Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Az 49/2017 - 35Rozsudek KSHK ze dne 07.08.2017

Prejudikatura
5 Azs 28/2008 - 68

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 32Az 49/2017 - 35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: D. A., nar. ..., evidenční číslo ..., státní příslušnost Nigerijská federativní republika, hlášen k pobytu na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2017, č.j. OAM-358/ZA-ZA11-ZA15-2017, ve věci mezinárodní ochrany,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2017, č.j. OAM-358/ZA-ZA11-ZA15-2017, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení výše uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu z důvodu nepřípustnosti žádosti podle § 10a písm. b) zákona o azylu a určil, že státem příslušným k posouzení žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez

2 pokračování
32Az 49/2017

státní příslušnosti v některém z členských států, (dále také jen „Dublinské nařízení“ nebo „nařízení č. 604/2013“), je Spolková republika Německo.

Žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí žádné z kritérií pro stanovení příslušného členského státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 7 – 15 Dublinského nařízení. V takovém případě žalovaný vyšel z dikce čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, stanovujícího mezinárodní příslušnost státu v případě nemožnosti aplikace žádného z výše uvedených článků v tom smyslu, že k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Žalovaný odůvodnil, že státem příslušným k posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu je Spolková republika Německo (dále také jen „SRN“). Uvedl, že první zemí, kde žalobce požádal o mezinárodní ochranu, byla Italská republika (dále ještě Švýcarsko a Rakousko, jak zjistil z databáze EURODAC), ale protože SRN neprovedla přemístění žalobce do Itálie během lhůty k přemístění, je podle čl. 18 povinna přijmout žalobce zpět na své území. Žalovaný se zabýval i skutečností, zda v případě SRN existují závažné důvody se domnívat, že zde dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 listiny základních práv Evropské unie, přičemž dospěl k závěru, že takové riziko žalobci nehrozí.

Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný při vydávání napadeného rozhodnutí porušil čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, neboť SRN neměla být určena jako stát příslušný k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, nýbrž tímto státem měla být Italská republika. Žalobce souhlasí s tím, že pokud nelze aplikovat žádné z kritérií uvedených v kapitole III Dublinského nařízení, je třeba postupovat dle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že pokud nedojde k přemístění během lhůty na přemístění do příslušného členského státu, zaniká tím odpovědnost původně příslušného státu, a proto je dle žalovaného příslušným státem SRN. Žalobce má však za to, že příslušným státem měla být Itálie, jakožto první stát, na jehož území žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 2. 5. 2011. Připustil, že dle čl. 29 odst. 2 sice platí, že pokud k přemístění do příslušného státu nedojde během tam stanovených lhůt, zanikne příslušnému státu povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. V případě žalobce je však dožadujícím státem Česká republika (dále také jen „ČR“), nikoli SRN. Z Dublinského nařízení nevyplývá, že v situaci, kdy osoba požádala o mezinárodní ochranu ve více než dvou státech, a kdy některý z těchto států nevyužil možnost přemístit žadatele do státu, který měl být příslušný, stává se tento stát příslušným k posouzení žádosti podané později v jiném členském státě.

Z ustanovení Dublinského nařízení je dle žalobce naopak jednoznačné, že v případě, že nelze aplikovat žádné z kritérií obsažených v kapitole III, je příslušným státem první členský stát, v němž byla žádost o mezinárodní ochranu podána. Proto ze skutečnosti, že SRN nepožádala Italskou republiku o přijetí žalobce zpět, ačkoliv tuto možnost měla, nelze dovozovat nynější odpovědnost SRN za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané žalobcem na území ČR. Založit příslušnost SRN k posouzení žádosti nemůže ani samotná akceptace ze strany SRN. Státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu by proto v souladu s čl. 3 odst. 2 měla být Italská republika. Vzhledem k tomu, že určení SRN za stát příslušný k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, je v rozporu s Dublinským nařízením, jakožto přímo aplikovatelným předpisem EU, je žalobou

3 pokračování
32Az 49/2017

napadené rozhodnutí nezákonné. Žalobce proto navrhl, aby jej soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek, setrval na správnosti žalobou napadeného rozhodnutí, na které odkázal, stejně jako na obsah správního spisu. Uvedl, že postupoval v souladu s Dublinským nařízením i jednotlivými ustanoveními správního řádu. Žalovaný dále zopakoval svoji argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí o nutnosti aplikovat na případ žalobce článek 3 odst. 2 Dublinského nařízení o příslušnosti prvního členského státu, v němž byla žádost podána. Zrekapituloval, že ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v systému EURODAC vyšlo najevo, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v Italské republice dne 2. 5. 2011 a dne 16. 5. 2011; dále ve Švýcarské konfederaci dne 27. 3. 2012; v Rakouské republice dne 16. 4. 2013; poté opětovně ve Švýcarské konfederaci dne 30. 4. 2013 a naposledy ve Spolkové republice Německo dne 20. 12. 2013 v Mnichově. Uvedl, že dle čl. 21 Dublinského nařízení, pokud se členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, může v co nejkratší době a v každém případě do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána ve smyslu čl. 20 odst. 2, požádat druhý členský stát, aby žadatele převzal. Pokud není žádost o převzetí žadatele předložena ve lhůtách stanovených v prvním a druhém pododstavci, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, ve kterém byla žádost podána. Vzhledem k tomu, že Spolková republika Německo neprovedla přemístění žalobce do Italské republiky, je Spolková republika Německo příslušná k posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany a je rovněž povinna přijmout žalobce zpět na své území v souladu s postupem dle čl. 18 cit. nařízení. Dne 12. 5. 2017 ČR požádala Spolkovou republiku Německo o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Dne 16. 5. 2017 obdržel žalovaný informaci, že SRN uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany.

Žalovaný je proto přesvědčen, že napadené rozhodnutí je opřené o bezprostředně závazné Dublinské nařízení a vychází ze zjištěného skutečného stavu věci. Uvedl, že žalobci nepřísluší předjímat budoucí rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie, který je příslušný k posuzování jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, má však možnost využití příslušných opravných prostředků, nebude-li v SRN se svojí žádostí úspěšný. Žalovaný se dostatečně zabýval i azylovým řízením a přijímacími podmínkami žadatelů o mezinárodní ochranu, odkázal v tomto směru na str. 4 a 5 v rozhodnutí. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V replice na vyjádření žalovaného žalobce namítal, že žalovanému v žalobě vytkl nesprávnou aplikaci kritérií určení státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu podle kapitoly III, resp. čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. K uvedené námitce se však žalovaný vůbec nevyjádřil a zopakoval, že příslušná Spolková republika Německo je povinna žalobce přijmout zpět, neboť mimo jiné uznala svou příslušnost k posouzení jeho žádosti. Žalobce odkázal na rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ve věci C-63/15 ze dne 7. 6. 2017 (pozn. soudu: správně ze dne 7. 6. 2016), v němž SDEU dovodil, že z práva žadatele na účinný opraný prostředek proti rozhodnutí o přemístěné podle Dublinského nařízení (čl. 27 odst. 1) vyplývá, že „se žadatel o azyl může v rámci odvolání proti rozhodnutí o svém

4 pokračování
32Az 49/2017

přemístění dovolávat nesprávného použití kritéria příslušnosti, které je uvedeno v kapitole III cit. nařízení.“ Ač se případ týkal skutkově odlišného případu (určení příslušnosti podle čl. 12, podle vydaného víza), i v tomto případě následně tento stát akceptoval svou příslušnost. Žalobce se domnívá, že uvedené závěry SDEU jsou aplikovatelné i obecně. I přesto, že SRN uznala svou příslušnost k posouzení jeho žádosti, neznamená to, že žalobou napadené rozhodnutí netrpí vadou a že příslušný stát byl určen správně. Žalobce má za to, že uplatnění závěrů SDEU nebrání ani skutečnost, že v jeho případě byla příslušnost SRN určena na základě čl. 3 odst. 2 cit. nařízení (kapitola II) a nikoli na základě některého z kritérií obsažených v kapitole III. Ustanovení čl. 3 odst. 2, ač je systematicky zařazeno do kapitoly II, sleduje stejný cíl jako jednotlivá kritéria obsažená v kapitole III, tedy určení státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Setrval na zrušení napadeného rozhodnutí.

Usnesením ze dne 26. 6. 2017 krajský soud žalobě přiznal odkladný účinek.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu udělili souhlas žalobce i žalovaný.

Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 19. 5. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, v níž vedl, že ze své vlasti vycestoval v listopadu 2010 do Libye, kde strávil asi tři měsíce. Dne 1. 5. 2011 připlul do Italské republiky, kde požádal o mezinárodní ochranu a zůstal tam do 14. 12. 2013, kdy odcestoval do SRN. Po zamítavém rozhodnutí o mezinárodní ochranu v SRN přicestoval dne 11. 5. 2017 vlakem z Mnichova do ČR. Ke svémuzdravotnímu stavu uvedl, že má potíže se srdcem, užívá pravidelně lék, jehož název nezná. K důvodům žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že je gay, v listopadu 2010 byl ve vlasti přistižen při styku se svým partnerem. Jeho partner byl zabit a žalobce zbit. Utrpěl podlitiny po celém těle a přišel o několik zubů. Zachránila ho až policie, rozehnala dav, který ho lynčoval. Ve vlasti je homosexualita trestným činem, který se trestá odnětím svobody na čtrnáct let nebo zabitím. Totožnost žalobce vzal žalovaný za prokázanou z jeho čestného prohlášení učiněného dne 19. 5. 2017, neboť žalobce nedisponoval žádnými doklady, které by jeho totožnost a státní příslušnost osvědčovaly. V následném pohovoru žalobce upřesnil, že neví, proč byla jeho žádost o mezinárodní ochranu v SRN zamítnuta. Dva roky pracoval jako technik a po skončení pracovní smlouvy mu bylo imigračním úřadem sděleno, že jeho azylové řízení bylo ukončeno a že do 7 dnů musí SRN opustit. Jeho žaloba proti uvedenému rozhodnutí byla zamítnuta, a proto přicestoval do ČR. K dotazu žalovaného uvedl, že stejně tak neví, z jakého důvodu byla zamítnuta jeho žádost o mezinárodní ochranu v Italské republice. K upozornění správního orgánu uvedl, že o mezinárodní ochranu žádal i ve Švýcarské konfederaci a Rakousku, jeho žádosti byly zamítnuty s tím, že se má vrátit do Italské republiky. Původně ho i SRN chtěla poslat zpět do Itálie, neví, proč tak neučinila. Po sdělení žalovaného, že ČR odeslala SRN žádost o jeho zpětvzetí do SRN, která s tím souhlasila, žalobce sdělil, že do SRN se vrátit nechce, raději zemře, než by se tam vrátil. SRN ho vyhnala a nechce ho zpět, proto rozhodnutí k návratu do SRN respektovat nebude. Dva roky tam platil daně a nic z toho neměl. Pokud ho ČR nechce, půjde o mezinárodní ochranu požádat jinam.

5 pokračování
32Az 49/2017

Ve správním spise je dále založena žádost ČR ze dne 12. 5. 2017 adresovaná Spolkové republice Německo s odpovědí ze dne 16. 5. 2017 o uznání příslušnosti SRN k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a zpráva ECRE, Country Report: Germany, výroční zpráva 2016. Dne 25. 5. 2017 byl žalobce s uvedenými podklady pro rozhodnutí seznámen.

Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba je dův odná.

Podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

Podle § 10a písm. b) zákona o azylu, je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie.

Podle čl. 3 odst. 1 Dublinského nařízení členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení se kritéria pro určení příslušného členského státu uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole (tj. III. kapitole, články 8 – 15, jejichž znění je citováno v žalobou napadeném rozhodnutí, a proto na ně soud pro stručnost odkazuje).

Krajský soud v posuzované věci hodnotil, zda žalovaný správně aplikoval kritéria pro určení státu příslušného k rozhodnutí o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný postupně vyloučil uplatnění kritérií uvedených v článcích 8-15 a dospěl k závěru, že v případě žalobce je třeba aplikovat článek 3 odst. 2 citovaného nařízení, podle kterého je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.

Jak je výše uvedeno, žalovaný dospěl k závěru, že podle uvedeného článku je státem příslušným k posouzení žádosti žalobce Spolková republika Německo s odůvodněním, že pokud neprovedla přemístění žalobce do Italské republiky, je sama příslušná k posouzení žádosti žalobce. Z výše uvedeného výčtu žalobcem podaných žádostí o mezinárodní ochranu v zemích EU je nepochybné, že první žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal dne 2. 5. 2011 v Italské republice, zatímco ve Spolkové republice Německo podal žádost naposledy (tj. před jejím podáním v ČR) dne 30. 12. 2013.

Žalobce namítal, že žalovaný, ač správně postupoval dle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, dospěl k nesprávnému závěru o příslušnosti SRN, když dle názoru žalobce měla být státem příslušným k posouzení jeho žádosti určena Italská republika, která je prvním členským státem, kde o mezinárodní ochranu požádal. Krajský soud po uvedeném přezkumu dospěl k závěru, že uvedená žalobní námitka je důvodná.

Článek 3 odst. 2 Dublinského nařízení (tzv. zbytkové kritérium) o určení státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je postaven na první žádosti o mezinárodní ochranu, resp. na žádosti podané v prvním členském státě. Z uvedeného nařízení pak nelze dle názoru soudu dospět k závěru, který učinil

6 pokračování
32Az 49/2017

žalovaný, jenž dovodil příslušnost Spolkové republiky Německo, která byla naopak státem, kde žalobce požádal o mezinárodní ochranu naposledy, jen z toho, že SRN neprovedla přemístění žalobce do Italské republiky. Žádné takové pravidlo Dublinské nařízení výslovně neobsahuje.

Žalovaný se k této důvodně vznesené námitce nevyjádřil ani ve svém písemném stanovisku k žalobě a zopakoval argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí. Na věci dle názoru soudu nic nemění ani skutečnost, že Spolková republika Německo žádost ČR o převzetí žalobce zpět na své území, akceptovala. Ve správním spise pak soud postrádá, zda ČR obdobnou žádost o převzetí žalobce (ve smyslu čl. 21 Dublinského nařízení) adresovala Italské republice, po zjištění z databáze EURODAC, že žalobce poprvé požádal o mezinárodní ochranu v Italské republice. Důvodným shledává soud i žalobcem učiněný odkaz na rozsudek velkého senátu Soudního Dvora EU ve věci C-63/15, ze dne 7. 6. 2016, který lze přiměřeně na případ žalobce použít. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí.

Z důvodů výše uvedených krajskému soudu nezbylo, než v souladu s ust. § 78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s. napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný povinen provést ve smyslu čl. 3 odst. 1 Dublinského nařízení nové posouzení státu příslušného k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, případně doplnit správní spis o další náležitosti a svůj postup náležitě a řádně odůvodnit. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Žalobce náklady řízení nežádal a podle obsahu spisu mu ani žádné náklady řízení nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

7 pokračování
32Az 49/2017

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Hradec Králové 7. srpen 2017

JUDr. Ivona Šubrtová v.r.
samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: L. P.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru