsobu jejich získání nebo navrhnout jejich doplnění. Žalobce této možnosti nevyužil. Žalovaný uvedl, že po celou dobu pohovoru byla přítomna žalobcem zmocněná zástupkyně Organizace pro pomoc uprchlíkům. Dále žalovaný uvedl, že s ohledem na mnohaletou zakonzervovanost syrského autoritářského režimu prezidenta Asada nepovažuje rok staré informace za neaktuální, neboť v roce 2010 v Sýrii nedošlo k žádným podstatným změnám. Ve vztahu k případu žalobce podotkl, že příbuzní žalobce byli ve sporu s arabskými obyvateli o jejich nemovitý majetek úspěšní a policie občany arabského původu z pozemku odvezla. Žalovaný poukázal na rozporné a tudíž nevěrohodné výpovědi žalobce (odkázal na str. 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ohledně věrohodnosti tvrzených skutečností žalobcem správní orgán odkázal na judikát Vrchního soudu v Praze - rozhodnutí č.j. 5 A 746/2002-31 ze dne 29. 1. 2001, dále odkázal i na judikaturu NSS v Brně (Ej 447/04, Ej 86/2006, uveřejněnou ve Sbírce rozhodnutí), právní věty citoval.

K vycestování žalobce z jeho vlasti žalovaný uvedl, že právě způsob opuštění země původu je nedoložený a vzhledem k restriktivní povaze syrského režimu nepravděpodobný. Ten kdo by žalobci umožnil jím popisovaným způsobem vycestovat, by byl bez milosti tvrdě potrestán. Žalobce v žádosti neuvedl, že by zemi původu opustil ilegálně.

V případě překladu doloženého zatykače žalovaný uvedl, že byl proveden kvalifikovaným tlumočníkem a není pochybnosti o správnosti jeho překladu. Rovněž překlady informací o zemích původu nebo jejich vybraných částí jsou zhotoveny prostřednictvím kvalifikovaných jazykových agentur se zaměřením na překladatelství a tlumočnictví. Na informacích, které se vztahují k jednotlivým zemím původu je na titulní straně označen zhotovitel překladu. K výhradám ohledně informace MZV č.j. 114413/2009-LPTP ze dne 31. 8. 2009 žalovaný vysvětlil, že tato informace obsahuje jednak část dotazů na příslušný zastupitelský úřad ČR ze dne 21. 7. 2009 a jednak zahrnuje odpověď zastupitelského úřadu k zadaným otázkám. Na zadní straně informace je kopie nevyplněného formuláře syrského zatykače. Všechny části, tak jak jsou popsány, tvoří nedílnou součást shora zmíněné informace, která je v záhlaví označena MV ČR, OAMP a v dolní části je uvedeno datum, místo, jakož i označení oddělení, které informaci vypracovalo.

Závěrem žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že se v Sýrii diametrálně změnily poměry a návrat žalobce do země by mohl být riskantní, nastaly podmínky pro uplatnění zásady non-refoulement. Z tohoto důvodu navrhl zrušení napadeného rozhodnutí pouze v rozsahu doplňkové ochrany, tj. § 14a zákona o azylu a zamítnutí žaloby jako nedůvodné v rozsahu ustanovení §§ 12, 13, a 14 zákona o azylu.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce setrval na důvodnosti žalobních námitek. Uvedl, že se správní orgán nepokusil odstranit rozpory důkazních prostředků a nepřihlédl ke všem skutečnostem obsaženým ve správním spise. Odkaz žalovaného na část judikatury nepovažuje za zcela přiléhavý, když na věc nedopadá. Zopakoval námitku formálního hodnocení důkazů žalovaným, který na základě bagatelních formálních nedostatků usuzuje na nevěrohodnost listiny a kritiku formálních nedostatků napadeného rozhodnutí označuje za „slovíčkaření“. Setrval na podané žalobě a požadoval přiznání nákladů řízení za právní zastoupení ve výši 12.240,-Kč.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů. Projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu žalobce i žalovaného v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s.

Ze správního spisu soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.

Žalobce podal dne 26.1. 2009 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Dne 2.2. 2009 s ním byl proveden pohovor k důvodům jeho žádosti. Rozhodnutím žalovaného ze dne 16.2. 2009, č.j. OAM-37/LE-05-07-2009, nebyla žalobci udělena žádná z forem mezinárodní ochrany. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 7.7. 2009, sp. zn. 48 Az 12/2009-51 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 zákona o azylu, neboť údajné zadržení žalobce by bylo možné popsat jako exces jednotlivců a nikoliv jako jeho soustavnou perzekuci ze strany policie, a proto ho nelze hodnotit jako pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Podle Krajského soudu v Praze však zásadní zvrat v posouzení žalobcovy situace nastal při soudním jednání dne 23.6.2009, kdy předložil zatykač na svoji osobu vydaný dne 23.10. 2008 syrskou tajnou policií v souvislosti se žalobcem vznesenými námitkami k usnesení č. 49, vydanému dne 15.9. 2008. Z této listiny by pak dle krajského soudu bylo možné usuzovat, že by žalobce mohl splňovat zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Uložil proto žalovanému, aby v dalším řízení zjistil více informací ohledně vydání zatykače na žalobce, jakého skutku se trestní řízení týká, jaký trest mu hrozí a dále aby doplnil spis o aktuálnější informace o zemi původu pro posouzení zákonných podmínek pro udělení doplňkové ochrany.

Žalovaný posléze pokračoval ve správním řízení a dne 29.7. 2010 provedl se žalobcem doplňující pohovor.

Žalobce vylíčil svůj azylový příběh následovně: uvedl, že má kurdskou národnost, je muslimského náboženského vyznání, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo organizace. Svou vlast opustil dne 5. 11. 2008, protože Arabové jim chtěli zabrat majetek – pozemky jeho otce. O majetek vedli soudní spor, který začátkem října 2008 vyhráli. Soud nařídil Arabům, aby předmětné pozemky vyklidili. Ti tak nechtěli učinit, a proto je k vyklizení přinutila syrská policie, odvezla je pryč. Arabové se za to chtěli rodině žalobce pomstít, a proto za žalobcem přišla tajná policie a odvezla ho. Došlo k tomu dne 15.9. 2008 v obchodě jeho kamaráda. V jeho mobilním telefonu, který mu zabavili, našli fotky vůdce PKK a kurdské vlajky. Proto ho na 28 dnů věznili a obtěžovali. Otec najal advokáta a žalobce byl propuštěn. Jistý důstojník mu řekl, že ho nenechá na pokoji. Po příchodu domů žalobce sdělil otci, že mu bylo vyhrožováno, a proto se domluvili na jeho odjezdu. Potvrdil, že po propuštění z vězení žádné problémy neměl. Z vlasti odjel proto, že měl strach. Odcestoval letecky z Damašku do Káhiry, kde pobýval asi 2,5 měsíce a pak odletěl do České republiky. Jeho strýc zaplatil převaděči 9.000 USD. Při vycestování ze země původu neměl žádné problémy, cestoval na svůj platný cestovní pas. Cílovým státem pro něho byla Francie, ale nyní chce zůstat v České republice. V případě návratu se obává uvěznění a obtěžování ze strany tajné policie.

Při doplňujícím pohovoru dne 29.7. 2010, který byl zaměřen na zjištění skutečností ohledně vydaného zatykače na žalobce tento uváděl, že předmětný zatykač nepředložil dříve proto, že se na letišti zdržel několik měsíců a neměl možnost si ho opatřit. Během pohovoru dne 2.2. 2009 se o zatykači nezmínil proto, že ho neměl u sebe, nechtěl, aby to bylo sporné. K dotazu žalovaného, proč policie obtěžovala jeho, když majitelem pozemků byl jeho otec uvedl, že otec byl již předtím ve vězení, neměl na to „chuť“, a proto se začal angažovat sám. Nově uvedl, že se o jeho osobu policie zajímala proto, že chtěl koupit byt a mít tuto skutečnost řádně potvrzenou, což mu majitel bytu (Arab) nechtěl potvrdit z důvodu vydaného nařízení č. 49. Žalobce začal nadávat, majitel bytu zavolal policii v X a sdělil jí, že žalobce kritizuje zmíněný zákon a prezidenta. Uvedl, že se to stalo potom, co vyhráli soudní spor o pozemek. Upřesnil, že k potížím s bytem došlo 16.-17. září 2008. K výslovnému dotazu správního orgánu žalobce potvrdil, že problémy s policií v zemi původu neměl kvůli pozemku, ale kvůli kritizování zákona č. 49 před majitelem bytu. Poté co majitel bytu zavolal policii, žalobce odjel ke své tetě na vesnici. Od otce se dozvěděl, že je u nich státní policie – „Amen Daule“. Několik dní pobýval u tety, navštívil i bratra v Damašku a pak mu byl zajištěn odjezd. Ke své předchozí výpovědi o svém zadržení na 28 dní uvedl, že to bylo ještě před tím, než měl potíže s majitelem bytu, nepamatuje si však, kdy přesně to bylo. Po propuštění z vězení mu jeho otec oznámil, že je na čase, aby se oženil a dal mu podmínku, že si musí najít byt. A potom začaly jeho výše popsané potíže s bytem.

Správní orgán při svém rozhodování vycházel z výpovědí žalobce, které posuzoval na pozadí informací shromážděných v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Syrské arabské republice. Použité informace, doplněné o další aktuální zprávy na podkladě závazného právního názoru vysloveného Krajským soudem v Praze, jsou citovány na straně 4 a 7 napadeného rozhodnutí a jak soud ověřil, jsou součástí správního spisu.

Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah a hodnocení.

Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního

trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Soud s ohledem k výše uvedenému konstatuje, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7.7. 2009, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí žalovaného, bylo ve vztahu k ustanovení § 12 zákona o azylu vysloveno, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle tohoto ustanovení. Žalovanému bylo uloženo, aby se v dalším řízení zabýval toliko posouzením splnění zákonných podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu.

Žalovaný s ohledem k novým skutečnostem, které žalobce uvedl až při doplňujícím pohovoru dne 29.7.2010, posoudil žádost žalobce podle všech relevantních ustanovení zákona o azylu o mezinárodní ochraně. Žalovaný vyhodnotil jednotlivé výpovědi žalobce, který nejdříve uváděl, že jediným důvodem proč opustil Sýrii byla jeho obava ze státní policie, která ho zadržela na 28 dní proto, aby ho odstranila ze sporu mezi jeho rodinou a Araby o pozemky. Při pohovoru dne 29.7. 2010 však za jediný důvod zájmu státní policie o jeho osobu označil skutečnost, že kritizoval zákon č. 49 (i sám žalobce předmětný dokument jednou nazval „usnesením“, jindy „zákonem“) před majitelem bytu, který zavolal policii. Žalovaný po porovnání jednotlivých výpovědí žalobce a jím prezentovaných časových souvislostech označil jeho výpovědi za nevěrohodné vzhledem k nejasnostem a logickým rozporům, které sám žalobce nedokázal hodnověrně a spolehlivě vysvětlit. Zohlednil i skutečnost, že žalobce legálně a bez problémů opustil zemi svého původu (s odkazem na použité informační zdroje). Dospěl tak k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Soud se s učiněným závěrem žalovaného i podrobným odůvodněním této části rozhodnutí ztotožňuje a v tomto směru odkazuje i na závěr vyslovený Krajským soudem v Praze.

K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu (azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, soud neshledal v případě žalobce zákonný podklad, neboť není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona.

Podle § 14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok, nelze výlučně o něj podat žádost a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Soud

konstatuje, že žalovaný měl dostatek podkladů pro případné rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem.

Ze všech výše uvedených důvodů soud proto žalobu směřující proti výroku rozhodnutí žalovaného, kterým žalobci nebyl udělen azyl dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s.

Doplňková ochrana je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. I když se doplňková ochrana vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země původu, tedy k jiným skutečnostem nastávajícím v jiném čase než v případě aplikace institutu azylu, jsou i při rozhodování o udělení či neudělení doplňkové ochrany rozhodující především tvrzení samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet.

Zatímco podmínky pro udělení azylu se posuzují ve vztahu k tomu jaká byla situace v zemi původu žalobce v době, kdy vlast opustil, pro posouzení existence důvodů pro udělení doplňkové ochrany (dříve překážky vycestování dle § 91 zákona o azylu) je zásadní aktuální situace v zemi původu, tedy zkoumání, co žalobci hrozí v případě návratu do země původu (analogicky podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3.3. 2004, č.j. 2 Azs 12/2004-40,www.nssoud.cz, označeno jako judikát NSS č. Ej 159/2004). Dle závazného právního názoru vysloveného Krajským soudem v Praze žalovaný zkoumal podrobnosti ohledně vydání zatykače na žalobce a jeho dopad na žalobce. Soud ve shodě se žalovaným konstatuje, že doplňující pohovor provedený se žalobcem nepřinesl v tomto směru žádné nové poznatky, když žalobce nedokázal přesvědčivým způsobem vysvětlit, proč se o vydání zatykače, který nepochybně (po nezbytném posouzení) představuje azylově relevantní skutečnost, nezmínil již ve své žádosti ani při prvním pohovoru. Žalovaný vyhodnotil s řádným zdůvodněním žalobcem předložený zatykač za falešný, přičemž poukázal na zcela zjevné nesrovnalosti a nepřesnosti jednotlivých, zejména časových údajů na předložené listině. Ve spise je založen oficiální překlad této listiny provedený kvalifikovaným tlumočníkem. Žalobní námitku zpochybňující vyhodnocení tohoto důkazu považuje soud za nedůvodnou.

Žalobce namítal neaktuálnost použitých informací o zemi původu a postup správního orgánu při získávání podkladů pro rozhodnutí. K této námitce soud uvádí, že podklady pro rozhodnutí – jednotlivé informace o zemi původu byly opatřeny standardním způsobem, pocházejí z vícero nezávislých informačních zdrojů, a proto je soud považuje za objektivní. Pokud žalobce v žalobě uvedl, že jeho obavy z pronásledování jsou umocněny jeho kurdskou národností, soud s odkazem na výpovědi žalobce ve správním řízení konstatuje, že žalobce pro tuto samotnou skutečnost žádné potíže neuváděl. Z jeho výpovědí naopak vyplynulo, že ve sporu s Araby kvůli pozemku byli v zemi svého původu u soudu úspěšní a byla jim v tomto směru poskytnuta ochrana ze strany státních orgánů. K obecné námitce o porušování práv Kurdů v Sýrii soud uvádí, že pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv v zemi původu není důvodem pro udělení azylu (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40, www.nssoud.cz).

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na doplnění důkazního řízení o aktuální zprávy vyjmenované na straně 7 napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Toto hodnocení bylo relevantní k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí (3.1. 2011). V mezidobí však došlo v Sýrii k výrazným vnitropolitickým změnám. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 30.5. 2011 již reagoval na aktuální společensko-politickou změnu poměrů v Sýrii, když konstatoval, že v Sýrii se natolik zásadně změnily poměry, že návrat žalobce do země původu by mohl být riskantní. Odkázal na zásadu non-refoulement a z tohoto důvodu sám navrhl soudu zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu.

Soudu je z úřední činnosti známo, že aktuální změna situace v zemi původu žalobce by mohla vést k nemožnosti jeho vycestování pro rozpor se zásadou non- refoulement (čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, publikované pod č. 208/1993 Sb., tj. zákaz vyhoštění uprchlíka do země, kde by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení). Soudu, který nemůže v přezkumném řízení nahrazovat rozhodovací činnost správního orgánu, proto s ohledem na aktuální nepříznivou společensko-politickou situaci v Sýrii nezbylo, než napadené rozhodnutí ve výroku, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci neuděluje doplňková ochrana podle § 14a a § 14b zákona o azylu zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný vzhledem k nově nastalým změnám v zemi původu žalobce, po doplnění aktuálních informací, opětovně rozhodne ve smyslu ustanovení § 14a a § 14b zákona o azylu. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl částečný úspěch ve věci a má právo na náhradu poměrné části nákladů spočívajících v odměně a hotových výdajích jeho zástupce, které vyčíslil a doložil částkou 12.240,-Kč včetně DPH. Zástupce žalobce požadoval přiznat odměnu dle § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 bod 5., § 11 odst. písm. a), d) vyhlášky MS č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“) za tři úkony právní služby po 2.100,-Kč (příprava a převzetí zastoupení, doplnění žaloby, další písemné podání ve věci samé), a tři paušální částky náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300,-Kč, tj. celkem 7.200,-Kč, navýšeno o 20% DPH (1.440,-Kč), celkem tedy 8.640,-Kč. Dále požadoval přiznat cestovné za cestu z Brna do Prahy dne 25.2. 2011 (studium správního spisu, doložené učiněným záznamem ve spise) dle § 1 písm. b) a § 4 písm. d) vyhl. č. 377/2010 Sb. ve výši 2.200,-Kč (předložil vyúčtování cestovného a kopii technického průkazu vozidla). Dále požadoval přiznat náhradu za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu za 8 započatých půlhodin po 100,-Kč pro cestu z Brna do Prahy a zpět, tj. 800,-Kč. Cestovné s náhradou za promeškaný čas navýšené o 20% DPH (600,-Kč) činí 3.600,-Kč (potvrzení o registraci plátce DPH bylo přiloženo). Celkem se jedná o částku 12.440,-Kč s DPH. Vzhledem k tomu, že žalobce měl poloviční úspěch ve věci, přiznal mu soud právo na náhradu vyčíslených a doložených nákladů řízení ve výši 6.120,-Kč a zavázal žalovaného k jejich úhradě k rukám zástupce žalobce ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 31. října 2011

JUDr. Ivona Šubrtová, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru