Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Az 6/2010 - 231Rozsudek KSHK ze dne 29.09.2011

Prejudikatura

5 A 558/2002

60 Az 40/2005 - 23

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 8/2012 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

32Az 6/2010-231

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobkyně A. K., zastoupené Mgr. Ondřejem Rejskem, advokátem se sídlem Buzulucká 431, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.3. 2010, č.j. OAM-7/ZA-06-K01-2008, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně včas podanou žalobou napadla v celém rozsahu shora označené rozhodnutí žalovaného, kterým jí nebyla udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“) a domáhá se jeho zrušení.

Namítala, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byla zkrácena na svých právech. Dle jejího názoru žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, neboť nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Dále

namítala porušení ustanovení § 12 § 14 a § 14a zákona o azylu. V doplnění žaloby, učiněném prostřednictvím původně soudem ustanoveného zástupce Mgr. Jana Urbana, advokáta se sídlem v Hradci Králové žalobkyně uvedla, že se žalovaný odpovídajícím způsobem nevypořádal s materiály, které předložila v průběhu řízení, jež popisují jednotlivé případy porušování lidských práv v zemi původu a stejně tak se řádně nevypořádal s obsahem její žádosti o udělení mezinárodní ochrany a skutečnostmi, které uvedla při ústním pohovoru a ve svých písemných prohlášeních. Pochybnosti žalovaného k jejím tvrzením považuje za nepodložené a neodůvodněné. Hlavním impulsem pro opuštění země byl telefonát s jejím známým, dle kterého byla zařazena do islámské organizace a má být obviněna. Ač žalobkyně neuvedla, že by se toto upozornění vztahovalo také na její dceru, žalovaný se v napadeném rozhodnutí pozastavoval nad tím, že v zemi původu zanechala svou zletilou dceru. Za nepodloženou spekulaci považuje závěr žalovaného o skutečném důvodu její žádosti, a to snaze o legalizaci pobytu, když takovému závěru dle žalobkyně nic nenasvědčuje. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel její oprávněnost, neboť dle jeho názoru neprokazuje nezákonnost rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní výpovědi žalobkyně, opatřené podklady a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuváděla skutečnosti, na základě kterých by jí mohla být udělena určitá forma mezinárodní ochrany. Sama vypověděla, že žádné konkrétní potíže v zemi původu neměla, není členkou žádné islámské organizace a nedopustila se žádného protiprávního jednání. Žalovaný vyslovil určité pochybnosti ohledně věrohodnosti příběhu žalobkyně (odkázal na str. 4 napadeného rozhodnutí). Uvedl, že k uvěznění nevlastního bratra žalobkyně došlo již v říjnu 2008, avšak žalobkyně do svého odjezdu z vlasti dne 21. 12. 2009 nerušeně žila v místě svého bydliště, pracovala, aniž by byla vůbec kontaktována. Žalovaný proto považuje obavy žalobkyně v tomto směru za neopodstatněné. Poukázal na to, že žalobkyně v žádosti mimo jiné uvedla, že v Kyrgyzstánu platí, že pokud se něco stane někomu z rodiny, tak se to týká celé rodiny. Není proto dle jeho názoru logické a pravděpodobné, že by v zemi původu v případě skutečného ohrožení zanechala svoji dceru. Dále uvedl, že k žalobě byly doloženy aktuální informace o současné situaci v Kyrgyzstánu v dubnu 2010, avšak na tento stav správní orgán nemohl reagovat, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno již dne 22. 3. 2010. Konstatoval, že v současné době je situace v Kyrgyzstánu hodnocena jako stabilizovaná, byla schválena nová ústava, i když na jihu země nelze vyloučit různé lokální konflikty, jak se uvádí v Informaci MZV ČR č.j. 107313/2010-LPTP ze dne 7. 6. 2010. Uvedl, že žalobkyně před vycestováním z vlasti žila v Biškeku, který leží na severu Kyrgyzstánu, je kyrgyzské národnosti, a proto by v případě návratu do vlasti neměla být ohrožena nebezpečím vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dočasná kyrgyzská prezidentka a premiérka Roza Otunbajevová dne 14. 7. 2010 jmenovala novou přechodnou vládu, která povede Kyrgyzstán až do říjnových parlamentních voleb (z databáze ČTK). Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně hodnotí žalovaným použité podklady pro rozhodnutí a ve vztahu k důvodům své žádosti o mezinárodní ochranu dovozuje pro případ svého návratu do vlasti obavu z nespravedlivého odsouzení, uvěznění a mučení. Za relevantní informace o zemi původu lze dle jejího názoru označit informace o stavu dodržování lidských práv, zejména práva na spravedlivý proces, o situaci ve věznicích se zaměřením na případy mučení a jiného nelidského zacházení, přičemž k těmto skutečnostem žalovaný neopatřil žádnou informaci. Z podkladů žalovaného obsahuje zmínku o stavu lidských práv v zemi původu jen Zpráva MZV ČR ze dne 19.6. 2008, v níž se uvádí, že oficiálně platí, že stát ochraňuje práva a svobodu všech občanů Kyrgyzstánu, avšak od roku 1999 se prakticky nic nezměnilo. Zpráva v této souvislosti odkazuje na „Závěry a doporučení Výboru OSN proti mučení, Kyrgyzstán, A/55/54 ze dne 18.11. 1999“, které žalovaný neopatřil. Navrhla, aby soud vyžádal u MZV ČR shora uvedené „Závěry“.

Žalobkyně v průběhu řízení před soudem předkládala důkazy, a to různé novinové články získané z internetu, ručně psané poznámky, fotografie z novin s ručně psanými poznámkami v ruském i českém jazyce.

Při jednání soudu zástupce žalobkyně Mgr. Ondřej Rejsek odkázal na podanou žalobu a její doplnění a na vyjádření ze dne 21.9. 2011, které soudu předal krátkou cestou. K žalobní námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nerovného hodnocení důkazů poukázal na Informaci MZV ČR ze dne 19.6.2008, z níž (v odpovědi na 9. otázku) na rozdíl od tvrzení žalovaného vyplývá, že v případě porušení práv a svobod na politickou objednávku, což je případ žalobkyně, pomoc vyhledat nelze. Zpráva dále odkazuje na „Závěry Výboru OSN“, které však nejsou přiloženy. Dále uvedl, že žalobkyně ve správním řízení poukazovala na špatný stav dodržování lidských práv a že Kyrgyzstán nemůže být považován za bezpečnou zemi původu s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. K tomuto tvrzení ve správním řízení předkládala zprávy o porušování lidských práv, mučení a ponižujícím zacházení ze strany orgánů policie a ve vězeních a nulových zárukách spravedlivého procesu. Žalovaný se s jejími tvrzeními nevypořádal a výše citovanou zprávu nesprávně interpretoval. Dále uvedl, že dcera žalobkyně je od 26.5. 2011 nezvěstná, bezvýsledně po ní pátrá Český červený kříž, o čemuž předkládá soudu kopii potvrzení pátrací služby Českého červeného kříže.

Pověřený pracovník žalovaného odkázal na vyjádření k žalobě.

K výslovnému dotazu soudu, zda zástupce žalobkyně vzhledem k zastaralosti navrhovaného důkazu – „Závěry Výboru OSN“, který si soud vyžádal a byl mu zaslán v anglickém jazyce, trvá na jeho provedení, uvedl, že trvá, neboť žalovaný s odkazem na Zprávu MZV ČR uvádí, že od roku 1999 se v Kyrgyzstánu nic nezměnilo. Soud provedl za přítomnosti tlumočnice, která je současně tlumočnicí jazyka anglického, doslovný překlad citovaného důkazu.

K provedenému důkazu posléze samotná žalobkyně uvedla, že se jedná o starý dokument a na území Kyrgyzstánu již neplatí. K výzvě soudu, aby žalobkyně specifikovala a konkretizovala jí předkládané důkazy ve vztahu ke své osobě, zástupce žalobkyně uvedl, že předložené zprávy popisují problematickou bezpečnostní situaci v Kyrgyzstánu v roce 2010, jednotlivé případy porušování lidských práv, mučení, nelidské a ponižující zacházení se zadrženými osobami a celkově neuspokojivou situaci v Kyrgyzstánu, když žalobkyně má za to, že situace v zemi jejího původu byla ze strany žalovaného zjištěna nedostatečně.

Žalobkyně doplnila, že před nadcházejícími prezidentskými volbami bude v Kyrgyzstánu od 25.9. 2011 probíhat volební kampaň. Včera zjistila, že přes internet není možné sledovat žádné zpravodajství, vše je vypnuto. V zemi jejího původu stále probíhá vnitřní boj mezi Kyrgyzy a Uzbeky. Upřesnila, že v žádosti o mezinárodní ochranu je uvedeno, že má kyrgyzskou národnost, ale ve skutečnosti má smíšenou národnost, dědeček byl Uzbek, matka Kazaška a otec má smíšenou kyrgyzsko-uzbeckou národnost. Zejména oští Kyrgyzové lidi smíšené národnosti likvidují. V této souvislosti vyslovila obavu o osud svého nevlastního bratra, který má ve vězení strávit 16 let a je smíšeného kyrgyzsko-uzbeckého původu. K důkazu dále předložila zprávu Amnesty International z roku 2009 a poukázala na odstavec, který popisuje soud se skupinou, v níž byl i její nevlastní bratr, kdy Nejvyšší soud zamítl odvolání všech 32 osob odsouzených v roce 2008.

K výzvě soudu žalobkyně dále sdělila, že nemá žádné bližší informace o islámské organizaci, z jejíhož členství má být obviněna.

V závěrečném návrhu zástupce žalobkyně setrval na dosavadních vyjádřeních a navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobkyně požadovala přiznat cestovné.

Pověřený pracovník žalovaného v závěrečném návrhu uvedl, že řízení před soudem se neúměrně dlouho vleče, a to díky obsáhlým podáním a návrhům žalobkyně. Původní žaloba ani její doplnění neobsahují jaké nezákonnosti se žalovaný dopustil. Žalobkyně neprávem všechny události, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí, tj. po 22.3. 2010, přisuzuje žalovanému. Věci a skutečnosti, které žalobkyně uvádí v řízení před soudem ohledně situace v Kyrgyzstánu se staly až po skončení správního řízení. Doplnění žaloby učiněné původním zástupcem žalobkyně Mgr. J. Urbanem obsahuje pouze výtku, že správní orgán neobstaral zprávu Výboru OSN z roku 1999. Vyjádření současného zástupce žalobkyně ze dne 21.9. 2011 označil za účelové. K azylovému příběhu žalobkyně zdůraznil, že sama uvedla, že k islámské organizaci nepatří a nic bližšího o ní neví. Příběh jejího bratra zůstává v anonymitě. Za podstatné označil to, že žalobkyně poté, co byl její bratr zadržen, tj. od 6.10. 2008 do 21.12. 2009, žádné potíže v zemi původu neměla a v podstatě případ jejího bratra neměl na její život žádný vliv. Zopakoval, že k tíži správního orgánu nemůže jít co, co se v zemi jejího původu stalo po vydání rozhodnutí. S odkazem na ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. navrhl odmítnutí nových tvrzení žalobkyně. Setrval na zamítnutí žaloby, náklady řízení nežádal.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Žalobu projednal při jednání za přítomnosti tlumočnice jazyka ruského.

V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.

Dne 6.1. 2010 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR), dne 26.1. 2010 s ní byl proveden pohovor. V jejich průběhu uvedla, že je kyrgyzské národnosti, bez vyznání, nebyla politicky organizována, není a nebylo proti ní vedeno trestní stíhání. Vlast opustila 22.12. 2009. K důvodům opuštění vlasti sdělila, že její příbuzný (syn její tety, kterého vychovávala její druhá matka, dále jen „nevlastní bratr“) byl v roce 2008 obviněn z příslušnosti k islámské organizaci a spolu s dalšími 20 lidmi byl odsouzen k 16-ti letům odnětí svobody a jeho majetek byl zabaven. Rodina se o jeho zatčení dozvěděla od známého. Uvedla, že jejich rodina je bohatá, a proto si myslí, že uvedené zatčení souvisí s majetkem i s politikou. Objasnila, že dne 21.12. 2009 k nim přijel řidič jejich známého, který je vysoce postaveným pracovníkem ministerstva vnitra. Žalobkyně k němu nastoupila do auta, řidič jí předal mobilní telefon a pak hovořila s tímto známým, který jí doporučil, aby do 24 hodin opustila Kyrgyzstán. Varoval ji, že na ni přišly nějaké materiály podle kterých byla také zahrnuta do islámské organizace a má být obviněna. Po telefonátu řidič zničil SIM kartu. Nechala dceru u matky, zajela si do bytu pro šperky a cenné věci a ještě v noci odjela. Cestovala minibusem do Moskvy a odtud kamionem ilegálně do ČR. Uvedla, že považují její rodinu za představitele islámské organizace, ač ona jejím členem nebyla. Obávala se o svůj život, její nevlastní bratr byl mučen. Dále uvedla, že až do předmětné události si žila v Kyrgyzstánu dobře. V případě návratu se obává uvěznění, poměrů ve věznicích a zabití. Dne 7.1. 2010 doložila ručně psané prohlášení, v němž uvedla, že ombudsman Kyrgyzstánu provedl šetření ohledně skupiny odsouzených, v níž byl i její nevlastní bratr s tím, že obhájci lidských práv označily použité represe za nepřiměřené. Požádala o udělení doplňkové ochrany z obavy hrozícího nebezpečí ohrožení života a zdraví.

Při pohovoru dne 26.1. 2010 popsala svůj život ve vlasti. Narodila se v rodině inteligence, byla dobře situovaná. Žila s dcerou ve svém bytě v hlavním městě Biškeku. K důvodům svého odchodu z vlasti zopakovala událost z 21.12. 2009, kdy za ni přijel řidič jejího známého vysoce postaveného pracovníka MV a po telefonátu s ním na jeho doporučení narychlo opustila vlast. Vysvětlila, že v roce 2008 se v Ošské oblasti konaly oslavy místního svátku, kterých se zúčastnil i její nevlastní bratr. Dne 6.10. 2008 byl spolu s dalšími zadržen, následně byl bit a šikanován. Byl odsouzen k odnětí svobody na 16 let a zabavili mu jeho majetek. Uvedla, že milice zatčené bila a nutila je, aby uvedli, jaký mají majetek a jaké příbuzné. Obávala se, že někdo z nich řekl, že ona patří do rodiny. Potvrdila, že není členkou žádné islámské organizace, ale myslí si, že nyní v její vlasti dochází k jakési čistce, likviduje se elita. Její rodina byla dobře situovaná, a viděla jak jejímu příbuznému zabavili majetek.

Z těchto důvodů uposlechla rady svého známého a vlast opustila. K dotazu žalovaného uvedla, že po odsouzení nevlastního bratra až do svého odjezdu neměla žádné problémy, normálně chodila do práce, žila ve svém bytě. Nikdy neměla ani žádné potíže se státními orgány, policií nebo soudy své země původu. Dceru zanechala ve vlasti, sama nevěděla co bude s jejím životem, a proto ji s sebou nevzala. Dne 1. 3. 2010 doplnila ručně psané prohlášení s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Azs 54/2009, který dokládá špatný stav dodržování lidských práv v Kyrgyzstánu a skutečnost, že nemůže být považován za demokratický právní stát ani za bezpečnou zemi původu. Dále popsala případ odsouzení svého nevlastního bratra, odkázala na informaci Mezinárodního Výboru na ochranu novinářů, podle které byl v roce 2009 ve světě zaznamenán vysoký počet zabitých novinářů, s tím, že v Kyrgyzstánu byli zabiti dva novináři. Popsala případy uvěznění a zmizení ochránců lidských práv.

Součástí správního spisu jsou dále informace, které žalovaný shromáždil v průběhu správního řízení ohledně situace v Kyrgyzské republice. Jedná se zejména o Výroční zprávu Ministerstva zahraničí USA o svobodě vyznání v Kyrgyzstánu za rok 2009 (ze dne 26.10. 2009), Informace Human Rights Watch ze září 2006, Informaci MZV ČR, č.j. 116594/2008-LPTP z 19.6. 2008 a č.j. 124992/2008-LPTP z 11.8. 2008. Žalovaný uzavřel, že v případě žalobkyně bylo objasněno, že důvodem její žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava z uvěznění ve vlasti, protože ji státní orgány podle sdělení jejího nevlastního bratra považují za členku islámské organizace.

Žaloba není důvodná.

Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo

podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.

Po provedeném přezkumném řízení soud dospěl k závěru, že předchozí správní řízení ani napadené rozhodnutí netrpí žádnými vadami, které by způsobily jeho nezákonnost. Výčet důvodů pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu nebo doplňkové ochrany je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobkyně nebyla ve své vlasti nijak politicky činná ani organizovaná, nemohla být proto ani pronásledována ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení nebylo rovněž prokázáno, že by mohla mít důvodnou obavu z pronásledování pro některý z důvodů dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Potvrdila, že do svého odjezdu z vlasti neměla žádné potíže se státními orgány, policií nebo soudy své země původu. Svou vlast opustila na základě jediného telefonátu, kterým měla být upozorněna, že by mohla mít potíže, protože ji státní orgány na základě jistých blíže neobjasněných dokumentů považují za příslušnici islámské organizace, aniž by uvedla bližší informace o této organizaci, její název apod. Tuto okolnost neobjasnila ani v řízení před soudem a potvrdila, že o islámské organizaci nic neví. Žalobkyně spojuje své obavy se zatčením svého nevlastního bratra (říjen roku 2008), ač více jak rok po jeho zatčení, a to až do dne svého odjezdu z vlasti, žádné potíže se státními orgány neměla. Soud se ztotožnil se závěry i odůvodněním napadeného rozhodnutí, že žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Žalobkyně nebyla v zemi svého původu vystavena žádnému jednání, které lze považovat za pronásledování ve smyslu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o azylu. Soud konstatuje, že žalovaný se zabýval i dokumenty, které žalobkyně předkládala v průběhu správního řízení a vyvodil z nich příslušné závěry, které jsou uvedeny na straně 5 napadeného rozhodnutí. Na tomto místě soud uvádí, že rovněž v průběhu řízení před soudem žalobkyně předkládala velké množství materiálů, různých novinových článků, které reagují na aktuální vnitropolitickou situaci v zemi původu žalobkyně, popisují jednotlivé případy porušování lidských práv v Kyrgyzstánu, aniž by žalobkyně blíže ozřejmila jaký mají vztah přímo k její osobě a jejímu azylovému příběhu. Zástupce žalobkyně rovněž pouze v obecné rovině konstatoval, že uvedené dokumenty popisují problematickou bezpečnostní situaci v Kyrgyzstánu v roce 2010, jednotlivé případy porušování lidských práv, mučení, nelidské a ponižující zacházení se zadrženými osobami a celkově neuspokojivou situaci v Kyrgyzstánu.

Pokud jde o žalobkyní učiněný odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Azs 54/2009, který byl zopakován i v řízení před soudem, krajský soud konstatuje, že každý azylový příběh je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Uvedený rozsudek NSS se zabýval otázkou postavení žen v Kyrgyzstánu a domácího násilí na ženách, standardu ochrany politických a náboženských práv a otázkou islámských tradic, kdy dotyčná stěžovatelka byla nucena žít v podřízeném postavení s mužem bigamistou, což není ani případ obdobný případu žalobkyně. V uvedeném rozsudku se uvádí: „V některých případech Nejvyšší správní soud konstatoval, že stav dodržování lidských práv v zemi je špatný a Kyrgyzstán nemůže být považován za demokratický právní stát ani za bezpečnou zemi původu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne

29. 3. 2007, č.j. 4 Azs 145/2006 - 93), v jiných případech se přiklonil k závěru, že byť by bylo možno Kyrgyzstán označit za zemi v určitých ohledech nebezpečnou, dodržování lidských práv je zde zabezpečováno institucemi způsobilými na jejich dodržování dohlížet a disponujícími k tomu příslušnými právními nástroji (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č.j. 6Azs 329/2005-52; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).“ V daném případě se žalobkyně dle názoru krajského soudu zcela účelově dovolává výše uvedeného zjištění, že Kyrgyzstán není bezpečnou zemí původu. Na tomto místě soud odkazuje na již ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které „pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv, navíc žalobcem ani v zemi původu neprojevená, není důvodem pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Azs 13/2003 ze dne 21.11. 2003, www.nssoud.cz).

Soud neshledal důvodnou ani žalobního námitku stran nedostatečně zjištěného skutkové stavu věci. Podklady, které žalovaný k posouzení případu žalobkyně a jí tvrzenému důvodu odchodu z vlasti shromáždil, lze označit za standardní a dostačující pro rozhodnutí ve věci. Nové skutečnosti, které žalobkyně uvedla při jednání soudu, a to národnostní otázku ohledně svého smíšeného původu a zejména obavu o osud svého nevlastního bratra pro jeho smíšený kyrgzsko-uzbecký původ a rovněž tak skutečnosti ohledně zmizení své zletilé dcery, je soud nucen odmítnout s odkazem na ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s.

Za správné, zákonné a zjištěným informacím odpovídající považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobkyně shledán zákonný podklad, neboť není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona.

Udělení azylu dle § 14 zákona o azylu (tzv. humanitární azyl), je na volné úvaze správního orgánu, přičemž tuto volnou úvahu, tedy zda byl dán důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení, resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Soud má za to, že žalovaný měl dostatek podkladů pro případné rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a neshledal překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení ani jeho zneužití (§ 78 odst. 1 s .ř. s.).

Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, zda žalobkyně nesplňuje důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné

nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

K doplňkové ochraně soud uvádí, že jejím smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování.

V odůvodnění části rozhodnutí zabývající se doplňkovou ochranou žalovaný vycházel jak z informací od žalobkyně, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které byly relevantní v době vydání napadeného rozhodnutí, tj. k datu 22.3. 2010 a žalovaný v tomto směru nepochybil. Z dokumentů, které žalobkyně předkládala v průběhu řízení před soudem, z úřední činnosti i ze sdělovacích prostředků je soudu známo, že v dubnu roku 2010 došlo v Kyrgyzstánu ke státnímu převratu. Tím se dočasně změnila situace pro případné hodnocení a rozhodnutí ve smyslu § 14a zákona o azylu. V době rozhodnutí soudu však již byla situace v Kyrgyzstánu stabilizovaná, země se připravovala na prezidentské volby (říjen 2011). Soud shrnuje, že žalobkyně neuvedla žádnou perzekuci vůči své osobě ze strany státních orgánů Kyrgyzstánu, nelze proto dospět k závěru, by v případě návratu do vlasti byla ohrožena vážnou újmou ve smyslu § 14 odst. 2 zákona o azylu. V Kyrgyzské republice v současné době nedochází k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a vycestování žalobkyně nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu nebyly

soudem daném v případě rovněž zjištěny, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný. Se závěry žalovaného a odůvodněním i této části rozhodnutí se soud ztotožňuje.

Krajský soud uzavírá, že rozhodnutí je v souladu se zákonem, neshledal ani vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 29. září 2011

JUDr. Ivona Šubrtová, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru